‘ Enough with games ’

Postupně se mi ztrácel úsměv a jak si mohla jak Petrana, tak i kapitán všimnout, moje pěst se o něco více uzavřela. Nehty se mírně zaryly do dlaně, když jsem si ho poslouchala.

Stáhla jsem si kápi, odhalující nepřirozené oči, jizvu taženou přes nos téměř od ucha k uchu… uříznuté špičky uší a podrážděně jsem řekla: „Teárien… Valiora. Moje domovina. Jistě víte, že elfové jsou díky své dlouhověkosti více propojení a emočně založení, než lidé. Nejenom ale k jeden druhému, ale i ke Stromům Života, ve kterých jsme se narodili a žijeme. Co se stalo s mou rodinou nevím, předpokládám, že jsou mrtví… moji studenti se stali obětí Inkvizice či byli hozeny do čistého proudu magie, který Strom Života udržuje naživu… roztrháni kus po kusu. A v tom nejhorším případě byly spáleni zaživa svou vlastní energií,“ vytáhla jsem si rukáv, kde byly značné popáleniny. Popraskaná kůže plná jizev…

„Každý jsme o někoho přišli… vy o pár členů rodiny… já o celý rod,“ usykla jsem a popošla směrem k němu, nechávající krystal stále rotovat okolo mne samotné.
„To, co se stalo u Akliany nebyla Temnota… Temnota je nekontrolovatelná entita… toto bylo kontrolované. Nikdo v Aklianě nepřišel o život… a to, že mám na rukách krev tisíců? To je věc, se kterou se budu muset vypořádat samotná,“ zvednutý tón natočené uši směrem k temenu hlavu ukazovaly, že mi docházeli nervy.

„I tak… přirovnáváte obranu Akliany k útoku Temnoty. Oba tedy víme, jak devastující Temnota je a jak moc efektivní tento útok byl. Jsou tedy zde dvě možnosti… buď akceptujete to, že Akliana je nyní novým útočištěm… a toto město se přidá… nebo všichni, co půjdou proti mně skončí stejně, jako každý člen Inkvizice, který se mi postaví do cesty…“ ruku jsem natáhla k přilbici a opřela o ní svojí magii ve snaze ji proměnit v prach. Věřila jsem, že už mám dostatečnou kontrolu nad kouzlem a… jeho vyslovování bude potřeba jen v moment, kdy půjde do tuhého.

Dobří a zlí

Kapitán strážných se držel poměrně dobře, když mu Kaedor oznámila, kdo je.
Podíval se na ní. Chvíli sledoval levitující krystal. Vyslechl i všechna slova, která řekla. Petrana mezitím jen stroze kývla na poznámku Kaedor o boji proti Inkvizitorovi.
Kapitán si sundal z hlavy otlučenou přilbici. Na temeni hlavy měl řídké místo, kde už se vlasy vytrácely. Z pancíře vytáhl kapesník a otřel si s ním orosené čelo. Celou dobu se vyhýbal pohledu Kaedor i Petrany. Většinu času se díval směrem k malému oknu ve strážnici, které sem vpouštělo trochu světla. Pak začal pomalu mluvit.
„Říká se, že to byl útok Temnoty. Že ho vyvolali čarodějové, tak jako mnohokrát dříve, aby zničili ty, kteří je odmítají přijmout za své vládce,“ řekl kapitán.
Konečně zvedne oči a podívá se přímo na Kaedor.
„Já jsem kapitán Neurošt, pokud vás to vůbec zajímá. Na rukou máte krev stovek – možná tisíců – jako jsem já. Čarodějové mi vzali dceru a Temnota pak vzala mojí ženu. Válka mi vzala syny. Řekněte mi… je to pravda? Vyvolali čarodějové Temnotu? Je magie náš nepřítel?“
Jeho oči jsou jako z oceli. Pohled muže, který jednou stál tam, kde se i nejtvrdší prut láme… a nezlomil se. Jizvy na duši takové pnutí vždycky zanechá.

Zvenku je slyšet ruch. Dupot nohou. Výkřiky a volání. Petrana se chladně ohlédne.
„Inkvizice má talent vycítit magii.“
Je možné, že už byly odhaleny. Venku se určitě něco děje. Kaedor svými nadpřirozenými smysly cítí mnoho lidských srdcí plných energie, které se shromažďují ve strážnici a kolem ní. Všude je silně cítit vliv Inkvizice a Světla a kvůli tomu je energie lidí kolem nich daleko hůře čitelná.
Inkvizitor sám by byl určitě jako pochodeň – toho by poznala okamžitě. Zatím tu není. Cítí však pár lidí s větším množstvím světla v srdcích… něco jako čarodějové, ale na té druhé straně…
Mohli by to být aprenticiové, učedníci inkvizitorů a studenti teologie Inkvizice… Mimo území pevně držená inkvizicí nebývají… ani na většinu válečných výprav nejezdí. Vědět o nich vlastně může jen někdo, kdo strávil dlouhé měsíce v rukách inkvizice…

Kapitán stráže zatím nic nedělá, jen pořád sleduje obě ženy. Čeká na odpověď, pokud nějaká přijde.

‘ Good To Be Bad ’

Musela jsem se tiše zasmát na to, jak toto přešla. Možná na to jednoduše byla zvyklá, a tak jsem ji oslovením nerozhodila, ale asi to bylo oslovení, které již v minulosti slyšela. Upozornění, že jinak by tomu tak ani nemohlo být, mi hned naznačilo, jak se věc vlastně asi má. Petrana se představila jakýmsi šlechtickým titulem a dle mého uvážení si chtěl někdo naklonit místní šlechtu.


Jedna ruka volně podél těla za-což ta druhá pořád podpírající krystal prsty, dopomáhajíc si magií. Menší trénink využití manipulace magie a také vystavování toho tvora své vlastní magii, aby ji bral jako něco, s čím má spolupracovat, a ne na co má útočit, či tomu nějak bránit v působení.

Stažená kápě do očí… nešlo až moc o to, že jsem se bála o pohled na mé oči, ale spíše toho, co by se stalo, kdyby se do nich opřelo světlo. Mohlo to znamenat i to, že by mi byl připomenut ten pocit z mého pokusu. A… to jsem aspoň nyní nechtěla riskovat.


Následovala jsem jak strážného, tak i Petranu. Kdybych se sama viděla v minulosti, nejspíše bych si vážně myslela, že se jedná o kultistu i bez nějakého většího kouzlení. Možná bych si mohla zkusit najít… nějakou róbu. Město magie pro mne něco bude mít… nebo řeknu těm kultistům, aby mi něco vytvořili. Hádám, že to budou moct brát jako čest, pomyslela jsem si a vstoupila do místnosti s kapitánem.
Mezitím, co se Petrana a kapitán bavil jsem popošla k nedalekému stolu, jednou rukou si vzala džbán, nalila si skleničku vody a stejnou rukou pak využila skleničku na to, abych se napila. Otočená bokem k těm dvěma, kdy jsem se koukala z okna a naslouchala té konverzaci mezi těmi dvěma.


„Katastrofa u Akliny…“ řekla jsem možná až nepříjemně tiše, jakmile se zeptal, kdo jsem vlastně zač. „Sám jste si odpověděl… já jsem ta Katastrofa,“ usmála jsem se a vytáhla zpoza kápě krystal, který jsem podepřela magií a nechala jej okolo mne pomalu rotovat a levitovat.

„Mé jméno je Kaedor di Valiora, těší mne. Než se unáhlíte a budete se snažit na nás zavolat stráže, chci, abyste si byl vědom toho, že před vámi někdo stojí, kdo odrazil útok Inkvizice…“ potočila jsem se směrem k němu, aby pod kápí mohl vidět ten úsměv a já pokračovala: „… pokud nás dovedete k otci Maetrovi, můžu vám zaručit, že se o něj postaráme. Druhá možnost je, že povoláte stráže a on se o tom dozví v moment, kdy budete volat poplach…“ Popošla jsem směrem k oběma a podívala se směrem na Petranu: „Věřím, že by sis chtěla, popřípadě vyzkoušet i souboj jeden na jednoho s Inkvizitorem… mám už vymyšlený i vhodný experiment, jak s ním pak naložit…“

Pohled byl navrácen na muže a já se zeptala: „Chcete tedy vrátit město do původního stavu před Inkvizicí, nebo budete ty střípky, které se po okolí Akliany stále nachází?“

Okouzlující kapitán

Petrana se držela celkem úctyhodně a s klidným výrazem kývla, když Kaedor promluvila. Nijak nereagovala ani na škodolibost, ani na oslovení „milosti,“ které Kaedor použila.
Strážní se zdáli zneklidnění tichou poznámkou o „průvodu,“ kterou Kaedor utrousila. Petrana poněkud netrpělivě pohodila hlavou a energie, kterou měla na konečcích prstů, se opět rozptýlila.
„Dobrá. Má přítelkyně mě doprovodí.“
Vojáci se na sebe podívali a přikývli. Ten z nich, který do teď mluvil, poznamenal: „Jinak by to kapitán ani nechtěl.“

Dovedli je dovnitř a hned za bránou je zavedli do větší strážnice. Na prostranství a ulici za bránou bylo vidět různé ozbrojence a také běžné lidi. Všichni byli dost zubožení a vypadali jako pěkně náhodná sebranka. Nebylo tu moc rušno – město vypadalo pobořeně a poloprázdně.
Jeden z mužů vešel dovnitř a po chvilce se objevil kapitán. Muž ve středních letech, neupravené vousy a vlasy, na hlavě naražená přilbice, pancíř s pěknými šrámy… vypadal spíš jako vojenský seržant než jako kapitán stráže.
Kývl na ně a pak zmizel dovnitř. Strážní jim potom pokynuli, aby ho následovali.

Provedli je skrz poloprázdnou budovu do většího pokoje, ve kterém na ně kapitán čekal. V jeho pracovně byl velký královský prapor – přemalovaný bílým kruhem. Inkvizice.
Strážní místnost opustili. Kapitán oslovil Petranu.
„Madam. Řekli mi, že jste šlechtična z Reyonu. Nemyslíte si, že je nemoudré v této době cestovat bez doprovodu na území… pod duchovní ochranou inkvizice?“
Petrana pokrčila rameny. „Necestuji bez doprovodu. O čem jste chtěl mluvit, kapitáne?“
Kapitán se obrátil k praporu, bokem k dvojici. „Zemí se šíří zvěsti. O nějaké strašlivé katastrofě u Akliany. Je to nejistá doba, madam. Proto vás chci upozornit, že máte stále šanci se obrátit a pokud nyní vyjdete z města, nebude to pro vás mít žádný zlý důsledek.“
Ale čarodějka zavrtěla hlavou.
Kapitán navázal plynule, jako by to neviděl: „V čele města je v současnosti Inkvizitor Maetro. Dle jeho rozkazu musí být každý Reyonský šlechtic nebo každý na kom ulpěla magie předveden před něj, vkročí-li do tohoto města.“
Kapitán se nyní otočil a podíval se přímo na Petranu. Ruce položil na velký pracovní stůl.
„Jste si jistá, že jste opravdu vkročily do našeho města?“
Petrana mu pohled oplácela. „Jste si tím jist vy? Nedivila bych se, kdyby byl otec Maetro poslední inkvizitor ve vzdálenosti sta mil od Akliany. Vítr se obrací, kapitáne. Cítíte to? Blíží se noví vyzyvatelé… mocnější než váš Inkvizitor, mocnější než váš Pontif a mocnější než váš bůh...“
Kapitán zaváhal. Vrhl nejistý pohled na Petranu – její oči se temně blískaly. Pohled kapitána sklouzl na Kaedor. Polkl. Oslovil jí:
„Kdo jste? Nevěřím historce, že jste společnice téhle šlechtičny. Obě páchnete kouzly,“ řekl obviňujícím hlasem.

‘ Moments in front of the gates ’

U malého tvorečka to vážně vypadalo, že i když chtěl energii z malého krystalu, imunní vůči světlu nebyl. Místo další snahy se stáhl do krystalu, který nyní považoval nejspíše za svůj…
Že by jej považoval jako ukotvení v této realitě… i tak… zamyslela jsem se, rozmýšlející nad tím, jak se vlastně k tomuto postavit. Tvor byl užitečný, ale musel mne brát asi tak důležitě, jako ten krystal. Využívajíc krystal na svou obranu a magicky jej posouvat do magického útoku by prozatím šlo, ale zůstávala otázka, jestli bych byla dostatečně rychlá.

U brány již záleželo na tom, jestli nás pustí dovnitř nebo ne. Petrana se představila jménem svého otce… kdy mne překvapilo, že ji nazývají milostí. Mírný pohled směrem k ní mi říkal, že možná její rod bude ještě o něco výše, než jen nějaká střední šlechta… možná vhodné téma, až budeme něco pojídat společně.

Mlčela jsem tedy tak do doby, než jsem viděla, že Petrana se o něco pokouší a já konečně promluvila: „Myslím, že bude lepší, když kapitán bude vědět o tom průvodu, který sem směřuje. Lépe tak vědět od nás, než až sem dorazím,“ usmála jsem se, což bylo asi to jediné, co bylo z pod kápě vidět. Moje oči byly sice odhalené, ale stín kápě mi aspoň takto poskytoval jakousi anonymitu. Navíc, stráže asi dle mého elfského akcentu mohli nějak i tušit, že nebudu jen takový člověk…
„Samozřejmě, pokud jsem zvaná také… mohu se vždy podívat po městu a vy si, milosti, můžete užít společnost kapitána,“ hlava se otočila směrem na Petranu a můj úsměv ji jistě naznačoval, že takovéto škodolibosti neodolám. Sice mohla zmínit mé jméno, ale… kdo by jej tu znal. Pokud mne tedy rovnou nechce předhodit strážím jako tu, která odrazila útok Inkvizice…

Brány Jikrynu

Ještě než obě ženy pokračovaly v chůzi, Kaedor provedla krátký experiment s malým stínem. Zkoušela, nakolik se Stín odváží vykročit do světla.
Váhal dlouho a nejprve se pokusil pohltit, co mohl ve stínu. Poté, váhavě, natáhl malou stínovou končetinu – skoro chapadlo – ke krystalu. Na světlu se končetina začala rychle vytrácet – rychleji, než kolik měl malý stín energie. Po tomto pokusu se vzdal a skryl se hlouběji do krystalu, který prozatím obýval. Bylo zvláštní, že ten samotný zcela nevysál.
Ani nyní, když byl oslaben, se jeho „domácí“ krystal nevytratil. Možná, že ho potřeboval jako úkryt, aby mohl v tomto světě zůstat.

Po tomto pokusu konečně přikročily k bráně. Petrana na poznámky Kaedor přikývla – zdálo se, že polkla pýchu.
U brány stála dvojice stráží. Jakmile se obě ženy v kápích přiblížily, pozvedli svá kopí a štíty. Hroty zbraní se namířili proti nim.
„Stát! Kdo jste a co chcete v Jikrynu?“
Petrana si ladným pohybem shodila kápi z hlavy. Vrhla na oba muže jeden rychlý pohled.
„Jsem Petrana, dcera vévody z Rowanu. Přicházím do Jikrynu v rodinné záležitosti. Uvědomuji si, že nad hradbami nevlaje vlajka lenního pána mého otce, ale i tak věřím, že v současné době není důvod, abychom si stáli v cestě.“
Muži zůstanou stát, ale kopí zvednou nahoru. Petrana pokračuje.
„Společně s přítelkyní cestuji za příbuzným, který se dle mých posledních zpráv vyskytuje v okolí Jikrynu. Má návštěva bude krátká.“
Muži se mezi sebou rychle pobaví. Prohodí několik slov – a zdají se být nervózní. Konečně jeden z nich promluví: „Vaše milosti, přijměte pozvání našeho kapitána. Rád by s vámi a s vaší přítelkyní prohodil několik slov.“
Petrana si oba muže změří a poté pokrčí rameny. „Nepřeji si být dále zdržována. Není nějaký způsob, jak bych mohla svou neslušnost omluvit?“
Odhrne jeden ze záhybů svého pláště a ukáže váček s mincemi u pasu.
Muž, který za strážné mluví, se zdá být neoblomný. „Ne – musíme trvat na tom, že vás doprovodíme za kapitánem…“

Petrana vrhne letmý pohled na Kaedor. Zaváhá. Pak pohlédne na oba strážné. Kaedor vycítí, že se připravuje k nějakému kouzlu.

‘ City gates ’

Petrana nebyla nejmladší a nečekala bych, že se takto urazí jen kvůli tomu, že jsem ji varovala. I tak jsem to prozatím nechávala být… u lidí stačilo, aby se jednou spálili a pak si to zapamatují. Jedno potkání s Inkvizitorem, který byl vytrénován na boj proti Arcimágovi a Petrana pochopí, proč v této době se tímto titulem vychloubat je… problematické. Já jsem mohla využít několik svých titulů, ale protože byly elfské, nikdo by jim stejně nerozuměl. Ono asi nyní vážně stačilo ukázat levitující krystal v mých rukách a zmínit, že já jsem byla ta, která odrazila útok Inkvizice… i když… možná ani to nebude potřeba. Takovéto informace se šíří rychleji než světlo a příběh o elfce bez špiček uší, se zvláštními ušima a kultem v zádech… se bude asi šířit rychleji, než bych chtěla. Třeba někdo bude v této informaci přenášet i mé jméno… prezentovat se mým vzhledem je… trochu pod úroveň, povzdychla jsem si myšlence a pokračovala v naslouchání Petrany.

„Dobrá, doufejme tedy, že si někdo pamatuje tebe… což mne tak napadá… nemohl by si někdo pamatovat tvůj rod?“ Povytáhla jsem obočí, protože rod občas byl důležitější než jméno. Aspoň u lidí tomu tak bývalo. Petrana zmínila svou rodinu a i když byla doba poměrně kritická… Arnfreid si za studenty bral asi jen ty, kteří něco politicky znamenali. Není nad trochu politiky…

Schovaný krystal v kápi jsem nechala být, podepřela jej kouzlem, aby se mi kapsa neroztrhla… a i když jsem věřila, že malý stín možná vidím jen já, levitující krystal okolo mne by mohl vyvolávat poměrně velké nepokoje.
“Nechám slova na tobě… jestli se chceš představit svým titulem, budiž. Má původní slova ber jen jako varování… i když jsem dokázala pokořit Inkvizitora, který mi byl rovný s mou původní mocí, je jen otázka času, kdy narazíme na někoho podobného. Na druhou stranu…“ mírně jsem se na ní provokativně ušklíbla: “Můžeš mi pak aspoň ukázat, co je tvůj plný potenciál,“ slova samozřejmě mířená tak, aby se neurazila, ale… mohla si to vzít, jak chtěla.

S těmito slovy jsem si stáhla kápy více do obličeje a následovala Petranu... představení bylo její!

Před Jikrynem

Petrana vážně naslouchala Kaedor, ale zdálo se, že je v ní jakýsi osten ukřivděnosti, když jí Kaedor řekla, že si má svůj titul nechat pro sebe.
„Dovedu se o sebe postarat,“ poznamenala se vzdorem.
Ohledně zakázané magie a krystalů byla trochu rozumější. Možná, že jí zaskočila hloubka a podrobnost znalostí, které jí Kaedor ukázala, nebo možná jen uznala, že má pravdu na základě jejích argumentů.
„Ano, nechceme, aby se to celé zvrtlo. Ty máš poměrně dobrou kontrolu – a je to lepší nepokoušet. S velkou mocí vždycky jde ruku v ruce zodpovědnost a riziko…“
Pomalu pohnula paží, na jejímž konci byly tři mechanické prsty. Ona samotná málem zmizela do Tmy.
„Krystaly, které stabilitu ztratí špatnou údržbou jsou jedna věc… ale potom, co jsem s tebou viděla, mám dojem, že mohlo jít o nějaké explozivní pohlcení. Tu… Tmu přitahuje síla, že? Krystaly jsou koncentrovaná síla. Možná, že výbuch krystalu nebyl uvolnění uložené energie… ale zrod něčeho, co tu energii pohltilo. Ve tvém případě se k tobě nic z té druhé strany jen tak nepřiblíží. A navíc podle toho, co říkáš, máš více než dost znalostí na to, abys ty krystaly udržela stabilní, kdyby na ně něco zkoušelo působit…“
Odpověď mohla být i někde docela jinde… nebylo mnoho způsobů, jak si svoje teorie mohly ověřit.

Jejich společná debata pokračovala, zatímco se blížily k městu. Petrana odpověděla na dotaz ohledně známostí z Jikrynu.
„Ano. Byl tu jeden nafoukaný mladý pitomec, který se mě neustále snažil svést na každém plese na kterém mě potkal. Díky bohu, že jakmile jsem nastoupila ke studiu, byl s plesy konec. Kromě toho je tu také velitel městské stráže – velice šarmantní muž. Trochu v letech, ale s krásnou figurou a překvapivě bystrou hlavou. Trochu moc hrdý a ambiciózní, na můj vkus. Chodívá přes mrtvoly. A pak jsem odtud také mívala jednu přítelkyni, ale už jsem jí mnoho let nepotkala. Byla to dcera Jikrynského hejtmana. Ještě před rokem jsem od ní dostala dopis… ale od té doby nevím, co se s ní stalo.“
Mladý šlechtic, velitel městské stráže a místní téměř-princezna. Nejsou to špatné kontakty, ale také jsou to lidé, kteří mohli rychle skončit na inkvizitorském seznamu k odstranění.

Už se přiblížily k městu. Bylo vidět, že u brány stojí stráže, takže někdo stále velí. Neměli na sobě žádné insignie. Ani šlechtické či královské ale ani žádnou známku, že by spadali pod inkvizici.
Lustrovali každého, kdo šel do města. Mnoho dalších vojáků vidět nebylo. Provoz tu také nebyl nijak velký… ale i tak vypadalo město víc než opuštěně. Ve válce to dávalo smysl… Inkvizice tu před tažením na Aklianu nejspíš nechala jen malou posádku. Kdoví, kdo tu teď vládne.

‘ Close-by city ’

Povzdychla jsem si, prsty přejíždějící různé zahojené jizvy od mé krvavé magie, zatímco jsem se snažila to malé stvoření nakrmit.
„Váš mistr zůstane vaším mistrem i když jsi dostala titul arcimága Petrano, k čemuž ti gratuluji,“ usmála jsem se, vnímajíc realitu, že nejspíše akademii zbylo tolik mágů, že bych je dokázala napočítat na prstu. Kdybych ve městě zůstala, nejspíše bych dostala možnost dostat podobný titul též, ale moc dobře jsem věděla, jakou váhu to nyní má. „Být tebou se tímto titulem moc neoháním na veřejnosti… Inkvizice je zvyklá brát arcimágy poměrně dost seriózně a pokud nechceš potkat ekvivalent Caina a Abela ze strany Inkvizice… ten titul bych zas tak často nezmiňovala,“ usmála jsem se, ne tak až tomu, co jsem ji řekla, ale spíše realitě, že Arnfreid poskytnul Petraně titul Arcimága, aby doprovázela nejspíše hlavního nepřítele Inkvizice číslo jedna.

„Nemám problém ti ty kouzla ukázat, naučit… ale byla bych ráda, aby byly použity jako poslední možnost. Thar’A’Tax byl maniak, génius, ano, ale pořád berme to, že města jako Jikryn byla smazána z mapy kvůli jeho rituálům. A pokud bys využila nějaké takovéto kouzlo bez dostatečné oběti? Jeho kouzla berou i ty, kteří kouzlo vyčarovala… kus po kusu. Neví se, kam zmizel… moje teorie je to, že jeho poslední kouzlo, kdy chtěl obětovat město velké jako Akliana se stalo nestabilním a nejdříve pozřelo jeho… a tak zachránilo elfské město. V té době jsem nežila a… dané město v knihách není zmíněno,“ pokrčila jsem rameny a pokračovala dále.

„Možná to jsou roky praxe. Zastávala jsem i praktiky, kdy jsem přebytečnou energii ukládala do krystalů, abych je mohla později využít. Vhodné pro rituály… samozřejmě místo, kde tyto krystaly jsou není zas tak bezpečné. Krystaly potřebují nějakou péči a pokud je necháš dlouho bez pozornosti, je jen otázka času, kdy se stanou nestabilními. Záleží, ale opět na tom, jak dlouho je tvoříš. Většina krystalů dokáže být stabilní roky,“ zasmála jsem se a dodala: „Na druhou stranu věřím, že mnoho míst po světě, kde jsem měla učebny a využívala mezi nimi portály… jsou nyní časovanou bombou pro kohokoliv, krom mne samotné. I já bych si musela dát pozor… ber to jako kdybys byla v místnosti s ekvivalentem sebe sama v krystalu… těch krystalů je třeba pět-deset… a jakékoliv kouzlo je nejspíše popostrčí přes hranici stability a ony krystaly explodují,“ podívala jsem se na ní přes rameno a zasmála se: „I když věřím, že některé mé knihy v těchto učebnách by ti přišli k ruce… třeba se do nějaké též jednou dostaneme,“ zazubila jsem se, držící krystal u malého tvorečka. Byla jen otázka času kdy bude mít stín možnost buď zmizet do své sféry, nebo mne využít jako něco, co jej bude krmit. Tím by mne to mohlo chránit před cizími kouzli…
A jen Arzhul dokáže asi říct, jak nebezpečné stvoření tady krmím… a jestli celek, který tvoří, nebude chtít tento kus zpět…


Pohled na zničené město, vlajky, které značili, že je zde Inkvizice. „Nevěřím, že mnoho vojáků z inkvizice stále drží město, ale pořád zde můžou být nějací fanatici, kteří využili situace a budou chtít město držet pro sebe. Znáš někoho, kdo ve městě žil? Nějaký rod? Někdo, kdo by nám poskytl nějaké informace?“ Zeptala jsem se a dodala: „Je jen otázka času, než nás dojde náš kult… a v ten moment bych byla ráda, aby město na tuto návštěvu bylo připraveno,“ oba krystaly jsem dala pod svou kápi a schválně zkusila menší krystal nechat vystavený slunci. Tvor měl možnost tedy čekat na nějaký střípek z velkého krystalu či se pokusit získat ten menší… ale za úkor, že zkusí být vystaven slunci. Chtěla jsem vědět, jestli mu slunce vadí, či ne… přeci jen… i Arzhul byl vystaven slunci, ale dokázal jej jaksi odfiltrovat. Na rozdíl ode mne…
„Jdeme…“ řekla jsem, kdy můj volný krok směřoval ke městu.

Cesta k Jikrynu

Kaedor vysvětlila Petraně všechny aspekty, proč se nedá hovořit o nějakém vyučování umění stínů. Lidská čarodějka pouze přikývne a tiše řekne: „Chápu. Ale neuváděj jako důvod, že je to zakázané. Sice tu roli mám jen pár dní… ale jsem arcimág Aklianské akademie. S patřičnou podporou mohu měnit pravidla. Pokud nebudeme studovat to umění, které ovládáš, je jen otázka času, než se objeví někdo, kdo jím vládnou bude a nebude nám tak nakloněn jako ty. A pak budeme skutečně ztraceni.“
Debata tím skončila. Mohly pokračovat v cestě k městu. Kaedor se vyptávala na stav krystalů v království a Petrana jí ochotně odpověděla.
„Žádný plošný zákaz by neměl takový úspěch, jako jednoduše fakt, že mnoho krystalů se stalo extrémně nestabilními poté, co Temnota začala brát lidi i v Reyonu. Popravdě je dost neuvěřitelné, že s nimi tak stabilně pracuješ. Když jsem to před pár měsíci zkoušela já, málem mě to zabilo. A to jsem jen zkoušela vytvořit docela malý krystal, abych ten jev mohla studovat. Nevím o nikom jiném, kromě tebe, komu by to procházelo. Na druhou stranu… možná už to dlouho nikdo nezkoušel.“
Za chůze nabídla Kaedor malý krystal stvořeníčku. Všimlo si ho to – a začalo z něj chtivě čerpat energií, jakmile ho Kaedor nabídla. Bylo to poměrně dobré znamení. Nedokázalo ho to však pohltit celý – ne tak rychle. A také jej nedokázalo stvoření udržet samo. Nemělo příliš silnou přítomnost ve fyzickém světě.

Mezitím kráčely dál, město se blížilo. Brzy vyšly z lesa a na chvilku se zastavily ve stínu posledních stromů. Podél cesty se dál táhly jen rozsáhlé polnosti proložené tu a tam většími usedlostmi. Občas bylo vidět lidi, kteří zem obhospodařovávali.
Až k městu nebyl žádný pořádný úkryt před světlem. Ale na obloze běželo několik menších mraků, které by mohly poskytnout úlevu.
Jikryn bylo dost obyčejné město, postavené na soutoku dvou říček. Směrem na západ se táhla cesta, která mizela kdesi v horách. Vypadala docela opuštěná. I na sever vedla obchodní stezka a na té panoval celkem čilý ruch.
Město samotné bylo obehnané nižšími kamennými hradbami, které byly poměrně silně poškozené. Bylo vidět různá vypálená stavení kolem i uvnitř města, ale žádné ohně nyní nehořely. Nad hradbami vlály prapory nejrůznějších barev, na kterých bylo přes všechny původní erby či barvy nakreslen jednoduchý bílý kruh.
Znak Pontifa a jeho Inkvizice. Město muselo být již dříve dobyto a nyní bylo pevně drženo Inkvizí samotnou…