Myšlenka

Pocit, který jsem zažila se nedal popsat. Bylo to cokoliv jiného a ihned po tom, co jsem byla „nabita“ energií jsem se podívala na své dlaně, téměř, jako kdybych očekávala, že budou vypadat jinak. Ale tomu tak nebylo…
Krátce jsem se podívala na Kakluma a na ostatní, popošla jsem k Lyn a bez slova jsem nasedla. Nebylo třeba říkat ani dělat víc, než že jsem pobídla koně vpřed, očekávajíc, že mne kultisté budou následovat.
Možná vážně vypadám jinak pro kultisty, než pro ostatní. Vysvětlovalo by to mnoho… ale Petrana ani ostatní mne tak nevidí. Nebo pokud ano, tak to nedávají najevo… zamyslela jsem se, prsty držící otěže a pohled upřený vpřed do momentu, než jsem se ohlédla na Kakluma a pokynula mu, aby se ke mne přiblížil a mohl poslouchat.
„Vyber jednoho z našich řad, který si může po zbytek této cesty může odpočinout, ať je to, byť na zvířeti, či na ramenou z jednoho z vás… podmínka je, aby dotyčný uměl malovat… chci, aby vystihl moji podobu. Ne vždy budu po vašem boku a chci, aby nově naverbovaní i bez možnosti cítit mou prezenci věděli, jak vypadám,“ pohlédla jsem na něj a rukou pokynula, ať se dá do hledání někoho, kdo se přizná, že byl malíř, nebo uměl dělat portréty. Někdo mezi nimi kreslil runy a ať kreslení run a osob bylo jiné… věděla jsem, že to není zas tak jednoduché.

Ach, bude zábavné Petraně pokládat otázku, ať popíše můj vzhled a to, jak vypadám… a též vysvětlovat to, proč se mne z jeden kultistů snažit nakreslit. Nemyslím si, že má paranoia je nyní úplně tak od věci…

Akt Posla

Kultisté si samozřejmě museli všimnout, když Kaedor seskočila z koně. Nikdo z nich na to ale nijak nezareagoval. Jen Kaklum zaváhal v kroku, jako by očekával příkaz nebo pokyn, a poté kráčel dál. Dostali pokyn jít po cestě dál – ne se za ní ohlížet a strkat nos do jejích záležitostí.
Možná, že vycítili, že teď je lepší na sebe příliš neupozorňovat.
Nikdo z nich tak nejspíš neviděl, jak provedla své kouzlo.

Pocítila okamžitě, když se kouzlo spustilo. Nyní na něj byla lépe připravená.
Ucítila, jak se jí ztrácí vazby na fyzično a jak se na chvíli svou podstatou ocitla více ve sféře. Ale neztratila kontrolu. Naopak díky tomu viděla jasně, jak kouzlo zachytilo energii příliš zvědavého kultisty. Skoro jako prodloužení její vztažené ruky.
A pak ucítila, jak se Sféra k ní zakřivila. Pohled na sféru se jí zatočil. Najednou sama hleděla zpod kápě, viděla svět lidskýma očima a cítila cizí ruce tam, kde měly být ty její.
Nestihla se ale pořádně ani rozhlédnout. Kouzlo sálo energii z těla a čím více jí vysálo, tím víc zeslábl její „hostitel“. S tím se ztrácela i její schopnost skrz něj vnímat.

Díky své pozornosti a dřívějšímu využití tohoto kouzla si tohle vše mohla uvědomit v krátkém zlomku času, který měla. Ale pořádnou kontrolu se jí nepodařilo získat. Možná, kdyby měla víc času. Nebo lepší podmínky.
Kouzlo jí vrhlo zpět do jejího vlastního těla, ač měla pocit, že ho doopravdy nikdy neopustila. Kultista před ní udělal několik váhávých kroků vpřed. Svezl se na kolena. Zpod kápě a z rukávů se vznášel nafialovělý dým.
Přímo před jejíma očima se tvar člověka pod rouchem ztratil a zbyla jen hromádka šactva a předmětů, které nesl.

Kaedor pocítila energii, která skrz ni proplula. Byla to cizí síla, získaná pokroucenou metodou, a Kaedor už jí dříve třímala. Nyní jí bylo trochu méně, než kolik vysála z hlídače nad shromaždištěm kultistů ve vrchovině. Snad delší chvíle kontroly způsobila, že dostala méně energie pro sebe.
Byl to příjemný pocit – jako se poškrábat na místě, které bylo dlouho nedostupné. A navíc, tolik energie… skoro jako po dobrém jídle a osvěžujícím spánku. V nouzi by to mohlo mít své užití.

Kaklum beze slova zvedl prázdné roucho. Pro sebe si zavrtěl hlavou, něco ve smyslu: „Říkal jsem ti to, hlupáku.“ Nahlas nic neřekl. Z šatů se vyspalo trochu fialového prachu. Ten se rychle ztrácel.
Po Kaedor se samozřejmě neodvážil ani podívat. Pokud mu Kaedor nedala jiný příkaz, dal šactvo a předměty jednomu z kultistů, který vedl jednoho z oslů s jejich majetkem, aby to uklidil.

Cesta a upevnění pozice

Na její slova jsem se musela i tak usmát. V minulosti se takovéto napojení na různé akademie a podpora jednotlivých skupin dost razantně podporovala. Nošení podobného oblečení, dokumenty, kouzla a i více. Mnoho akademií či spolků si takto chtěli udržet své příslušníky na své straně… zde možná nyní stačilo, že jsem do Akademie vstoupila a v pozadí se Akademie snažila dokázat, že jsem vážně Kaedor… a… no, odteď mne většina uvidí jako jakousi příslušnici Akademie. Možná jsem jen přeháněla, ale asi bylo lepší být na této straně než na jakékoliv jiné. Ostatní nemuseli též být zas tak nahnuté myšlence experimentování a mé magii, která byla vážně na hranici kultismu, ne-li hůř.

Petrana jela napřed a já krátce otočila hlavu směrem na kultistu, který se na něco zeptal… Normálně bych to přešla, ale věděla jsem, že pokud budu vybočovat moc ve vize kultistů, též bych brzo mohla skončit jako kus masa bez života, který budou uctívat.
Petrana jela napřed… pokud se něco stane, tak se vrátí… aspoň si upevním svou pozici a otestuji, jestli kouzlo vážně funguje, nebo to byla čistá čirá náhod… povídala jsem si sama pro sebe a zastavila Lyn s tím, že jsem s ní dokonce seskočila.
Prstem jsem ukázala na kultistu, který se podle ostatních opovážil promluvit. Levou rukou jsem si seshora popotáhla pásku, abych viděla levým okem a pravou ruku jsem vůči němu natáhla.
„Izar-athkari,“ (76) sesílající kouzlo na dotyčného, kterého Kalum musel opomenout.
O jednoho kultistu méně, Petrana si toho určitě ani nevšimne… Pomyslela jsem si v moment, kdy se kouzlo seslalo.

První úsek cesty

Petrana se usměje, když Kaedor zmíní, že by ten malý artefakt v problémech nemusel být k ničemu. Čarodějka pokrčí rameny.
„No… v takovém případě bych vám stejně nejspíš nemohla pomoct. Ale kdybyste začala mít pocit, že mě potřebujete zpátky, můžete mi snadno dát vědět.“
Když jí Kaedor poděkuje, Petrana se pro sebe dál usmívá: „Nic to není, síla nevyužitá je síla promarněná. Navíc jste stejně v podstatě aktivum Akademie, takže na vás musím dávat pozor, i když u vás přímo nebudu.“
Trochu se přestane usmívat. „Mistr Arnfreid by mi udělal ze života peklo, kdybych vás někde ztratila.“ Pak jí čarodějka lehce mávne na rozloučenou: „Dobrá, snad brzy na shledanou.“
Pobídne svého koně a rozjede se kolem kultistů, kteří se za ní tu a tam překvapeně vzhlédnou, zatímco ona mizí po cestě dál.

Kaedor postřehne během odjezdu Petrany, že se ke Kaklumovi obrátí jeden z dalších kultistů. Její ostrý elfský sluch postřehne věty, které si dvojice vymění.
„Kněží, kdo to byl? Akolyta Posla?“ ptá se nižší kultista.
Kaklum zareaguje přísně a pevně: „Není věcí nás, abychom se k Poslovi a jejím záležitostem obraceli. Skloň hlavu a doufej, že si tvého přešlapu Posel nevšiml!“
A poté Kaklum trochu pohnul hlavou – možná směrem k nohám elfské klisny. Možná, aby mohl pozorovat, zdali si Kaedor těch slov skutečně nevšimla. Oči ani hlavu se k ní neodvážil zvednout a udržel si uctivou vzádlenost.

Jejich chůze pokračuje dál. Nepotká je nic nebezpečného po celou cestu z vrchoviny. Nejspíš si každý vůdce lapků dvakrát rozmyslel, jestli takovou skupinu přepadne…
Už svítá, když stojí na pláních, které obklopují královské země kolem Akliany. Několik z kultistů se plouží docela unaveně, ale nikdo si na nic neodváží stěžovat. Kaklum stále kráčí pevně a vypadá, že by to vydržel ještě pěkných pár hodin.
Zatím ještě nevidí vesnici, o které mluvila Petrana. Mají celý den na to, aby k ní došli. Nejspíš jim to s přespáním vyjde tak akorát, aby mohli během dalšího dne dorazit na předměstí Akliany.
Záleží na Kaedor, jak moc bude spěchat a jak tvrdě bude tyto kultisty hnát.

Jak dál

Menší pootočení hlavy za kultistou v moment, kdy jsem již měla nasazenou róbu… Několik otázek, které se mnou prohnaly jen proto, protože nevypadal tak, jak bych čekala. Ztratila jsem svůj odhad? Přeceňuji svůj odhad či je podceňuji? Hlavu jsem pomalu otočila zpět, doufající, že je to vážně jen paranoia.

Chvilku jsem si nechala její nápad uležet a dodala: „To nezní jako špatný nápad,“ snažíc se obejít odpověď na šíření kultu jen díky paranoie, která mne částečně zužovala. Petraně muselo být jasné, že nechci tento kult prezentovat jako něco, s čím mám být do své smrti spojována. Kdyby tomu tak bylo, netáhla bych je do hlavního města. Musela jsem jen doufat, že to vážně nebyla vůle Nejmenovaných.

Pohled mi skončil na artefaktu, který vytáhla. Musela jsem se i tak usmát a pronesla jsem: „Budu tedy jen doufat, že když nedojde na situaci, kdy to budu muset potřebovat. Ve většině chvil, kdy jsem potřebovala pomoc jsem se jaksi nemohla hnout,“ vzala jsem si tento artefakt a omotala jsem si jej okolo zápěstí. Měla jsem k němu tak lepší přístup, a i když byl asi každému více na očích. Pokud bych byla opět přišpendlená svou vlastní magií, tak bych se snad zmohla na to, abych ji stiskla v dlani.
„Přesto si vašeho daru vážím. Nechám vás tedy jet napřed, kdyby se něco dělo, tak vám dám vědět,“ řekla jsem a mohla jen doufat, že kultisté nevyužijí chvíle bez Petrany na to, aby na mne naskákali. I když to doteď vypadalo, že se bojí pouze mne, nikoliv Petrany, byla to vážně jen další otázka, jak se věc má.

Dělba práce

Kaklum skloní hlavu ještě hlouběji, než když běžně mluví s Kaedor. Teprve po tomto uctivém gestu odpoví.
„Naprosto rozumím, Posle. Budeme činit, jak si přeješ, stačí jediné slovo,“ pronesl tiše a začal se obracet. Kaedor zahlédla něco z jeho obličeje – nebylo na něm nic zajímavého a proto mu do této chvíle nevěnovala pozornost. Nyní ale vypadal, jako by těch pár slov od Kaedor bylo nějaké nesmírné tajemství, do kterého byl on nyní připuštěn – uctivost a pocta se mu zračily ve tváři.
K tomu také vypadal jako by „přesně věděl, co ona myslí“ – a to je u fanatiků vždycky nebezpečné, zvlášť když neumí číst myšlenky a vůbec si nemyslíte, že pochopili, co jste jim vlastně říkali. A co jste vlastně mysleli.

Prozatím pokračovali tedy dál a každým krokem se od vesnice vzdalovali. Petrana se držela u Kaedor a všichni ostatní jim nechávali prostor.
Došlo na rozhovor o dalším plánu a možnostem jejich přespání na cestě do Akliany. Petrana přikývla na návrh Kaedor.
„Dobrý nápad… někdo se určitě najde, v téhle zoufalé době. Myslím, že jsme něčím takovým projížděli.“ Toho si v té rychlosti Kaedor nejspíš ani nevšimla. Asmai Lyn dokázala letět jako vítr. Pak se nějaká menší vesnice jen stěží mihne kolem…
Petrana pak dodala: „Vyrazím… ale ještě než pojedu napřed, pár věcí. První, mám těm vesničanům říct něco o vás? Jak moc chcete šířit tenhle svůj kult? Raději bychom měli zůstávat nenápadní, ale stejně tam ti kultisté budou muset přespat. A to by mohlo být podezřelé.“
Petrana se zamyslí a sama navrhne řešení. „Co třeba mocná čarodějka a třída jejích akolytů? Tomu by mohli uvěřit, i když je to poměrně neobvyklé. Tohle je ale neobvyklá doba a mnoho čarodějů je na pochodu.“
Než jí Kaedor odpoví, začne se Petrana přehrabovat ve svých sedlových brašnách. Po chvíli vytáhne cosi, co vypadá jako malá mušle na mosazném řetízku. Má takové přívěšky dva.
„A tohle si vemte, pokud vám to nijak neublíží. Dnes už se na telepatii nedá spoléhat. Tohle je něco, co jsem dostala od profesora Artinera. Pokud tu mušli stisknete v dlani a já budu mít tu druhou, ucítím to.“
Pousměje se. „Je to něco hrozně starého a vlastně slabého, zvlášť proti telepatii a teleportaci… ale funguje to. A Temnota ani nic podobného na to nemají žádný vliv. Je to jedna z profesorových hraček- tedy artefaktů… původně jsem je nechtěla moc používat, ale teď je to nutné, pokud tedy souhlasíte. Musíme si být schopné dát vědět, kdyby se něco dělo.“
Jednu z mušlí si Petrana nasadí jako přívěšek na krk, a druhou v otevřené dlani nabídne Kaedor, vedle které právě jede.

Cesta

„Máte pravdu,“ podotkla jsem, protože i když moje elfské oblečení bylo poměrně neutrální, tak by bylo též nejlepší nebýt poznána. I když kdo ví, jestli si mne někdo opět nespojí s tou osobou, kterou zadrželi a ona zabila jednu z jejich strážných.
Jakmile přinesou jedno roucho, řeknu si též o jedno, které si přehodím přes sebe. I když zrovna Asmai Lyn byla jako trn do oka a já mohla jen doufat, že mne její majitel nesestřelí šípem z jeho koně dříve, než pozná, že to jsem já. Náhody se stávají a kdo ví, jestli by to zbytek kultistů neposlalo do útoku, což jsem též nechtěla.

Po slovech Kakluma mi bylo jasné, jak by se na to asi Petrana tvářila. Ano, věděla jsem moc dobře, že test své moci by byla hezká a asi bych měla o to víc své moci, ale věděla jsem moc dobře, že dříve nebo později se něco ukáže… ať to budou bandité, kteří nás chtějí budou přepadnout, nebo nějací nepřátelští okultisté. Svět upadal a věděla jsem moc dobře, že tu bude více kultů než jen tento. Sice menší a spíše motivované jedním silnějším mágem bez nějakého božstva v pozadí, ale i tak by se to dalo využít.

Na slova Kakluma jsem kývla a dodala: „Vesnici jsem navštívila a myslím, že útok by znamenal velké ztráty. Cíl Nejmenovaných je nyní nashromáždit více přívrženců na jednom místě. Potom můžeme jednat,“ řekla jsem vůči němu a rukou naznačila, aby se zase vzdálil.

„Cestou budeme muset někde přespat Petrano. Ve dvou na koních jsme to zvládli, ale s takovýmto průvodem budeme muset. Pokud víte o nějaké vesnici cestou, vydejte se napřed a pak nás najděte. Myslím, že můžeme spojit užitečné s potřebným… tím myšleno, že pokud by nějakou vesnici obtěžovali nějací banditi či věděli o nebezpečné cestě pro obchodníky? Můžeme ji vyčistit… pochybuji, že armáda a město má čas řešit takovéto věci a my aspoň budeme vědět, co nás doprovází,“ poznamenala jsem a přemýšlela nad slovy pro ty, kteří mne následovali. Bandité byli záležitost každé doby, a hlavně v dnešní, kdy je nedostatek všeho se mnoho lapek mohlo odvážit krást větší věci než váčky plné mincí na tržnicích.

Nasedáme

Nebylo vůbec těžké opět získat své koně. Asmai Lyn přijde na zavolání a kůň Petrany jí následuje jako poslušný pes. Nejlepší na tom je, že to není skutečné zaklínadlo, které by vyžadovalo magii Kaedor. Je to spíš schopnost elfský koní.
Žádný z kultistů zvířata nijak nekomentoval. Obecně pokračovali v uctivém mlčení či případných krátkých hovorech.
Ohledně roucha Petrana na slova Kaedor krátce přikývla. Nadechne se, aby Kakluma oslovila. Na moment zaváhá. Pak se nakloní ke Kaedor: „Raději byste ho měla požádat o roucho vy. Kdoví, co si o mě myslí.“
Když to Kaedor provede, Kaklum vyštěkne příkaz na jednoho z nižších kultistů, kteří přinesou jedno z podobných rouch, jako ty, které nosí sami. Očividně jsou připraveni na přijímání nových akolytů.
Petrana na sebe v rychlosti hodí roucho, které jí s kápí poměrně dobře zakryje. Rozhodně není snadné jí poznat. Jenom meč na svých zádech si musela přepásat přes roucho, čímž se od ostatních odlišuje.

Brzy už nasednou na koně a vyrazí lesem. Při té příležitosti mluví Kaedor s Kaklumem. Ten jen uctivě přikývne a její požadavky komentuje jen krátkým souhlasem.
„Jak si přeješ, Posle.“
Kultisté už se asi sžívají s tím, že jejich práce ještě nekončí. Nevypadají, že by jim to zas tak moc vadilo. Jejich myšlenky není možné si jen tak přečíst – i když má Kaedor pocit, že by jí její nové schopnosti něco takového mohly umožnit…
Kaklum poté poprvé promluví sám od sebe. S uctivou úklonou hlavy se ke Kaedor přiblíží.
„Lidé ve vesnici v údolí odpírají moc Nejmenovatelných. Dělali nám hodně problémů. Neodvažuji se hádat plány Nejmenovatelných… ale nemohu netvrdit, že jejich životní síla by byla lépe k užitku v přerodu světa než tady, aby mařili naše dílo…“
Jeho ponížená uctivost někdy jeho sdělení zbytečně komplikuje. Myšlenka je jasná – chtěl by se pomstit lidem ve vesnici. A možná zkusit, co zvládnou kultisté, když je s nimi Posel Nejmenovatelných.

Cesta

„Může se to dostat z rukou kdykoliv… stačí někdo, kterého budou vnímat kultisté jako posla též. Jsem si jistá, že pokud nás je více, tak zahlceni vírou v Hlasy, aby si i o mne mysleli, že jsem jedna z nich,“ podívala jsem se na ty kultisty, pokračujíc svá slova ve své hlavě: I když je dost též možné, že další posel jednoduše všechny kultisty zabije a mne nechá být, protože bude věřit v to, co kultisté. Že konám vůli Nejmenovaných ať se mi to líbí, nebo ne.

S povzdechem se otočím zpět a krátce kývnu. Bylo mi jasné, že jako mnoho studentů jsem si i tak musela dávat pozor. Lidé měli jednoduše sklony k tomu přijmout hodně moci „zadarmo“, i když je rizika moc nezajímají. Na věku ani tolik nezáleželo, a i když Petrana nyní tvrdila, že to nebude pokoušet… byla by jen otázka času, kdy ji Nejmenovaní nabídnou něco, jako mě… ne-li ve větším měřítku a ona by kývla.

„Myslím, že stačí kouzlo, na kterém jsme se domluvili. Asmai Lyn si toho všimne a najde nás. Nebude to zas tak velký problém,“ poznamenala jsem na její první slova a pokračovala: „Pokud vám to úcta dovolí, jsem si jistá, že nějaké roucho od kultistů by zakrylo vaše konexe. Určitě lepší, než jít směrem k městu a nechávat za sebou krvavou stopu. Dříve nebo později by se na to přišlo,“ konstatovala jsem a chvilku ještě pokračovala: „Ohledně trpaslíků bych si nedávala tolik hlavu. Mohli nás považovat za dvě čarodějky, kteří chtěli rychlý peníz či informace a padli do rukou kultistů. Třeba za pár týdnů uvidíte svůj nákres na tamní nástěnce, že se postrádáte. V každém případě je asi jasné, že pokud je potkáme, budeme muset bojovat…“ odpověděla jsem a pohledem se podívala se přes rameno krátce na Kakluma. Nebyla jsem si jistá jeho mocí, ale cestou nejspíše budeme muset tábořit… a ukázka jeho moci by se mi mohla hodit…
„Kaklume, cestou jsem potkala některé, kteří Nejmenované uctívali, ale nevěřili v ně. Pokud ucítíš nějaký náznak jejich moci… znamení, či cokoliv tě k Nejmenovaným normálně navedlo označil. Ber to jako test ode mne… sama je dokážu vycítit, ale na jiné úrovni než ty a tvoji bratří.“

Začátek cesty

Petrana naslouchá Kaedor trpělivě, i když je jasné, že její ctižádost utrpí, když dostává „rady“ od jiné čarodějky. Ale i když má své chyby, netaktnost k nim nepatří, takže k tomu nic neřekne. Navíc nelze tvrdit, že by Kaedor nebyla mnohem starší a zkušenější.
„Také jsem myslela na slumy. Tam je ale velké riziko, že se to dostane z naší kontroly… a pak to může skončit katastrofou. No, jiné řešení nemáme. Jen se musíme postarat o to, aby se to nedozvěděli arcimágové.“
Než přejdou do slov o moci „Nových“ bohů, připomene se Kaedor pozorovací zrcadla mistra Arnfreida… s tím by je mohl snadno odhalit. Otázka je, jestli by Petrana beztak byla ochotná to všechno před svým mistrem ukrýt. Pořád není jasné, před kým vším se to pokusí utajit.
Skoro jako trochu v odpověď na podobné myšlenky dodá Petrana pár slov k moci, o které Kaedor promluvila.
„Máte pravdu, lepší nenechat se pokoušet,“ začne, ač se jí to nechce uznat. „Asi bych se měla držet bez tak co nejdál… už kvůli tomu, aby na tenhle váš pokus nepřišel žádný arcimág.“
Dále se moc nemá k tomu, aby to komentovala. Navíc už je téměř na čase vyrazit spolu s kultisty.

Ti se shromáždili a očekávají příkazy, které jim Kaedor vydá. Vzhledem k tomu, že se neodvažují na ní pohlédnout, nedá se moc číst, jaké jsou jejich emoce. Avšak není vidět ani náznak odporu.
Její rozšířené smysly jí napoví, že někteří váhají nad jejími rozkazy, ale sami se svého váhání obávají a vidí v něm nedostatek, který se snaží skrýt. Její slova o „nepřijetí“ vyvolají vlnu obav. A vzápětí také zesíleného přesvědčení konat to, co po nich „Posel“ chce. Pro hlubší rozbor jejich pocitů by musela své smysly Sféry znatelněji použít, například si sundat pásku z očí.
Ani zmínka o Petraně emoce nerozvíří. Vlastně se kultisté snaží vyvarovat toho, aby jakkoliv dali najevo něco víc než úctu.
Jediný, kdo zareaguje, je Kaklum. Ten přikročí ke Kaedor a opět před ní poklekne, hlavu skloněnou. Po jejích slovech pronese slavnostně: „Taková je vůle Nejmenovatelných!“
Jeho bratři se k jeho zvolání přidají v jednotné ozvěně: „Taková je vůle Nejmenovatelných!“ Výkřik se několikrát odrazí od skal, než zanikne v temnotě.

A pak se kultisté pustí do práce – mluví spolu tiše a nikdy nepromluví, když je poblíž Kaedor. Neodváží se na ní pohlédnout. Seřadí se na pěšině z malé prohlubně a vyrazí směrem, kterým Kaedor a Petrana přišli.
Kaklum kráčí poslední a zdá se, že se pozdržuje poblíž Kaedor, pro případ, že by pro něj měla nějaké pokyny. Stojí ale tak daleko, aby mohla dvojice v soukromí rozmlouvat. I tak se Petrana vyvarovává čehokoliv citlivého. Kdoví, zdali někdo z nich neměl rovněž v nějaké menší míře upraven některý ze svých smyslů.
„Měli bychom si vyzvednout koně. A zvolit cestu tak, abychom neupoutali příliš pozornosti.“
S tím čarodějce nevědomky sklouznou oči ke krystalové Koruně. Ta upoutá pozornost kohokoliv, kdo jí ucítí.
Petrana si zhluboka povzdechne. „Tohle bude pěkný oříšek. Prozatím musíme mířit k městu a vyhýbat se cestám… nebo zabít každého svědka. U města se asi budeme muset rozdělit… ale to vyřešíme, až tam dojdeme.“
Cesta zpátky bude delší, než sem. A to ani nemluvě o tom, že ještě neodešli z tohoto kraje.
„A pak jsou tu ti trpaslíci, v té vesnici,“ zamumlá Petrana. „Ti by nám mohli dělat problémy, pokud se něco dozví.“