Tlachání, či strach

Bylo zde nějaké to papírování, ale naštěstí elfové nebyli trpaslíci, a tak se to nějak vyřešilo. Kdybych byla elfem v trpasličí říši, věci by byli asi jiné. Nejspíše bych se nehnula ze svého místa a i kdybych si chtěla dojít podívat na náměstí? Musela bych mít aspoň tři podepsané papíry a k tomu půlku stráže hradu, abych nešla jinam. Možná to byl jen stereotyp, ale možná ne.

Krátké pozdravení s Taklainem a nakonec i s Erienem, který vypadal na to, že se sám prosadil jako můj doprovod. Bylo to samozřejmě lepší, než kdyby tu byl nějaký náhodný šermíř, který mne nemá v oblibě jen díky nějakému předsudku.
Nervózně jsem se zahleděla na koně, které byli mezi elfy tak populární. Krátké polknutí a nervozita z tohoto zvířete a mé slova potrhovali to, že tato zvířata vážně moc nemusím.
„Víte proč jsem se naučila magii, umožňující mi levitovat a teleportovat se? Protože ochočit si magické zvíře trvalo moc dlouho a koně jsem nikdy moc nemusela,“ povzdychla jsem si, vědoma, že tu není žádná klička. Byla jedna věc stát vedle koně, na kterém někdo již sedí a sedět na něm sama. S pomocí Eriena jsem se vyhoupla nahoru a nervózně chytila otěže.

Než jsme se ale dostali k okraji bariéry, tak nám stanula v cestě jakási čarodějka. Sama se ihned představila a její barvy znamenaly, že nebude jen tak někdo. Ukázalo se, že to je zmocněnkyně Anfreida a já se tak mohla aspoň též představit: „Kaedor di Valiora.“
Následovala ale ta otázka, která se chtěla ujistit, co vlastně chceme dělat. „Upřímně to nedokáži popsat a kdybych vám řekla svou teorii, tak mi ji nebudete věřit. Sama nevím, jakou magií vládnu a od toho tu jste, aby zabránila tomu, že svedu něco, co by se mi vymknulo z ruky,“ přejela jsem ji pohledem a dodala: „Vaší služby si vážím. Jistě bych mohla testovat své schopnosti i v kruhu na duely, ale…“ zamyslela jsem se, vědoma si toho, že ten kruh byl napojen na celou bariéru města. „Řekněme, že se bojím, i když to bude znít absurdně, že bych tuto bariéru mohla destabilizovat. A i když tuším, že toto město neživí magické krystaly… nerada bych byla nařknuta soudem, že chci zaútočit na království,“ usmála jsem se, možná znějící trošku namyšleně, protože to bylo na úrovni slov: Myslím, že dokážu narušit něco, co tvořilo stovka až pár tisíc mágů jakoby nic. Problém u Inkvizice byl, že oni se museli násilně napojit na tok energie, protože jej neviděli a nedokázali chytit. Proto vzplanutí nebylo jednoduché… ale pokud jsem vážně dokázala nechat vzplanout bariéru zevnitř? Celé království mohlo být jedna další velká bomba.

Směrem z města

Kaedor zanechala problémy velvyslanectví a jeho obyvatel za sebou – měla důležitější věci na řešení… zejména jí zajímali experimenty, na které se připravovali s Taklainem. Elfský čaroděj vše zajistil a měli by mít k dispozici dost místa a prostoru k tomu, aby ona mohla otestovat cokoliv, co potřebovala.
Stále zde byli problémy oficiálního rázu – vzhledem k problému jejího jména pořád ještě byla ve městě de facto nelegálně… ale ve smluvenou chvíli se Taklain ukázal s pověřovacím listem od Galiena. Nemohl jí přiznat její jméno a vyzískat oficiální povolení k pobytu ve vnitřním kruhu města… takovou moc měla pouze samotná velvyslankyně se souhlasem kanceláře zemských regentů – mocných mužů a žen, kteří v dobách pokročilého stáří Reyonského krále v podstatě vládli.
Avšak Galien se alespoň mohl zaručit za její schopnosti a její dobré úmysly. Vzhledem k moci Dubového dvorce se nejspíš nikdo na nic ptát nebude, pokud Kaedor nebude příliš problémovým hostem…

Poté, co se sešla s Taklainem a on jí tento průvodní list předal, mohli konečně vyrazit z města. Nebyla náhoda, že jim doprovod dělal Erien. Ostatní šermíři zůstali na půdě velvyslanectví, ale jediný z nich byla ochrana víc než dostačující.
K cestě za hradby jí byl Erienem propůjčen kůň z velvyslanectví. Všichni jeli na koních – krásných zvířatech z elfského chovu. Erien to vysvětlil několika málo slovy, když jí předával uzdu jejího nového oře.
„Davy za hradbami někdy mohou být… rizikové, jak nejspíš sama víte. Koně prezentují tu správnou úroveň autority.“
Zdá se, že Haykon přeci jen získal pro ni nějakou podporu, takže jí je poskytnuto něco víc než nejnutnější minimum. Ale i slušné oblečení na cestu je vítaná a příjemná změna.
Brzy už jede směrem k branám do vnějšího okruhu po boku Taklaina a Eriena. Před zavřenou branou se setkají s lidskou čarodějkou a šesticí královských gardistů, kteří jí provází. Kaedor si opět všimne jejich očarovaných štítů na lámání kouzel…
Čarodějka zastaví mezi nimi a branou. Sama jede na koni s čabrakou v královských barvách a je oděna do těžšího roucha, než je pro zejména elfské čaroděje běžné. Krom toho si Kaedor všimne pochvy na meč – a ve skryté čepeli Kaedor cítí značnou magickou sílu. Královští čarodějové mají někdy blíž k vojákům než k učencům… Čarodějka je pozdraví pokývnutím hlavy:
„Jsem Petrana, zmocněnkyně dvorního zaříkavače mistra Arnfreida a jedna z královských čarodějek Jeho Výsosti. Mistr by rád měl přehled o vašich experimentech – tedy vás budu provázet. Můžete mi říct, co máte přesně v plánu?“ zeptá se chladně avšak nikoliv vysloveně nepřátelsky. Pohlédne přitom na Kaedor – a ta cítí, jak jí čarodějka ohmatává svými čarodějnými smysly… a dozajista z toho příliš moudrá není.

To bylo potřeba

Po odkývání toho, na čem jsme se domluvili to vypadalo, že večer ještě pokračuje. Pokračoval, ale ne pro mne. Klasické změny skupinek a neustálé povídání mne dostalo do jakéhosi transu, kdy jsem jen upíjela ten nápoj a sem tam něco snědla. Přes mou únavu, spíše z námahy na tělo a znudění, než že by se mi vyloženě chtělo spát jsem dokonce přetrpěla vše až do závěru, což bylo uzavřeno tou, která to začala.
Já se pak nějak dostala do svého pokoje, a i kdyby se mne někdo zeptal další den jak. Nejspíše bych mu odpověděla pokrčením ramen, protože jsem sama nevěděla. Místo krátkého šlofíka mi konečně byl dopřán spánek, kdy díky tomu, že na mne nikdo nečekal jsem mohla prospat celý den.

Neustálá snaha a nápor na mém těle způsobila, že jsem si nebyla vědoma svého stavu. Proto, když jsem se probudila okolo obědu, cítila jsem snad úplně všechno. Veškerá bolest, oděrky, námaha na svaly a já jsem byla ráda, že jsem se dokázala převalit na bok. A i to mi zabralo několik plánovaných pohybů, abych neskuhrala jak čerstvě nakopnutá do břicha.

Dny na to probíhaly poměrně normálně. Snaha odpočinout si, dostat své tělo do stavu použitelnosti a občasná konverzace s nějakým z elfů. Nejvíce to byl nejspíše Erienem, kterého jsem nenápadně vyhledávala a též mi připadalo, že dost často se on objevil před mým ubytováním. Nejen pracovně, ale i mimo pracovně. V každém případě bylo hezké vidět to, že si aspoň někdo myslí, že jsem to, co tvrdím. A též i pak fakt, že mi s ním být nevadilo, dalo by se říci i bavilo. Sice jsme byli oba z jiného spektra, ale našli jsme si aspoň něco, o čem si popovídat. A pokud ne? Mohl mne provést po království, což jsem sama moc nemohla.

Pár dnů ale uplynulo a já dostala dvě možnosti. První… vyhovět své tužbě, přání otestovat svou magii anebo se dostavit do laboratoře Aedllie, která mne z nějakého důvodu pozvala. Nevěděla jsem moc proč, ale pozvánky elfů byly poměrně časté, ale já věděla jedno. Již jsem chtěla zkusit to, co jsem měla na mysli posledních pár dnů a Aedllie bude muset počkat.

Jedné večeře, poté, co Taklain sdělil že je vše připraveno mu bylo sděleno, že dalšího rána můžeme tedy vyrazit. Sama jsem už netrpěla spánkovou deprivací, a tak mi bylo mnohem lépe. Volnější šatstvo, které mi bylo přiděleno, a to bylo asi vše, co jsem potřebovala. Neměla jsem žádné své udělátka, jako nejspíše měl Taklain… ani očarované šatstvo, ale jen pocit toho, že mám nějaké pohodlné šaty mi stačilo k radosti.
Byl čas tedy zjistit, co jsou ty tvoři a pokud jsou vážně spojení s Temnotou… tak co tu dělají. Pokud za hradbami tedy ještě nějací byli.

Konec večeře a konec dne

Taklain je spokojený s jejich domluvou a brzy se rovněž omluví. Během večeře hovoří Kaedor ještě s několika elfy, avšak nikdo z nich neupoutá její pozornost. Je to taková společenská povinnost, kterým se běžně dokázala vyhýbat…
Brzy na ní zas začne padat únava. Vyčká, dokud nedojde k alespoň částečnému oficiálnímu závěru večeře a poté se rychle vytratí – po rozloučení s Haykonem i s Taklainem…
Cestu zpět si najde rychle. I když se na první pohled zdálo velvyslanectví velmi spletité, nyní v něm začíná spatřovat řád a smysl v rozmístění místností.
Prochází dřevěnými chodbami osvětlenými magií dokud nenajde svou ložnici, ve které se svlékne z nově nabitého oblečení a konečně se jednou vyspí v normální posteli v normálních podmínkách tak, jako už se jí to dlouho nepodařilo.

Příštího rána se cítí značně vyčerpána. Všechna zranění, stará i nová, se hlásí o slovo. Vzhledem k tomu, že se ještě neobjevil Taklain, využije příležitosti několika dní k odpočinku a nabrání nové energie. Zdá se, že její nově získané schopnosti jsou pro jednou vcelku stabilní… a nemá pocit, že by s nimi nějaké vnější síly manipulovali.
Získala je vellmi nepřirozeným způsobem, avšak drží se překvapivě dobře. Největší problém s experimenty často bývá právě jejich udržení v této rovině bez nějaké nebezpečné nehody…
Navštíví opět koupele, které dělají s jejím tělem pravé divy. Její zranění jsou stále patrná, avšak nejtěžší únava a důsledky dlouhého strádání jí začínají opouštět. To je samozřejmě spojeno s výživnou a chutnou stravou, které se jí ve velvyslanectví dostává.
Během toho času se znovu setká s komořím i s Haykonem – zčásti je to ve věci jejího jména, ale ve výsledku nic užitečného nebo významného. Krom toho se také vídá s Erienem, který její společnost rád vyhledává, když má čas. Šermíř je rozumný elf, který se honosí množstvím zkušeností, ač z docela jiného pole než ona. Zdá se, že je skutečně téměř jediným, kdo skutečně věří v její původ. Ostatní se buď nezajímají, nebo mají své vlastní, neznámé agendy.
Krom toho si párkrát všimne Aedllie, oné elfky, která na etiketu mnoho nedá. Párkrát s ní prohodí několik slov, ale ona je velmi málomluvná a zdá se, že má zájem pouze o magii a své vlastní experimenty.
Vcelku brzy, jen druhý den po oné večeři jí navštívil Taklain, aby jí sdělil, že je vše připraveno – a stačí, aby vydala povel a může se vyrazit k experimentování za hradbami. Krom toho ale dostala vzkaz od Aedllie, která jí zve do své čarodějné pracovny a pokusovny, kterou si zřídila ve sklepeních velvyslanectví. Zdá se také, že Maieronovi machinace vytváří jistou kliku elfů, kteří nejsou vůči jejím snahám příliš chápaví… i s tím je možné něco dělat – a nejlepší by v tom případě bylo začít u Haykona či komořího. Bude ještě nějakou dobu trvat, než se Galienovi podaří expedici do Zorad’Ulu uspořádat. Čas mezitím může využít…
Naštěstí se zdá, že nejakutnější nebezpečí jejímu životu byla zažehnána a ona se může začít věnovat vlastním cílům…

Jméno?

„Bylo mi též potěšením,“ odpověděla jsem na elfa, který mi tu vysvětlil nynější situaci. Bylo mi tak nějak jasné, že elfové by normálně úplně nespolupracovali s lidmi, ale pokud toto království bylo posledním útočištěm. Asi se nedalo nic dělat a prostě jim nic nezbylo. Temnota a Inkvizice byla moc velká hrozba jen abychom proti sobě měli nějaké předsudky, které asi vždy budou existovat.

V tom za mnou přišel opět Taklain a já s upitím na něj krátce kývla a vyslechla si jeho slova. „Ohledně toho, kdy vám to vyhovuje to nechám na vás. Nezáleží mi na tom, jestli půjdeme zítra, nebo za týden,“ usmála jsem se a pohled upřela na obsah skleničky, který jsem točitým pohybem obtočila po skle.
„Moje magie není nyní úplně taková, jako ji všichni vidí. Tedy… spíše nevidí, protože podle toho, jak cítím všechny testující mou auru, tak si myslí, že magii nemám. Jde mi o nyní hlavně o to, abych zjistila, co se stalo s mou magií a informace ohledně Temnoty a Inkvizice poskytnu obratem.“ Opět jsem upila a vzala si malé sousto ovocné bobuloviny ze stolu a tu snědla.
„Tudíž, jen mi dejte vědět a já se dostavím s mistrem Arnfreidem, který mne asi viděl v aréně, či někdy jinde za hradby tohoto království. A ohledně mého jména?“ Podívala jsem se ke stropu se zamyšlením a tiše se zasmála: „I kdyby mi mé jméno nebylo na konci dne uznáno? Moje znalosti zde stále budou,“ řekla jsem mu upřímně, protože čím více obstrukcí s mým jménem bude? Tím lépe vypadala možnost jednoduše nechat jméno Kaedor di Valiora zemřít a vytvořit si nějaké nové.

Plány do budoucna

Galien přikyvuje a tu a tam doplní její slova o nějakou drobnost – například o to, že anomálie času a prostoru původní bariéry pokroutila a napnula, což je značně oslabilo. Navíc dodá, že nejspíš některé z artefaktů skutečně došli své funkčnosti, a to na bezpečí městu nepřidalo. Není nic nebezpečnějšího než zdivočelá magie, která se vytrhla z kontroly.
„Avšak stále věřím, že s pomocí některých opatrně aplikovaných kouzel by mělo být možné do města vstoupit a zajistit vědění a s trochou štěstí i některé z artefaktů. Jsou tací, kteří věří, že je to jediná šance Reyonu na odražení Inkvizice – a na našem přemožení Temnoty. Almúrien i Dubový dvorec sice nejsou formálními spojencci Reyonského království… avšak Temnota je naším společným nepřítelem, a to vyžaduje určitou míru spolupráce.“
O přežití elfského národa a vážnosti situace dokonce i inteligentní šlechtic jako on rozhodně nemluví dostatečně důrazně. Ale je těžké změnit názory, které jedinec drží stovky let… kdoví, jak je Galien starý. Mladí elfové jsou velmi vzácní…
Poté se Galien ohlédne směrem k jednomu z dalších hostí velvyslankyně a ten mu cosi kývnutím naznačí. Šlechtic se na Kaedor usměje a rozloučí se.
„Rád jsem s vámi pohovořil. Jsem vám vděčný za příslib pomoci ve věci Zorad’Ulu… postarám se, abyste další informace dostala, jakmile to bude možné. Nyní mě prosím omluvte.“
Rozloučí se jemnou úklonou a gestem po elfském zvyku a vykročí zpět k vyšším šlechticům, kteří už zaregistrovali jeho absenci.

Kaedor chvíli sedí o samotě. Elfové její společnost velmi rychle opustili, když odešel Galien – ale rozhodně jí zaznamenali.
Pro nyní se alespoň vrátí Taklain a Kaedor si s ním může promluvit. Elfský čaroděj přikývne a začne:
„Mistr Arnfreid už měl podle všeho tu čest vás potkat… dle všeho je ochotný nám pomoci zajistit vše potřebné – to bude velmi významný spojenec, pokud sám mohu tvrdit. S trochou štěstí bych mohl mít vše připravené s rychlostí adekvátní vážnosti naší situace. Jakýkoliv náhled do pozadí krize, ve které se kontinent nalézá by nám mohl pomoci a proto nechci ztrácet čas.“
Rozhodně by bylo nápomocné, kdyby více elfů tu krizi vůbec rozeznalo. Nebo i například trpaslíků… myslí si, že jsou v bezpečí ve svých kamenných síních… ale Temnota či Inkvizice si najdou cestu i k nim. A přitom jejich znalosti s rozptylováním všemožné prastaré magie nalezené v hlubinách země by mohli být nesmírně důležité…
Prozatím se Kaedor bude muset spokojit s tím, že se jí podařilo uniknout z nejnižších příček zpět mezi svůj lid… a že má konečně prostor začít testovat své nové síly.
„Předpokládám, že budete potřebovat několik dní na odpočinek a sbírání sil. Budu schopný vše zařídit v podstatě okamžitě. Jsem si jistý, že mezitím by se mohly věci posunout i ve věci vašeho jména… zvlášť pokud ve vašem jméně skutečně mluví mistr Haykon…“

Svatyně

Poslouchala jsem jeho slova a na konci jsem krátce kývla se slovy: „Hlavním důvodem toho, proč mágové Zorad’Ulu konali tak, jak konali bylo zachránit artefakty mágů, kteří je tvořili století, tisíciletí a tak dále. Říkalo se, že samotné město je magicky nedobytné, protože mágové dokázali krystalizovat energii z vřídla a tyto krystaly využívat k živení magických bariér. Co nikdo netušil bylo to, že zapálením bariéry začnou i tyto krystaly hořet a explodovat,“ řekla jsem s krátkou věděním, proč se stalo to, co se stalo. „Nedaleké město proto bylo vymazáno z mapy v moment, kdy Inkvizice zapálila bariéru a všechny krystaly detonovali,“ povzdychla jsem si, vědoma, že smrt spojená s vřídlem nebyla nikdy hezká. Ale být v magickém výbuchu nebylo též nic, co bych někomu přála.

„Ohledně stvoření… a časového posunu nevím. Nevěděla jsem ani doposud, že je město neobyvatelné. Pokud ale bylo přemístěno a neexplodovalo? Nejspíše je na něm stále stejná magická bariéra, která je pro ty, kteří nevládnou magii neprůstupné. To jistě víte…“ řekla jsem se vzpomínkami na to, že plán byl kdysi i teleportovat Zorad’Ul do hlavního města Inkvizice a použít jej jako pevnost, která zabíjí vše, co nemá magickou afinitu.

Promnula jsem si krk a pokračovala: „Pokud bude takováto výprava? Ráda se ji zúčastním, jen počítejte s tím, že možná je cokoliv z tohoto města navždy ztraceno. Mnoho artefaktů bylo v truhlici, kde mágové schovávaly nejdražší a nevzácnější z artefaktů, ale mnoho artefaktů bylo zabudováno v městě. Mnoho z nich nebylo tak stabilní, aby vydrželo pár měsíců bez údržby, natož roků. Kdo ví, jestli právě tuto časovou smyčku nevyvolal nějaký artefakt. Bohužel to bez toho, abych to viděla nebudu moct určit,“ kývla jsem na něj, vysvětlující situaci ohledně Zorad’Ulu.
Město, které pro většinu mágů byla svatyně, kterou nikdy nedokáží prozkoumat. Jen absolutní minimum se dostalo k truhlici, a ještě méně do ní. Proč? Protože bariéry fungovaly na bázi, že kdokoliv do ní přidá svou magii, toho ta bariéra neroztrhá na kusy. Čím méně mágů bylo v této bariéře obsaženo, tím menší šance, že se nějaký artefakt využije k něčemu hroznému. Proto se i měsíc tato bariéra anulovala a byla obsažena jen manou správce truhlice, vládce města. Kdo ale ví, jestli to byl měsíc, či rok, co jsem navštívila Zorad’Ul před teleportací. Čas se pro mne stal vážně relativním.

Zorad‘Ul

Zatímco Kaedor s Galienem rozmlouvali, kolem vířili lidé – a všichni se pokoušeli nějakým nesmírně nenápadným, avšak pro vycvičené oko pozorovatelným způsobem upoutat pozornost mocného šlechtice. Ten je ale pro tento moment ignoroval a věnoval se raději Kaedor. Určitě to vyvolávalo nemalé množství závisti.
Po jejích dících se Galien pousmál a oplatil jí sám drobnou úklonu tu její, přesně podle etikety. „Jsem rád, že jsem mohl pomoci ztracenému z naší rasy, ač jsem neznal nic než její jméno.“
Tím už se snadno k otázce jejího jména přejde. „Ano… propojit se s někým na severu – vlastně s kýmkoliv – by mohlo našemu národu velmi pomoci… a vám by to mohlo dát příležitost prokázat svůj původ a moci se začít věnovat boji s Temnotou…“
Jenže pak dojde na otázku Zorad’Ulu. Kaedor si uvědomí, že kolem hovor utichl a několik elfů sklopilo oči či poodešlo.
Galien přikývl. „Zorad’Ul. Město bylo zachráněno… jeho obyvatelé nikoliv. Většina mágů pro něj položila život. Ale stále by tam měli být dokumenty nebo artefakty dokazující váš původ… bohužel pro vás mám špatnou zprávu. Zorad’Ul je město duchů. Vlivem teleportace… došlo k jistým nestabilitám a problémům, které se nepodařilo ani s naší pomocí vyřešit. Město je nyní z větší části neobyvatelné. Realita v něm byla nepříjemným způsobem pokroucena…“

Ukazuje se, že Galien není jen šlechtic, ale i inteligentní čaroděj, který se vyzná nejen v politice, ale i v tajemných disciplínách. V několika dalších větách popíše, jaký osud potkal Zorad’Ul.
Ač většina jeho obyvatel až na ty, kteří položili život pro jeho teleportaci, přežila a nalezla azyl v Reyonském království nebo v Almúrienském hvozdu… ihned po přemístění bylo patrné, že je s městem něco v nepořádku. Čas v něm neplynul tak jak měl, prostor se nechoval tím správným způsobem… pro kohokoliv krom velmi zkušeného čaroděje to byla smrtící past. Kdo v něm zabloudil, často zmizel navždy.
„Právě dnes jsem jednal s královskými čaroději. Je nutné, abychom se dostali k vědomostem a artefaktům skrytým v Zorad’Ulu, pokud chceme zvrátit zlé dílo Inkvizice a ubránit se Temnotě…“
Galien při svém vysvětlování ztišil hlas a mnoho elfů ho přestalo zasypávat pozorností. Někteří z jejího národa špatně nesou zkázu, která postihla svět, a raději sami sebe přesvědčují, že to není nic víc, než další vlnka na řece historie, kterou dlouhověcí elfové bez starostí přečkají. Realitu nepřijímají, ač jim buší na dveře. Galien jim nevěnuje pozornost a s klidně pokračuje v popisu situace v městě čarodějů.
„Avšak nejhorším problémem jsou podivná stvoření, která začala Zorad’Ul zvát svým domovem… pokud vůbec mají nějaký jazyk, kterým by ho mohli zvát. Zdají se být magického charakteru, nesmírné síly a nesnášenlivosti jak vůči všem rasám na kontinentu, tak vůči sobě. Většina původních obyvatel se tam odmítá vrátit neboť si ze svého bývalého domova odnesli magická zmrzačení ne nepodobná těm, kterým podrobuje své vězně Inkvizice…“
Zvedne oči a podívá se na Kaedor zpříma.
„Vy se nezdáte být pohnuta ani tak strašným osudem, který potkal vás. A Zorad’Ul jste sama znala. Už delší dobu se pokouším přesvědčit jak své patrony na Dvorci, tak královské regenty zde ve městě, aby mi dali prostředky k expedici do Zorad’Ulu… doposud nám stále scházel průvodce schopný vnímat magii do takového rozsahu, aby mohl volit cestu s odhledem na to, co se s městem stalo.“
Většina mocnějších mágů, kteří znali Zorad’Ul a v jeho nyní desolátním stavu by se dokázali zorientovat, zemřela při jeho teleportaci.
Pokud by se jí podařilo v něm najít řád a napravit se svými nově získanými schopnostmi škody, které tak masivní teleportace v tak nestálé době mohla způsobit… nejenže by se jí otevřela cesta k jejímu jménu a k znalostem Zorad’Ulu… mohla by si najít cestu i k podpoře a přízni jak toho, co zbylo z Elfské rady… tak i reyonských Královských čarodějů…

Další návštěva

Zavrtěla jsem krátce hlavou a odpověděla na jeho slova: „Vím, jaké to je mít zapálenou magickou energii a dokázala jsem to zastavit. Bohužel, popisovat, jak se toto dá zastavit je dost těžké, protože si to vyžaduje dost delikátní práci s magií po vašem celém těle. Přesto jsem schopná poskytnout nějaké poznatky, které by se dali využít v případě, že někdo vzplane.“ Řečeno dost jednoduše s upitím ze své skleničky. Věděla jsem, že zapálení magie bylo více méně ultimátum pro dost mágů, kde někteří si občas usekli i končetinu jen aby nevzplanulo celé tělo více. Přesto i za mne, kdy Inkvizice nebyla ještě taková hrozba se moje metoda začala testovat a prosazovat. Přerušit dočasně tok energie do bodu, kde vzplane magie nebylo pro mnohé jednoduché. Hlavně pro lidi, kteří neměli k magii takový cit a pro ně to byla konečná. Nebylo tedy překvapení, že jejich štíty většinou byly dost surové, přesto tuhé na zapálení.

„Dobrá, děkuji,“ řekla jsem vůči němu a mírně na něj kývla. To už se zvedal a šel jej odchytnout a já jej mohla jen nenápadně pozorovat. Ona nenápadnost s tím, že jsem se jevila jako slepá byla dost jednoduchá. Navíc, když jsem viděla jiným způsobem, než že jsem všechny musela osahávat svojí magií.

V tom se mi do zorného pole postavil Galien, který na mne dokonce promluvil. Pomalu jsem zvedla hlavu a mírně se usmála a vyslechla si jeho slova. „Ještě jednou bych vám chtěla poděkovat, za to že jste mi dovolil vstup za brány,“ sklonila si hlavu a přiložila pravou ruku na své srdce a uklonila se v sedu. Aspoň takto jsme děkovali tam u nás, pokud Dubový dvorec měl něco jiného? Já si to neuvědomovala. Aneb já a politika.
„Ohledně mého jména… chápu, že je těžké dokázat to, že jsem vážně Kaedor di Valiora, když absolutní většina mých přátel, rodiny a těch, co si mne pamatují jsou buď jinde, či mrtví. Možná někdo ze Zorad’Ulu by to mohl potvrdit, ale nevím, v jakém stavu toto město je. Pokud tedy ti, kteří mne znali nepadli v moment teleportace města,“ povzdychla jsem si na vzpomínku, jak stovky až tisíce mágů napojili tok své magie na město, jen aby se mohlo celé teleportovat pryč.
„Zítra se pokusím zapojit do výzkumu své magie. Kdyby bylo potřeba mých vědomostí, jsem vám a zde přítomným k dispozici. Hádám, že runy teleportace a propojení energií bylo zpřetrháno,“ zeptala jsem se, protože Zorad’Ul byl na jiné pozici a i tehdy, to, že celé město levitovalo bylo problém, které končilo tak, že jsme nejdříve vysílali něco nehmotného a pak až něco, co žije. Jen pro jistotu.
„Kdyby mne někdo dopravil do tohoto města, jsem si jistá, že bych mohla propojit tyto dvě města… aspoň dočasně,“ řekla jsem a podívala se mu do očí, tak, jak mi to má slepota dopřávala. Můj cíl samozřejmě byl Zorad’Ul, z důvodu jejich knihovny, která byla na úrovni těch elfských. Já se potřebovala dohrabat nějaké zmínce o Hlasech… jisto jistě byla někde nějaká zmínka. Šlo tedy i o tu největší magickou pokladnici, která byla v Zorad’Ulu. Dostat se do ní by mohlo potvrdit, že jsem vážně i ta, za kterou se vydávám. Byly artefakty, na kterých jsem se podílela a ty budou resonovat na mojí magii, kterou sice mám, ale neovládám. Tedy… snad.

Dřívější známosti

Elf se jí podíval zpříma do očí, zaváhal a poté jí stiskl ruku.
„Pokusím se to zařídit. Všiml jsem si už dřív, že vaše magie byla Inkvizicí nějak… postižena. Nechtěl jsem to zmiňovat. Ale pokud díky tomu můžeme lépe pochopit jejich pochybné a nízké praktiky nebo dokonce porozumět zkáze Temnoty, udělám, co bude v mých silách, abych vám pomohl.“
Ale v tom okamžiku si Taklain všimne lidského čaroděje – druha Galiena – lorda z Halmien, který se na moment oddělil od osobního stolu velvyslankyně a kráčel mezi elfy bok po boku s Maieronem a několika dalšími elfy. Netvářil se příliš nadšeně. Taklain o něm promluví:
„To je nejvyšší zaříkávač místního krále, mistr Anfreid z Halmien – to by byla přesně ta osoba, se kterou si promluvit. Pokusím se to zařídit.“
Zvedne se a vydá se ke skupince. Brzy vidí, jak ho některý z jiných elfů šlechtici představuje a jak se s ním Taklain dává do řeči. Podle výrazu mistra Anfrieda se nezdá, že by jím byl příliš ohromen.

Kaedor je rozhodnutá přečkat zbytek večeře v klidu, pořádně se konečně jednou vyspat ve skutečné posteli přes noc, tak jako už to dlouho neudělala… a zítra se pokusit vyřešit problémy, které se před ní objevili.
Ale v té chvíli se volná místa kolem ní zaplní jako kouzlem. Najednou jsou všude nenuceně se bavící elfové – skupinky a dvojice všude kolem ní. Není to ona, kdo je sem přitáhla.
Nejen mistr Anfreid, ale i Galien Al’Halian vykročil mezi ostatní hosty. To přirozeně znamenalo, že se kolem něj neustále otáčeli lidé, kteří se snažili získat jeho přízeň… nebo být alespoň viděni v jeho společnosti.
Vyslanci Dubového dvorce třímají mnoho vlivu, a nejen v Almúrienu. Avšak nezdá se, že by právě nyní Galien prováděl nějaké velké politikaření, protože stojí před ní a s úsměvem a malou úklonou jí zdraví.
„Slečno… Vidím, že jste v pořádku nalezla mezi naším národem azyl. Ač pokud jsem správně slyšel, s přiznáním vašeho jména jsou stále jisté… nejasnosti.“
Nyní se nezdá tak povýšený a nedostupný, jako když ho potkala poprvé. Pomohl jí dostat se k elfům – a zpátky do civilizovaného světa a společnosti. Teď se ukazuje, že jediný důvod, proč to mohl udělat, je jeho vysoká hodnost.
Bylo by dobré mít ho na své straně – ale politikaření není pro ní. Je i víc způsobů, jak si říkat spojence.