Dílna

To, že trpaslík začal mluvit prastarým jazykem trpaslíků mě nepřekvapilo, spíše mne překvapilo to, kolik z ostatních trpaslíků mu rozumělo. Starý jazyk elfů se více méně již nepoužíval a věděli jej jen ti, kteří to k něčemu potřebovali. Tedy, nepochybovala jsem, že Erien a Taklain by mému jazyku v staré elfštině rozuměli, ale potkala jsem se již se studenty, kteří prostě tento jazyk neuměli. Stačilo jim pár slov ke kouzlům, a to bylo vše. Přeci jen byla pravda, že na co používat tento jazyk, když se můžeme bavit na úrovni magie mysli a sdělit si zprávu takto. Bylo to vážně něco, co se elfové učili, když už neměli, co a chtěli vypadat trochu více znalí.

Krátké kývnutí na Tomana a cuknutí koutku, kdy Petrana chtěla jít samozřejmě se mnou, ale nebyla vpuštěna. Potřebovala lekci a toto byla ta lekce, která ji ukázala, že ani její status ji vždy nedostane všude. Měla armádu, měla jméno, ale trpaslíci ani Toman by ji nepustili dovnitř. Navíc, její státus ji nedovolil prostě se dostat do budovy za pomocí magie, jaká to škoda!

Věděla jsem, že Doligan mne též může poslat ke všem čertům, ale nějak jsem sázela na to, že jsem přeci jen Aedhala jaksi rozbila já. Tedy, nevypadal předtím vyloženě naštvaný, spíše nadšený nad tím, že jsem dokázala rozevřít toho automatona. Přesto jsem zaklepala navzdory hluku a vstoupila do jeho dílny. Vědoma, že zaklepání je asi poslední, co může slyšet jsem hlasitě řekla: „Mistře Doligane? Máte na mne moment?“ Ve snaze na mne upoutat pozornost mezitím jsem šla po schodech dolů.

Zpátky u Doligana

Trpaslík sleduje Kaedor podezřívavě, ale nechá jí mluvit. Když Kaedor skončí, tvář šlechtice Kuprilama je pořád stejně zachmuřená a nedůvěřivá…
„Dobrá, dobrá…“ zamumlá trpaslík. A poté se obrátí ke svým druhům vedle sebe – a z jeho úst se vyhrne záplava trpasličích slov. Je to prastarý a mocný jazyk… ne sice tak krásný či mystický jako jazyk elfů, ale i on nese svá tajemství. A málokdy mu rozumí jiní než trpaslíci.
Kaedor nerozumí v trpasličtině víc jak pár slov… Když pohlédne na Tomana, ten upřeně hledí na trpaslíky a pomalu se mu hýbou rty, jak se pokouší si překládat – ale i kdyby se od Doligana naučil něco z Malhornské řeči, šlechtic mluví rychle a rozhodně neplánuje na poslouchajícího muže brát ohled. To už by to rovnou mohl říkat řečí, kterou by všichni přítomní ovládali.
Dostane se mu několika krátkých odpovědí – Kaedor pozná různé variace na ano či ne. Zdá se, že ano převládlo.
Trpasličí šlechtic se k ní obrátí a přikývne.
„Pak je vše v pořádku. Sama uvidíte, zdali s vámi mistr Doligan bude chtít mluvit…“
A s tím jí ustoupí z cesty. Toman zprvu zaváhá a zamumlá cosi jako: „Nikdo nemá mistra rušit…“ ale poté zmlkne a obrátí se ke dveřím.

Kaedor ho následuje a je vpuštěna dovnitř. Dva elfové a průvod lidí zůstanou zpátky, stejně jako všichni trpaslíci – což někteří z nich hodnotí rozhořčenými zvoláními ve svém jazyce. A slyší za sebou i zvolání Petrany:
„Tak počkat! Nemůžete s ním jednat sama-“
Ale čarodějka jedná příliš pozdě a vstupní dveře se za Kaedor zaklapnou.
Dům je velmi tichý oproti ruchu ulice.
Toman pohlédne na Kaedor a ukáže ke dveřím, které po schůdcích míří kamsi do sklepení. Trpasličí domy mají vždycky víc pater směrem dolů než nahoru.
„Tady tyhle dveře vedou do dílny. Mistr říkal, že ho nikdo nesmí rušit.“
Toman se obrátí zpět ke vchodu a otevře. Kaedor ho slyší zadrmolit omluvu jak v Reyonském tak v Malhornském jazyce – a slyší i rozhořčené dožadování se Petrany, která se jistě cítí ukřivděna. Toman jí nevěnuje pozornost a obrátí se zpět proti Kaedor. Poté dodá:
„Vstupte na vlastní nebezpečí, tohle já si neberu na svědomí.“ Učedník váhá.
Kaedor si uvědomí, že ticho není tak úplné jak si myslela. Slyší syčení a skřípění – vycházející zpoza dveří. Kdoví jaké šílené trpasličí vynálezy se za těmi dveřmi skrývají… ale ať už jsou jakékoliv, Doligan je jistě v práci na plno.
Co to mohl v Aedhalu objevit, že přitáhl pozornost tolika trpaslíků…?
Snad jí bude moct poskytnout magii odolného automatona…

Snaha

Lidé se vždy snažili vše uchopit tou nejsurovější možností, co to šlo. Nedávala jsem jim to za zlé, jistě to bylo lepší, než elfské přemítání a trpasličí snaha mít vše podloženo minimálně třemi papíry. Přesto toto nebyl zrovna nejlepší moment, kdy se měla zapojit do konverzace a já věděla, že mi jen přitížila na dané situaci.
„Věc se má tak, že potřebujeme automatona, který je poháněn magií a ideálně byl cílený na zabíjení mágů,“ řekla jsem na rovinu vůči šlechticovi a dodala: „Což právě, Aedhalo, například bylo. Upřímně nevím rozdíl, který byl mezi ním a strojem, který se mě několikrát chtěl zabít, ale beru to jako dílo na stejném principu,“ řekla jsem nepřesně, protože jsem věděla, že trpaslíci se jistě hned budou obracet na to, že Aedhalo a automaton na zabití mága je úplně jiná kategorie a bůh ví co. Ano, Aedhalo mělo v sobě nějakou duši, osobnost, nebo prostě jen chtíč, ale i tak. Pořád jeho vnějšek byl neprůstupný magií, protože si moc dobře pamatuji, že číst jeho auru bylo tak nemožné, jako se snažit uklidnit Petranu.

„A protože mistr Doligan je jediný, kterého v tomto městě znám, kdo by měl nějakou zkušenost s automatonem, který je tvořen z materiálu, jako zde přítomná garda,“ ukázala jsem směrem ke gardě Petrany a království a dodala: „Tak si s ním přeji mluvit. Řekněme, že když pomineme veškeré okolnosti, tak máme nějakou společnou historii, což zde Toman může potvrdit a pokud vás to uklidní, půjdu za mistrem Doliganem sama, aby bylo jisté, že pokud bude padat dohoda, tak jenom z mých úst,“ řekla jsem směrem na trpaslíka ve snaze jej takto donutit kývnout. Bonusem bylo to, že jsem mohla zbytek mé výpravy nechat za sebou, což například Erien nebo Taklain mi nevadil, ale Petrana by jistě zase začala strkat nos do něčeho, do čeho nemá.

Dohadování a přemlouvání

Trpaslík si na nic nehrál – při prvních slovech Kaedor nedůvěřivě zúžil oči a nevěřícně se zeptal:
„Vy? Elfka? Slyšel jsem, že mistr Doligan si drží všelijakou společnost ale…“
Uslyšela za sebou odkašlání Eriena, který poté promluvil s autoritou zkušeného šermíře a letitého ochránce elfské enklávy v tomto městě.
„Mistře trpaslíku, v dnešní době by i naše národy měli hledat způsoby, jak spolupracovat proti nepřátelům, kteří stojí proti nám všem.“
Výraz šlechtice Kuprilama byl za jeho vousem nečitelný – pouze ho slyšela zamumlat: „Jistě, jistě, samozřejmě…“
Mezi elfy a trpaslíky panoval velice, velice křehký mír. Dříve v historii spolu do krve bojovali daleko častěji, než stáli po boku… ač i to se stalo. Kaedořin lid, který žil na severu a dál od velkých trpasličích sídelních měst, s nimi většinou udržoval lepší vztahy – koneckonců mezi jejím národem bylo i
mnoho čarodějů, kteří se nebránili studentům z lidského pokolení… zde na jihu však vztahy bývaly podstatně vyostřenější, neboť nejzazší kořeny Almúrienského hvozdu se téměř dotýkaly kamení Malhornských hor. Avšak dokonce i zde byli elfové, kteří věděli, že nikde jinde než u trpaslíků nenajdou řemeslný um, po kterém jejich cit pro dokonalost touží – a tak i zde už nejméně století panovala mezi oběma rasami nejistá dohoda o smíru.
Zdálo se tedy, že trpasličí šlechtic nechtěl vyvolávat žádný konflikt.

Když však jmenovitě zmínila Aedhalo, opět se vrátil ke svému původnímu tónu: „To je sice možné, avšak jedná se zcela jasně jen o trpasličí záležitost, na které jste mohla mít svůj podíl – ač mluvit o vlastnictví je dle mého poněkud přehnané… – ale kterážto záležitost by měla být vyřešena mezi syny Malhornů a netřeba, aby do toho vstupoval Lesní lid. Je to dědictví Žulové koruny-“
Zatím Toman nechával Kaedor na pospas šlechtici a sám se ohlížel po jiných trpaslicích, kteří se v nepozorovaném momentu pokusili získat jeho pozornost nebo dokonce přímo vstoupit nepozváni do Doliganova domu.
Petrana a její muži se zdáli být nedočkaví. Lidé byli v jednání s trpaslíky ještě neohrabanější, protože zatímco elfové s nimi sdíleli alespoň trpělivost. To u lidí nebýval ten případ. Snad u čarodějky se dalo předpokládat něco jiného, ale ani to nebylo zárukou.
Popošla vpřed a promluvila:
„Můžeme se pohnout dál? Nevím, jaký je problém, ale jsem královskou čarodějkou a muži, které se mnou vidíte, jsou královskou gardou. Koruna chápe potíže městských trpaslíků a oceňuje jejich um v obraně města, ale naše jednání s mistrem Doliganem bude s trochou štěstí krátké a plodné – a nijak se nedotkne vašich trpasličích záležitostí.“
Šlechtic Kuprilam si lidskou čarodějku změřil od paty až k hlavě a pak se obrátil ke Kaedor:
„Vy tvrdíte něco jiného. Jak to tedy je? “

Trpaslíci

Situace vypadala dost vyostřeně a já se musela divit, co vlastně trpaslíci řešili. Hned od začátku to ale vypadalo, že chtějí absolutně něco jiného a kdo ví, co právě Doligan vymyslel, že to všichni takto chtěli. Nejenom, že se Toman nechtěl a nemohl moc zapojit do konverzace, ale ještě k tomu se trpaslíci vměšovali do toho, kdo má a nemá co strkat nos do těchto věcí.

Podívala jsem se po okolí ve snaze najít nějakého trpaslíka, který byl přítomný při Aedhalovi, když se „rozbil“, protože by potvrdil má následující slova. Doligan samozřejmě „vlastnil“ Aedhala, ale já byla ta, která jej jakýmsi divným způsobem rozbila, aby jej mohl rozebrat a nyní nejspíše využít.

„Je to z důvodu, že já mám značný podíl na tomto vynálezu a je v mém zájmu, jako částečný vlastník vědět, v jakém je stavu,“ řekla jsem na trpaslíka a mírně se na něj zamračila.
Situace se dost změnila za dobu, co jsem byla v Hvozdu a něco jako: "Investování do trpasličích projektů“ bylo pro většinu elfů nemyslitelné, přesto někdy to bylo potřeba. Mnoho artefaktů byla z materiálů, kteří jenom trpaslíci umějí zpracovávat, a tak mnoho bohatých elfů chtělo ruce trpaslíků, i když jim to bylo proti srsti.

„Jistě zde Toman potvrdí, že mistr Doligan a jeho kolegové našli Aedhala po tom, co potkali mě,“ podívala jsem se na Tomana ve snaze toto nějak zahrát. Ano, mohla jsem si prostě říct Petraně o zlato a zároveň tomuto trpaslíkovi říct o Automatona, který funguje a je poháněn magickou energií, ale vážně jsem chtěla vědět, co se stalo tomu Aedhalovi. Cokoliv to bylo, nejspíše mne to zachránilo, a i když mi mělo asi být jedno, co se mu stane? Nemohla jsem udělat více než aspoň zjistit, k čemu je nyní používáno.

Trpaslíci

V jednom měla Kaedor na první pohled pravdu… přes trpaslíky se jen tak nedostanou… Už jak seskočila z koně a začala kráčet k Tomanovi, začali se někteří pošťuchovat a hlasy v trpasličtině zesílily.
Několik mužů také cosi zvolalo, ale většině bez tak nebylo rozumět. Když se postavila před Tomana a promluvila, už zmiňovaní důležití trpaslíci se začali tvářit ponejprv překvapeně, pak co nejdůležitěji, pak uraženě a pro jistotu ještě trochu důležitěji.
„Madam!“ řekl první a nedal vůbec prostor Tomanovi odpovědět. „Tohle je záležitost mezi námi a mistrem Doliganem.“
Učedník už se nadechoval – a trpaslík mu zas skočil do řeči. Tentokrát to byl jiný, ale o nic méně razantní.
„Není žádný důvod, proč by se do věci měla tahat Koruna – tohle je záležitost trpaslíků… maximálně ještě cechu vynálezců…“
Cech vynálezců… ještě horší skupina na politikaření než elfský dvůr. Ale tam se dalo alespoň rozhodně víc pořídit s trochou zlata.
Toman pohlédl na Kaedor – a pořád byl přitom trochu nejistý, koneckonců stále si chováním a statutem elfské čarodějky nebyl jistý a jejich společné zkušenosti mu mnoho nedaly.

Možná, že by mohl trpaslíky umlčet a dát jí slovo, nyní se však spíš ohlížel po palácové gardě a po čarodějce Petraně. Podobně se zájmem si prohlížel i Eriena a Taklaina, kteří stáli po boku Kaedor.
„Mistře Kuprilame-“ začal poněkud chabě učedník, ale onen první trpaslík teď mluvil s Kaedor. Zdálo se, že alespoň významnou část tohoto procesí zastupoval.
I když ho kryl luxusní plášť s kápí, kterou měl na hlavě, viděla na jeho nepříliš přívětivý obličej i na zbroj, kterou se honosil.
Mnoho trpaslíků nosilo kápě, zvlášť těch, kteří pocházeli z hor a nebyli zvyklí na otevřené prostory z měst… a v dnešní době tím také někteří demonstrovali jistý odpor k povrchu jako takovému. Bylo to určité prohlášení o názoru dotyčného ohledně národů setrvávajících nad zemí…
Obličej byl široký, nos zpřelámaný a srostlý… u člověka tvář rváče, u trpaslíka jen známka zdravé výchovy a spokojeně prožitého mládí. Ale tenhle už měl pěkných pár desetiletí za opaskem. V dlouhém nezdobeném vousu už byla tu a tam nějaká šedina… avšak docela ladila se stříbrem, které na sobě trpaslík měl. Krom jednoho jednoduchého prstenu, nejspíš runového, si Kaedor všimla i pár dalších ozdob na zbroji ze stříbra.
Zbroj samotná, neboť bohatší trpaslíci se často chlubili zbrojí tak umě vytvořenou, že jí nebylo nepříjemné nosit každý den, byla mistrovským kouskem na první pohled. Z lehkých slitin a se složitým a přeci prostým vzorem… krytá jen jednoduchou látkou, jako by se trpaslík nechtěl hlásit k žádné mocné rodině…
Tohle skutečně byl významný trpaslík. A nyní se bojovně rozkročil před elfkou a otázal se jí:
„Navíc skutečně nechápu, jaký zájem na tom mohou mít elfové, pokud tedy dovolíte, madam!“
Slušně řečeno: ,Proč do toho strkáte nos?‘.
Otázka jen je, do čeho ten nos strkala…

Královské záležitosti

Tiše jsem se zasmála a zavrtěla hlavou: „Připomínáte mi jednoho z mých studentů, též vždy chtěl jen řešení a výsledky. Hádám, že prostě taková je nátura lidí a elfové prostě tací nejsou. Nám stačí domněnka, a i kdyby nám to mělo zabrat deset let jen proto, abychom zjistili, že je to k ničemu? Tak budiž, chápu ale, že u lidí to prostě takto nefunguje, hlavně v této době,“ pokrčila jsem rameny a nechala její poznámku o elfech být. Na konci dne to byla i částečně pravda, ale je snad problém elfů, že jsou lidé rozlezlí všude. Rasa, která se přizpůsobí všemu. Ne. Proto jsme se zajímali o své problémy až to začalo ohrožovat naše Hvozdy a Stromy Života. Proč bychom se montovali do politiky lidí, když nyní Petrana ukazovala, že se nechce montovat do politiky elfů.

Trošku si protiřečila.

Okolo domu Doligana bylo více než rušno. Vypadalo to, že odhalení Aedhala znamenalo vážně něco víc než jen jakýsi automaton, protože jinak by tu nebylo asi tolik trpaslíků. Většina z nich vypadala, že nám moc nevěří. Asi jako jsem já nevěřila svému koni, i když Erien udělal vše, aby kůň věřil mne. Jak si asi museli připadal trpaslíci, když koni nesahali téměř ani po břicho.
Co bych dala za nějakého raptora, u toho každý ví, na čem je. Nakrmit, nechat se vézt, opět nakrmit. U koní stačil špatný pohled a už bylo zle. Zlaté odrůdy, které do hvozdů začali tahat překupníci a mne se líbili více než koně. Koně na můj vkus měli moc velké oči.

S nejistotou jsem seskočila z koně, jakmile Erien držel otěže a popošla k Tomanovi, který se snažil uklidnit trpaslíky, kteří vypadali více, než důležitě.
„Tomane, ráda vás zase vidím,“ usmála jsem se na něj a dodala: „Hádám, že je nyní mistr Doligan dost zaneprázdněn, bylo by možné se s ním potkat?“ Zeptala jsem se a podívala se po trpaslících, kteří jistě již chtěli zbrojit, že tu byli dříve a chtějí se bavit s dotyčným dříve.
„Jedná se o záležitost království, samozřejmě nikdo z přítomných by nezpochybňoval krále a chtěl tak zpozdit možnost zlepšení této situace,“ řekla jsem s menším úsměvem a doufala, že mne hned moje trojice nepotopí. Bylo jim asi všem jasné, že pokud nebudu trochu ohýbat pravdu, tak se dovnitř přes trpaslíky nedostaneme.

K Doliganovi

Pohled, kterého se Kaedor dostane, je při nejlepším chladný. Nikdo nemá rád obvinění z tajnůstkaření – a je důvod, proč kolem sebe vyšší třídy tak konverzačně tancují. S přímostí mnoho nezmůže. A co víc, všechny národy jsou nesmírně schopné zapomínat na vyšší dobro, když jim jde o peníze, čest nebo slávu…
„V zájmu lidí, madam Kaedor, je přežít tuhle katastrofu. Není v zájmu lidí nebo Reyonského království míchat se do elfské politiky - to by nám jen uškodilo.“
To není příliš povzbudivé. Petrana stočí oči před sebe a pokračuje v nepříliš přívětivých slovech.
„Váš vztah k velvyslanectví je vaše vlastní záležitost. Nemůžete očekávat, že královský dvůr bude skákat, tak jak pískáte, jen kvůli nějakému slibu odhalit bůhví jaká tajemství a teorie. Nepotřebujeme výmysly, potřebujeme řešení.“
Další slova jsou v každém případě nevyžádaná.
„A pokud jsem si správně všimla, zatímco lidský rod bojoval krvavou občanskou válku s Inkvizicí, elfové se vesele smáli ze svých stromových domovů. A teprve, když nyní začaly stromy hořet, uvědomili jste si, jak vážná je situace.“
Obrátí se ke Kaedor a dodá: „Neberte to prosím jako urážku, ale nemám nejmenší chuť se míchat do elfské politiky, pokud v tom neuvidím jasný důvod nebo smysl.“
Popožene koně vpřed. Vztah Kaedor s Petranou je už tak křehký. Snad na královskou čarodějku příliš netlačit… lidské ego není těžké urazit.

Mezitím dorazili k domu Doligana, před kterým je rušno – zdá se, že trosky Aedhala přilákaly velkou pozornost trpasličí komunity, neboť krom několika lidských inženýrů zde postávali i hloučky trpaslíků, kteří se o čemsi velmi zapáleně bavili ve svém nesrozumitelném jazyce.
Když si všimli procesí elfů a lidských stráží, téměř všichni umlkli a začali si je měřit pohledy. Několik z vynálezců vyňalo nejrůznější předměty – nejspíš detektory magie – aby si ověřili, že se skutečně jedná o čaroděje.
Několik mechanických mužů na ně rovněž obrátilo pozornost a nevyhodnotilo je jako hrozbu… avšak rozhodně se zde ocitli v menšině.
Kaedor zpozorovala Doliganova učedníka Tomana, který se právě pokoušel uklidnit několik důležitě vyhlížejících trpaslíků, kteří se pokoušeli dostat do domu.
Erien popohnal svého koně vpřed a po jeho vzoru tak učinil i Taklain, takže se ocitli po boku Kaedor. Petrana pohlédla na své vojáky, kteří se opět shlukli blíž k čtveřici, neboť se ocitli ve větším davu.
Zatím se zdálo, že se všichni vraceli ke svým rozhovorům a vyloženě si jich nevšímali – a to i když rozhodně nebyli nenápadní.

Vyšší hra

Na její reakci jsem se musela usmát, nechtěla vážně říkat nic než jen to, co bylo absolutně nezbytné. Cítila jsem se jak občan města, který právě dostal odpověď, která má někoho uspokojit. Problém samozřejmě byl, že já jsem nebyla jen takový občan a měla jsem samozřejmě i vlastní teorii, co se vlastně stalo. Nebylo samozřejmě možné říct, že je to pravda, ale nemohu zase popřít, že tomu nebylo blízko. Cokoliv mi tehdy pomohlo, tak to nebylo jen království, otázka zůstávala proč. Byla to vážně jen chtíč zahnat Temnotu a já byla jakýmsi vhodným katalyzátorem magie. To bylo asi to nejvíce pravděpodobné. Věděla jsem jen to, že i když Temnota přichází jen tak, moje vyvolávání mělo na toto nějaký efekt. Nevěděla jsem proč, ale Temnota se zjevila po mém vyvolání. Bylo to asi Aedhalo, ale možná i já. Kdo ví… přeci jen pokud jsem uměla nyní zapálit tok magie a Temnota byla spíše entita než něco jiného. Třeba Temnota tušila, že ovládám hlavní zbraň Inkvizice a chtěla se mne zbavit, ale zas tak naivní jsem být nechtěla.

Přibližovali jsme se blíže místům, kde jsem očekávala čtvrť trpaslíka a konečně darovala odpověď Petraně: „Myslím, že všichni mají nějaké to své tajemství, nepletu-li se? Budu ochotná vysvětlit svou hypotézu, jakmile budu vědět, že to nebude jen jednostranná konverzace. Jak víte, v této době každá nová informace je zajímavá a já bych nerada viděla to, že by byla interpretována jinými ústy. Přesto jsem ochotná se o tomto pobavit na královském dvoře v přítomnosti někoho z elfských diplomatů a lidských. Problém nastává, že elfští diplomati nebudou věřit mým slovům do doby, dokud nebudu mít jméno,“ zasmála jsem se a otočila hlavu na ní: „To znamená, že je možná i v zájmu lidí, aby mi moje jméno bylo vráceno, nebo se pletu?“
Pokud chtěla hrát vyšší hry, mohla, ale vážně jsem nechtěla přijít o nějakou teorii, která by mi mohla pomoct jen kvůli tomu, že si ji Petrana prosadí dříve, díky svému jménu a pověsti a já budu za blázna.

Dlouhá odpověď

Pohled, kterého se dostane Kaedor v odpověď, je neprostupný a ne právě otevřený dalšímu vyzvídání. Těžko usuzovat, zdali o takových věcech může královská čarodějka mluvit – ale rozhodně zpozorněla, když Kaedor začala mluvit.
Její odpověď tomu také odpovídá: „Je toho velmi málo, co vám mohu říct. Útoky Temnoty jsou věc nepostihnutelná a stěží popsatelná. Nevím, zdali vůbec lze říct, že byla Temnota ,zahnána‘, když většina jejích útoků přichází tak náhle jako odchází.“
Čarodějka pokýve hlavou, zatímco opatrně odpovídá.
„Ztráty byly mnohé, a to jak mezi běžnými lidmi, tak mezi čaroději. Ani sami nevíme, kolik lidí zemřelo. Možná, že Temnota se pouze přichází nasytit životní energie a pak znovu mizí. Nejspíš naráží na energii štítů všech čarodějů, kteří se pokouší chránit toto město… ztráty v palácové čtvrti byly o poznání nižší… avšak to neznamená, že by bylo Temnotu možné zastavit. Je to stěží méně než síla přírody, nespoutaný živel – živel, který ničí, požírá a zabíjí.“

Kličkuje kolem otázek Kaedor tak květnatě, že by se za to nestyděl elfský diplomat – je jen otázka, zdali to dělá, protože odpovědi nemá nebo protože je nechce sdělit. Mnoho čarodějů je příliš ješitných na to, aby přiznali, že oni konkrétně něčemu nerozumí.
„Magické toky ve městě jsou pokroucené nejen obrovským množstvím lidí a útoky Temnoty, ale i činy Inkvizice a magickými anomáliemi, které v důsledku této krize vznikly. V tom se může a mohlo skrývat cokoliv a kdokoliv.“
Ideální prostředí pro tajemné Hlasy, kterým vyhovuje úkryt ve stínu chaosu… nebo pro Cizince, který může procházet mezi zmatenými davy nikým nepozorován a sám pozorujíce…
A pro Inkvizici, která jistě i nyní prochází ulicemi Reyonu a slumy za jeho hradbami, a šíří ještě větší chaos a paniku a tím kypří půdu pro své šílené učení. Mnohé město padlo do spárů Inkvizice bez jediného dnu obléhání…
Jejich skupina se blíží k bráně. Vojáci se semknou blíže k nim a s jejich pomocí se pomalu probírají davy k branám, u kterých čekají uprchlíci s naději, že budou vpuštěni do relativního bezpečí města.
Petrana si toho nijak nevšímá a pokračuje v hovoru:
„Vaše teorie by mě velice zajímala – zdá se, že jste jí promyslela do hloubky. Možná vám to i umožnili vaše… nezvyklé schopnosti.“
Sama pustí málo a chce brát víc – ještě s Kaedor tak docela kamarádky nejsou…