Plán

Na její slova jsem kývla, dávalo smysl, že by měla sehnat nějaké zásoby a já nějak předpokládala, že budou potřebovat nějaké přepravní zvíře. Ať již to bylo, jakkoliv daleko, bylo ji jasné, že se nechce tahat ani Petraně a ani Kae ohromný batoh. Tudíž to spadlo zpět na ty koně… možná vážně byl čas požádat o import nějakého ještěra ze severu. Nemůže to být přeci tak těžké, ne?!

„Chápu,“ povzdychla jsem si a věděla, že bude muset sedět zase na jednom zvířeti, které ji věří asi tak stejně, jako ona. Třeba bude moct od ambasády dostat nějakého z tamních koní? Erien by to mohl nějak zařídit… bude to větší jistota, že ji kůň neshodí během prvních dvaceti metrech za hradbami. Ach, jak ta zvířata nesnášela.

Nakonec to vypadalo, že Petrana se bude povyšovat i nad jednotlivými sedláky, kdy už Kae vstala a řekla: „Je vidět, že vám prospěje trochu toho, kde vám budou moci říkat všemi tituly, které vám připadají Petrano. Možná bych tak mohla začít dělat i já, na opak zase vy vyříkávat vy ty mé. Bavila bych se, když by jste si kousala do jazyku při prvním titulu v elfštině,“ zasmála jsem se, rýpavě jsem se na ní ušklíbla a řekla: „Muts'att ur Taftalu'sasuun“, s pomalým chodem vedle ní jsem dodala: „Mistr teleportační magie,“ poplácala jsem ji kamarádsky po ramenu a podívala jsem se směrem k hradu, kam jsem se měla vydat. „Budu na vás čekat tedy u ambasády,“ kývla jsem na ní a vydala jsem se směrem k hradu.

Iniciativa v rukou

Petrana se úlisně zasměje, když se Kaedor přidá k jejímu nápadu. Dopije sklenici vína a zamyslí se. Pomalu se začne zvedat naznačí místnímu putykáři, že mu půjde zaplatit.
Předtím se ještě obrátí na Kaedor.
„Proti arcimágům máme výhodu iniciativy a nejsme tak zcela… vázáni na běžná pravidla. Menší akce… ale nikdo nám snad nebude koukat přes rameno. Vyrazíme co nejdříve. Seženu nějaké zásoby od svých přátel, dám vědět přes posla mistru Arnfreidovi, že se na čas vzdálíme z města, a zkusím najít nějakou mapu. Neměli bychom se dělit, ale zajímalo by mě, jestli něco nepotřebujete někde ve městě vy.“
Nechá Kaedor se zamyslet a odběhne zaplatit za jejich oběd. Když se vrátí, naváže na svou původní myšlenku.
„Nemůžu uvnitř hradeb aplikovat kouzla na přesun, dokonce ani jednoduchou elementální levitaci, je to riskantní… ale to, co budu potřebovat, se dá sehnat skoro kdekoliv ve městě. Takže bychom mohli vyrazit například na elfskou ambasádu, kdyby jste to potřebovala, a já cestou vyřídím to, o čem jsem mluvila.“

Zatímco její myšlenky závodí vpřed, odpoví na její poznámky o druidské magii.
„Ano. Dovedu si představit, jak se takoví učitelé chovají. Mají svůj… vlastní přístup. Ale to má skoro každý. Nemyslím si, že na to nakonec dojde.“
Petrana se usměje a pokyne směrem ke dveřím. Chce využít náskok, který mají na arcimágy, a už se třese, aby vyrazili. Možná už se těší na trochu zdravého venkovského vzduchu.
„Jsem v podstatě cvičený válečný čaroděj a k tomu patří i jiné věci než elementální magie. Jsem si jistá, že vždycky najdeme nějaké sedláky, které jejich přesvědčení a svědomí přiměje nabídnout něco málo pro dva oddané služebníky dobra.“
Potom zaváhá a podívá se na Kaedor. „Když budou správně vychování, nemám jim problém dokonce i zaplatit. Nejsem nelida.“
Ale je šlechtična… a má svou představu o světě. Účel světí prostředky.

Oficiálně nebo natajno?

Pomalu ujídající jídlo, kdy mi Petrana ujistila, že tu chvilku bez ní vydržím. Já to věděla, ale i tak jsem nějak tušila, že čím déle jsem sama, tím větší šanci mám na to, že mne „něco“ nebo „někdo“ zastihne. Ať už to byl Cizinec, kterého jsem naposledy urazila, až na nějakého toho tvora z druhé sféry. Pořád jsem pro ně byla jak cukrkandl a byla otázka času, kdy mne najdou i mimo mou snahu se dostat do té sféry. Přeci jen jsem tam musela mít nějakou magickou stopu i takto, ne?

Se zamyšlením jsem pokračovala a byla z něj vytržena až v moment, kdy se Petrana vrátila. Zvedla jsem bradu vůči ní a začala jsem poslouchat to, co mi zde říkala. Vypadalo to, že ať již to byly Hlasy, nebo i jiná strana, tak se začaly zvětšovat a dělat si jakési kulty. Na rozdíl od Temnoty, která kulty neuznávala, nějak jsem věděla, že strany jako Hlasy něco jako kult můžou uznávat. Sice byly více chaotické, ale aspoň se nepokusili ihned kult anihilovat jako Temnota.

Tiše jsem se zasmála, tušící to, co Petrana chce slyšet a jaká by byla její volba. „Je mi jasné, co preferujete a já s tím souhlasím. Vydáme se tedy s tím, že o ničem nevíme… budeme tedy jen doufat, že pokud se dostaneme do nějakých potíží, tak nás arcimágové neudeří do zad a vaše papíry na mou osobu nebudou spáleny rychleji, než mrknete,“ pokrčila jsem rameny na konstatování faktů a krátce se protáhla. „Budeme potřebovat nějaké zásoby na cestu, nebo si nějak poradíme? V nejhorším mohu využít druidskou magii, i když vím moc dobře, jak by se na to můj tehdejší mistr tvářil,“ zasmála jsem se a dodala: „Řekněme, že celé tělo pod zemí není úplně tak příjemné. Hlavně, když nemůžete kouzlit a on vás tam nechá jak zasazenou houbu,“ zavrtěla jsem hlavou na vtipnou příhodu, kdy já a moji kamarádi využili druidskou magii na urychlení růstu hub, a nakonec jsme dopadli tak, jako naše výtvory. Hned vedle nich… ale pořád lepší než jeden z mágů, co chtěl lovit srny a pak si na týden užil, jaké to jednou být. Dotyčný druid měl zvláštní smysl pro humor.

Drby z pevnosti

Petrana se zhluboka napila číše vína, snědla ještě jedno sousto pečeně a poté se usmála na Kaedor.
„Nebojte. Myslím, že se neztratíte, když vás tu na chvíli nechám, a půjdu trošku slídit.“
Kaedor má příležitost k odpočinku a k tomu, aby se pořádně najedla. Na cizí účet, k tomu. Mezitím může sledovat počínání Petrany, která nejprve osloví důstojníka, ke kterému se po chvíli přidá jeho přítel, také v uniformě. Pak jí vidí prohodit několik zdvořilých slov s několika čaroději, a poté se pomalu vrátí ke stolu, kde je Kaedor usazená.
Zamyslí se, chvíli jí jídlo před nimi, a pak dodá: „Tak tedy… dobrá zpráva je, že generál Olgein by měl být k dispozici v pevnosti. To by nám mělo leccos usnadnit. Je to ale… zvláštní muž. Nejsem si tak docela jistá, zdali je to šlechtic, ale má vybrané vystupování. A má zásluhy na to, aby mě nezajímalo, odkud pochází. Ale místní není.“

Chvíle zaváhání a dalších několik soustu značí, že to není všechno. Sleduje, jak důstojníci dojí a pomalu se zvednou. Petrana se s nimi rozloučí pokývnutím hlavy a oba zmizí ven.
Čarodějka se pustí do vysvětlování.
„Věc se má tak… zrovna čirou náhodou se teď ve vrchovinách kousek od města rozmohl nějaký kacířský kult. Podivné čáry, vzívání Temnoty a bůhví čeho ještě. Lidské oběti a tak podobně. Není to tak vzácné. Kvůli Inkvizici sem bohužel neutíkají jen nadaní lidé jako vy a já.“
Opět zaváhá a pak dodá: „A slyšela jsem, že se prý jedná o něco, co mi připomínalo to, o čem jste mluvila. Nějaké bytosti z vyšších sfér… nebo jiných sfér. Něco, co dává nepřirozené schopnosti. Jiné, než magické. Nevím. Jsou to jen povídačky. Ale nelíbí se mi, že by to měla být náhoda. Budu se muset zkusit poptat, jak moc se takové věci objevují po království. Nikdo moc nemá přehled… ale můžu se zkusit něco dozvědět mezi šlechtou.“
Pak pokrčí rameny. Je už skoro dojedeno. Ještě spolu chvíli hovoří.
„Víc se nedozvíme, pokud nevyrazíme do pevnosti. Ale je tu ještě jedna záležitost. Ten problém s tím vesnickým kultem je tak velký, že generál Olgein chce oficiálně žádat arcimágy, aby zasáhli. To je hodně neobvyklé. A pak… bychom mohli mít svázané ruce. Já jsem královská čarodějka. Jakmile je to věc arcimágů, nemůžu se do toho jen tak pustit. Můžeme zkusit generála přesvědčit, aby to nechal na nás. Třeba nám bude věřit. Ušetřilo by mu to jednání s arcimágy.“
Nyní poklepe na stůl a dodá pomalu. „Nebo můžeme… předstírat, že jsme vůbec nic neslyšely, a že jsme si jen tak chtěli udělat výlet za město. Dokud jste se mnou, nejste vázána jen na vnitřek hradeb. Ale mohlo by to znamenat, že se budeme honit za zkazkami a motat se po lesích, protože nebudeme vědět dost.“
Zvedne oči a podívá se na Kaedor. „Co si o tom myslíte vy?“

Něco k jídlu

S trošku zklamaným povzdechnutím jsem její odpověď přešla, protože to brala téměř jako samozřejmost než jako rýpavou poznámku. Neměla jsem ale soudnost na to, abych ji situaci osvětlovala více do detailu. Petrana měla nosánek moc nahoru… a i když jsem jako pubertální elf se chovala stejně, brzo jsem přišla na to, že dokud nic neukážu ze stránky magie, všem magickým členům bude můj rod ukradený.
„Pokud elfové studují pod lidmi, většinou se přizpůsobí… stejně fungují i lidé, i když jsem si tedy já nechala importovat nějaké maso vždy pro mé lidské studenty. Drželo to hezky morálku a pro některé to byl i hezký trest jim dávat jen saláty,“ nevinně jsem se na ní usmála, protože jsem moc dobře tušila jedno. Ona by byla přesně ta, která by začala hned prskat, že chce jedno či druhé. Aspoň mi to tak připadalo.

Nakonec jsme skončili v jakémsi poklidném podniku, kde samotný úsměv majitele mi říkal jasně jedno. Očividně znal Petranu a na nabídnutou ruku, aby mě dovedl ke stolu jsem jen zvedla svou a zavrtěla hlavou. Hezké gesto ale nepotřebné.
Posadila jsem se a jakmile se k nám dostalo něco k jídlu, začala jsem to pomalu jíst. Maso jsem neměla hodně dlouho… a tak to byla příjemná změna. Elfské útočiště mi maso neposkytovalo, i když na stravu tam jsem si nemohla stěžovat.

„Myslíte si, že kdyby mi vadilo pokukování, tak bych dobrovolně šla do slumů? Nechám to na vás… dotyčného jméno mi nic neříká, tudíž pokud mě někde chcete nechat, můžeme to udělat i tak. Pokud to tedy neznamená, že mi budete muset na krk hodit jmenovku, kdybych se ztratila,“ zazubila jsem se zpět na ní a pokračovala jsem v jídlu.

Víno a pečeně

Kousavost poznámky Kaedor Petraně zcela ujde, protože přikývne a rozhodně dodá: „Ano, přesně tak. Je hrůza, jak hluboko se disciplína a všeobecný pořádek propadly. Já sama to samozřejmě neřeším, ale kdyby někteří mí příbuzní viděli, co všechno se v tomhle městě odehrává…“ prohlásí a zavrtí hlavou.
Vyšší třídy to mají zkrátka jinak uspořádané. A u lidí je společenská třída pořád ještě všechno.
Pak už ale dojde spíš na hovor o jídle. Petrana se ohledně masa a elfů zamyslí a zavrtí hlavou. „No, měla jsem několik kolegů a kolegyň, kteří se masa neštítili… ale je pravda, že je to spíš neobvyklé…“
Mávne rukou a zasměje se. „Ale pokud s tím vy nemáte problém, tak je to alespoň o to jednodušší. Pojďme, nedaleko odsud je docela příjemné místo.“

Petrana je obě zavede do poměrně příjemně působícího podniku. Není to žádná putyka, je tu čisto a očividně sem chodí smetánka téhle čtvrti. Ve vyšších kruzích města nebývá tak časté, aby takové podniky existovaly… pokud je potřeba něco projednat, prostě si dotyčný pozve příslušné lidi do svého sídla. Většina místních nemusí mít v téhle situaci takové možnosti. A tak může takové místo prosperovat.
Jak si Kaedor rychle všimne, je to i díky nasazeným čarodějům. Uvidí nejméně jednoho léčitele a několik jiných čarodějů, kteří se sem přišli najíst raději, než aby se vraceli ke svým domovům nebo do akademie.
„Dokonce i v krizi někdo zvládne vydělávat,“ poznamená Petrana, jejíž myšlenky se ubírají podobným směrem.
Brzy je usměvavý pán, který podnik řídí a Petranu samozřejmě zná, usadí k rohovému stolu. Je dost taktní na to, aby se ani na moment nepodivoval slepé elfce, která přišla s ní.
Netrvá to dlouho a mají nalité víno dle výběru Petrany a před sebou poměrně dobře vonící pečeni.
„Dobrou chuť,“ poznamená Petrana. Mezi jídlem se pustí do hovoru o tom, co je čeká.
„Ještě k té citadele, chtěla jsem se na situaci poptat, a všimla jsem si jednoho důstojníka, který sem zašel, takže až se najíme, zkusím se něco dozvědět. Byla bych ráda, kdyby byl v pevnosti generál Olgein. Toho znám. Ale nevím, jestli ho regentská rada neposlala něco vyřizovat… něco takového jsem slyšela. Chtěla byste jít se mnou za tím důstojníkem? Popravdě nevím, jak by na vás reagoval… Nevím, neznám ho. Většinou mají dobrou disciplínu, ale jsou strašně zvědaví… jak moc se cítíte na to, aby vás někdo okukoval?“ poznamená s úšklebkem.

Pokrm

Sebevědomí ji nechybělo, jako většině lidí. Nemohla jsem vyloženě říct, že to byl hlavní důvod proč lidé umírali dříve než elfové, ale… zbrklost byla jedna z jejich předností. Mé učení tomu bylo přizpůsobeno a nebylo překvapení, že mnoho mých místností mělo nullifikační bariéry proti kouzlům, která by mé studenty zabily, když se zvrhly. Přesto mému hněvu se nikdy nevyhnuli, protože každé nulifikační kouzlo potřebovalo stejný obsah many na nulifikaci, ne-li více, než kolik spálilo.

„Jsem ráda, že jste nedostala obojek a vodítko,“ řekla jsem jako vtip s úsměvem, protože mi připadalo vtipné to, že na mě Petrana měla papíry, jako kdyby sem importovala exotická zvířata, které jsou nebezpečné. Dobrým příkladem byly například dračí vejce nebo právě ještěři, kteří se dali vychovat jako prostředek na cestování místo koňů. I když jedno či druhé elfové moc nemuseli, stejně se pak prodávali v okolích Stromů Života a leckteří mágové si takovéto exotické věci rádi koupili ať již na experimenty, nebo na dlouhodobé použití. Nejspíše bych nespočítala, kolik kousanců od ještěrek, ať již chytřejších či tupějších jsem za život dostala. Naštěstí prsty jsem měla všechny.

Průchod skrz bariéry nebylo příjemné a mě se opět trochu zamotala hlava s tím, že žaludek se ozval. Naštěstí mé skromné stravování mi dopřálo, aby se mi kompletně neotočil žaludek, ale i tak mi nebylo nejlépe.
Po chvilce jsem se rozešla a Petrana se opět rozpovídala a já tušila, jak je ráda, že je tady… chápu, že asi ve vyšších částech města by se měla ještě lépe ale… nebylo zde to vyložené znechucení. Nějak jsem tušila, že se zde cítila dobře i jen proto, protože mohla argumentovat svou pověstí, svým titulem či rodem, který ji náležel. Což se ve vyšších úrovních mohlo jen dost odmávat.

„Chápu, mají své předpisy… není to jen tak, že byste řekla své celé jméno, oni se uklonili a nechali vás projít,“ rýpla jsem si trochu, protože svůj nosík měla již dlouho nahoru a na chvilku jsem se zamyslela: „Doba u Inkvizice mě naučila vyžít s tím minimem, co mi bylo dáno. Ale je pravda, že bych si něco k jídlu dala… možná to bude poprvé, co uvidíte elfa, který jí maso, viďte?“ Zeptala jsem se, protože jsem předpokládala přístup elfů k masu. Hodně z elfů přesto maso jedlo a mezi nimi jsem byla i já, kde by mě nejspíše někteří bývalí kolegové druidi zasadili hlavou pod zem za tyto činy… ale během různých ceremonií u elfských stolů nebývalo maso a pokud se nějaký elf opovážil požádat o masitý pokrm? Vzneslo se mnoho pomluv a bůh-ví čeho… nebylo divu, že jsem leckrát uvítala posezení s elfskými gardisty, kteří maso na stolech měli vždy a i když někteří maso nejedli, bylo jim to ukradené.

Zpět do města

Po přistání a poznámce Kaedor se Petrana jen usmála. „Já vím,“ odpověděla lidská čarodějka sebevědomě. Pak už se ale obě ženy obrátily k bráně. Slumy tu byly o poznání řidší, spíš takové předměstí, což bylo nejspíš způsobeno přítomností armády.
Skutečně, téměř vzápětí kolem nich proklusalo několik jezdců v lehké výzbroji a v barvách království. Jestli ještě nějaká část země třímala světskou sílu a udržovala pořádek, byla to armáda.
Přikročí k bráně a Petrana se usměje poznámkám Kaedor.
„Nebojte. Možná, že se vám to nebude líbit, ale mám na vás papíry. Ano, zní to jako byste byla zakázané zboží… ale co naděláte. Je to pořád lepší, než kdyby vás z města nechtěli arcimágové nebo někdo jiný pustit.“
Už se blíží k mužům, kteří hlídají otevřenou bránu, ale Petrana ještě dodá: „Asi byste si poradila i bez toho. Ale ušetří to práci. A v dnešní době už si čaroděj neporadí sám… běžní lidé získávají na významu díky počtu, spíš než kvůli schopnostem. Už to není jen o tom, kdo má silnějšího dvorního čaroděje. Protože kdoví, jestli se v téhle době takový čaroděj v rozhodující chvíli nevyhodí do povětří.“

Poté Petrana osloví hlídajícího kapitána. Chvíli se s ním dohaduje. I když nevypadá, že by rozeznal jedno písmenko od druhého, jejím „papírům“ se věnuje docela dlouho.
Kaedor může vidět i bez svých nadpřirozených smyslů, že Petraně dochází trpělivost. Ale je také vidět, že se v tomhle prostředí pohybuje už déle a nenechá se dopálit.
Po delším rozhovoru kapitán protočí oči a pustí Petranu dovnitř. Ta si odpustí všechny komentáře, mávne na Kaedor, a společně se vrátí do města. Bariéry města samotného jsou slabší, než například ty na Ambasádě nebo v čarodějnické akademii… ale i tak to není tak příjemné.
Teprve, když jsou z doslechu, vysvětlí Petrana, o co se jednalo.
„Jiná sorta… Od píky, víte, co myslím? Rozhodně se nevyzná v našich vrstvách a navíc nemá nejmenší tušení, že není dobrý nápad házet klacky pod nohy královskému čarodějovi. Tihle běžní lidé, jak jsem o nich mluvila, jsou čím dál opovážlivější. No jo… časy už nejsou takové, jaké bývaly.“
S tím se ohlédne k citadele, která je oddělená od zbytku města svou vlastní hradbou. Brána v hradbách nevede přímo do pevnosti, ale jen k její zdi, podél které nyní chvíli šli. Mají jí po pravé ruce, po levé pak chudší měšťanské domy a uličky mezi nimi. Petrana se po nich rozhlédne.
„Nemáte hlad? Vy elfové a elfští čarodějové prý zvládnete žít jen z vlastní energie… ale to bych já nepřežila. Dobrý biftek nebo alespoň trochu pitelné víno prostě nevyčarujete,“ povzdechne si. „Mohly bychom si něco sehnat k jídlu.“

Let

Dle jejího nadšení jsem tušila, že buď má tyto aktivity jen pro rozmar zakázané, nebo jeden z jejich prvních elementů byl vzduch. Lidé k elementům měli brutálnější vztah a o to k těm, které dostali jako první. I já jsem uměla kdysi pracovat s elementem vzduchu, využívajíc jej na levitaci. Měla jsem období, kdy jsem považovala levitování kdekoliv to šlo za něco, co je neskutečně módní a praktické, navíc to ukazuje um mága. Pak jsem přišla brzo na to, že je mnohem praktičtější se umět teleportovat a otevírat portály, za cenu větší spotřeby energie. O důvod víc mít menší artefakt propojující mě a skrýš, kde jsem měla magické krystaly.

To mě již čapla jak malé dítě za ruku a vrhla nás vzhůru do vzduchu. Ač rychle, měla jsem pocit, že to má před kontrolou a na někoho jako jsem byla já, aneb bez jakýchkoliv bariér, dává ohledy.
Její citlivost a snaha si s poryvem a tokem vzduchu hrát mi jen říkalo, že i když nemusela mít tento element jako svůj první, byl to jeden, kterému se chtěla naučit.

Netrvá ani tak dlouho a my jsme unášeni větrem zpět k zemi až do momentu, kdy přistaneme. Několik lidí si nás všimne, ale není to tak, že by zde všichni začali panikařit. Oproti Slumům příjemná změna…
„Máte v tom talent,“ řekla jsem krátce a zkontrolovala si vlasy. Po prvním letu jsem tak nějak nevěřila, že vypadám úplně v pořádku a toto tomu mohlo jen přidat. Po chvilce jsem se ale rozhlédla a dodala: „Předpokládám, že musíte oznámit naši přítomnost a pomoc, aby nás někdo z jiných členů království nevzalo za fanatiky. Tedy, aspoň mě,“ zasmála jsem se a zavrtěla hlavou. Kdyby se situace kdysi vyvinula jinak, mohla jsem dnes čelit Petraně z očí do očí a bránit se jejím útokům, ale toky osudu jsou nevyzpytatelné.

Napříč nebesy

Petrana rychle odkývá všechny poznámky, které Kaedor ještě má. Nevidí nejspíš právě nyní v ničem problém… snad až na to, že ještě nejsou ve vzduchu.
„Ano, ano, samozřejmě. A teď se mě pevně chyťte za ruku!“
Než se stihne nadechnout nebo zaprotestovat, Petrana jí chytí za zápěstí. Vzduch kolem začne vířit, oči Petrany se zablesknou a kolem se začne hromadit energie jako bouře.
„A vzhůru!“ zvolá Petrana se smíchem. Dvojice se vznese do vzduchu, nejprve rychle jako střela vypálená do nebes… Kaedor cítí proudy magie, kterými je Petrana drží jako loutky v nebesích. Ani nejpřesnější vynález nebo dobývací stroj by nedokázal vypálit střelu tak přesně.
Nebo měnit její směr za letu. Petrana si neustále s jejich trajektorií pohrává, ale dělá to tak jemně, že má Kaedor spíš pocit, že je jen unáší měnící se vítr.

Brzy dosáhnou nejvyššího bodu své trajektorie. Na moment téměř stojí na místě. Vidí celé slumy, celé město, jako na dlani. Ani nyní však nedosahují ani polovinu výšky Ostří, které dominuje středu města. Slumy jsou jako skrvna, která smáčí mohutné hradby Akliany. Ulice města jako chodbičky obrovského mraveniště.
Petrana je nechá se unášet větrem směrem k hradbám, jako by byly jen lístky ve větru. A pak, překvapivě jemně a opatrně, se začnou snášet k zemi.
Když dosednou na pevnou půdu před bránou vedoucí k citadele, zemská tíha se vrací pomalu a přirozeně. Za chvilku už stojí uprostřed kruhu, který jim lidé vyklidili, ať už chtěli nebo ne.
Několik lidí si jich všimlo a podivilo se, ale pro většinu to byla jen extravagance čarodějů, která nikoho nepřekvapuje.
„Přistáli jsme,“ zazubila se Petrana. „Doufám, že se vám letělo hezky. Je příjemné si zase jednou tak říkajíc protáhnout křídla.“
Lidští čarodějové se kouzla učí instinktivně, méně strukturovaně, než elfové. Pro ně taková divoká kouzla skutečně mohou být jako se pořádně a do dálky protáhnout…