Cesta zpět

Vážně to vypadalo, že Petrana krystalům nevěřila. Tedy, jestli to bylo spíše protože ji jeden explodoval v ruce, nebo ji to jen někdo naučil jsem soudit nemohla, přesto mi bylo jasné, že krystaly se daly používat vždy a také tak v mých očích zůstanou, i po mé nehodě. Jednoduše jsem nesnášela pachuť cizí many a měnit svou manu na něco, co pak vypiju? Ne, díky.

Přesto mne pozitivně překvapilo to, co mi dala. Žádná pachuť mi ale ihned řekla, že to musí být z nějakého vřídla, přesto, proč by mi to Petrana tak dávala, když vřídla many byly tak raritní. To mi připadalo dost divné, hlavně, když jsem v tomto městě nikdy vřídlo nepoznala a pokud to někdo měl vycítit, tak jsem to byla já. Elfové přeci jen měli delikátnější smysl pro manu a tak pro vřídla, hlavně většina z nich celý život vyrůstala a tak mnoho elfů se cítilo nesvých, pokud nebyly blízko stromu Života. V dávných časech tomu elfové říkali leckjak, ale magie vyvrátila všechny povídačky. Tedy, až tedy na věřící, to bylo pak jiné.

Už když jsem si myslela, že mne jednoduše utne, o něco se více rozpovídala. Já na její odpověď jen překvapeně zvedla obočí a zasmála se: „Ano, je tu od doby, co jsem se narodila,“ řekla jsem s humorem a věděla, že lidé dost často schovávali své poklady i nosům elfů, pokud ne trpaslíkům. A pokud toto město mělo nějaký žolík v kapse, tak o tom vědělo asi jen to absolutní minimum, jako byla Petrana. Otázka byla, za jakou cenu.

„Samozřejmě, že vám důvěřuji, kdyby ne, nebyla bych tu nyní s vámi a tam, kde jsem. Přesto moje zkušenosti z minulosti mi radí, abych nenechávala vše jen tak, čemuž rozhodně rozumíte,“ pokrčila jsem nevinně rameny a spolkla myšlenku, že pokud bylo vážně něco, co by tomuto město mohlo uškodit, tak jsem to byla já. Sice ne aktivně, ale pasivně. Věděla a tušila jsem nějak moc dobře, že kdyby se někdo dozvěděl, že já můžu být žolík pro Temnotu, tak buď přijdu ihned o život, nebo neopustím bariéry města a to se mi vážně nechtělo, i kdybych měla doživotní zásobu Lokky.

Tajemství

Při slovech Kaedor se Petrana hořce zasmála.
„Staré věci nám slouží lépe než nové. Krystaly se stávají nestabilními. Nejsou spolehlivé… ale s lektvarem je nesmírně těžké něco provést. Temnota ničí magii jako takovou víc a víc.“
Avšak Kaedor ví, že nejde jen o Temnotu… její vlastní pokusy s krystaly skončily tragicky kvůli Hlasům, nikoliv kvůli Temnotě. Všechna ta ničím neposkvrněná a zcela poddajná magie… Hlasy musí po ní jít jako vosy na med.
Ale když ochutná lektvar, zjistí, že necítíš ani náznak příchutě ani v energii ani v samotném nápoji – je to překvapení, neboť necítila žádné zřídlo kdekoliv kolem města, a to je něco, co se jen tak nedá přehlédnout. Navíc by to o tom bez tak musela vědět ze svého dřívějšího působení…
Další tajemství královských čarodějů?
Po této první výměně, když se obě čarodějky cítí trochu posíleny, obrátí se k vážnějším věcem.

Obě ztiší hlas a Kaedor osloví Petranu ohledně podivné bariéry, kterou nějakým způsobem dokážou udržovat královští čarodějové a která je uchránila před Temnotou.
Všimne si však, že Petrana váhá.
Nepotvrdí její slova. Vzhlédne hlavu stranou a vzhůru a dodá rozhodně: „Nemohu o tom mluvit. Špehové jsou všude. Nepřirození špehové. Město není bezpečné.“
Víc k tomu neřekne, ale po letmém pohledu na Kaedor přeci jen něco dodá.
„Toto město je staré. Možná, že zde někdy byly jen hořící trosky, možná, že tu někdy bývalo jen pár kamenů zarostlých travou, ale to nic nemění na to, že Akliana je staré město.“
Nepřívětivě se rozhlédne po vyprázdněných ulicích.
„Ti šílení prorokové vždycky mluví o nových bozích. A o nových pořádcích. Ale některé věci tu jsou pořád už celé věky, i když se je Inkvizice snaží zničit. Jenže moc království Reyonské ještě neopustila.“
Petrana se narovná a zdá se nesmírně hrdá. Mezi mnoha obyvateli města takový postoj Kaedor neviděla…
„Důvěřujte nám, madam. Máme své umění a svou starou moc. Tak starou, že s ní dokonce ani Temnota nemůže hnout.“
Vždy se zdála nesmírně pragmatická, ale souboj a náročné kouzlení s Petranou dozajista hnulo. Brzy však nejspíš tak sdílná nebude.

Dočasné přátelství

Bylo mi jasné, že Petrana nejspíše nebyla pro toto též, ale pravda mohla být jakákoliv. Pokud se dvacet mágů sejde a dva nesouhlasí? Dva se podřídí, ať se jim to líbí, nebo ne. I já jsem tak musela dělat, ale vždy jsem si našla nějaké kličky, které se nelíbily ostatním. Přesto je museli zkousnout, protože vyhrát argument proti mně bylo asi tak pravděpodobné, jako mne donutit zkoušet něco, co mi bylo proti srsti.

Pohled na Taklaina mi říkal, že očividně nebyl úplně jistý tím, co slyšel a pocítil. Hádala jsem i to, že to se mnou bude projednávat, ale co jsem mu měla říct. To, že Hlasy byly více méně mne bližší, než bych si chtěla dopřát? Ano, ale to jsem rovnou mohla říci, že takzvaná Sha jsem vlastně já. I když jak to nyní vypadalo, tak to, že nějaká Sha zabila jednu strážnou nebylo zas tak velké, když jsem nad tím ponechala svou hlavu o trochu déle.

Myšlenka, že bych měla naskočit na koně se mi moc nelíbila, ale vše bylo vyřešeno tak, že se všichni přizpůsobili těm, kterým koně utekly. Dávalo to i takovým, jako byl Taklain více prostoru na rozmyšlení, jak se o tomto bavit a já brala, že Erienovi to bylo asi tak trochu jedno. Spíše bral svůj kodex, kdy se měl chovat i vůči lidem stejně, jako k elfům, a proto nic nenamítal.


V čele s Petranou, překvapená její nabídkou jsem se tiše zasmála a vzala si ampulku: „Opět se éra vrátila k lektvarům? Pár zpět bych se s vámi hádala, že krystaly jsou jediná efektivní možnost na obnovení many,“ zavrtěla jsem hlavou a s nepatrným přičichnutím, spíše, abych poznala aroma, než že bych ti pohrdala, jsem upila. Problém s lektvary bylo vždy to, že pokud nebyly přímo ze vřídla, někde se ta magie musela vzít. Což znamenalo, že to byla více méně destilovaná magie nějakého mága a vždy se mi trochu znechucovalo ochutnávat cizí manu, abych ji sama pak dávala do svého těla. Krystaly se o toto postarali dost jednoduchým způsobem, protože krystalizace many způsobovala neutralitu, a tak tam nebyla žádná pachuť, nebo příchuť. Pro některé nevýhoda, pro mne bonus. Navíc se mana z krystalů dala absolvovat jinak než jedením. Přesto tu byli i tací, kteří si vypěstovali závislost na krystaly a kousaly je po desítkách denně. Nikdy jsem nepochopila, že jim to nevadí.

„Předpokládala jsem, že desítky mágů padly v prvním útoku Temnoty díky tomu, že je Temnota pozřela, ale jak to, tak vypadá, věc se má tak trochu jinak,“ řekla jsem potichu vůči Petraně, aby mě slyšela jen ona. „Hádám, že kdokoliv se připojí do královské gardy jako mág má nějakou pečeť, která vám umožňuje využívat magii města,“ zavrtěla jsem hlavou a dodala: „Ráda bych poznala toho, kdo toto radikální řešení navrhnul, místo výpravy do Zorad’Ulu, i když hádám, že toto není asi tak jednoduché, jako si to představuji. Pokud bariéra zakazuje vstup komukoliv, i těm, kteří jej vytvořili,“ zamyslela jsem se a přemýšlela. Znamenalo to, že se bariéra buď nějak překroutila a je dost nestabilní, proto se bojí kdokoliv s ní něco dělat, protože by město mohlo explodovat, nebo… je tam něco, někdo, co bariéru takto ovládá zevnitř. Někdo, kdo může být už dávno mrtvý a jeho esence je napojena na město, či hůře, stále naživu.

Po střetu

Petrana přikývne na poznámku Kaedor. Na její námitky k použití tak radikálního způsobu kouzlení, který teoreticky mohl vymazat celé město z mapy, odpověděla opatrně.
„Máme… své cesty. Nemusíte mít starost.“
Erien zpozorněl. Zdálo se, že mezi elfskými vyslanci a královskými čaroději existovala tajemství. Není divu… dokonce i vstříc zkáze budou někteří lidé pletichařit pro mrzký zisk a moc. Nebo možná jen z nedůvěry… a ze strachu. Nikdy nebylo na světě víc strachu než nyní…
Taklain se zdá poněkud nepřítomný. Nad něčím usilovně přemýšlí. Nebo ještě lépe, vypadá, že se zachytit myšlenku, která mu těsně unikla. Nic dalšího však neříká. Nyní se zdá ví zmatený než před chvílí, kdy mluvil vcelku jasně a rozhodně…
Jaký vliv na něj mohly Hlasy mít? Byly neodhalitelné a nesmírně prohnané… a jak Kaedor už sama zakusila, jakmile si někoho všimli, jen tak ho neopustily…
S trochou štěstí jen pocítil jejich moc a nyní se to pokouší zpracovat, bez toho, že by si ho Hlasy vybrali pro své další pokroucené plány. I tak by mohlo být lepší mu věnovat pozornost…
Kaedor byla koneckonců dle všeho jeden z mála smrtelníků, kteří vůbec věděli, že Hlasy existují.

Petrana se rozhlédla po svém koni… ale to zvíře ve strachu uprchlo. Elfští oři stáli nepohnutě a připravení plnit svou povinnost i navzdory sebehorší magické bouři. Běžná zvířata tak silnou vůli neměla.
Vzhledem k tomu, že teprve nyní je dohnala palácová garda, a Petrana se nezdála být schopná se sama bránit pomocí kouzel, zvolila chůzi pěšky než hnát gardu po boku koně – kterého by bez tak musela nechat hledat.
Erien a Taklain z úcty rovněž nenasedli a tím nevědomky prokázali Kaedor laskavost. Sice se necítila úplně jistě v kolenou, ale chůze po pevné zemi se jí nejspíš i v takovém stavu musela zdát příjemnější. Na rovné a pevné kamenné dlažbě bylo něco ujišťujícího…
Po chvilce vzpamatovávání a obnovy trochy energie, vykročila skupina směrem k palácové čtvrti. Ulice byly prázdné. Garda si držela odstup, a přitom zároveň kontrolovala zákoutí a uličky, aby nebyli snadno přepadeni. Elfové uctivě kráčeli kus za Kaedor a Petranou, neboť svým zostřeným sluchem zaslechli přání Kaedor mluvit s Petranou v soukromí. Otázka spíš je, zdali se Kaedor rozhodne nepočkat na rozhovor s někým výše postaveným…
Mezitím Petrana od svého opasku vyňala malou ampulku průzračného a jemně světélkujícího lektvaru. Vypila jej jedním douškem a s otazníkem ve tváři vytáhla další ampulku a nabídla jí Kaedor.
„Necítila jsem vás sice kouzlit, ale něco jste udělala a zdáte se velmi vyčerpaná. Je to posilující lektvar. Speciálně na obnovení magické síly… avšak obnovuje tělo i mysl také v jiných směrech.“
Zdálo se, že předchozí roztržka ohledně trpaslíka Doligana, byla prozatím zapomenuta.

Pilíře, ale na jak dlouho?

Cokoliv se stalo s Petranou se nezdálo jako něco, co jsem kdy zažila. Využití ostatních mágů jako jednotlivých pilířů na silnější kouzlo bylo vždy používáno v masivních kouzlech. Připadalo mi, jako kdyby někdo provázal všechny dostupné mágy jakýmsi kouzlem na využití jejich těla jen jako vztyčných bodů, do kterých se může přelít magie a jejich těla se buď zlomí a budou využita na útok, nebo to přežijí. Bůh ví, jaké následky takováto kouzlo mělo, protože většina hromadných kouzel bylo zakázáno díky možnosti úmrtí cílů, a proto se potom používaly různé artefakty a krystaly, které když se zničili, tak se více méně nic nestalo.
Problém asi byl, že většina těchto artefaktů se skladovalo ve městě, které nyní žilo ve svém vlastním paradoxu a kdokoliv toto řešení vymyslel neměl na výběr. Buď toto, nebo životy toho zbytku, co zde ještě žilo.

Temnota se čím dál tím více přibližovala a já byla připravena využít své schopnosti a vznítit to, co bude k dispozici. Bohužel, jediné, co bylo byly Hlasy, které se okolo mě točili jako žraloci. Kdo ví, jestli čekali na útok Temnoty, nebo se mě snažili bránit. Vážně jsem nevěděla, co se tady děje, ale bylo mi jasné, že moje oči dokázaly nyní pracovat s magií tak, co Temnota potřebovala. Tak, že by mě využila stejně, jako nyní město využívalo nejspíše všechny královské mágy. Jen můj výsledek by byl vyhubení všeho, co tu zbylo a ne záchrany.

Taklain, pomalu vyšilující z Hlasů a já slyšící to šeptání a rady, tak chaotické, že z toho byl nesrozumitelný šum. Z nějakého důvodu ale Hlasy nechtěli na mě zaútočit… možná to bylo z důvodu, že kdyby Temnota vyhrála, pohltila by je též.
Vážně to vypadalo, že nynější doba se odehrávala v tom, že vyšší strany si hrály s lidmi, elfy a trpaslíky tak, aby byly jen vztyčné body pro jejich hry. Doba se změnila… kdy tyto rasy ohýbaly tyto mocné entity k jejich představám, nyní to bylo naopak. Jak poetické.

Jakmile ale kouzlo města bylo dokončeno, nejenže udeřilo do Temnoty, ale i do Hlasů, které okamžitě zmizely. Já polevila a krátce vydechla s menším usyknutím s pohledem tam, kde byl Cizinec. Byl pryč.

V ten moment se ozval Taklain, který obviňoval toho poslance Hlasů jako toho, kdo přivolával Temnotu, i když já věděla moc dobře, kde se měla pravda. Petrana popošla kousek ke mně a potvrdila mi přesně to, co jsem čekala. Vypadala zmatená a nepřítomná za posledních pár minut.
„Ano, jsem v pořádku,“ řekla jsem krátce a dodala: „Budu si s vámi chtít promluvit v soukromí Petrano, popřípadě s vašim nadřízeným,“ dodala jsem a podívala se na Eriena a Taklaina: „Chápu, že nynější situace si vyžaduje radikální řešení, ale řešení, kdy by se toto mohlo zvrhnout není zrovna ideální,“ řekla jsem a přemýšlela, co by se stalo, kdyby se Hlasům nebo Temnotě povedlo vznítit jednoho z královských mágů? Nejspíše by vznikla řetězová reakce, kdy by explodoval celá bariéra paláce a smazala by toto město z mapy. Nemluvě o Inkvizici, která zde ve městě mohla být. Ale co já vím. Třeba se toto kouzlo mělo jinak a já viděla jen negativa.

„Ano, měli bychom se vrátit, dobrá práce. Chci, aby jste byla zkontrolávána královským mágem na magické zranění a jak to tak vypadá... já budu potřebovat to samé,“ řekla jsem a promnula si krk. Temnota o mě věděla a kdekoliv budu? Nejspíše se mě bude snažit dostat, jen aby pokořila toto město. A kdo ví, jak na tom jsou Hlasy. Jistě by se jim hodilo mě mít v rukách, aby mne v nejhorším případě prodaly Temnotě za své vlastní krky.

Blížící se Temnota

Hřmění sílilo. Srdce Kaedor bušilo nepřirozeným tempem. Oči jí zaplavil oheň – to v nich cítila světlo, ve které se měnila zaříkávající Petrana. Lidská čarodějka jí upřeně sledovala, jako by se jí snad snažila nějak uhranout, a její síla se střádala na člověka skoro neuvěřitelně. Avšak královským čarodějem se nestává jen tak někdo.
Taklain stál na místě, pohled prázdný. Upíral ho vůči ztemnělého slunci. Jeho tvář byla bledá, ale nehýbal se. Stál jako socha – neslyšel její slova.
Kaedor měla pocit, že jí energie pohltí. Cítila, jak se Temnota natahuje, aby jí pohltila. Začalo jí docházet, že jakékoliv kouzlo, druidské nebo jiné, které provedla, dokud byla spojená se Sférou magie, z ní dělalo maják pro Temnotu – co víc, vstupní bránu, kterou mohla proniknout i do města s tolika ochranami jako byla Akliana.
Sama viděla, že znalost Sféry umožňovala prostupovat bariérami, které se zdály jednolité, jako byly artefaktové štíty palácové gardy. A co byla její snaha o kouzlení jiného než otevírání své vlastní síly okolnímu světu… jen se nacházela zčásti v jiném světě než dříve.
Nyní se cítila jako hromosvod na vrcholu bouře či elektroda v laboratoři šíleného vynálezce. Byla jen otázka času, než si jí Temnota najde a pohltí… a pak bude pokračovat v útoku na celé město.

Měla pocit, že by jí už dávno Temnota nalezla a zničila, kdyby kolem ní nevířila moc Hlasů v divokém šelestu překřikujících se našeptávačů. Nebyla si jistá, zdali panikaří, nebo zdali jí pomáhají úmyslně. Moc Hlasů byla nesmírná ale někdy nejednotná.
Byla to však energie, kterou šlo v nouzi vznítit. To bylo něco, co by nejspíš Temnotu zastavilo.
Už viděla první temné úponky, které se vztahovali z oblohy, od zatmělého slunce.
Ale takový akt by sežehnul i jí… dokonce ani její zapečetěná síla se nemohla ubránit takovému výbuchu energie.
Uslyšela za sebou tichý hlas Taklaina: „Nemůžeme… nemůžu…“ Držel se za hlavu. Možná, že slyšel Hlasy.
Petrana vykřikla poslední slovo v elfské řeči. Od čarodějky k obloze vyšlehl zářivý jazyk. Několik podobných záblesků se objevilo z jiných částí města.
Zahřmění zaznělo ještě jednou a z oblohy, která byla před momentem čistá, sjel blesk. Udeřil jen pár metrů od Kaedor. Veškerá energie, kterou kolem sebe cítila, se uvolnila. Znejistěla. Vše se začalo vytrácet. Mrak skrývající slunce zmizel. Hřmění skončilo. Nebezpečí zmizelo.
Tentokrát byla Temnota ještě daleko… Kaedor jí nespatřila jako víc než temný stín na obzoru. Proto je královští čarodějové zvládli zahnat i bez její pomoci. A tentokrát se Kaedor nepokoušela kouzlo dokončit, jako prvně. Avšak nyní už Temnota věděla, kde Kaedor je… a jak jí využít, pokud znovu otevře svou moc – svou duši – širé Sféře.

Taklain nedaleko ní se zakymácel – Erien ho zachytil. Petrana přiběhla ke Kaedor. Čarodějka jí sledovala zmateným, neurčitým pohledem – a sama vypadala nesmírně unavená.
Slyšela, jak Taklain říká: „Ten… ten šílenec… ten šílenec přivolával Temnotu…“
Petrana ještě jednou pohlédla na Kaedor. Zaváhala jen na chvíli. „Ano… vypadá to tak. Je dobře, že jsme byli blízko. Mohla jsem využít sil města a zabránit tomu…“
Kaedor se mohla konečně zas v klidu rozhlédnout. Hlasy byly pryč – zmizely beze stopy tak, jako se objevili. Jen tělo šíleného proroka si vzali sebou… z hromádky šatů se pomalu vytrácel nafialovělý prach. Než se Kaedor stihla znovu nadechnout, byl pryč.
Cizinec byl pryč. Jako by zde nikdy ani nebyl.
Petrana pohlédla zpět na Kaedor: „Jste… jste v pořádku? Nejsem si tak docela jistá, co se stalo. Ten muž se vás pokusil zabít. Ale nepovedlo se mu to. Pohltil můj blesk, jako by to bylo nic… Druhý ho dle všeho dostal,“ poznamenala. Skutečně, zásah blesku, který Kaedor osvobodil jak od víru Hlasů, tak od blížící se Temnoty, udeřil do místa, kde nyní ležela jen hromádka popálených šatů.
„Je na prach,“ poznamenala Petrana trochu nepřítomně. „Měli… měli bychom se vrátit do Palácové čtvrti. Budeme potřebovat nabrat síly… dva útoky v tak krátké době…“
Všichni na náměstí se pomalu začínali vzpamatovávat.

Zase všichni spolu

Jak to, tak vypadalo, můj plán fungoval, ale ne úplně tak, jak jsem předpokládala. Jedno ze základních druidských kouzel dělalo úplně něco jiného, než by mělo. Byla pravda, že se jednalo o rozprostření energie do éteru, ale to, že to opět začalo lákat Temnotu jako zakázané artefakty nové studenty jsem vážně nečekala.
Petrana se pokusila o kouzlo, které Hlasy doslova pohltili a Petrana po začátku mého kouzla začala chrlit elfská slova ve snaze něco vykouzlit. Za normálních okolností bych nečekala, že člověk zvládne elfskou magii, protože většina kouzel elfů byla prostě dost složitá a nepraktická, aby lidi zajímaly. Ale asi se doba vážně změnila.

Hlasy se samozřejmě začaly stahovat k tomu, čemu věřili. K osobě, která jim dopřála možnost žít a nebýt smazána a já doufala, že Petrana se brzo pokusí něco udělat. „Petrano, o cokoliv se snažíte, nebude lepší příležitost, než je nyní!“ Vykřikla jsem a pokusila se přerušit druidské kouzlo, které lákalo Temnotu a sama šla do protiútoku. Nataženou rukou ne vůči Hlasům jsem byla připravena vznítit jejich energii, jakmile bude dostatečně blízko. A Cizinec? Nejspíše věděl, co chci udělat… věděl, že je chci zapálit, přesto já doufala, že i když Hlasy využívaly lidi a elfy jako loutky, tak zde byla ta myšlenka, že k něčemu budou. Že pokud chceme porazit Temnotu a Inkvizici, tak musíme přijmout i takovéto strany, ne, že je hned zavrhneme, i když očividně jejich přítomnost v lidské mysli nebyla úplně ta nejrozumnější.

„Taklaine, pokud máte nějakou možnost vzdáleně varovat království, je na čase tak udělat! Jestli se toto zvrhne, budeme čelit druhému útoku Temnoty!“ Křikla jsem na něj ve snaze se soustředit a bránit se Hlasům. I když na mne nebyli napojeni, tušili, že pokud si se mnou bude zahrávat, nebudu se zdráhat.
Možná byla chyba vsázet na Petranu, ale co jiného jsem měla dělat?

Staří známí

Taklain se zahleděl na Kaedor a poté na scénu, která se před nimi odehrávala. Krátce přikývne. Erien rovněž učiní tak, jak chce. Nejspíš je to naléhavostí v jejím hlase.
Obrátí se na koni a začne vyhánět váhající trhovce a popohánět lidi. Strážní, kteří nechtějí mít s šíleným mužem nic společného, se rychle chopí jeho příkladu a začnou je dostávat z náměstí. Sami se přitom také hledí klidit.
Kaedor přistoupí k dvojici. Šíleně se smějící muž si jí všiml. Zpod kápě byl vidět úšklebek. Petrana nevěnovala Kaedor žádnou pozornost.
Čarodějka udělala krok vpřed a vztáhla před sebe ruku – z konečků jejích prstů vyletěl klikatící se blesk směrem k muži. Ten cukl hlavou a máchl rukou. Kaedor však cítila, že to nemělo s tím, co se stalo nic společného.
To Hlasy pohltili energii blesku. Z klikatící rány se stalo jen jiskření, které brzy zmizelo. Oči Petrany se zúžili. Nadechla se – ale v té chvíli se Kaedor pokusila zopakovat své druidské kouzlo.

Už první hláska způsobila vlny rezonující napříč Sférou magie. Při první slovu pocítila chlad a zaslechla hřmění. Ucítila spíš než uviděla mrak, který se zjevil odnikud a zakryl slunce.
Taklain i Petrana se ustaraně rozhlédli. Petrana však neváhala – z jejích úst se najednou začal valit příval slov v elfském jazyce. Cítila, jak se lidská čarodějka ve Sféře magie mění v zářící plamen soustředěné energie.
Ale co víc, cítila to, co přicházelo – to, co jí znovu našlo. To, co jí chtělo využít, aby to překonalo ochrany města. Viděla do Sféry… ale sama nebyla neviditelná věcem, které v ní vládly. A v té prázdné pustině energie vládla jen jediná, vše požírající entita.
Při druhém slově hřmění zesílilo. Kaedor ucítila, jak se Hlasy zničehonic stahují k ní. Jako jiskry kolem ocelové tyče za divoké bouře…
Nezajímali se o její slova – přicházelo něco, co ničilo a požíralo všechno. Hlasy neváhali použít všechno a cokoliv k tomu, aby se ochránili.
Muž k ní vztáhla ruku – jeho tvář byla sevřená bolestí. Sledovala, jak z něj Hlasy vysávají sílu, jak odchází od něj k ní. Nebyla to ani zdaleka jednotná entita… ale to už věděla. Znovu pohlédla na trpícího šílence.
Zamrkala. Za ním… za ním něco spatřila. Mezi prchajícími lidmi stála jedna nehybná postava pozorovala jí. Postava v rouchu, která si může jít kamkoliv chce. Kdosi, kdo tak docela nepatřil do tohoto světa.
Blížila se zkáza. Petranino zaříkání nabíralo na intenzitě. Taklain se zmateně díval na Kaedor – a cítila, jak se do ní opírá moc těch Hlasů, které zůstávali u pološíleného rádoby proroka.
To vše za bedlivého pozorování Cizince, který stál v pozadí.

Staré kouzlo v novém podání

Netrvalo zas tak dlouho, abych se dostala k víru dění. Vypadalo to, že ani Erien, ani Taklain mi nějak nebránili, protože asi tušili, že pokud se mi něco nezdá, tak by mi mohli věřit. Sice jsem pro Petranu byla jen jakási elfka, co má divnou magii, ale Erien mne stále viděl jako Kaedor di Valiora a Taklain snad věřil mému úsudku.

A jak jsem tušila, tak se ukázalo, že všechno je tak, jak jsem předpokládala. Hlasy si našli novou oběť, nebo vyvoleného? Kdo ví, jak se věc měla, ale nyní kdokoliv tento muž byl, viděla jsem zcela jasně, že Hlasy mu propůjčují sílu, jako propůjčovaly mně, když jsem se s nimi zaplétala.

Co jsem ale usoudila dost rychle bylo to, že buď Hlasy jej donutili zešílet, nebo to byl prostě někdo, kdo neměl již moc psychickou stabilitu.
„Taklaine, pokud ucítíš, že ochranná bariéra u Petrany slábne, chci, abys vykouzlil jakékoliv kouzlo na ničení bariér mezi něj a Petranu. V ten moment se pokus dostat Petranu z tohoto místa. Pokud by se ti nepodařilo se střetnout ze zemí, přeruš kouzlo a zmiz též… bylo by už pozdě,“ podívala jsem se na něj s plánem se pokusit rozrušit tok energie mezi Hlasy a Petranou. Aneb, všechny proudy magie byly nějak silné a kouzla na ničení bariér většinou byla ta s nejsilnější koncentrací. Moment, kdy by Taklain přeťal tok energie mezi Hlasy a Petranou by byl jediný moment, jak ji zachránit. Pokud se to nepodaří? Bude již pozdě.
„Eriene, ať se kdokoliv bez magického štítu dostane pryč z tohoto náměstí. Čím více lidí tu bude, tím silnější nepřítel bude,“ špitla jsem krátce a seskočila z koně a rozešla se vůči tomu, který oznamoval příchod hlasů, tvořící trojúhelník vůči Petraně a tomu, kdo hlásil slovo Hlasů.

„Cokoliv je zač Petrano, je to stejná magie, jako měla kouzelnice s jménem Sha. Buďte hodně opatrná,“ řekla jsem a otočila pohled vůči hlasům: „Je jen jedna věc, které se očividně bojíte… opusťte toto tělo, nebo tentokrát budete vy těmi, kteří nebudou na vítězné straně,“ usmála jsem se a začala: „Haes nirr serr, ledisa…“ s jednou rukou vůči nim a druhou vůči nebi. Cokoliv tehdy kouzlo, které jsem zkusila vyvolalo, bylo to něco, čeho se hlasy bály. Sama jsem nevěděla, co toto kouzlo v mém podání umí, ale pokusila jsem se o znovureprodukci.

Představení

Oba elfové na Kaedor krátce pohlédli. Spatřili záblesk v jejích očích a změnu v jejím postoji – a poté přikývli.
„Ano, pojedeme za ní. Nelíbí se mi to,“ přikývl Taklain. Erien jen mlčky pobídl koně napříč davem za čarodějkou. Kůň Kaedor ho následoval téměř sám a bez pokynu… sice je chytrý, ale nyní potřebovala jistotu v každém kousku jejího těla… to jí říkali všechny její instinkty.
Zatím se z jeho hřbetu alespoň může podívat na to, co se děje.
Jak si razila s oběma elfy cestu davem, všimla si volného prostranství, které tvořili lidé, prchající z náměstí.
Na tom místě bylo několik mužů – a síla, kterou cítila, tam měla své epicentrum.

Bylo tam asi deset strážných, kteří stáli v nejistém shluku. To nebyla palácová garda ani elita hlídající brány – žádné artefakty, jen měkká těla a křehká ocel. Pro magii hračička… pro sílu Hlasů stěží pírka v bouři.
Stál tam ale i důstojník, ke kterému právě přijížděla Petrana. Ten měl na sobě nejspíš nějaký ochranný amulet, podle toho, co mohla Kaedor soudit z jeho ztlumené aury.
Krom toho tam bylo to hlavní představení, samozřejmě.
Dva muži tam stáli proti sobě – kolem leželo několik těl mrtvých strážných. Těla byla znetvořená a spálená k nepoznání… jako poleptaná kyselinou… ale nebyla proměněná ve fialový prach, tak jak to zažila Kaedor.
Jeden z mužů byl léčitel – čaroděj specializující se na život, růst a obnovu. Jeho pracovní roucho bylo doplněné zeleným pásem a drželo těsně u těla, aby nepřekáželo. Pomocí kořenů rašících ze země se pokoušel držet druhého muže na místě.
Ten byl oděn v nenápadném, šedém oblečení, hlavu skrytou pod šedou zašívanou kápí. Vznášel se několik palců nad zemí. Byl centrem té síly. V hmotném světě jako by lehce zářil… ale ve sféře magie pulsoval cizí, podivnou energií. Pro běžného čaroděje to bylo nepoznatelné. Byla to neznámá síla – nikdo nebyl schopný vidět stovky proudů energie, které pramenili z malých fialových hvězd hluboko pod Kaedor.
Krom jejích očí to nikdo nedokázal rozeznat. Pro ostatní ta magie musela přicházet zdánlivě odnikud – neboť tak docela vlastní tomu muži nebyla.
Kořeny a jiné projevy magie života neměli nejmenší šanci se téhle cizí síly dotknout – stěží zvládli držet muže zaměstnaného. Mávl rukou sem a tam, a kořeny popadaly k zemi – jako by jen máchnutím ruky dokázal udusit běžnou magii. Kaedor viděla, že to Hlasy vysály energii kouzel léčitele. Neměl šanci.
Uslyšela muže v kápi křičet – a smát se:
„Noví Bohové! Noví Bohové vás osvobodí! Pohleďte na jejich sílu! Síla, která pokoří Temnotu! Sláva! Sláva Církvi! Sláva pontifovi! Sláva Inkvizici!“
Muž zavřískal další slova: „Sláva Novým Bohům!“ a máchnutím ruky vysál z léčitele veškerou energii. Tělo bezvládně padlo k zemi. Hořící životní energie začala vytvářet ona ohavná zranění…
Petrana vše sledovala chladně. A Kaedor věděla, že se právě chystá něco udělat.