Další kouzlo

Nakonec jsme se dostaly na jakousi mýtinku, kde sice Petrana začala s tím, že nebude používat magii na rozdělání ohně, ale pak ji stejně využila. Sice v menším množství, než aby oheň živila magicky, ale musela jsem se mírně pousmát na to kouzlo, které téměř pasivně využila.

„Můžeme nějaké zkusit. Předpokládám, že nejjednodušší pro vás bude něco spálit a… nerada bych svou magií vyčarovala nějakým způsobem oheň, který se nedá uhasit normálním způsobem. Pamatuji si, že se to jednou povedlo mému studentovi omylem. Taková magie se dá většinou uhasit jen tak, že dotyčnému dojde mana, nebo se od ohně odloučí na dostatečně velkou vzdálenost. Tehdy jsem jednoduše šoupla studenta skrz jeden z mých portálů do jedné z mých míst přes půl kontinentu a pak jej vztáhla zpět. Problém je, když tento oheň student živí a neví, jak přestat…“ povzdychla jsem si, protože mi bylo jasné, že to kouzlo, Atal, bylo poměrně jednoduché a na stejném principu. Kdo ví, co bych dělala, když by kouzlo nechtělo zmizet, a ještě k tomuto toto kouzlo bylo takové, že by nás následovalo?

Popošla jsem kousek ke stromu a nožem, který byl určený na řezání chleba, jsem uřízla kousek samorostu s kůrou. Popošla jsem zpět k ohni a položila kus dřeva a houby na zem. „Jednoduché kouzlo, element země. Rtur. Pokud se mi podaří, tak by si jej měla země vzít a vrátit zpět stromu, kterému jsem jej vzala. Druidové toto kouzlo využívají dost často v pokročilých verzích, kde není potřeba mít po ruce to, co bylo poničeno. Asi je vám jasné, že když někdo podpálí les, tak druidové nemají to, co ze stromů zmizelo…“
Přesto jsem chvilku nechala mluvit jí a dodala: „Mám svou teorii, proč se mne kouzlo neposlouchalo, ale… dokud nevyzkouším několik dalších kouzel, tak je zbytečné asi docházet k nějakým závěrům,“ zasmála jsem se a položila dlaň na hřbet druhé ruky. Dlaň se nasměřovala nad kus dřeva a já se pokusila o dané kouzlo: „Rtur“ (98)

Posezení u ohně

Petrana pokrčí rameny ohledně plánů na využití schopností Kaedor.
„Nevím. Možná máte pravdu. Prozkoumáme, jaké jsou vaše schopnosti, a podle toho se zachováme…“
A s tím se obě ženy obrátí k věci odpočinku. Petrana přikývne a usměje se, když Kaedor navrhne alespoň chvíli na to, aby se vzpamatovali z cesty.
„Dobrá, myslím, že to není marný nápad. Pojďme, zmizíme kousek od té vesnice a uděláme si někde menší oheň. Můžeme něco málo sníst.“
Rozhlédne se, ale Kaedor cítí, že zkoumá okolí i po magické stránce.
„Nemyslím, že krom vesničanů nám tu něco bude hrozit. Zvlášť ne pokud si půjdeme jen trochu odpočinout.“
S tím vyrazí do lesa, aby našli nějaké příhodné místo.


Netrvá to dlouho, jen pár minut, a najdou hezkou mýtinu, na které se dá příjemně posedět. Vzduch je tu svěží, země měkká a nedaleko je malá bystřina s čistou, jasnou vodou. I když už se po světě ledacos rozlézá, přírodu to ještě tak docela nepokroutilo. Alespoň tady ještě ne.
„Tohle vypadá dobře,“ řekna Petrana. „Nebudu se tu zbytečně ohánět magií, nechci na nás upoutávat zbytečnou pozornost…“ zmíní a vcelku skromně a bez kouzel sesbírá několik suchých kusů dřeva. Sice je skládá dohromady dost nezkušeně a žádný zálesák by z takových klacků oheň nerozdělal, ale to pro Petranu problém není.
Rozdělávání ohně je pro ní velmi přirozená záležitost. Možná, že jí ani nedojde, že je to magie, protože se jen skloní ke dřevu luskne prsty a oheň vzplane. Je to pro ní zcela samozřejmé.
Potom se čarodějka pohodlně usadí před ohněm a usměje se na Kaedor.
„Tak, můžeme si odpočinout. Máte nějaký plán na to, jak budete svoje schopnosti testovat? Třeba zkoušet nějaká další základní zaklínadla? Atal mě docela překvapil.“
V očích jí zatančí malé světýlko… nebo je to jen odraz plápolajících plamenů?
„Zajímalo by mě, jak by se projevilo třeba nějaké… ohnivé kouzlo. Nebo jinak elementální.“ Pak se zamyslí. „To jsou dost jednoduchá kouzla – třeba některá druidská či obecně elfská magie má hlubší podstatu. Ale ta změna energie v element nebývá nic moc komplexního. Tak třeba to bude podobně „kontrolovatelné“, jako světlo Atal.“
Rozhlédne se a usměje se. „A v nejhorším bych to po vás uhasila, kdybyste tedy nezapálila celý les.“ Pak ještě přidá: „Jak moc velkou kontrolu nad tím světlem jste vlastně měla? Když už o té kontrolovatelnosti mluvíme... Měla jsem dojem, že se mu moc nechtělo vás poslouchat… ale vnímalo se to těžko. Alespoň z mojí strany.“
Její tón se změní, jak se zahledí zpět do plamenů: „Jako by to bylo něco úplně jiného…“

Chvilka odpočinku

Chvilku to dokonce vypadalo, že se mi kouzlo jednoduše nepodaří přerušit a já se vracela k teorii, že to bude určitě z důvodu, kde přerušení funguje tak trochu jinak, než jsem naučená. I tak, po nějaké snaze kouzlo zmizí a já mohla jen doufat, že jsem jej nějak neskryla. Nepotřebovala jsem pro ostatní poutat pozornost jako pochodeň uprostřed noci. Už nyní se mi to dařilo… a to i bez kouzel.

„Nejsem si jistá Petrano, že by na nás někdo neskočil. Pokud něco má blízko těm kultům, které nyní hledáme? Slepá čarodějka, která ukazuje jiné světlo na ostatní by nepatřilo asi mezi to, co by vyloženě město chtělo… přesto se mohu pokusit ukázat kouzlo profesorovi Artimerovi. Může na to mít svůj názor a najít též i využití…“ podotkla jsem s vrácením mého myšlenkového pochodu k tomu, že nejenom nepotřebuji být pěst na oko zde, ale to ani v městě. Stačí jeden mág, který ve mně uvidí hrozbu a můžu skončit během vteřiny jako uhlík, aniž by Petrana dokázala reagovat…

Tiše se zasměji se slovy: „Musím uznat, že jsem se těšila na nějakou měkkou podestýlku, nebo aspoň kus něčeho, na čemž si mohu odpočinout… nejspíše by bylo tedy dobré, kdybychom si mohli aspoň trochu někde odpočinout. Nejsem unavená tak, že bych potřebovala spát… ale mé tělo je poměrně ztuhlé. Takže pokud by vám to nevadilo, někde si sednout? Ať aspoň nevypadám jak chodící mrtvola úplně…“ opět jsem se zasmála. Nevěděla jsem úplně, jestli Petrana jednoduše mění svou magii na energii pokračovat, či je jen hnaná chtíčem, a proto si nechce odpočinout. Já za svých dob chroupala jakousi drť či krystaly, které byly určeny na požití, abych si doplnila manu… a tím i energii. Jediné co bylo, že po pár dnech vzhůru všem postupně začalo více, či méně hrabat… protože mozek na to nebyl jednoduše připraven, i když tělo mohlo pokračovat třeba další týden.

Plány na večer

Kaedor kouzlo dokáže přerušit… i když to nejde tak snadno, jak by chtěla. Magie, kterou tímto způsobem vyvolá, se nechová tak docela správně. Zdá se, že pracují na jiném principu, než je prosté tvarování její vlastní síly, které funguje u běžné magie.
Petrana jen pokýve hlavou, když kouzlo zmizí.
„Ano… tohle bylo skutečně zvláštní… možná, že by se to dalo použít ve městě na hledání čarodějů nebo jiných podivností… rozhodně by za to stálo s tím experimentovat. Asi to bude nějak souviset s vaším prokletím a vašimi novými silami… kdoví, co se všechno probouzí a míchá dohromady.“
Poté Petrana vykročí od brány. Ještě za chůze ale přemýšlí.
„Víte, je to zajímavé. Jako by to světlo, které jste vyvolala, prohloubilo stíny. Jako by si za každé světlo do světa přidané, zase nějaké vzalo. To by vážně bylo potřeba pořádně prostudovat.“
Pousměje se. „To by bylo něco pro profesora Artinera. Ale my nemáme čas na dlouhé studie tajemna.“

Kráčí zpět po cestě a zastaví se.
„Ani jsem se vás nezeptala… chtěla byste si odpočinout? Sama moc necítím potřebu, i když už nepoužívám kouzla na výdrž a místo jídla tak, jako když jsem byla mladá studentka. Je lepší do přirozeného chodu těla nezasahovat… ale každý na to reaguje jinak. Alespoň tedy u lidí. Mohli bychom se posadit, udělat malý oheň a něco sníst.“
Ohlédne se směrem, který naznačili v instrukcích hlasy za branou.
„Mohli bychom vyrazit rovnou. Mohu vykouzlit světlo sama… a čím dřív tam dojdeme, tím dřív se dozvíme, co podivného dělají trpaslíci v té vesničce.“
Pokrčí rameny a pousměje se. „Nemyslím si, že pár kultistů bude velký problém. Ale pochopím, pokud byste si raději po té dlouhé jízdě trochu odpočala.“

Kouzlo a teorie

Bylo zajímavé vědět, co učí kde. U elfů to v prvních ročnících byla teorie a teorie, asi byla však jen ale pravda, že lidé nemají na teorii čas a jdou hned do praxe. I já sama jsem svým studentům dávala prostor a dělala tak markantní rozdíl oproti elfským akademiím… Přeci jen i mnoho studentů to ocenilo, a to byl důvod, proč je rodiče dali ke mně, a ne na nějakou z mnoha akademií. Uznala jsem ale i to, že mnoho mých studentů patřilo mezi potomky mých bývalých studentů, takže dotyční vždy věděli, co se jim dostane. Elfové nebyli zas-tak tvrdohlavý povahově, ale… mnoho z nich učilo jedním způsobem a jinak se jim moc nechtělo. Já ráda experimentovala, ale dávat svobodu studentům si říkat, co budeme dělat dnes, zítra a za týden? To ne. Možná za měsíc…

Následoval můj pokus o jednoduché kouzlo s tím, že už při začátku mi bylo jasné, že to nebude zas-tak jednoduché a výsledek nebude též úplně takový, jaký bych chtěla. Můj pesimismus se bral z mých pokusů lokalizovat manu ostatních pomocí druidského kouzla bylo změněno na vábničku pro Temnotu.

Když se mi kouzlo podaří vyčarovat, všimnu si zajímavého faktu a to, že Petrana a koně byly naplněni jakousi fialovou energií, vzato má ruka byla černější než ta nejtmavší noc. Navíc světlo pohlcovalo…
Možná proto se mi každé kouzlo zkroutí a stane se úplně něco jiného… kouzla, které fialová energie zná jako svá vlastní má nezná, nejenom to, ale kdykoliv se pokouším jej vyčarovat, tak si nové kouzlo ohne tak, jak se mu zlíbí. Musí zde být tedy něco, nějaká řeč či jazyk, kde je výsledek vždy stejný a já se nemusím tak bát, co kouzla, které znám, udělají. Přesto… podívala jsem se na svou ruku, protože pokud se věc měla takto, tak se věc možná měla jinak, než jsem věděla. Nebylo to tak, že jsem nemohla čarovat, ale má původní esence již neexistovala a nebyla na mém těle… aktuální ji odpuzovala, a proto jsem sama uvěznila, když jsem se dostala do jiné sféry. Byl tedy můj cíl nechat moji novou esenci pozřít tu starou? Ale jak?

Zpět mě dostaly slova Petrany, kdy jsem se pokusila kouzlo jednoduše přerušit (pokud se mi podařilo) a dodala: „Ah… ano… omlouvám se za tento výsledek. Čekala jsem trochu něco jiného a nějak se mi to zvrtlo,“ zasmála jsem se a doufala, že Petrana nebude v tomto nějak rýpat. Věděla jsem sice něco… teorii, která nemusela být ani pravdivá.

Atal

Petrana přikývla a uznala dobrou připomínku, se kterou Kaedor přišla. Koně skutečně pod zem vzít nemohou.
„O vaší klisnu bych neměla starost. Elfští koně jsou pověstně věrní a umí se vyhýbat potížím. A přijdou na zavolání, pokud ho jen zaslechnou… a říká se, že ho ani slyšet nemusí.“
Poté poplácá po boku svého vlastního ryzáka a ušklíbne. „Za to tenhle můj potížista… no, na zavolání přijde, zvládnu ho i přivolat pomocí kouzla… ale myslím, že váš kůň mu vše jasně vysvětlí a on se bude držet při jejím boku.“
Jako v odpověď Asmai Lyn zařhá. Petrana se usměje. „Vidíte? Poradí si. A navíc jsem si jistá, že tak jako jsem já svému koni dala jedno nebo dvě ochranná zaklínadla, i vaše elfská klisna bude chráněna nějakou mocí.“
Něco takového je jisté a nejspíš tak samozřejmé, že si toho Kaedor ani sama nevšimla i navzdory svým novým smyslům. Jsou to zpravidla velmi jednoduchá a spíš slabší kouzla, aby příliš nezasahovala do života zvířete. Zpravidla chrání hlavně před nešťastnými náhodami a před zbytkem ho chrání zdravý rozum jejich a jezdcův.

Petrana se ještě vrátí k jejím poznámkám o jejich plánu. Nevypadá to, že by s menším podpalováním měla nějaký problém.
„Myslím, že je to jinak jasné. Dělejte, co uznáte za vhodné… nebo zajímavé. Pokud to začne vypadat nahnutě, nebo když dáte znamení, ukážu jim, co je to oheň,“ s tím se spokojeně protáhne, skoro jako v nedočkavosti.
Kaedor pak zmíní velmi jednoduché a vcelku staré lidské zaklínadlo, aby začala se zkouškami svých sil. Petrana přikývne. „Ano. Učí se v prvním ročníku.“ Ale nijak to nekomentuje. Ví, že síly Kaedor jsou nyní docela v jiné oblasti než to, co se učí na akademii.
Umlkne, když se Kaedor pustí do kouzlení.
Orb skutečně vyčaruje. Ale není to jednoduché, malé světýlko, které zastane místo lucerny či pochodně. Předně je fialové. A tiše pulsuje. Přibližně něco méně než každou vteřinu. Kaedor by odhadla, že dle tepu jejího srdce. Nejprve je světlo jen slabé, vlastně jen takový stínový náznak… a pak se v pulsu zvedne na hladinu, kterou by od kouzla Atal očekávala. I tak dělá spíš fialové šero.
Světlo ale neukazuje svět zcela správně. Některé věci v něm vypadaly jinak. Petrana v něm například poměrně silně fialově světélkuje. Oba koně také tak, ač s menší intenzitou. Když se Kaedor podívá na svou vlastní ruku, vidí černočerný stín, na kterém žádné fialové světlo neulpělo. Spíš naopak, je pohlceno.
Do jisté míry to připomíná Sféru, tak jak jí Kaedor vidí. Pod tím vším je stále vidět běžný fyzický svět. Petrana sleduje neuvěřitelnou podívanou s podivem, zcela uchvácená. Prohlíží si svojí vlastní, fialově světélkující ruku. Světla ukazují magii, která proudí v jejích žilách.
„To jste udělala vy?“

Drahá cena za možnost někomu zaplatit

Petrana na to šla mazaně, více než já. Byla ale pravda, že já jsem nikdy neměla potřebu se někomu takto doprošovat, spíše jsem byla právě na té druhé straně. Mít svou starou magii, nejspíše se na tu chvíli přemístím do nejbližšího místa, kde jsem schovávala své věci a další den se zase přemístím zpět. Nyní tomu tak nemohlo být a my jsme se dostali k nějaké informaci.

„Chápu, že upustíte své magii trochu uzdu, ráda bych přesto i sama něco zkusila, jak jsem se domluvily. Kdyby se to zvrhlo, tak klidně celou jeskyni proměňte v živé inferno…“ pokrčila jsem rameny a podívala se na Lyn. „Doufám, že se postaráš o bezpečí koně Petrany v čase, kdy budeme něco zařizovat,“ pohled přejel na Petranu a dodala: „Kdybychom potřebovali utéct, máte nějaký trik, jak svého koně zavolat? Nechci tahat tato zvířata do boje, i když jsem si jistá, že Lyn by se dokázala o někoho postarat… přesto v jeskyni či svatyni nebudou asi ti nejlepší parťáci,“ zasmála jsem se a snažila se vzpomenout, jak jsem přivolávala svého ještěra. Když se jí chtělo, tak poslouchala… nebo když cítila, že jsem v nebezpečí. I když mi bylo tehdy jasné, že to bylo částečně i pocit, že když umřu, tak nedostane nic k jídlu o nikoho jiného.

„Atal…“ řekla jsem název jednoho z lidských kouzel, které jsem se kdysi učila. Jednalo se o jednoduché kouzlo, kdy vyletí nad toho, kdo jej vyčaroval. Výhoda od technologie byla ta, že toto světlo bylo vidět jen těmi, kteří již kouzlo někdy viděli od dotyčného. Proto se většinou první kouzlo neposílalo k nebesům.

„Znáte toto kouzlo? Nejsem si úplně jistá, jestli by se mi podařilo… přesto… Atal…“ sklapla jsem ruce a rozevřela je ve snaze vyčarovat malý zářící orb, který se skládal z mé magie. Byla již opět jen otázka, jestli se mi to podaří (74).

První vodítka?

Není slyšet reakce na další výzvu Kaedor. Zdá se, že ani příslib kšeftu muže zpoza palisády nevytáhnou.
Petrana sleduje palisádu zamyšleně. „To se mi nějak nezdá…“ zamýšlí se. „Jistě, doba je temná… ale přece není tak temná… možná, že jsme nezvolil tu správnou notu… zlato už asi tady nikoho nezajímá. Tak že bychom zkusili sázet na společného nepřítele?“
Ještě chvilku čeká, zatímco Kaedor se ušklebuje na Lyn. Klisna jí oplácí oduševnělý pohled. Mnoho nezareaguje, ale zdá se, že jí poznámka moc vtipná nepřišla. Ale pochopila dle všeho, že to byl jen neškodný vtip. I elfští koně musí spát… i když se říká, že spí s jedním okem otevřeným.

Petrana se ještě chvíli zamýšlí, než se opět obrátí k bráně. Zvolá hlasitě novou výzvu:
„Jsme lamačky kouzel a kleteb, nabízíme služby proti všemu zlému, co by se v těchto kopcích skrývalo.“
Nic se nestane. V očích Petrany se zableskne. Šlechtičny nejsou známé svou trpělivostí.
„Náš cíl je dobro a pořádek starých časů! Pokud patříte ke kultistům nového zla nebo pokud jste přijali doktrínu Inkvizice, promluvte!“
Zpoza palisády se ozývá jen ticho. Chvíli. A poté se ozve hrubý hlas… je to hlas trpaslíka.
„Inkvizice je prokletá a kultisté jsou vzývači zla z hlubin. Jestli jste přišli nám nadávat, táhněte zas dál!“
Petrana se usměje a poznamená ke Kaedor. „Konečně se někam dostáváme.“ Opět se obrátila k palisádě. „Tedy dobrá! Máme společné nepřátele! Čí hlavu vám máme přinést, abyste nám uvěřili?“
Zaváhá a pokrčí rameny, pohlížeje na Kaedor. „Za pokus to stojí, ne?“
Hlasy na druhé straně zaváhají. Delší chvíli spolu mluví, zatímco se stíny protahují. Pak jeden z nich přeci jen promluví. Opět je to trpaslík. Nejspíš ten samý, co předtím. „Míli odsud, ve svahu, mají hnízdo. Jeskyni a „svatyni“. Je tam kněz jejich pokřiveného božstva. Na hlavě má korunu a v ní rudý drahokam. Přineste jí, klidně i s hlavou… a pak si můžeme promluvit.“
Kaedor se pousměje. Obrátí se na Kaedor. „Co říkáte? Není to tak dobré… ale máme alespoň nějaké vodítko…“

Brána

Na její slova jsem se musela zasmát a dodat: „Kdybych byla ochotna přijmout porážku, nejspíše bych nebyla naživu…“ i když se toto týkalo poměrně nepříjemných vzpomínek, bylo mi jasné, že kdybych se v nich stále šťourala, nikdy se z nich nedostanu. Věděla jsem i to, že na ně nejspíše nezapomenu, ale… i toto mohlo pomoct.

Brzo ale staneme před branou a Petrana se pokusí nějak zaujmout pozornost. Netrvá to dlouho a někdo si nás i všimne (po snaze Petrany), avšak ne na dlouho, protože se dotyčný sbalí a zmizí se slovy, že tu nejsme vyloženě vítané.
Podívám se na Petranu a zvýším hlas sama: „Jsem si jistá, že se dokážeme domluvit i na tom, že vám za jídlo a lože zaplatíme, když si nežádáte náš um… nebo to mám brát tak, že chcete místní hospodu ochudit o nějakou tu zlatku navíc?!“ Byla jsem dostatečně hlasitá na to, abych zaujala pozornost a v lepším případě nejen jeho, ale i třeba někoho, kdo by nějaké to pohoštění za zlato navíc uvítal.

Tak či tak jsem se podívala na Petranu se slovy: „Uvidíme, jestli toto zabere. Pokud ne, tak budeme muset vážně přenocovat v lese… i když se mi to nelíbí a mohli jsme tam udělat i během cesty,“ povzdychla jsem si, protože Petraně asi bylo jasné, že uvědomění, že náš cíl cesty stejně neposkytne místo a jídlo na spaní, tak cestu na koni nejméně jednou přeruším. Ale co, přetrpěla jsem horší.
„Lyn bude jistě ráda držet stráž, celou noc, viď?“ Podívala jsem se na klisnu s nepatrným úšklebkem.

Vřelé přivítání

Petrana pohlédne na Kaedor úkosem, ale s úsměvem, když ona zmíní svou zkušenost s uměleckými kousky, které někteří elfové stvořili.
„Zní to tak, že nejste z těch, kteří by byli ochotní přijmout porážku.“ Přikývne a zahledí se k obzoru. Zamyslí se nad tím, jaké všechny výzvy je čekají. „To by se ale ještě mohlo hodit.“
Co se týče rizik malé lži ve vesnici, Petrana se usměje.
„Ach, kdyžtak bych zahrála tu roli znuděné šlechtičny, která se vydala mezi prostý lid, aby poznala jeho život a ulehčila mu v jeho trápení. V nejhorším rozhodím pár zlatek a všechny křivdy budou zapomenuty. Ale nyní pojďme, dokud tam nedojdeme, nedozvíme se nic.“
S tím pokračují v cestě. Už byly poměrně blízko, takže to netrvá dlouho a stojí před brnou.

Je zavřená. Trpaslíci už zmizeli vevnitř, nic za sebou nenechali. Petrana si bránu chvíli prohlíží. Poté prohodí tiše.
„Není to žádná velká překážka. Ale nedělá dobrý první dojem hned vyrážet dveře a podpalovat chalupy.“
Zvýší hlas a zvolá: „Haló!“
Její hlas vyvolá pár spěšných kroků a vzdálených hlasů, které Kaedor slyší díky svým zoostřeným elfským smyslům. Poté se na nízké dřevěné plošině za branou objeví tvář.
„Kdo jste a co tu pohlédávate?“ řekne neznámý muž obezřetně. Jeho přízvuk je venkovský a zjev neupravený… proti uprchlíkům v Aklianě to však nic není.
Petrana mu odpoví: „Dvě čarodějky, žoldnéřky, které nabízí svůj um za jídlo a lože mimo nebezpečí.“
Muž se zamračí a odsekne: „Pak jste ve špatném kraji.“ A zmizí. Petrana se ohlédne na Kaedor.
„Hm. To jsem nečekala. Nějaké nápady? Můžeme přenocovat v lese. Třeba se umoudří… a možná se vyhneme nutnosti bránit se kouzly proti štěnicím.“