Snaha

Nijak jsem nereagovala na jeho slova. Nebyl důvod. Přeci jen i když jsem většinu svého života preferovala pravidlo toho, že být upřímná je cennější než cokoliv jiného, tak mi Inkvizice naučila jedno pravidlo. Pokud nemám nic hezkého na jazyku, radši bych měla mlčet. A toho pravidla jsem se řídila i v moment, kdy jsem přijmula nabídku si sednout. Nalila jsem si trochu do poháru a opřela se. I přesto bylo asi jasně vidět mé napětí, kdy na mne všichni zírali a jak jsem i mohla cítit, pátrali po tom, co by mohla být Kaedor di Valiora.
Dělala bych tak sama, ale nyní? Díky tomu, že jsem neměla žádný magický štít? Cítila jsem všechno úplně přesně, což bylo ještě divnější, když jsem cítila a viděla jejich magii téměř doslova se otírat o mé tělo. Nebylo divu, že mnozí mágové to popisovali jako pocit úzkosti… jako když se o vás tře šelma, která vám může ukousnout hlavu, ale z nějakého důvodu tak ne a ne kousnout.

„Řekla bych to též, ale jaksi se má magie změnila. Protože jsem přežila prokletí s zapálením many… a zlomila prokletí, hádám, že se něco na mém talentu změnilo. Upřímně… popisovat to by bylo jako tvrdit, že je možné lusknutím zničit Temnotu,“ zavrtěla jsem hlavu a dodala: „Hádám, že mé jméno nebude uznáno bez jakékoliv ukázky magie… bohužel ani nevím, jak moje nynější magie funguje,“ pokrčila jsem rameny a pomalu upila nápoje.
„Ani nevím, jak jsem byla schopná přežít zapalování magie, tak dlouho, mohu samozřejmě popsat postup, ale jak všichni zde víme, magie je poměrně intuitivní,“ zubnula jsem se na ně a poškrábala jsem se na hlavě.

„Pokud mi dočasně bude přiděleno nějaké jiné jméno, dokud mé vlastní bude prověřováno? Nevadí mi to… ohledně důvodu proč mne nevyhodit zpět z královské zahrady bych chtěla požádat o azyl, ať už pro Kaedor di Valiora, nebo pro jméno, kterým si dočasně budu muset říkat,“ řekla jsem a krátce jsem si povzdychla, vědoma toho, že mi nikdo moje jméno neuvěří, pokud neukážu nějaké kouzlo, které by arcikouzelnici příslušelo.
„Bylo by možné jít na nějaké bezpečné místo, kde bych ukázala svůj nynější talent? Hádám, že přesvědčování toho, kdo jsem si můžeme nechat na později.“

Mezi svými?

Její slova rozhodně připoutala pozornost. Už před jejím zajetím žili elfové odděleně a velmi samotářsky i vůči svému vlastnímu druhu… její slova o krutosti Inkvizice mohla být pro některé z nich skutečně novinkou…
Komoří přikývl na její slova o audienci a sám reagoval.
„Ano – nebylo by vhodné předstoupit před velvyslankyni, pokud by byl jakýkoliv stín pochybností o vaší totožnosti.“
Po jejích dalších slovech zvážní a povzdechne si. Možná, že někteří elfové stále měli iluzi o tom, že inkvizice alespoň dopřála rychlou smrt…
„Vaše zprávy, ač už dlouho předpokládané elfskou radou, jsou vskutku zarmucující a velmi vážné. Inkvizice a Temnota zasáhly náš lid nesmírně tvrdě a s neměrnou ukrutností.“
Dokonce ani nyní si elfská šlechta nemůže odpustit poetismy a rozvláčné vyjadřování.
„Je na první pohled jasné, že jste byla podrobena mučení a mnohým dalším strastem proto, abyste nám mohla doručit toto smutné svědectví a přihlásit se ke svému jménu. Tedy prosím, usedněte a napijte se nápoje z domoviny – jste tu vítána mezi svým vlastním lidem.“
Pozlátko a prázdná slova – elfové umí říct hodně a neudělat vůbec nic… ale alespoň že komoří ustoupil z cesty a rukou jí ukázal k jednomu z volných křesílek. Všimla si několika čistých zdobených kalichů. Ostatní elfové se rovněž usadili a ustoupili. Prozatím jí budou naslouchat… možná jen ze soucitu, možná jen z opatrnosti, ale budou naslouchat.
Komoří ještě kývnutím propustil Eriena, který dotekem pravé ruky na srdci a skloněním hlavy vzdal holt komořímu a poté odešel zpět na své stanoviště.
Poté elfský šlechtic přešel místnost a usedl za svůj stůl – tiše a se zájmem si Kaedor prohlížel.

Jeden z elfů vstoupil do krátkého momentu ticha a poznamenal:
„Ať už je vaše jméno jakékoliv, po vaší dlouhé izolaci a po zmrzačení musel být váš magický talent prakticky zničen – ale nyní, pokud se nepletu a rozumím vašim slovům, máte sílu a jste s ní schopná manipulovat, váš otisk v magii by také vaše útrapy a podivná dění posledních let měl ukazovat…“
Druhý se rovněž přidal:
„Ano – pokud vím, kletba spalování magie je na první pohled znatelná jako znetvořující jizva – alespoň z pohledu magie, tedy. Pokud tedy skutečně někdo může takovou strašnou kletbu přežít.“
Nikdo z nich nepřizná, že si jí magickými silami opatrně ohmatávají – všichni elfové to dokáží téměř instinktivně, ale je to poněkud neslušné… a pro běžného čaroděje je těžko odhalitelné, že k tomu na něm dochází…
Ale její schopnosti… už nejsou tak docela obyčejné. Vidí v jiné sféře každý pohyb jejich vědomí… jaké by asi bylo bojovat proti jinému čaroději, když má takovou výhodu?
Avšak dle jejich slov její nové schopnosti téměř skryly její původní prokletí… možná, že to zvládly napravit už Hlasy… koneckonců schopnost manipulace se svojí vlastní energií se jí příliš nevracela… jenže cítila zároveň energii všude kolem sebe, a ta jen čekala, až jí ona uchopí.

Kaedor či ne?

Místnost, do které jsme vstoupili mi připomněl to, o co jsme všichni přišli. Prostorná budova s ukázkou toho, že elfové nebudou ustupovat zvykům lidí a budou žít kdekoliv tak, jak chtějí oni. Možná naše rasa v tomto byla poměrně neústupná a tvrdohlavá, ale vážně jsem věřila, že právě díky tomu jsme přežili. Inkvizici se někteří rovnou prý poddali a stejně skončili buď mrtví, nebo jako experimenty Inkvizice na tom, co se stane, když někoho zlomí. Bojovat ohni proti ohněm je očividně občas i bavilo… hlavně, když jeden oheň zničil druhý a oni jej mohli zašlápnout.

Porozhlédla jsem se okolo po různých knihách, kdy leckteré vypadaly jako ty, které by se nacházely spíše zavřené v kryptách v knihovnách než jen tak v knihovnách, ale v dnešní době? Mohli jsme být rádi, že někdo zachránil nějaký kousek stovek až tisíců let naší historie a výzkumů, které elfy potkala za ty roky.
Uviděla jsem skupinku elfů, kteří se o něčem bavili a též křesla s tkaninami, která byla u elfů tak oblíbená. Musela jsem se vzpomenout nad tím, jak jsem kdysi povrhovala tímto materiálem, a i když jej lidi měli tak rádi, já si sama nechávala dovážet různé exotické materiály z ostatních zemí. Já a má marnotratnost.
Další úsměv následoval při pohledu na ten nápoj, který zde komoří měl. Lokka… a mne se dostala vzpomínka na mé studia, kdy jsem celý týden probděla a pila pouze tento nápoj, který mne držel nejspíše naživu. Možná to bylo též to, proč jsem tehdy zkoušku udělala jako jedna z mála na první pokus… možná…

Komoří tam stál a bavil se s ostatními, jeho vzhled upravený a na rozdíl ode mne bylo poznat, že se o sebe stará. Já jsem více méně od doby, co mne pustila Inkvizice neměla moc čas se čistit a byla jsem ráda, že o mé téměř mrtvé tělo se Doligan nějak postaral, protože jsem byla rozhodně čistější, než když mne našel. Nejspíše bych mu pak měla za to ještě jednou poděkovat… nebo aspoň tomu, koho napadlo mne trochu očistit, pomyslela jsem si, vědoma si toho, že oproti vzhledu, kterým jsem se mohla vždy čepýřit jsem měla hodně daleko. Ale v dnešní době bylo asi jasné, že kdokoliv není za hradbami nemůže mít nějaký luxus…

Moment ticha, kdy jsem tam stála... no, nedalo se říci asi tak, jako kdybych tehdy stála. Ráda jsem experimentovala s magií i v přítomnosti ostatních, a tak třeba jednoduchá levitace byla vždy něco, co naznačilo to, že umím kouzlit a je mi tak trochu jedno, co si o tom ostatní myslí. Slepené dlouhé vlasy, které by chtěli určitě upravit a zkrátit… hlavně, když je Inkvizice tak ráda využívala na manipulaci s mým tělem. Měla jsem možná štěstí, že mne za ně někdy nepověsili, jako jsem viděla leckteré mrtvoly v té citadele, kde mne drželi.
Uříznuté špičky uší… nebylo moc elfů, kteří toto měli a Inkvizice to začala používat, protože se nejspíše někdo prořekl, nebo ho umučili k bodu, kdy řekl, co to znamená. Naštěstí Inkvizice neměla povědomí o tom, že pokud elfovi jsou useknuty špičky či větší část uší, tak je tak uděláno speciálním ostřím. Ostřím, které zaručí, že uši se nedají vyléčit jakoukoliv magií, tak, aby tento elf byl navždy poznamenán. Což… se mne vyvarovalo a kdokoliv měl nějaké povědomí o tomto věděl, že jsem nebyla takto potrestána svým lidem, ale nějakým prostým mečem.
Nyní už vůbec nezmiňující to, že jsem měla pásku přes oči, skrývající radši to, co je pod nimi… přeci jen jsem nemusela hned všechny zastrašovat či probouzet důvod k výzkumu tohoto… prokletí? Kdo ví, co to vlastně bylo.

„Děkuji za přivítání a též děkuji zde Erienovi za jeho služby,“ kývla jsem na šermíře s menším úsměvem a pokračovala: „Ano, byla bych ráda, kdybych mohla být navštívit její excelenci, hned jakmile bude potvrzeno to, že jsem vážně Kaedor di Valiora,“ řekla jsem klidně a přejela pohledem ostatní elfy a pak se podívala zpátky na komořího, pokud se mému „pohledu“ dá vůbec říkat pohled.
„Má původní magie byla díky tomu, co se od mého zajetí Inkvizicí dost změnila, přesto nejspíše není již moc těch, kteří by mohli vyloženě potvrdit mou auru. Proto věřím, že dokážu poskytnout informace, které vím pouze já anebo mě rovní, kteří padli či byli zajati spolu se mnou,“ pokračovala jsem a přešlápla z nohy na nohu.
„I když bych chtěla potvrdit, že většina těch, kteří bojovali se mnou o záchranu Stromu Života, tak mohu potvrdit, že většina byla zajata a nejspíše umučena v rukách Inkvizice. Já byla vypuštěna do světa jako živý experiment toho, co Inkvizice dokáže. Proklít tělo tak, že zapálí vaši manu, jak jistě víte,“ dokončila svůj proslov a čekala, jak budou reagovat. Ubránit se zapálení many bylo dost těžké pro absolutní většinu mágů, ale o tom, že se tomu dá bránit někteří věděli.

Komoří

Erien přijal vděk Kaedor s vážným elfským úsměvem. Poté vkročil do postranního dveřního průchodu, který nejspíš vedl ke komořímu.
Dveře v elfském domě se otevíraly po doteku – a živé dřevo ustupovalo z cesty s jemným zaskřípěním. Elfské příbytky byly protkané magií.
Šermíř Erien kráčel před ní. Zaklepal na dveřní rám a až poté vstoupil. Kaedor vstoupila za ním a ocitla se v prostorné a vzdušné místnosti. Ani si to neuvědomila, ale během chůze je stoupající chodba vyvedla nad úroveň ulice, takže tato kancelář mohla shlížet do zahrady za velvyslanectví, kde se právě podle všeho pořádalo nějaké společenské setkání.
Místnost měla tvar písmena L. Delší část se táhla od dveří k pracovnímu stolu komořího – kratší část plynule přecházela v terasu nad zahradou. Když Kaedor vstoupila, vstup na terasu měla po pravé ruce, pracovní stůl před sebou.
Kancelář byla vybavená velkým množstvím knih a knihoven, v kratší chodbě byl menší stolek s dvěma křesly, u kterých dva elfové tiše rozmlouvali. Umlkli, když šermíř a Kaedor vstoupili.
Skupina dalších právě rozmlouvala u stolu. Před ním bylo několik křesel z propleteného dřeva pokryté tkaninami z domoviny. Za ním byl středobod práce komořího a tohoto pokoje. Lejstra, dokumenty, knihy, psací náčiní na stole. Na zadní stěně znak Almúrienské říše elfů – prostý štít v zelené barvě listů a vyobrazení stříbrného jeleního paroží v jeho středu.
Po stranách znaku byly pověšeny prohnuté čepele elfských šermířů – snad původní zaměstnání komořího… možná jen ozdoba vlivného šlechtice.
Krom toho si Kaedor všimla, že v místnosti bylo hostům nabídnuto zlatavé tekutiny v karafách z broušeného skla. Nápoj, zvaný Lokka, pocházel z nektaru květin pěstovaných pomocí kouzel a měl svěží bylinnou chuť s podtóny, které připomínaly luční med. Nebyl alkoholický, ale dokázal podpořit a osvěžit mysl jako nic jiného.

Když si prohlédla vybavení místnosti, mohla se začít věnovat těm, kdo v ní nyní byli.
Komořího poznala rychle. Stál za svým stolem, ruce o něj opřené, nakloněný nad lejstra a v rozmluvě s dalšími třemi elfy před stolem.
Od pohledu hned viděla, že to byl šlechtic a politik. Byl oblečený do volně rozhaleného roucha zelené barvy s dlouhým modrým pruhem, pod rouchem viděla zlatem prošívanou tuniku. U pasu viděla ceremoniální meč, důkaz jeho postavení. Hřívu světlých vlasů mu poutala jednoduchá stříbrná čelenka, nejspíš spojená s nějakým šlechtickým titulem – elfové si na nich nezakládali ani zdaleka tak moc jako lidé a trpaslíci, ale měli rádi dvorský život a etiketu s ním spojenou…
Všimla si, že vzor na jeho róbě jí připomínal šat čaroděje Galiena… nejspíš byl také nějak spojen s Dubovým dvorcem… ale to vůbec neznamenalo, že by jí měl být podobně nakloně jako Galien.
I když tady nebyla na audienci u velvyslankyně, bylo hned vidět, že tohle byl předstupeň – dva elfové po její pravé ruce nejspíš čekali až budou moci s komořím projednat něco, s čím nemohou nebo nechtějí jít přímo k zástupkyni moci elfské rady v Almúrienu.
Tři u stolu nejspíš už byli v jednání s komořím. I oni umlkli, když Erien udělal několik kroků dovnitř, následován Kaedor. Šermíř jí představil.
„Kaedor di Valiora – zde, aby se přihlásila ke svému jménu a ke svému životu.“
Elfové jí mlčky sledovali. Dva po její pravici si vyměnili rychlý pohled. Uběhl další moment ticha, když si jí komoří prohlížel. Elfové u stolku se zvedli a zamířili ke dveřím. Před nimi se zastavili a obrátili se ke komořímu. Položili si ruku na hruď a uctivě sklonili hlavu – a pak zmizeli ven.
Erien udělal krok zpět, takže nyní stála vepředu. Trojice elfů se obrátila, aby si jí lépe prohlédla a komoří k ní vykročil.
„Kaedor di Valiora,“ řekl si pro sebe se zamyšlením. Jeden z elfů přidal: „Pokud vím, jedna z čarodějných arcimágů, kteří položili život v boji proti té lidské… inkvizici.“
Komoří přikývl.
„Stalo se to téměř na druhé straně kontinentu,“ řekl další elf pochybovačně. Komoří opět přikývl. Poslední elf mlčel. Komoří k ní přistoupil – byl vyšší než ona, ale nestál příliš blízko, takže si mohli hledět téměř z očí do očí.
„Vítejte v Aklianě, slečno di Valiora. Přišla jste navštívit její excelenci – velvyslankyni Almúrienu?“
Oslovil jí jejím vlastním jménem... ale byl to diplomat. Ti musí být opatrní ve všech ohledech... a nesmí nikdy urazit...

Cesta dál

Byla jsem překvapena, přesto potěšena nad tím, že se mi představil a potřásl si se mnou rukou. Nemohla jsem ale nechápavě natočit trochu hlavou, protože i když jsem chápala, že každý mág se hodil, ale stejně? Že by si o mne mysleli tolik? Přeci jen jsem nebyla ani v čele rady… jen jsem měla talent ovládat více elementů decentně, zamyslela jsem se a nějak nevěděla, co tím úplně myslí. Přesto nevypadal, že by mi o tom moc chtěl mluvit a já věděla jedno. Dříve či později se dozvím, proč by Kaedor di Valiora měla mít tak velký význam pro elfský národ.
„Těší mne Eriene. I kdyby mne většina neviděla jako Kaedor, věřím, že budu schopna nějak pozměnit to, co se nyní děje,“ řekla jsem s nepatrným úsměvem, vědoma, že pro některé si budu muset asi vymyslet nové jméno, aby mne vůbec poslouchali.

„Hm… chápu… pokud mne nezná a je jedna z těch, kteří věří, že jsem mrtvá?“ Povzdychla jsem si a poškrábala jsem se na temeni hlavy s pozorováním těch, kteří okolo mne procházeli. Viděla jsem a cítila to, jak se cítí… mnoho mágů tvrdilo, že emoce jsou na podobné sféře jako magický tok, proto magický tok je ovlivněn emocemi. Já věřila v něco jiného, ale asi jsem se vážně mýlila, protože jsem byla schopná dotyčné cítit. Většinou ale… tyto toky byly silné jen z důvodu negativního stínu. Pozitivní nálady magii neovlivňovali… nebo to tak tvrdili zastánci té teorie.
„Možná by bylo i jednodušší se představit jako někdo jiný, pokud něco nevyjde. O mé bývalé magii mám jen ponětí, a to, co umím nyní je mi ještě docela tajemstvím,“ špitla jsem si pro sebe s upřeným pohledem do dlaní. Potřebovala jsem azyl a ideálně někoho, kdo mi může vytvořit nějaké kouzlo, které mohu ohnout za pomocí svého talentu. Nevěděla jsem, co se stane… vědomí, že se může stát cokoliv mne činilo nejistou a já nevěděla, jak to skončí. Možná to upoutá jen pozornost těch „osob“… možná jich je tu více než mimo palác, ale kdo ví. Dokud jsem to nezkusila, nemohla jsem vědět, co jsou zač a co jsem zač já sama.

„Dobrá, děkuji Eriene di Almion a bylo mi potěšením. Snad se brzy potkáme a já se ve vaší přítomnosti budu moci představovat svým jménem, nikoliv nějakým jiným. Ráda bych zažila zase doby, kdy jsem se snažila šermířům utéci, protože mi vadilo být sledována, ale hádám… že na takovéto malichernosti již nebude čas,“ usmála jsem se na něj, akceptující to, že budu nejdříve muset přesvědčit komořího, že jsem vůbec Kaedor di Valiora a až pak budu moci za Velvyslankyní.

S tímto jsem se tedy dostavila za komořím a nechala jsem Eriena mluvit, protože mi bylo jasné, že to je v jeho pozici nejspíše nutností mne představit a „předat“ komořímu. Jediné, čeho jsem se nyní bála bylo to, že i když elfové chtěli jen klid a nestarat se o Inkvizici, tak smrt Kaedor bylo něco, co vlastně chtěli. I za mé doby bylo mnoho šlechticů, kteří by na mé tehdejší pozici viděli někoho jiného a nebylo tedy překvapení, když jsem poprvé zažila automatona, který mne chtěl kdysi zabít. Nikdy jsem se nedozvěděla, kdo to byl, ale od té doby jsem těm strojům nevěřila.

Před politikou nelze utéct…

Šermíř jí naslouchal pozorně a každému jejímu slovu. Zřejmě se snažil rozlišit, zdali je skutečně Kaedor nebo ne… ale nedokázala z jeho tváře vyčíst žádný verdikt.
Avšak k jejímu překvapení se zdálo, že jí věřil – ne na základě žádného důkazu nebo alespoň o ničem takovém nevěděla. Možná, že zkrátka chtěl, aby nebyla mrtvá… byla by to vítaná změna v tomhle světě.
„Chápu – a jsem přesvědčen, že vám vaše jméno bude velvyslankyní přiznáno… avšak obávám se, že mezi elfy už vnikla část paranoii, která sevřela lidské země a jejich vládce. Budou tací, kteří vám nebudou věřit navzdory všem důkazům…“
Zatím nevysvětlí, jakou motivaci by takoví elfové mohli mít, ale její dlaň po krátkém zaváhání stiskne.
„Erien di Almion,“ představí se. Na moment zaváhá a dodá: „Návrat Kaedor di Valiora z mrtvých by mohl pro elfský národ hodně udělat.“
Náznak? Že nezáleží tak moc na pravdě ale na tom, co by mohla zmrtvýchvstalá Kaedor dokázat? Ale šermíř mnoho dalšího neřekne, pouze jí pokyne směrem k dlouhé chodbě mířící hlouběji do velvyslanectví.

Moment kráčí tiše, než šermíř přidá: „Mohu vás ohlásit Velvyslankyni… avšak obávám se, že slyšení by vám nemuselo nutně ihned být k dobru. Nebude vám uvěřeno.“
Když prochází chodbami, začnou je míjet důležitě působící elfové. Čte z jejich tváří a z jejich magických sil… tihle se chrání a nejsou tak čitelní jako běžní lidé… ale pro její nové oči jsou i nemyslitelné věci možné.
Téměř každý elf má nějaký čarodějný talent… ale mnozí toto umění nenásledují, neboť skuteční mistři jsou mezi nimi stejně vzácní jako mezi lidmi a elfové mnohdy špatně snášejí fakt, že by měli být v něčem pouze srovnatelní s lidmi...
Dokáže rozsoudit dvě hlavní emoce, která hýbou elfskými srdci… kalkulovaná touha po pomstě, kterou však cítí mezi překvapivě malým počtem elfů. Často však cítí jen určitou tichou a zchladlou nenávist… uraženou pýchu těch, kteří by se nejraději uzavřeli do svých hájů a navždy se skryli před celým tím prokletým smrtelným světem…
Je těžké přesvědčit někoho po tolika stoletích, že by mohla být celá elfská rasa v nebezpečí… a je tak snadné se jednoduše uzavřít do lesů a obmotat je hustou sítí kouzel…
Šermíř na sebe připoutá její pozornost, neboť jí opět osloví: „Mohu vás nejdřív představit komořímu Velvyslankyně – jeho ohlášení by mělo větší efekt než mé.“
Elfská politika… je to složitá, spletitá a pro ní nepříliš lákává záležitost. Ale pokud chce, aby jí bylo jméno opět přiznáno, těžko se to obejde bez toho. Dokonce i s přímým důkazem by jí někteří elfové byli schopní odporovat…
Elfové nejsou ani zdaleka tak hádaví jako lidé a trpaslíci… ale po několika stovkách let života nemají rádi divoké, rychlé změny a někteří špatně přijímají nové myšlenky…
„Doufám, že se vám podaří získat své jméno zpět… Kaedor di Valiora,“ osloví jí Erien – zdá se, že přeci jen na světě existují lidé, které by mohla zvát svými spojenci.

Snaha přesvědčit

I když jsem měla zakryté oči, nasměřovala jsem je směrem k dotyčnému. Aneb, i když jsem i přes pásku na očích viděla… sice jinak než před pár dny, tak mi ten zvyk zůstal. Věděla jsem, že to aspoň naznačuje pozornost, což mi předtím bylo mnohokrát vytknuto.
„S počtem Inkvizitorů si nejsem jistá, upřímně… v boji o život nemáte moc čas počítat kolik jich zabijete. Přesto jak jsem říkala… většina mágů na mé úrovni byla zatknuta. S tím kouzlem proti samotnému Pontifovi je to pravda, jen mi připadalo, že jsem mu tím tak trochu padla do dlaně,“ povzdechla jsem si a dodala s tichým smíchem: „Souhlasím ale s tím, že kdokoliv by se pokusil urážet moji či cizí památku by měl čelit nějakému trestu,“ řekla jsem s úsměvem vůči němu. Jediné ale čeho se mi dostalo byl ten pohled, který mne probodával a já si jen povzdychla. Chápala jsem, že dokazování toho, co jsem byla či možná stále jsem nebude úplně jednoduché. Leckteří mágové dokázali číst z očí… což nepřipadalo nyní moc v úvahu. Leckteří by řekli, že by poznali špičky uší i po pár set letech, ale to též nehrozilo. Jediné, co mi vážně zbývalo bylo říci něco, co jsem věděla jen a ta druhá osoba. Ale… co to mohlo být? Vše mi připadalo najednou jak v mlze a já jen doufala, že mne toto nebude stát více než jen zbytek mých uší.

Nebylo překvapení ani to, že se mi zvedl žaludek a já nepatrně zaskomírala s nejistou ztrátou rovnováhy. Ocelová ruka jednoho ze stráží mne chytila a já děkovně kývla se slovy: „Děkuji… magické bariéry mi v tomto stavu nedělají moc dobře… již je mi…“ prudce jsem se nadechla a vydechla: „… lépe.“ Zafuněla jsem a rozešla jsem se dále. Všechna ta magie okolo mi nedělala moc dobře a já doufala, že budu moci vykouzlit aspoň nějaké to ochranné kouzlo, když mne má aura nekryla zas tolik, i když… upřímně jsem čekala, že po průchodu budu na kolenou zvracet to, co jsem měla v sobě.

Cestou jsem potkala mnohá místa, které jsem si velice matně pamatovala, ale nemohla jsem říci, že by to tu bylo nějak vyloženě známé. Byla pravda, že jsem se též většinou stavila a teleportovala přímo před budovu sněmu na poslední chvíli, protože mne vyloženě ty shledání mágů a ostatních nebavila a… no, co bych za ně dala nyní. Nikdy asi již neuvidím stovky mágů, leckteří znuděnější než já, další nadšení, že málem okusovaly stolečky před sebou. Hádala jsem, že více prostorové místnosti by nyní nebyli ani z desetiny naplněny, podle toho, jak jsem cítila aury okolo sebe.
Krátce jsem se pozastavila u páru strážných, u kterých jsem cítila, jak skrz brnění protéká… nejistota? Nebylo to takové jako v městu, ale vážně asi to, co se tradovalo byla pravda? Pokud umřelo mnoho mágů, kterých nyní bylo málo? Není divu, že i stráže začali být nervózní za mnoha bránami, které zde jsou.


Chvilka chůze a čtvrť elfů byla lehce k poznání. Dokonce i z dálky se dala ambasáda docela jednoduše poznat, přesto mi bylo jasné, že rychlost neurčuji moc já, ale stráže. A to do doby, než jsem přišla, k již kdysi viděné budově a uviděla elfské šermíře. Byla to doba, co jsem některého viděla, hlavně od doby, co se k elfům začali cpát automatoni, kteří byli poháněni magií. Leckteří mágové to preferovali, protože automaton neměl tendenci nic vykecávat, a navíc vždy poslechl… nepotřeboval spát a živil se jen magií, která je všudypřítomná. Navíc, když byl zničen, bylo jednodušší získat nového, než někoho, kdo se celý život snaží zdokonalit své umění na mistra.
Mírný povzdech nad tím, že jsem vážně byla prezentována jako „osoba tvrdící že jsem já“ a jen jsem kývla, abych potvrdila slova vojáka. Hádat se nyní nemělo smysl… proto jsem jen čekala, co se stane.

Chvilka, která mi připadala delší, než byla mi přišla asi tak nepříjemná, jako kdyby mi někdo jezdil někdo nehtem po páteři, jen aby se komplexní past rozestoupila a já byla schopná vstoupit dovnitř. Což jsem moc nečekala bylo to, že mne jeden šermíř následoval a jakmile jsme byli uvnitř, tak mne šermíř oslovil a já mu tak věnovala pohled, pokud se tomu tak dá říkat.
„Svět se změnil, s tím i má aura. Rád bych věděla, co se mi přesně stalo, ale bohužel jsem na to neměla moc čas… protože najít útočiště mimo paláce? Myslím, že bych brzo byla vržena do Slumů… magie je nyní méně akceptována, než automatoni…“ povzdychla jsem si a bez toho, abych si na něj vzpomněla jsem dodala: „Bohužel si na vás nepamatuji… vše v mých vzpomínkách je jakoby v mlze… jediné, co mohu říci je to, že si pamatuji pár snah utéct komukoliv, kdo mne chtěl strážit, protože mi to připadalo trochu stupidní mít stráže na takovýchto místech. Bohužel se mi to nikdy nepovedlo, protože šermíři to tu znají lépe, než já,“ pokrčila jsem rameny a s nastavenou rukou dodala: „Přesto… mne opět těší, mé jméno je Kaedor di Valiora, mohu znát vaše? Byla bych ráda, kdybyste mne tak oslovoval, ale chápu, že pokud mne považujete za mrtvou, tak… se to nese špatně přes jazyk.“ Usmála jsem se na něj a očekávala něco ve stylu popohnání k velvyslanci elfů s ne-potřesením ruky.

Kousek domoviny

Elf pohlédl na Kaedor, když mu položila svou otázku… jeho kůň udělal několik kroků na místě a Galien potřásl hlavou a zřejmě došel k rozhodnutí.
„Měla své odpůrce mezi šlechtici i mezi svými druhy, kteří tvrdí ledasco… avšak říká se, že ukázala nesmírné odhodlání a bojovala do posledního dechu. Spolu se svými studenty chránila jeden ze Stromů života až do smrti – a svými kouzly zabila jedenáct nejlepších Pontifových inkvizitorů, než jí on sám srazil k zemi. Dle toho, co je známo, zemřela se svým posledním kouzlem, které proti vůdci Inkvizice vrhla.“
Zvedl oči a probodl jí pohledem.
„Obětovala se, aby to šílenství zastavila. Jako mnoho jiných. Její oběť nestačila. Doufám pro vaše vlastní dobro, že jste se neodvážila urážet památku hrdinů téhle strašlivé války.“
Galiena přerušil jeho druh, lord z Halmien: „Měli bychom jít.“ Elf přikývl a projel bránou, která pro ně byla otevřena. Jejich kroky vedli nejspíš k paláci. Ona však byla branou také provedena – ale mířila k elfské ambasádě.
Než si mohla palácovou čtvrť prohlédnout svýma novýma očima, musela projít spletencem ochranných kouzel. Některá byla prastará, z dob založení města… jiná, ta vnější, byla vytvořena teprve v několika posledních měsících, jak se boj proti Inkvizici stával zoufalejší a útok na Aklianu pravděpodobnější.
Žaludek se jí zvedl… ale možná že jí překvapilo, že to docela dobře snášela. Cítila se všeobecně… méně ovlivnitelná magií. Její oči jí ve sféře magie ukazovali jen zářící, neprostupné světlo. Její vlastní energie, která mohla s těmi aurami reagovat nejhůře, byla stále podivně mimo její dosah… alespoň co se běžných praktik týkalo. Díky tomu se necítila tak zranitelná.

Když byla konečně za tou neviditelnou bariérou, otevřel se jí pohled na palácovou čtvrť.
Zde už byla kdysi dávno… zdá se to jako hluboká minulost. Ale palácová čtvrť jí připadala docela stejná jako v jejích roztřepených vzpomínkách. Jásavé barvy sídel šlechtických rodů, vysoké domy, které z jednolitého kamene vytvořili mágové, a na ulicích jen bohatě a důležitě se nesoucí lidé. Ty ulice byly čisté a na každém rohu stál muž v lesknoucí se zbroji s zářícím erbem na hrudi.
Vevnitř Akliany byla vidět spoušť, která Reyon postihla. Avšak tam, kde žila smetánka, nic takového vidět nebylo.
I zde byli lidé nervózní.. ale nikdo z nich to nedával najevo. Cítila to jen díky svým výjimečným smyslům. Tady jen dobře věděli, že mocenský boj se hraje pořád – a k němu patřila určitá etiketa, luxus a pozlátko na povrchu. Bez toho to nešlo.
Byla předána muži od brány čtyřem jiným strážcům. Mohla jen doufat, že byli seznámeni s tím, že nad ní ten… Galien… drží ochrannou ruku, dokud se věci nevyjasní. Nebylo by dobré, aby musela ukázat, jak se brání sama. Její nevysvětlitelné schopnosti by jí ve špatnou chvíli mohli spíš přitížit.
Zatím byla vedena ulicemi nikoliv k tyčící se špici ve středu města… nýbrž ke koutu čtvrtě, který sloužil jako útočiště pro elfskou šlechtu.
Viděla to už odsud – elfské velvyslanectví byla budova z živého dřeva stromů, jejichž zelené koruny byly vidět z dálky. Mlhavá vzpomínka se jí vrátila z nějakého koutu její mysli – už zde dříve byla… a mezi elfy tohoto města si často připadala jako v jakémsi zakázaném a tajném háji uprostřed pusté divočiny zbytku města.
Jak se blížili, všimla si i prvních elfů, kteří kráčeli po ulicích. Měli bledé a chladné tváře. Žádné úsměvy, žádný smích. Elfský národ byl otřesený ztrátami, které utrpěl v posledních letech.
Sledovali jí jen s omezeným zájmem. Nebyla vedena jako vězeň, strážní jí nechávali dost místa – ač jí také nedovolovali jít, kam by chtěla. Nepůsobila příliš podezřele.

Stanuli před otevřeným portálem do sídla elfské velvyslankyně. Cítila dveře z magie – pokud by do tohoto téměř háje vkročil nevítaný vetřelec, ocitl by se v magické pasti – bloudil by v iluzích neexistujících lesů, dokud by ho paní tohoto domu neosvobodila.
Před branou stáli tři elfští šermíři. Už to bylo nesmírně dlouho, co naposledy viděla mistry meče ze svého rodu. Nenosili zbroje, místo toho byli zahalení do dlouhých tmavých plášťů, které běžné železo nedokázalo prorazit. Pod tímto svrškem měli jednoduché a přeci zdobené tuniky, které je nijak neomezovali v pohybu. Každý z nich měl u pasu dvě mírně prohnuté čepele z kovů, jejichž tajemství výroby už znali pouze kováři v srdci Almúrienu.
Sledovali jí chladně, avšak s větším zájmem než muži u bran. Šermíř stojící ve středu před branou do elfského útočiště rozhalil svůj plášť a vztáhl ruku, aby je zastavil.
Její průvodci jeho gesta uposlechli. Jeden z nich udělal krok vpřed a řekl úředním hlasem: „Z rozhodnutí vyslance Dubového Stolce, jednoho z arcimágů Almúrienského hvozdu, jeho Excelence Galiena Al’haliana di Tarianne, tato žena, tvrdící o sobě, že je Kaedor di Valiora, má být vpuštěna do elfského velvyslanectví.“
Elf před branou na ní mlčky hleděl. Uběhla hodná chvíle ticha. Její nové oči jí umožnili vnímat, jak jí zkoumá pomocí svých magických smyslů. Cítila, jak se snaží najít charakteristické rysy její magické aury. Znal jí? Nepoznávala ho.
Její aura byla navíc tím, čím prošla jak v posledních měsících, tak v posledních dnech, tak hluboce pozměněna, že jí nebylo možné takto identifikovat.
I tak, elf po momentu přikývl a stále beze slova ustoupil z cesty. Kaedor ucítila, jak jí bariéra ustoupila z cesty, aby mohla vstoupit.
Gardisté se mlčky otočili a odešli. Ona vstoupila dovnitř. První šermíř jí následoval. Když byla uvnitř prostorných a vzdušných chodeb, které jí připomínaly vnitřek stromu, ucítila, jak se za ní magické dveře opět zavírají.
Šermíř jí oslovil: „Přál bych si říct, že poznávám mocnou čarodějku z Valiory, kterou jsem měl kdysi dávno čest strážit, když toto město navštívila, avšak nepoznávám auru, která vás obepíná. Byla by to dobrá zpráva, pokud byste tou ženou byla, neboť jsem byl přesvědčen, že Kaedor di Valiora byla navždy ztracena.“
Ona sama se na něj nepamatuje… všechno je to jako v mlze. Ale on dle všeho očekává nějaké další vysvětlení či představení...

Cesta dál

Krátce jsem si vybavila, co je vlastně Dubový dvorec… potkala jsem se s nimi, ale že bych si na to moc pamatovala? To říci nemohu. Věděla jsem moc dobře, že ke mne přišel někdo, kdo mne kdysi požádal o nechání jejich potomka na studiu bez řádných zkoušel… opakování testů a podobně. Přesto jsem neměla moc důvod se rozpomínat. Pro mne jakákoliv šlechta využívala, a i zneužívala své moci více než leckteří mágové se zakázanou magií.
Heh, nebohá Zatari… permanentně se k ní dostávali potomci těchto snobů, a protože nebyla schopná říci ne, tak měla pak samé ubohé jedince, kteří jediné, co měli byli peníze jejich rodičů. Stačilo ale pár výměnných hodin, a i tito jedinci se buď začali snažit, nebo řekli, že nechtějí nyní studovat s nikým, kdo je se mnou spojený, zamyslela jsem se s úsměvem a tiše si povzdychla. Zatari… jedna z těch, která hlídala též vřídlo Stromu života a kdo ví, jak skončila.

„Mohu vědět, co se o oběti Kaedor di Valiora říká?“ Zeptala jsem se s nemalým zájmem, protože mne vážně zajímalo, co mi pozůstalí přidávali ke jménu. V historii tomu tak vždy bylo… jako to, že jsem nyní zahnala Temnotu bylo přisuzováno tomuto království, avšak realita byla jinak. Věděla jsem jen to, že nejspíše většina mých studentů byla mrtvá a zajala mne Inkvizice. Bránila jsem vřídlo… ale to dělal v té době každý, protože to byla naše poslední naděje. Existovala prastará kouzla, která dokázala pracovat s vřídlem tak, že kouzlo bylo tak silné, že změnilo osudy všech přítomných za cenu ztráty vřídla. Problém byl, že tyto kouzla byla starší než samotná existence elfů a replikovat je bylo těžší, než jakékoliv zakázaná kouzla.

Krátce jsem sklonila hlavu a poklonila se dotyčnému, nehledící na ego, které jsem již tak jaksi neměla a řekla: „Děkuji,“ a podívala se na strážné, kteří mne mají odvést na elfské velvyslanectví. Vědoma toho, že toto je více, než mohu žádat jsem jen kývla a řekla: „Ano… a přicházíme stále o více a více… je čas toto změnit,“ řekla jsem klidným hlasem a vydala se spolu se strážnými na velvyslanectví.

Budu potřebovat místo, kde budu moci zkusit pohnout s tokem energie… musím zjistit více o tom, čímž jsem se stala než… na to přijde někdo z přítomných mágů, řekla jsem a doufala, že se mi nezvedne žaludek hned na to, co projdu bránami tohoto města do paláce. Většina mágů měla přeci jen základní ochranné kouzla na sobě, aby na ně nepůsobila aura kouzel… aury ostatních… a pokud někdo takovéto aury neměl? Mohlo se stát to, že se někomu zvedl žaludek… další omdleli… leckteří se stali ospalými a podobně. Záleželo též na to jak silnou mají auru sami o sobě. Arcimágové třeba leckdy na tyto menší štíty proti vlivu magie nedbali, protože samotné vrstvy jejich obrany tvořili tolik magie, že odpuzovali jakoukoliv auru ostatních kouzel. Navíc… já nyní viděla sféry a proudy energie, což mi v tomto nepomáhalo ani trochu.
Bylo na čase se podívat, kolik významných mágů zde je… a kolik jich položilo život za obranu města. Pokud se proslýchalo, že mágové položili život na odehnání Temnoty? Tak mne napadali jen dvě možnosti. Buď jich bylo více, než kdokoliv čekal, či jen Král dal milnou informaci, aby zmátl možnou přítomnou Inkvizici a ostatní hrozby tohoto města.
Krátké povzdychnutí ale stačilo, společně s myšlenkou, že možná nad vším moc přemýšlím a spekuluji.

Elfský vyslanec

Dobrá zpráva alespoň byla, že elf jí naslouchal… také jí mohl přerušit v půli věty a víc jejích slov nedbat.
Její slova byla pravdivá – ale budou to tak vidět i ostatní?
Dubový dvorec, jak si sama vzpomněla, byl politickým středem Almúrienské politiky, který i ona sama musela někdy navštívit – ač se jí to zdálo nesmírně dávno… a její tehdejší starosti se jí zdály naprosto malicherné v porovnání s tím, čemu čelila nyní…
Věděla rovněž, že členové toho dvora byli vysocí šlechticové. Dokonce i mezi elfy existovaly společenské rozdíly. Nebyly tak citelné jako mezi lidmi… ale přeci.
Dokazovalo to také, že tenhle elf rozhodně třímal slušnou moc a vliv. A pokud byl ještě k tomu arcimágem či jiným vysokým čarodějem…
Zatímco mluvila, oba čarodějové jí pozorně poslouchali. Člověk spíš s jistou blahosklonností, ale elf s opravdovým zájmem. Když pak domluvila, měla příležitost si je sama prohlédnout, zatímco čekala na jejich odpověď.
Elf byl oděný do zelené tuniky vykládané stříbrem, u pasu měl zcela jasně pouze symbolický meč, snad nějaké dědictví. Jinak na sobě neměl žádné šperky ani podobné zbytečnosti… měl hřívu hnědých vlasů a pronikavé, inteligentní oči. Jeho rysy i postoj v sobě měli samozřejmou pýchu a sebevědomí synů mocných rodin.
Jeho druh se nezdál být natolik rozeným šlechticem, ale snad proto byla jeho nadřazenost ještě hůře skrývána. Byl oblečen do rozhaleného cestovním roucha, pod kterým bylo vidět prostou tuniku – zbytečné ozdoby mohly narušovat některé jemnější proudy magické energie. Vlasy měl krátké, dokonce měl hlavu téměř holou – byl už očividně starší – na tváři měl krátké vousy, ve kterých už se tu a tam objevovala šeď.

Byl to on, kdo přerušil ticho a s pokrčením ramen promluvil: „Hádám, že jen těžko budeme vyvracet její slova.“
Zcela jasně promlouval pouze ke svému elfskému druhovi, ona mu za moc slov nestála.
Elf přikývl.
„Ano… v severních hvozdech přežilo jen velmi málo elfů. Já sám jsem pouze slyšel o umu a oběti Kaedor di Valiora. Almúrien byl zkáze ušetřen… je však otázka, zdali se zde v Reyonu najde někdo, kdo by mohl její slova naopak potvrdit.“
To nevypadalo příliš nadějně, ale zdálo se, že alespoň upoutala jejich pozornost… lepší než nic.
„Předpokládám, že se pouze mohu poptat, zdali někdo z elfů ve městě znal Kaedor – a pak se jich zeptat, zdali by tato nebohá oběť inkvizice mohla být skutečně ztracenou Kaedor di Valiora.“
Člověk se ohlédl na elfa s podivem: „Neuvažuješ snad o tom, že by jí měli vpustit do palácové čtvrti…?“
Elf pobídl koně, a zatímco přijížděl ke strážím, prohodil dozadu: „Elfů je málo, pane z Halmienu.“
Lidský šlechtic, kterým dle oslovení zcela jasně byl, se zdál být uražen, ale nakonec pouze lakonicky odpověděl: „Je-li to tvé přání, Galiene…“
Tento Galien přijel ke strážím, které pohotově ustoupily z cesty. Ani se neptali na jeho jméno a brána se téměř sama od sebe počala otevírat. Elf promluvil k nejbližšímu muži: „Doveďte tuto elfku na elfské velvyslanectví – dokud se neprokáže její totožnost, je pod mou ochranou – a pod dozorem vaší gardy,“ dodá přísnějí.
Gardista stroze přikývne. „Jistě, vaše Excelence.“
Elf Galien obrátil svého koně zpátky ke Kaedor: „Stěží mohu udělat víc pro docela neznámou elfku… ale doufám, že se vaše tvrzení potvrdí. Už jsme ztratili v této těžké době až příliš mnoho.“