‘ Theory ’

Kouzlo se povedlo ale… bylo to opět trochu jiné, než jsem si to pamatovala. Za dob bez Inkvizice jsem byla schopná levitovat i během spánku… většinu času tak trávit nějakou tu vzdálenost nad zemí a nedotýkat se jí. Nyní mi připadalo, že zkoušet toto kouzlo nechat na sebe působit během spánku by znamenalo to, že bych se probudila úplně na jiném místě… a i nyní to bylo o tom posilovat kouzlo a odporovat tomu, aby mé kouzlo mne nedotáhlo k Petraně samo o sobě.

Možná právě toto je i důvod, proč má tak devastující účinky… existují kouzla, které se dokáží zacílit na zdroj energie, ale většinou specifický druh… i když tato magie možná bere jako cíl vše… a proto i tak dopadla má snaha získat energii. Nebylo to mířené, spíše obecně rozprostřené do okolí… dokud je co brát, Stíny si berou…


Pohled na Petranu a krátké kývnutí, kdy jsem věděla, že jakmile bude úsvit, nebude zas tak příjemné cestovat vzduchem. Má… světloplachost byla stále přítomná a kouzlo Arzhula mi dopřát trochu stínu zde též aktuálně neexistovala.


Cesta byla klidná a tichá, neměla jsem moc co povídat a upřímně… let vzduchem a rozhovor nebyl nic ideálního. Vzduch narážející do obličeje bez bariéry nebyl zrovna nejpříjemnější, i když jsem dokázala magii předsunout trochu před sebe, aby bránila tomu největšímu odporu.


Při prvním úsvitu jsem ukázala na nedalekou loučku a přistála, vědoma, že brzo mi stín lesů bude aspoň trošku k užitku. Pohled na Petranu se slovy: „Přemýšlela jsem nad tvou myšlenkou místo bariéry… zkusit vyvolat něco, co mi bariéru dokáže vytvořit,“ řekla jsem a dodala: „Většina stvoření v druhé sféře náš svět neznají, ale vidina energie je láká. První, co bylo vyvoláno bylo to, co tě připravilo o část tvé končetiny a za cíl mělo to… zabít kultisty. Po tom, co se to najedlo to zmizelo… druhý byl Arzhul. Hádám, že kultisté chtěli něco, nebo někoho, kdo nám pomůže a dokáže poradit. A tak vyvolali jeho… u Caina a Abela… jsem neměla moc… vizi. Proto jsem dostala dva stíny, kteří nejsou ničím unikátní…“ řekla jsem a popošla k jednomu stromu a vyslovila: „Izar-athkari“, měnící strom a nejbližší okolí v krystal v druhé ruce. Jakmile se mi povedlo a krystal mi levitoval nad dlaní, podívala jsem se na Petranu.

„Tudíž… pokud bych zkusila vyvolat nějaký stín v moment, kdy ty budeš útočit na krystal a má vidina bude vytvořit bariéru vůči tvému kouzlu… mělo by to vyvolat stín, který dokáže krystal ochránit,“ usmála jsem se a volnou rukou jsem si stáhla kápi. „Je… to teorie. Samozřejmě. Buď tedy připravena se stáhnout v moment, kdyby to na tebe zaútočilo… já to zkusím podobným kouzlem pozřít. I když… nevím, co by se pak stalo…“ zahleděla jsem se na částečný kmen stromu, který se měnil ještě v prach… kouzlo získání energie bylo na to, abych získala energii odsud… nikoliv z druhé sféry. A i když Omnis měla dost potíží… jeden či dva stíny, které bych zkusila pozřít jistě nepozná… pokud to tedy na ně bude vůbec působit.


„Jakmile budeš připravená… pokus se tedy postupně sesílat kouzla na krystal. Dle mne vydrží tak tři-čtyři útoky, kdy se bude štípit a pak buď exploduje či se z něj magie rozpadne…“ podívala jsem se na levitující krystal a dodala: „Je naplněn životem stromu… měl by se tedy jen rozpadnout.“

Jakmile byla Petrana připravena, nechala jsem krystal levitovat mezi mnou a ní… a já vyslovila zaříkadlo, které předtím přivolalo Arzhula, využívajíc energii svou a tu, která byla v krystalu.
„Ak Nul Ma Ga Sha Ra!“

První vlastní let…

Petrana si vyslechla úmysl Kaedor a pousmála se u zmínky o zachraňování při pádu.
„Poletím kousek pod tebou.“
Pokud spadne je docela dobrá šance, že jí čarodějka zachrání… ale snad k tomu nedojde. Nejspíš by se pak ještě dlouho mohla Petrana bavit na její účet…

Zatímco se Kaedor nadechla ke svému kouzlu, Petrana udělala spíš instinktivně krůček zpátky.
Kouzlo Kaedor bylo i ní trochu jiné, než dříve… ale s narůstajícími zkušenostmi a propojováním nových a starých vědomostí bylo stále snazší získat žádaný efekt.
Ucítila, jak se vytrácí pocit tíže. Pod sebou spatřila, jak se fialově zatřpytil vzduch. S jemným pohybem se ladně vznesla nad zem. Za sebou zanechávala fialový třpyt…
Nebylo to tak snadné jako levitace dřív. U elfky s takovými zkušenostmi, jako je ona, nelze mluvit o tom, že by snad vyšla ze cviku, ale magie vyživovaná energií vysátou z okolí měla tendence být méně stabilní. Místo toho, aby plavala vzduchem bez jakékoliv překážky, zcela podporována kouzlem, nyní měla dojem, že musí letět s ohledem na určité neviditelné proudy, které nikdy dřív nevnímala.

Když se do vzduchu vznesla i Petrana, pochopila, že jsou to proudy energie a to zejména magie. Její levitační kouzlo mělo tendenci se nechat unášet směrem ke zdrojům síly… nyní se to projevovalo slabým, neustálým tahem směrem k Petraně.
Petrana si toho zatím nevšimla. Protáhla se, zatímco se vznášela ve vzduchu. Ona použila primitivnější a méně efektivní kouzlo využívající elementovou magii, takže jí nyní doslova unášel pečlivě korigovaný vítr, což znamenalo, že kolem ní divoce vlály vlasy a pod ní se hýbaly špičky stromů.
Muselo to vyžadovat až překvapivě velké množství znalostí o vzdušných proudech a aerodynamice… nejspíš to také bylo svým způsobem umění.
„Tak, zatím to vypadá dobře,“ okomentovala Petrana bezproblémové vzlétnutí Kaedor. „Vyrazíme?“

Chůzí byl Jikryn přibližně tři denní pochody daleko. Vzdušnou čarou to bylo o dost snazší, zvlášť protože se nemuseli omezovat mosty přes rozličné říčky… a také mohly letět bez větší únavy rychleji, než by dokázal běžný muž běžet.
Do Jikrynu by to letem mohly stihnout za jediný den… nebo přesněji, za jedinou noc. Nyní už bylo něco k půlnoci… ale stále mohly překonat velkou vzdálenost, než začne svítat.
A na slunci nebylo nic přímo zraňujícího – jen byla vyčerpávající představa cestovat pod jeho neustálou září, když přitom Kaedor v noci viděla bez nejmenších problémů…
Mohly by to Jikrynu dorazit zítra kolem poledne…

‘ Into the sky ’

Kouzlo zafungovalo a poskytlo mi i náhled na to, jak si Omnis bere energii. Bez její pomoci toto kouzlo nemělo takový dosah a sílu, ale i tak si část energie brala pro sebe. Ať to byla již ona, jedna z jejích tří částí, nebo samotná sféra.
Energie si brala vše… stromy… hlasité praskání, kdy si mé kouzlo bralo jejich podstatu. Praskání dřeva, kdy se kmen měnil v prach, padající-větvě… přesto, než samotný strom dopadl mým směrem, kouzlo jej pozřelo, a dokonce i prach vzal vítr, roznášející ho do okolí.
Každá květina, plevel a i stéblo trávy… vše se změnilo na prach… a i život, který se postavil mému kouzlu. Zmizelo maso… kosti… všechno. Kouzlo jsem ale přerušila… cítila jsem limitace samotného kouzla, možná schopností, které jsem měla. Prsty jsem si přejela přes ostatní a mírně si povzdechla, když mi pohled přejížděl přes to, co jsem zapříčinila. Bylo to nic, co jsem způsobila Inkvizici, ano… ale i tak. V očích některých… v samotné historii nejspíše budu známá jako čiré zlo. Pokud tedy Omnis tento svět společně se mnou nepozře… a já budu nějakou dobu vnímána jako druhá Temnota. Po posledním útoku Temnota nezaútočila a ani jsem ji nedokázala přilákat… je to spíše otázka času.

S touto myšlenkou jsem si opět dala kápi přes hlavu a vrátila se k Petraně, ať již byla jen o pár desítek metrů zpět, nebo i více.
„Portály riskovat nebudu, otevírat je bez cílové platformy by mohlo dopadnout špatně. S… teleportací mám špatné zkušenosti a poslední možnost je něco, co bez Arzhula nechci moc riskovat,“ konstatovala jsem nahlas a řekla: „Využiji tedy podobné kouzlo tomu tvému, kterým jsi se dostala sem a… budu doufat, že pokud mi kouzlo selže, tak mne chytíš,“ zasmála jsem se a pronesla levitační kouzlo: „Traia“
Pokud se mi podařilo, vydala jsem se do vzduchu a začala směřovat na sever. Přeci jen stačilo jen levitační kouzlo živit svou vlastní energií a mohla jsem se též přenést vzduchem, jako Petrana. Možná používala jiné kouzlo, ale já jsem aspoň chtěla použít své-elfské, které jsem před válkou s Inkvizicí využívala téměř. Aneb… vznášení bylo pohodlná součást mého dne, kdy jsem využívala svojí nadbytečnou energii na volný pohyb prostorem.

Energie na přesun

Oba Automatoni poslouchali příkazy Kaedor tiše a trpělivě. Teprve poté, co předestřela celý jejich úkol, odpověděli téměř jediným hlasem: „Jak sssi přeješšš, paní.“
Podle všeho pro ně bylo možné jí najít. Tak alespoň bude vidět, jak rozsáhlé jsou jejich schopnosti a kolik mají společného s těly, které obývali.

Když pak promluvila s Kaklumem, i on její slova přijal bez jakékoliv obavy. „Jak si přeješ, Posle. Půjdeme ve tvých stopách.“
Poté se pousmál – bylo vidět řadu zažloutlých zubů, kterým se také nevyhnulo zestárnutí, které ho postihlo v rámci jeho přeměny.
„Ohledně kontaktu si nemusíš dělat starosti, Posle. Garn a Zala tu stále jsou kolem nás… a budou schopní tě najít. A i já s nimi za správných podmínek mohu promlouvat, bude-li to potřeba…“
Nebylo jisté, nakolik si jejich přítomnost v té chvíli uvědomoval, ale dvojice stín-lidí byla vidět těsně za ním. Ti byli ještě méně upoutaní k fyzickému světu než Arzhul… a nejspíš by je jen tak něco nezastavilo. Mohli však být zranitelní před nebezpečím ve Sféře. Koneckonců z pohledu světa Tmy to byli „slabé stíny“, které většinou sloužili za potravu jiným.
Snad jejich lidská podstata bude dost na to, aby něčemu ve Tmě nepodlehli.

Poté se Kaedor spolu s Petranou vydaly do lesů kolem tvrze. Petrana byla rozhodnutá Kaedor následovat. Alespoň z bezpečné vzdálenosti, pokud to jinak nešlo.
Když v okolí nebylo nic, co by mohla Kaedor nevědomě pohltit, použila formuli pro vysátí síly. Nijak rozsah kouzla neomezovala.

Z jejího těla vytryskly tenké fialové linky, které se natáhly ke všemu živému. Jakmile našly nějaký zdroj energie, zmohutněly. Kaedor pocítila energii na konečcích svých prstů, která se kolem ní začala shromažďovat
Byla to životní síla. Měla by fungovat stejně – nebo přibližně stejně – jako magie, kterou Kaedor dříve tak dobře ovládala.

Stromy začaly vadnout. Kůra rychle popraskla v místech, kde se fialové paprsky nořily do živých pletiv. Trava zežloutla. Pak zhnědla, zešedla a rozpadla se na prach.
Malý zajíc vyskočil z keře. V letu jej zasáhl paprsek. Dopadl k zemi. Během kratičké chvíle se maso proměnilo na šedý prach, vzápětí se rozpadly i kosti.
Prach ze květin, bylin i stromů rychle rozvíval neexistující vítr. Vanul do Sféry a táhl sebou poslední zbytky energie. Kaedor nikdy nezískala celkovou sumu energie, která kolem ní byla – malá část odešla do Tmy, pokaždé.

Zůstal kolem ní kruh hnědé, popraskané země. Nezbývalo na něm nic živého, ani vybělené dřevo… ani jeden mrzký červ. V okruhu pěti metrů byl život spálen. Pokud Kaedor kouzlo nezastaví, bude pomalu postupně pokračovat pořád dál…
Zdálo se, však, že čím déle nechávala kouzlo působit, tím pomalejší byl postup fialových paprsků a také rychlost získávání energie. Bez pomoci Omnis by něco takového, co dokázala na hradbách Akliany vyžadovalo celé dny či týdny nepřetržitého rituálu… pokud by vůbec něco takového bylo možné.
Nyní měla dostatek energie na to, aby se přenesla do vzdálenosti mnoha mil – alespoň měřítkem svých starých schopností.
Cesta skrz Sféru, kterou užíval Arzhul, možná mohla být rychlejší a lehčí, ale také byla více nebezpečná, obzvlášť bez průvodce…

‘ Into my own hands ’

Jak se dalo čekat, jeho jméno mi též nepůjde moc přes jazyk a já jen tedy na jeho jméno kývla. Za což elfština byla dost složitá, nebylo divu, že si sever s jihem právě moc nepovídal. I rozdílné nářečí občas vyvolávalo otázky, nemluvě o snaze jedné či druhé strany přijít na chuť druhému jazyku.


Kult vypadal, že se dokáže připravit poměrně rychle… co mne ale překvapilo bylo to, že jsem viděla, co vše si berou z bojového vybavení. Těžké obouruční palcáty a meče… občas velké jako já samotná. Právě někteří barbaři či nejsilnější inkvizitoři byli ti, kteří dokázali takovéto zbraně používat. Občas i právě tyto zbraně byly z materiálu, který vodil energii Inkvizice, či magii samotnou. Nic není děsivějšího než vidět přes dva metry vysokého Inkvizitora, který jedním máchnutím smete pět lidí a než těla dopadnou na zem, tak shoří v plamenech. Pohled na Neliku, která si přeměřovala obouruční palcát jednou rukou mi připadal možná i stejně děsivý.


Zastavená uprostřed kroku, kdy jsem se na Petranu otočila a na chvilku se zamyslela. „Asi bude vhodnější, když vyrazíme napřed a najdeme místo na přespání,“ kývla jsem si na své slova a prošla okolo ní, abych našla Caina a Abela.


„Abele, Caine… vaše tělesné schránky sloužili původně k tomu, aby našli mága podle jeho energie. Následně jej zavraždili…“ podívala jsem se na Petranu a s menším povzdychem řekla: „Druhou funkcionalitu jste si již vyzkoušeli… nyní půjde o to, abyste věděli, kde vlastně jsem. Věřím, že vaše nefyzické schránky by mne dokázali najít, jako tomu umí Arzhul, ale nedokázali byste asi jen tak najít někoho, jako je zde Petrana,“ pohled mi přejel z Petrany na oba dva a já řekla: „Proto… povedete kult v mých stopách,“ mezi nastaveným palcem a ukazováčkem se mi ukázal malý magický krystal, který jsem vložila do těla Abela a opakovala stejný proces s Cainem. „Nyní byste měli cítit, jakým směrem se nacházím já, či nějaké mé dílo… abych to usnadnila, s Petranou se vydáme na sever. Cílem tohoto cvičení bude, abyste dokázali vždy přesně určit jak daleko a jakým směrem se nacházím… potom přejdeme na vyhledání i někoho jiného, než jsem já,“ usmála jsem se na Petranu, protože ji mohlo být jasné, že bude můj pokusný králík.

Po rozdání příkazů těm dvěma jsem si odchytla Kakluma se slovy: „Vydáme se napřed, Cain a Abel vás povedou. Potkáme se opět při stmívání. Kdyby nastal nějaký problém, pošlete jednoho z nich za mnou… věřím, že dokud se nenaučíte teleportovat, tak by byl někdo rychlejší než jeden z nich dvou,“ darovala jsem mu menší úsměv, vědoma, že jsem více méně žádala, aby za mnou poslali stroj, který by mne i za normálních okolností dokázal bez problémů zabít. Cain a Abel zabili arcimágy, ano, s pomocí Arzhula… ale i tak. Ti dva byli se svými původními schopnostmi dost znepokojiví… Jediný klid na duši mi asi dávalo to, že Omnis a její vnitřní boj se sebe samou ji asi zaměstnává natolik, aby se starala, jak zacházím s jejím přisluhovačem.


Jakmile vše bylo hotovo, pokynula jsem Petraně a vydala se naopak na jih od tvrze, trochu hlouběji do lesa. Až poté jsem opět promluvila.
„I když si cením tvé možnosti nás přenést… preferuji, kdybych tak mohla udělat sama. Nemůžu se spoléhat na sílu ostatních… Arzhul mne chránil a nyní brání Pontifovi či proti komukoliv, kdo je protipól mé magie. Musím… se naučit kouzlit sama, jinak jednoho dne můj příběh skončí s tím, že ani ty, ani Arzhul mi nebudete moct pomoci,“ trpký úsměv a tichá slova: „Tak či tak za to zaplatím…“
„Prosím, odstup dostatečně daleko… nechci, aby tě chytilo mé kouzlo…“ vyčkala jsem dostatečně dlouho a roztáhla jsem ruce. Cíl kouzla byl získat energii pro sebe samotnou z okolí… z okolní přírody, převážně stromů…

„Izar-athkari“

Přípravy k odjezdu

Muž si vyslechl slova Kaedor. Zmíňka o ještěrech ho dle všeho trochu obměkčila. Trochu se usmál. Většina ješterů žila spíš v teplejších koutech Kerihanu… ale někteří přežívali i na samotném severu a ti patřili mezi ty nejurputnější a nejvěrnější.
„Já jsem…“ řekl a cosi zachrčel, takže to znělo jako by opět kašlal či kýchal. Na tváři Petrany se objevil nechápavý výraz. Muž své jméno zopakoval: „Hach’xa.“ Jeho oči pomalu přejely na lidskou čarodějku. Zopakoval pomalu a pokoušel se důrazně pohybovat zakrvácenými rty. „Hakša.“
To už bylo o něco vyslovitelnější…

Víc k tomu Hakša neměl. Nejspíš bude rád, když nebude muset jít po svých… i když cosi v jeho výrazu a nezlomné síle v očích i těle napovídalo, že by toho byl určitě schopen.
Kaedor odešla spolu s Petranou a pečovatelé dostali své instrukce, aby se Hakšovi věnovali a připravili ho na cestu.

Mezitím se celý kult začal připravovat k odjezdu. Sbalili vše užitečné a nabrali si zásoby z toho, co zůstalo po Inkvizici v pevnosti. Z tvrze získali i dva povozy, které jim pomůžou s přesunem.
Někteří z nich si vzali zbraně, které zde zůstaly – těžké obouruční palcáty či dlouhé meče. Jak se Kaedor dozvěděla od Gešly, udělali to tak na pokyn Neliky. Neřekl, jak jim ten pokyn vydala, ale bylo jasné, že těch několik přijala ona za své učně.
Když pak Kaedor vyrážela ven z hradu, zastavila jí Petrana: „Mám jet s nimi? Budeš pokračovat sama?“ řekla trochu nejistě. Nejspíš tušila úmysly Kaedor necestovat po svých, ale nebyla si jistá, jaké plány Kaedor má. „Raději bych sebe – nebo nás – jednoduše přenesla vzduchem. Mohli bychom například jít napřed,“ poznamenala.

Chrapot ve tmě

Kultisté poslechli příkaz, složili své instrumenty a beze slova se vytratili z místnosti. Dveře za sebou s tichým klapnutím zavřeli.

Raněný pohlížel na dvojici, která jej přišla navštívit. Jeho hruď pomalu klesala a zvedala se s tichým chraptěním v jeho ústech. Kaedor naznačila Petraně, aby mu pomohla mluvit. Čarodějka ihned vykročila vpřed, připravená dělat zprostředkovatelkyni s pomocí základního telepatického kouzla.
Muž opatrně zvedl ruku.
„Ne. Nechci čáry,“ řekl. Hrubý hlas jako padající štěrk. Z rysů plných jizev se nedalo odhadnout, jak je stár… podle hlasu stařec, ale podle těla běžný muž ve středních letech.
Jeho řeč měla náznak lehkého šišlání a přízvuku, který Kaedor velmi dobře znala ze severu.
„Já můžu mluvit.“
Navzdory této větě dál mlčel a nechal Kaedor, aby mu předestřela celý svůj příběh a kontext toho, proč s ním vlastně mluví. Jen párkrát pomalu přikývl.

Přišla chvilka ticha, když Kaedor položila své první otázky. To ticho se ještě trochu prodloužilo. Petrana zamumlala: „Rozumíte nám v naší řeči?“
Zraněný opět pokývl. Nechal Kaedor ještě doříct, co chtěla ohledně dalších možností jejich společného putování. Když pak bylo jasné, že domluvila, opět zakýval hlavou.
Pokynul jí rukou a díval se na její oči.
„Pojď blíž.“
Petrana jí poskytovala ochranu, a tak snad nebylo čeho se bát. Pokud přistoupila, raněný jí jemně uchopil za bradu a lehce jí natočil hlavu ze strany na stranu, jak si prohlížel její oči. Podíval se i na její jizvy od hořící magie a na odříznuté špičky uší. Pokýval hlavou. Pustil jí.
Zachrčel. Jeho tělo se lehce napnulo. Na oblečení dopadlo několik kapek krve. Pak se rozmluvil.

„Já tvojí řeč dřív studoval. Jsem mudřec. Rozumím silám. Muži v bílých šatech mě odvekli z vesnice.“
Petrana zpozorněla a sykla: „Inkvizitoři.“ Muž pokývl.
„Tak. Jsem s nimi dlouho. Já už nepočítám dny. Dlouho byla nerovnováha – příliš dlouho mě pálilo světlo. A pak najednou – to ty – já vím podle tvých očí.“ Lehce se usmál. „Tma. A já, jako prut vrby jsem se ohnul, jen na druhou stranu. Nezlomilo mě světlo. Nezlomí mě tma.“
Přestal se usmívat a pokusil se naznačit pokrčení rameny.
„Nechceš mě lámat a dovolíš mi jít? Tak to neodejdu. Ponesu se s tebou – půjdu, jak teče voda, a doteču až domů.“
Pokýval hlavou a usmál se. „Děkuju znovu. Nevyznám se tady. A já tobě nemůžu vrátit svůj život. Ale vím leccos o tom, jak udržet váhu proti váze rovnou. Ohnout se, nezlomit. Jako proutek. Já zotavím se – a já s tebou rád budu mluvit, když budeš chtít.“
S tím umlkl. Uvolnil se a padl do polštářů. Těžce oddychoval, zakašlal a opět poskvrnil ložní látky kapkami jasně červené krve.

‘ A small talk ’

Na její nápad jsem se zamyslela, byla přeci jen pravda, že Stíny nejvíce zajímala energie a zdroj energie… mít tedy nějaké stvoření, které absorbuje cokoliv je na mne vrženo, bude to vnímat jako zdroj energie a mne samotnou bude považovat za kotvu v této realitě… mohlo to fungovat. Jen bych musela být jistá, že mne takové stvoření nebude chtít díky hladu pozřít a nebude se snažit pozřít jakékoliv má kouzla. „Možná to fungovat bude, musela bych je naučit jako zvíře… pozřít jen to, co je mu cizí… nikoliv mne samotnou,“ trpce jsem se usmála a zasmála se na její poznámku o její ochotě na mne vrhat různá kouzla.

„V době, kdy jsem měla své studenty bys ve svém věku možná byla tak v půlce, co jsem studovala. Elfské metody byly cíleny spíše… na elfy… lidi mají velký talent na uchopení energie, ale o to větší risk, že je tato energie pohltí. Neříkám, že já jsem na tom nějak jinak, ale… za což u lidí většinou docházelo k tomu, že je jejich kouzlo rozcupovalo, mne hrozí spíše to, že mne pohltí entita, pro kterou již nebudu potřebná,“ pokrčila jsem mírně rameny, vědět svůj osud bylo… trochu uklidňující. Ale to, že jsem Omnis poskytla dostatek duší aspoň ukázalo moji užitečnost. I když to možná bylo i o tom být na správném místě ve správný moment.

V moment dotazu mi mírně cukl můj úsměv a já jen tiše řekla: „Důkaz toho, že mám ještě duši… a též nejspíše jediný svědek toho, co má moc vlastně dokázala…“

Vstoupila jsem do místnosti, nepříjemný zápach… něco, co mi nebylo zas-tak daleké, ale rozhodně ne příjemné. Dokázala jsem se nad tím jaksi povznést, bylo to rozhodně více přívětivé než zápach magie, kterou jsem potkala ve městu.
Pohled na dotyčného byl asi tak příjemný, jako vzduch v této místnosti. Realita, že mu vypalovali rány a on sebou ani necukl znamenalo, že si jistě zažil již své. I já jsem byla vystavena zvěrstvu Inkvizice, jen u mne se snažili vyléčit vždy to, co způsobili. Jen aby to mohli zopakovat další den, nechávajíc jen spálenou kůži v moment, kdy má samotná magie spalovala mé tělo.
„Děkuji, dobrá práce. Prosím, nechte nás zatím o samotě,“ řekla jsem s náznakem ruky, aby se klidili a pokud bylo třeba, zavřela jsem za nimi i dveře.
„Ocením Petrano, když využiješ svou magii na to, aby mohl mluvit, ať již přes tebe, či nějakou pomůcku… nechci jej zas tak namáhat,“ doufajíc, že Petrana má nějaké kouzlo, které k tomu bylo vhodné. Elfská garda využívala propojení mysli, kouzlo, se kterým obě strany musely souhlasit a mohli tak telepaticky komunikovat. Někteří kouzelníci zase dokázali pohyb svého krku proměnit v hlas za pomocí magie… jistě i Petrana měla nějaké kouzlo… já jich znala hromadu, studenti rádi podváděli během testů a já tak využívala magii krystalů, aby destabilizovala právě takováto kouzla. I když Petrana byla nejspíše poctivým studentem, nějaké podobné kouzlo asi znala.

Posadila jsem se k nedaleké židli a stále s zahaleným obličejem pronesla: „Mé jméno je Kaedor di Valiora,“ jméno naznačující můj původ a já pokračovala: „Jsem jedna z těch, která přežila prokletí Inkvizice… něco, co mnoho mágů bere za nemožné,“ vytáhla jsem si rukáv pravé ruky, kde byly vidět popáleniny, které byly vytvořením právě pálením své vlastní magie. Jizvy byly dost typické na to, aby se dalo rozporovat, že lžu.
„Jsem též ta, která odvrátila útok od Akliany a… dovedla vás sem. I když se možná divíte tomu, o čem mluví ti, kteří vás ošetřovali… a realita vám může naznačovat, že se jedná jen o nějakou skupinku fanatického kultu, realita je trochu někde jinde. Zde, Petrana studovala pod mistrem Arnfreidem, nejvyšším zaříkávačem Reyonského krále a kdyby zde byl její mistr, jistě by potvrdil, že protiútok na Inkvizici je mé dílo…“ uvádějíc ho nějak k obrazu, kdo jsem vlastně zač.
„… věřím, že máte i svůj příběh, ale nejsem zde, abych vás nutila mluvit a vyprávět o tom, kdo jste… ani nemám důvod vám nijak ubližovat a byla bych ráda, kdyby tato konverzace probíhala na úrovni, že co nechcete říct, nemusíte…“ pokračujíc s mírným úsměvem, kdy jsem si stáhla kápy, odkrývající své nelidské oči, ukazujíc jizvu přes oči, která naznačovala, co mi Inkvizice udělala a též chybějící špičky uší. Pokud chtěl, nechala jsem jej mluvit, pokud ne, pokračovala jsem.
„… během mého útoku na Inkvizici jste byl jako jediný ušetřen útoku… kolem vás nejspíše padlo mnoho z řad Inkvizice. Přesto jste přežil… jak jste to dokázal? Když jste viděl či cítil příchod mé magie… co se stalo? Viděl jste někoho? Slyšel jste někoho?“ Stále klidný hlas, přesto mu bylo asi jasné, že jsem chtěla přijít na to, proč přežil. Nedávalo to smysl… Stíny si brali duši a fyzickou schránku spíše jako bonus… jak to, že si nevzali jeho. Čím byl odlišný?

Než začal jsem ještě dodala: „Ať je vaše odpověď jakákoliv, jakmile zde skončíme, budete mít na výběr. Budeme cestovat směrem na sever… buď vás tu necháme s dostatkem zásob a i koněm, abyste se dostal do Akliany… věřím, že Petrana zde může napsat nějaký dopis, aby vám byla poskytnuta další nutná péče. Druhá možnost je se vydat s námi… nemohu ale zaručit tak vaše bezpečí. Naše cesta nebude jistě ta nejpříjemnější a nejsnazší… přesto možnost oddělit od nás vždy bude. Ideálně s nějakým formálním rozloučením, a ne uprostřed noci. Nikoho nenutím se mnou cestovat,“ usmála jsem se a doufala, že jsem nějak podnítila ochotu muže mluvit s pomocí Petrany. Pokud ale nechtěl mluvit… neměla jsem důvod nedostát svému slovu, vyčkávající jen na odpověď, zda-li zde chce zůstat či chce cestovat s námi a oddělit se později.

Za obětí

Petrana si vyslechla nástin schopností, které má Kaedor k dispozici.
„Ano… retroaktivita bariéry je její základní vlastnost. Kouzla jsou příliš rychlá na to, aby bylo vždy možné se aktivně bránit. Napadá mě jen jediná věc – už jsi ukázala, že dokážeš cosi… vyvolat. Nemohla bys stvořit něco, co by tě chránilo? Něco jako bariéra s vlastní hlavou? Nebo něco jako spojení se sférou, o které mluvíš. Něco, co by tě obklopovalo a samo by to pohltilo cokoliv, co by na tebe bylo posláno. Mohlo by pak jen být nebezpečné se tě i třeba dotknout,“ řekla a zasmála se. Zdá se, že debata o teoriích magie jí trochu uvolnila.
„Kouzla na tebe budu vrhat kdykoliv si budeš přát,“ dodala pak pobaveně. Poté už vyrazily k mučedníkovi.

Požehnání ohledně vlastních studentů přijala rozhodným přikývnutím.
„Napadlo mě… napadlo mě, že by bylo vhodné, aby znali i mé umění. Mohli by ho třeba využít k výsledkům, které by nás překvapily. To by nám mohlo pomoci pochopit celý ten nový svět stínových kouzel.“
Poté dodala, téměř šeptem: „Ale neboj… dám si pozor, abych si neukousla příliš velké sousto a budu opatrná. Děkuji.“
S tím bylo dle všeho rozhodnuto. Kaedor pak ještě dloubla Petranu loktem a ta se pousmála.
„Už pod mistrem Arnfreidem jsem sama měla vlastní učně. Doba je složitá. Bylo potřeba vyškolit každého, kdo měl alespoň špetku talentu. Akademie je jiná, než bývala. A teď se bude měnit dál.“

Po chvilce hovoru došly až ke dveřím do ložnice, kterou hledaly. Byla ve tvrzi, o patro výš, než běžné ubikace.
Zůstali stát před dveřmi. Už teď cítili nepříjemný pach hniloby, který se míchal se zápachem krve. Petrana pobledla.
„Za kým to vlastně jdeme? A proč?“

Ať už Petrana dostala odpověď či nikoliv, Kaedor pokračovala do temné místnosti. Hořela v ní jen jediná svíce a v jejím stínu dvojice kultistů pečovala rány mučedníka.
Neznámý muž ležel na polštářích v polosedu. Už nyní bylo povlečení zašpiněné jak starou tak čerstvou krví, ale nikoliv v tak strašném množství, jako v táboře Inkvizice. Většina z jeho ran byla odkrytá.
Byl to děsivý pohled. Jeden z kultistů rány vymýval a sešíval. Druhá byla žena, která některé obzvlášť hluboké či zanícené rány vypalovala dlouhou jehlou rozžhavenou v koši žhavých uhlíků z ohně.
I když mučedník dýchal, měl zavřené oči. Když se ho dotkl rozpálený kov, ani neuckl. Jako by o tom ani nevěděl.
V místnosti byly cítit pálené byliny, které alespoň trochu zmírňovaly všudy přítomný pach hnisu a krve. Když vstoupili, kultistka právě v plamenu svíce zapálila svazek bylin a položila jej do misky, ve které začal tiše doutnat.

Petrana potlačila překvapené nadechnutí. Rychle se ale dala opět dohromady a udržela si překvapivě přesvědčivý neutrální výraz.
Muž otevřel oči. Zdály se v pořádku, ač byly podlité krví a plné ošklivých žilek. Jeho vyschlé rty se prohnuly do náznaku úsměvu, když je uviděl. Nepromluvil.
Kultistka se ohlédla a vzápětí uctivě sklopila hlavu.
„Posle.“ Zanechala své činnosti. „Kaklum nakázal, že nemocný musí být vyléčen obyčejnými cestami tohoto světa. On s tím souhlasil.“
Neznámý velice pomalu a bolestně přikývl. Nyní, když ho Kaedor viděla trochu očištěného a s některými patrnými rysy, bylo jí ihned jasné, že nepochází z Reyonu ani z žádné jiné blízké země. Připomínal jí Kerižany nebo některé pronárody, které si Kerihan na severu podrobil. O mnoho víc se o něm říct nedalo.