‘ Temnota’

Malachai na Petranu nereagoval, přesto Petrana měla asi pravdu v tom, že Inkvizitora si nyní nikdo nesplete. I tak… viděla jsem ty fanatiky, a i kdyby z Inkvizitora zůstaly jen nohy, modlily by se k němu jako k modle.

„Máš pravdu v tom, že nám nikdo asi neuvěří, že to přežil. I tak… pohled na toho, který zde vládl bůh-ví jak dlouho v jakémkoliv stavu bude znít lépe, než ode mne či od tebe. Samozřejmě nechci zpochybňovat tebe, ale pro ně budeš jen jedna z čarodějek z Akliany a já pro ně budu jen jakási elfka,“ usmála jsem se na ní a dodala: „Rozhodnutí bude jednoduché, buď nás náš kult zastihne, nebo zde necháme příkazy. Ty můžeš vyslat zprávu mistru Arnfreidovi, že toto město je v mých rukách. I bych ráda věřila, že chod tohoto města můžu svěřit někomu z místních, když v tomto městě bude velet někdo z mého kultu… aspoň máme jistotu, že toto město bude na naší straně,“ řekla jsem to asi tak nejprostěji jak to šlo. „Pokud ale mistr Arnfreid bude chtít sem někoho vyslat, ráda mu město ponechám a kult toto město opustí. Berme můj návrh jako dočasné řešení,“ usmála jsem se a podívala se na Malachaia. Rukou jsem pokynula, abychom se vypravili k Radnici.

„Malachai. Tvůj druh měl vždy nějakou kotvu na tuto realitu. Jsi ukotven v této fyzické podobě, a tudíž tvá existence je s ní spjatá, nebo jsi napojen na mne samotnou?“ Zeptala jsem se a podívala se na Petranu: „Možná něco příjemnějšího pro tvé smysly, když víš, že se bavím s něčím… hmatatelným…“ usmála jsem se a jakmile mi stín odpověděl, pokračovala jsem: „Navíc… pamatuješ si něco ze své minulosti, předtím, než tě pohltila Temnota?“ Zeptala jsem se plná očekávání a pak se zastavila: „Máš myšlenky Inkvizitora… Inkvizitor věděl, co je to Temnota. Inkvizice ji nazývá stejně. Jakou má souvislost náš význam pro Temnotu a… tvůj druh?“ Zeptala jsem se, protože od té doby, co jsem ji povolala na město se již neukázala. Entita, která neměla rozum a brala si vše… Omnis o Temnotě nevěděla, protože nevěděla, co tím myslím, ale Malachai měl aspoň jakési vzpomínky ze života Inkvizitora a snad z dob, kdy byl součástí toho, co sám nazval Temnotou. Rovnala se ale jeho název Temnoty naší Temnotě… a pokud ano, co to znamenalo. Znamenalo to snad, že Stíny a Temnota byly více méně to stejné… nebo snad něco jiného…

I tak jsem se rozešla, čekajíc na odpověď. Kaklumova tělesná schránka nemůže vydržet dlouho, kdybych přišla na způsob, jak ho převést na druhou stranu… dokázal by mi takovéto otázky odpovědět, plná myšlenek a snah zjistit opět něco víc o tom, co je vlastně Omnis zač.

Malachai

Malachai přikývl, když mu Kaedor dala jméno a první příkazy. Neodpovídal, ale naslouchal. Až když se ho Kaedor přímo zeptala, zahleděl se na ní a začal hovořit.
„Jak si přejete, má paní, udělám vše dle vašeho rozkazu. Proto mě bolí, že vás musím zklamat. Vzpomínky v tomto těle jsou pro mě těžko vnímatelné. Jsou plné útržků a… bolestivých záblesků.“ Je možné, že se jedná o nějaké zbytky síly Světla. Používání svalů a řeč jsou nejspíš tak základní, že je nelze od těla oddělit… ale vzpomínky mohl proces ovládnutí těla Stínem poškodit.
„Mám však pocit, že to bylo ve středu tohoto města,“ dodá s lehkým zaváháním.
Petrana se s bolestným heknutím postavila na nohy a došla až k nim. „Ano… pokud se dobře pamatuji… je tam radnice a… paláce některých významných rodin…“
Už vypadala téměř v pořádku. Podle odhadu Kaedor ale využila přes tři čtvrtiny své běžné kapacity na souboj a na vyléčení svých zranění. A to měla pomoc od magie mrtvých…
Petrana pak navázala odpovědí na slova Kaedor: „Zvládnu chodit,“ řekla a pousmála se. Několika kroky došla až k Malachaiji. „Ano, asi by to nějaké oblečení chtělo,“ zamumlala a lehce přejela rukou po popelavě šedé kůži znovuzrozeného muže. „I když… i nyní je na něm něco impozantního…“
Malachai na její dotek nijak nereagoval. Hleděl přímo před sebe, téměř jako konstrukt bez povelu.

Na dohled od nich byl obchod s látkami a určitě v něm budou mít i nějaké šaty… ale na konci hlavní třídy byl odsud vidět jeden ze šlechtických městských paláců… a tam určitě bude víc než dost kvalitních oděvů. Jen si vybrat.
Petrana se obrátila od Malachaie a kývla na Kaedor: „Je pravděpodobné, že Inkvizitor sídlil na radnici. Nejspíš fungoval i jako defacto vládce města. I když nejspíš v pozici „duchovního rádce“ nebo něčeho podobného.“
Ještě se otočila zpátky na Malachaie a dál si jej prohlížela. „Mohli bychom ho prostě nechat nakráčet do středu města tak, jak je. Rozhodně by to místním ukázalo, kdo je tu pánem. Na mě by to udělalo dojem. Stejně mu nikdo nebude věřit, že je to ten samý inkvizitor, jaký byl. Vždyť má půlku obličeje jak z mlýnku na maso. Do kterého spadla lahvička s inkoustem,“ poznamená, když si prohlédne černé žilky, které nyní spojují levou stranu Malachaiovy tváře jako ohyzdná síť jizev.

‘ Malachai ’

Hleděla jsem na inkvizitora, který vypadal, že jeho poslední skutek bude to, aby se buď zabil sám, nebo… mne vzal s sebou. Nevěděla jsem moc jaké praktiky Inkvizitoři měli, protože cíl byl je vždy zabít ihned, ale aspoň takto jsem věděla o tom, že vyslýchání nebude asi nikdy moc možné.
I tak, experiment zafungoval. Cizí stín, entita z druhé sféry si vzala jeho energii a energii několika nebohých vojáků, kteří v Inkvizitora věřili.
Váhy osudu se začínají obracet. Je ale jen otázka, kdy se potkám se svým protipólem, snad by tento stín bude užitečný, zamyslela jsem se a čekala, co vznikne. Pohled na nahého muže, který byl částečně uprostřed nezvratného procesu. Na rozdíl od magie Petrany a jejího mistra toto nebyla žádná nekromancie, ale spíše výměna duší, pokud jsme něco takového vůbec měli. Něco, v co elfové věřili a já od útoku Inkvizice věřila na něco takového méně a méně. Hlavně, když to vypadalo, že jakmile zemřu, nějaký stín si moji energii jako potravu.

Chvíli jsem nereagovala, ani když mi slíbil svoji věrnost. Potřebovala jsem se zamyslet a až pak jsem pronesla: „Tvé jméno bude Malachai. Sloužíš mne, mé jméno já Kaedor di Valiora. Spojence a ty, kteří mi slouží ti budu specifikovat, přeji si tedy, abys neútočil na nic bez mého povelu,“ ustoupila jsem bokem a ruku natáhla směrem k Petraně: „Můj spojenec, arcimág Petrana,“ popotáhla jsem kápi tak, aby mohl vidět krystal, ve kterém se schovával malý stín a já dodala: „Pak jeden z mých menších experimentů… zatím nemá jméno, nevěřím, že rozumí mým slovům,“ nechávajíc můj malý projekt projektem, kdy jsem okolo něj prošla, prohlížející jeho tělesnou schránku.
„Tvůj druh nemá rád slunce a skrývá se ve stínech. Předpokládám, že tato nynější schránka ti poslouží jako ochrana… přesto…“ vnímajíc jeho nahotu, která mu byla asi tak trochu jedno. „Rozumíš mému jazyku, hádám, že budeš mít vzpomínky Inkvizitora, kterého jsi zabil. Pamatuješ si, kde přebýval?“ Zeptala jsem se krátce, abych mu sehnala nějaké oblečení. Sice pohled na nahého Inkvizitora by vyvolávalo dost strachu, ale preferovala jsem, aby Malachai vypadal aspoň trochu k světu.

Pohled se otočil zpět na Petranu, kdy jsem slovy dodala: „Jsi schopná se přesunout s námi, nebo ti máme poskytnout ruku?“ Spiklenecky jsem se ušklíbla, protože představa, že Malachai nese Petranu v náručí byla poměrně vtipná.
„Malachai tě když-tak odnese, potřebujeme mu zajistit nějaké oblečení, než promluví k obyvatelům tohoto města,“ usmála jsem se, vědoma, že celé toto město nebude poslouchat nikoho jiného než Inkvizitora, který toto město vedl. Pokud k nim ale on promluví, aby se vzdali Aklianě? Mohlo by to podtrhnout jejich morálku. Aspoň tedy do momentu, než se ukáže můj kult. Kdo neuteče, bude nejspíše Kaklumem a ostatními naverbován.
Možná bychom měli zde chvíli zůstat. Ustálit situaci, nabrat suroviny… poslat vzkaz Arnfreidovi a zjistit situaci s Arzhulem. Magické město nám nikam neuteče.

Cosi cizího

Kaedor musela ujít několik kroků, než stanula u Petrany. Ve chvíli, kdy nad ní stála, čarodějka vzhlédla. Už nyní se hluboké šrámy zavíraly a kůže po kouscích bělala, jak jí magie života obnovovala. Pro oči Kaedor to byl zvláštní pohled, protože viděla záři energie života a manu v kouzlech čarodějky. Obě dvě síly se míchaly a přetékaly z jedné do druhé…
Petrana pomalu zavrtěla hlavou. „To nebude nutné. Zatím se o sebe ještě dokážu postarat.“
I tak zněla poměrně vyčerpaně. Možná, že jí zaskočilo, jak málo může běžný čaroděj udělat proti Inkvizitorovi.

K tomu se právě nyní Kaedor otáčí. Klečí téměř omráčen… není jisté, jestli jí dokáže vnímat poté, co byl zasažen jedním z magických blesků. Zároveň strávil mnoho času prosycený světlem, a to je teď pryč, což na jeho mysli napáchalo škody.
Na slova Kaedor neodpověděl.
Kaedor vyslovila formuli kultistů. Kolem ní prchali vojáci, takže života tu bylo víc než dost. Tma si brala lidi v běhu a měnila je v jemný popel.
A to vše se přelévalo do kouzla, které mělo za cíl přivolat něco, co by mohlo zabíjet Inkvizitory.

Cítí, že něco přichází. Těsně za hranicí fyzického světa si něco všimlo jejích činů a nyní to čeká na svou chvíli. Nějaká větší tma.
Inkvizitor otevře oči. Pokusí se postavit na nohy a cosi vykřiknout. Kaedor vidí, jak se zbytky životní energie v jeho těle převalují a jak se mění oheň… je to něco, jako když se čaroděj sám zapálí.
Surová síla trhá jeho tkáně a pomalu je odděluje od kostí. Malé kapičky krve vyrazí ze všech pórů, tvář se rozpadne ve dví a nesnesitelný žár spálí vlasy i šaty.
Zároveň do těla začne vstupovat něco jiného. Tma zachytí unikající energii a zabrání jí, aby shořela. Stín se chopí každého kousku mizejícího těla a zastaví jej v letu. Dlouhé cákance krve naberou černou barvu. Oči překryje sytě rudá a kůže zešedne.
Nyní před Kaedor stojí téměř nahý muž, jehož polovina tváře a levé horní části těla byla zastavena uprostřed výbuchu. Kvůli tomu je nepřirozeně zduřená a volná místa mezi kůží a masem vyplňuje černá tma, ze které stoupá nafialovělý dým.
Něco takového vyžaduje nesmírné množství síly. Několik dalších vojáků kolem si nový Stín vezme sám, jen aby udržel pohromadě tělo, ve kterém soupeří zbytky Světla, Tmy a běžného života. Teprve po další chvilce se zdá být stvoření stabilní.
„Má paní,“ řekne tichý, téměř lidský hlas. Ozvěny a šepot jsou v něm tak vzdálené, že se každý sám sebe musí ptát, jestli je doopravdy slyší. „Zavazuji se k věčné službě za život, který jste mi dala, dokud mě Temnota opět nepozře.“

Byl to jeden z větších Stínů, které její chování přilákalo. Na rozdíl od Arzhula, Caina nebo Abela je připoután k fyzickému tělu… a nejspíš má v sobě i něco z něj. Například znalost řeči, kterou právě použil.
Vytvořila nejspíš něco podobného, jako je Garn a Zala… jen z druhé strany.
Dvě rudé oči se na ní dívají z deformované, napůl zničené tváře protkané černými žilkami.
„Kdo jsem, má paní, a komu sloužím?“ zeptá se.

‘ The Holy Sacrifice ’

Stín si něco vzal, ať to mělo dopad jakýkoliv… nebyl zde nikdo, kdo by mi poradil. I Cain a Abel by mi v tomto možná nepomohli. Brali by malý stín jako zákusek.

„Možná je lepší, že jsi neuvědomovala jeho přítomnost. Sice by mu asi nevadilo, že jej vnímáš, ale… s tím, co pracuji je lepší si nezahrávat. Dle mne mnoho přede-mnou zešílelo jen realitou, že existují stvoření, kteří ignorují všechny zákony naší magie. Nebo se pokusili na ně zaútočit a skončili jako potrava,“ pokrčila jsem rameny a zasmála se na její komentář: „To je pravda. Na druhou stranu, pokud jsem brána jako ta… pohroma… která zničila armádu Inkvizice, mohla bych také nějak vypadat. Třeba vážně jedno z mých míst na studium stále existuje a já tam najdu nějaké své původní šaty. Věřím, že by i nějaké tobě sedli. Elfské látky nejsou asi něco, k čemu ses kdy dostala. Většina dílen byla… no… však víš,“ povzdychla jsem si a nechala, aby se mohla soustředit.

Má snaha upozornit na mou přítomnost a též takto ponechat zprávu svému kultu, že jsem stále naživu zafungovala. Nemohla jsem se soustředit na detaily, ale byla jsem schopná určit přibližně kde je jaká životní energie. To… je poměrně děsivé. Takto bych byla schopna seslat kouzlo i na někoho, kdo se skrývá ve svém domě, pomyslela jsem si a dívala se směrem odkud měl přijít Inkvizitor.

Něco, co bych nečekala a to, že jsem ho sama klasifikovala vážně na poměrně slabého. Dopadl by podobně jako ten inkvizitor, když se mi nepodařil teleport, ne-li hůře. I přesto jsem tušila, že pro Petranu to nebude tak jednoduché. I takovýto Inkvizitor byl více méně smrtící zbraň pro mágy.

Boj… probíhal tak nějak jak se dalo čekat. Mohla jsem zasáhnout, ale dokud jsem věděla, že Petrana není v ohrožení života, nebyl důvod zasáhnout. Sice mne trápila její zranění, ale… byl to její souboj. Nemohla mne mít stále za zády a pokud byla Arcimág, musela získat nějakou zkušenost proti Inkvizitorům. Sebevíc bolestivější.
Zápach a pocit z její magie nebyl nejpříjemnější. Byl paradox, že si neuvědomovala, co vlastně zastupuje a já si mohla jen říkat, co by na toto Arzhul říkal.

Nakonec… ale Inkvizitor padl a Petrana hned na to. Popošla jsem k ní se slovy: „Dobrá práce, zbytek je na mne… najdeme ti pak nějakého ranhojiče…“ usmála jsem se, ještě jednou přejíždějící její tělo pohledem, zda-li není ve smrtelném nebezpečí a pak jsem se až rozešla směrem k Inkvizitorovi.

„Kaedor di Valiora, těší mne,“ řekla jsem téměř až ležérně, připravená odrazit jeho případný útok. „Berte jako čest, že vaše oběť mi poskytne něco, co zabije hromadu dalších, jako jste vy,“ pronesla jsem téměř bez jakéhokoliv citu a začala absorbovat magii z okolí. Ať se již jednalo o nějaké vojáky, kteří chtěli přispěchat pomoct Inkvizitorovi, nebo nějakou faunu, která byla v okolí. Vynechávajíc samozřejmě Petranu a samotného Inkvizitora.

Omnis… přijmi tuto oběť… pomyslela jsem si a vyslovila: „Ak Nul Ma Ga Sha Ra!“ Vyvolávajíc nějaký stín, který by chtěl Inkvizitora jako sousto. Snad něco chytřejšího, než to z lesa, co se mne pokusilo pozřít…

Arcimág a Inkvizitor

Krystal, který Kaedor použila na zabití jednoho z vojáků, se zasekl v jeho těle. Když jej vytrhla ven, zůstala po něm pomalinku popelající díra. Z krve a umírajícího těla si malý Stín sílu bral. Nejspíš byl příliš slabý i na to, aby překonal životní vůli obyčejných lidí… až když byli na pokraji smrti, něco si z nich dokázal vzít.
Jak si také Kaedor všimla, krystal se nijak nezvětšoval, což znamenalo, že všechna energie šla do Stína samotného.

Poté kráčeli s Petranou skrz město. Čarodějka přikývla na její pokyny.
„Jistě. Co se týče Arzhula…“ zaváhala. „Nevím o tom, že bych to stvoření někdy viděla. Avšak mám pocit, že jsem ho kolem tebe často vnímala… jako chloupky zvedající se na mé šíji. Pokud říkáš, že je třeba mu pomoci, pak se o to pokusíme.“
O chvíli později už se Kaedor připravovala na vyzvednutí své přítomnosti do větší výšky. Petrana se jen pousmála její poznámce o šatech.
„Nejsou to šaty, co tě dělá Poslem Stínů. Myslím ale, že pokud o to budeš mít zájem, nějakou švadlenu tu jistě najdeme…“
Pak rozprostře Kaedor své vnímání nad město. Její smysly se tím trochu zředí a celkově ztratí schopnost postřehnout některé detaily. Udělá se také velmi viditelnou, nejen pro svůj kult. Zároveň při tom může cítit prosycenost města vlivem Inkvizice. Podobně jako to lze cítit v případě Oněva, v každém člověku uvázlo něco z vědomí Inkvizice, což je navždy proměnilo…

Inkvizitor je blízko.
Otec Maetro. I Inkvizitoři měli jména, ale bylo těžké na ně myslet jako na lidi. Zvlášť nyní, když jeden z nich vypadal jen jako tenká kožnatá schránka naplněná světlem, které si dralo cestu skrz oči a ústa. Nestvůra Světla.
Alespoň tak je viděla ona. Jak asi oni viděli jí?

Petrana vykročila vpřed. Inkvizitor okamžitě zaútočil. Nebyl to magický souboj, kde by se vrhala energie na všechny strany, u Inkvizice žádné boje netrvaly dlouho. Světlo přišlo odnikud – paprsek z nebe, který zasáhl Petranu a prořízl její magické obrany jako rozžhavený nůž máslo.
Tam, kde prošlo skrz obranu zcela, začalo pálit jako rozžhavený oheň. V rouchu vznikaly vypálené díry, látka uhelnatěla a pod ní začala rudnout kůže. Světlo odsávalo magii a mimo tělo jí kontrolovaně spalovalo, čímž bylo tělo sežehnuto… takhle umírají čarodějové. Takhle Inkvizitoři vyhráli všechny své války…
Byl to rychlý proces… ale Petrana zatím nebyla na pokraji sil a souboj ještě nebyl u konce. Zatím neumírala, takže nebyl důvod, aby se Kaedor do boje vkládala.

Čarodějka se v této chvíli zapřela oběma nohama. V její ruce, na které vznikaly narudlé fleky, se objeví něco bílého, ale Kaedor nedokáže přesně rozeznat, co to je.
Do jejích smyslů udeří zápach – a najednou se jí hnusí se tím směrem jen dívat. Světlo se na čarodějčině artefaktu lámé a jak ho Petrana zvedá, rozlétá se záře kolem ní a stéká nad ní jako po povrchu velikého kulového štítu.
Čarodějka zvedá dlaň a z ruky vysílá k protivníkovi rozeklanou smršť blesků. Inkvizitora nezasáhne, samozřejmě. Jeho „zázraky“ ho chrání. Petrana neustává a držíce amulet v jedné ruce kráčí směrem k němu se sveřepým odhodláním ve tváři. A z její ruky šlehají modrébílé výboje pořád dál.
Pro Kaedor je Inkvizitor nečitelný, ale dokáže pozorovat rovnováhu sil s pomocí svých nadpřirozených očí. Inkvizitorova síla ubívá s každým dalším zásahem. Na konec se i božská moc vyčerpá.
Dlouhý výboj inkvizitora zasáhne do napřažené paže a zanechá na ní okamžitě ošklivé černohnědé jizvy. Kaedor dostává příležitost mu zachránit život, jak dříve říkala. Bylo by vhodné zasáhnout, protože v očích Petrany není žádný rozum, pochopení a rozhodně nic jako milost…

Záblesky mnohých světel ustaly. Bylo po boji. Petrana ztěžka oddechovala. Její arcimágské roucho bylo potrhané a propálené, na kůži měla ošklivé rudé fleky, na kterých se tvořily obrovské bílé puchýře. V některých místech nažloutlá kůže praskala v hlubokých šrámech jako opálený papír.
Tvář Petrany byla spálená a zarudlá. Její obočí bylo opálené a šířil se kolem ní zápach spálených vlasů.
Ať už Kaedor do souboje zasáhla či nikoliv, Petrana se tiše posadila na kamennou dlažbu a neohrabaně začala léčit své rány kouzly. Volila primitivní a neefektivní formule… nejspíš zčásti protože to nebyla její expertýza, ale také protože jí boj musel vyčerpat…
Přítomnost odpudivé magie mrtvých, kterou Petrana snad musela použít, se začínala vytrácet.

‘ Arcimág a Inkvizitor ’

Muž už nikterak nereagoval, byl v šoku a já tak mohla jen odhadovat, co se stane, až se probere. Nebyl tedy důvod nikterak reagovat, hlavně, když se na nás vrhli dva vojáci. Navzdory tomu, že krystal jsem jen zřídkakdy využívala na takovéto kousky, díky tomu, že krystaly byly vzácné a křehké… věřila jsem, že malý stín bude dělat vše pro to, aby mu krystal nepraskl.
První muž padl, když mu krk téměř rozsekl krk, druhý ale měl pomalejší smrt. Krystal se dostal před odkryté podpaží k srdci a tam zůstal… chtěla jsem vědět, zda-li si malý stín pokusí vzít trochu lidské energie pro sebe… ať se stalo jakkoliv, prudký pohyb tam a zpět a krvavý krystal opět levitoval kolem mne.
„Krýt ti záda budu, hlavně, když uvidím, že jde do tuhého. Nechci, aby ses držela zpět... což… jak vidím stráž tohoto města… ti nebude dělat problém. Pokud ucítím, že se blížíš k hranicím svých sil nebo Inkvizitor, zasáhnu. Chci poskytnout Inkvizitora jako oběť nějakému stínu… věřím, že některý ze stínů si rád pochutná na zplozenci světla… a pod nabídkou dalších bychom tak mohli dostat spojence, který by se o ně postaral,“ mírně jsem si povzdychla a zahleděla se z okna: „A tak možná pomoct Arzhulovi… potřebuji pořád zjistit, jak na tom je. Jak a moc času mu zbývá…“

Hodila jsem si kápi přes hlavu a krystal schovala pod plášť. „Snad tu ve městě zůstane někdo, kdo mi dokáže ušít nějaké oblečení… nebo aspoň po něm zůstanou materiály… pokud mne vážně budete prezentovat jako Posla Stínů, mohla bych vypadat trochu k světu,“ zasmála jsem se a zvedla ruku nad sebe. „Hodně štěstí…“ S úsměvem jsem zvedla ruku a vyslovila: „Atal!“ Vznášející moji prezenci do vzduchu a pokoušející odhalit přítomné sféry. Kouzlo jsem ale tak i upravila a vnášela do něj více své energie, dokud jsem jej nedokázala rozprostřít nad město. Oznamujíc aspoň mému kultu, kde se nacházím… a pokud si o mne někdo dělal starosti… i to, že jsem v pořádku. Zbytek mé energie se tu bezpochyby usadí.
Příště obětuji celé město, pokud bude plné podobných fanatiků... Petrana vypadá, že ji osud tohoto města je lhostejný... možná energie města bude stačit na audienci u Omnis?

Příchod Inkvizitora

Kapitán Neurošt zůstal sedět, s prachem ve dlaních. Když ho Kaedor oslovila, neodpověděl. Ani poté, co se od něj zvedla, nezareagoval.
Jeho dlaně se pomalu svěsí a nechají prach propadnou na jeho nohy a na špinavou podlahu. Brzy se prach vytratí.

Kaedor oslovila strážné. Stačilo s pomocí malého krystalu zabít jen dva troufalé vojáky než se dali ostatní na útěk. S trochou štěstí přivedou Inkvizitora. A rychle roznesou zprávy o nových příchozích a jejich činech…

Brzy zůstaly na strážnici docela sami. Kapitán byl v šoku – nemělo smysl se pokoušet s ním mluvit. Za chůze Kaedor vysvětlila Petraně své plány s inkvizitorem.
Petrana si stáhla kápi více do čela a rezolutně přikývla. „Určitě. Sama bych ráda zjistila, co na Inkvizitora platí. Nikdy jsem se s žádným nestřetla – ne přímo. Vždy bylo lepší utéct. Žádný čaroděj setkání s nimi nevyhrál… jedině ty a magie Stínů. A ty jsi jich vzala rovnou pár tisíc najednou.“
Zpod kápě na Kaedor mrkla: „Budu velmi ráda, když mi budeš… krýt záda. Očekávám, že na to, abych zvítězila, bude potřeba trochu experimentace.“

Došly až na prostranství před stražnictví. Všude kolem od nich utíkali lidé – strážní a i těch pár místních, co ve městě ještě zbývalo. Ulice se rychle vylidňovaly.
Pomalu kráčely směrem do města.
Pak to Kaedor uviděla – nebo možná spíš nejdřív ucítila. Malý světelný bod, něco jako hvězda. Blížílo se to k nim. Byl to neznámý člověk.
Jak se přibližoval, světlo bylo silnější a ostřejší. Tady byl Inkvizitor na domácí půdě…v plné síle a velmi blízko. Záře byla ostrá a horká, nepříjemná pro oči… i tak to bylo násobně příjemnější než přítomnost magie mrtvých, kterou používali čarodějové v Aklianě. Světlo sice bylo vyčerpávající, ale neobracelo žaludek a nepodlamovalo nohy.

Potkala mnoho – příliš mnoho – Inkvizitorů, takže je dokázala poměrně snadno a i z větší dálky odhadnout a zhodnotit. Tenhle je jeden z těch slabších. I tak je pro běžného čaroděje zcela neuchopitelný. Kouzla se od něj budou jen odrážet a veškerá energie hned zmizí. Takový muž dělá z mocného čaroděje jen poblouzněného starce. Jediné, co by se proti nim dalo použít, je surová enegie – kouzlem rozpoutaný požár nebo poryvem větru unášený projektyl by je měly zranit stejně dobře jako jakéhokoliv jiného člověka… pokud je nezachrání jedno z jejich pochybných „kouzel“ či zázraků, jak jim říkají.
Petrana o něm ještě nevěděla. Dokázali se k čarodějovi přiblížit velmi snadno a bez varování ho zabít.
Kaedor ho nyní vnímala jako člověka naplněného světlem… bylo nepříjemné se na něj dívat ale s trochou soustředění a užití jejího umu by ho dokázala zachytit… a vysát…
Stejně snadno jako cokoliv jiného, co bylo živé. A na rozdíl od čaroděje ho nechránila žádná vrstva nastřádané energie bariér ani osobní zkušenosti s manipulací many.
Nyní… z pohledu Stínů… vypadal Inkvizitor překvapivě zranitelný.

‘ Ultimatum ’

Neměla jsem málo od toho ho obrátit v prach v moment, kdy zmínil poznámku ohledně mé domoviny. Ale právě Petrana byla ta, která mne zastavila. Nikoliv ale tím, jak si počínala, ale že mne nazvala Poslem stínů…
Chápu, že věří v mou moc… ale… že by mne nazvala tak, jako třeba Kaklum?Pomyslela jsem si, hledící na kapitána, který začal znejisťovat. Vypadalo to, že pohled do mých očí měl nějaký vedlejší účinnek, kterého si Petrana byla vědoma… ale já ne. Chápala jsem, že z nich jde mráz po zádech… na druhou stranu asi jen Petrana byla vystavena jejich účinku. A Petrana, která byla nyní velvyslancem svého mistra nebyla zrovna začátečník v magii. Možná právě to zmenšovalo dost podstatně efekt na ní samotnout.

Na jeho slova jsem udělala pár kroků, ve dlani prach, který zbyl z přiblice. Právě to bylo to, co mu bylo dáno do dlaní… dala jsem mu jeho přilbici zpět. “Jste tedy s námi kapitáne, nebo chcete skončit jako vaše přilbice,” hlas byl neskutečně chladný a až nyní jsem přerušila oční kontakt, kdy se můj pohled otočil na jeho dlaně plné prachu.

Zvedla jsem se opět na nohy a přehodila kápi přes hlavu a řekla: “Zavolejte mistra Maetra, pokud bude chtít pomstít své padlé bratry, bude mít příležitost… kdokoliv se nám postaví do cesty bude proměněn v prach, jako tisíce před bránami Akliany! Ti, kteří chtějí následovat falešného boha, Pontiffa a jeho ubohou Inkvizici, ať opustí ihned město… má tak čas do momentu, než mistr Maetro bude obětován těm pravým bohům,“ můj proslov dostatečně rázný, ruce roztažené a připravené proměnit jakéhokoliv vojáka v prach, pokud by se o něco pokusil. Krystal levitující okolo mne… a pokud se někdo pokusil zaútočit? Využila jsem ostrého konce krystalu a zarazila krystal do jeho samotného. Malý tvor by tak mohl dostat o něco více najíst.
„Petrano, mistra Maetra ti nechám, ale pokud to půjde, nezabíjet. Stíny nesnáší světlo a to, co Inkizitor reprezentuje… a pokud jim budeme čelit, potřebuji stíny, kteří se světla nebojí… a rádi si na Inkvizitorech pochutnají,“ mírně jsem se na ní zazubila a pokud vojáci dovolila, šla směrem do města. Byla jen otázka času, kdy se Maetro ukáže.

Konec her

Kapitán Neurošt hleděl stranou, i když Kaedor stáhla kápi, co skrývala její jizvy. Zdá se, že jí vlastně vůbec neposlouchá.
„To vy jste Temnotu přivolali. Je to skutečně tak… Vy jste zřídlem zla. V Teárienu zemřelo o jednoho elfa příliš málo,“ řekne chladně.
Chytí ruku, kterou se natahovala k jeho přilbici. Kouzlo stále pokračuje – a přilbice se rozpadne na prach. Jen zasvětélkuje ve světle a zmizí, ale on si toho ani nevšimne.
„Nejvyšší nás chrání!“ vykřikne Neurošt a volnou rukou vytáhne meč.

Je to pošetilost. Dle všeho není chráněn tak jako Inkvizitoři nebo alespoň někteří čarodějové… Kaedor ho může proměnit na prach jedinou myšlenkou.
Po boku Kaedor se objeví Petrana. Místo bojového kouzla na ochranu jen promluví.
„Podívej se do těch očí, kapitáne… podívej se na jizvy od tvého boha a na oči Posla stínů.“
Její hlas mrazí. Něco v jejích slovech přinutilo kapitána, aby zaváhal. Petrana k němu udělá další krok. Za jejich zády je slyšet pokračující rozruch. Někdo buší na dveře.
Petrana vztáhne ruku na kapitána a jemně mu natočí bradu tak, aby se díval do tváře Kaedor: „Podívej se do očí Posla a pochopíš.“
Kapitánova paže se začne třást. Zůstane hledět na jizvu a na černé oči. Meč z jeho sevření vypadne, pak zachřestí na zemi. Prázdnou rukou se dotkne svých rozcuchaných vlasů a kvůli tomu se mu na tváři začne rozlévat chaos a nepochopení…
„Kde… kde je moje přilba?“ zamumlá. Pustí Kaedor, udělá několik kroků dozadu a ztratí rovnováhu. Spadne na zem. Nedokáže přerušit oční kontakt s Kaedor a dokud to neudělá ona, bude na ní jen slepě zírat.

Za nimi je slyšet praskot dřeva. Strážní vylomili dveře. Dovnitř vběhne několik mužů s tasenými meči. Jeden z nich – nejspíš nějaký poddůstojník, vykřikne: „Kapitáne! Co se děje?“ Obnažená ocel se hned namíří na Kaedor a na Petranu…
Ne, že by jim mohli nějak skutečně ublížit… ne pokud mezi nimi není nikdo vyučený v umění Inkvizitorů…