Snaha kouzlit

Petrana si nakonec ničeho neobvyklého nevšimla a více méně to přešla. Možná tak bylo dobře, protože jsem zatím nevěděla moc jak svou věc s očima podat. Navíc jsem nevěřila, že by mi to v něčem pomohlo. Mohla jsem samozřejmě jen tak chodit s nimi a upoutávat pozornost či… se nechat zkoumat mágy ale věděla jsem jedno. K mým cílům to nepřispělo, a naopak je spíše zabrzdilo.

S chvilkou zamyšlení dodám: „Podle mne není to úplně, že by nedokázal kouzlit. Ale spíše, že mu něco brání v kouzlení… kletba, která používá Inkvizice na to, aby mágům, kteří jim jsou k ničemu zničili možnost kouzlit, pokud tedy nechtějí vzplanout…“ povzdychla jsem si a dodala: „Nevím úplně jak dotyčný umí zabránit sebe-vzplanutí ale… předpokládám, že mu stačil jeden pokus, který přežil a rozhodl se prezentovat jako někdo, kdo kouzlit neumí,“ pokračovala jsem a dodala: „Dokážete nás dostat na nějakou střechu? Metodu nechám na vás. Předpokládám, že dokážu dotyčného vyhledat, ale potřebuji být trochu mimo všechny tyto lidi,“ řekla jsem se slepým pohledem na ní a ukázala na jednu z vyšších budov, která měla plošší střechu, která nevypadala, že by se pod námi mohla rozpadnout. Na to jsem ale vtip řekla: „Pokud ale umíte ovládat magii vzduchu a dokážete nás tak dostat výše? Budiž,“ kývla jsem na ní a přemýšlela, jak budu dotyčného hledat. Magii vyhledávání minule vyvolala temnotu a nyní už by vážně Petrana mohla ukázat prstem na mne.
„Hmmm… nevím, jestli je toto ideální doba na testování vašich a mých možností, ale… zkoušela jste někdy využít cizího mága jako médium na kouzlo? Funguje tak mnoho rituálů, jen… v tomto případě bychom to otestovali na primitivním kouzle, kdy to nikdy není potřeba,“ řekla jsem s pohledem na ní a dodala: „Kouzlu dám směr a tvar… na vás ho bude mu jen dát život. Vím, jakou auru ten muž má, jen… pochybuji, že by z mého kouzla něco vzešlo, jako z mého pokusu udělat podobiznu,“ řekla jsem a čekala, co mi na toto řekne.

Opět na ulici

Petrana a Kaedor opatrně opustí sídlo místní zločinecké smetánky. Nikdo je nezastaví… ale nikdo už se s nimi nepokusí promluvit ani slovo. Navíc neodchází hlavní bránou, a tedy se většině místních vyhnou.
Vyjdou ven. Petrana se ještě k šéfovi, kterého potkali, vyjádří.
„Dejme tomu čas. Tohle je neobvyklý ptáček – ten určitě něco ví. Zkusíme se dozvědět, co je zač on… a pak se podle toho můžeme připravit. Nelíbí se mi, jak mluvil a co má k dispozici… ale zabíjení takovýchle šéfů na potkání většinou bezpečí ve slumech nepřidá. Spíš naopak.“
Trochu si povzdechne a poté se rozhlédne. Opět stojí na volném prostranství na straně pobořeného kláštera. Pokrčí rameny.
„Ale já tu nejsem kvůli udržování pořádku. Kdoví, co těmi svými poznámkami k vám myslel. Pojďme najít Lomenia.“
Lomenius… to je pro Kaedor povědomé jméno. Možná, že se s ním někde setkala. Má to koneckonců být bývalý čaroděj ze severu. Lidská jména jsou ale velmi podobná a často se opakovují.
Nevybaví se jí žádná konkrétní tvář, kterou si s tím jménem spojit.

Petrana se mezitím zorientovala. Promluví, zatímco se rozhlíží.
„Nejsem si tak úplně jistá, kam zamířil… a jak říkám, už nedokáže kouzlit… takže je někdy trochu obtížné ho najít, například jen podle aury. Myslím, že se také nesnaží být nalezen.“
Najde očima jednu užší uličku. Ukáže k ní.
„Tohle míří do klidnějších částí a k několika větším chatrčím. Myslím, že bydlíval tam tím směrem… na to, že žije ve slumech, se mu, pokud vím, daří dobře. Netuším, jak to dělá, nebo proč tu zůstává. Nebo co tu vlastně dělá.“
Kaedor ho cítila už když na něj Petrana poprvé upozornila. Měl v sobě náznak své minulé síly… a prapodivnou auru, jako u čaroděje, který zkoušel všemožné pokusy a nebál se odejít z vyšlapané akademické cesty. I za to se však platí cena, tak jako za vše. Cítila, že je stižen podobnou kletbou, která zasáhla jí a která jí stále určitým způsobem tak docela neopustila. V té chvíli tomu nebyl čas věnovat pozornost.
Nejspíš by ho dokázala najít pomocí svých smyslů… ale potřebovala by pro to ideálné nějaké klidné místo… možná trohu s rozhledem, aby se jí energie různých lidí navzájem nezastiňovali.
Petrana se zdá být odkázána na konvenční metody hledání.
„Vyrazíme?“ obrácí se na Kaedor.

Smrtonostná zbraň

Čekala jsem mnoho, ale takovou to reakci ne. A i proto jsem si neodpustila menší zamračení, protože i když třeba pro Petranu to mohl být jen jakási urážka či metafora, kdokoliv a cokoliv on byl, něco tušil. Od doby, co jsem získala tento „dar“ až do nyní buď nikoho nenapadlo se zaměřit na mé oči, nebo ať již měl jakoukoliv magii, dokázal to, co mnozí ne. Je ale pravda, že jsem se nesnažila svá oči skrývat zas tak důsledně a byla jen otázka času, kdy na ně někdo upozorní. Jen jsem nečekala hlavního lapku ve slumech.

Krátké kývnutí na slova Petrany bylo asi vše, co potřebovala vědět jako mou reakci. Než se ale rozejdeme, tak se jeden ze zlodějů k nám vydá s tím, že by nám něco řekl. Než ale z něj vypadne jedna hláska tak ucítím to, jak mu tělem proletí ocelová kulička… životní esence obtočená okolo tohoto smrtícího nástroje jen aby se vrátila roztrhnutá do jeho těla. Až potom si dotyčný uvědomil, co se stalo a s hlasitým ducnutím spadl na zem a já se tak podívala vůči střelci. Zbraň, která by leckterým mágům udělala dost velký problém, hlavně, než když se začal zakazovat tento trpasličí výtvor už se spekulovalo a dělaly první prototypy kulek z anti-magického materiálu. Drahá to záležitost, ale když to dokázalo zabít i vyšší mágy s dost velkou šancí na usmrcení.

S trochou pozitivity jsem si oddechla, že ani já ani Petrana jsme nebyly cílem. Tiše jsem ji na její slova řekla: „Rozhodně něco ví… ale nepředpokládám, že by se mu chtělo mluvit. Nepředpokládám, že byste mě chtěla k němu pustit samotnou a půlka mého já mi říká, že bych to nemusela přežít. Druhá ale říká, že to za risk stojí…“ pokrčila jsem rameny a s pohledem na ní jsem se zeptala: „Půjdeme se zeptat toho vašeho známého?“

Podivný hrůzonoš

Lupič si vyslechne stručnou a prostou odpověď Kaedor. Petrana na něj hledí přímo a tváří se, že si jejího náznaku nijak nevšimla… ale pro Kaedor jsou jasné i sebemenší změny v auře každého čaroděje.
Petrana se v reakci na její slova připravila na kouzlo a pokud se něco zvrtne, vytvoří kolem nich nejspíš bariéru nebo zareaguje jiným, podobně rychlým kouzlem dřív, než by se kdokoliv stihl pohnout.
Pro Kaedor v plné síle by něco takového bylo také samozřejmostí, ale nikoliv pro běžného lidského čaroděje. Petrana ale cvičila na válečného čaroděje, takže taková schopnost rychle reagovat není žádné překvapení.

Lupičský šéf chvilku mlčí, ale poté se zasměje.
„No jasně, to je pěkná odpověď. Ale to mě nezajímalo.“
Vykročí vpřed a zastaví se teprve kousek před dvojicí. Je si sebou i nadále velmi jistý. „My oba víme, že to není všechno, ,elfská čarodějko‘. Pod tou páskou něco schováváte…“
Ale pak se prudce otočí k Petraně. „Toho muže jsem nikdy v životě neviděl. Je to váš problém, královská čarodějko, a tady na něj odpověď nenajdete. A teď zmizte z mého rajónu.“
Petrana se ohlédne na lidi kolem a poté skončí opět na lupičovi. „Temnota si nevybírá. Odsuzujete se k smrti.“
Hubený lupič se zašklebí a mezi zuby se mu zableskne zlatý zub. Je jak vystřižený z nějaké povídačky… ještě mu chybí nakroucený knír a plán ukrást měsíc a byl by jako dělaný do pohádky.
„Tady se nikdo žádný Temnoty nemusí bát. Bojej se totiž mě. Sbohem, slečinko.“
Petrana se naposledy rozhlédne a poté se tiše obrátí na Kaedor. „Pojďme. Tihle lidé se radši budou rvát u dna, zatímco voda stoupá.“

Lupič se obrátil a odchází směrem ke dveřím. Dav se pomalu vrací ke svým tichým hovorům a vlastním starostem ohledně svých podniků.
Jeden z lidí v davu se odloupne od hloučku. Přijde k nim a nadechuje se, aby je oslovil, než odejdou. Tu se ale zády otočený lupičský šéf zastaví.
Pomalu se obrátí. V jeho ruce se objeví malá zbraň. Záblesk a pak hrom, a lapka, který je chtěl oslovit, padne k zemi. Zbraň na střelný prach… vynález trpaslíků, který většina lidských vládců zakazuje pod trestem smrti.
„Tady odpověď nenajdete. Nebudu se opakovat dvakrát.“
Dvůr se vrátí do svého ruchu téměř nuceně. Nikdo další už se ke dvojici nepřiblíží. Petrana pozvedne obočí, zatímco se za lupičem zavírají dveře.
„Tak to bylo zajímavé. Nejspíš má oči i vzadu. Ale čaroděj to není.“

Na nože

Jeho vystupování mě nepřekvapilo, ale to, že se ho dotklo něco nepřirozeného bylo cítit asi jako ta abominace z automatonu, kterou jsem vytvořila. S pohledem na něj jsem čekala, co z něj vypadne jsem se koukla po okolí. To, že jsme si jej vyžádalo též vynutilo pozornost všech přítomných a dle jejich jednání se dalo čekat, že by stačil jeden povel a skočili by po nás. Bylo tu ale ještě něco… jeho pohled. Pohled, který jsem neviděla, a přesto se do mne opíral jako aura leckterého mága. Nevěděla jsem konkrétně co by to mohlo být, přeci jen jedna věc byla aura, která by byla hmatatelná a druhá věc byl takovýto pocit.

Neměla jsem moc co skrývat, aneb, byl to jen člověk, který mě nemohl znát. Pokud bych byla na divokém severu tak bych se bála o svoji svobodu, protože otrok, a ještě elf tam byla prý drahá záležitost, ale přítomnost Petrany a to, že otroci zde byli trestáni smrtí mi dávali trochu sebejistoty, že se nic nezvrtne. Přešlápla jsem z nohy na nohu a odpověděla jsem tedy na jeho otázku, při tom nepatrně drkla do Petrany, aby byla připravená. Vypadalo to spíše jako kdyby slepý omylem narazil do někoho jiného než nic víc, ale měla jsem z této otázky špatný pocit. Proč jsem ho tak zajímala?

„Kaedor di Valiora, elfská čarodějka,“řekla jsem krátce bez nějakých větších představení, lidských titulů nebo též titulu, který by mě dokázal roztřídit do magické kategorie. Nyní jsem stejně nemohla nic moc kouzlit, takže nebyl důvod se předvádět titulem. Ve Slumech mě potkalo minimum lidí a většina pod jiným jménem…

Mezi zabijáky

Kaedor a Petrana ještě okamžik stáli ve volném dvoře, zatímco si je prohlíželi všichni v okolí. Tohle skutečně byla jiná sorta než ti venku. A pomalu téhle sebrance začalo docházet, že tady královská čarodějka a elfka nemají co pohledávat.
Než se ta sorta odhodlala k činu, jedny z dveří se rozrazili a na dvůr vyšel poměrně naštvaně působící lupič. Nebyl příliš velký, žádný svalovec nebo tlusťoch. Byl oblečený v černém a měl přes sebe ošumtělý kabát. Jedno oko měl zakryté šedým hadrem. I když nevypadal příliš ohromivě, měl kolem sebe určitou auru charisma a vlivu. Pohled měl na lupiče překvapivě inteligentní – a jako každý, kdo to v podsvětí někam dotáhl, působil velice ostražitě.
To, že je to šéf, kterého chtěli potkat, poznali podle dvou hromotluků, kteří mu dvoukřídlé dveře otevřeli… a kousek za ním nejistě postával muž, kterého Petrana vyhnala ode dveří.
„Áh, královská čarodějka, to jsou k nám hosti,“ řekne lupič jedovatě. „Co vás sem přivádí, blahorodí?“
Byl to posměch a byla to sebedůvěra… ale rozhodně ne žádné hloupé poznámky nebo urážky. Neprovokoval příliš… jen dával jasně najevo, jaký je jeho názor.

Pro Kaedor se však odehrálo něco daleko zajímavějšího… protože ten muž byl… cítit silou zvenčí. Nebyla to ta čistá podivnost Hlasů či Temnoty, ale rozhodně to bylo něco, co na téhle zemi nemělo co dělat.
Petrana to dle všeho tak silně nezpozorovala. Podívala se na lupiče zpatra.
„Věřte mi, že nejsem o nic radši než vy, že tu jsem.“
Dál nic nerozvádí, rozhlédne se po dvoře a zvedne vysoko nákres muže, který udělala s pomocí magie.
„Znáte někdo tohoto muže?“ zeptá se do pléna. Je ticho. Nikdo neodpoví, pouze mrazivě sledují Petranu. „Je mrtev,“ dodá čarodějka. „Svou vlastní vinou na sebe přivolal Temnotu. Pokud nechcete skončit jako on, vyzraďte, co víte. Temnotě je jedno, jaké jsou vaše pohnutky. Promění vás v prach bohatého nebo chudého, lupiče nebo dobrodince. Jen Akademie vás může ochránit.“ Nikdo její výzvu nepřijal, pokud někdo něco věděl.
Šéf se zahleděl na podobiznu toho muže. Nakonec sám nepřívětivě pokrčil rameny a zahleděl se na Kaedor. Cítila jeho pohled… a byl velice nepříjemný. Vžíral se do těla – až příliš silně.
„Něco za něco. Když se nám představí tady vaše kamarádka, a řekne, co je zač, možná si na něco vzpomenu.“

Mezi noži

Na její slova jsem mírně natočila hlavu tak, abych na ní měla lepší „pohled“. Nevím přesně co myslela slovy, že se mám tvářit výhružně… byla jsem elfka s páskou přes oči a useknutými špičkami uší. I kdybych na ně vrčela, tak většině pořád budu vypadat jako chudák, kterého by mohly okrást na prvním rohu.

Nakonec se ale Petrana odhodlala vzít činy do svých rukou a s troškou magie se ji povedlo jednoho odrovnat. S odsouhlasením jejích činů jsem kývla, vědoma, že by asi stačilo i něco prostšího, ale protože toto zafungovalo? Nemohla jsem si vyloženě stěžovat. Lidé přeci jen měli trochu jiný vztah k magii než elfové.

Prostranství bylo jak pěst na oči, protože všude dokola byli různé pochybné entity od zabijáků, lapek, až od některých původně bohatších jedinců, kteří se sem dostali díky svým vazalům. Přeci jen tento klášter byl pořád lepší než mnoho budov, které jsem viděla ve slumech. I ten, kde jsem se rozhodla experimentovat s krystaly vypadal o poznání hůře než tento. Ono to asi nebylo zas-tak velké překvapení po tom, co mi Petrana řekla, že právě nejspíše organizace zde byla ta, která ukradla antimagické štíty. Byla jsem poměrně překvapená, že město nevyslalo armádu a nesrovnalo toto místo ze zemí, ale asi to byla marná snaha.
„V nejhorším se můžete pokusit oživit své poznatky o magii teleportace,“ řekla jsem na odlehčení situace jako vtip, protože mi bylo tak nějak jasné, že krom Petrany a mne nikdo neví, že tu jsme… tedy, až samozřejmě nad vševidoucí oko nad tímto městem. Kdo ví, jestli i on neměl nějakou bariéru na Petraně, přeci jen své studenty si musel nějak hlídat a nepochybovala jsem ani o tom, že kdyby došlo do úzkých, tak se tu zázračně ukáže, a i když Petrana nebyla nejmladší, už jsem několikrát viděla prastaré lidské mágy rodiče už dospělých potomků. Jeden z mých studentů dokonce o svého studenta zlomil svojí hůl a já ji pak musela opravovat… samozřejmě se i on nevyhnul mému pokárání, jen já hleděla na to, že zlomit o něj hůl by mohlo být poslední, co bych kdy udělala… lidé byly mnohem křehčí, hlavně kvůli věku.

Uvnitř doupěte

Petrana dál nekomentovala příhodu s magickou podobiznou, kterou se Kaedor nepodařilo vytvořit. Raději se zaměřila na úkol před nimi a na klášter, do kterého se měli dostat.
„Obávám se, že to není tak jednoduché – nikdo nám nic nepoví a lidé si tu moc vztahy nebudují. Nevím, kolik máte s takovýmito místy zkušeností. Tady neexistují žádné skutečné trvalé vazby. Nikdo tady nevydrží dlouho. Buď odejdou… nebo tu zůstanou natrvalo, ale šest stop pod zemí, jak se tak říká. Je to tu zrada vedle zrady – a každý vás bude chtít prodat nebo vám bodnout kudlu do zad, když jim k tomu dáte příležitost.“
Kaedor sledovala záda toho muže, který o nich řekl hlídačům u dveří rozpadlého kláštera. Ztratil se v davu. Nezjistila, zdali je to někdo, kdo jí zná.
Petrana suše pokračovala: „Je to jen o chlup lepší než galavečer na královském dvoře.“ Povzdechne si a dodá: „Pokusím se to vyřídit. Tvařte se výhružně a neukazujte žádné slabiny. Pokusím se ale situaci držet pod kontrolou. Nerada bych musela celé tohle místo podpálit. Akademie nehodnotí příliš pozitivně neodůvodněné masové vraždy.“
Čímž však neříká, že by to nedokázala nebo měla problém udělat, pokud by to bylo třeba. Člověk se nedostane na její pozici bez toho, aby se nechal krutou realitou trochu otlouct.

Petrana mezitím došla k vedlejšímu vstupu do kláštera. Hromotluk se jí postavil do cesty. Nejspíš to nebyl nejostřejší nůž v šuplíku, protože si na Petranu otevřel hubu:
„Zmizte vodsaď, nestojíme tu vo žádný čaroděje – nechcem žádný problémy a všecko si vyřídíme i bez armády-“
Petrana na něj stěží pohlédla. Dramatický gestem švihla rukou vzhůru a luskla prsty. Kolem muže zavířily jiskry. Vykřikl a zacouval zpět.
Kaedor viděla, že to byl jen lacinný pouťový trik, do kterého lidská čarodějka vlila trochu víc energie. Nepřipoutalo to ani moc pozornosti lidí kolem.
Pro Kaedor je nyní překvapivě jasné a čitelné čarování jiných díky očím od Hlasů. Poznala úmysl Petrany dřív, než se vůbec kouzlo spustilo.
„Chci mluvit s tím, kdo to tady vede. Vím, že je tu dvůr. Tam mě může potkat,“ řekne rozkazem. Hromotluk se začne sbírat. Je nejspíš tak odolný, jako je hloupý. Petrana ho s odporem odstrčí směrem ke dveřím a nechá ho zmizet dovnitř. Ostatní hromotlukové u hlavních dveří se tváří, jako by se nic nedělo.
Petrana pohlédne na Kaedor a pokyne jí dovnitř. Vejdou do kláštera – vedlejší dvířka vedou několika širokými, zpustlými chodbami až do otevřeného dvora, který sousedí s propadlou kostelní lodí.
Na dvoře se poflakuje několik hrdlořezů a zabijáků. Tihle vypadají důležitější než ten u dveří. Kaedor zpozoruje několik poměrně vyvinutých magických talentů… a jednoho nebo dva, o které se možná otřela síla hlasů…
Petrana si stoupne doprostřed prostranství a čeká. Všichni jí sledují trochu překvapeně – ale zatím proti ní nikdo neudělá ani krok. Petrana tiše řekne Kaedor: „Na tyhle lidi platí jen síla. Sliby ani výhrůžky nefungují, zkoušela jsem to. Nebojte, nebude z toho žádný vzruch. Muž, se kterým budeme mluvit, nejspíš bude za měsíc mrtvý a vyměněný. Šéfové tu nežijí dlouho.“
Zamyslí se a pak dodá. „Před nedávnem někdo uloupil dva antimagické štíty. Organizovanovaná operace. Přepadli patrolu v uličce ve středu města. Pokud by se tu objevily… mohl by být problém. Snad už je prodali někam dál. Se vším jiným si zvládnu poradit,“ dodá sebejistě, ale obava z antimagických štítů nebo podobných artefaktů jí dle všeho dělá skutečné starosti.

Na obě strany

Moje snaha o poměrně jednoduché kouzlo se neukázala jako něco, co bych dokázala. Papír jsem maximálně tak zmuchlala a z mého soustředění mě vytrhla Petrana, která moji snahu okomentovala jako kdyby studentovi nešlo kouzlo.
Pokořeně jsem ji dala papír a s menším škodolibým výrazem jsem čekala, že to zvrtá. Nezvrtala… o to poníženěji jsem se cítila.
Povzdechnutí a pohled na obrázek, který byl vidět lépe než leckterá nemagická malba. „Ano, moje snaha byla udělat jeho podobiznu a zeptat se zde, jestli ho někdo nezná… popřípadě, jestli dotyčný neměl nějakého kolegu či přítelkyni, se kterou se zdržoval. Hlavně zde ve Slumech by se někdo takový vždy hodil,“ vydechla jsem a zamyšleně jsem se zahleděla na klášter.

„Nechám tedy slova na vás, nepředpokládám, že by si chtěli nechat říct od elfky… sama vím moc dobře, že elfy ani trpaslíky zde moc nemusí,“ kývla jsem na ní a dodala: „Ohledně muže ze včerejška… nemyslím si, že by byl vyloženě na straně inkvizice. Je možné ale, že strana, kterou považuji za nepřítele Inkvizice může též spolupracovat s Inkvizicí. Na druhou stranu v tom případě bych již byla mrtvá…“ pokrčila jsem rameny a dodala: „Bohužel s ní není tak jednoduchá řeč a myslím, že bych si více popovídala s inkvizitorem než s touto stranou,“ tiše jsem se zasmála a podívala se ještě jednou po tom chudákovi, který varoval ty hromotluky. Byl to snad někdo, koho jsem znala?

Podobizna

Petrana pro Kaedor brzy vyprodukuje kus papíru, který může elfka použít pro svůj plánovaný pokus. Při něm jí Petrana bedlivě pozoruje. A to i po stránce energie.
Kaedor se pokusí o jednoduché zaklínadlo, které by jí mělo umožnit dát své myšlenky doslova na papír. Snaží se vyprodukovat podobiznu muže, se kterým se střetli.
Sama nepocítí žádnou změnu… Její kouzlo nezafunguje. Alespoň tedy nevyvolala žádný útok temnoty, ale k vlastní síle se jí nepodaří dostat.
„Cítím, že se o něco snažíte,“ poznamená Petrana. Možná, že bariéry lidské čarodějky a její vlastní magická síla skryla snahy Kaedor před těmi, kteří jí hledají. Ale pro Petranu jsou její snahy dost jasně čitelné…
V případě nutnosti se Kaedor i zeptá na to, jakou konkrétní podobu se snaží vyprodukovat… neumí koneckonců číst myšlenky. Brzy je jasné, že jí chce pomoci.
„Ukažte,“ řekne a natáhne se k papíru, poté, co je neuspěch Kaedor patrný. Na moment se soustředí a podaří se jí vyprodukovat vcelku jasnou podobiznu toho muže, kterého včerejšího dne zahlédli.

Poté se čarodějka ohlédne ke klášteru a k mužům, kteří hlídají jeho vstup.
„Plánujete se po něm zkoušet zeptat? Mohlo by to fungovat… žádná další vodítka nemáme. Ale ten muž ze včerejška se tvářil, že je na straně Inkvizice… vy tvrdíte, že to co hledáte – ty podivné vlivy – nemá inkvizice nijak v lásce.“
Muži kolem kláštera si jich už všimli. Obě ženy zahlédli jednoho chudáka, který přiběhl k rváčům, cosi jim říkal a ukazoval na Kaedor a Petranu. Ale poflakující se hlídači ho jen odehnali. I tak se ale na obě čarodějky zahleděli a sledují, co se bude dít dál. Vyypadají obezřetní.
Osamělý hromotluk u postranního vchodu na ně příliš nekouká, ale ten se také netváří tak důležitě.
„Mělo by to jít se dostat dovnitř. Místní šéfové a lupiči si nás většinou vyslechnou – ví, že my jim do jejich pochybných praktik lézt nebudeme. To víte, podsvětí za hradbami jen bují,“ poznamenává Petrana. „Už dostáváme stížnosti od okolních měst… Akliana je jako v obležení. Ale to není práce pro královské čaroděje…“