Čas na zamyšlení

Konečně jsem si dopřála trochu klidu a mohla jsem se prospat. Poslední spánek trval několik dnů a když jsem se probudila? Připadalo mi, že jsem nejspíše umřela a byla jsem jaksi vzkříšena. Ono to nebylo asi moc daleko od pravdy, ale stejnak.

Probuzena zaklepáním a pohled na strážného, který mi daroval jen pohled a já jsem se mohla jít připravit na dnešní zasedání, sněm, či jednoduché setkání? Mnoho se změnilo a kdo ví, jak toto probíhalo, ale slovo změna a elfové nikdy nešlo moc do sebe. Proto tací nekonvenční elfové, jako jsem byla já většinou na takovéto sněmy nechodili.
Rozčesala jsem si vlasy a začala se jakž-takž upravovat. Upravila jsem si pásku přes oči, vzala si ty šaty a vydala jsem se tam, kde jsem byla očekávána. Tedy… ne úplně nyní, ale i tak mne tam asi někdo aspoň trochu čekal.

Najít to nebylo zas tak divné, protože se většina elfů slézala jen na jedno místo a ti, kteří pospíchali většinou běhali jen jedním směrem. Já jsem poklidným krokem došla do velké síně, která byla dost nestandartní na to, co jsem byla zvyklá. Byla pravda, že pokud byl sněm mágů, tak také byl uprostřed Stromu života, ale tam nebyly místnosti takto uspořádané. Tím, že tento strom byl živen magií dovolilo takovéto změny a já přemýšlela nad tím, jestli tento způsob by leckteří mágové elfové kdysi podporovali.

Zavrtěla jsem hlavou a podívala jsem se po okolí, abych se podívala, kde a jak bude kdo sedět a též i na to, jestli zde již někdo byl. Zatím tu nikdo nebyl… tedy až na pár známých tváří. Haykon, který na mne kývl a já na něj kývla též… Maierona, který si mne vůbec nevšímal a Eriena, který rozmisťoval šermíře po okolí.
Věděla jsem, že bych za ním asi mohla jít, ale nechtěla jsem jej rušit při práci. Nepřipadalo mi to nějak vhodné i když to byla asi jediná duše, která upřímně věřila, že jsem to, co jsem.

Povzdechla jsem si a šla se posadit na nějaké místo, kde buď byla má jmenovka, nebo pokud nebyla? Tak jsem si jednoduše sedla na místo bez jmenovky. Nebylo potřeba si s tímto dělat nějak moc hlavu… byl to sněm, kde se bude asi řešit něco, co se mne ani netýká a já aspoň zjistím, kdo přežil. Možná jsem byla jediný zástupce jednoho ze Stromů Života v této místnosti, který jako další padl? Kdo ví… stále mi nikdo neřekl, jaký osud Stromy Života potkal. Protože byly živeny vřídly plné magie, nebylo je možné je úplně nechat shořet, ale co já vím? Inkvizice byla vynalézavá a pokud měli nějaké fanatiky, kteří by uměli zapálit vřídla magie a obětovat se s výbuchem? Nebyla bych zase tak překvapena.

Velká síň

Kaedor zvolila pořádný, občerstvující odpočinek. Byl zasloužený a rozhodně žádaný. Sice už odpočívala hodně v Doliganově domě… ale je rozdíl mezi polomdlobami a pořádným, občerstvujícím spánkem. Zejména posíleném energií načerpanou z Lokky.
Probudilo jí až střídmé zaklepání na dveře. Probudila se – zdálo se, že to klepání se šířilo místností tak, aby jí co nejefektivněji probudilo. Snad nějaký elfský trik ve stavbě jejich pokojů pro hosty. Rozhodně to fungovalo.
Když se zvedla, spatřila pouze šermíře, který jí pozdravil kývnutím a poté pokračoval v chůzi dál. Snad některý z Erienových mužů… nebo možná jen někdo, kdo měl na starosti dávat pozor na tuhle část velvyslanectví…
Kaedor se zvedla a začala se připravovat na večeři. Dala si lok elfského nápoje, který vydržel osvěžující a chladný dokonce i v parném horku… a okamžitě se cítila osvěžená. Byl vynikající a tajemný, jeho recepturu přesně neznala ani ona samotná. Elfští mistři si jeho tajemství bedlivě střežili a jen málo z jiných národů je okusilo. Ale pro její národ byl nejběžnějším a nejoblíbenějším luxusem.
Brzy spatřila, že světlo začíná oranžovět a stíny se začínají prodlužovat. Byl čas vyrazit na hostinu.

Nebylo těžké nalézt, kde se připravuje. Stačilo jen sledovat houstnoucí skupinky elfů. Něco v jejich nátuře je přirozeně vedlo k vytváření malých společenských kroužků. Mezi nimi se pak jednotlivci či dvojice přelévali a přesouvali, jak se mezi nimi šířili debaty, názory a novinky. Jistě by bylo zajímavé sledovat jejich společenský tanec z výšky… ale kvůli tomu tu Kaedor nebyla.
Vstoupila do velké síně, kde byla nejspíš večeře připravována a kde jí velvyslankyně v pravý čas zahájí.
Nyní musela být pod zemí. V tomto rozlehlém stromovitém prostředí bylo těžké se orientovat. Jeden mohl snadno zapomenout, že je v Aklianě a myslet si, že se ocitl v lesním paláci uprostřed Almúrienu… ale i přesto, neměla pocit, že budova samotná je tak velká, aby se v ní mohla skrývat tato síň.
Velký sál neměl okna. To by tu domněnku potvrzovalo. Byla to kruhová místnost, do níž po stranách proudily nejrůznější chodby. Připomínalo to do jisté míry místo spojení nejrůznějších kořenů, ze kterých poté figurativně vyrůstala moc a společnost velvyslanectví.
V kruhovém prostranství bylo rozmístěno velké množství stolků a stoliček – a na dalších dřevěných lavičkách a posezeních byly pro pohodlí hostů umístěny rohože a koberce. Stěny zdobily mistrovské elfské tapisérie.
Elfové si na rozdíl od lidí tolik nezakládali na znatelné hierarchii a vyjmenovávání titulů… jejich spletité politické hry byly založené především ve společenském získávání spojenců a přesvědčování těch, kteří svou moc či titul drží už stovky let… stavět vše na nějaké šlechtické pyramidě, jako lidská aristokracie, pro ně nedávalo smysl. Na to žili elfové příliš dlouho.
Proto byla místa uspořádána chaoticky a stoličky a stoly bylo možné dle potřeby přesouvat. Jediným fixním bodem velké síně tak byla vyvýšená plošina obklopená živými květinami a magickými světly – tam byl stůl a prostorná křesla pro Velvyslankyni a její nejbližší a nejváženější společnost. Tímto zvláštním způsobem byla vládnoucí figura této hry oddělena od zbytku společnosti… a přitom stále přítomna.
Zatím byla síň poloprázdná. Na vyvýšeném místě ještě nebyl nikdo ze šlechetných hostí. Za to ale Kaedor spatřila Haykona, který jí pozdravil kývnutím hlavy, Maierona, který její existenci nijak neuznal, a Eriena, který právě rozmisťoval kolem stěn další šermíře.

Konečně zase elfkou

Dozvěděla jsem se konečně o nějaké možnosti se umýt, což pro mne bylo asi to nejdůležitější. Slova se stočila pak na mou otázku, kdy začal mluvit o tom, jak je národ elfů více odolný vůči Temnotě?
Nevěděla jsem, jestli to jsou slova jen aby mne uklidnil, nebo to myslí vážně, ale stejně? Proč bychom byli obecně odolnější vůči Temnotě? To nedávalo vůbec smysl, ale možná to někdo dokázal? Nějak? Kdo ví. Nebyla to věc, kterou jsem nyní chtěla řešit, protože toto místo bylo asi nejbezpečnější na celém kontinentu, hned po magickém městě, které snad ještě nepadlo do rukou Temnoty či Inkvizice.

„Již jsem byla na takovýchto setkání, jen tehdy mi bylo tak trochu jedno, co si o mne myslí. Bohužel to si nemohu nyní dovolit,“ okomentovala jsem jeho slova, dávající mu na vědomí, že nejsem úplně tupá. Když se šlo vyhnout takovýmto sněmům? Byla jsem pro to všema deseti, ale nyní mi něco říkalo, že tento by mi mohl pomoci více, než uškodit?

„Děkuji za varování, ale nebudu bránit nikomu mne navštívit. Jsem ráda, že nejsem jen visící kus masa pro Inkvizici, či jedna z mnoha ze Slumů.“
Následovalo rozloučení a můj hon na lázně, kde jsem se konečně mohla umýt, a dokonce i nějak obléci. Šaty, které jsem měla se nedaly rovnat těm, které jsem kdysi nosila, ale oproti čemukoliv, co jsem měla za poslední měsíce? Vše mi připadalo jako hedvábí.

Lázně jsem si užila, ale uvědomila jsem si, jak neskutečně pomlácená jsem. Modřiny, podlitiny, různé jizvy? Nyní se vše ukazovalo, a i když jsem byla rozbolavěná? Cítila jsem se mnohem lépe. Hlavně, když i mé zlaté vlasy byly opět takové, jako si je pamatuji, a ne špinavě téměř černé.

Dokonce i páska přes oči chytila původní barvu a já si uvědomila, že to byl kus mého původního oblečení. Tehdy jsem to dostala snad za nějakou informaci, protože jsem nechtěla, aby mne někdo viděl s proříznutými očima. Aspoň, že jsem měla něco, co mi oči stále krylo.
Prsty jsem si přejela přes své uši, které jsem si opět převázala novou bandáží, přemýšlející, jestli mne někdo bude chtít tohoto poznamenání zbavit, ale to byla věc na později.

Pohled na slunce, které bylo kryto bariérou citadely a pak pohled na okolí. Oblečená, umytá a připravená na večer jsem se vydala zpět do svého pokoje a plánovala jsem si na chvilku odpočinout. Sice jsem prospala několik dní u mistra Doligana, ale stejně. Chtěla jsem se prospat do doby, než bude večeře a snad má slova jednomu elfovi, který stál na chodbě bylo dostatečné varování, aby mne pak někdo probudil a já neprospím zase celý týden.

Chvíle pro sebe

Na její první dotaz odpoví Haykon docela rychle a s úsměvem: „K velvyslanectví patří lázně, které nejsou o nic odlišné těm, které jsou v Almúrienu. Zde samozřejmě musíme nahrazovat minerální prameny magií… ale na očistu těla i ducha to stačí. Stačí když vyjdete do zpět do zahrad a půjdete kolem budovy velvyslanectví.“
V nejhorším se jistě může zeptat – a přitom se zamíchat do nějaké hluboké elfské politiky. Tohle bylo skutečně bližší šlechtickým dvorcům než elfské škole čarodějů, na které bývala zvyklá.
Co se týče její druhé otázky, Haykon přikývne s jistou dávkou zasmušilost.
„Ano. To je velmi vážná záležitost. Slyšel jsem, že mnoho lidských čarodějů… ale i běžných lidí… Temnota vzala. Elfský lid je naštěstí proti kletbě Temnoty odolnější. Nevím o žádných ztrátách na velvyslanectví… ale většina z našich nejlepších mágů spolupracuje s Reyonskými čaroději a tráví většinu času v paláci. Pokud vím, byla jste sama sem přivedena z iniciativy mistra Galiena, kterým tam dnes rovněž pracuje – snaží se napravit škody, které útok napáchal. Dnes večer by měl být rovněž na večeři přítomen.“
S tím se obrací k večeři, ke které ještě dodá: „Myslím, že nemusíte mít starost co se rozhovoru na večeři týče. Je to velká záležitost – každý, kdo něco znamená v rámci našeho národa v Aklianě, byl pozván. A spolu s nimi několik představitelů Reyonské královské rady.“
Haykon se poté pousměje – ale jeho oči se neusmívají. „Ale vzhledem k tomu, že jsem rovněž čaroděj z našeho národa, asi tuším, jak se ohledně těchto záležitostí cítíte. Musím vás však upozornit, že nesprávné slovo v nesprávný čas by mohlo vaší věci ublížit. Pokud nebudete chtít přijít, myslím, že tím její Excelenci nijak neurazíte – zvlášť po těžkých strastích, kterými jste si prošla.“

Už se obrací k odchodu, když ho ještě něco napadne a otočí se ve dveřích: „Myslím, že slečna Aedllia se neplánuje zúčastnit. Bude s největší pravděpodobností provádět jakýsi experiment.“
V hlase Haykona není slyšet příliš mnoho respektu – což v elfském vyjadřování znamená dost hluboké pohrdání…
„Slečna Aedllia nemá… abych tak řekl, v lásce konvence nebo ortodoxní metody. Z toho důvodu také pracuje zde, a nikoliv v paláci. Její Excelence jí zde zatím poskytuje útočiště. Její trpělivost a vznešenost vskutku nezná hranic – zvlášť v porovnání s názory Královských čarodějů… Chtěl jsem vás pouze upozornit na to, že by vás mohla vyhledat a rušit váš zasloužený odpočinek.“
Takže v podstatě velmi slušné varování – zaplétání se s ní může přinést problémy… Ale staré metody zatím z Temnoty neodštíply ani kousek…
To už se ale výřečný dvorní čaroděj její Excelence loučí potřesením ruky a ona má čas pro sebe. Rychle vyhledá lázně, věnuje se koupeli a ze soukromí horkých par vykročí tak občerstvená jako už nebyla celé měsíce. Dokonce i toto na elfy prosté oblečení je hotová pohádka proti všemu tomu, co musela od svého zajetí nosit.
Pokud vůbec měla něco víc, než hadr, který přes sebe mohla hodit.
Vonné soli a bylinné odvary, které jí byly poskytnuty, uvolnili jejího ducha a dali jí balzám na těžce zkoušenou mysl a vůli, který potřebovala. S tím se zároveň ale začne ozývat i množství méně významných zranění, které do teď s pomocí síly vůle ignorovala.
Nejrůznější bolístky, modřiny, podlitiny – ale i rány na její mysli z jejích posledních experimentů a z jejího poněkud nepříjemného procházení bariér u brány.
I tak, když stane před malou kamennou budovou lázní, kde nejrůznější elfové z velvyslanectví v malých skupinkách hovoří, cítí se tak dobře, že si konečně zas jednou připadá jako elfka…
Odpoledne se sklání ke konci. Dle elfských tradic nejspíš večeře začne spolu se soumrakem, tedy má ještě trochu času, který může využít dle své libosti.

Trocha soukromí

Jeho pohled bylo zbytečné komentovat, na konci dne proč? Pokud mi mé jméno nebude uznáno, jednoduše si vymyslím nějaké nové pro ty, kteří nebudou věřit… možná to tak asi i bylo lepší. Kaedor di Valiora umřela při obraně Stromu života a všichni na ni budou vzpomínat v dobrém…

Krátká procházka v zahradách následována ukázkou další části velvyslanectví. Stromy většinou byly živeny magií do doby, než vytvořili takovéto příbytky. A protože většinou chtěli již mít dotyční nějak uzpůsobené různé místnosti? Bylo za potřeba přesnosti. Proto Stromy života byly tak unikátní, protože většina z nich měla více vřídel magie pod jejich kořeny, či jeden masivní.
Chvilku jsem začala přemýšlet, co vlastně s těmito vřídly magie Inkvizice dělala. Zkoušet to zapalovat asi nebylo jen tak, protože to bylo, jak jít ke kmeni stromu se sirkou a snažit se to zapálit. Navíc by to asi i explodovalo? Ničení vřídel bylo čiré zlo, možná horší než jejich nákaza, jako leckteří mágové, kteří se dali k jiným stranám praktikovali. Aspoň ty šla ale očistit.


„Jsem ráda, že mám aspoň na co si lehnout, kde si sednout a do čehosi se převléci,“ řekla jsem upřímně, protože i když jsem měla již lepší šaty? Věděla jsem, že oproti tomu, co zde všichni nosili to byly hadry. Nemluvě o tom, jak jsem nejspíše byla špinavá… nebylo divu, že mi nikdo nechtěl přiznat jméno.

„Ráda se zúčastním dnešní večeře. Doufám, že nebudu narušovat tok konverzace svojí přítomností,“ poznamenala jsem, dávajíc mu na vědomost mé pochyby.
„Pokud by bylo možné se někde umýt? Ráda bych se po dlouhé době chtěla umýt.“ Od doby, co jsem byla zajata inkvizicí jsem nejblíže měla ke koupeli, když se mne snažili zlomit. Mít látkovinu přes obličej a kývl litý přes něj není nic příjemného, ale Inkvizice dokáže být poměrně kreativní. Já věděla, že sice umřít mohu, ale i kdybych tehdy promluvila? Nejspíše bych dostala o kus ztvrdlého chleba navíc.

„Chci se zeptat, jak vnímají místní mágové nedávný útok Temnoty na město. Slyšela jsem, že padlo mnoho mágů a ráda bych věděla nějaké bližší informace o tom, jak se povedlo městu zahnat tuto hrozbu. Pokud tedy tyto informace mohu vědět?“ Zeptala jsem se tázavě a popošla k číši a nalila si trochu Lokky, abych svlažila ústa. Pokud dotyčný chtěl, nalila jsem mu též a donesla mu i číši. Ale buďme upřímní. Zeptal se spíše jen proto, protože se mi chtěl zavděčit a kdo ví, jak vlastně nyní zamýšlel v hlavě s tím, jak se mnou zacházet.

Pokoj pro jednoho

Haykon se ke Kaedor otočí po jejím dotazu na další potenciální svědky jejího jména, jako by ho vůbec nenapadlo, že by něco takového mohlo být možné. Z jeho výrazu by se dalo dokonce pochybovat, zdali doopravdy sám věřil, že ona je kdo tvrdí.
Její otázku přejde několika poznámkami:
„Personál velvyslanectví se přirozeně často mění. Jsem si jist, že jsou zde někteří, kteří vás možná letmo potkali nebo kteří by si vás dokázali vybavit… ale nejsem si jist, zdali vám to bude k jakémukoliv užitku.“
Víc svá slova nevysvětluje a pokračuje k budově velvyslanectví, zatímco zmiňuje různé informace o budově a zahradách, které ale nejsou pro Kaedor nijak podstatné nebo zajímavé…
Brzy jsou opět u terasy, ale místo toho, aby se vrátili do kanceláře komořího, vystoupí po jiných, vedlejších schodech a brzy se ocitnou v jedné z dřevěných chodeb živé budovy.
Chvíli kráčí chodbami a potkávají nejrůznější elfy s všemožnými povinnostmi. Většina elfských dvorů nemá v pravém smyslu sloužící… díky magii dokáže jeden elf zastat práci několika lidských sloužících… ale je jisté, že pro zajištění fungování velvyslanectví je zapotřebí mnoho práce.
Brzy stane dvojice před dveřmi, které se před Kaedor otevřou do stran po stylu stromových domů její domoviny.

Hledí do malého, avšak útulného pokoje, zcela jistě ložnice pro hosty – ale ne příliš urozené hosty. I tak… lepší než cokoliv od jejího zajetí.
Přibližně obdélníkový půdorys, s dveřmi na kratší straně. Naproti nim je velké okno shlížející do zahrady. Vane jím čerstvý vzduch – okno bez skla je jistě ošetřeno kouzly tak, aby se dokázalo dle potřeby zavřít či pomocí bariéry bránit větru chladnějších období bez ztráty světla.
Po pravé ruce je jednoduché lože, na kterém vidí složené elfské šaty. Pod oknem a za postelí je široký psací stůl, na němž je připraven inkoust, archy papíru a několik knih. Krom toho je na něm také připraveno několik balíčků zabalených do zelených listů – nejspíš jídlo. Je pozdní odpoledne, ale nejspíš ještě ne čas večeře a Haykon, který se dle všeho ustanovil jejím patronem ve velvyslanectví, jí chtěl dopřát, aby se mohla najíst v klidu a v soukromí.
Vedle balíčků s jídlem je karafa plná Lokky a dva křišťálové poháry.
„Váš pokoj – je to přirozeně pouze prozatímní a proto velice, velice skromné. Bohužel je obtížné v této vytížené době zajistit rychle ubytování, které byste si zasloužila. Velvyslanectví přijalo do svých komnat většinu městských elfů kvůli… jistým problémům s místními. Ale to je všechno záležitostí Její excelence a jsem si jist, že brzy dojde ke shodě s Královskou radou-“
Zarazí se a usměje se. „Omlouvám se, jsem si jist, že takové záležitosti pro vás nejsou podstatné. Ale bohužel budete omezena na prostor velvyslanectví, než se vše vyřeší do uspokojivého konce.“
Spousta sladkých slov, ale v podstatě jen další místo, kde je nedobrovolným hostem. Ale tentokrát zde má alespoň nějaké spojence… a relativní volnost.
Haykon dodává: „Dovoluji si vás také pozvat na dnešní večeři – a do té doby samozřejmě můžete dle libosti procházet krásné prostředí našeho Lesního domu. Jeden z posledních na sever od Almúrienu,“ poslední slova v sobě mají nádech smutku. Haykon to rychle setřese a pokračuje:
„Máte nějaké dotazy? V rámci možností jsem vám k dispozici – ale doporučil bych vám především odpočinek.“

Poslední ze své domoviny?

Provádět něco takového bylo vyloženě mimo něco, co bych považovala za reálné. Bariéra magického kruhu byla silná natolik, že by dokázala odrazit kdysi mé nejsilnější kouzlo a nic by se ji nestalo, přesto jsem před ní nyní stála, pozorující barvy všech různých magický elementů a přemýšlela, jak to uchopit.

Prsty pomalu přibližující k bariéře… normálně, kdybych měla svojí vlastní? Nejspíše by se tato rozestoupila či by uhnula, ale nyní to bylo téměř jako kdybych před sebou měla zeď. Zeď, kterou jsem si mohla obmotat okolo prstů a ve snaze nějak přetvarovat tok energie jsem brzo zjistila jedno…
Jakmile jsem neměla něco, co magii živí? Magie se mi rozplynula mezi prsty. A to samozřejmě bylo doprovázeno tím, že jsem nemohla ani zkusit tento tok energie nějak tvarovat… pouze se dívat na to, jak si nabírám energii z bariéry jako sníh ze země, jen aby mi brzo roztekl mezi prsty.
„Zajímavé,“ řekla jsem si pro sebe, mající malé poznatky o tomto s tím, že si mne už někdo žádal zpět.

Otočila jsem hlavu směrem na Haykona, který samozřejmě začal mluvit o tom, jak se věci budou vyvíjet. Mohla jsem se zapojit do toho rozhodnutí, ale věděla jsem, že oba mají pravdu. Slečna… Aedllie chtěla, abych zkoumala magii dále, což jsem chtěla též… na druhou stranu přítomný elf chtěl, abych si odpočinula. A byla pravda, že můj fyzický stav nebyl nejspíše úplně nejideálnější, když zdejší elfové měli mnoho drahého oblečení a já byla jak špinavý šmudla.

„Dobrá, děkuji,“ řekla jsem krátce a nechala se pomalu doprovodit do nějakých prostorů pro hosty? I když mi bylo řečeno, že dostanu útočiště zde, v paláci tak či onak? Pochybovala jsem, že by někdo doposud pracoval na tom, kde mne ubytovat dlouhodoběji než na první noc.

Krátce jsem kývla na jeho slova a dodala: „Snad budu moci pomoci v této době.“

Nic víc, nic míň. Věděla jsem, že jakkoliv a cokoliv budu ovládat, budu se to muset naučit. A dříve či později si mne ti, které jsem viděla před brány paláce najdou, jako si mne našel Cizinec. Nevěděla jsem, jestli pro ně působím jinak, nebo jedna z mnoha… nevěděla jsem, jestli mám pořád otisk Hlasů, ale kdybych měla? Nejspíše by mi již přidali tu smrt té strážné.
Svět v tuto chvíli pro mne byl jednou velkou otázkou a já mohla jen doufat, že se mi podaří svou magii uchopit rychleji, než se někteří elfové budou snažit mne prozkoumat sami o sobě.
„Hádám, že nikdo v zahradách paláce si mne nevybavuje, krom sira Eriena?“ Zeptala jsem se, vědoma, že kdyby tomu tak bylo, tak nejspíše již by zde někdo byl a aspoň by se připomenul.
Nejspíše jsou všichni mrtví... a já zbyla jako jediná...

Nové síly… nová pravidla

Její dva společníci pokračují v debatě a téměř si ani nevšimnou, že poodešla zpět k bariéře kolem kruhu. Když je po boji, prostranství je o poznání opuštěnější a ona může experimentovat, jak se jí zachce.
Přistoupí blíž k magickému kruhu – ochranná kouzla zavíří, jako by jí ucítila. Její nové oči něco tak primitivního jako kus látky nemůže oslepit, takže vidí jasnou a neprostupnou vrstvu magie přímo před sebou.
Natáhne ruku vpřed a pokusí se kus té síly vzít… udělat jí svojí, tak jak se jí to do určité míry dařilo s magií Maierona.
Energie se jí obmotává kolem prstů… skoro jako by to byl jakýsi podivný, nehmotný éter. Ze svých vlastních zkušeností ví, že je to ve skutečnosti s magií daleko složitější, než nějaký éter… ale její mozek a smysly jí nejspíš pouze takový obraz předkládají…
Síla se rukám poddá… ale brzy se rozplyne. Je to jako by se pokoušela v dlaních držet sníh. Vydrží… mohla by možná vydržet i dost dlouho na to, aby to mohla zkusit zpracovat v kouzlo… ale rozplývá se.
A pokud by s ní zkoušela manipulovat víc… mohla by se začít rozplývat ještě rychleji. Nejspíš, když nashromáždí ve svých rukou příliš mnoho magie, pokusí se s nimi ještě něco udělat bez patřičné opatrnosti, síly se vznítí, jak se rychle uvolňují.
Vždycky měla nějaký podvědomý dojem, že magie souvisí s životem a teplem… tohle by toho mohlo být důkazem.

Sice se jí nepodařilo magii uchopit, ale neskončilo to katastrofou, a to je také dobrá zpráva… chce zkoušet něco dalšího, ale svým průvodcům nemohla uniknout na dlouho.
„Slečno Kaedor,“ zvolá Haykon – jako by si teprve nyní všiml, že zmizela. Zdá se, že hádka mezi ním a neznámou elfkou došla k závěru.
Všimla si, že několik elfů se potom oslovení obrátilo a pustilo se do výrazně aktivnějšího hovoru. To nemusí být nutně dobrá věc. To, že jí Haykon, Erien a několik dalších uznalo její jméno nemusí nic znamenat. Dokud jí její jméno nevrátí někdo dostatečně mocný… bude se setkávat s opozicí.
Prozatím je však její nejhorší starostí Haykon, který k ní přijde a řekne: „Podařilo se mi přesvědčit slečnu Aedllii, že by bylo nejlepší vám poskytnou nejprve trochu soukromí a odpočinek. Nelze od vás očekávat, že se okamžitě pustíte do práce na tomto podivném fenoménu.“
Mluví i o tom, jako by to byla jen nějaká nevysvětlená anomálie… ne něco, co už nepřímo s Inkvizicí vyhladilo víc elfů, než všechny jejich vlastní války za poslední tisíciletí…
„Ale musím říct, že jste svým příchodem způsobila docela pozdvižení. Mnozí o vás alespoň slyšeli – vaše expertíza před touhle příšernou záležitostí byla docela široce uznávaná… dovolil bych si říct, že ve vás někteří vkládají dokonce i nemalé naděje.“
Je tohle to, o čem Erien mluvil?
„Ale tedy, nyní pokud byste dovolila…“
Rukou pokyne zpět k budově velvyslanectví za zahradami. Může z něj ještě tahat informace a zkusit zjistit něco navíc… nebo může dokonce i zkusit experimentovat s jeho vlastní magií… s jeho povolením nebo bez něj…
Ale jinak jí alespoň čeká klidný, soukromý a s trochou štěstí příjemný pokoj s občerstvením. Možná dokonce i nové šaty. Jedny, které by jí mohly padnout. A třeba i koupel…
Otázka jen je, jestli jí nově získaní spojenci mezi jejím druhem nebudou spíš na škodu…

Ať se hádají

Jednu věc jsem si pamatovala moc dobře, a to byla ta, že když se dva elfové hádají, pouštět se do diskuze je sebevražda. A i když jsem měla svůj názor a mohla jsem samozřejmě se nenápadně či více nápadně vložit do diskuze těch dvou? Byla jsem potichu a jen se dívala na to, jak si jdou po krku. Jedna strana chtěla vysvětlení, mou teorii a druhá chtěla můj odpočinek.

Krátce jsem si tedy oddychla a řekla diplomaticky: „Udělám si na vás oba samozřejmě čas. Nechci se nyní dostávat do nějakých politických záležitostí. Jak víte, nemusela jsem politiku předtím, nemusím ji nyní…“ řekla jsem upřímně, protože jestli mne někdo vůbec znal, věděli, že já a politika byla asi tak spojena, jako sluneční zář a jeskyně. Musela jsem ji tolerovat, ale nepreferovala jsem žádné politické strany a sdružení, do kterého se leckterý mág připojil, protože… no, neomezená možnost používat vřídlo many je vždy poměrně zajímavá záležitost.

Sama, zamyšlená jsem popošla o kousek dále a přemýšlela, co se vlastně opravdu mohla stát. Moje magie manipulovala s jinou, mohla ji vznítit… a pak tu byly mé oči. Ono umět manipulovat s magií mi… nedávalo pořád nějaký smysl. Vznítit magii? Nějaký hodně zvrhlý výtvor toho, že jsem zničila na sobě prokletí, tedy… spíše jej odpálila magií, která mi byla poskytnuta těmi Hlasy. Což… možná znamenalo, že i tehdy jsem mohla zapalovat cizí magii, ale protože jsem se o to nepokusila, nemohla jsem to vědět. Přesto… předtím jsem neměla možnost vidět tok magie díky tomu, že jsem byla slepá. Viděla jsem, nějak, ale neviděla jsem magii… a nyní jsem ji mohla ohýbat tak, jak jsem chtěla. Sice jsem byla neohrabaná, ale pořád i neohrabanost se dala jakž-takž vylepšit.
Magii jsem neměla… proto jsem si nemohla vytvořit bariéru.
Otočila jsem se ke kruhu, ve kterém jsme bojovali a popošla k ní. Podívala jsem na ní a položila ruku těsně na hranici magického toku a zkusila opět využít svou magii ve snaze si přivlastnit kus této bariéry. Chtěla jsem vědět, jak na toto mé tělo bude reagovat… (41)

Dva názory, dvě cesty

Po jejích slovech, které nejspíš mnoho smyslu pro oba posluchače neměly, si Haykon odkašle a poznamená: „Tedy – nevím, zdali vám tak docela rozumím… ale jsem si jist, že by vám i tak prospěl odpočinek… zdáte se být skutečně zaskočena tím, co se stalo…“
Elfka ho ignoruje a mluví téměř jako odpověď na slova Kaedor.
„Velké změny v magických proudy jsou známy – ale je velmi těžké o těch změnách něco vědět, vzhledem k tomu, jak rychle se udály… a jak nedostatečné zdroje právě nyní komunita čarodějů má…“
Cokoliv kratšího, než století je pro elfy příliš rychlé… dokonce i nyní předstírají, že věci pokračují tak, jako dřív, zatímco jejich národ vymírá a jejich moc s každým úspěchem Inkvizice mizí.
Elfka zaútočí otázkou:
„Ale vy říkáte, že máte nějakou teorii… právě nyní je každá teorie dobrá… jsem si jistý, že nikdo vás nebude považovat za blázna-“

Haykon se do rozhovoru vloží a dodá důrazně: „Myslím, že madam di Valiora by ocenila odpočinek.“ Pak se obrátí zpět ke Kaedor a dodá: „Samozřejmě, nejjistější způsob, jak doložit vaše jméno by byl s pomocí proklamace její Excelence. Ale na to bude dost času zítra – pro dnešek si odpočiňte a nechte politiku na nás…“
Předpokládá velkou míru důvěry na to, že se v podstatě teprve nyní seznámili. Ale mezitím elfka jemně zúžila oči a ani nečekala na odpověď Kaedor, aby se postavila proti názoru Haykona.
„Myslím, že madam di Valiora má stejně jako já spíš zájem na odhalení tajemství zákrutů magie – vzhledem k tomu, jaká byla její pověst před tím vším o tom nepochybuji – na odpočinek a nějaké politikaření nemáme mnoho času.“
Není těžké uhodnout, že se Kaedor nevědomky stala figurou ve složité hře elfské politiky – raději se nezaplétat… ale pokud budou jiní mluvit jejím jménem, mohlo by jí to uškodit víc než pomoci.
Haykon se zamračí a pokrčí rameny – několik kolemstojících elfů si všimlo rozpálené diskuze a ztišili se, aby mohli lépe poslouchat.
Mezi elfy není jeden nikdy sám – vše je zkouška, vše je test.
Ale zatímco se ti dva hádají, Kaedor měla příležitost zamyslet se pořádně nad svými vlastními kouzly…
Magie se změnila. Je jisté, že je to spojené nejen s Temnotou ale i s Hlasy a větším vlivem Sféry magie v hmotném světě. Dokládá to už to, že nyní poznala tu Sféru, která byla do této chvíle docela a naprosto neznámá. A co víc, řádění Inkvizice rovněž ničemu nepomohlo. Vlivem všech těch magických bojů a smrtí s nimi spojenými se předěl mezi světem magie a světem hmoty začal zmenšovat.
Její vlastní síla, která jí umožňuje manipulovat s magií jiných, nejspíš rovněž souvisí s tím, jak je nyní hmotný svět s magií více propojen. Pokud bude věnovat svým novým schopnostem víc času, je jisté, že zvládne víc, než magii jen podpálit.
Navíc je možné, že i síla Inkvizice a jejích špinavých triků rovněž souvisí s věcmi ve Sféře… kdoví, co jsou ti Bohové, ke kterým se Pontif modlí… nejspíš v té nicotě nedlí jen Hlasy a Temnota…

A v té chvíli si všimla, že hádka mezi Haykonem a elfkou pokračovala, aniž jí poslouchala. Je si jistá, že to bylo pořád to samé do kola. Politikaření proti zkoumání magie… ale oba dva jí chtějí na svou stranu… bez zájmu o to, jaký je její vlastní názor.
Její druh toto činí často… vše je jen hra vlivu.