Nadaný dotyčný

Jeho slova mi nedávala moc sebevědomí, protože i když jsem spolupracovala z mnoha mágy na tvorbě artefaktů, tak ty artefakty nebyly v tomto království. Aspoň bych tedy čekala, že bych cítila rezonanci své many, díky tomu, kolik jsem tehdy do jednotlivých částí artefaktů nalila many.
„Chápu vaši nabídku, jen si nejsem jistá, jestli by se na mne nějaký elf mohl podívat, když mi lidé uznali jméno, které mi bylo dáno právě elfy,“ usmála jsem se na ně, říkající to spíše jako vtip než výtku. I když se doba změnila a lidé možná nyní měli dominanci, věděla jsem moc dobře, že třeba lidské tituly v elfské říši zas-tak moc nedělali. Pokud někdo nebyl z nejvyšší šlechty, nebo mág, tak lidské tituly byly v elfské říši zanedbatelné. Právě proto třeba jméno od elfů byl mnohdy titul sám o sobě.
„Ohledně spolupráci s někým z místních? Nejspíše by to bylo možné, přesto hádám, že většina lidí, se kterými jsem spolupracovala budou bohužel mrtví, díky stáří. Možnost tu i teoreticky bude,“ zamyslela jsem se, protože jsem pár lidských mágů učila, když se ukázala magie poprvé. Mohlo jim být 10-15 let a u mne většinou byly pár let, ale i tak. Jaká byla šance, že si mne bude někdo pamatovat a potvrdil by to?

Překvapeně jsem nadzvedla obočí, když popsal můj talent téměř lépe, než bych dokázala sama. Na druhou stranu už jen bariéry, které zde měl se ohýbaly okolo mého těla, což mohlo znamenat jen to, že měl neskutečný cit na manipulaci s magií. Něco, co se elfům nikdy třeba za celý život nepodařilo… aneb lidé měli výhodu, že jejich vyšší talenty měli extrémní rarity. I tak jsem věřila, že jako on jich zde nebude mnoho.

„Jak bylo řečeno, sama o své magii nevím zas tolik. Vy jste to více méně naznačil přesně, s dotyčnými stranami,“ naznačila jsem vůči těm artefaktům a pozůstatky starých bohů, „jsem měla čest se co potkat. Věřím, že je zde více stran, které usilují o moc, jen Temnota a Inkvizice jsou v tomto dost očividní a nesnaží se to moc schovat,“ opřela jsem se opět o opěradlo a rukou si podepřela bradu.
„Přesto nevím, co je moje magie schopná a jak stabilní je moje manipulace s různými toky magie. Věřím, že pokud by se něco zvrtlo, tak zapálím tok magie, který v lepším případě vzplane… v horším exploduje,“ povzdychla jsem si a na chvilku jsem se zamyslela.
„Ohledně spolupráce nemohu nic namítat, přesto jistě chápete, že nebudu hned skákat k tomu, že vám řeknu absolutně všechno. Život mne naučil, že mít vždy nějaký žolík se vyplatí."

Podivné záležitosti

Čaroděj Artiner se pousměje, když Kaedor zmíní své starosti ohledně záruk.
„Podezříval bych vás z naivity, pokud byste si myslela cokoliv jiného,“ poznamená.
Pak se ale nakloní přes stůl a začne vážně: „Ale i v tomto ohledu bychom vám mohli pomoci. Netřímáme takový vliv na elfské rody jako velvyslankyně, přirozeně… ale máme velký vliv na dvoře. A pokud byste se rozhodla pomoci nám… mohla by být vaše identita potvrzena na základě dlouholeté spolupráce s čaroději z Reyonského království.“
Ušklíbne se. „Jsem si jistý, že některý ze starších arcimágů by mohl být přesvědčen, že jste s ním kdysi velmi úzce spolupracovala a že by se za vás měl zavázat. A jejich jména mají právě nyní na dvoře dobrý zvuk. Zvlášť poté, co jsme zabránili posledním několika útokům Temnoty.“
S nemalou pomocí od Kaedor, ač to on neví a ani elfka samotná si tím nemůže být tak jistá.

Když však přejde přes tyto v podstatě formality téměř politického charakteru, mohou se obrátit k magii, která je oba zajímá více.
Profesor čarodějných umění se na její otázku zamračí a odpoví zdrženlivě, ale i tak poměrně otevřeně.
„Nikdy jsem nebyl schopen říct, zdali vůbec čarujete. Přijde mi jen… jak to říci… že máte přístup k věcem, které jsou obyčejným stvořením tohoto světa… zakázány.“
Jeho tvář potemní.
„Cizím věcem. Cizím uměním. Naukám, o kterých jsem slyšel i já jen ty nejtemnější zkazky. Schopnosti manipulovat s energií… ne pomocí kouzel, ale jen pomocí vlastní mysli, pokud se to tak dá říct.“
Ukáže rukou na nejrůznější artefakty kolem sebe. Ty skutečně třímají temnou minulost.
„Už delší dobu se věnuji studiu takových umění, které by byly zakázány, kdyby o nich širší akademická veřejnost měla nějaké tušení. Ale i kdyby se o nich dozvěděli, spíš by se mi vysmáli, než by to brali vážně. Pro člověka, snad i pro elfa, je to něco tak nesmírně cizího a nepřirozeného…“
Mávne rukou. „To není tak podstatné. Tuším dost na to, abych měl starosti. Nemusel jsem číst nějaké hlášení či zpovídat slečnu Petranu, jak to dělají čarodějové právě nyní z pověření arcimágů, protože jsem měl právě ono jisté tušení. Proto jsem vás také mohl odchytit a dostat se k vám dříve než oni.“
Podívá se na Kaedor ještě upřeněji. „Jsou to podivné a velmi nebezpečné věci… nebylo by dobré, aby se dostaly do širšího povědomí… byť i jen protože by to mohlo vést k nárůstu vlivu Inkvizice. To nikdo z nás nechce.“
Odkloní se zpět a poklepe prsty na stůl. „Rád bych s vámi spolupracoval. A rád bych to pokud možno udržel spíš na osobní úrovni než na veřejné… jsou jisté věci, které by měli zůstat skryty. Nebylo by to dobré pro lidstvo.“

S podivným mágem

Jméno, které mi něco říkalo, přesto jsem si dotyčného úplně nevybavovala. U elfů to nebylo zas tak složité, protože jsme žili tak dlouho, ale u lidí bylo tolik proměnných, že se vážně dalo spoléhat jen na nějaké příjmení a doufat.
I tak mi toto jméno něco řeklo, vzpomínající si na Arcimága, který byl poměrně neortodoxní vůči předpisům a stanovením ostatních mágů a výše postavených, téměř, něco jako já. Jen já balancovala na hranici, která mě mohla dostat do vězení v lepším případě, v horším bych skončila jako nějaké monstrum, ne-li hůře. Ale kdo ví, jestli tato rodina to neměla podobně.

Krom toho, že jeho bariéry uměli něco, co jsem moc nevídala tu byly i ty artefakty, které se napojovali na entity, které mi byly tak dobře známé. Naštěstí to byl spíše otisk, jako kdyby někdy tyto předměty měly, nebo je vytvořily, ale dávno s nimi již nebyly spojené. I tak mi to dokázalo trošku přiblížit to, co je tento mág vlastně zač.

„Chápu, proto jistě berete na vědomí, že moje ochota pomoct akademii bude značně omezená do doby, dokud nebudu mít záruku od elfské velvyslankyně, či aspoň zpět své jméno. Když už bych se měla po druhé snažit položit život za jedno z držav proti jasnému nepříteli, ráda bych padla jako někdo s jménem, ne jako bezejmenná elfka,“ pokrčím rameny se sarkastickým úsměvem a zavrtím hlavou. Bylo mi jasné, že by pro ně bylo jednodušší si vzít na experimenty elfku, která pro nikoho nic není, když nemá jméno než někoho, kdo položil život pro ochranu Stromu Života, byť marně.

„I tak bych ráda věděla, co vás tak zaujalo na mém umění a pokud tedy víte, o co se jedná. Abych se přiznala, toto není magie, kterou jsem kdysi vládla a jedná se o úplně jiné spektrum, o kterém moc nevím. Proto jsem konala několik experimentů, zásadně v místech, kde mohou napáchat nejméně škody,“ pokrčila jsem rameny a nějak doufala, že se baví o možnosti ohýbat tok magie a něco nechat vznítit a ne to, že jsem byla napojená jak na Hlasy, tak i Temnotu. Už jen to, že jednoduché druidské kouzlo bylo jak hlasitá píšťalka na Temnotu mi mohlo dost zavařit.

Kabinet podivností

Čaroděj si Kaedor ostře prohlédl a to i když se ho pouze zeptala na jméno. Poté se však představil, zatímco kráčeli směrem k jakémusi skrytému kabinetu.
„Profesor Artiner, k vašim službám. Původně jsem byl specialistou na magické bariéry… s osobním zájmem co se týkalo okultních záležitostí. Nyní se mé dva zájmy spojily v jeden problém, který nás všechny sužuje.“
Artiner je jméno, které je Kaedor skutečně povědomé. Znát lidské rody mohlo usnadnit jednání mezi elfy a lidmi. Elf se sice za dlouhá staletí téměř nezměnil, ale bylo až překvapivé, jak si byli lidští dědové, vnuci a pravnuci podobní…
Čarodějové sice nebyli vázáni aristokratickými tendencemi tolik, jako zbytek lidských institucí, čarodějný talent však byl dědičný. I tak se ale mohl prosadit nově nalezený divoký talent – arcimágové však velmi často pocházeli z pevně ustanovených rodin.
Kdysi určitě znávala nějakého arcimága Artinera – ale to muselo být tak padesát let zpátky a už tehdy byl starý. Tohle byl nejspíš skutečně jeho vnuk. Pamatovala si, že ten rod byl poněkud neortodoxní a často se dostával do střetů s ostatními arcimágy.
Proces jmenování těch vůdců většině elfů vždy připadal nesmírně zamotaný a nepochopitelný. Každý z nich vedl svou vlastní část akademie a často mezi nimi vznikaly ostré spory. I tak byly pro celou akademii poslední odvolací instancí a jednalo se vždy o nejmocnější lidské čaroděje v celé zemi.

Brzy stanula spolu s čarodějem v kabinetu plném nejrůznějších artefaktů. Místnost byla chráněna mnoha bariérami.
„Nedbejte na mé ochrany, měly by se vám přizpůsobit,“ poznamenal profesor a mávl rukou. Skutečně cítila, že ochrany měnili a hýbaly téměř s každým jejím pohybem. To rozhodně nebylo běžné…
Co víc, z některých předmětů v této místnosti cítila sílu podivných entit, mezi které patřily i Hlasy, Temnota a Cizinec. Byl to už často prastarý otisk a pro jiného čaroděje zcela nepozorovatelný, ale Artiner se rozhodně zajímal o nesmírně podivné a nebezpečné věci. Z něj samotného žádné zkažení těmito silami necítila.
„K vašemu dotazu,“ řekl profesor a obrátil se k ní. Seděl za přeplněným stolem a díval se na ní zpoza mnoha lejster a knih.
„Nemáte vůbec žádnou záruku. Nikdo v tomhle městě nemá žádné záruky. Tancujeme tady na ostří nože, madam.“
Alespoň že si vůči elfce odpustil oslovení ,slečno‘.
„Pokud akademie přijde na způsob, jak vás použít pro ochranu města, jediné, co vás bude chránit, je moc elfské velvyslankyně. Sama jste to řekla, spousta věcí i morální povahy, které platili dříve, už dnes na této akademii neplatí.“
Profesor se nezdá s tímto uspořádáním příliš spokojený. On sám však musel být součástí podobných neortodoxních rozhodnutí, pokud vede obranu města. Možná jen sám nemá rád tu nejistotu, i když je nutná.
„Jsem rád, že jste ochotná pomoci – a já bych s vámi velice rád spolupracoval a postaral se o to, abyste alespoň nějaké záruky získala.“
Zamračí se. „Není to z nějaké přízně. To z vašeho umění, co jsme zachytili, vzbudilo můj zájem.“
Nic konkrétního… jen prázdná slova. Lidé sice nepropadají ani zdaleka takovému intrikaření jako elfové, ale dokážou být o poznání prohnanější a drží si to své těsně blízko u těla, zatímco pokukují po cizím…

Slib?

Krátké rozloučení s Petranou a již si mě převzali dva čarodějové. Vyvarovali jsme se ihned té trapné situaci, kdy mne chce nemagický talent vodit a táhnout za ruku, protože oba tušili, že i když mám pásku přes oči, nějak nejspíše vidím, a tak se ke mne chovali úplně normálně.
Jak to, tak vypadalo, celá akademie měla takový jiný nádech než předtím. Nějak jsem nemohla soudit proč, ale když jsem uviděla tehdejší dominantu celé akademie roztříštěný, musela jsem se zamyslet. Takový krystal sám o sobě měl neskutečnou moc a kdokoliv byl schopen s takovýmto krystalem manipulovat měl více než dost energie na to, aby vymazal pár měst ze světa. Nyní ale byl nestabilní a já přemýšlela nad tím, co jej roztříštilo. Nějaký z arcimágů zde? Útok Temnoty?

Pokračovala jsem dále budovou až do chvíle, kdy jsem potkala někoho, kdo byl nejspíše nynější vedoucí akademie. Možná jen někdo, kdo tu něco zkoumal?
„Ano, ta bezejmenná elfka,“ řekla jsem trošku hořce, protože oslovit mě jménem a pak k tomu dát titul, že nemám jménem mi připadalo dost drzé na někoho, kdo je nejspíše pětkrát mladší než já.
Když zmínil, že jsem pronikla k silám této akademie, téměř mi přejel mráz po zádech. Očividně zde bylo pár takových, kteří věděli, jakou roli jsem zahrála v boji proti temnotě. Divila jsem se? Ne. Ale i tak mi připadalo, že už dlouho bruslím na tenkém ledě a je jen otázka času, kdy někdo zjistí, že když jsem pronikla k silám akademie, Temnota mne může využít stejným způsobem.

„Nejspíše bude lepší, když si promluvíme ve vaší kanceláři, mimochodem, vy jste?“ Zeptala jsem se na jeho jméno, protože nikoho, jako byl on jsem si nevybavovala, ale lidská příjmení mi často utkvěla v hlavě. Možná jsem znala jeho otce? Děda? Někoho? Kdo ví, třeba jsem tohoto muže viděla jako malého prcka, co si hraje s magií a je rád, že tvoří jiskry mezi prsty.

Trochu namyšleně jsem se usmála a vydala jsem se za ním, čekající na odpověď a jakmile jsme vstoupili a on se usadil, pokud chtěl, tak jsem pokračovala. „Nejdříve bych chtěla vědět, jakou mám záruku, že cokoliv zde řeknu nebude použito proti mně? Chápu, že vaší prioritou je chránit město a dle toho, co jsem viděla, se přiklání obrana města k zásadním rozhodnutím, balancující na straně morality. Nerada bych skončila jako jakýsi katalyzátor pro obranu tohoto města, přesto jsem ochotna vám pomoct,“ řekla jsem a takto poukázala, že nyní používalo město desítky mágů, jako byla Petrana, jako jakési pilíře pro kouzlo, které odhánělo Temnotu. A pokud by to dopadlo tak, že by místo desítky či stovky mágů mohli mít: „Bezejmennou elfku“, je mi jasné, že bych v tomto neměla moc možností se bránit.

Chladné uvítání

Petrana ještě Kaedor uvede dovnitř a naznačí jí, kam má jít, a poté se sama obrátí za svými povinnostmi. Nejspíš si však zavolají brzy i jí.
Hned za dveřmi se ke Kaedor mlčky přidají dva mladší čarodějové s vážnými tvářemi. Po jejím tázavém pohledu jeden z nich vysvětlí: „Doprovodíme vás.“ Nezdají se, že by jí měli nějak omezovat… ale zdá se, že jí arcimágové tak docela přeci jen nevěří…
Když vstoupí, projde krátkou chodbou s mnohými schodišti, kterou si dobře pamatuje, do velkého sálu. Ten se táhne skrz všechny patra akademie a skrz něj pomocí kouzel nejrůznější čarodějové spolupracují napříč celou akademií. Je však velice proměněn oproti tomu, jaký si ho pamatovala. Zaprvé je poloprázdný… a za druhé je v něm mnohem méně magie.
Většina čarodějů nejspíš pomáhá, jak může ve městě. Jen několik z nich se věnuje práci… a činí tak tiše a opatrně.
A za třetí, to nejdůležitější, je ztráta jeho dominanty. Obrovský krystal, který dřív zdobil střed kruhového sálu, je pryč… nebo spíš lépe, leží roztřížtěn na kusy v místě, kde byl dřív magií ukotven. Kaedor cítí, jak z něj i nyní uniká energie… a zdá se skutečně velice nestabilní. Nedaleko od něj je několik čarodějů, kteří tuto energii podivným způsobem zpracovávají – jako by jí zachytávali a ukládali do malých lahviček v její surové podobě… nikoliv jako tekutinu, pevnou látku nebo jako plyn… musí to být nějaký nový vynález vzniklý z nouze….

Celá akademie působí přiskrceným a nepříjemným dojmem. Všimne si jen několika málo krystalů… jen magická světla se zdají být nedotknuta.
Brzy spatří, jak proti ní kráčí lidský čaroděj se slovutným bílým vousem, několika mladšími učedníky a velmi vážným výrazem.
Zastaví se před ní a prohlédne si jí od paty až k hlavě.
„Vy jste ta Kaedor, že? Ta bezejmenná elfka. Bylo mi řečeno, že dorazíte. Intenzivně pracuji na obraně města před Temnotou. Chtěl bych s vámi mluvit.“
Začne poněkud nezdvořile… nevypadá jako arcimág, jen jako vážený profesor… a ten by s ní podle jejích starých insignií měl jednat přinejmenším jako rovný s rovným…
„Všimli jsme si vás na magickém spektru. Děláte ve všem nesmírný nepořádek,“ pokračuje dál. Několik jeho studentů si dělá poznámky a zkoumavě si Kaedor prohlíží.
„Ale nezdá se, že byste napáchala nějaké škody. Dokonce jste byla dle všeho schopná proniknout k našim silám a napomoci jim.“
Několik studentů překvapeně vzhlédne a píše ještě horlivěji.
„Je něco, co byste k tomu ráda řekla? Věřte, že bude pro vás lepší povědět to mně než čekat na to, až se sami Arcimágové přijdou ptát.“
Ale než může odpovědět, zažene rukou učedníky a obrátí se zpět k ní. Jeho pohled ale není o nic méně přísný.
„Pokud chcete, můžeme si promluvit v mé kanceláři, kde je větší soukromí. Ale promluvit si musíme.“

Cesta za soukmenovci

Hodně se toho změnilo, přesto jsem to poznávala. Byl to takový ten pocit, že jsem tu samozřejmě někdy byla, ale i tak zde byly budovy, které jsem si vůbec nevybavovala. Vypadalo to, že mnohá místa, která byla předtím určena na odpočinková místa byla nyní zastavěna domy, sloužící pro ty nejbohatší ze všech krajin. Krom toho chráněna vojáky či automatony.
Krystaly vypadaly téměř… redundantní, ne-li úplně opomenuté. Chápala jsem, že vymazání celého města v nicotu znamenalo pro mnohé jako dobrý důvod je zakázat, nebo je nepoužívat. Přesto mne zajímalo, jak se nyní magie tedy udržovala. Byly i jiné možnosti, od many, která byla změněna na tekutinu, až po páru, která obsahovala manu jakéhosi mága. Problém byl, že tekutina byla neskutečně hořlavá a nestabilní, pokud se vznítila. Tudíž pokud někdo někde měl vyloženě zásobu zkapalněné many? Krystal byl v mých očích stále bezpečnější, pokud nevzniklo k řetězové reakci mezi krystaly.
Pak tu byl i mana, která se změnila v vzduch. Zde zase docházelo k tomu, že pro mágy to fungovalo jako opium a pro ty, kteří neměli nadání v magii více méně jako ten nejefektivnější jed, který existuje. Doslova to začala rozpouštět orgány, samozřejmě, záležící na tom, jak velká byla koncentrace.

Ale kdo ví, třeba někdo vymyslel něco lepšího než tyto možnosti, s kterými jsem sama experimentovala.

Musela jsem se divit, kolik lidí tu bylo, všichni využívající toho malého prostoru a já se tak nedivila, že slumy vypadaly tak, jak vypadají. Většina toho, co zde nebylo spotřebováno propadlo o hradby níže a tak dále. Přesto mi bylo jasné, že si všichni zde chtějí ukousnout z toho největšího koláče, což nikdy nebylo moc pro mě. Ráda jsem měla své jméno, ne-že-ne, ale i tak jsem se nepotřebovala hádat o teritorium. Mágové nepotřebovali mnoho, stačila jedna místnost a pak dostatek zkušeností s rifty a portály, aby po celém světě měly své místa. Což… jak jsem nyní tak tušila, nyní nebylo. Což mne přivádělo na myšlenku, že propojení některých z mých studoven či míst, kde jsem tvořila kusy artefaktů by měla být stále nenalezena a já se tam někdy mohla i podívat? Pokud mi tedy poskytnou dostatečné soukromí.
„Heh, runoví golemové,“ řekla jsem si sama pro sebe s myšlenkou, kdy jsem si pamatovala výtvor z jednoho tvůrce automatonů. Jeho výtvor byl golem, který se dokáže změnit na konstrukci, tvořící přenosnou platformu pro portály. Jednoho jsem si od něj objednala, ale kdo ví, jestli mi někdy byl doručen do trpasličí dílny. Dotyčný za to dostal desítku krystalů a pak extrakt mé many, aby golem poslouchal jen mne… Jak by se mi nyní hodil.

Z myšlenek mě vytrhla Petrana, která začala mluvit o tom, jak se věci vlastně mají. „Chápu, nevím tedy, jestli bude Mistr Arnfreid nakloněn někomu, u kterého není jisté, že je ta, za co se vydává, ale třeba si na mě vzpomene,“ usmála jsem se na ní a přemýšlela, kdo mi vlastně uděloval vyšší úroveň mezi mágy. Tehdy formality, nyní nejspíše neskutečná událost.

Nastavila jsem ruku na potřesení a dodala: „Děkuji Petrano, jistě se brzy ještě uvidíme. Doufám, že nynější situaci budu moci nějak pomoci,“ usmála jsem se na ní a po potřesení se vydala za tím, kdo mne asi očekával.

Palácová čtvrť

Po rozloučení s oběma elfy Kaedor a Petrana pokračovaly se svým doprovodem napříč palácovou čtvrtí. Bylo to poprvé, kdy se těmito ulicemi mohla Kaedor projít od své poslední návštěvy města… a od té doby se hodně změnilo.
Stále zde byla velká sídla nejrůznějších rodů, obchody světově proslých kvalit a mnohé upomínky na dlouhou historii Reyonského království… ale i zde byla cítit atmosféra nejistoty bujela za hradbami.
Některá sídla byla chráněna ozbrojenci – nejčastěji nejspíš z rodových panství příslušných rodin. A mnohá začala stále více a více využívat čarodějů a vynálezců. Před jedním větším měšťanským domem spatřila Kaedor velice působivého automatona – vysokého, štíhlého, s čtveřicí tenkých, kostlivých rukou a vševidoucíma krystalickýma očima… vypadal tak křehce a útle a přitom tak nebezpečně, že téměř připomínal elfské šermíře. Pryč byla doba obrovitých a neohrabaných golemů…
Ale samozřejmě cítila i magický talent všude kolem sebe. Bylo tu velké množství čarodějů nejrůznějších druhů… viděla jich několik pomocí kouzel upravovat některé domy a vytvářet nejrůznější bariéry. Všimla si znepokojivé absence jakýchkoliv krystalů větších než úlomků… možná že Petrana ohledně nich říkala pravdu…

Brzy stanuli na náměstí pod Ostřím, kde skutečně spatřila tu nesmírnou směsku smetánky, která se zde shromáždila. Viděla lidské, trpasličí i elfské šlechtice, viděla čaroděje a vynálezce exotických rysů a cizáckých šatů ze západních zemí a mezi ochrankou všech těchto mocných lidí viděla velmi široké spektrum hrdých válečníků, podezřívavých maskovaných strážců a erbem honosících se rytířů…
Dokonce i zde bylo patrné, že Akliana byla posledním útočištěm mnohých. Strach zde nebyl tak patrný. Ani nejistota tu nebyla tak vidět…. Mocenské hry pokračovaly dál i s útoky Temnoty. Ukázat strach byla známka slabosti…
I zde lidé ustupovali palácové gardě… i když o poznání méně pohotově. Navíc koneckonců toto nebyla první skupina gardistů, které tu viděli. Tady byli častí.
Brzy propluli davem skrz náměstí a začali stoupat po terasovitých schodištích a přes visuté balkony směrem ke Královské akademii. Palác na druhé straně náměstí zcela minuli a ani na něj neměli výhled, neboť ho zakrývalo Ostří.
Na terasách byl větší klid, neboť sem chodili jen ti, kteří měli co do činění s čaroději nebo vynálezci Jeho Veličenstva.
Když už byly na dohled honosné dveře akademie, které si Kaedor dobře pamatovala, Petrana se zastavila a shlédla dolů, zpět na náměstí. Bylo zde ticho a krom několika spěchajících studentů a učedníků tu nikdo nebyl.
Petrana se otočila na stráže a kývnutím je propustila. Muži se obrátili a zůstali stát u menší branky, kterou prošli, když mířili na tuto terasu. Tam stáli stráž spolu s dalšími gardisty a nejspíš čekali na dalšího královského čaroděje, který bude potřebovat jejich doprovod.
Poté se čarodějka obrátila ke Kaedor.
„Měla bych vás varovat. Věci se velice změnili od doby, kdy jste tu mohla naposledy být. Mistr Arnfreid má sice v mnohých věcech rozhodující slovo a je vám nakloněn, ale nestabilita magických umění a velké shromáždění čarodějů v akademii podnítilo… řevnivost mezi čaroději a zejména arcimágy.“
Arcimágové… formálně se zodpovídali nejvyššímu zaříkavači – tedy Arnfreidovi – ale ve skutečnosti to oni vládli akademii, ne král a jeho dvorní čaroděj. Zvlášť ne v této době regentské vlády a mocenského chaosu v celém království.
„Pokud byste se ráda na něco zeptala, teď je poslední dobrá příležitost. Pak půjdeme přímo za mistrem Arnfreidem a více se dozvíte od něj. Pokuste se prosím nevzbuzovat přebytečný rozruch…“

Cesta jinam?

Bylo mi jasné, že Petrana se nejspíše nechtěla již na toto téma bavit a já tam neměla důvod se v tom moc rýpat. Bylo mi jasné, že město se takto zařídilo a bylo jednodušší obětovat desítku mágů, než celou populaci, hlavně s královskou hlavou a jeho rodinou. Tušila jsem, že nejvyšší mágové toto provázání ani mít nebudou, ale spíše ti, kteří mají talent na magii, ale nejsou nejznámější a nejpověstnější. Něco jako Petrana… hádala jsem, že kdyby při posledním kouzle zemřela, její garda bude mít protokol ji někam odnést, aby nikdo nezjistil, že ji zabilo své vlastní kouzlo.

Cesta k bráně a skrz ní probíhala v pořádku a Taklain se už-už rozlučoval. Vyčerpání na něm bylo více než poznat a tušila jsem, že bude mít plno otázek.
„Samozřejmě, děkuji za váš doprovod Taklaine,“ usmála jsem se na něj a pak se podívala na Eriena, který měl též nějaké povinnosti. Krátké varování a uzemnění Petranou, která mi řekla, kam by jsme vlastně vůbec šli.

Krátce jsem si povzdychla a dodala: „Děkuji za váš doprovod Eriene, brzo vyhledám zase vaší přítomnost, budu jistě v pořádku,“ poznamenala jsem a podívala se na Petranu. Ať byl už někdo, kdo by mne mohl znát? Bude tam. Na druhou stranu asi pokud takový někdo byl, byl by na plese. Ale kdo ví, náhoda je vždy dost zrádná věc.

„Nemám problém se tam dnes dostavit, přeci jen všem nám jde o vylepšení stávající situace a i když mi spánek byl pár týdnů zpět odepírán, mohu říci, že jsem za poslední dny nabrala trochu síly, abych neprospávala celý den. Pokud tedy můžete, Petrano, veďte cestu,“ usmála jsem se a doufala, že se neztratím cestou zpět. Sice za hradbami toho zase „tolik nebylo“ ale všudypřítomnost bariér, které byly silnější, než cokoliv jsem kdy vytvořila mi občas dost čachrovali s pocity a orientačním smyslem.

Zpět v bezpečí?

Po krátkém rozhovoru, který objasnil jen málo, Petrana, Kaedor a jejich průvodci pokračují městem. Jediným pohledem je zcela sevřené strachem z Temnoty. Pomalu se lidé vracejí do ulic. Snaží se zjistit co se vlastně stalo, ale nikam nespěchají… pokud zemřít, tak alespoň doma, v kruhu rodinném. Temnota si nevybírá a srazí kohokoliv bez varování…
S trochou štěstí nestálo toto „představení“ žádný život. Petrana mnoho dalšího nevypoví…
„Ano, váš postoj chápu,“ řekne stroze.
Téma obrany města zůstává zamlčeno, neboť ona dál na slova Kaedor nereaguje, ať už z neochoty, únavy nebo ze slibu mlčenlivosti.
Ve městě vídají oddíly strážných, kteří udržují pořádek a zkázňují panikařící obyvatele. Vojáků je v ulicích ještě víc, než dříve – chaos je nyní největším nepřítelem Reyonu a velitelé stráží i armády neplánují odevzdat město anarchii.
Všichni ustupují jejich průvodu z cesty. Nebo přesněji, všichni ustupovali z cesty Petraně a jejím gardistům. Strážní se stavěli do pozoru a důstojníci salutovali… šestice vojáků palácové gardy takové věci udělá.

Brzy dospěli k bráně, která jim byla brzy otevřena. Když se za nimi opět uzavřela, Taklain se obrátil směrem k siluetě elfského velvyslanectví na druhé straně čtvrti.
„Děkuji vám, Petrano, a i vám slečno Kaedor. Bylo to velmi- velmi podnětné,“ řekne poněkud vyčerpaně.
„Budu se tomu muset chvíli věnovat. Všemu tomu, co se stalo. Pokud mě tedy omluvíte, vrátím se zpět na vyslanectví abych si vše mohl v hlavě uspořádat…“
Erien zaváhá a obrátí se na Kaedor. „Mám rovněž své povinnosti. Navíc by nebylo vhodné, abych vás doprovázel já jako šermíř ve službách Velvyslanectví, dokud nemáte plnou podporu její Excelence. Prozatím jste však bez mé přítomnosti také bez záruky své identity, a to by se mohlo ukázat problematické, pokud navštívíte dvůr…“
Petrana ale šermíře zarazila.
„Nebojte. Nemíříme na dvůr. Akademie královských čarodějů pod Ostřím Akliany nám poskytne přátelštější útočiště.“
O té Kaedor samozřejmě věděla. Už dříve byli Reyonští královští čarodějové velmi dobře známí, ač nebývali ani zdaleka tak početní. Dříve necítili čarodějové takovou potřebu shlukovat se do akademií či spolků… a také dříve nebyli soustředění na tak malé ploše…
A Ostří Akliany byl název pro honosnou špici, která se tyčila na palácovou čtvrtí. U její základny bylo jak sídlo Reyonských čarodějů, tak mnoho dílen Cechu vynálezců. Křehká spolupráce těchto dvou frakcí toto město proslavila… jinde nebylo ani tak chatrné spojenectví možné.
„Jsem si jistá, že by tam s vámi chtělo mnoho lidí mluvit,“ poznamenala Petrana, ale pohlédla vstříc velvyslanectví. „Samozřejmě, pokud byste ráda nejprve nabrala sil, můžete se vrátit se svými druhy do komnat Velvyslankyně. Ale nabádám vás k tomu, abyste neotálela. Situace se stává vážnější každým dnem… a daleko rychleji, než jsme všichni očekávali.“
K tomu se jí dostane rozhodných přikývnutí obou elfů… ač Taklain vypadá pořád poněkud vyvedený z konceptu…