Domovina

Pomalu jsem trhala pečivo a decentně jej dávala do pusy, abych na lačný žaludek něco měla. Podle toho, co mi popisoval to vypadalo, že tomu takto vážně je a jediná páka a schopnost bojovat proti Inkvizici bude vážně na další straně. Bude to znamenat prosit trpaslíky? Nebo země na severu? Země, kde barbaři považují elfské maso za delikatesu? Kdo ví! Přesto získat na svou stranu město magie by bylo samozřejmě velkým benefitem. Není to samozřejmě něco, co by obrátilo válku, ale je to pevnost, která dokáže levitovat a přesouvat se po bojišti. Sice na to nebyla koncipovaná, ale i tak.

„Zajímalo by mě, jestli všechny Stromy Života byly spáleny, nebo nějaké zůstaly. I když se jedná o rozmluvy o tom, jak ničili moji domovinu, ráda bych věděla, co se Stromy dělaly. Vím moc dobře, že první Strom Života zkusili zapálit vřídlo, které každý Strom má, avšak samotný Strom spustil reakci, která vyhodila celý Strom a notnou část Inkviziční armády do vzduchu, protože kořeny byly několik kilometrů dlouhé,“ řekla jsem s skeptickým a sarkastickým úsměvem, protože když už nic, bylo lepší, že Strom Života se aspoň postaral o pár tisíc fanatiků, než aby jen byl pěkná show.

Záležitosti království a kontinentu

Taklain výběr snídaně Kaedor nijak nekomentuje. Je však pravda, že jídlo je dobré a umě vytvořené. Peřivo není žádný černý chléb ze žita, které zbylo na vězně, ale měkká, lahodná věc, která se rozplývá na jazyku, nadýchaná jako obláček.
Dobrý čerstvý chléb, to je základ i vrchol kulinářského umění.
Jsou ale důležitější věci, než komentování snídaně – Taklain konkrétně právě posuzuje její dotaz. Zamyšleně se zahledí k obloze. Pousměje se a skloní zrak.
„Ano, máte pravdu. Žádné oficiální prohlášení, protože žádný proces nebyl dle všecho zvyklostí skončen. Ale je to vše nesmírně komplikované – víc, než mohu porozumět já, jako pouhý čaroděj neznalý vnitřních tradic dvora naší paní.“
V myšlenkách dojde k tomu, co by mohl Kaedor sdělit. Vzdychne. Nejspíš je dost věcí ve všeobecné znalosti, nejsou však nijak hezké. Není to příliš příjemná debata na snídani, ale někdy se o tom bude muset mluvit. Kaedor potřebuje informace, pokud má něco pro složitou situaci udělat.

Čaroděj začne pomalu a zamyšleně zmiňovat různé věci, které se vynoří v jeho mysli. I tak to činí vcelku organizovaně. Začne vypočítávat tři položky, zatímco prstem kreslí na lesklé dřevo hodovnického stolu.
„Předpokládám, že vás zajímá stav této zemi, ve městě a v kruzích, které se týkají vás. Něco málo vím, přeci jen s lidmi tu a tam jednám – někteří elfové se jim vskutku vyhýbají a nevychází ze zahrad vyslanectví…“
Povzdechne si, jak přemýšlí odkud začít. Dozajista je toho víc než dost.
„Tak snad abych vám řekl něco o dění v království a na jeho hranicích – o tom, co vím já. Útoky Temnoty se zhoršují. Království je v chaosu… a je jednotné snad pouze ve jméně. Pouze armáda a královští čarodějové udržují nějaký pořádek, jinak vládnou místní rady a aristokraté.
Co jsem slyšel zpoza hranic… Reyon je poslední lidská země, která formálně neuznává Inkvizici a její doktrínu. Východní království, Vikránie a Kalycie, jsou schovány za svými horami, ale pomoci se od nich Reyon nedočká, mají strach z moci lidského inkvizitora Gregora či Řehoře, podle toho, v jakém mluvíte lidském jazyku a dialektu. Dle něj už svatá válka končí a je pouze otázkou času, než padne i Reyonské království. Podle jeho slov je podrobení se jeho bohu jediný způsob, jak zastavit Temnotu.“
Mluví vážně a věc nezlehčuje, i tak se stále zdá poměrně nad věcí. Elfové k tomu mají tendence. Snad jen trochu zní víc otevřený k nebezpečí, které se nad elfským lidem stahuje, než jiní.
Pokračuje svůj výčet další civilizovanou rasou na kontinentu: „Trpaslíci z Malhornu a jiných pohoří jsou stejní jako byli všechna poslední tisíciletí. Nepohnutí a lhostejní. Skrytí za svými kamennými bránami. Mají své vlastní problémy, se kterými válčí v podzemí od nepaměti.“
Jeho tvář ještě víc potemní. „A elfové trpí. Mnoho hvozdů bylo zničeno. Teárien… vaše domovina… padl. Všechny menší hvozdy na severu jsou ztraceny. Almúrien je poslední výspou našeho lidu. Jen málo elfů ze severu přišlo sem.“
Všimla si, že i ostatní osazenstvo v jídelně zvážnělo – snad zaslechli, o čem Taklain začal mluvit.
„Je to temná doba. Nevím, zdali vás zajímají zprávy z mého domova, Almúrienu, který jste nejspíš naposledy navštívila v docela jiných časech… ale jinak vám v záležitostech mimo toto město mnoho nepomohu.“

Pokec u snídaně

Tiše jsem se zasmála těmto zvykům, protože jsem si vzpomínala moc dobře na to, že jsem byla ochotna se teleportovat po městě, jen abych se mohla vždy najíst sama. Konzultace práce při jídle pro mě byla absolutní tabu, i když nyní to vypadalo jako něco, co chci. Jak se věci změnily.

Pohled na možné pokrmy mě překvapil, protože i když jsem kdysi procházela učení druidů, kde maso bylo absolutní tabu, stejně jsem si jej na něj v pozdějším věku zvykla. Byla to přeci jen sázka s jednou mých studentek, kterou jsem prohrála a byla jsem sama překvapena, že maso není zas tak špatné. Pravda, lidé a trpaslíci uměli oproti elfům divy, kdy elfové na to hodili pár lístků a mysleli si, že to je vše. Možná jsem byla jen moc zmlsaná.
Nalila jsem si skleničku vody a vzala nějaké suché pečivo. Z rána jsem nebyla zas tak zvyklá jíst a řekněme, že jsem úplně nedůvěřovala svému žaludku po tom, čím si za poslední roky prošel. Pečivo byla tak sice trpká připomínka toho, čímž jsem si prošla, přesto pečivo tady bylo čerstvé, a ne již plesnivící, jako od mých původních hostitelů.

„Více méně mne zajímá aktuální stav jak zde, tak v království. Sice se neúčastníte politiky, ale,“ zamyšleně s úsměvem jsem mávla částí rohlíku vůči němu a dodala: „I tak jste zjistil, že moje jméno mi bylo přiděleno bez nějakého oficiálního vyhlášení. A to vím, jak si elfové na takovéto věci potrpí, protože i já jsem takovéto věci ráda vyhlašovala,“ zasmála jsem se a utrhla si kousek pečiva, snědla jej a pokračovala: „Proto mi jde spíše o věci, o kterých můžete vědět i bez větší politiky… pokud je tedy něco zajímavého, co by mě mohlo zajímat.“

Konečně snídaně

Taklain se na hladovou Kaedor usměje. Rovnou vykročí spolu s ní.
„Velice rád s vámi posnídám. Ale nevím, zdali budete úspěšná se snídaní o samotě, vzhledem k zvykům naší hostitelky. Pro ty, kteří nejsou nemocní nebo jinak stižení, nebývá zvykem jíst v soukromí, alespoň v rámci dvora naší velvyslankyně. Snad to u vás na severu bylo jinak.“
Zvyky byly v každém hvozdu jiné. Elfové z Almúrienu jsou ještě zdrženlivější co se lidí a ostatních ras týče, ale snad o to družnější jsou mezi sebou. Snad to odpovídá velikosti a uzavřenosti jejich hvozdu…
Taklain poněkud zaváhal, když promluvil o domovině Kaedor, která byla nejspíš z naprosté většiny zničena inkvizicí. Raději umlkne a dá se do kroku.
Naštěstí pro Kaedor i toto ráno získala ovoce a něco málo k odražení nejhoršího náporu hladu, neboť v hostinských chodbách bývá občerstvení k dispozici, alespoň v malé míře, když ne jinak. Nejspíš je to připraveno pro zadumané elfy, kteří nechtějí své dlouhé úvahy přerušovat vyhledáváním sálů a hostin.

Pod vedením Taklaina rychle najde jednu z blízkých menších síní, kde je dost místa pro přibližně dvě desítky elfů a elfek. Přibližně takový počet tu také posedává a hovoří u snídaně.
Síň je přibližně čtvercová a v jedné stěně otevřená do zahrad velvyslanectví. Elfové volně odchází a přichází, zatímco se při jídle prochází a diskutují. Nevidí zde žádné vyšší představitele nebo známé tváře – má spíš dojem, že toto je síň nejbližší hostinským pokojům, a tedy zde jsou nejčastěji další azylanti nebo ti, kteří jako Taklain chtějí uniknout politikaření velvyslanectví.
Na stole je rozložena široká škála snídaňových dobrot. Většina je založená na ovoci, oříšcích, mléku, medu a dalších exotičtějších divech z elfské kuchyně. Ač se elfové masa neštítí, mnozí nepovažují zabíjení zvířat za příliš etické… zdá se, že velvyslankyně je právě z této školy smýšlení.
Taklain se usměje a pozve jí k jídlu a k pití. Chladná křišťálově čistá voda či jemné odvary z bylin, spolu s výživnou snídaní udělají pravé divy s každým unaveným tvorem, který k tomuto stolu usedne.
Čaroděj se na ní úsměje, zatímco bere do rukou jakousi pečenou sladkost s ořechy, a promluví:
„Víte, popravdě se příliš místní elfské politiky neučástním. Nevím tedy, jestli vám budu moct dát informace, které jsou pro vás důležité. Ale pokud vám mohu pomoci, pokusím se o to.“

Snídaně...

I rána byla jiná, než jsem si je pamatovala. Ano, nebyla jsem tak rozbolená a nespala jsem na tvrdé studené zemi, ale absolutní slepota a nyní mé oči? Byl v tom rozdíl, to bezpochyby.
Pořád rozbolená jsem se šla umýt a vydala jsem se na sehnání něčeho k jídlu. Očividně dodávka jídla do pokoje byla jen uvítací záležitost a já si nemohla zvykat, proto když jsem jen tak tak nevrazila do Taklaina, mohla jsem jen tušit, že jdu správným směrem.

„Dobré ráno,“ řeknu s téměř krátkým pohledem okolo něj, protože jsem měla vážně hlad a byla jsem většinou rozmrzelá, dokud jsem nic nesnědla.
Pokračoval o tom, že věděl už o mém jméně a očividně o tom neoficiálně věděli všichni, včetně mě a oficiálně se to ke mně dostane až kdo ví kdy. Nevýhoda malého prostředí.

„Děkuji… myslím si, že ráda uvítám vaši přítomnost u své snídaně, pokud tedy máte čas a možnost mi říct, co se vlastně děje. Jinak posnídám ráno sama…“ darovala jsem mu úsměv a pokud dovolil, rozešla jsem se buď s ním, nebo bez něj, směrem do jídelny.

Ráno ve velvyslanectví

Po zralé úvaze se Kaedor rozhodne nepokoušet svou znovu získanou silu. Raději dá přednost klidnému spánku. Najde si cestu k jednoduché hostinské ložnici, kterou dostala k dispozici.
Alespoň nedaleko od ní uvidí někoho živého a dle všeho nijak nezaraženého tichem v chodbách. Je správcem tohoto křídla a dbá o elfy, kteří zde hledali a našli azyl. Není to sloužící – díky magii elfové zřídka kdy potřebují sloužící – a od pohledu je to schopný čaroděj. Kývne na pozdrav Kaedor, ale jinak se věnuje svým povinnostem.
Kaedor vklouzne do místnosti, kde najde čisté oblečení, karafu lokky a trochu bílého pečiva s ovocem a zeleninou. Zdá se, že o ní přeci jen bude postaráno.
Spánek je občerstvující – i když i nyní Kaedor pronásledují nepříjemné sny, podnícené jejími zkušenostmi a magickými schopnostmi.
Zdá se, že její nové oči nikdy nespí, a to někdy její dřímající mysl rozptyluje… ničeho podezřelého si však přes noc nevšimla. Snad jen spala neklidněji, než je běžné.

Ráno jí vzbudí několik zlatých paprsků, které prosvítají do místnosti. Když se ustrojí a vydá se poohlédnout po nějaké snídani, podaří se jí téměř vrazit do čaroděje Taklaina. Potká ho v chodbě nedaleko od hostinských pokojů.
„Dobré ráno, slečno,“ pozdraví jí překvapeně.
„Nebyl jsem si ani jistý, zdali opět využijete pohostinnost velvyslanectví, když už máte zpět své jméno.“
Informace, lépe řečeno drby, se šíří rychle. Zvlášť zde.
„Nicméně vám k tomu gratuluji. Předpokládám, že jste o tom už slyšela. Jsem překvapen, že to některé elfy více nerozčílilo.“ Dokonce i on, který se politice nijak zvlášť nevěnuje, něco málo zaslechl. Nejspíš předpokládá, že v tom případě už o tom slyšeli i všichni ostatní.
„Pokud však vím, objevil se důležitější spor, který zaměstnal dvůr Velvyslankyně. No, není to úplně vítězství, ale zdá se, že se zkrátka budou třeba konečně věci dělat jinak než podle tradic,“ dodá s úsměvem. „Navíc myslím, že máte podstatnější věci na práci než se s takovými záležitostmi zabývat.“

Chvilka odpočinku

Kývla jsem na jeho zamyšlení a byla jsem ráda nad faktem, že mi bylo připsáno aspoň jméno, i když ne zásluhy. Kdybych dostala nové jméno tak bych stejně nové zásluhy tak či onak musela získat a aspoň jsem se takto vyvarovala tomu, že by mi řekl jiným jménem a já jej ignorovala. Ono, když vám několik staletí je říkáno nějak se vám dostane docela pod kůži, i když si to leckteří zkracovali, lidé používali různé tituly místo jmen a tak dále.

Jakmile jsem se chtěla ujistit, že Erien neslouží jako poštovní holub mi bylo rychle naznačeno, že tomu tak není a já se tiše zasmála se slovy: „Dobrá tedy, až mi tuto skutečnost bude někdo vyprávět, budu se snažit vypadat o to více překvapena, aby se neřeklo, že zde donášíte nějaké informace,“ slovně jej pošťouchla, protože i když byl jakýsi dveřník, věděla jsem to, že mi tato informace přistane na nosu dříve či později. A až se tak stane? Budu radši dělat, že o ničem nevím.

„Přesto děkuji a přej vám příjemnou a klidnou noc,“ kývla jsem na něj a chvilku zůstala stát zamyšlená nad možnostmi, co bych mohla dělat. Nebyla zde jen ta jedna-jasná, kde by se řeklo, že bych to šla udělat, ale i tak to nakonec sklouzlo k té nejvíce pravděpodobné. Potřebovala jsem si odpočinout a usnout, dát si menšího šlofíka ať už to znamenalo, že nepostoupím s některými věcmi, které by šly prozkoumat. Hlavně by mě dostaly do větších potíží a kdo ví, jak bych se na to tvářila.

S tímto jsem se tedy rozešla do svých dočasných komnat a přemýšlela, jak vlastně ubytování zde bude probíhat. S jménem to znamenalo, že mě nejspíše komnaty pro návštěvy dlouho hostit nebudou a já budu přemístěna… ale kam? Kdybych měla někoho známého, nejspíše bych se zkusila jako Petrana k nim prostě přichomýtnout, ale… nejblíže tomuto byla vážně jen Petrana a teoreticky Erien? Hm… nejspíše bych toto neměla nyní řešit a brát to jako problém mé budoucího já.

Večerní klid

Erien se pousměje, když Kaedor zmíní, o kolik se celý proces uspíšil. Sám se nad tím zamyslí.
„Ještě není vyhráno, ale ano, je to neobvyklé. Myslím, že věcem zčásti pomohla urgentnost působení Temnoty… věřím, že bylo cílem vyřešit vaši situaci co nejrychleji kompromisem. Vy získáte zpět své jméno, avšak nikoliv své zásluhy, práva a čest. A ti, kteří brojí proti vám a proti myšlence vašeho přežití, zvítězí v upírání všeho, co vám náleží, avšak musí za to sklonit hlavu před vlivem Dubového dvorce a její Excelence.“
I šermíři jsou výřeční, jsou-li to zároveň elfové. A pro elfy je jazyk jako hra či hudba. Úsměv šermíře poněkud i tak ztrpkne, vzhledem k obsahu jeho slov.
„Ano, kompromis, prohra všech zůčastněných. Prozatím vám to alespoň usnadní pohyb po městě a v rámci velvyslanectví.“
Zastaví se v jedné z chodeb, která je stále na dohled od vchodu, ale ze které lze dojít k hostinskému pokoji, který dostala Kaedor k dispozici. Erien se usměje jejímu dotazu
„Ach, nikoliv, nemějte starosti, madam. Jsem šermíř, který dohlíží na bezpečí velvyslanectví. Existuje o tom jedno lidské přísloví: ,Chcete-li znát všechna tajemství hradu, zeptejte se dveřníka‘. Je mou prací vědět, co se zde odehrává… a vaše vlastní věc mě samotného zajímá. Budu doufat, že se vyřeší k vašemu právu, ač mi něco říká, že nemůžeme očekávat mnoho pokroku v nejbližší době…“
S tím se obrátí k odchodu a rozloučí se: „Musím se vrátit na své místo – přeji vám však dobrou noc, madam Kaedor.“

Jejich rozhovor tak skončí a jak se kroky šermíře vzdalují, Kaedor si uvědomí nebývalé ticho ve velvyslanectví. Je sice uklidňující, avšak rovněž do jisté míry přízračné.
Snad to přichází s magií, která je do tohoto místa vetkána. Možná, že to je spíš důsledek toho, co si Kaedor prožila… kdoví, jaké další triky nadělaly Hlasy s jejím vnímáním. Vliv mučení Inkvizice se také nedá zanedbat.
Nejmoudřejší bude zamířit k lůžku. Může stále ještě zastavit Eriena, pokud by si tak přála, či se vydat na průzkum velvyslanectví.
Už dříve si všimla čehosi podivného v tomto elfském domě. Elfský čaroděj Taklain to rovněž sledoval. Je možné, že sebou ona cosi přinesla… nebo že sem cosi prosáklo.
Pokud to však dokáže projít prastarou a tajemnou silou bariér elfského kouzelnictví, možná je čas na to, začít si dělat starosti.
Na druhou stranu, není to ani dost výrazné na to, aby si něčeho dokázala všimnout nebo to přesně určit. Podivné věci se dějí po celém městě a mnohé jsou daleko podivnější než tohle. Pokud bude třepit své síly mezi všechny nezvyklé události, které potká, nikdy svých cílů nedosáhne.
Její tělo i mysl začínají být unavené a spánek by jí prospěl…

Pohovor

I když mi vývoj situace připadal, že jsem téměř předávána z jedné ruky do druhé, jako dítě, které se nemá ztratit, tak jsem byla ráda aspoň za jednu věc. To, že si ty ruce mohu nějak vybrat a není to jako mít dva křeny, kteří na mě dávají pozor. Něco, jako když jsem měla Aedhalo u sebe, a protože ten automaton byl postaven na tom, že nevědělo, jak se mnou jednat, tak mi ideálně chtělo jedním nebo druhým způsobem vypnout. To, proč mě rovnou nezabil byla jen jediná otázka, protože pokud jeho cíl byl zabránit vyvolání Temnoty a já se o to nevědomky několikrát pokusila a pak i vědomě? A on mě nezabil? Kdo ví, třeba mi to Doligan někdy poví.

„Dobrý večer,“ usmála jsem se na něj a překvapeně natočila hlavu v moment, kdy jsme prošli bariérou a já opět obnovila jakýsi pofiderní balanc. Bariéry pod bariérami bylo, jak na sebe hodit pět dalších dek…
„Nečekala bych, že se to takto rychle vyvine. Budu muset Galienovi poděkovat, že se pokusil úspěšně pospíšit obnovu mého jména. Uvidíme tedy, jestli toto nepobouří o to více všechny ostatní elfy, přeci jen jak jsem trpce pochopila, tak by zde radši většina věděla, že Kaedor umřela společně s poslední zmínkou o ní,“ usmála jsem se a krátce jsem se zamyslela nad tím, jaký dopad to může být na mě. Kdo ví, třeba to, že se jméno Kaedor opět ukáže na ukazováčku, tak nejenom ti, kteří mě mohli znát, tak i Inkvizice bude vědět, že jsem se nějak vyvlékla z jejich prokletí.

Vytržení z toku myšlenek jsem projevila mírným zavrtěním hlavy a řekla: „Ano… nejspíše by bylo nejlepší, kdybych se prospala. Co jste mimochodem celý den dělal, pokud se mohu otázat? Doufám, že jste nebyl dedikován jako poštovní holub všech informací, které se týkají mé samotné. Nerada bych vás svou prezencí otravovala,“ usmála jsem se na něj a volným krokem šla směrem ke svým komnatám.

Vliv a politika

Petrana vřele přijala nabídnuté potřesení ruky a obě čarodějky se pro dnešek rozloučili. Kaedor vstoupila do velvyslanectví. Hned u dveří se na ní přívětivě usmál Erien.
„Dobrý večer,“ pozdravil jí. „Mám pro vás nějaké dobré zprávy.“ V kročí s ní skrz magický vchod do velvyslanectví a jeho tvrdý a chladný šermířský výraz opadne. „Mistr Haykon dle všeho pokročil ve věci vašeho jména. Zdá se, že se mu podařilo naklonit vám přízeň komořího její Excelence.“
Opět ve světě elfské politiky. Haykon, jeden z dvorních čarodějů velvyslankyně, jí přislíbil svou podporu ze svých vlastních, neznámých pohnutek. Zdá se, že nelenil.
Zároveň se vždy může spolehnout na šermíře Eriena, který její jméno přijal bez velkého přesvědčování. Velkou překážkou se zdála nepřízeň elfského šlechtice Maierona, se kterým se střetla v magickém kruhu při testování svých nových sil. Teprve se ukáže, zdali Galien a Haykon dokážou získat její čest zpátky.
Prozatím se na ní šermíř přívětivě usmívá: „Vaše zásluhy vám zatím nebyly zcela uznány, ale bylo rozhodnuto, že můžete užívat své jméno – a ti, kteří protestují, by museli předložit nezvratný důkaz o jiném než vašem osudu Kaedor, aby toto rozhodnutí zvrátili.“

Nasměruje jí jemně směrem k jejímu pokoji, ale ještě se s ní nerozloučí.
„Slyšel jsem, že mistr Galien měl audienci u Velvyslankyně. Promluvil ve váš prospěch. Zastání představitele Dubového dvorce má velkou váhu, i zde, tak daleko od Almúrienu.“
Ač si elfové umí dávat na emoce pozor, Erien se zdá být spokojený s vývojem situace.
Velvyslanectví samotné se zdá být téměř opuštěné. Nejspíš se pořádá nějaká další společenská večeře, která zaměstnává většinu elfů. Příjemným vedlejším důsledkem je klid a ticho v jinak často rušných stromových chodbách. Nedá se to srovnávat s ruchem lidských ulic, i tak je to příjemné.
A jako pozitivní ač neočekáváný důsledek její částečné bezejmenosti se nezdá, že by se po ní někdo příliš sháněl. Možná, že se její problémy pomalu stávají věcí včerejška v dynamickém světě politiky. O zákrutech jejích práv se spolu budou elfové nejspíš hadrkovat další sto let, ale popředí získali jiné, starší a zároveň mnohdy vážnější spory.
„Vypadáte poměrně unaveně, madam,“ poznamená Erien. „Měla byste si odpočinout. Ještě před pár dny jste div že stála na nohou,“ dodá přívětivě a téměř laskavě. Když z něj spadne chladná maska mistra šermíře, která jeho tvář zakrývá kdekoliv mimo soukromí, ukáže se dobrotivější stránka.
U mnohých elfů tomu tak je, že nedávají svou pravou stránku na odiv.