Dva poutníci

„Měla jsem shodou náhod pár mágů, kteří se podíleli na uživení automatonů přes magii, konkrétně magické krystaly. Pokud se nepletu, tak automatoni elfů byli dost jiní a myslím, že první automaton, který byl určený na zabíjení mágů byl vytvořen právě elfem. Liší se vzhledem… za což automatoni trpaslíků jsou dost robustní a těžkopádní, za což dokáží přežít několik ran, tak ti elfští byli více méně umění, které dokázalo dělat proti mágům divy. Jednou jsem proti jednomu bojovala, trénink… a…“ mírně jsem se zasmála: „Neotevřít na poslední chvíli portál před sebou, abych automatonu poslala část jeho samotného pryč? Prohrála bych. Tvůrce nebyl moc spokojený, že prohrál,“ zasmála jsem se, protože magie portálů byla na konci dne dost pokročilá magie, leckdy nefér.

„Dobrá, nechám tedy plán na vás. Nemyslím si, že by mne napadlo něco lepšího a snad vás nikdo nepozná. I když říkáte, že vaše panství je poměrně daleko, nechceme, aby nás vnímali jako lháře,“ vědoma, že se může něco zvrhnout a pokud svět byl vážně tak zvrácený, jako byl, tak jsem nechtěla skončit jako rukojmí nějaké vesnice, která by po otci Petrany chtěla odměnu za to, že ji dodají v pořádku. I když magie Petrany byla velkolepá, věděla jsem, že kdyby na moji magii zaútočil někdo jako já, tedy, někdo jako já, kdo to umí ovládat? Prohrála bych. A kdo ví, jestli tací, jako jsem já, už neexistují.

Trpaslíci a plán útoku

Petrana pokrčí rameny a vysvětlí svou otázku.
„Na našem panství na ně člověk skoro nenarazil. Jen tu a tam, když si někdo něco na zakázku objednal. A když jsem dorazila do Reyonu, drželi už se hlavně mezi sebou… s vyjímkou mistra Doligana. Všechny moje zkušenosti byli s trpaslíky, kteří se dají potkat ve městě. A ti většinou moc do standardního obrazu trpaslíků nespadají.“
Zmínka o trpasličích studentech jí také docela zaujme. „Skutečně? Vím, že jich několik na akademii studuje… a že k tomu mají svůj vlastní osobitý přístup. A že se na ně všichni jejich soukmenovci dívají spatra. Asi jako kdyby se elf pustil do výroby automatonů,“ dodá s úšklebkem. „A poslední dobou jsem byla příliš zaměstnaná na to, abych se mohla víc zajímat o lidi na akademii.“

Jak se při chůzi blíží k vesnici, je důležité se domluvit na společném plánu jak postupovat. Kaedor začne svou otázkou a Petrana se na chvíli zamyslí.
„Hm. Co třeba dva kouzelníci ze severu? Prchli jsme před Inkvizicí, chceme práci, poradíme si s lecčím… ale nechceme, ze svých vlastních důvodů, moc přicházet do styku s královskou mocí.“
Ušklíbne se.
„Takových tu bude víc než dost. A když nebudeme chtít za odměnu víc než noclech a jídlo, nemuseli bychom jim vadit. Možná, že nám jako práci nabídnou vyřízení nějakých kultistů a hned budeme na stopě.“
Už sešli ze svahu a nyní prochází posledními zatáčkami před palisádou. Petrana se obrátí na Kaedor, zdali s takovým plánem souhlasí.

Trpaslíci

Na její otázku jsem se musela jen zasmát, protože mi to jednoduše přišlo vtipné. „Kdo by neměl s trpaslíky nějakou zkušenost, že? Měla jsem dokonce jednoho nebo dva studenty od trpaslíků a musím říct, že i když do mého studia šli dobrovolně, tvrdohlavost jim nechyběla ani v magii. Jejich uchopení magie bylo… jiné… bylo zajímavé je pozorovat ve studiu. Ohledně jejich přístupu jinak samozřejmě vím, že na co není protokol, jako by nebylo,“ usmála jsem se na ní a pokračovala: „Pamatuji si moc dobře, že abych získala nějaký prostor v hlavním městě trpaslíků, tak mnou bylo zaplaceno a podplaceno nejspíše asi tak třicet úředníků, jen abych si pak za předraženou sumu mohla něco koupit. Nejsem si jistá, jestli i toto místo hluboko v horách je pořád v držbě trpaslíků, ale…“ zaklepala jsem si zamyšleně na rty a pokračovala: „Je dost možné, že jeden ze dvou trpasličích studentů ještě žije a nejspíše by mohl využívat moje prostory jako útočiště. I když kdo ví… nejsem si jistá, jestli i toto město nepropadlo do spárů Temnotě či Inkvizici, natož, jestli jeden z mých studentů stále žije,“ poznamenala jsem a volně pokračovala do města.
„Jak nás budete prezentovat? Abych když-tak věděla, jak to zahrajeme… nejsem si jistá, po tom, co jste nyní řekla, že zde budou obecně královskou ruku vítat s otevřenou náručí.“

Chůze k vesnici

Když Kaedor seskočí z koně a vysvětlí své důvody, Petrana udělá totéž.
„Už je to jen kousek, a špatně se mluví, když jeden jede a druhý kráčí,“ poznamená. Svého koně vede za uzdu, ale Lyn následuje Kaedor poslušně i bez toho, jako dobře vychovaný pes.
Tu a tam se klisna se zájmem zastaví a prohlíží si lesy, ale jinak spokojeně kráčí po jejím boku. Vypadá ráda, že se mohla provětrat.

Petrana mezitím poznamená něco o vesnici a o tomto kraji: „Nevím, co je to tu zač, ale mám nějakou představu. Tahle vrchovina bývala docela rušná. Vím, že se tu těžilo železo pro Reyonské zbrojíře. Bývaly tu myslím i nějaké vysoké pece a hutě. Řekla bych, že místní pořád něco málo z toho drží. Možná tu měli víc zbraní než v jiných krajích.“
Pak dodá: „V první vlně uprchlíků se tu usadil nějaký kult a nadělal tu pěknou paseku. Královští čarodějové ho potom vyhnali, ale pokoj se sem nevrátil. Podle toho, co jsem zjistila, je možné, že jsme nebyli tak důslední, jak jsme měli být. Mohli bychom tu leccos najít.“
Zatímco kráčí, Petrana se zahledí k vesničce, ke které právě sestupují. U brány do palisády spatří vůz tažený dvěma velkými zvířaty. Mohutná, podsaditá a s velkými zahnutými rohy, připomínají kozy. A kolem vozu větší množství také podsaditých postaviček, na kterých se ve večerním světle leskne zbroj.
„Trpaslíci. To by mě zajímalo, co tu chtějí,“ zamumlá Petrana.
Trpaslíci někdy používají jako tažná zvířata mohutné horské kozorožce a muflony. Ale málokdy jsou tito tvorové vidět mimo Malhornské hory.
„Uvidíme, co se dozvíme tam dole. Alespoň tam nebudeme jediní neznámí poutníci,“ dodá s pousmáním. „Máte s trpaslíky nějakou minulou zkušenost?“

Kus od cíle

Cesta vážně trvala déle, než bych očekávala a asi i kdy chtěla. Západ slunce a krajina, která se nám ukazovala byla asi tak malebná, jak jen mohla být. Nebyla to metoda Inkvizice, která chtěla všechno spálit, a i když jsem si byla jistá, že lesy budou skrývat lecco, tak jsem věřila, že aspoň vesničky budou stále žít svým životem. Aspoň trochu…

Jakmile zastavíme a já uvidím jakousi malou vesnici obehnanou kůly, tak seskočím z Lyn. Poplácám ji na krku (jak jsem se naučila od těch, kteří koně vlastnili) a bolestivě se protáhnu, kdy pustím uzdu Lyn. Věřila jsem, že mi hned neuteče a já jsem potřebovala aspoň trochu chůze.
„Zbytek dojdu po svých, musím se trochu protáhnout. Nechci přijít do sebehorší vesnice s tím, že sletím z koně a nebudu schopna ujít ani jeden krok…“ dodala jsem a pokračovala: „Jestli chcete, můžete pokračovat na svém koni… věřím, že Lyn bude též ráda, když si dopřeje trochu volnější krok a i prostor…“ neplánující držet uzdu a věřící, že pokud na něco dojde, tak mě bude následovat. Nějak jsem nechtěla ani přemýšlet, jak bych Erienovi vyprávěla, že mi Lyn zdrhla. Nebyl to přeci jen pes… ale pořád byla zvíře.

Uprostřed vrchoviny

Petrana zavrtěla hlavou, když Kaedor zmínila její domovinu.
„Zpět na naše hrabství? K čemu? Jsem dcera, nevdaná k tomu. Mí rodiče by mi neměli co říct – a navíc by to bylo jen samé úklony a nudné čajové dýchánky. Mám ráda dvorský život… ale vesnický dvorský život je až příliš úmorný. A navíc je to daleko.“
A tím to dále neřešila. Nemá touhu vidět opět svůj domov.
Pokračovaly v cestě. Kaedor uvažovala o odměně pro Lyn, ale klisna jí nedala najevo žádné přání. Nejspíš se bude muset skutečně domluvit s Erienem.

Dvojice čarodějek se nezastavovala a pokračovala cvalem dál. Cesta jim utíkala pod nohama. Brzy se začala zvedat a šplhat do kopců.
Bylo už pozdní odpoledne. Slunce zoranžovělo. Vrchy nejsou nijak vysoké nebo velkolepé, ale zdá se, že ještě nedávno byla tato krajina i tak hodně rušná a využívaná. Spatří několik opuštěných lomů. Tu a tam je vidět vstupy štol, opuštěná tábořiště i malé sruby, které už dlouho nikdo neobývá.
Nikdo se jim nepostaví do cesty. Nejspíš je poznat, že to nejsou dvě obyčejné poutnice.
Brzy se slunce začne sklánět a začíná večer. Když stanou pod vrcholem jednoho z kopců, zastaví se. V údolí pod nimi je osada. Nejspíš to dřív byla obyčejná vesnice. Nyní je obehnána hrubými kůly a vypadá jako velmi ubohé, avšak houževnaté útočiště ve zdivočelém kraji.
„Tam bychom mohli přespat,“ poznamená Petrana. „Vypadá to jako poměrně bezpečné místo. Můžeme z něj vyrazit prošetřit ty zprávy. Nejspíš přišly z těchto míst… nevím všechno, ale dost na to, abychom se mohli doptat.“
Obrátí se na Kaedor: „Jak zvládáte cestu?“

Cestování

I když jsem si ze začátku myslela, že mne Petrana dostala za trest, nevypadalo to, že by se takto ale cítila. Spíše naopak. Lidský život byl poměrně krátký, o to více v této době a… pokud si měla vybrat mezi administrativou a tím, že její tělo bude využito jako pilíř pro kouzlo na zastavení temnoty, tak mi bylo jasné, co si asi vybere.
„Zní téměř, jako kdybyste se chtěla cestou stavit ve své domovině,“ řekla jsem, protože mi bylo jasné, že pokud se tak někdy stane, tak nyní k tomu bude mít nejblíže. Přesto pokud chtěla, tak bych ji to i odkývala. Svou domovinu jsem měla vždy při ruce, ať to bylo již tím, že elfové se dost často drželi ve své domovině, nebo tím, že jsem si prostě otevřela portál a byla jsem doma během mrknutí.

Byla pravda, že Lyn se snažila jen jak mohla, abych nesletěla, a i když asi bylo jasné, že ji za to nebudu děkovat, plánovala jsem se ji nějak odměnit… nejspíše za pomocí Eriena. O koních jsem věděla tak maximálně, že mají rádi mrkve… a kdo ví, jestli pro Lyn právě mrkve nebyla i urážka.

Nakonec na mne padlo rozhodnutí, jestli máme zastavit, nebo pokračovat dále. Bylo jasné, že zastavit nyní by mi asi pomohlo, ale věděla jsem též, že bude lepší, když pak spadnu z koně a Petrana mne odtáhne do postele. Přespávat v těchto končetinách by též mohlo skončit tím, že nás v noci někdo přepadne a proto rozhodnutí bylo takové, že budeme pokračovat dále, navzdory tomu, jakkoliv bych moc chtěla zastavit a odpočinout si.

Na cestě z města

Obě ženy v družném hovoru o jezdeckých zvířatech projíždí městem. Petrana tomu očividně alespoň zčásti rozumí, ale nemá ke zvířatům ani zdaleka takový vztah jako kterýkoliv elf. Možná, že právě proto byli lidé tak schopní v jejich krocení… vybudování vztahu možná dělá dobrého mazlíčka, ale ne vždy dobrého soumara.
Co se týče magie a zvířat, Petrana přizná téměř naprostou neznalost. Tohle není oblast, o kterou by se zajímala… a přepokládala pouze, že by Kaedor byla schopná takové zvíře přesvědčit – třeba kouzly, nebo jinými triky.
Brzy od zvířat přejdou k jiným záležitostem magie a pokračují volně v hovoru. Tiše spolu rozmlouvají, aby si ukrátili cestu na kraj města.
Konečně se před nimi otevírají brány. Nyní se Petrana tolik neohání svým jménem ani postavením – podle všeho jen ukázala hlídajícímu důstojníkovi jakousi listinu a to stačilo, aby je odmával a nechal vyjít z města.

Ještě chvíli jedou slumy, ale pak se vzduch i krajina pročistí. Jsou uprostřed polností Reyonu. Hodně z nich je zdecimovaných uprchlíky a leckteré je opuštěné. Ale kraj je to i tak hezký a relativně klidný.
Dál od města to bude jiné.
Petrana se zhluboka nadechne. „To je lepší. Kvůli práci už pořádně nevytáhnu paty z města.“ Pak se obrátí na Kaedor, kterou i nadále Lyn věrně nesla skrz celé město.
„Tenhle kraj je asi poslední pořádná civilizace, kterou na naší cestě uvidíme. Hodně uprchlíků se stalo bandity a zanáší zločinem většinu venkova. Dost často i tady musí projíždit hlídky z Reyonu, aby zajistili, že pole nebudou opuštěná a v sýpkách nedojde jídlo. Většina měst dělá něco podobného. Některá šlechtická panství jsou na tom lépe… některá hůře. Vrchovina, do které míříme, je jedna z těch horších oblastí. Je na dohled.“
Mávne rukou směrem k jihu. Kaedor nemůže ani svými neobvyklými smysly vidět modravé vrchy, které se zvedají v dáli. Možná, že kdyby si sundala z očí pásku, něco by viděla… ale Petrana stále neměla to potěšení prohlédnout si dar od Hlasů…
Prozatím to není potřeba. Petrana pokyvuje hlavou.
„Tak tedy – vpřed.“
Pobídne svého koně a ten vyrazí. Zvuk dopadajících kopyt se rychle vzdaluje.

Lyn vyrazí šetrně. Nejprve pokyne hlavou vpřed, snad aby se Kaedor pevněji chytla. Pak vyrazí nejprve do kroku, poté do poklusu… a poté začne zrychlovat.
Je to téměř jako by klisna vzlétla nad dlážděnou cestu. Petranu dožene vzápětí a srovná s jejím koněm tempo. A cválá klidněji a rovnoměrněji než kterýkoliv kůň, na kterém kdy měla Kaedor tu smůlu sedět. Není to o moc jiné, než skutečně letět s pomocí kouzel.
Krajina ubíhá kolem obou žen velmi rychle. Vzduch kolem nich sviští… kameny královské cesty přejdou v prach a rovná silnice se začne klikatět, jak opouští blízkost města.
A z mraků na obzoru se rychle vynořují kopce a vrchy. Nyní už je vidí i Kaedor. A čím blíž jsou, tím častěji si všímá… nezvyklých úkazů, které vidí díky svým očím. Petrana si dle všeho ničeho nevšimla… ale Kaedor tu cítí cizí vliv lecčeho, co si hraje na loutkaře a míchá se do věcí smrtelníků. Nedá se říct, jestli jsou to Hlasy, Cizinec, Temnota… nebo ještě něco jiného. Ve Sféře toho dřímá víc než dost.

Mají za sebou už několik hodin vytrvalého klusání, tu a tam proloženého cvalem přes otevřenou krajinu. Petrana zatím nenavrhla, aby se zastavili, ač slunce pomalu postupuje po obloze.
Pokud Kaedor chtěla, mohla by je zastavit… aby si odpočinula od sedla, i aby se podívala na některé z těch stop více do podrobna.
Ale vrchy jsou čím dál blíž. Pokud pojedou dál, do večera u nich budou. A to je koneckonců jejich cíl.

Cesta

Bylo dobré vědět, že se Lyn snažila jaksi mi vždy naznačit, abych se držela pevněji či se na něco připravila. Stejně tak jsem neměla jakousi obecnou důvěru. Možná to bylo to, že jsem jednoduše nedokázala odhadnout pohyb tohoto zvířete. U ostatních jsem aspoň věděla, kdy se chytit a držet a kdy jsem schopná se i v sedle otočit, abych nesletěla.
Sama jsem si sehnala jakousi kápy, která se nosila převážně v dešti. Tedy, odhadla bych to tak, protože jsem také takovouto kdysi mývala, než se bariéry okolo mého těla starali o to, abych nezmokla. Dokonce i prostor na elfské uši jaksi naznačoval, že kdokoliv toto šil chtěl, aby se vědělo, že pod kápí je elf, ne člověk. Navíc jsem měla i jakýsi nákrčník a teplejší oblečení, abych nepromokla.

Chvilku trvalo si zase protrpět a zvyknout si na ten pohyb navzdory pohodlnému sedlu a já odpověděla Petraně: „Klidně, věřím, že Lyn se pokusí mne udržet v sedle. V nejhorším případě sletím ze sedla a budu si chvilku šlapat po svých, než se zase odhodlám do sedla,“ usmála jsem se a dodala: „Skalního lva nebo horského vlka jsem nikdy jako transport neměla… byly to koně, ještěři a pak cosi, co mělo podobnost drakům, ale díky nízké inteligenci to byli spíše wyverni. Po tom, co mi moji mazlíčci umřeli jsem uměla už dost dobře magii teleportace a levitace. Nebyl pak důvod si získávat jiné zvíře… aneb jak jistě víte, protože elfům trvá vše déle než lidem, s emocemi je to tak stejně. Možná proto mnoho elfů stále nevěří trpaslíkům, i když si nepamatuji o jakékoliv křivdě za poslední desítky let…“ zasmála jsem se a doufala, že Lyn v případě výměny jízdního prostředku nebude žárlit. Svého majitele přeci jen měla.
„Ani nevím, kam magie postoupila. Pamatuji si, že u raptorů byl dobrý zvyk vystavovat vejce a pak i dávat do stravy části vaší many, aby vás braly za rodinného příslušníka a neukousli vám ruku. Existovali pak různé doplňky, které urychlovaly růst ale… jistě si dokážete představit, že ne všichni si dokázali toto zařídit, a tak mnoho mágů čekalo desítky let, než se ta přerostlá ještěrka rozhodla, že je čas pustit rodinného příslušníka na své záda. Já si ten urychlený růst mohla dovolit ale…“ povzdychla jsem si a dodala: „Trvalo mi asi dva roky přesvědčování a budování důvěry, než se ta mrcha konečně odhodlala si mne vzít na svá záda. Nejhorší na tom bylo, že dokonce nechala i mé studenty na ní jezdit, ale majitelku? To ne… tvrdohlavý mezek to byl! Přesto mi chybí…“

Počátek cesty

Petrana přikývnutím schválila poznámku Kaedor o zaklínadlu.
„Ano. Třeba mezitím, co budeme pryč, profesor vymyslí něco víc. Až budeme dál od lidských obydlí, můžeme zkoušet, co budeme chtít.“
Dojde ještě na pár poznámek ohledně Lyn. Čarodějka se shrnutím klisny souhlasí.
„Ano. To jsou ti elfští koně. Řekla bych, že nejenže by se s námi pustila do řeči… ona by tu diskuzi nejspíš i vyhrála. Určitě by zvládla citovat tisícovku elfských filosofů a poetů.“
Asmai Lyn tiše zaržá. Asi souhlasí. Ale nepromluvila, aby jim to dokázala. Snad se příliš soustředila na to, aby Kaedor mohla vylézt do jejího sedla.

Když se pak Lyn zvedla, držela se lépe, než průměrný kůň. Stála pevně a nedělala žádné prudké pohyby. Když poté vyrazila za Petranou k bráně, Kaedor si všimla, že vždy, když plánuje změnit směr nebo zrychlit, jemně kyne hlavou, aby měla elfka v jejím sedle čas se připravit.
Petrana dojede k bráně. Muži u ní se nevyptávají, pouze bránu otevřou a nechají je projet. Jakmile čarodějka vyjede z vnitřního kruhu města, přehodí si přes hlavu hlubokou kápi.
Na vysvětlenou promluví ke Kaedor. „Ve vnitřním městě bych se neschovala… ale tady se o to mohu pokusit. Chceme přeci nechat arcimágy… a všechny ostatní pátravé oči… chvilku tápat, ne?“
Její pozice a status, které dříve otevíraly dveře, by nyní mohly být na obtíž.
„Tak pojeďme.“
Vyrazí městem. Není to žádný trysk… nechtějí připoutávat pozornost. A nechtějí také, aby Kaedor při nějakém zběsilém úprku skončila v prachu cesty.
Lyn se stále chová velmi slušně. Vypadá to, že dělá všechno pro to, aby se Kaedor mohla udržet v sedle.
Když se začnou blížit k hradbám, Petrana poznamená: „Myslíte, že zvládneme přidat za branou do kroku? Tam se nemá cenu skrývat… a spíš se vyhneme nežádoucím zdržením.“ Když se ohlédne, dodá ještě: „Kdoví, třeba vám v těch vrších najdeme něco, na čem se vám pojede lépe… i když nic vychovanějšího, než je vaše Asmai Lyn asi nenajdeme. Už jste někdy jela na horském vlkovi? Nebo na skalním lvu? Jsou vzácní, ale někdy v těch vrších jsou.“