Ověřit, že nejsem blázen?

I když jsem čekala útok, neudělal tak. Nejspíše tušil, že zahrávat si s neznámem v této době by ho mohlo stát více, než by si mohl dovolit. A byla to asi i pravda.

A Já? Zůstala jsem tam jen stát, hledící do země a přemýšlející, co se se mnou vlastně stalo. Moje prokletí umělo zapalovat cizí magii… moje oči dokázaly ovládat magické toky… ale vlastní magii jsem neměla? Více méně jsem byla schopna zapálit jakýkoliv tok magie? Asi? Kdo ví… sama jsem se zapálit nemohla, protože jsem neměla co. Hlavně mne trápila myšlenka, co se se mnou stalo. Většinou magie měla nějaké opodstatnění… i magie, která vycházela z víry se dokázala vysvětlit, ale toto? Bylo to velké nevysvětlené cosi.

„Ano, jsem v pořádku. Děkuji sire Eriene…“ řekla jsem krátce, nevědoma si ani nějakého změnu stavu. Více méně jsem si nyní připadala jako jiskra, která po propojení s čímkoliv to cokoliv zapálí a může se jen kochat, jak to druhé hoří. A čím více bylo to, co hořeno živeno? Tím více a rychleji to hořelo. Proto když jsem sama kouzlila a léčila jsem, musela jsem oddělit své magické toky… jeden, který hořel a druhý, který léčil.


Cesta mimo bariéru byla příjemnější, přesto stejně namáhavá. Bylo to jako lézt již otevřenou cestou trní, ale jak bylo zvykem? Keře se většinou takovýchto prostorů zbavily, a i proto jsem málem ztratila svoji rovnováhu v moment, kdy jsem prošla skrz křoví. Zpomalený vstup a rychlý výstup, něco, co ani jeden z přítomných dělat nemusel a já hned cítila, jak si mne osahávají svou magií.

Snaha to ignorovat bylo jako odmítnout nápoj, který jsem s radostí přijala a pokud jsem si mohla někam sednout? Tak či tak jsem někde našla místo, kde bych si mohla sednout, než jsem vůbec plánovala někomu odpovídat. Pomalu jsem upila a dodala: „Nejsem zas tolik vyčerpaná, jen spíše zaskočená svým výsledkem,“ řekla jsem upřímně a otočila se vůči elfce, která se mne začala vyptávat na to, co se vlastně v tom kruhu stalo.

Tiše jsem se zasmála sama sobě se skleničkou u rtů a zvedla bradu vůči té, která se mne ptala. „Až budu vědět, že mé jméno, Kaedor di Valiora mi vážně náleží a jakmile mi někdo potvrdí, že je má mysl v pořádku, můžeme se o tom bavit. Nechápejte mne špatně, ale i kdyby mi někdo kdysi řekl tu teorii, co nyní mám? Považovala bych ho za blázna a vyhostila z mého vlastního studia… magie se změnila a cokoliv je nyní má magie? Jedná se o něco nového, co se stalo nejspíše díky tomu, co jsem za posledních pár týdnů a měsíců prožila,“ upila jsem s pohledem upřeným na své stehna a zamyšlená nad tím, jak bych sama sebe nyní vůbec popsala. Nebylo to tak, že bych věděla přesně, co se stalo, ale… prokletí Inkvizice bylo stále zde, ale místo zapalování sama sebe jsem zapalovala ostatní? Taková byla má představa, ale jak to popsat těm, kteří vědí, že prokletí zapálení many jde aplikovat pouze bez jakékoliv bariéry. Zapálení bariéry či toku magie bylo více méně nemožné…

Osvěžení po boji

Maierona odpověď Kaedor neuspokojí. Probodne jí očima – v jeho očích je zárodek nepřátelství, který se ani nepokouší skrývat. Může mu naznačovat jakékoliv ohledy… ale její „kouzlo“ ho nejspíš pouze učinilo ještě podezřívavějším a méně nakloněným k čemukoliv, čeho se ona bude snažit dosáhnout.
Beze slova se obrátí a vyrazí z kruhu – vyjde ven a zatímco se mezi sebou ostatní elfové začnou tiše dohadovat, Maieron odkráčí k velvyslanectví s kamennou tváří.
Téměř cítí intriky, které proti ní rozjede… ale ona nemá čas ani chuť se s něčím takovým starat.
Zůstane stát v kruhu, kde se k ní rychle připojí šermíř Erien a druhý elf, který se dříve nabídl, že pomůže s udržováním bariéry. Krom nich s nimi přišla také elfka, kterou zatím nezná a která si jí bedlivě prohlíží.
Elf, jehož jméno nezná, pokýve hlavou a rozhlédne se po zčernalých kamenech kolem nich.
„Je nade vší pochybnost, že jste svou magickou afinitu neztratila.“
Erien k ní udělá krok a zeptá se: „Jste v pořádku, madam di Valiora? Působilo to poněkud-“
Cizí elfka dokončí za něj: „Netradičně. Vskutku zvláštní…“
Elfský čaroděj na druhé dva nedbá a raději jí nabídne ruku: „Haykon di Oeklon, jeden z dvorních čarodějů její Excelence. Ač nikdo krom mistra Maierona nemůže potvrdit charakter vaší magie, myslím, že bylo jasně vidět, že oplýváte skrytou silou, která není na první pohled patrná.“
Oslovení mistr je zavádějící… elfové, zvlášť urození, ho používají v podstatě pořád. Haykon vypadá jako lepší sázka co se magického umu týče. U elfů je věk na pohled nejednoznačný, a tak i když působí stejně mladě a živě jako každý jiný, je možné, že má víc než dost zkušeností na to, aby jí pomohl… pokud tedy sám bude chtít.
Nejspíš se do věci hned nevložil, aby nepůsobil zaujatě. Skutečných elfských čarodějů zbylo po střetech s inkvizicí žalostně málo, jak už si stihla všimnout. Snad by ho v rámci elfských dvorních intrik obvinili, že se jí snaží ovlivnit, aby doplnil vliv, který dvorní čarodějové jistě s válkou Inkvizice ztratili…
Jeho jméno jí není nijak povědomé… ale to ještě nic neznamená. Stěží mohla znát všechny čaroděje na kontinentě.

Erien se vrátí ke svým šermířům, jakmile se ujistí, že k ničemu vážnému nedošlo. Haykon jí poté rukou vyzve, aby se k nim připojila mimo kruh – nejspíš na nějaké elfské pletichaření…
Nejprve musí vystoupit ven zpoza bariér … není to tak těžké, když už tuší, jak na to… ale pořád je to pomalá a nepříjemná záležitost. Musí zkrátit krok. Projde bariérou, ale zaváhá a téměř ztratí rovnováhu. Haykon si toho všimne… stejně jako tichá elfka, která se nepředstavila, ale které je následuje jako zamyšlený stín.
Žádné poznámky nemají. Kaedor opět cítí zvědavost jejich myslí, které s novou vervou ohmatávájí její vlastní magické schopnosti… a ona nemá ani žádné bariéry, kterými by jim v tom mohla zabránit… pokud si tedy nechce začít hrát s jejich energií… nebo s energií živých tvorů kolem ní.
Haykon jí dovede k menší skupině elfů, která se baví nedaleko od kruhu kolem několika jednoduchých stolků s číšemi a karafami Lokky. Krom nich si všimne i několika mís s malými kousky ovoce, medovými sušenkami a jinými elfskými laskominami.
Dvorní čaroděj do jedné z číší nalije zlatavý nápoj a nabídne jí ho.
„Načerpejte síly, slečno. Zdá se, že vás souboj vyčerpal – říkal jsem si, že jste do toho neměla chodit bez odpočinku. Ale alespoň jste vrhla světlo na některé nejasnosti. Mistr komoří právě jedná – jsem si jistý, že s ním budete moci mluvit později.“
Elfka, která se rovněž chopila číše a stále ještě se nepředstavila, dodala: „A mezitím byste nám mohla říci, co se vlastně stalo v tom kruhu…“
Elf přiznává neznalost v nějaké oblasti… to není dvakrát běžný úkaz.

Ta zlá, či ta hodná?

Pokoušela jsem se o něco, co bych před pár lety považovala jako nesmysl. Magie, pokud ji ohnul jeden mág byla více méně propojena s aurou dotyčného, a proto nešla ohýbat cizím mágem. Ano, byly zde výjimky, ale to byly extrémy, jako například vřídla.
Dokonce když někdo chtěl zničit cizí bariéru, tak ji musel svou vlastní magií mlátit tak dlouho, dokud se nezlomila. I lámání bariér bylo více méně přetížení toho kouzla… ale toto bylo jiné. Bylo to jako ohýbat něco, co je cizí a k tomu to využívat proti dotyčnému.

Jakmile jsem tak začala dělat, viděla jsem jeho zmatení. Bariéry, které měl na sobě se začaly obracet proti němu, útočit na ty ostatní. Bylo to jako vyvolání vzpoury, přesto něco, co asi nikdo nezažil a ani já. Hlavně já jsem si připadala neskutečně neohrabaně a byla jsem ráda, že se vůbec něco takového mne povedlo.
Ostatní jsem nějak nemohla soudit, protože jsem díky svému pohledu byla ideálně odstíněná a tak jsem to byla jen já a on.

On, místo zrušení bariér se je pokusil ovládnout a živil je více a více. Magické toky byly všude kolem mne a já je cítila silněji a silněji… hlavně jeho činy začaly natahovat tento magický tok vůči mně a já jej mohla uchopit silněji, než ze začátku.

V ten moment ale ucítím ten žár, žár, mne tak známý, přesto jiný. Rukou sjedu k pásce a uvidím ten ohnivý jazyk, který se táhl až k dotyčnému. U mne nebylo co vznítit, ale u dotyčného bylo… já se to snažila utnout, ale vznikl jakýsi výbuch a vše skončilo s ohněm všude okolo mne. Bariéry okolo nás to nepoznamenalo a já se dívala do svých rukou…
Vznítit cizí magii? To umí jen kletby Inkvizice… ani oni neumí jen tak někoho vznítit, řekla jsem si a zvedla bradu na mága, který ke mne přišel s jednoduchou otázkou.

Mírně jsem polkla a věděla, že pro jakéhokoliv mága jsem se stala jakousi pochodní Inkvizicí… nikdo jiný neuměl vznítit magii a já věděla, že cokoliv řeknu, nebude asi mít moc význam.
„Kaedor di Valiora… a zároveň něco, co ani já nepoznávám…“ řekla jsem a dodala: „… můžeme toto ukončit? Nerada bych vám ublížila, protože vím moc dobře, jaké to je mít vlastní manu vznícenou,“ vydechla jsem a doufala, že mne tu před ostatníma nebude chtít ponížit, jako měl v plánu. Byla jsem připravena se bránit, ale… vážně jsem někoho chtěla připravit o život tak krutou smrtí?

Souboj

Kaedor se zhluboka nadechla… nahlédla do temné Sféry… a natáhla své smysly k energii Maierona.
Stál proti ní docela klidný – cítila, jak se kolem něj přelévají ochranné bariéry připravené pohltit jakékoliv kouzlo, které by mohla vrhnout jeho směrem.
Se svým nadhledem si všimla i několika kouzel, která jí nebyla tak známá. Možná snahy o ochranu proti moci takových, jako jsou Hlasy, obyvatelé Sféry a samotná Temnota. Mnoho se v magii změnilo od té doby, co jí naposledy studovala.
Ale žádná z těch bariér nebyla postavená na to, o co se právě ona začala pokoušet. Ochranná kouzla nejsou stavěná na to, aby za ně někdo tahal.
Vždyť nikdo ani nevěřil, že by něco takového mohlo být možné. Nikdo netvořil kouzla, která by proti tomu byla postavená.
A tak začala Kaedor odlupovat a ovládat jednu bariéru za druhou. Postupovala pomalu – měla pocit neohrabanosti. Její schopnosti v tomto směru ještě nebyly tak vycvičené. Vždyť tohle bylo něco úplně jiného než magie tak jak jí znala.

Brzy si všimla záblesku zmatení a pobouření v očích Maierona. Jeho vlastní bariéry se proti němu začaly obracet a místo, aby ho před útokem bránily, sami tlačili na síly, které byly ještě v jeho držení.
Kaedor byla docela zvyklá ovládat velké množství magie… a navíc, i kdyby se jí to vymklo z rukou… ona byla koneckonců na druhém konci kruhu.
Čarodějové mimo kruh si nemohli ničeho všimnout – ta ochrana kruhu vše odstiňovala. Snad si mysleli, že boj ještě nezačal či že Kaedor žádnou magii neovládá.
Ale když se kolem Maierona začal tetelit vzduch a probleskovat vybíjená magie, zpozorněli. Začal se kolem něj hromadit celý závoj síly – jeho tvář ztvrdla soustředěním. Jeho vlastní energie se bila s ním samým a on se to pokoušel pochopit.
A mezitím přiživoval své bariéry – zatím stále rychleji, než je Kaedor dokázala ovládnout.
Ona však cítila, jak se usurpovaná energie natahuje až k ní. Nyní už jí bylo tolik, že jí mohla uchopit a použít proti němu v pořádném útoku… nejen tohle ohlodávání.
Uchopila pevně do pomyslných rukou magické proudy a-
Najednou slyší zvuk prudce se vzníceného ohně. Cítí žár hned u sebe – rychle rukou vyjede ke své pásce přes oči, aby viděla, co se děje.
Od ní k místu, kde stáhl Maieron, se táhne ohnivý jazyk, který přechází v kouli divokých plamenů všude tam. Možná, že to bylo jejím špatným zacházením nebo je to nějaký pozůstatek její kletby, ale mana, kterou získala pod svou kontrolu, se vznítila.
Ona sama však zůstala netknutá. Její vlastní síla byla stále mimo její dosah… nyní jí to nejspíš zachránilo život.
Oheň, nemaje paliva, se brzy rozptýlil. Na zemi zůstalo několik hořících trsů trávy. Starodávný kruh byl zčernalý od kouře.
A z místa, kde bylo epicentrum toho výbuchu, vyšel Maieron – nezraněný, dokonce ani nezačerněný ohněm. Jeho bariéry ho uchránily. Jeho vlastní magie nevzplanula.
Přešel rychle kruh a stanul proti ní s výrazem téměř zmateným, ale daleko spíš pobouřeným. Zeptal se jí když stál blízko, takže ho elfové mimo kruh nemohli slyšet.
„Co jste zač?“ zněla útočná otázka… a působila spíš jako pohoršená urážka než cokoliv jiného.
Elfové kolem nebyli vzrušení. Neviděli magické pozadí toho všeho – nejspíš byli přesvědčení, že Kaedor zkrátka zkusila jednoduché ohnivé kouzlo – a to se rozbilo dle očekávání o bariéry Maierona.

Vyjde to?

Lhala bych sama sobě a nejspíše i někomu jinému, kdybych řekla, že jsem to takovéto čekala. Bylo to úplně něco jiného a já jen doufala, že mne tato snaha ihned nezradí a nepokoří. Jedna věc byla ohýbat magické toky, druhé bylo to, že silné magické toky mohly mágy pohltit. A toho jsem se bála nejvíce. Většinou to vzniklo u těch, kteří chtěli moc, nebo u těch, kteří neodhadli vřídlo magie.

Bylo to jako se snažit dostat skrz trnité křoví, kdy mne každá vrstva šlehla přes prsty, přesto… po chvilkové snaze jsem se dostala dovnitř bez toho, abych omdlela. A to byla docela výhra, když jsem brala v potaz i možnost, že ihned omdlím a duel bude rozhodnut bez toho, abych něco udělala.

Naštěstí se tak nestalo a já byla schopna vidět to, jak je magický kruh dobře odstíněn. Bylo to jako kdyby si dal záležet na tom, aby jakékoliv bariéry zde byly neovlivňovaly ty, kteří tu jsou. Přesto jsem tušila, že pokud někdo spoléhal na magický tok, nejspíše jej bariéra propustila dovnitř.

Věděla jsem moc dobře, že pokud budu chtít vědět čísi názor, kdo vyslyší mé volání, tak to nemusí být hned před očima všech. Hlavně, když bych brzo mohla zjistit, že cokoliv pohání mé umění není něco, co by kdokoliv chtěl mít v blízkosti. Již to, že mé oči vyčarují nejspíše dost otázek stačilo.

Věděla jsem, že rvát kusy bariéry by bylo jako zkoušet z bláta postavit sněhuláka… a tak jsem došla jen k jednomu závěru. Budu se pokusit ohnout magii a auru dotyčného. Něco, co nejspíše nikdo nikdy neprovedl, přesto nebylo nic jiného, co jsem mohla udělat.

Přejela jsem očima jeho bariéry s vizí, že je jako malé slunce v temnotě… a já se tak zkusila zaměřit svou sílu na to, abych zlomila jeho bariéry a ohnula jeho vlastní magii proti němu. Ale dobrá otázka by byla… podaří se mi něco takového? Něco, co nikdo nikdy nezkoušel? Lámání bariér většinou nebylo zas tak těžké, ale snažit se ohnout tok jejich energie proti tomu, na kom byly vyčarovány? To ano… (38)

Uvnitř kruhu

Zavřela oči a vstoupila do temné Sféry za očima ostatních… zalapala po dechu, když spatřila divoké proudy magie všude kolem. Cítila sílu magické bariéry kolem prastarého rituálního kruhu a krom toho jí zahltila síla elfů kolem ní.
Nebyli zas tak nebývale mocní. Ale ve světe, kde nebylo nic než magie, tam bylo setkání elfů jako divoký rej světel. Elfové používali magii téměř bezmyšlenkovitě, takže síla pulsovala a přetáčela se každým momentem.
Měla mlhavý pocit, že to by jejich magii mělo také činit ovladatelnější z vnějšku. To vše však byly jen dojmy – nikdo před tím nepronikl do žádné podobné sféry, do které jí vpouštěli její oči.
Nebyla však v tom světě sama a dobře to věděla. Nyní však, s odchodem Temnoty, se jí zdál tento svět opuštěnější. Spatřila kdesi poměrně daleko některého z divočejších zástupců Cizincova druhu… a jednoho, který působil o něco civilizovaněji, než běžní jedinci, o něco blíž… ale nikdo z nich nebyl dost blízko na to, aby jí mohl ohrozit.
Samozřejmě, nebyla si jistá. Ve magické Sféře se běžná pravidla časoprostoru nutně neuplatňují… a ty podivné hyeny dokázaly být proklatě rychlé, když se s nimi střetla posledně a když se sletěli dohromady na Aedhalo.

Prozatím rychle použila své nabyté porozumění v okolním světě magie, aby odhrnula ochranné zábrany. Bylo to jako se prodírat pichlavým a zamotaným křovím… ale příjemnější, než projít bariérou jen tak a nejspíš skončit na kolenou, ne-li v mdlobách.
Prostoupila dovnitř do kruhu a všechno utichlo a uklidnilo se. Dokonce ani cizáky ze Sféry neviděla… to vše bylo skryté za zářivou obálkou rituálního kruhu.
Malý vykrojený kousek černého světa.
A v něm ona s magií, se kterou nemohla hýbat. Proti ní Maieron, jako zářivé slunce plné síly a energie, pulsující s připravenými kouzly pro odražení a pohlcení jakýchkoliv jejích pokusů.
Magie rituálního kruhu kolem ní mezitím byla jako spletený chuchvalec – mohla jej zkusit uchopit, ale kdoví, co taková prastará magie udělá, když si s ní začne hrát…
Snazší cíl by mohla být síla Maierona, který jí sledoval s jistou maskovanou měrou posměchu v očích. Ale takové praktiky by také mohl on a ostatní elfové odhalit. Mohli by na to mít svůj názor.
Její vlastní energie byla stěží uchopitelná. Ještě se mohla pokusit využít síly Sféry samotné… pokusit se volat něco… vnějšího, co by jí dalo sílu. Druh Cizincův… Hlasy… nebo Temnotu samotnou. Bylo pravděpodobné, že někdo na takové volání odpoví… a snad smaže Maieronovi z obličeje ten úšklebek z tváře.

Snaha o úkázku

Mírně jsem kývla hlavou na znamení, že jsem akceptovala jeho představení. Pamatovala jsem si své téměř pubertální otázky, kde bych se ohnala slovy, kdo jakože je… bohužel, nyní jsem taková být nemohla, a i když jsem se cítila poměrně živě, věděla jsem jedno. Ať se stane v ochranném kruhu cokoliv, snad to nebude jen výsměch tohoto elfa, že nic nedokážu.

Komoří navrhoval stejně pořád odpočinek a další elf řekl, že se bude starat o rituální kruh, což jsem brala jako velké pozitivum.

Cesta zahradami mi připomínalo domov, domov, který jsem většinou nechtěla ani vidět. A nyní to bylo až téměř nostalgické… asi byla ale vždy pravda vidět něco než nic, jako tomu bylo po Inkvizici. Ne, že jsem mohla něco vidět i v první půlce, kdy mi lámali mé kouzla, aby se mne mohli vyloženě dotknout, ale stejně… bylo to, jak by řekla má dávná kamarádka, roztomilé.

Významné pohledy ostatních jsem moc neřešila, tedy… snažila jsem se. Byla jedna věc, když se na vás koukají lidé a ostatní rasy a pak váš vlastní druh. Druh, který vidí elfku, která nemá uši, není upravená jako všichni ostatní, má průměrné oblečení, které ji nesedí… a k tomu pásku přes oči. Musela jsem být jisto-jistě pěstí na oko, naštěstí to netrvalo dlouho a my došli k tomu kruhu.

Pohled na kruh… mi připadal jako se dívat na bariéry tohoto paláce. Tento kruh měl od každého mága, který do něj vstoupil kus… kus jeho magie, která se přetvarovala do negačního pole. Takovéto pole byla neskutečně mocná, avšak stabilní… proto nehrozilo, že by někoho pohltila, přesto… sama Kae zkoušela jednou v takovémto kruhu ve své domovině kouzlo, které trvalo dobrých pět a půl minuty vyříkávání… schopné zničit nejspíše celé město, či kraj, jen aby to takováto bariéra pohltila.

Maieron vstoupil skrz bariéry… já, vědoma, že jeho aura ho nejenom chránila, ale protože nejspíše sám někdy nějaké kouzlo do bariéry vyčaroval, bariéra jej vyloženě neodpuzovala.
Přistoupila jsem blíže… vydechla jsem a zkusila jsem použít svojí magii na ohnutí bariéry na to, abych mohla vstoupit aspoň dovnitř. Vědoma, že jakmile se přesunu do „toho druhého světa“, ty osoby o mne budou vědět, ale kde bude bezpečněji, než tady? Asi nikde…

Ukázka síly

Když to elfovi oplatila, na moment se zarazil – ona se jeho ptala na jméno? Možná, že ho vůbec taková možnost nenapadla.
Ale svými dalšími slovy ho postavila do středu pozornosti ostatních. Nemohl se vykrucovat… tím by ztratil tvář.
Avšak jako elf nebyl hloupý, takže určitě cítil, že by neměla být tak sebevědomá… ale možná, že věřil, že jen dobře blafuje.
Nakonec se jeho kamenná tvář prohnula do mírného, zdvořilého úsměvu.
„Maieron di Kaetan, k vašim službám – a souhlasím s vámi, bylo by lépe, aby vaše ,schopnosti‘ prověřil zkušený čaroděj.“
Ona samotná už tolik určila pomocí svých nových očí – tenhle elf měl auru a uměl s ní zacházet.
Komoří a ostatní elfové sledovali jejich výměnu – a komoří poté střídmě přikývl: „Dobrá, alespoň bude celá ta situace vyřešena nyní – avšak to jen za předpokladu, že se tedy skutečně cítíte dostatečně silná, madam.“
Jiný z elfů, který dříve nabízel pro ní odpočinek, nyní dodal: „Rád se postarám o bezpečí rituálního kruhu. Pro případ jakýchkoliv nehod.“
Plánuje jí pomáhat? Kdoví, jestli nakonec nebude pomoc potřebovat…

Dle příkladu komořího se skupinka elfů zvedla – došlo na různé třesení rukami a jiné zdvořilosti, než skupina tří elfů odběhla, včetně Maierona. Komoří jí poté naznačil ke dveřím na terasu a po boku s ním vyrazila do zahrady, kde bylo nejspíš místo dostatečně odstíněné od kouzel a zabezpečené proti jakýmkoliv nehodám.
Domy elfů, prosáklé magií, sice byly tvořeny tak, aby jí i odolávali, ale elfové nikdy neminou příležitost pro opatrnost.
Prošli jakousi zahradní slavností, kde se komoří zdravil s několika dalšími elfy – a mezi skupinkami už se cosi šířilo, neboť na sobě cítila jejich významné pohledy.
Zahlédla několikrát i Maierona. Odíval se do nebesky modrých tunik a kratší vlasy zdobil dubovou sponou – ale neviděla na něm žádné insignie Dubového dvorce – nejspíš tedy pouze náhoda. Zdál se být poměrně vlivným.
Občas zahlédla jeho podlouhlou a elfsky krásnou tvář, když se setkali jejich oči přes nějaké menší prostranství. Jeho slova sice byla uhlazená, ale jeho pohled byl tvrdý.

Brzy došla i s komořím na malé prostranství v zahradách velvyslanectví. Bylo přibližně kruhové, obklíčené stromy a mezi nimi byla zem pokrytá kamennými deskami, které nejspíš elfská magie vyzvedla a vytvarovala ze samotného podloží. Takové kameny měly výjimečně dobré schopnosti pohlcování magie… a krom toho cítila velké množství ochranných bariér, které nastřádali kolem kamenného kruhu celé generace elfských čarodějů. Tyto by měli pohltit víc než dost kouzel.
A zdá se, že zde zprávy cestují rychle… neboť na prostranství za okrajem kruhu už byly asi dvě desítky elfů a elfek. Bavili se mezi sebou zdánlivě bez zájmu… ale nebyli tu náhodou.
Všimla si v jedné menší skupince Maierona. Komoří jí více neřekl, žádné pokyny ani podpora. Nezdálo se, že by stál na něčí straně – udržoval neutralitu. Všimla si také několika šermířů, kteří stáli na stráži ve stínu stromů. Spatřila mezi nimi Eriena, který jí věnoval pouze neutrální pozdrav přikývnutím hlavy.
Maieron vstoupil skrz bariéry do kruhu bezstarostně. Poklidně se na ní usmíval – pro nezasvěceného to vůbec nevypadalo, jako nějaké testování nebo zkoušení jejích sil… elfové uměli velmi dobře předstírat nezájem, i když byly velice zaujatí…
„Ve vašem vlastním čase, madam…“ řekl a jistě úmyslně nepoužil její jméno.

Výzva?

Upřímně jsem nikdy nebyla na tyto politické hrátky. Nebavili mne a jen mne unavovala ta neustálá ale, nějaké kličky mezi slovy a konec takový, jen aby jim prospěl. Nebylo překvapení, že jsem se od takovýchto elfů většinou držela, co nejdále a činila tak, aby ke mne měli tu nejtěžší cestu, když na to přišlo.

„Děkuji, jsem ráda, že pokud by se ukázalo, že vážně žádnou magickou sílu nemám, tak nebudu vyhozena mezi ty chudáky, jen abych umřela na nějakou nemoc,“ usmála jsem se nevinně, přesto bylo znát, že to myslím docela vděčně. Bylo asi všem jasné, že mi je jich asi tak trochu líto, ale stejně. Nerada bych s nimi skončila.

Konverzace se strhla k tomu, že bych nejspíše měla šetřit své síly a já tušila, že cokoliv cítili, tak tušili jedno. Neměla jsem jakoukoliv auru, která by svědčila, že umím kouzlit. Krátce jsem si povzdechla, dokonce jsem čekala, že mne někdo odvede, ale? V ten moment se ozval poslední elf s tím, že tu vlastně je místo, kde můžeme kouzlit a že by mne chtěl vidět.
„Jsem ráda, že se takto nabízíte, smím vědět vaše jméno?“ Řekla jsem s menším úsměvem a kdyby se cukal, dodala bych ještě: „Přeci nenecháme nějakého náhodného mága čelit tomu, co umím. Bude lepší, když někdo zkušený, jako vy, mi bude čelit, nebo se pletu?“ Mírně jsem se zazubila a pokud svolil, tak jsem se tam nechala doprovodit.

„Bude stačit, když zkusíte nějaké obranné kouzlo… musím upřímně ještě zkusit, co dokážu. Neměla jsem možnost, tudíž bych byla ráda, kdyby někdo udržoval toto cvičné pole…“ řekla jsem a doufala, že někdo bude udržovat tok energie v cvičném poli. Přeci jen cvičné poli nebyly moc následky, většinou bolest končetin a tak… ale… pokud někdo cvičné pole prolomil? Mělo to klasické následky.

S přáteli jako jsou tito...

Elfové slova Kaedor poslouchali, avšak sami toho říkali jen málo. Pečlivě si vyslechli vše, co měla na jazyku ohledně svého talentu – ale když mluvila o zlomení kletby, všimla si, že jeden nebo dva z nich pozvedli obočí – obdiv nebo nedůvěra?
Komoří se na ní zpoza stolu usmál, když promluvila o svém jménu: „Jsem si jistý, že během momentu se vše vyjasní – jistě není nikdo, kdo by vám chtěl upírat vaše jméno.“
„Jméno Kaedor di Valiora,“ dodal zamyšleně jeden z elfů – ten tón nebyl příliš příjemný. Ten jí nedůvěřoval.
Komoří na to nikterak nereagoval. Jeho mírný, téměř blahosklonný úsměv ale přestával působit tak přívětivě jako zprvu. Nebyl tak úplně na její straně… ať už říkal cokoliv.
„Azyl dostanete – nemějte strach. Dubový dvorec přijímá často na svou zodpovědnost elfy, které potkala nešťastný osud v této temné době.“
Snadný způsob, jak si pro sebe zavázat nejrůznější uprchlé elfské čaroděje… a neztratit přitom tvář vyděračství nebo podobnou pochybnou praktikou.
Její poznámka o vyzkoušení jejich magických sil opět vyvolala několik pozvedlých obočí. Věří vůbec, že umí kouzlit?

Komoří chvíli mlčel, ale poté se zvedl: „V zahradách je rituální místo, které je od okolních kouzel poměrně dobře odstíněno… to by mohlo být vhodné…“
Jeden z elfů přidal: „Avšak bylo by nemyslitelné, abyste byla vystavena nějakému testu po tolika utrpeních – v azylu tohoto velvyslanectví si můžete odpočinout a poté prokázat svou sílu.“
Slova sladká jako med, jako Lokka… ostatní elfové už se zvedali. Nejspíš chtěli nejprve zkonzultovat své spojence ohledně této nové skutečnosti před tím, než se cokoliv započne…
Ale ten stejný a poněkud… nespokojený elf se posadil zpět ve svém křesle a odpověděl na návrh prvního: „Nemůžeme zde přítomné dámě odepírat příležitost dokázat svou sílu – pokud vím, rituální kruh není právě nikým používán – a jeho současné ochrany víc než dost postačí bez dalších příprav… pokud by tedy došlo na nějaké nehody.“
V jeho posledních slovech slyší ten jemný, neznatelný náznak posměchu, který je v elfské řeči tak často patrný, když mluví s lidmi nebo s těmi, které považují pod jejich úroveň. Nepoužívala ho sama?
Došlo jí to – ohmatali si její energii a došli k názoru, že nemůže být schopná kouzlit. A teď jen přemýšleli, jak jí využít. Bylo v podstatě jisté, že některý jí plánoval zesměšnit a posílit své vlastní snahy o elfskou izolaci od všech uprchlíků, jiný jistě plánoval test zfalšovat tak, aby vypadala jako mocná kouzelnice a stala se jeho figurkou a nějaký ten další chtěl její selhání co nejvíce pozdržet, aby ho mohl co nejlépe využít pro oslabení vlivu svých nepřátel.
Nedokázala číst myšlenky – dokonce ani se svýma novýma očima – ale intriky elfů byly stejné posledních tisíc let. Inkvizice ani Temnota nemohly něco takového změnit.