Kolik pravdy odhalit?

Lidé měli vždy výhodu, že dokázali magii jednoduše přičichnout. Tedy, konkrétně to, že dokázali dosáhnout mistrovství mnohem rychleji, než kterýkoliv elf. Proto ti, kteří byli kříženci elfů a lidí, dosahovali takových výšin. Nevýhoda ale byla taková, že absolutní a drtivá většina dětí umřela hned po narození, nebo byla tak zmutovaná, že se nedalo mluvit o míšenci. To vše znamenalo, žeti, kteří se narodili v pořádku, měli možnost se naučit vše tak rychle, jako lidé a žít tak dlouho, jak elfové. Děsivá představa, přesto tak jedinečná, že byl zázrak, když se děti vůbec dožili dlouhého věku. Aneb... většina mágů míšence neměla rádo a mnozí je chtěli pro osobní zisk, ale to byla věc minulosti.

Krátce jsem kývla na slova Petrany a rozešla jsem se za ní. Cestou jsem se dívala po okolí, rozmýšlejíce nad tím, jak se to tu vlastně změnilo. Bylo to už dost dlouho, kdy jsem tu byla, takže nebylo překvapení, že jsem to tu skoro neznala. I tak se ale mnoho nezměnilo. Uspěchanost lidí byla občas až moc nakažlivá, dle mého osobního názoru.
V tom se Petrana zastavila a já tak udělala též, vysvětlující situaci a jak se to vlastně s nejvyšším zaříkávačem má. Nebylo to tak překvapivé, že má takovéto místo, spíše bylo o toto zajímavější, že se o mne tak zajímal. Sice jeho rod vždy dělal to, co bylo obecně méně standardní, ale i tak. Vsázel na divokou kartu, jako jsem byla já...

... ale i když jsem nad tím takto přemýšlela, byla jsem ráda, že mne někdo aspoň trochu věří. Nebo věří to, co jsem dokázala. Aspoň to, když ne nic jiného.

Z víru myšlenek mne vytrhla poznámka týkající-se mého pohledu. Upřímně jsem nečekala, že se mne na toto zeptá, též, kdo by to asi čekal, že?
"Sama nevím, jak jsem schopná takto konkrétně a přesně vidět. Vím jen to, že se spektrum mé magie dost změnilo a jak víte, tak to, co jsem se staletí učila již neumím. Místo toho mám tyto smysly a magii, které sama nerozumím," řekla jsem přátelským hlasem, neznít jako nějaký politik. "Kdybych Petrano věděla konkrétně více, neměla bych problém vám to říct. Přesto jak stále tvrdím, sama se ztrácím s tím, co vše dokážu," dodala jsem hned na to ve snaze trochu uklidnit situaci. Nevěděla jsem moc co říci a ukazovat své oči dotyčné bylo dle mne stejnak dost zbytečné. Jen by to vyvolalo paniku nebo ještě větší nedůvěru v cokoliv má magie byla nyní.

Rozhovory s čarodějkou

Petrana naslouchá Kaedor se zájmem. Pro člověka jsou tyto problémy naprosto nepředstavitelné. Jen někdo, kdo je z praktického hlediska téměř nesmrtelný a žil už dlouhá staletí může zažít pocit, který Kaedor popisuje.
Elfové vždy vypadali na první pohled silnější, mocnější a zkrátka lepší než lidé… ale v téhle válce jich mnoho zemřelo a elfský národ už nikdy nebude takový jako dřív. Ale lidem vždycky bude stačit pár generací na to, aby ustavili nový normál… nebo naopak vše zničili, jak dosvědčuje Inkvizice.
Petrana raději mlčí, protože nejspíš nemá nic, co by melancholické elfce mohla odpovědět. Na její nabídku však reaguje hořkým smíchem: „Kéž by na to byl čas a prostor. Čeká nás bohužel jen další práce pro poražení Temnoty. Mistr Arnfreid by s vámi rád promluvil, pokud se na to cítíte. Snad by to mohlo být přínosnější než debata s arcimágy. Ale děkuji vám, že jste toto se mnou sdílela.“
Pokyne rukou a vykročí k jedněm dveřím.
„Pojďte za mnou. Půjdu s vámi, aby vás už nikdo nezdržoval nebo neobtěžoval.“

Dvojice vyrazí mnohými chodbami akademie – brzy opustí prostory, které jsou běžně přístupné studentům a přijdou k místům, kde mají své pracovny výše postavení čarodějové…
Mnohé vypovídá o okrajovém postavení Artinera, když je jeho kabinet v podstatě přímo u největší a nejrušnější haly a má jen málo místa pro své experimenty. Uznalí čarodějové mají pro sebe vyhrazeny studovny a knihovny, krom soukromých prostor.
Chodba, kterou prochází, vede skrz jednu z mnoha teras zakrytých podloubími u paty Ostří. Petrana se zastaví a zahledí se na město. Zdá se, že se zamyslela a ohlédla se na Kaedor.
„Pracovna mistra Arnfreida je za těmito dveřmi.“ Ukáže k velkým dveřím na konci terasy. „Respektive, tam jsou jeho komnaty a komnaty jeho nejlepších studentů. Jako nejvyšší zaříkávač má přirozeně ke své dispozici skoro tolik prostoru jako jeden z arcimágů. Někteří by mohli tvrdit, že mimo akademii má ještě víc vlivu, než oni samotní.“
Ale to říká bez většího zájmu, jako by na tom zas tak nezáleželo. Doopravdvy myslí na něco jiného, co zahrnuje zkoumavý pohled mířený přímo na ní.
„Dovolíte mi osobnější otázku? Pokud nechcete, nemusíte odpovídat, ale jak tak dobře vidíte?“
Čarodějka nevěřícně zavrtí hlavou. „Potkala jsem pár slepců, znala jsem dokonce i slepé mágy, ale nikdo se nepohyboval s takovou jistotou jako vy. Dokonce ani magická citlivost jim nikdy nepomohla k tak dobrému přehledu jako máte vy.“
Odpovědí jsou samozřejmě její černé, nezemské oči – dvě studnice temnoty, které jí spojují se sférou magie a dávají jí smysly, o kterých se nikomu na téhle zemi nikdy nesnilo. Otázka je, zdali to chce Petraně sdělit…
Tohle není Inkvizice, takže by jí za to upálení nehrozilo. Ale to neznamená, že by to muselo být schvalováno…

Návštěva

Nejspíše bych normálně reagovala tím, kdo jsem a jak se jmenuji, ale nyní jsem nereagovala ani pípnutím. Důvod byl zcela zřejmý. Dotyčný, i když postarší člověk, byl mladší než já a mohla bych mu asi vyprávět o pradědovi, či dědovi. Studenti to samé…
Se zamyšlením a pohledem na portál bez snahy se dívat na sféru magie jsem rozmítala nad myšlenkou, jestli tedy bude možné udržet portál ve stabilním stavu na průchod. Odseknutí jednotlivých opěrných bodů bude dost delikátní práce, ale ironicky destabilizace portálu by jej mohla stabilizovat. I když kdo ví, třeba se něco zvrtne a já budu muset tak-či-onak cestovat nějakým způsobem k městu, a protože se město může nacházet uprostřed džungle? Skončilo by to u koní a já bych nejspíše výpravu odmávala. Jízda po městě mi stačila, na tož být na tom zvířeti déle, než pár hodin bylo pro mě nemyslitelné, ať se s ním Erien domluví jakkoliv.

Kdo by řekl, že bych radši hladila hladového raptora, než koně… tiše jsem se zasmála sama sobě a cukla mírně uchem v moment, kdy jsem zaslechla známý hlas. Petrana.
Otočení vůči ní, více zdvořilost než něco jiného. To vše s menším úsměvem a rukou odmávala její omluvy: „Není třeba se omlouvat, po tom, co ode mě chtěli vědět vidím, že je zde ještě více administrativy, než měli leckteří trpaslíci v době uzavření hranic pro mágy,“ zasmála jsem se a vzpomínala matně na dobu, kdy jsem se pět hodin hádala o barvách mých šatů, protože nebyli dle tamního protokolu pro mágy.

Zmínka přešla na to, že kdyby byla doba jiná, něco by se možná i ode mě třeba i naučila. Mírně jsem se zamračila, avšak ne zlobou, ale pochmurně.
Ihned jsem ale chtěla svojí reakci vysvětlit pár slovy, i tak jsem se ale podívala bokem do mrtvého bodu.
„Ano. Je dobré, že lidé berou v tomto ohledu elfy trochu jinak, než to původně bylo. Leckteří elfové nechtěli lidi jako své studenty z politických důvodů, pak tu byli tací, jako já. Využívající této fámy, akceptující jen členy určitých rodin a pak samozřejmě můj lid,“ povzdychla jsem si a dodala: „Něco, co lidé měli vždy problém pochopit. I když lidé měli rychlejší učení a učit je byla větší zábava, stačila jedna generace na to, abych si uvědomila to, že nechci vidět své studenty stárnout a umírat… vidět ty mladé studenty, kteří se dokážou spálit vlastním kouzlem na smrtelné posteli, vyprávějící své příběhy… vědoma toho, že s tím nic nemohu udělat,“ promnula jsem si oči skrz pásku a podívala se opět na ní: „Toto byl třeba můj důvod, proč jsem učila jen několik lidských rodů. Jednalo se o rod mých prvních studentů a toto byla jediná možnost, jak se dotyčným odvděčit,“ usmála jsem se ní a nechala chvilku ticho.

„Omlouvám se, nechtěla jsem brouzdat tak hluboko ve svých vzpomínkách… chtěla jsem tím říci, že v nynější situaci bych neměla problém vás též něco naučit, kdybyste věděla co. Nejspíše nebudu moci ukázat praktickou ukázku, ale mám dost teorie na to, abych dokázala popsat, co musíte udělat.“

Lekce o portálech

Zatímco Kaedor mluví, je mezi studenty ticho – i učitel mlčí. Většina z nich se po ní obrátila s překvapenými výrazy.
Několik studentů se nejistě zasmálo jejím slovům, ale ticho je zas rychle umlčelo. Poté, co Kaedor domluvila, profesor se vzpřímil a podíval se na ní zpříma a nepříliš přátelsky.
„A drahá dámo, kdo ráčíte být vy, že vznášíte takové teorie?“
Bez zájmu se obrátí ke studentům a nečeká na její odpověď.
„Jak jsem říkal, než byl můj výklad takto přerušen, následujte všechna doporučení, co se týče prostředí nestabilní volné energie, tak jak je vypracovali ti, kdož mají s těmito anomáliemi více zkušeností a lépe rozumějí jejich podstatě – není hanbou přiznat si, že něco mimo vaše pole expertýzy je nad rámec vašich znalostí a schopností – každý se specializuje jinak.“
I pokud Kaedor něco dodá, nikdo už jí nevěnuje pozornost, pokud to tedy nezačne vykřikovat na celou síň.

Skupina brzy pokračuje v lekci a opouští místnost. Možná trochu popohnána profesorem, kterému se dozajista Kaedor ani trochu nelíbí.
Elfka samotná za sebou uslyší povzdechnutí a známý hlas.
„Eh, nic si z toho nedělejte, neočekává se, že tady bude někdo chodit okolo a vznášet teorie bez toho, aby měl ty správné insignie nebo ten správný otisk magie.“
Tentokrát to ale není žádný Cizinec či jiná entita, ale docela běžná smrtelnice Petrana.
„Omlouvám se, že jsem vás tak na rychlo opustila a nechala napospas Arcimágům,“ řekne čarodějka smírně. „Skládala jsem pro ně zprávu a poté už jsem neměla příležitost s vámi mluvit – nebo pro vás získat setkání s mistrem Arnfreidem, ač jsem to měla v plánu.“
Pak se očima vrátí k odcházející skupince a dodá: „Jste pro ně velká neznámá, víte? Hodně moci. Cizí otisk magie – a ke všemu, promiňte, že to tak řeknu, ale nevypadáte jako běžný člen akademie.“
I když na sobě měla velmi slušné šaty zapůjčené z velvyslanectví, její páska přes oči, mnohé jizvy a v neposlední řadě znetvořené špičky uší vytvářely dost neobvyklý dojem.
„Ale slyšela jsem, že si zatím držíte svou. A tahle vaše lekcička to taky dotvrzuje. Škoda, že jsme se nepotkali v jiných časech. Možná bychom se od vás mohli leccos naučit,“ zamyslí se čarodějka.

Názor na situaci

Pohled na ostatní portály byl plus mínus takový, jaký jsem předpokládala. Nemohla jsem vyloženě říct, že to bylo přesně to, co jsem učila, ale dost blízko.
Oči upřené během mžiku na druhý portál, vedoucí do města magie, se přes mě převalil jako jarní bouřka, já ustoupila jeden krok dozadu, drknula do jednoho z přicházejících studentů a dost znechuceně polkla. Uši se mi svěsily dolů a já byla opět ráda, že jsem snědla jen jedno exotické ovoce. Ihned jsem se přesunula zpět to reality, protože mi bylo jasné, co toto asi způsobilo a co s tím mohu dělat.
Než jsem došla k nějakým závěrům, tak se jeden z přítomných mágů rozpovídal ke studentům, popisující to, co jsem viděla a tušila.

Krátký pohled na stráže, kteří neměli asi důvod mě hned vyhnat a já řekla: „Pokud si pamatuji, Zorad’Ul měl několik menších levitujících ostrovů okolo… tyto body sloužili jako pilíře k hlavnímu portálu, který sloužil jako univerzální pro všechny města. Pokud jeden z těchto pilířů není pohlcen touto magií, je možné využít jeden z těchto pilířů… to, že tento portál existuje znamená, že pilíře jsou pořád funkční a napojeny na město,“ řekla jsem trošku zamyšleně, vědomá si asi i toho, že tuto informaci mnozí nebudou vědět. Ale naděje zde byla.

„Jestli Zorad’Ul je takto nestabilní, nedivím se tomu, že dynamo město by se mohlo samo od sebe vždy zapnout a teleportovat se na nějaké jiné místo. Myslím, že pokud chceme někdy do města, budeme muset využít jeden z pilířů jako portál. Jinak se nám město může teleportovat před očima,“ řekla jsem a přemýšlela, co vlastně určuje, kam se vlastně město teleportuje. Většinou to byl vládce města, ale ten nejspíše umřel při tom posunu, protože byl dělán narychlo, a proto takto město dopadlo. Nyní tam bylo ale tolik energie, že se dynamo města asi mohlo pohybovat samo od sebe.

Portál do Zorad‘Ulu

Kaedor se zkoumavě zahleděla na anomálii, která byla dříve portálem. Použila svých zoostřených smyslů – a samotnou jí zajímalo, jak portály vypadají v tomto novém světě, který se jí otevřel.
Bylo to zmatečné. Z hlediska magie byla ta místa bezprostředně propojena, vnořena do sebe – plynule přecházelo jedno v druhé. Víc skutečností obývalo jediný prostor, aby mohlo k tomuto propojení dojít a běžné zákonitosti fyzického světa zde neplatily. Tak to vnímala její mysl zvyklá na běžný trojrozměrný svět.
Portál do Zorad’Ulu byl ještě daleko horší. Do té míry, že se Kaedor zamotala hlava a udělalo se jí nevolno.
Bylo to jako dívat se skrz pokřivené sklo nejrůznějších tvarů a tloušťek, které se neustále otáčelo. To, co bylo na druhé straně, jí připomínalo portálovou síň Zorad’Ulu, pokud by někdo to místo roztříštil na tisíc kousků a smíchal s nepříjemně velkým množstvím volné a zpola vázané energie.
Nepodařilo se jí najít nic živého, co by se snažilo projít portálem – a na to by její nové smysly byly naprosto vynikající. Spíš měla dojem, jako by se o průchod pokoušela samotná rozvířená energie na druhé straně. To nebylo nijak uklidňující, protože to jen dosvědčovalo, že Zorad’Ul byl přesycen divokou a nebezpečnou energií, která může snadno přetéct.
Na druhou stranu to bylo o poznání stabilnější uspořádání než kdyby se něco skutečně pokoušelo projít portálem.

Zaslechla nedaleko od sebe promlouvat postaršího profesora k několika mladším kolegům.
„Jak je vidno, ve městě Zorad’Ulu již nevládne řád či běžně známá pravidla fungování světa. Dokonce i bez pokročilé analýzy či expedice je jasné, že došlo k deformaci tamního spektra do tak nesmírné míry, že existence tam je téměř nemožná. Průchod portálem by dle experimentů končil naprostou a totální deformací procházejícího tělesa s ohledem na momentový stav portálové anomálie.“
Několik mladších čarodějů se otřáslo, když se dívali na vířící portál. Pár z nich si také všimlo Kaedor a měřili si jí zčásti podezřívavě a zčásti zvědavě – snad jen protože je lekce nijak zvlášť nebavila.
Starší přednášející si toho byl vědom a zvýšil hlas, zatímco úkosem hleděl na Kaedor.
„Z těchto důvodů a vzhledem k faktu, že vlivem velké magické nerovnováhy na celém světě jsou teleportační metody víc než nespolehlivé, je zcela nežádoucí, aby v této místnosti došlo k nějakým experimentům či otálení – pro všechny z vás platí, že pokud potřebujete tudy projít, učiňte tak rychle a následujte všechna doporučení arcimágů co se týče prostředí nestabilní volné energie.“
Kaedor si všimlo i několik válečných čarodějů, kteří stáli na stráži. Nedívali se na ní právě přívětivě, avšak ani jeden z nich se proti ní nepohnul či jí nijak nenapomenul. Byla prozatím tolerována…

Anomálie města magie

Tak jak rychle se ukázal, tak zase zmizel. Přesto jsem cítila, že zrovna nebyl spokojený s faktem, že jsem neskočila po krystalech a neudělala to, co nejspíše chtěl. I tak mi bylo jasné, že se s ním brzo potkám… ať už dělal cokoliv, připadalo mi, že je více nestranný, než jsem si uvědomovala. V hlavě mi loudila i teorie, že není samostatná entita, nebo něco společného s Hlasy, ale jakási strana, která se baví tím, co se zde děje. Je mu už úplně jedno, kdo vyhraje, jen aby byl na vítězné straně.

S povzdychnutím jsem se dostala do místnosti plné portálů, ponechávající Cizince dělat si co chtěl, ať již zmizel kamkoliv a já se zabývala tím, co jsem kdysi ráda prozkoumávala. Aneb… dokázala jsem otevírat portály i bez těchto zařízeních a nemusela se tak spoléhat na ostatní. Problém byla mana, ale jeden z mých artefaktů dokázal manu brát z krystalů… bohužel mi byl zakázán a já se musela uchýlit k odevzdání. Třeba v magickém městě ještě je… prototyp byl tak 50/50 a já nikdy nevěděla, jestli se portál nezavře hned po tom, co tam strčím prst.

Pohled na různé portály a též místnost, ve kterých jsem kdysi někdy testovala portály s dalšími, kteří se o tento obor zajímali více, jen abych uviděla ten jeden portál, který existoval a zároveň neexistoval. Okolo něj stálo několik učňů, mágů a kdo ví kdo všechno, zkoumající, co se vlastně stalo. Sám o sobě portál byl nestabilnější, než mrštěný krystal vůči zdi a já přemýšlela, proč vůbec toto nechávají existovat. Hlavně, když to vypadalo, že se permanentně snaží něco projít portálem a buď mu brání akademie… nebo samotné město Zorad’Ulu, nebo… je stvoření zachycené mezi portály. Což není moc hezká představa.
Párkrát jsem zamrkala a chtěla se podívat na anomálii svými očima. Většinou tyto kruhy fungovaly na propojení dvou bodů přímou linií mezi bodem A a bodem B. Tím, že portál existoval jsem mohla určit jakým směrem se město nachází, ale jestli mezi těmito body bylo uvězněno nějaké stvoření? Cítila bych nejspíše tu životní energii, ne?

Anomálie

Tak jako se Cizinec objevil, tak i zmizel. Zatímco Kaedor kráčela směrem k místu, kde očekávala portály spojující nejrůznější místa známého světa, cítila, jak se jí jeho mlčenlivý pohled zavrtává do zad.
Dovedla si ho živě představit, strnulou postavu mezi proudícími řadami čarodějů – spíš obraz než skutečnost. Už nic víc neřekl. Jediné její slovo mu jako odpověď stačilo. Nebylo možné říct, zdali ho rozhněvala či urazila… nevypadal, že by pro něj měly takové emoce význam… na druhou stranu působil jako jistým způsobem hrdá existence…
Těsně před velkými vstupními dveřmi do další síně se ohlédla a shledala, že zmizel. Nechala si moment na to, aby se na věci podívala svýma jinýma očima.
I to jí potvrdilo, že Cizinec byl pryč. Cítila, že tu byl, nebyla to jen nějaká iluze – ale všechny stopy byly tak roztroušené a nesledovatelné, že to vysvětlovalo, proč měla problém ho vystopovat za branami města. Mohla bezpečně určit, že tu byl a že tu byl před krátkým momentem… ale kam mířil nebo odkud přišel… to bylo zcela nezjistitelné.
Nezbývalo než pokračovat dál se svou zvolenou cestou.

Jednotlivé síně byly jemně zahnuté, neboť všechny kopírovaly kruhovou základnu Ostří Akliany. Nebyla zde jen akademie, ale zabírala velkou část základny Ostří, což jen potvrzovalo její domněnky o významu Ostří z hlediska čarodějnictví.
Další síň skutečně dříve obsahovala portály, tak jak si pamatovala. Kdysi to bylo nesmírně frekventované místo využívané nejen čaroději, ale i běžnými boháči, kteří se potřebovali přesouvat rychle a mohli si dovolit nahradit některému čaroději bohatstvím ztracený čas na provedení osoby neschopné užívat magie skrz portál.
Nyní byla místnost pustá. Lidé tudy procházeli jen na cestě někam dál do jiných částí akademie.
Většina portálů byla netknutá, takže alespoň věděla, že nedošlo k žádné rozsáhlé nehodě nebo katastrofě. Ale také byla naprostá většina portálů mimo provoz – energie z nich vyčerpána do podoby pouhých koster dřívějších artefaktů. Bylo jasné, že by je nebylo vůbec těžké obnovit, pokud by se podařilo ustanovit bezpečné spojení.
U těch několika, které byly aktivní a které vedly do míst především v Reyonu a v Almúrienu, stála vždy dvojice bojových čarodějů. Tvářili se velmi nekompromisně. Kdoví, jak stabilní byly portály vzhledem k působení Temnoty a dalších sil… Inkvizice samozřejmě věcem také nijak nepomohla.
Portály do Vikránie a Kalycie byly vypnuty – nejspíš už tyto svobodné země nebyly tak svobodné, jak se zdálo. Portály do bývalých zemí Teárienského hvozdu, odkud pocházela, jevily známky násilného přerušení portálového spojení. Podobně tomu bylo s portály do dalších zemí, které byly pevně v rukou inkvizice.
Portál do Zorad’Ulu našla snadno, protože na něm bylo něco velice zvláštního – nezdálo se tak úplně, zdali tu byl nebo ne. Místo, kde měl být, působilo jako jedna velká magická anomálie. Stálo kolem něj několik váženě vyhlížejících profesorů a studovalo ho. I když při přesunu bylo spojení dozajista přerušeno, k nějakému zpětnému efektu muselo dojít. Nezdálo se, že by došlo k něčemu zničujícímu, ale rozhodně to nebylo tak bezpečné jako ostatní vypnutá či zničená portálová spojení.
Artefaktový rám pulsoval a měnil se – z ruzných míst vypadal skutečný, z jiných ho vůbec vidět nemohla. Cítila, jak energie částečně vzrůstala a klesala a stále měla dojem, jako by se něco snažilo skrz portál neúspěšně projít. Možná, že to byla malá ochutnávka toho, co na ní ve ztraceném městě mágů čekalo.

Nabídka od kořisti? Nebo jen eliminace další strany?

Dívat se na Cizince bylo tak divné, jako jeho existence sama. Popis jeho místa by byla asi tak těžká, jako kolik krystalů zde je všude roztříštěno. To, že jsem slyšela hlas za sebou a jeho před sebou jsem jen přešla jedním cuknutím ucha a mírným zamračením. Jako hlasy nebyl centralizovaný na jeden bod a já věděla moc dobře, že kdybych měla šanci proti němu bojovat? Nejspíše to nebude tak jednoduché jako sáhnout po jeho toku energie a vznítit jej. Neurčitost jeho pozice by mi dělala asi tolik problémů, že by se mi válela hlava na zemi v moment, kdy bych se dívala na své tělo stojící a netušící, že hlava je jaksi už oddělená.

Viděla jsem moc dobře, jak dopadl poslední z těch, kteří propadl jeho slovům. Nebylo to asi tak, že by samotný na tuto moc přišel a Cizinec by se jen tak koukal. I u mě se zjevil a zůstával při mně v moment, kdy se o mě Hlasy začaly zajímat.
V jedné věci měl ale pravdu. Tento svět byl o kořisti a lovci, jen hlavní rozdíl, který jsem vnímala já byl ten, že lovec vždy dělal svá rozhodnutí, a ne rozhodnutí jiného lovce. V tomto bodě hrát si s nestabilním krystalem by nejspíše vyhodilo celou akademii do vzduchu a já bych byla ráda, kdybych přežila. Nejspíše by se v ten moment narušila bariéra, protože většina pilířů, tvořena z mágů akademie by byla zničena a Temnota by měla volný přístup na toto místo.

S krátkým povzdechnutím jsem zavrtěla hlavou a rozešla se vůči němu a když jsem jím procházela, tak jsem řekla jen jediné slovo: „Ubohé,“ s tímto se vydala do místnosti, kde původně byli portály do jednotlivých měst. Věděla jsem, že nebudou funkční, ale pokud bude někde místo, kde ještě nebudou poškozeny a použitelné, tak bude zde. Věděla jsem moc dobře, že jsem Cizince odpálkovala a kdo ví, jestli se opět objeví, ale to, co mi říkal jsem bohužel sama věděla. Byla jen otázka času, kdy i mé maličkosti čas dojde a já budu napospas jedné z těchto stran, ale do té doby? Chci dělat tak, jak uznám za vhodné.
A eradikovat jednu stranu, která mě sice nevítala rozevřenou náručí, ale pořád měla se mnou více podobného než Hlasy, Temnota a Cizinec dohromady? To do toho nepatřilo.
Navíc jsem i v minulosti věděla, že brát si moc od těch, kteří jí nemají dost se nikdy nevyplatilo a několikrát se mi i vymstilo na experimentech. Samozřejmě, všechny bez rozporu v tehdejších pravidlech, ale i tak. Hlavně se lépe argumentovalo se všemi, pokud jsem měla vlastní moc, kterou nikdo nepotřeboval a neovládal než ji někomu vzít, uzurpovat si jí a vládnout železnou rukou. Proto tehdejší město magie mělo tak velkou moji pozornost, protože nyní nepatřilo nejspíše nikomu. A velikostí všech artefaktů, které tam jsou? Byla jsem si jistá, že bych dokázala zastavit i tuto válku…

Cizinec mezi čaroději

Cizinec zůstával stále na stejném místě. Kaedor získala pocit, že se i tak pohybuje – měla pocit, že se zmenšuje nebo vzdaluje, ale bylo obtížné říct, co je pravda. Nepatřil do tohoto světa a neměl tedy důvod, aby se podroboval jeho nicotným zákonům. Alespoň dokud je z větší části stále v Sféře magie.
Když znovu promluvil, uslyšela jeho hlas téměř hned za sebou – i když zjevení v róbě bylo stále před ní.
„Jste zvláštní druh, vy nemagičtí – to musíš uznat i ty sama. Cítíš tu energii… cítíš tu sílu na dosah. Tak, jako tě volaly Oni, docela stějně – ale nekonáš na těch citech. A přitom takový je cyklus světa. Někteří mají sílu a jiní ne. Někteří poslouchají, jiní vládnou.“
Další slova zazněla téměř hladově, chtivě: „Kořist… a lovec.“
Měla pocit, že jí zkouší – že v ní chce vyprovokovat reakci. Ale veškeré jeho akce i nyní zůstávali překvapivě zaměřené na ní. Nikdy nemluvil o tom, jaká je jeho vlastní role – vyhýbal se svým vlastním názorům… choval se jako hlodající hlas v pozadí její mysli.

Někdy cítila, jak se osahává její energii v magické sféře… jemné doteky podivné, nezemské moci, o které nedokázala soudit, zdali jí v příštím okamžiku neroztrhá – vlastně ani zda na to je nebo není dost silný. Musí se v něčem lišit od svých polodivokých příbuzných… je otázka, zdali je to i v síle nebo jen v rozumu.
„Vezmi si tu moc. V celém městě je dost síly na to, abys mohla být královnou… můžeš porazit všechny své nepřátele… může být lovcem. Dostala jsi dary! Od Nich!“
Postava v róbě, která byla strnulá před ní a která byla dle všeho Cizincovým pozemským zjevem, zmizela. Předpokládala, že se znovu objevil těsně za ní. Snad nebyl rád na očích…
„Nakonec jsi dosměřovala až sem. Do dalšího místa moci – dovedeš jí nacházet, tak proč jí nevyužít? Proč nechat příležitosti protékat mezi prsty? Čas… čas se ti sype otevřenými dlaněmi…“
Jeho slova byla i nadále zaměřená na ní. Jejích výzev si nevšímal a jeho motivace byla stále nejasná. Pokud by jí chtěl zabít, nejspíš by to dokázal a byl by s tím hotov velmi rychle.
Jenže bylo jasné, že to není jeho cíl. On chce něco jiného… a brzy se ztratí a kdoví, kdy mu znovu přijde na stopu.