Hurá na cestu

I když jsem nějak věděla, že Lyn by mne následovala i tak, nějak jsem prostě nechat jít koně jen tak. Za prvé mi bylo jasné, že by to nevypadalo asi nejlépe, za druhé riskovat to, že se mi Lyn splaší a já tu budu nahánět koně se mi vážně nechtělo. Takto… Lyn by se nesplašila, ale kdyby ano, nejspíše bych prostě šla po svých a řekla Petraně, že se bude muset podělit o svého koně. Už jednou mi stačilo to, že můj raptor splašil několik koní a já se mohla bavit nad tím, jak se majitelé koní snaží zvířata uklidnit.

Netrvalo dlouho a já stála před Petranou, která pro mé překvapení měla s sebou i meč. Věděla jsem, že mág občas využíval i zbraně, ale i tak to byl pro mne poměrně nezvyk něco takového vidět. I tak jsem se ale rozhodla toto nekomentovat a krátce kývnout na její slova.
„Ah, ano… to zaklínadlo. Možná se po večerech zkusím nějak na něj zaměřit, třeba nám k něčemu bude,“ řekla jsem a dodala: „S tím budu moct zkusit i kouzlit…“ zapřemýšlela jsem, protože bylo asi jasné, že jedno zaklínadlo mi jen tak nepomůže.
Ihned na to dojde na poznámku o Lyn, která měla sice němou tvář, ale tušení, že kdyby se mohla šklebit tak se šklebí mi stačilo. S povzdychnutím jsem dodala: „Toto je Asmai Lyn… kůň jednoho mého přítele z ambasády. I když nechci zpochybňovat inteligenci vašeho koně, mám pocit, že kdyby Lyn zde mohla mluvit, vedla by s námi diskuzi,“ řekla jsem trošku ironicky, doufajíc, že klisna mi za rafavé poznámky neukáže, že sice svého majitele bude poslouchat ale narážky si nenechá líbit. Nerada bych, abych se probudila s tím, že mi kůň žužlá vlasy… jednou se mi to stalo a stačilo mi to.

Lyn se neohrabaně klekla a já jsem se neohrabaně dostala na ní, držíc se tak, abych s ní hned neslítla a dodala: „Vyrazíme… doufejme, že nás bude čekat více zdaru, než v klášteře…“

Sraz před odjezdem

Kaedor a Erien se rozloučí a ona vykročí směrem ke srazu s Petranou. Erien se zmíní, že jeho klisna také slyší pouze na Lyn, ač má raději své plné oslovení.
Podle všeho je to něco jako koňský titul, či čestné pojmenování… je to celý tajemný svět, který Kaedor nejspíš nikdy nebude mít zapotřebí poznat. Nebo v to alespoň může doufat.
Ale Kaedor má rozhodně pocit, že kdyby pustila uzdu, Lyn by jí následovala docela sama… jen by se tu a tam zvědavě zastavila, aby si prohlédla něco, co jí cestou zaujalo.

Dojde s ní až k malému náměstí u brány. V jednom koutu si Kaedor všimne Petrany. I ona má koně, ryzáka, se kterým jí už viděla dříve. Kůň nese sedlové brašny. Nejspíš nejsou plné zásob, ale toho, co si Petrana vypůjčila na akademii.
Kaedor to i cítí. Vzhledem k tomu, že se jedná o různé předměty, je těžké je na tuhle dálku rozeznat… ale nic převratně silného to nebude. To by jen tak nevezla v brašnách. A nejspíš by jí nikdo nedovolil si to jen tak vzít.
Petrana samotná má na sobě cestovní oblečení, spolu s jednoduchým, ale teplým pláštěm neutrální šedé barvy. Zlatou korunu na modrém poli, kterou královští čarodějové používají, dnes nechala doma.
Co však Kaedor zaujme, je dlouhý jeden-a-půlruční s průzračným kamenem v hlavici. Čarodějka ho má přes záda. Právě upravuje nějaký popruh na koni. Po chvíli si všimne Kaedor a mávne na ní.
Když přijde dost blízko, čarodějka osloví Kaedor.
„Máte všechno? Zařídila jsem, co jsem mohla. Mám nějaké peníze na cestu a pár hraček z akademie. Mohly by se hodit… mám i něco od profesora Arinera… to je divný brouk… ale vyřizuje vám pozdravy. A chtěl vám připomenout nějaké zaklínadlo od Miranejců nebo nějakého takového pronároda, o kterém s vámi mluvil… prý by vám to mohlo pomoct s vašimi schopnostmi.“
Pak se usměje a dodá: „A mistr Arnfreid samozřejme vůbec neví o tom, že odcházíme. A přeje nám hodně štěstí.“ S tím se vyšvihne na svého koně a usměje se na Kaedor.
„Sehnala jste si krásného koně. Můžeme vyrazit?“
Lyn se podívá na Kaedor. Není to možné, ale skoro by šlo říct, že se klisna ušklíbla. Pak se sklonila a neohrabaně poklekla, takže se na ní dá vylézt skoro stejně jako na velblouda nebo ještěra.

Asmai Lyn

Něco jsem dostala a něco mi bylo přiděleno, avšak bez vlastnictví se blbě něco získávalo. Věděla jsem moc dobře, že bych si asi někde… někdy… mohla říct o nějaké zlaté mince, ale bylo mi jasné, jak by to v elfské společnosti vypadalo. I nyní mi toto hledání něčeho na cesty poměrně neohrabané. Ale co… nějak jsem si poradila.

Před velvyslanectvím již stál Erien s Asmai Lyn… navzdory tomu, co mi o ní řekl, a i jejích očí to pro mne pořád byl kůň. Aneb zvíře, které nemám v oblibě. Přesto jsem se musela pousmát na interakci mezi Erienem a již zmíněnou klisnou.
S úsměvem jsem dodala: „Jsem ráda, že budu moct mít s sebou někoho, komu věříte… spíše tedy doufám, že já poznám to, co chce ode mě…“ dodala jsem s pohledem na oba, protože Erienovi asi bylo jasné, že nějaké základy o koních mám, ale že bych byla zdatnou jezdkyní jako on? To ne. Očekávala bych, že Erien se dokáže na Asmai Lyn prohánět po bojišti, a ještě mečem brát životy nepřátel… to já bych po prvním máchnutí skončila v blátě.

Do ruky si vezmu uzdu a dodám: „Děkuji… brzo se snad vrátím a budu o poznání chytřejší,“ kývla jsem a pohled z Eriena přešlo na klisnu, která si mne zaujatě prohlížela. Navzdory mým očím jsem to téměř cítila…
Trpce jsem se na ní usmála a vydala jsem se k bráně, kde měla Petrana čekat…

Asmai Lyn

Kaedor nemá mnoho věcí, které by si mohla vzít sebou. Sama do města dorazila jen v hadrech a s ničím, krom bolesti a zmrzačeného těla. I šaty, které má nyní na sobě, dostala od velvyslanectví… a vzhledem k tomu, jak nestabilní se magie stala, nejspíš se jen tak ke svým skrýším nedostane… nehledě na to, že pořád nemůže nijak účelně používat svojí magii.
Ale podaří se jí několika opatrnými dotazy získat nějaké lépe padnoucí a odolnější oblečení na cesty. Žádnou zbraň nemá, ale pokud se bude držet Petrany, snad jí nebude potřebovat… Bez tak může být lepší a účinnější použít na obranu své nové síly.
A krom toho získala i nějaké jídlo na cesty – zejména trvanlivý elfský chléb… ale snad podle slov Petrany si nějaké zásoby zvládnou sehnat. Navíc není času nazbyt… Erien na ní už nejspíš bude čekat.

O moc déle už se nezdržuje a vyjde ven, před velvyslanectví. Na jeho kraji jsou poměrně velké stáje, ve kterých si mnozí elfové nechávají své koně. Stáje jsou od hlavní budovy oddělené, ale jsou střeženy podobně silnými kouzly jako celé velvyslanectví samo. Jen blázen by se pokusil krást koně elfům.
Když Kaedor vyjde na ulici, si všimne Eriena. Skutečně už na ní čeká. Drží za zdobenou uzdu krásného šedého koně, o kterého je očividně dobře pečováno.
Jakmile se Kaedor přiblíží, klisna na ní pohlédne. Erien jí cosi zašeptá. Asmai Lyn zafrká v odpověď a pak se znovu dívá na přicházející čarodějku. Její oči působí velmi inteligentně a hluboce… není to ten trochu zasmušilý, němý pohled, který koně často mívají. Několikrát pokýve hlavou a zahrabe kopytem, jako by odpovídala na něco, co jí Erien říká.
Pak už se šermíř obrátí k ní.
„Řekl jsem jí o vás – a upozornil jsem jí na to, že vás nesmí nechat spadnout. Ponese vás věrně, má to ode mě příkazem.“
Ohlédne se na klisnu a dodá: „Není to tak úplně obyčejný kůň… nebo alespoň určitě pro mě ne. Není na ní nic magického, ale rozumí každému slovu, které jí řeknu. Nevím, jestli vám také bude rozumět, ale to, co od ní budete potřebovat, pozná.“
S tím podává šermíř uzdu do její ruky a dodává: „Šťastnou cestu a úspěchy na ní.“
Petrana bude na Kaedor nejspíš čekat u nedaleké brány.
Klisna Asmai Lyn si Kaedor dál zaujatě prohlíží…

Přípravy

Bylo asi jasné, že osud mého národa by si nepřál asi nikdo, i když mnoho elfských národů se mělo občas na nože… jedna věc je získat teritorium jednoho elfského národa jako jiný elfský rod, druhá věc je zapálit Strom Života, což by si nedovolil nejspíše žádný elf.

Krátce jsem tedy kývla na jeho slova a doufala, že opravdu kůň dostojí svému slovu… špatné zkušenosti a nedůvěra byla trochu zažehnána Erienem, ale věděla jsem moc dobře, že jen tak se na tyto zvířata nezvyknu. A i kdybych nyní měla dedikovat rok na to, jestli se budu chtít přiblížit ke koním, získat zpět možnost kouzlit a zkusit opět levitaci a portály či… cestovat rok a najít si nějakého divokého ještěra a ochočit si jej, tak rozhodně dvě varianty bez koní stále vyhrávaly.

„Děkuji Eriene, jdu se připravit…“ řekla jsem a vydala jsem se tedy připravit si nějaké věci na cestu. Kdo ví, co si budu moct zabalit a vzít s sebou. Mít tehdy místo, kde jsem ukládala všechny věci a jednoduché kouzlo, kdy jsem z toho místa věci vytáhla by se mi nyní hodilo… ale… původní kouzla mi nefungovala a dokud jsem si nebyla jistá, že by to kouzlo jednu z mých skrýší nevyhodilo do povětří, nechtěla jsem to riskovat. Většina z nich nejspíše Inkvizice nenašla, tudíž jsem se nemusela bát pastí, ale spíše toho, že krystaly plné magie na daných lokacích nemusí být tak stabilní, jako před lety…

O koních a elfech

Erien vážně naslouchá Kaedor ohledně záležitostí s jeho klisnou. Nakonec přikývne.
„V tom případě nemáte jinou možnost. Nemějte strach, koně tady beztak mnoho neužiji. A pokud bude třeba, pro mě nebude problém si vyjednat zapůjčení jednoho z koní její Excelence. Občas to dělávám.“
Ohledně poznámek o výchově elfských koní se usměje. „Tomu rozumím. Lidé nemají trpělivost a ducha na to, aby se s koňmi doopravdy spřátelili. A navíc, koně chování na mýtinách ve hvozdech mají lepší zvyky než ti, které pěstovali do šarvátek a turnaje. Asmai Lyn vás nenechá spadnout. Dokázala by cválat, a i bezvědomého či polomrtvého by udržela. Má takovou pověst… a pokud vás s ní lidé uvidí, budou předpokládat, že jsem vám jí zapůjčil kvůli vašemu zraku.“
Nakonec kývne a zakončí téma koně: „Tedy, bude vám k dispozici. Řeknu svým šermířům, že to potřebuji zařídit a hned vám jí přivedu.“

Než však odejde, ještě dojde na pár slov o elfském národě. I když se Kaedor usmívá, Erienova tvář je ztuhlá.
„Mám své názory na to, kdy je a není potřeba být trpělivý a kdy se musí jednat. Nejsem si jistý, kde jsem je získal. Snad je to tím, že přijdu do většího styku s lidmi a se současností tohoto světa, oproti některým hostům velvyslankyně… a ještě daleko více oproti těm, kteří žijí v Almúrienu.“
Usměje se smutně na Kaedor. „Tedy doufejme, že osud mého národa nebude stejný jako vašeho.“
Už se obrací k odchodu za svými strážemi, ale ještě dodá pár vět: „Nyní je čas na činy… ne na bály. Reyon je jen tenká čára mezi šílenci Inkvizice a posledním hvozdem.“ Na moment je vážný. Pak se ušklíbne. „Ale neříkejte její Excelenci, že jsem to řekl.“

Další kroky

Bylo asi jasné, že Erien podle tónu mého hlasu zjistí více, než má slova. Navzdory tomu, že mi nemohl vidět do očí (což bylo dobře), tak jsem stejně věděla, že vycítí, jak se cítím. Magií se dalo řešit lecco… mnoho mágů mělo i bariéru na to, aby se emoce z nich nedaly číst, právě proto, protože elfové v tomto byli dost dobří. I já toho využila… většinou dokonce zaměňovala emoce. Nebylo to zas tak těžké kouzlo, avšak pokus o něj nyní by mohlo též skončit tak, jako když jsem se to kouzlo učila. Aneb být pár dní bez možnosti mít jakoukoliv emoci nebo lapena jednou emocí nebyla moc zábava. Tedy, aspoň ne pro mne a pro všechny ostatní jo. Ach, dny mého studia.

„Bohužel nevím, na jak dlouho… jen, že dnes. Nechci vás Eriene dostat do problémů, kdy byste Asmai Lyn potřeboval…“ povzdechla jsem si, protože mu asi bylo jasné, jaký mám vztah ke koním. „Jen věřím koním, kteří byli vychováni elfy více než těm lidským. Z koně jsem nespadla už nějakou dobu, a to z důvodu, že jsem se jim dost dlouho vyhýbala a když už jsem z nich spadla, měla jsem magii zabránit pádu,“ podotkla jsem a chvilku přemýšlela, proč zrovna koně mne přivádějí do nejistoty. Byla jsem schopna hladit leckterého ještěra, ne-li mu dát ruku hned k čelistím a nebát se, že mne nekousne… ale spadnout z koně? Jo, to bylo děsivější. Možná nějaké trauma z dětství, které jsem za tu dlouho dobu co tu jsem už vytěsnila…

„Jsem ráda, že se moje přežití nehodnotí jen tím, jak když jsem přišla…“ bylo mu asi jasné, že na některé věci ze strany své rasy nezapomenu, i když mi bylo jasné, že se leckdy jednalo jen spíše o jakousi ochranu mé památky a snaze předejít lháři.
S úsměvem jsem ale poznamenala: „Apatie byla vždy jedna z předností našeho národa… vždy jsme měli dost času na všechno, nyní tomu tak není. Je vám ale asi jasné, že já jsem velká výjimka. Nevím přesně, kolik elfů se dostalo do míst, jako já… ale vím, že těch, které vypustili do světa se mnou by jste napočítal na prstech rukou…“

Elfská klisna

Erien nemá problém na chvíli vstoupit za Kaedor do ambasády, kde si mohou promluvit. Jako vždy přes den je v ambasádě klid a ticho… Elfové nemají rádi příliš velký rozruch a jsou zpravidla tišší při běžných činnostech než lidé.
Šermíř si vyslechne její problém a zamyslí se.
„Zapůjčení koně by mohlo chvíli trvat. Pořád je tu ta záležitost vašeho jména… jistě, celá věc se vyřešila alespoň do určité míry, a nejspíš by nebyl problém za těchto okolností pro vás koně získat... otázka je, jak rychle by se to podařilo vyjednat.“
Podívá se na Kaedor a pousměje se: „Vypadáte, že spěcháte. Mohl bych vám půjčit svou vlastní klisnu. Není v ničem horší, než koně Velvyslankyně, a řeknu-li jí, ponese vás kamkoliv budete chtít. A možná ještě spolehlivěji.“

Obrátí se zpět k bráně, projde skrz ní a nejspíš chvíli mluví s druhým šermířem. Poté se zas objeví uvnitř stromového domu.
„Jmenuje se Asmai Lyn. Je to šedá klisna z mé domoviny. Je dobře vychovaná a má klidnou povahu. Věřím, že by vám dobře posloužila a že jí v pořádku vrátíte… kdybyste jí potřebovala? A na jak dlouho?“
Mnoho se nevyptává… snad aby toho nemohl mnoho říct. Elfové umí dobře číst emoce, a Erien jako šermíř je v tom jistě lepší než druzí. Kdoví, kolik uhodl. Nakonec si přeci jen dovolí krátkou poznámku:
„Pokuste se na sebe být opatrná. Jsou tací, mezi elfy, kteří zajásali, když se doslechli, že jste přežila invazi Inkvizice. Měla jste velkou pověst, v určitých kruzích – ale to vám nemusím říkat.“
Usměje se na ní přívětivě. „Pro některé je to znamení toho, že je důvod pro boj. V Almúrienském národě se jinak rozšiřuje nebezpečná apatie a nezájem o záležitosti lidí… i ostatních elfů.“

Prosba

Cesta zpět k ambasádě nebyl až takový problém, sice opět zde byla ta bariéra, která mi zvedala žaludek, ale na konci dne jsem se tam dostala.
Když už jsem viděla další známou tvář, Eriena, usmála jsem se na něj a vypadalo to téměř, jako kdyby na mne čekal. Nebylo to asi tak, přesto jsem k němu přišla a zeptala jsem se: „Eriene, potřebovala bych vás na chvilku, můžete?“ Vyčkala jsem, jestli mi tedy kývne a pokud ano, tak jsem pokračovala.

„Mám v plánu cestovat… a…“ povzdechla jsem si a pokračovala: „I když koně dvakrát nemusím, předpokládám, že bude lepší, kdyby mi byl zapůjčen jeden z koní, které má k dispozici elfská ambasáda. Myslíte, že byste to dokázal zařídit?“ Věděla jsem moc dobře, že ať cokoliv Petrana sežene, bude to pořád kůň. A pokud mi nevěřili koně, které má k dispozici ambasáda, tak mi budou věřit aspoň o něco víc a já zároveň též.

Příprava na výpravu

Petrana se pousmála a zavrtěla hlavou.
„Víte dobře, že s vámi je to něco jiného. Vy jste elfka, ne člověk. Lidé se rodí, aby vládli, nebo aby jim bylo vládnuto. Takový vždycky byl řád světa. Nebojte, nebudu po vás přeci chtít žádné zbytečné zdvořilosti – hlavně protože bych si jinak musela zpřelámat jazyk na těch elfských,“ dodávala se smíchem.
Svět je prostě takový, jaký je… Petrana je jeho součástí. A nikdo nemůže být dokonalý.
Brzy obě ženy domluvily a vykročily ven z putyky. Jak se ukázalo, Petrana se raději držela u Kaedor a dávala přeci jen tak trochu pozor. Kdoví, co by se mohlo stát. Většinu cesty šly obě ženy spolu, až k vnitřní části města.

Když pak prošly dovnitř vnitřního kruhu hradeb, což zařídila Petrana velmi snadno díky svým dokumentům, už se mohly rozloučit.
„Sejdeme se do tří hodin před ambasádou. Mám koně ve stájích u hradeb, jakmile bude potřeba, můžeme spolu vyrazit. Kdybyste chtěla, mohla bych vám také jednoho půjčit na cestu. Půjdu si promluvit s Arnfreidem a seženu nějaké zásoby. Nejde jen o jídlo… zkusím zjistit, zdali na Akademii nemají něco… co by se nám mohlo hodit a co bych si mohla půjčit na malý soukromý výzkum.“
S tím se rozloučila a odešla směrem ke středu města. Kaedor mohla zamířit k ambasádě elfů, která byla na dohled. Brzy stála u ní.
Erien jí pozdravil pokývnutím hlavy. Vypadalo to, že mistr šermíř jako on nemá nikdy přestávku… ale vzhledem k tomu, že se zdálo, že má poměrně významnou pozici, možná, že jen na věci rád dohlíží sám. Je to jeho zodpovědnost.
Určitě s ní nebude mít problém projít elfskou čarodějnou bránou dovnitř ambasády a promluvit si o čemkoliv, co by Kaedor mohla na jejich menší výpravu potřebovat.