Když to nejde po dobrém

Mág nevypadal, že by byl vyloženě ohromen mojí snahou… i Petrana byla více překvapená. Kdybych mi toto někdo ukázal během doby, co jsem měla svou magii? I ve mě bylo to upoutalo pozornost natolik, že bych si dotyčného vzala jako studenta ten stejný den.
„Občas si říkám, jestli v tomto městě vůbec znají magii. Použití magie zde je téměř jako útok armády…“ povzdychla jsem si se vzpomínkami na své město, kde i leckteří zemědělci využívali magii na ulehčení práce. Kam se poděla doba, kdy magie byla vítaná? Ano, byly zde prostě nějaké nebezpečné kousky ale… i tak.

„Pokud nemáte zájem, nebudu vás do ničeho nutit, přesto mi můžete říct, jak jste pomohl tamtomu dítěti s vaší kletbou. Sám nyní naznačujete, že máte nějaké kličky, jak to obejít…“ podívala jsem se na něj a pak dodala: „Nebo pokud dovolíte, tak se podívám na magickou stopu společně s Petranou. Zajímalo by mě to, jaká je vaše klička, která by mohla pomoct těm, jako jste vy… a mají zájem s kletbou žít. Potkala jsem mnoho mágů, kteří si ve věznici rozmlátili hlavu o zeď v moment, kdy na nich byla dána tato kletba… protože nechtěli zažít to, že je samotné spálí mana, se kterou žili celý život,“ řekla jsem už trošku podrážděně, protože očividně to s dotyčným jinak nešlo. „Jsem si jistá, že poslední, co chcete je to, abychom vás odvedli odsud na to, abychom zjistili, co vlastně umíte a jak jste to dokázal. To by mohlo trvat několik dní či týdnů a jak to vypadá… máte své plány. Tak jak se rozhodnete?“ Zeptala jsem se a podívala se na Petranu, aby popřípadě jednala dle mých slov. Normálně bych nejspíše dotyčného čapla a teleportovala bych nás do některých z mých místností, a tak jednala déle ale teleport jsem jaksi nyní nechtěla zkoušet. Měla jsem pocit, že místo teleportace bych též mohla otevřít nějakou trhlinu v realitě… což je asi poslední, co město potřebuje.

Neohromený čaroděj

Petrana poslechne Kaedor a vytvoří poměrně jednoduchý krystal magického ledu, který nemůže roztát, dokud má svou energii, kterou mu kouzlem dala.
Uchopit proudy magie je nesnadné… od jejího duelu s Maieronem se mnoho změnilo, ale hlavně jsou někdy proudy magie více svévolné. Nakonec to dokáže… obrátí energii krystalu proti němu samotnému a po chvilce úsilí začne kouzelný led pomalu tát a měnit se…
Kapky z něj se vypařují ještě za letu, jak z něj mizí energie.
Brzy je pryč. Dokonce i Petrana je překvapená. Normálně by bylo možné něco takového provést jen s pomocí velmi velké energie, kterou by překonala to, co do kusu ledu Petrana vložila.
Malé představení vyvovalo menší rozruch, který se ve slumech projevil tím, že naprostá většina lidí kolem se rozutekla.

Lomenius to sleduje bez zájmu.
„Hm. Čáry a kouzla, to znám. Na tom není nic zas tak zajímavého. Co se týče kletby… je to obdivuhodné, to vám nebudu brát. Ale vždycky jsou nějaké cestičky, skrz všecko. Dobře, že jste našla svou vlastní.“
Demonstrace ho příliš neohromila. Kaedor nepocítila žádnou změnu v jeho vlastní energii, která je klidná a skrytá za pouty kletby, jako jezero uprostřed neprostupného pralesa. Bývalý čaroděj opět promluví… tentokrát trochu méně nepřítomně a trochu více nevrle.
„Nemám zájem. Popravdě s vámi nechci nic mít. Nepotřebuju a nechci žádnou pomoc s mou kletbou… a pokud jste tu svojí dokázala překonat, jen dobře. Alespoň nemusíte poslouchat rady starého kmeta.“
Rozhlédne se po lidech, kteří od nich preventivně ustupují či rovnou prchají.
„Nevím, kolik dobra jste tou malou demonstrací napáchala, ale já bych své síly používal konstruktivněji, kdybych byl na vašem místě. To je ale jen vaše věc. Potřebujete ještě něco?“
Trochu se rozhlíží, zatímco se tak trochu usmívá.
„Nebudu tvrdit, že vím, o co vám jde, a nebudu ani tvrdit, že mě to zajímá. Na druhou stranu já věřím na slušnost… a vy dvě jste mě nijak neurazili, takže si vyslechnu všechno, co máte na srdci.“
S tím trpělivě čeká, zdali se ho obě ženy pokusí nějak přesvědčit.

Další ukázka snahy

Mírně se zamračím na jeho slova, protože vypadal, že mě vůbec neposlouchá. „Špatně mě chápete… věřím, že se VAŠE kletba dá zlomit, jako se zlomila ta má,“ řekla jsem s větším důrazem na jedno slovo a pokračovala s pohledem na Petranu a pak řekla: „Můžete zkusit vykouzlit něco, co nepotřebuje krátkodobě udržovat při životě magií? Něco, co se bez magie nedá poškodit, uhasit či nechat roztát…“ Předpokládala jsem, že nechá třeba vzplanout nějaký kus klacku s tím, že nepodpálí celou čtvrť.

Jakmile tak bylo uděláno, tak jsem se začala soustředit ve snaze se podívat na magický výtvor v jiné magické sféře, dokud jsem neuviděla tok toho, co vytvořila. Stejně, jako jsem čapla tok energie toho, kdo se mnou měl duel a já obracela jeho sféry vůči jemu samému? Pokusila jsme se tedy udělat to samé na tomto předmětu… zlomit magický tok a otočit jej vůči předmětu samotnému ve snaze jej poničit, zničit či převrátit (49).

Nepřítomná mysl

Poté, co se Kaedor Lomeniovi představila, nedočkala se příliš velké reakce. Podíval se na váček zlata lhostejně. Mávl rukou.
„Hm. To nebude potřeba. Ten, kdo nic nemá, se nemusí bát zloděje.“
Podívá se vcelku nezaujatě na nebe – nejspíš podle slunce odhaduje čas. Pak se obrátí zpět na Kaedor.
„Navíc nemám zájem. Vaše prokletí jen tak nezmizí. Naučte se s ním žít. Víc vám toho nepovím. Pokud vám nepomůže tady Petrana a její kolegové akademici, pak toho já o moc víc nezmůžu.“
Nijak nevysvětlil to, že právě pomohl dítěti bez jediného lektvaru nebo byliny i navzdory tomu, že nedokáže používat magii.
Nevypadá ale ve sdílné naladě a možná by bylo lepší nerýpat. Znalosti ale mít musí…
„Moje minulost, včetně mojí rodiny, je dávno ztracená. Neplánuju se o ní bavit.“

Petrana se ozve zpoza Kaedor opatrně.
„Mistře Lomenie, situace je vážná a vaše pomoc by mohla být klíčová. Víme velice málo a cokoliv nám může pomoci. A pokud bychom věděli víc… možná bychom zvládli prokletí, která Inkvizice používá, zvrátit.“
Bývalý čaroděj se na Petranu usměje shovívavě, ale příliš vážně jí očividně nebere.
„To jsi hodná, Petrano, ale říkám, nemám zájem.“
Protáhne se a opět zamžourá do zažloutlého slunce. Jeho mysl se stále napůl toulá někde jinde.
„Už tu žiju pěkných pár týdnů. Nemám už toho na tomhle světě moc v plánu. Až se tohle všechno přežene, možná si tu někde zařídím farmu. Pěstování rostlin, to je umění. V tom je víc tajů než v celé magii, dámy.“
Pomalu zívne.
„Potřebujete ještě něco?“ dodá poněkud ospale.
Petrana na něj jen nevěřícně hledí. Asi nebýval takový vždycky… ale teď takový je. Nevypadá příliš ochotný pomáhat a nezdá se, že by měl z Temnoty nebo z Inkvizice nějaký strach.

Čas se pobavit

Počkám tedy venku a nic neříkám, tušíc, že buď muž vyjde ven nebo si budu muset vyžádat pomoc Petrany. Mezitím jsem se snažila vzpomenout na to, koho mi vlastně připomíná. Mohl to být opět nějaký potomek z lidí, ze kterými jsem se potkala. Nebylo to sice tak, že bych vyhledávala mnoho lidí a výpomoc na mých experimentech, ale pro leckteré můj talent vyvolával snahu poznání. A též jak jinak hladit mágovi ego než se snažit od něj něco naučit, že?

Jakmile vyšel, bylo mi jasné, jak se na něj asi Petrana tváří i bez toho, abych se na ni musela podívat.

„Jmenuji se Kaedor di Valiora, chtěla bych si s vámi promluvit ohledně vašeho prokletí, které má spojitost s Inkvizicí,“ řekla jsem trošku neošemetně, přesto… být v jeho pozici tuto návštěvu beru tak, že Petrana dovedla někoho z akademie, aby mu pomohl.
„Mohu se zeptat na jméno vašich rodičů? Je dost možné, že jsem se s nimi kdysi potkala, možná dokonce učila?“ Zeptala jsem se s menším zamyšlením, protože moje vzpomínky byly po návštěvě od Inkvizice dost zamlžené. Navíc, můj pohled nebyl úplně přirozený, a tak jsem si to nedokázala vybavit.

„Pokud vás zdržujeme od vaší práce, jsem i ochotna zaplatit za váš čas,“ ukázala jsem měšec peněz, co mi Petrana dala. Nevěděla jsem moc kolik bych měla dávat, ale Petrana měla hluboko do kapsy, takže jsem to zas-tak neřešila.

Čaroděj – Mrzout

Po delším zaváhání Petrana Kaedor odpoví.
„Dobrá. Raději to nechávám na vás. Budu koneckonců hned tady. Ale neměla byste narazit na žádné problémy.“
A s tím se může Kaedor vypravit do malé chatrče. Muž, který vedle ní sedí, se prudce zvedne, když vejde a následuje hned za ní. „Počkejte- tam nemůžete-“
V chatrči je dle všeho celá rodina. Mladší dítko, děvče, vzlyká bolestí. Muž, který by měl být čarodějem Lomeniem, stojí nad ní. Zbytek rodiny vše sleduje z temného interiéru jediné místnosti. Místnost je špinavá a je v ní jen několik beden místo nábytku a poté několik pokrývek, které slouží místo postelí. I tak je to pravděpodobně víc, než to co má většina obyvatel slumů
Čaroděj samotný je vysoký, vyzáblý a zarostlý. Působí neudržovaně, avšak vlastní volbou. Je oblečený v běžných, obnošených šatech, které mu ale nijak nepadnou – jsou příliš velké. Prohlíží děvče, které vzlyká bolestí, ač na něm není patrné žádné zranění.
Nyní, když je Kaedor blíž, má dojem, že v tom dítěti je nějaký cizí vliv… buď magie, nebo síly z jiného světa.

Bývalý čaroděj se ohlédne na Kaedor. Vypadá unavený a mrzutý – ale zároveň tak napolo odtržený od toho všeho, co se děje kolem něj. Napůl naštavný, napůl nepřítomný.
„Dobře,“ je to jediné, co řekne. Pak se otočí zpět k dítěti. „Teď nerušte,“ zabručí si pro sebe.
Muž vedle ní se jí téměř snaží vytáhnout ven, i když se jí zároveň neodváží přímo oslovit nebo pohrozit. Je dost nervózní a není na tom úplně nejlépe… vypadá to, že podobně, jako jeho rodina.
Kaedor nezbyde nic moc, než se otočit a vyjít ven. Čaroděj samotný je jí povědomý… i tou nepřístupností. Připomíná jí nějakého Lomenia, kterého před stoletím učila. A pak ještě jednoho, tak před půlstoletím, který se jí jako jeden z mála nesnažil poučovat na jednom kouzelnickém tribunálu, který se týkal některých jejích výukových metod…
Oba dva to byli zapšklí mrzouti a tvrdohlaví mezci. A oba byli otevření veškerému magickému vědění, které je lákalo jako nic jiného…
Možná, že tohle je jejich potomek. Odhadem by na to seděl.

Když vyjde ven, Petrana na ní vrhne rychlý pohled, ale nevyptává se.
Společně nějakou dobu čekají.
Vzlyky děvčete pomalu utichají. Brzy je nelze rozeznat proti hluku ulice. Kaedor však cítí, že je dívka stále naživu.
Když už je nějakou chvíli ticho, ve dveřích se objeví Lomenius a pokyne na muže, který se vrátil na své místo před chatrčí. Ten se překotně vrhne dovnitř. Lomenius zůstane stát u dveří. Hledí na Kaedor a Petranu. Tvář pořád někde mezi nepřítomností a podrážděním.
„Hm. Petrana,“ zabručí. „Co chcete?“
S tím očividně žádné velké povídání nebude.

A z jednoho dva...

Petrana byla opatrnější, ale i tak jsem cítila ten styl magie, který byl typický pro lidi. Bylo sice pár talentů i z lidské rasy, kteří dosáhli jakéhosi stylu připomínající elfský styl, ale vždy to bylo jakási pachuť, která vždy řekla, že je tam něco špatně. O to byly kříženci, kteří už tak byli zakázáni a většinou popraveni, než je magie obohatila děsivější. Cit a dlouhověkost od elfů a rychlost učení a možnost uchopit téměř jakýkoliv element okamžitě a dokázat se v něm zdokonalovat do mistrovské úrovně rychleji, i než leckteří lidé. Kdysi na toto existovali i lovci takovýchto smíšenců… přeci jen ne každý smíšenec přežil, absolutní minimum… a i z toho minima bylo dost těch, kteří nikdy nedosáhli možnosti kouzlit, ale v dnešní době? Nejspíše tyto lovci již neexistovali…

Stojící u dané chatrče s krátkou radou od Petrany, která se mi snažila poradit. O tvrdohlavosti jsem něco věděla od jednoho z trpaslíků a jeho kolegů… na to, že on sám byl zázrak a je na živu jsem mohla reagovat tím, že je to tak i u mě. Ale… radši jsem to nekomentovala.
„Nechám to na vás… už nyní uvidí, že nejsem oblečená jako chudák a bude mu jasné, že jsem buď z akademie nebo poslána od království…“ poznamenala jsem to, že většina mých šatů, ať už nebyly z nejdražších materiálů, které dokázali vodit magii, tak pořád byl absolutní luxus, který zde nikdo neměl.

Ať již z s Petranou nebo ne, protože mi bylo jasné, že je asi vážně jedno, jestli se připojí, jsem vstoupila. Se „slepým“ rozhlédnutím jsem se podívala po okolí a jakmile jsem zahlédla dotyčného, který se věnoval jednomu z mladších lidí jsem přistoupila a zeptala: „Mistr Lomenius?“ Zeptala jsem se s pohledem na něj, vědoma, že mohl mít jeden z tuctu dalších lidských titulů, ale mistr byl aspoň takový neutrální a většinou neurazil. „Mohla bych mít s vámi pár slov? Samozřejmě, až se pověnujete zde přítomným,“ řekla jsem s krátkým gestem vůči těm třem, nevědoma, jestli to nejsou náhodou nějak spříznění dotyčného.
„Chtěla bych si promluvit o tom, co vám provedla Inkvizice. Jak vidíte, byla jsem sama podrobena stejnému zvěrstvu, jako jste byl vy… jen si pro mne osud připravil trochu něco jiného…“

Čaroděj bez kouzel

Po malé demonstraci své síly se Petrana trochu ukáznila. Shrábla si několik neposlušných vlasů a kývla. Kaedor pocítila, jak se připravuje kouzlit.
„Dobrá, žádný strach,“ dodala s úsměvem. V některých chvílích to byl úsměv poněkud divoký, ale v jádru byla Petrana dle všeho poměrně zodpovědná osoba…
Když kouzlo vzalo svůj tvar, vypadalo to, že se Petrana chce pro změnu vytahovat jemností. Vznesla je do vzduchu bez sebemenšího rozruchu na větrném polštáři. Pak klouzali vzduchem jemně jako by se vezli na křídlech ptáků.
Brzy s malým rozvířením prachu stanuli nedaleko od jedné z chatrčí. Podle toho, co si pamatovala Kaedor ze svého vjemu, tohle bylo místo, kde by měli najít světlý bod energie, který přisuzovala Lomeniovi.
„To bude ono,“ poznamenala Petrana. Věnovala chvilku tomu, aby si upravila vlasy a oblečení. Nedbala na to příliš, ale některé šlechtické zvyky se jen těžko odstraňují.

Chatrč je jen jedna z tuctů dalších. Uvnitř je slyšet hlasy, i vzlykání, nejspíš z bolesti. Kaedor uvnitř cítí několik lidí… a čaroděje.
Podle všeho tohle není jeho vlastní úkryt, ale je tu na návštěvě za nějakým účelem. Před chatrčí sedí muž. Je neholený, špinavý a zanedbaný, jako všichni ve slumech. Podle dobré postavy a zdravého zevnějšku to tak ale vždy nebylo. Setkal se tu jako mnozí jiní se smutným osudem, když sem přišel jako uprchlík.
Sedí a hledí prázdně před sebe. Nijak si nevšimne menšího rozruchu, který způsobila Kaedor a Petrana svým příchodem. Má jiné starosti.
Nemá žádný magický talent. Kaedor si nevšimla ničeho podobného ani nikde v blízkém okolí. Bývalý čaroděj samotný se nezdá stižený Hlasy ani poznamenaný žádnou jinou vnější silou. Jeho vlastní síla je rozhodně neobvyklá, nic moc cizího v ní však není poznat.
Podle svých smyslů Kaedor soudí, že chatrč má jen jednu místnost. Je v ní nejspíš jedna žena a dva mladší lidé. Jednomu z těch mladších se věnuje Lomenius… pokud je to skutečně on.
Než se pustí do nějakého činu, Petrana Kaedor na moment ještě zastaví gestem.
„Nebuďte na toho starce příliš příkrá. Dovede být pěkně tvrdohlavý. Pořád si o sobě myslí hodně, i když už nemůže kouzlit. Prošel si těžkými věcmi. Je zázrak, že je naživu. Zkusíme se ho poptat na toho našeho neznámého přivolávače Temnoty, ale jinak bych ho raději nechala jeho vlastnímu životu.“
Petrana trochu nejistě přešlápne. „Myslím, že pořád ještě Akademii neodpustil, že mu nedokázala pomoci. Vidí to tak, že mu spíš pomoct odmítli. Možná i proto nepřijal mé pozvání do města.“
Na základě téhle myšlenky zaváhá a rozhlédne se. „Možná bych měla počkat tady, nemyslíte? Sice jsme se spolu nikdy nerozešli ve zlém, ale nevím, jestli můžu věcem nějak pomoct…“

Lidé a jejich vychloubání

Podívala jsem se na ní pohledem, který bych darovala leckterému sebevědomému studentovi, který si o sobě myslel trochu moc a já jsem mu o pár minut ukázala, jak vypadá samotné dno sebevědomí.
„Sama jsem využívala různé bariéry… mohla jsem se procházet uprostřed bojiště a většina kouzel vržená na mě byla obrácena proti tomu, kdo na mě zaútočil. Je ale pravda, že jsem zas tak často na bojišti nebyla…“ zamyslela jsem se krátce, protože elfové do válek moc nechodili. Pokud neútočili na Hvozd tak aspoň můj národ neměl důvod expandovat a já jsem zas tak často nebojovala. Boj s Inkvizicí byl boj po hodně dlouhé době, a proto jsem možná nebojovala úplně optimálně… i když jsem věděla, že situaci bych tak či onak nezvrátila.
Nadechnutí a poměrně brutální způsob, jak nás dostat na střechu s několika slovy o tom, že by nás dokázala vynést i výše mi připomínalo to, že lidé se dost často vychloubají a můžou být klidně v poslední desítce svého průměrného věku. Petrana očividně nebyla výjimka a já jsem dodala: „Budu to brát na vědomí,“ s tím, že jsem se začala snažit kouzlit sama.
Vypadalo to, že jednoduché kouzlo fungovalo ale bylo to jako kdyby mi něco bránilo tomu využít… byla to stopa po magii Inkvizice? Nebo snad obecně moje aktuální magie, kdy jsem se cítila téměř přidušená? Mohla jsem magický tok čapnout a ohnout ale moje vlastní magie neměla takový průtok, jako bych chtěla.
S vydechnutím jsem přestala se snahou o magii a ukázala jsem směrem, kde jsem dotyčného cítila. „Myslím, že tímto směrem by mohl být… v nejhorším najdeme někoho stejně… uhm… unikátního,“ řekla jsem s trochou nejistoty, protože to mohl být vážně kdokoliv.
„Způsob dopravy nechám na vás… ráda bych ale nevypadala, že mě cestou stihla bouřka,“ označila jsem trošku jasně to, že jestli nás bude opět přesouvat magií, tak nějakou cestou, kdy mi nebude většina mých vlasů stát všude kolem. Sice jsem na vzhled zas-tak nedávala důraz z důvodu mé rasy… ale nemusela jsem vypadat ještě více podivněji, než jsem aktuálně vypadala, že. Páska přes oči a useknuté uši stačili.

Hrátky s kouzly

Petrana si vyslechne celý návrh Kaedor zamyšleně. Chvilku mlčí a přemýšlí. Mágové, kteří dělají zbrklá a neuvážená rozhodnutí, se většinou nedostanou do pozice, v jaké je ona.
Nakonec pokrčí rameny.
„No… proč ne? Budete tahat králíka z klobouku? Prosím,“ dodá s úsměvem. Pak se rozhlédne a spatří budovu, na kterou Kaedor ukazuje. Vnímat s pomocí magie budovy bývá nesmírně obtížné, ale Petrana už ví, že Kaedor dokáže vnímat svět různými způsoby.
Jen se na ní usměje.
„Ach, vy skutečně nemáte zkušenosti s válečnými čaroději… nikdy jim nedávejte možnost hrát si s kouzly elementů. Šance, že nás to začne bavit, je téměř stoprocentní.“
Úsměv na tváři Petrana zůstane, když dodává: „Zhluboka se nadechněte.“
Kaedor pocítí, jak jí podebre vír proudícího vzduchu. Není nijak jemný a ta síla je dost výrazná. Odhodí kolem stojící žebráky do všech stran. Kolem se rozlehnou výkřiky, ale to už dvojice čarodějek vyletí do vzduchu.

Je to o dost divočejší, než upravená magie elfů… dokonce i než magie, na kterou je zvyklá Kaedor. Váleční čarodějové se nejvíc soustřeďují na velikost účinku… spíš než na provedení.
Když konečně přestane kolem vát vichřice a Kaedor se může opět nadechnout, stojí na střeše domu.
„Dokázala bych nás samozřejmě vynést míli vysoko a udržet nás tam po celou dobu vašeho kouzlení… ale mám starost, zdali by pak vaše schopnosti fungovaly správně.“
Dosvědčují to neupravné a divoké víry energie, které rozpoutala Petrana ve velmi typicky lidském provedení poměrně jednoduchého kouzla. Je daleko snazší se soustředit na vnímání energie, když se kolem nevybíjí kvanta přebytečné síly, která se uvolnila z takového divokého talentu, jako je Petrana.
„Tak do toho, jsem připravená,“ řekne ona. Kaedor se pomalu pustí do tvorby kouzla. A jak mu dává formu, cítí, jak Petrana dává té formě život, téměř zcela přesně tak, jak by to probíhalo, kdyby to kouzlo tvořila Kaedor samotná s pomocí své vlastní síly.
Petrana musí být v tomhle ohledu velice zkušená.
Ale i tak cítí Kaedor, že jí cosi brání. Nedokáže říct, co to je přesně. Jako by se magie vzpouzela tomu, aby jí tvarovala… není to dle všeho jen o Temnotě.
Nakonec se jí i navzdory všem potížím podaří kouzlo dokončit a svět se rozzáří podle stop magie, kterou hledají. Nejjasnější a nejsilnější stopa mezi těmi, které hledá, se skutečně zjeví v jedné z nedalekých chýší. Je to menší příbytek… je v něm i několik dalších lidí… a jeden zajímavý bod.
To musí být ten čaroděj. Jasný bod… ztemnělý kletbou, která jeho magii odstřihla od okolního světa. Bez jejích nových zkušeností a schopností by nebylo možné ho takto nalézt. I nyní je to poměrně nejisté… možná, že se honí za falešnou stopou.
Ale alespoň nějakou stopu mají.