Okultismus

Hádat se s Petranou o tom, kolik silnějších mágů než její mistr bylo zbytečné. Věděla jsem, že kdybych nebyla u obrany mé domoviny a vrátila se k tomu, co z ní zbylo? Nejspíše bych se stáhla někam do ústraní… do jedné z mých učeben a pokračovala ve studiu. Chápala jsem, že poslední država magie byla bezpečná, ale proto jsem měla tolik míst, mezi kterými jsem se dokázala přemístit. Většina z nich dostupná mým studentům, další pouze mě, protože většinou byla spojená s nějakým očarováním tvora, který v jeskyni žil a mne si pak nevšímal.

Na její poznámku ohledně obrany města jsem též dále nereagovala. Věděla jsem, že město nejspíše bylo ochotno obětovat cokoliv proto, aby vidělo další úsvit. To, že ty metody Petrana popsala jako nebarbarské mohlo jen znamenat to, že díky nějakému artefaktu tu „skořápku“, co zbylo z mága měli možnost najít a ihned zabít. Kdo ví, jak se věc měla… ale rozhodně jsem neplánovala propůjčit mé tělo jako platformu pro kouzlo. I když naposledy se tak stalo bez mého svolení… byla asi jen otázka, kdo mne viděl a využil… Hlasy? Město? Samotné kouzlo? Zamyslela jsem se a podívala se zpět na Petranu.

„Nevím, jak jsem schopná je ovládat, ale na to asi brzo přijdeme. Mají ze mne strach, ano, ale takový, že chtěli, abych to byla já, co jim vezme život,“ řekla jsem a pokračovala: „Kdo ví, co to změnění někoho na prach nebo vyvolání toho, co zabilo ty tři kultisty dělá. Možná to dává sílu těm, kteří mi dali ty oči. Bohužel, zatím toto nemohu říct a je jen otázka, jestli budou více sdílní než naposledy. I když je zde možnost, že potkám opět někoho, kdo se o ně zajímá… a představuje další stranu,“ dodala jsem, protože jsem předpokládala, že dříve či později se Cizinec opět ukáže. Měla jsem nyní část sílu Hlasů a pokud se o ně zajímal, tak jsem se stala nyní tou nejbližší spojkou.
„Též tu je to, před čímž jste mne schovala po experimentování se stromem. Může to představovat nějakou entitu, která není tak chytrá, jako ta další strana… nebo prostě ty dvě strany se nemusí a chtějí mne zabít. Jak to, tak vidím, jediné město se mne zatím nepokusilo nazvat něčím, čeho se mají bát a nechce mne zabít,“ trošku trpce jsem se na ní usmála, protože i Temnota vypadala, že když jsem se pokusila kouzlit, tak ji lákám jak světlo-můru. Přesto poznámka o Doliganovi byla poměrně zajímavá, přesto to, že ho okultismus zajímal mohlo být díky tomu, že pomáhal komukoliv v potížích. Jako pomohl mně, když jsem si zahrávala s tím krystalem.

Pohled mi nakonec spadl směrem na příchozí kultisty a já dodala: „Budeme nyní jen doufat, že jsou schopni nás dovést k ostatním. I tak zůstaňte opatrná… nerada bych, abyste vy či já skončili s dýkou v zádech.“

Plány a dohady

Petrana se přidala do přemýšlení o tom, jak postupovat dále. Nezdála se nyní zas tak otřesená, nebo to nedávala znát. Nad tím, co by na to řekl mistr Arnfreid, přemýšlela dlouze a odpověděla opatrně:
„Popravdě, nemohu nic tvrdit s určitostí. Jsem sice jeho asi nejbližší studentka, ale nevím, co je v jeho hlavě. Já jsem původně studovala na válečného čaroděje. On byl od počátku zaměřen na smysly a myšlenky… a nyní je to jeden z nejmocnějších čarodějů v království… a možná i na světě. S vyjímkou některých elfů. Jeho plány jsou i pro mě stěží poznatelné.“
Co se týče dalších plánů, Petrana pokýve hlavou. „Pokud ve vás tak bezmezně věří, možná, že se za vámi nebudou jen tak táhnout. Můžete jim koneckonců rozkázat, ne? Mají z vás přeci strach. Ale samozřejmě, korunu do vesnice klidně donesu. Snad se nebudou příliš divit, kde jste vy.“

Potom dojde na styl obrany města s ohledem na podivnosti okultismu. Petrana odpoví vyhýbavě, jako vždy, když dojde na toto téma.
„Máme… určité způsoby, jak tato rizika obejít. Metody, které nejsou běžně známy a nejsou ani běžně dostupné. Buďte ujištěna, že nejsme tak bláhoví, abychom takové věci zkoušeli bez příslušných opatření. Ale víc opravdu nemohu říct, jen jsem vás chtěla přesvědčit, že nejsme žádní barbaři.“
Zdá se, že toto téma není Petraně příliš libé a nijak nepomůže získat její důvěru. Pak Petrana sama začne otáčet rozhovor jinam – a to k tomu, co budou s kultisty dělat, až se vrátí do Akliany. Pokud je tedy všechny na místě nezabije.
„No a… nějaké kontakty by nám mohli některé dveře otevřít dokonce i s kultisty. Vím o několika lidech, kteří se neštítí okultismu – respektive se neštítí ničeho, když stojíme proti téhle pohromě. Pokud vím, mistr Doligan se mezi ně také dá počítat… ale toho tak dobře neznám. Za vědění by div že neprodal duši. A není jediný.“
Zarazí se. „Vlastně mám dojem, že to byl mistr Arnfreid, který mě vyzval, abych se o takové věci začala zajímat. Myslela jsem, že je to jen v souvislosti se všemi těmi podivnostmi – jako například ten „lupičský král“ ve slumech.“ Připomene jejich setkání s velmi podivným charakterem, který také vypadal dotknutý cizími silami a říkal si Enštelle.
„No, na tom nezáleží. Ve slumech by se dali kultisté snadno schovat. A možná by nám to umožnilo dát pozor na rozmach okultismu ve městě… pokud byste byla ochotná to vzít takhle. Jak říkám, nemyslím si, že je bude nutné všechny zabít.“
Jejich čas na dohady se pomalu naplňuje. Z jeskyní jsou slyšet hlasy, volání a spěch. Kultisté už nejspíš přichází.

Jak se věci mají

Věděla jsem moc dobře, že Petrana mohla reagovat jakkoliv. Jedna z možností byla, že by mne jednoduše upálila jako jakéhokoliv kultistu a… no, já mohla doufat, že moje snaha použít moji novou magii by mělo nějaký úspěch. Chápala jsem, že jsem něco nepřirozeného, ale kdybych chtěla ublížit království, tak bych již udělala. Hlavně, když se mi to už podařilo a ta smrt jedné gardistky. Kdybych neměla vlastní jméno a někdo věděl o mé nynější magii? Nejspíše by mi to připíchli na hruď, aby se mne i zbavili.

Natáhla jsem si pásku přes oči a s menším úsměvem dodala: „Aspoň byste mohla vyzkoušet svoji teorii a hodit mne doprostřed řad Inkvizice.“ Podívala jsem se směrem, kam odběhl ten jeden kultista a dodala: „Pokud ten kultista mluvil pravdu, tak jsem něco jako pěšák strany, kterou zde vyvolávali. Nevím úplně, jestli ta strana, která mi dala oči je ta samá, jako byla zde… protože tato byla mnohem slabší, ale i tak,“ zamyslela jsem se a pokračovala, stejně jsme čekali, až přiběhnou: „Ať se věc má jakkoliv, s pomocí těchto kultistů by bylo možno je přivolat. Nějak se jim to podařilo a dařilo se jim to zde udržet. Kdo ví, proč to tak bylo… ale je to asi to nejlepší vodítko, které máme,“ řekla jsem a otočila se zpět na Petranu. „Do města asi donesete korunu sama… já se mezitím pokusím z těch kultistů něco dostat. Podle všeho chtějí, abych je zabila…“ poškrábala jsem se na tváři, protože jsem si nebyla jistá, jestli to, co jsem vyvolala by byl způsob, kterým bych zrovna já chtěla zemřít.
„Předpokládám ale, že do města se skupinou kultistů a fanatiků jen tak vrátit nemůžeme. Tedy, vy beze mne asi ano… ale společně ne. Myslíte, že mistr Arnfreid by byl otevřený… jako vy? Je vám asi jasné, že kultismus je mi proti srsti stejně, jako vám,“ mírně jsem ale sklopila hlavu, dodávající o něco víc důrazný pohled: „Ale to i styl obrany města. Viděla jsem, co zbylo z těch, kteří byli využity na podobné kouzla… a upřímně… možná ta smrt, co jsem dopřála těm třeba kultistům nebyla zas tak špatná,“ podotkla jsem, protože pokud mágové byli použiti jako zdroje energie a zároveň pilíře kouzla, většinou z nich zůstali jakési seschlé verze sebe sama. O to horší bylo, že takováto kouzla jim nechala tolik magie, aby mohli přežít, ale neschopnost se hýbat, mluvit a jen se dívat na svět byla o to horší. Proto jejich jediná touha v této agónii byla zemřít, ale pokud by byly někde mimo lidi? No… mohlo to nějakou dobu trvat.

„Mistr Doligan ví o mých očích… byl u toho, když jsem je dostala. Tak i jeho asistent… jen ať víte, že nejste jediná. O nikom dalším nevím, ale samozřejmě pak je otázka, jestli někdo o mých očí ví, ale jen předstírá nevědomost,“ řekla jsem ještě se zamyšlením, že pokud by někdo o jejich očích mohl vědět, tak to mohl být právě Arnfreid. Páska přes oči byla jedna věc a nějaká úcta k tomu, co mi provedla Inkvizice byla druhá… ale… vážně by si pustil k tělu někoho, o kterém by nevěděl všechno? To byla ta správná otázka, která mi kolovala hlavou.

Rozhodnutí

Petrana poslouchá Kaedor pozorně. Nezdá se, že by jí zatím nedůvěřovala… a alespoň prozatím se nepřipravuje zaútočit. Zatím se nezdá přesvědčena.
Nechá jí domluvit. Když si poté elfka stáhne pásku z očí, lidská čarodějka se neubrání překvapenému nádechu. Šok na moment uteče z jejího přesně kontrolovaného výrazu.
Brzy se však ovládne.
„Hm. Měla jsem určitá… podezření. Ale nikdy jsem nečekala nic takového. Rozhodně je dobře, že nosíte tu pásku.“
Polkne. Hledí na Kaedor upřeně. Skoro by se dalo říct, že Petrana zírá. „Je to zvláštní. Ty oči jako by děsily a poutaly zároveň. Nehodí se k vaší tváři.“

Ještě další chvíli přemýšlí. Nakonec zavrtí hlavou, jako by o čemsi sama uvažovala. Pak polkne. Své myšlenky jí nesdělí.
Uhne očima. Sklopí je, a zdá se, že jí není příjemné se na Kaedor znovu podívat. Teprve po chvíli sebere dost síly na to, aby zrak zase zvedla. Tentokrát je to chladný a pozorný pohled čarodějky, který Kaedor dobře zná.
„Věřím vám. Jsme jen pěšci v téhle hře… ale pokud budeme spolupracovat, máme šanci přežít a zachránit to, na čem nám oběma záleží. Magie a fungování tohoto světa, to je v sázce už od začátku.“
Neřekne své důvody, ani svůj názor. Ale zdá se opět sebejistá.
„Je to temný osud, ztratit kousek svého rodového bytí. Ale něco málo z toho, čemu jsem nerozuměla, to vysvětluje. Dobrá. Pokud se věc má tak… pokuste se zjistit, co se vám to vlastně stalo. Nic jiného se nedá dělat a já se vám pokusím pomoct. Balancujeme asi na ostří nože – smrt na obou stranách, řekla bych. Myslím, že vám nemusím říkat, abyste to udržovala v tajnosti, pokud to půjde. Něco mi říká, že kdyby se o tom doslechla Inkvizice, udělali by invazi jen pro vás.“
Poslední větu dodává téměř opět s humorem. Pak se ale otřese.
„Ano. Pokud možno, noste ty oči zakryté. Nepůsobí – nepůsobí na lidi dobře. Nevím, co to znamená, ale dokonce i já při pohledu do nich cítím strach. Nijak se vám nedivím, že jste váhala, zdali mi to říct a kdy.“

Pravda

Na slova dotyčného bych asi protočila oči, kdybych mohla, ale co se dalo dělat. Chtěli pro mne umřít a vypadalo to, že po tom i toužili… nevěděla jsem proč, ale asi k tomu nějaký důvod byl. I tak, Petrana začala mluvit o tom, že již toto je za hranicemi jejích kompetencí a toho, co vlastně může udělat. Chápala jsem, jak tomu je a co zde všechno riskuje, ale nějak jsem tušila, že její chtíč po poznání neznámého byl stále zde. I když mi samozřejmě o poznání více přestávala věřit… což se ji nedalo zazlívat.

Jakmile ale zmínila, že jsem přijala jejich dar jsem si povzdychla: „Proto jsem to chtěla probrat nad nějakým dobrým soustem, protože ať se má věc jakkoliv, nebudete mi věřit,“ poznamenala jsem a pokračovala: „V moment, kdy zaútočila na město Temnota, tak město využilo všechny mágy, předpokládám, že včetně vás jako pilíře… aspoň tak já to chápu. Jakou roli jsem v tom hrála já a Aedhalo, robot mistra Doligana se… pochybné, ale… ať mne již kdokoliv to kouzlo seslal použil jako vhodný bod, nebo ten stroj… je asi jedno. Jde o to, že to, co tady oni uctívají pomohlo tomuto kouzlu odvrátit zkázu Temnotou. A…“ krátce jsem si povzdychla: „… když kouzlo skončilo a já se probudila, mé oči byli jiné. Dar od těch hlasů jsem nepřijala… kdyby ano, proč bych zde zabíjela jejich kultisty a nějak neaktivovala to kouzlo, cokoliv se tady snažili vytvořit?“ Dodala jsem na vysvětlenou a pokračovala: „Já…“ podívala jsem se na své dlaně a pokračovala: „… nevím, jakou roli hraju v této hře mocí. Vím, že cokoliv nyní jsem… jsem pořád já ale… zároveň ne. Moje magie je pryč a to, co nyní umím je možná díky nějakému nepovedenému experimentu, možná je to vážně tím, že si mne ta strana vybrala a propůjčuje mi jejich sílu…“ řekla jsem téměř smutně a zvedla pohled na Petranu: „Chci pomoct magii… nechci, aby byl svět zničen Temnotou a… ani nechci, aby to, co tady ti kultisté se stali novým nepřítelem magie… ale… cokoliv tito mágové jsou zač… tito kultisté, tak je to rozhodně méně nebezpečné než Inkvizice a Temnota dohromady… aspoň tedy myslím,“ řekla jsem a váhavě jsem prsty přejela k obličeji, držící konečky na pásce a dodala: „Měla jsem vám o tom říct dříve… ale nebyla vhodná příležitost… nebo jsem se jednoduše bála, že mne uvidíte jinak… přesto si zasloužíte vidět pravdu. Pravdu, co mi ta další strana darovala a proč mne nyní tito kultisté nazývají jako posel Nejmenovaných…“ s těmito slovy jsem chytla pásku přes oči a stáhla jsem ji z očí.

Nabídky a odpovědi

Petrana si vyslechne slova Kaedor s vážnou tváří, která zůstává neměná. Nechá jí dát rozkaz kultistovi. Ten se zvedne, hlavu má však stále skloněnou: „Jak si přeješ, posle Nejmenovaných. Zemřu tedy společně se svými bratry – nechť jsme hodnými býti tvou obětí…“ říká s třesoucím se hlasem. Jeho vytržení je zneklidňující.
Kultista se k ní neobrátí zády – po zpátku a s hlavou skloněnou odklopýtá k jeskyni. Když je v jejím ústí, otočí se a rozeběhne se. Začne se také opět nervózně smát. Ozvěny smíchu se vrací z podzemí.

Teprve poté Petrana se stále stejně vážným výrazem promluví.
„Jste naprosto šílená.“
Probodne Kaedor očima a hluboce si povzdychne. Ještě chvíli váhá. Nakonec promluví obezřetně a zdrženlivě.
„Nemohu s tím mít cokoliv společného. Jeden tajný výlet do vysočiny… to mi projde. Ale pokud by se Arcimágové… nebo Regenti… nebo mí rodiče… dozvěděli, že mám v něčem podobném prsty, přijdu o hlavu. Je to odporné. Je to stejná úroveň, jako je ta, na které je Inkvizice. Pohanské kulty. Vzývání temných bohů. Je to zahrávání si se silami, které nejenže páchnou rouhačstvím i na naše poměry, ale ještě ke všemu vypadají dost degenerovaně a nebezpečně…“
Pak si opět povzdechne a založí si ruce na prsou.
„Nicméně… jsme na konci svých sil a na konci našich možností. Inkvizice je krůček od invaze. Temnota je stále nebezpečnější. A naše síly jsou tak tence roztáhlé, že už se o nějaké organizovanosti ani nedá mluvit.“
Pomalu se obrátí zády. Vypadá na vážkách. Ohlédne se a vrhne na Kaedor nejistý úsměv, téměř omluvný.
„Já nejsem věřící… ale mám pocit, že nějaký ďábel vztahuje ruku z podsvětí za vaším návrhem. Takové věci mají svou cenu.“ Pohled lidské čarodějky se upře na ní – přímo do očí, i když ty by měly být slepé a Petrana by o tom měla být přesvědčená.
„Souvisí to s vaším zrakem. A s vašimi silami, že? Vy už jste ruku z podsvětí přijala?“
Úsměv Petrany zůstává zmrzlý na jejích rtech a nedá se říct, co si myslí. Vypadá skutečně na vážkách a Kaedor jí nikdy tak znejistěnou neviděla. Netváří se útočně. Kaedor necítí, že by se připravovala ke kouzlu. Snad by se dala přesvědčit… je jasné, že má s utajováním různých pochybných akcí zkušenosti…
Ale právě nyní nabídka Kaedor pro Petranu zní příliš šíleně, aby pouze kývla. Jen vážnost situace Akliany a jejího národa jí nutí něco takového vůbec zvažovat…
A možná, že i touha po moci, i když by to čarodějka sama nejspíš nikdy nepřiznala.

Osvětlení

Bylo asi hodně reakcí, kterých jsem mohla čekat, ale čím více tento kultista mluvil, tím více mi dávala moje pozice smysl. Pozice vůči Hlasům a nejspíše i jejich. Moje teorie byla asi správná, ale jak moc se dalo Hlasům věřit, to byla ta správná otázka. Bránili město, ale to bylo i možná proto, protože kdyby Temnota město pohltila, tak je vezme též s sebou též.

Natáhla jsem si opět pásku přes oči a otočila jsem se vůči Petraně se slovy s krátkým povzdychem, jakmile se ke mne dostala.
„Je mi jasné, že můj návrh je poměrně kontroverzní, ale…“ podívala jsem se přes rameno na toho kultistu a dodala: „Cokoliv se snažili vyvolat nebyla Temnota. Byla to strana, která jim měla vůči Temnotě pomoct bojovat a…“ prsty jsem si promnula oči u kořene nosu, jako kdyby tam pořád byly. „… protože s tou stranou mám zkušenost, vím, že není aspoň na straně Temnoty. Může to být jen pud sebezáchovy, nebo něco jiného, ale… cokoliv je ta strana zač, tak by nám mohla pomoct, jako již jednou Aklianu pomohli,“ poznamenala jsem a popošla kousek stranou od kultisty, protože mi zápach začal poměrně vadit.

„Petrano… nechám rozhodnutí na vás, ale… jsem si jistá, že bez násilí nás… mě… tito kultisté budou následovat. Společně s nimi budeme moct přijít na metodu, jak vyvolat tu další stranu a zjistit, jestli Aklianu dokáže pomoct,“ řekla jsem trošku vyčerpaně, protože okultismus nebyla nikdy má silná stránka. „Přesto chápu, že můj návrh je dost šílený a před Inkvizicí bych se asi za tyto slova nechala upálit, ale… sama jste řekla, že potřebujeme proti Inkvizici a Temnotě cokoliv, co nám může pomoct. Bez těchto kultistů je otázka, jestli by se mi někdy podařilo tu stranu vyvolat a vůbec nějak donutit ke spolupráci, ale i tak… jestli jste proti mému návrhu, nebudu vám bránit proměnit každého z kultistů na prach a získat tu korunu,“ dodala jsem opět s povzdechem a podívala se na kultistu. „Doveď své bratry sem, společně s korunou, kterou by měl někdo z nich mít,“ řekla jsem a opět se podívala na Petranu: „Asi vám tak či tak dlužím nějaké vysvětlení, jak se věci asi mají. Pokud by to ale šlo, ráda bych tak udělala až budeme mít něco teplého před sebou.“ Poznamenala jsem a čekala na Petranu, jestli můj návrh zamítne, nebo potvrdí. Bylo mi i tak jasné, že přivést armádu kultistů do města by znamenalo, že většina z nich skonči na oprátce, ale i tak. Za pokus to stálo.

Okultní víra

Petrana si vyslechla shrnutí situace a vážně na Kaedor kývla.
„Každá trocha informací je dobrá. Potřebujeme vědět, proti čemu stojíme, a tahle vlna okultismu by s Temnotou mohla souviset. Nedostatek vědění nás oslabuje nejvíce.“
Poté zmíní Kaedor, že by ráda vyslechla toho muže sama. Lidská čarodějka na moment zaváhá. V jejich očích se zableskne na kratičký okamžik osten podezřívavosti, který v nich už delší dobu Kaedor neviděla. Od chvil, kdy se poprvé potkaly.
Je zas pryč. Ani si vlastně Kaedor nemůže být jistá, že ho skutečně viděla. Petrana kývne a nechá jí odvést si muže stranou. Kouzlo, kterým ho vázala, bylo podle všeho poměrně jednoduché, takže Petrana jako probuzení použila proud ledové vody z dlaně.
Muž se zakuckal a vzbudil se. Hleděl na obě ženy se strachem. Nyní hleděl vyděšeněji na Petranu než na Kaedor. Možná, že se to brzy změní.

Pak si ho Kaedor vzala stranou. Petrana je sleduje pozorně a obezřetně… muž by snad ale neměl mít dost odvahy cokoliv zkoušet. Je ve středním věku, ale má divoké oči a neupravený zevnějšek. Šat má prostý – kutna a kápě z běžné pytloviny. Tak jako ostatní kultisté.
Na otázky odpoví s nervózním smíchem. Nezdá se, že by měl tak docela všechna kolečka a žádné neskřípající… ale vypadá alespoň z větší části příčetný.
„Konec se blíží – slyšel jsem, co volali mí bratři. Démon přišel a všechny nás pohltí… nemám co zapírat.“ Pokračuje dál a jeho smích nabírá na síle. „Vaše moc je děsivá… ale v porovnání s těmi, které jsme volali – to je odpověď na vaší otázku… oni dávají dary. Jsou Nejmenovatelní. Nebyli nikdy dříve, nebudou nikdy více bez nás – půjdou po našem boku… šeptají do snů a volí si své vyvolené… Jen ty správné rituály… jen ta správná slova… jen to je může přivést do našeho světa… a dát nám sílu, která nám patří… proti věcem tam venku… proti Temnotě…“
Dokázal by nesouvisle mumlat ještě poměrně dlouho, když si v okamžiku Kaedor sundá pásku. Mužova tvář strne a on utichne. Oči se mu vypoulí – a na tváři se objeví směsice děsu, úcty a náboženského vytržení.
„Óó… už rozumím – rozumím těm slovům, která jsem slyšel – už chápu! Dobrotivý démone, posle Nicoty, posle Nejmenovatelných!“
Muž padne na kolena, hlavu složí k nohám elfky – pokud mu to tedy Kaedor dovolí. Pokračuje: „Ach, osude, cítím strach mých bratří – ale já nebudu utíkat – plazím se v prachu! Nic nemohu, než očekávat milosrdný konec!“
Poslední slova téměř zavříská – pokud ho Kaedor dříve neumlčí. Pokud ho neumlčí, Petrana začne spěchat k ní, aby zjistila, jestli je vše pod kontrolou.
Muž je jako u vytržení. Podle nepříjemného zápachu moči jí také dojde, jak rozsáhlý a bytosný je jeho strach… a kromě toho se třese a přerývaně dýchá, jako by polykal poslední doušky života.

Výslech

Krátké ohlédnutí na Petranu, která si užívala možnosti boje proti kultistům. Ve městě se musela držet zkrátka a nyní mohla upustit trochu uzdu svému umu… aspoň k něčemu to bylo.

„Myslím si, že se mi podařilo získat trochu jejich moci, stejně, jako z toho kultisty… nejsem si ale jistá, jestli bych to zatím chtěla využívat. Nejspíše to zkusím zpátky ve městě, pod kontrolou někoho, kdo dokáže energii izolovat, či ji přetvořit na něco, co se dá zkoumat… teoreticky to poukáže na to, že je zde více stran, kterých bychom se měli bát,“ dodala jsem a zapřemýšlela jsem, jestli moje magie nyní byla více méně založená na kradení cizí. Otázka pak tedy byla, proč se mi podařilo napojit na cizí magii a vznítit ji. Dokázala jsem tedy cizí magii ukradnout… manipulovat ji a zničit jí? Pokud se věc vážně měla takto, tak jsem možná byla nebezpečnější, než Inkvizice sama… na druhou stranu zde nebyl někdo, jako já. A můj talent se nedal naučit, tedy, zatím jsem nevěděla ani jak to ovládat já, natož to učit někoho jiného.

„Mohu se ho na pár věcí zeptat sama? Kdyby chtěl utéct, tak ho zase jistě chytíte. Nejspíše dole v jeskyni jsou ještě nějací, pokud je moje snaha zničit ten kruh nerozprskla. Ničení rituálních kruhů v moment, kdy jsou na to napojeni ostatní nemělo nikdy hezké konce,“ poznamenala jsem a pokud mi Petrana dovolila kultistu zpovídat chvilku sama, vzala jsem jej bokem a zkontrolovala, jestli nemá někde nějakou dýku či zbraň, kterou by mne mohl zranit. Kývla jsem na Petranu, aby jej probudila nějakým kouzlem a zeptala se ho: „Pokud mi odpovíš na mé otázky, můžu ti slíbit, že ti neublížím,“ řekla jsem a zároveň s tím neslíbila, že Petrana mu neublíží. Já asi ani moc nemohla.
„Jak se jmenují ti, které jste tu uctívali… jak ses o nich dozvěděl a co jste tady prováděli za rituál,“ zeptala jsem se, a protože mne pořád žralo, proč se kultisté dali do útěku, když mne viděli, potřebovala jsem vyloučit jednu věc. Jestli utíkali, protože věděli, že nemají šanci proti dvou ženám s magiím, nebo to vážně byli mé oči…
Prstem jsem si popotáhla pásku z jednoho oka a zeptala se: „Víš, co toto znamená?“ Ukazující na mé oko… buď ho to vyděsí a neodpoví, nebo mi řekne aspoň něco. Pokud o mne tyto Hlasy věděli, tak něco tyto oči museli znamenat, aby svým následovníkům něco řekli.

Chvíle klidu

Kaedor vykročila směrem ke zbytkům kruhu, aby je prověřila. Zdálo se však, že kromě zbytků síly Hlasů tu nic zajímavého nezbylo. Symboly byly snad zajímavé, ale nebyly Kaedor dostatečně povědomé, aby z nich mohla něcou usoudit bez dalšího výzkumu. A ta energie, kterou tu ještě cítila, se vytrácela tak rychle, že se nedala ani uchopit.
Po chvíli vedle Kaedor přistála Petrana. V ruce držela za límec omráčeného kultistu, jako by byl jen peříčko. Váleční čarodějové měli rádi kouzla, která zvyšovala jejich vlastní sílu a odolnost… navíc to vždycky byla magie, ke které lidé inklinovali. A umožňovala jí právě například nést v jedné ruce dospělého muže a ještě u toho levitovat ve vzduchu.

Chvíli hleděla lidská čarodějka na tu spoušť, než přistála vedle elfky a shodila kultistu na zem.
„Místní bůžci nechtěli spolupracovat?“ poznamenala při pohledu na zničený rituální kruh. „Zvládla jste se něco dozvědět?“
Ohlédla se na muže, kterého přinesla ona. „Mám tu tohohle chudáka. Přišel mi trochu inteligentnější, než ostatní. Napadlo ho prosit o milost. Možná, že bude spolupracovat, když mu ukážeme, že by se mu to mohlo vyplatit. Nebo když ho dost vyděsíme.“
Potom se rozhlédne po zbytku prohlubně. Z podzemních jeskyní nikdo nevyšel, ale ten rozruch muselo být slyšet. Možná, že zničení kruhu dokonce způsobilo někde nějaký sesuv. Zatím ale nemají jak to prověřit.
„Každopádně ještě potřebujeme tu korunu. Nechci se do vesnice vracet s prázdnou. Asi mi povězte, co jste se dozvěděla, a pak ho probudím a můžeme se poptat,“ dodala a naznačila ke kultistovi.