Ukázka

Pokud dovolil, chtěla jsem se trochu vzdálit, aby nás vesničané nemohli odposlouchávat a potom Kaklumovi řekla: „Já posoudím, co je a co není patrné… v boji často není čas na oběti,“ dodala jsem trošku chladně, snažíc si držet tvář. Na konci dne jsem já též nepotřebovala oběti, i když to vážně vypadalo, že kdykoliv jsem někoho „obětovala“, tak místo oběti pro bohy mi byla dána jeho energie. Téměř, jako kdybych si dělala oběť sama pro sebe… kdo ví, jak se vlastně toto všechno mělo.

Když jsem si prohlídla ty tři, krátce jsem kývla a ukázala směrem za vesnici se slovy: „Ukázku chci mimo toto místo, je asi jasný důvod proč,“ dodala jsem a nechala vesničany být. Bylo jasné, že se sem brzo vrátím, a i když Petrana předpokládala, že nejspíše vesnice nebude chtít nic platit, tak jsem i tak chtěla udělat. Jíst na cizí účet mi bylo vždy proti srsti, tedy, od doby, co jsem zmoudřela a dospěla.

Vydala jsem se tedy cestou od vesnice, následující kultisty za sebou a pak dodala: „Nechám na vás, jak ukážete svůj talent,“ podívala se na Petranu a krátce kývla, aby si dávala trochu pozor. Ať již byla či nebyla po boku „Posla“, bylo jasné, že ani oni nemusí úplně kontrolovat svou magii.
Stáhla jsem si pásku z očí a natáhla ruku dlaní přes sebe, při čemž jsem vyslovila: „Atal“, snažíc se využít nikoliv moc kultisty, který se opovážil zeptat, ale tu svou, abych nejenom sobě, ale i Petraně dokázala objasnit, co vlastně kultisté umí. (87)

Ukázky

Vesničané se trochu uklidnili po slovech Kaedor. Svalnatý starosta se nervózně usmál a všichni se pomalu začali rozcházet. Pořád semknutí v menších skupinkách… a většinou rovnou domů. Ale už alespoň nevypadají jako hejno ustrašených ovcí sehnané dohromady. Brzy se vesnická ulice uklidní. V domech se rozsvítila tu a tam nějaká lojová svíčka nebo zasvítilo světlo rozdělaného ohně. Nejspíš čekali, jestli nebudou muset utíkat do polí…
Kaklum to sleduje beze slova potom, co mu Kaedor dala své svolení k demonstraci síly. Ještě tak docela o samotě nejsou. Ten dobrodruh je pořád sleduje. Zůstal venku jediný.

Pak si také Kaedor všimne, že kolem kovárny na druhé straně vesnice prošel trpaslík. Je jich v Reyonu poměrně hodně, ale najít jednoho v takovéhle zapadlé vesničce je trochu podivné. Tenhle měl na sobě kovářskou zástěru a brzy zase zmizel uvnitř nízkého zděného domku kovárny.
Kaklumův pohled se střetne s pohledem postaršího dobrodruha. „Samozřejmě, Posle,“ zamumlá, aniž by z něj spustil oči. „Síla akolytů bude víc patrná, pokud provedeme oběť…“
Při pohledu na muže, který z nich oči nespouštěl, i když byl výrazně přečíslen, dodal Kaklum: „Avšak naučili jsme se již, že dílo Nejmenovatelných je dílo prováděné ve tmě, po malých krůčcích… očista přichází pomalu. Tvé zjevení, Posle, je vrcholem mnohaletých snah bezpočtu věrných.“
To téměř zní, jako by se chtěl pochválit. Ale hned to dá na správnou míru s drobnou úklonou: „Proto tedy omluv naší neschopnost, pokud to, co akolyté ukážou, nebude sahat ani po nejnižší upátí tvé moci.“

Bez toho, aby musel někoho volat, ze skupiny kultistů vystoupí trojice. Dva muži a jedna žena, všichni ve stejných rouchách. Mají sklopené oči, aby na Posla nehleděli, ale ona jim vidí do tváře… mimo jiné i díky svému výjimečnému pohledu.
Všimne si, že Gešla je jeden z nich. Druhý muž je vyšší, má poměrně hezkou tvář středního věku… ale podivně světlé oči, které nepůsobí příliš přirozeně. Žena je nízká a trochu při těle. Vypadá spíš jako hospodyně. Když se na ní však Kaedor dívá, nedokáže si přesně ujasnit některé drobnější partie její tváře. Je to jako obrázek, který se mění podle toho, jak se na něj dívate.
Brzy si uvědomí, že téměř každý z kultistů má v sobě nějakou nepatrnou známku něčeho „podivného“. Často je to jen nějaký nervózní tik nebo neurčitý rys či dojem… ale u těchto tří, údajně nejsilnějších, je to obzvlášť patrné. U Gešly je to jeho vychrtlý zjev, který tak docela nesedí k jeho velmi inteligentnímu pohledu a k jeho očividné obratnosti.
Jsou to věci, které by se dalo snadno minout, kdyby tyhle potkala v davu.
Kaklum opět tiše promluví ke Kaedor. „Zde jsou tři akolyté, kterým bylo dáno nejvíce náhledu do umění přetvoření a očisty světa.“ Pak ale opět sjede očima k dobrodruhovi. „Máme tu však pár cizích očí, Posle.“ Neodváží se promluvit proti jejímu příkazu na ukázání vyvolávání, ale váhá, jestli prozradit svou moc před tím podezřelým cizincem. Nejspíš předpokládal, že když Posel řekne „Ukázat“ myslí tím „Teď a tady a pohněte sebou.“

Vesnička

„Řekněme, že jsem cestou trochu experimentovala s magií a donutilo mne to trochu pochybovat o mém vzhledu. Ale asi tak či tak s tím nic neudělám,“ dodala jsem trošku pesimisticky, protože to byla jednoduše pravda.

Krátce jsem kývla na její rozhodnutí a dodala: „Dobrá tedy. Sice si nejsem jistá, jestli se někdo opováží vůbec vůči mne seslat kouzlo, ale i tak děkuji,“ snažíc se trochu přejít to, že jsem ji dlužila nové prsty za mé experimenty.
Pohled na hlavního představitele města jsem okomentovala kývnutím hlavy se slovy: „Děkuji, jsem ráda, že náš průvod přijmete na jednu noc. Jak bylo již sděleno zde přítomnou,“ rukou jsem naznačila vůči Petraně jsem dodala: „Zítra ráno plánujeme opět pokračovat na naší cestě do hlavního města,“ opět jsem kývla, vzpomínající se na různé poutě, které jsem absolvovala se svými studenty. Ano, mohla jsem je všechny teleportovat, ale jak by se pak učili trochu skromnosti. Hlavně, když oni museli používat kouzla, aby drželi krok se mnou, když jsem se vezla na své ještěrce.

Krátký pohled na Kakluma, který zmíní to, že by chtěl ukázat to, co z umění bylo dáno těm nejsilnějším. Krátce se zamyslím a dodám: „Ráda bych byla, kdyby dotyční použili vyvolávací kouzlo… chtěla bych tato kouzla zopakovat a ukázat, čeho můžete jednou dosáhnout, pokud takové budou mé plány pro vás,“ dodala jsem, věříc, že stále musí říkat zaříkávadla, pokud ne, tak si je aspoň pamatují. Mnoha mágům dodávala kontrolu, problém byl, že uprostřed boje nebyl čas tato slova vyslovovat, a tak časem mnoho mágů již nic neříkalo a dokázalo kouzlit bez slov.

U Šípové kaple

Petrana pokývnutím schválí plány na přespání z větší části pod širým nebem. „Ano, to by mělo být v pořádku. Můžeme od nich koupit nějaké zásoby a my můžeme přespat v hostinci. Budu víc v klidu,“ poznamená, ale víc to nerozvádí. Kaedor si je sice jistá, že je nikdo z kultistů neposlouchá, ale to Petrana neví a neplánuje jim příliš důvěřovat.
Zprávy o kresbě Kaedor přinutí Petranu pozvednout obočí. „Máte strach, že vás to nějak proměnilo? No, některým očím se dá věřit, jiným ne. A navíc obě víme, že realita a to, co člověk vidí, nejsou vždycky jedno a totéž. Člověka lze ošálit. Moje specialita to sice není… ale mistr Arnfreid se v iluzích a proměnách vyzná.“
Zatímco mluví, blíží se jejich průvod k vesnici. Jsou už zdálky sledováni davem několika desítek nejistých vesničanů, kteří mají u sebe nejrůznější improvizované zbraně. Nikdo je nemá v rukou – tak hloupí nejsou. Drží se stranou, jak to jen jde. Vypadá to, že jsou připravení na potíže a že už si párkrát s problémy museli poradit. I tak nikdo z nich nevypadá, že by si chtěl troufnout na praktikujícího čaroděje…
V jejich čele je svalnatec, který bude nejspíš místním starostou, i když je to farmář jako každý jiný. Vedle něj pak postává muž v kroužkové košili a kožené kazajce. Za pasem má meč. Kaedor jediným pohledem pozná, že je zbraň očarovaná. Avšak nijak silně.
Ten muž vypadá zkušeně. Ostatní jsou docela neškodní. A když se na vše dívá Kaedor očima Sféry, žádný cizí vliv nevidí. Je to téměř zvláštní – skoro kdekoliv, kde byla, se dala nějaká menší stopa najít.

Ještě než vjedou do vesnice, Petrana dokončí jejich hovor.
„Raději bych se boji s těmi kultisty vyhnula. Viděla jsem… a cítila… co dokáže tahle ta divná, cizí moc. V tomto ohledu věřím, že to zvládnete vy daleko lépe než já. Můžu pomoci, ale mám nepříjemný pocit, že schopnosti těch kultistů budou velmi dobré proti tradičním mágům, jako jsem já. Říkejte tomu intuice,“ zamumlá Petrana. Zatne a uvolní zmrzačenou ruku. „Kouzlo“ Kaedor prošlo skrz ní i navzdory všem jejím ochranným bariérám…
Potom už vjíždí do vesnice. Ta se táhne primárně podél cesty a je na rozcestí. Vesničané stojí na okraji vesnice u jedné z chalup a sledují nervózně své hosty. Stojí tak, aby jim nebyli v cestě. Když dojede Kaedor na doslech, svalovec v čele se nemotorně pokloní a zahuhlá:
„Vaše blahorodí, ctěná čarodějko, přejem vám příjemnou noc u Šípový kaple na rozcestí,“ což je nejspíš název této vísky. Podle čeho jiného by se také měla jmenovat, je tu kaple a rozcestí.
Kultisté mlčky vesničany pozorují. Nezdá se, že by k nim cítili nějaký odpor nebo se k nim měli v plánu zachovat nějak nebezpečně. Konají jen podle toho, jak jim řeknou Nejmenovatelní a jejich Nejvyšší kněz. A nyní, jejich Posel.

Kaklum přistoupí ze strany ke Kaedor. Počká, až oplatí vesničanům jejich pozdrav, pokud to udělá, a pak řekne: „Posle, mám nyní ukázat, co z umění bylo dáno těm silnějším z nás? Možná by bylo dobré se této ukázce věnovat dříve, než se uložíme k večeři a spánku. Můžeme však počkat.“
Petrana osloví Kakluma, protože ho slyšela. „Ráda bych také viděla, co dovedete. Budu u toho také,“ oznámí. Kaklum pouze přikývne. Dává Petraně tolik respektu, kolik si zaslouží společník Posla, a neodváží se protestovat.

Příjezd

Nechala jsem odpovědi dotyčného, jak jsou a pokračovala cestou. Cesta pomalým krokem mi připomínala cesty s tou tupou ještěrkou, kterou jsem si ochočila jako přepravní prostředek na cesty s ostatními. Na rozdíl od koně mi záda raptora vždy připadala prostornější a též jsem se nemusela bát, že mne zvíře nějak „zradí“, jako u koně. Ještěr by se sám o sebe asi postaral, ale věděl, že svého majitele nechce zklamat… navíc se dokázal bránit sám, ne jako kůň.

S myšlenkami plných vzpomínek jsem konečně uviděla vesničku, odkud se hnala osoba, u které jsem mohla jen předpokládat, že je to Petrana. Nějak bych čekala, že kdyby nebyla, tak by mi to mé nové schopnosti aspoň naznačili…

A tak skončila vedle mne, pomalým krokem koně mi vysvětlila, jak se věc má. „Chápu… předpokládám, že náš průvod se rád vyspí pod nebem, možná Kaklum by ocenil postel…“ dodala jsem a pak se zavrtěním hlavy jsem dodala: „Ne, nic zvláštního. Nechala jsem se nakreslit kvůli mé paranoie… ale očividně pořád vypadám tak, jako předtím, až na ty oči,“ s úsměvem jsem pokrčila rameny a dodala: „Než si odpočineme, nechala jsem Kakluma vybrat dva až tři nejsilnější jedince, aby nám ukázali, co umí. Pokud si chcete zabojovat, můžeme to udělat jako spárování, jen bych byla ráda, kdyby ani jeden z vás nezemřel… hlavně tedy vy…“ zasmála jsem se trošku provokativně a dodala: „Nebo prostě ukáží, co umí a já zkusím něco svého. Zajímá mne, jak se budou tvářit na nějaké mé kouzla… samozřejmě, mimo vesnici.“

Večer

Kaklum na moment přemýšlí, než Kaedor odpoví, jako by vážil nějaký skrytý smysl v její otázce. Poté přikývne:
„Ne za účelem obětiny. Nedostali jsme žádné takové zjevení. Ale párkrát jsme se s nějakými trpaslíky střetli. Nedokážou pochopit, s jakou silou se snaží potýkat.“
Pod kápí se blískne úsměv, i když oči jsou stále skryté, protože má nejvyšší kněz napolo sklopenou hlavu v úctě.
„To se ale dá samozřejmě napravit, Posle, pokud si to Nejmenovatelní žádají. Ale elfů je dnes málo a drží se stranou.“

Kaklum přijme její zhodnocení podobizny prostým a uctivým poklonením, zatímco Gešla se ani neodváží zareagovat. Ostatní kultisté se dají do pochodu. Kaklum pak vyslechne její pokyn a přijme ho jednoduše: „Jak si přeješ, Posle.“
Potom už nezbývá než pokračovat v cestě směrem k místu jejich přespání. Je to pochmurná cesta – kultisté nejsou příliš dobrá společnost.
Brzy se na obzoru začne rýsovat pár proužků kouře a do výhledu jim vejde malá vesnička. Je shoulená na rozcestí a v jejím středu je malá kaplička. Jediná vícepatrová budova je hostinec. U něj je vidět nejspíš kovárnu a pak mnoho dalších, menších chalup. Kolem jsou polnosti, které vesničany živí.
Kaedor ví, že tudy musela projíždět cestou sem, ale je to takové „nic“, že si toho v plném trysku možná ani nevšimla… zvlášť když měla možná zavřené oči a jen se pevně držela Asmai Lyn.

Naproti jim vyrazí postava na koni, kterou Kaedor rychle pozná. Petrana. Zdá se, že vše proběhlo v pořádku. Čarodějka si kultistů nevšímá a přijede rovnou ke Kaedor. Obrátí svého koně a jede vedle ní. Promluví tiše, tak, aby jí kultisté nemohli poslouchat.
„Podařilo se mi něco vyjednat s místními vesničany. Je tu hostinec, a tam můžeme přespat. Vypadali docela vystrašeně, když jsem jim řekla, že sem míří skupina učedníků čarodějky. Nejspíš neočekávají, že by si mohli za přespání o něco říct. Chtějí jen, abychom jim nic neudělali, a brzo se zase ztratili.“
Pak ještě přidá pár věcných informací. „Je to malá vesnice. Je v ní několik domobranců a jeden postarší muž, který vypadá, že si nějakou tou bitvou prošel… a umí i nějaké kouzlo, řekla bych. Ale žádné velké hrozby.“
Další slova dodá ještě obezřetněji: „Nějaké potíže cestou?“

Co dál

Krátce jsem se zamyslela nad jeho slovy a zeptala se: „Pokud tedy nejsou v našich řadách žádní elfové a trpaslíci, mám tedy předpokládat, že jste již nějaké zabili ve jménu Nejmenovaných?“ Ohlédla jsem se na něj a chvilku na něm nechala můj pohled, který jsem pak stáhla. Smrt elfů mi byla více méně tak lhostejná, jako ta lidská či trpasličí… mnoho elfů to mohlo vidět jinak, ale pro mne většina ras byla studenty… čím větší magický potenciál, který se dá zušlechtit, tím lépe. Elfové měli jen lepší předpoklad, že se tohoto potenciálu dožijí.

Pohled padl krátce na Gešlu a pak na obraz, který mi byl podán. Trošku s trpkým úsměvem držící otěže a nákres toho, jak mne vidí. I přes to všechno jsem se nejspíše bála nejvíce koně, na kterém jsem právě jela… paradox, když jsem mohla cítit moc všech kultistů, která by mne nejspíše přemohla, kdyby je ta část Nejmenovaných nedržela na uzdě.
Náčrt vypadal… no… řekněme, že jsem čekala něco jiného a přemýšlela, proč jsem předtím viděla své ruce jinak. Vrátilo mne to k teorii, že možná kultisté nepovažují mne za Posla, ale něco, co já dokážu ovládat, nebo moje magie jaksi ukazuje. Kdo ví, jak se toto vlastně mělo…

Pohled mi ale skončil na oči, které byly fialové… což oproti všemu ostatnímu bylo poměrně… zvláštní. Od Petrany a i z města jsem věděla, že mé oči budí strach a vyvolávají nepříjemné pocity, ale nejspíše to i přes mou pásku kultisté takto viděli.
Chvilku jsem mlčela, vrátila jsem papír Kaklumovi se slovy: „Je to... přijatelné,“ kývla jsem směrem k nim, protože mi bylo jasné, že dávat moc chvály by mohlo vypadat divně a kdo ví, jak by to vnímali ostatní… a mít pochybnosti by mohlo mít přesně opačný efekt.
„Gešlo, můžeš jít…“ řekla jsem a podívala se na Kakluma: „Jakmile dorazíme do místa našeho odpočinku budu chtít ukázku těch nejmocnějších v našich řadách, než si budou moct odpočinout… stačí mi dva či tři jedinci,“ dodala jsem a pohled jsem upřela vpřed.

Poslova podobizna

Gešla pilně pokračuje ve své tvorbě, zatímco Kaedor osloví za jízdy Kakluma ohledně dalších příslušníků její rasy mezi kultisty.
Kaklum zavrtí hlavou.
„Ne, Posle. Elfové jsou starý národ. Pokud pro ně mají Nejmenovatelní užitek, pak nám to ještě nebylo vyjeveno. Ale jejich práce proti očistě světa nebývá tak problémová, jako je tomu například u trpaslíků. Ti se starého světa drží zuby nechty. Hlupáci!“
Není jisté, jestli si nejvyšší kněz uvědomuje, že je Kaedor elfka. Možná, že jí bere jako dočista jinou rasu… kdoví, co si o ní vlastně myslí.

Brzy poté oznámí Gešla: „Jsem hotov, nejvyšší mezi námi.“ Mluví spíš ke Kaklumovi, kterému poníženě podává rychle udělanou skicu. Ten jí krátce přehlédne. Pak dojde ke Kaedor a se sklopenýma očima podá papír Kaedor. Při té příležitosti jejich pochodující družina zastaví.
Náčrt její podoby je velmi… osobitý.
Vlastně na něm z toho, jak ona vypadá, není skoro nic. Na obraze je ztepilý kůň se vzpřímenou hlavou. Jeho rysy se ale Gešla nijak zvlášť nesnažil zabrat a proto je dost neurčitý. Vypadá spíš, jako by Kaedor jen jela na světlém stínu ve tvaru koně. Nevidomým pohledem přejede k postavě na koni.
Je oděná v róbě, která zakrývá většinu detailů. Z tváře jsou vidět přísně semknuté rty a poměrně dobře vystižený tvar obličeje i nosu. Postava je trochu shrbená a shlíží stranou z koně, jako by hleděla na někoho pod sebou na cestě. Nejvýraznější jsou oči.
Jsou děsivě živé. Probodávají pozorovatele skrz na skrz. Jsou fialové a vypadají jako dvě hvězdy přilepené na papír. Nemají žádné zorničky… jen dva tmavé fleky, čáranice vyvedené roztřesenou tužkou. Budí strach a hrůzu.
Kaklum zamumlá: „Ano. To je podoba Posla, který zvěstuje příchod nového světa.“ Už se nadechuje, aby Gešlu pochválil, ale zarazí se. Nejspíš chce počkat na vyjádření Kaedor.
Ta si mezitím uvědomí, že oči skutečně jsou fialové. Tedy, že se do podobizny tomu zuboženci nějak podařilo vpravit to, co ona vidí, když hledá známky vlivu vnějších sil.
Pro spravný pohled jsou ty oči skutečně fialové…

Pramálo z domoviny

Nechala jsem Kakluma vybrat jednoho z kultistů a přemýšlela, jestli byl Gešla jen zvyklý sykat bolestí před úderem, nebo zde bylo něco většího. Mohlo to být jen to, co dělali i děti… a to, že než byly udeřeny, tak již usykávala, ale… s touto skvadrou za sebou jsem vážně nevěděla.

Bez toho, aby se na mne díval jsem dokázala poznat, jak vypadá. Přes to, že vypadal dost zuboženě kreslil poměrně rychle a já jsem mohla upoutat pozornost na Kakluma: „Je mezi vámi nějaký elf? Ráda bych věděla odkud jsou…“ podotkla jsem, protože kápě, které jsme měli na sobě nebyly uzpůsobené elfům. Tedy… na uši prostor byl, ale nebyla to jako většina elfského oblečení, kde místo na uši mělo buď dedikované otvory, nebo jakési kapsy, aby elfové byly rozpoznatelní. Naše malichernost občas neměla mezí.

Podobizna

Kaklum vážně pokývl skloněnou hlavou na požadavek Kaedor. „Dle tvého příkazu, Posle,“ zamumlal a vykročil ke kultistům.
Vybral z těch tří tuctů kultistů, kteří kráčeli s nimi, jednoho menšího muže. Róby mu byly velké, kráčel se skloněnou hlavou. Vypadal, že má z Kaedor strach… ale že je zároveň docela zvyklý žít ve strachu. Kaklum ho vytáhl z řady a přikázal mu: „Gešlo – udělej podobiznu Posla.“
Gešla sebou trhl. „To bych se neodvážil-“ zamumlal.
Kaklum k němu udělal krok vpřed a napřáhl ruku, jako k úderu. Nedotkl se ho. Ruku brzy zase spustil. I tak měla Kaedor dojem, že Genšla bolestně a polekaně sykl, ač ona nepocítila žádné běžné kouzlo… Kaklum opakoval svůj příkaz: „Posel si žádá podobiznu, abychom mohli šířit volání Nicoty. Takový obraz vytvoř.“
Poté od něj Kaklum odkráčel, došel k jednomu z oslů, kteří se plahočili kolem, a donesl mu několik papírů a olůvko.
Nejvyšší kněz se potom usmál a pomohl vylekanému akolytovi na nohy. „Podobizna musí být dobrá. Budeš jí dělat na zádech osla. O jeho náklad se tví bratři podělí.“
Beze slova se náklad přerozdělil mezi ostatní. Museli bedlivě naslouchat.
A pak mohlo dílo začít.

Cesta pokračovala dál. Po chvilce váhání se Genšla, jedoucí na odlehčeném oslovi, odvážil podívat na Kaedor. Ona si ho při té příležitosti také mohla prohlédnout – a to i přes svou pásku.
Byl to vychrtlý muž s tváří, která nesla jizvy od neštovic. Neměl nejlepší zuby a vypadal, že oproti jeho předchozímu životu je tohle opravdová pohádka. Není jasné, proč ho Kaklum vybral.
Kaedor musí uznat, že má v očích inteligenci. Ta se k jeho hodně nuznému zjevu moc nehodí. Přesto tam je.
Rychlé „ohmatání“ pomocí jejích smyslů skrz Sféru, jí odhalí, že i on má magický potenciál. Není slabý – dost silný na to, aby o něm mohl lidský čaroděj uvažovat jako o potenciálním učni. Má na sobě ale nepopiratelné známky vlivu vnějších sil. Tenhle víc, než jiní – možná, že část toho magického potenciálu, který odhalila, je od nich.
Gešla si jí příliš neprohlíží. Jediný rychlý pohled a potom se shrbí nad papír. Mezi popraskanými rty mu vyčuhuje špička jazyka. Olůvko začne kmitat po papíře.

Může ho oslovit, nejede od ní tak daleko, ale zdá se naprosto zaujatý svou prací. Není jisté, zdali by se odvážil reagovat, kdyby na něj promluvila ona. Zatím s ní mluvil v podstatě jen Kaklum a nikdo jiný.
Jeho skica pokračuje dobře… Kaedor si jí nemůže z dálky příliš dobře prohlédnout, ale přesto spatří, že je to… určitě stylizované vyobrazení. Vypadá, že se opravdu snaží. Vůbec není jisté, nakolik pravdivá podoba to bude.
Kaklum kráčí nedaleko a tu a tam po Gešlovi vrhne letmý pohled. Nejspíš, aby ho zkontroloval. Ostatní kultisté kráčí bez většího zájmu dál.