Snaha se prokázat

Bylo mi předem jasné, že stráže nejspíše nebude zajímat, co mám na jazyku. I když tu situace nebyla tak hrozná, jako ve Slumech? Stále jsem věřila, že leckteří se dostali za hradby jen díky štěstí a pak prosili rovnou, aby je vyslyšel král. Bylo to vždy stejné… i ve vysokých hvozdech, kdy někteří movití elfové si mysleli, že jejich studenty budou vyučovat arci mágové a podobně, jen protože něco znamenají. A zde to bylo to samé… já si uvědomovala svou situaci a věděla moc dobře, že pokud nebudu mít nějakou páku? Brzo skončím zase ve Slumech ve snaze sehnat plesnivý kus chleba.

Kolona čarodějů zastoupila a já nadzvedla své obočí, která byla částečně kryta páskou přes oči. Vyslanci z Dubového Dvorce… hmmm… zamyslela jsem se ve snaze zjistit, kde se takový dvůr nacházel. Aneb, mágové většinou nedbali na politiku, a tak i já jsem vždy měla tak trochu problém zjistit, jak leckteré oslovovat. Moje rodina nebyla nijak výjimečná, přesto měla talent na magii, který já jsem dokázala čapnout a ovládat… bohužel, než jsem tak dokončila, můj otec zemřel a matka krátce na to díky žalu. Přesto jsem věděla, že by na mne byla pyšná v době, kdy mi Inkvizice nedupala na krk. Možná i nyní… možná.

„Ano… Inkvizice měla plány s mágy, kteří chránili vřídla magie Stromů života… hádám, že většina z těch, které je bránila byla zajata a nyní nejspíše jsou i mrtví, avšak já přežila,“ spolkla jsem poznámku, že jsem přežila více či méně a dodala: „Zajetí od Inkvizice mne poznamenalo více, než bych si přála… přesto na rozdíl od mnoha jsem to přežila,“ poznamenala jsem a přemýšlela nad dalšími svými slovy, jak bych mohla potvrdit svá slova.
„Protože zde přítomného vyslance Dubového Dvorce neznám… nemůžu tedy poskytnout informaci, která by byla mezi námi dvěma. Mohu tedy vědět jméno elfů, které jsou nyní u krále, a tak potvrdit to, že já jsem vážně Kaedor di Valiora? Nijak jinak to nejspíše neprokážeme, díky mému bývalému talentu ovládat všechny elementy magie…“ Podívala jsem se po nich a dodala: „Řekněme, že má magie se pokřivila více, než bych čekala, jako očividně mnoho mágům. Proto nepředpokládám magickou ukázku jako dostatečný důkaz toho, co jsem… či jsem byla,“ mírně jsem se usmála a podívala se okolo.
„Navíc… čím déle tu budeme ztrácet čas, tím se může zhoršit situace, která zasáhla celý Almúrien a kdo ví, jestli se další útok Temnoty dokáže odvrátit… proto… pokud mne vážně chcete odvést za zneuctění mého vlastního jména a historie, nebudu se v tom bránit… a dobrovolně s vámi půjdu. Jen bych ráda potkala někoho, koho znám a mohu tak dokázat to, co jsem,“ řekla jsem a přemýšlela, jestli vážně někdo, koho znám je na královském dvoře. A pokud ne… jak vlastně dokáží, že vážně nejsem Kaedor di Valiora? Obě strany byly na tenkém ledě a toto byla dle mne stejně jediná možnost, jak zjistit, kdo vlastně jsem. Tedy… mohli mne tu též nechat a zbít do bezvědomí a já bych nejspíše poprvé zkusila kouzlit, jen jsem se bála výsledků. Ohýbání toku života většinou vedlo k dost bizardním výsledkům, hlavně… když to bylo zcela zakázáno. A mne nyní připadalo, že jsem těchto výsledků schopná bez jakékoliv větší snahy. Ale… kdo ví.

Před branami

Zrovna když koně přijížděli k hradbám a zastavovali se před strážnými, Kaedor předstoupila, před stoické strážné.
Její slova nevyvolala u strážných žádnou reakci. Nejspíš poslouchali od rána do večera žebráky – ale i měšťany a jiné neurozené – dožadovat se podobným způsobem audience. Strážný nedbá podobných, dokud se mu nepostaví do cesty.
Dokonce ani očima na ní nesjela. Už začínala mít pocit, že bude muset sáhnout na své nově nabyté síly, když uslyšela hlas elfského čaroděje.
„Předstupte – jak jste říkala, že se jmenujete?“
Když její existenci uznal ten elf, jeden z jeho doprovodu k ní obrátil koně a přejel jí povýšeným zrakem Královského čaroděje.
„Odkryjte si tvář, když mluvíte s jedním z čarodějných vyslanců z Dubového Dvorce v Almúrienu!“ zavelel.

Ale elf pozvedl dlaň, aby ho zadržel – a než stačila Kaedor promluvit, odpověděl za ní lidský společník elfa – nikoliv muž z doprovodu, ale rovněž výše postavený mág.
Je přitom jisté, že elf jí musel slyšet naprosto jasně. I její smysly po tom všem byly daleko vytříbenější než lidské.
„Kaedori di Valiora,“ řekl poněkud pochybovačně. Vytáhl z kapsy doutník a lusknutím prstů jej zapálil. To byl zvyk majetných mužů, neboť tabák byla nesmírně vzácná surovina zakázaná inkvizicí. Lidský čaroděj pokračoval v opakování jejích slov: „A má pro vás důležitou zprávu, vaše Excelence.“
Jeho titul zmínil spíš jako přítel, který se ze svého druha pomocí jeho titulu poněkud utahuje. Bylo mnoho vyslanců z dvora elfů v Reyonu – tento muž ale nejspíš znal samotnou velvyslankyni, pokud mu příslušelo oslovení Excelence.
Elf se proti ní obrátil a jeho oči se na ní zúžili, jak si jí pečlivě prohlížel. Po té opět promluvil, ale nikoliv vyloženě záporně:
„Kaedor di Valiora zmizela v pařátech Inkvizice. Dle všeho položila život v boji jak proti Temnotě, tak proti fanatikům. Můžete svá slova nějak doložit? Nebo vás máme nechat odvést za zneuctění její památky?“
Cítila na sebe ostré pohledy nejen strážných u brány, ale i čarodějné ochranky obou mužů. Na její odpovědi hodně záleželo.

Upoutání konverzace

Krátké rozloučení s Doliganem, kterého uvidím dříve či později. Byl již plně zabořený ve své práci a já věděla, že ať udělá jakkoliv, budu chtít vědět to, co vlastně Aedhalo bylo. Přeci jen to bylo zařízení, které mne nějak chránilo… sice mi to, co se mi stalo pomohlo, ale… kdo ví, jestli to bylo to, co se mi mělo stát, že?

Palác v dálce měl tolik magických vláken, že to bylo, jak se koukat na malé magické slunce. K tomu všude okolo chodili stráže a menší počty jsem přikládala jen tomu, že většina z nich řešila útok Temnoty. Absolutní většina nejspíše byla u krále, ale přesto… tu sem a tady nějaký byl a i když předtím lapit životní esenci někoho, kdo má brnění vytvořené z brnění proti magii bylo téměř nemožné, tak nyní? Cítila jsem, že bych dokázala tuto esenci čapnout a vytrhnout ji z těla… ale… šlo to vůbec. Byla jsem jen pozorovat, nebo jsem vážně mohla manipulovat s toky energie? Kdo ví.

V tom jsem se dostala k nejvnitřnějším hradbám samotného paláce. Cítila jsem bariéry nejenom fyzické, ale i magické. Obranné kouzla, které většinou tvořilo mnoho arcimágů, protože jednoho by takovéto kouzlo zabilo a já se poškrábala na tváři při pohledu na nějaké bariéry. Zdá se mi to, nebo jako vidím škvíry v brnění lidí, nyní vidím škvíry v těchto bariérách? Zavrtěla jsem hlavou a nechala to být. Věděla jsem moc dobře, že hrátky s mou magií a samotným tokem energie samozřejmě může být zajímavý. Tedy, dokud nebudu jista toho, že mne hned nebude chtít zabít někdo v tom světě? Radši jsem to nechtěla zkoušet.

Krátké povzdychnutí a stáhnutí pásky přes oči z krku a následné zavázání přes oči. „Toto řadovým vojákům nemůžu ukázat… kdybych tak udělala, tak mne probodnou svými zbraněmi,“ špitla jsem si pro sebe schopna vycítit přítomnost mágů a nějakých výše postavených jedinců. Věděla jsem jen jedno… byla jsem nyní pro ně jen špína, která se snaží dostat ke králi. A jak jsem viděla na trhu… proč by se o mne zajímali? Moje aura nebyla nic, tudíž… jediné, co bych dostala by byl soucit. Ano… mohla jsem čapnout jejich auru a zkusit na nich to, co se stane, když ji ohnu. Ale… zase toto riskovat? Nyní ne… nejenom že bych si proti sobě postavila krále, ale ještě nejspíše ty, které žili v tom „světě“, do které jsem byla schopna nahlédnout.

Stáhla jsem si kápi a předešla před stráže v moment, kdy mágové projížděli se slovy: „Zdravím, jmenuji se Kaedor da Valiora. Mám naléhavou informaci pro někoho pověřeného, kdo nyní studuje útok Temnoty,“ řekla jsem v naději, že dostanu aspoň slabiku jako reakci. A pokud ne od strážích, tak od mágů. Někoho budu muset zaujmout, že o tomto vím. Sice jsem nevypadala jako mág, protože jsem neměla žádné očarované vybavení, žádnou auru… ale věděla jsem, že jakmile by si mi nevšímali, tak udělám jednoduchý krok. Zkusím ohnout magickým tokem okolo sebe… aspoň trochu a uvidíme. Většinou tyto nestability vznikali při narušení čistoty magického vřídla, proč by pak ale byli nyní. Tedy, to byla moje teorie, bůh ví, jaká bude praxe.

Do palácové čtvrti

Kaedor opustí černou sféru magie tak snadno, jako do ní vstoupila. Je nejspíš nemožné se tam dostat bez vlivu cizích sil – ale jakmile tu cestu její vlastní mysl a duše znaly, nebylo nijak obtížné po ní kráčet znovu. Snad jí to nečiní zranitelnější obyvatelům té podivné sféry.
Když se vrátila do světa hmoty a reality, rozhodla se s Doliganem prozatím rozloučit. Za jiných okolností by nejspíš protestoval nebo by měl nějaké poznámky… ale nyní se zdál docela pohlcen prací.
„Ano, ano jistě – jen buďte opatrná – a zkuste si u té vaší velvyslankyně obstarat nějaké papíry… - pokud vás k ní tedy pustí…“ odpověděl bezmyšlenkovitě.
Roztržitě jí stiskl roku a hned se vrátil k práci. Nebyla to vyloženě neslušnost… ale Kaedor byla jen magická anomálie. To nebyl jeho obor.
S trochou štěstí jí nebudou chtít Královští čarodějové rozpitvat tak, jako Doligan se svými spolupracovníky rozebírá Aedhalo. Ale něco jí říká, že se svými novými schopnostmi rozhodně nebude tak bezbranná jako dřív.

Prozatím tedy nechá trpaslíka jeho práci a vyrazí směrem k vysoké věži, která značí střed města. Kráčí sice bez plánu, ale s jistou suverenitou, spojenou s vráceným zrakem a novými schopnostmi – a lidé už před ní vyloženě neutíkají, neboť skryla svou tvář pod kápi.
Stráže pochodují ulicemi a nevěnují jí příliš pozornosti. Vidí jejich obrazy ve sféře magie – a to i když třímají magii neutralizující štíty. To jsou černé propasti v tom cizím světě – ale kolem nich prosakuje životní energie strážných, která by pro běžného čaroděje byla nezaznamenatelná.
Jaké další schopnosti jí její nové oči dají? A jak moc je to poznat z vnějšku?
Vzhledem k tomu, že cestou minula i několik silnějších čarodějů a nepřilákala jejich pozornost, zdá se, že nezměnily nic na její auře do takové míry, aby byla podezřelá.
Její kroky jí zavedou k vnitřnímu kruhu hradeb, který střeží palácovou čtvrť. To je první překážka. Hlavní brána je pevně zavřená se spuštěnou mříží, před ní sedm mužů – nikoliv ve zbroji strážných ale v uniformách královy osobní gardy.
Nespokojenost ve městě je spojená i s tím, že palácová čtvrť je už od prvních úspěchů inkvizice a prvních návalů uprchlíků uzamčená pro všechny až na vysokou šlechtu. Stařičký král se odstřihl od svých poddaných a vládne pomocí svých úředníků…
Vedle hlavní brány jsou dvě pěší branky, které jsou otevřené, ale rovněž strážené muži s kamennými tvářemi z gardy.
Vypadají jako ten typ vojáků, na které by mohla Kaedor křičet, mohla by je prosit a mohla by jim i vyhrožovat, aby jí pustili dovnitř a oni nehnuli by ani brvou.

Může zkusit využít svoje nově získané schopnosti… ale pokud by se dostala do palácové čtvrti nelegálním způsobem, mnoho by jí to nepomohlo a její situace by se ještě mohla zhoršit.
Na druhou stranu… neví co všechno by jí její nová síla mohla umožnit… věci zakázané rozhodně… ale velmi těžko odhalitelné…
Zatímco přemýšlí, je přerušena rozruchem. K bráně se blíží skupina, kterou ihned pozná jako oddíl čarodějů. Je jich asi půltuctu a jedou na koních mezi stále neklidnými davy. Vypadá to, že čtyři čarodějové pouze tvoří ochranku jednomu člověku a jednomu elfovi ve středu oděných do prostých rób, které přímo sálají magií. Stejně jako jejich majitelé. Ve sféře magie jsou jako dvě malá slunce.
Tohle jsou rozhodně královští čarodějové – a vysocí členové dvora k tomu.
Využije příležitosti? Nebo počká, až zmizí, aby našla jinou, méně nápadnou cestu dovnitř?

Pokušení, ale ne tady

Mohla jsem být vděčná jen za to, že mne nezačal dotyčný podezírat z toho, že lžu. Aneb, asi tak chtěl i dělat, ale právě Aedhalo, které se mu nyní poskytovalo jako testovací subjekt bylo pro dotyčného zajímavějším cílem.

„Třeba se ještě potkáme,“ špitla jsem si pro sebe, hledící na stroj, který byl rozebíraný a bylo to asi něco, čemu jsem vděčila za to, že vůbec žiji. Věděla jsem, že se Doligan bude snažit nejspíše využít každou jeho součástku a já jen doufala, že by to tak Aedhalo chtělo. Bohužel… moc jsem si s ním nikdy nepopovídala.

Došlo na to, že jsem se pokusila kouzlit, nebo spíše nějak tvarovat svou magii, ale tomu se tak úplně nestalo. Místo toho se můj pohled změnil. Vše ztmavlo a postupně se mi začaly ukazovat jednotlivé aury… nejenom aury lidí, ale toky energie… nebyl to nyní ale jen pocit jako předtím, kdy jsem musela mít cit na tyto aury sáhnout… nyní to byl vyloženě vidět.
Chtíč se dotknout magie kolem mne a pohnout s ní nešel utěšit, a proto nebylo překvapení, že jsem tak i brzo udělala. Nádech… uchopení toku, ale… v tom jako kdyby všechno zešedlo ještě více. Aury trpaslíků, lidí okolo, vše bylo vidět… jak moc mají magie a jak je jejich prezence vidět v tomto světě. Co jsem ale ihned pocítila bylo to, že tu nejsem sama. Ty postavy, které jsem předtím viděla v boji s Temnotou tu byli též… a já tušila i to, že pokud si budu hrát s magií, brzo na mne přijdou a kdo ví, jaký na mou prezenci budou mít názor. Netušila jsem, jestli stojí na straně Temnoty… Hlasů… Aklinských mágů či úplně někoho jiného. Ale nyní? Nyní jsem rozhodně neplánovala se s nimi potkat, a tak jak rychle jsem se do tohoto světa dostala, tak jsem se zase pokusila z tohoto světa, kdy je mohu vidět dostat.

Vydechla jsem a rukou jsem si otřela orosené čelo a skočila ze stolu, na kterém jsem seděla. „Mistře Doligane… pokud vám to nebude vadit, vydala bych se za králem a jeho mágy. Nebo konkrétněji velvyslankyni elfů. Hádám, že cokoliv na mne stráže mají nyní je minoritní záležitost a já bych tak ráda poskytla své služby… ráda bych též něco zkusila v přítomnosti některého zkušenějšího mága… protože u krále mi nehrozí, že by mne upálili za mé oči,“ usmála jsem se na něj a i když pro mne trochu nezvyk tak jsem mu nabídla svou ruku na potřesení. Věděla jsem, že jej ještě potkám, protože mne zajímalo, co Aedhalo je a bylo… ale nyní? Když je rozebíraný na kousky? Nevěděla jsem, jestli by mi něco řekl se svými kolegami a já jej tak nechtěla rušit.

Svět magie

Doligan se zdá být vskutku zklamaný, když se ukáže, že mu ona nepoví nic o osudu Aedhala…
„To je škoda, zpropadená škoda, že nevíte víc. Mohlo by nám to velice pomoci… ale alespoň s vámi souhlasím v tom ohledu, že Aedhalo by se vás určitě pokusilo chránit – mělo k vám zvláštní vztah, to je pravda.“
Možná, že se nyní sám zamyslel nad automatonem jako víc než strojem. Možná, že si pouze všiml její zdrženlivosti, a tak ještě dodal:
„Byl to stroj, který splnil svou povinnost – chtěl nám všem pomoci proti Temnotě a zlu ve světě – a teď nám pomůže i když došel svému konci. Žádné vodítko nesmí přijít nazmar.“
To už si Kaedor všimla trojice trpaslíků a houfu pomocníků s nářadím, které přiváděl Toman. Nejspíš se všichni nalezli pomocí nějakých jejich podivných hraček…
Trpaslíci se ihned přiblížili k Aedhalu a začali je pomalu a s pomocí prapodivných nástrojů rozkládat. Ale místo toho, co snad trochu očekávala – totiž, že se na Aedhalo vrhnou jako mrchožrouti na mrtvolu – si muži počínali nesmírně metodicky. Každá součástka, každý kousek byl označen, očíslován a zapsán do velké knihy, kterou spravoval jeden z trpaslíků.
Mluvili spolu převážně v trpasličtině, která byla už dokonce i mezi lidskými technology lingua franca, podobně jako měl speciální význam elfský jazyk pro čaroděje.

Ona sama seděla opodál… a raději se rozhodla prozkoumat své kouzelné schopnosti. Změnilo se něco?
Na první pocit magickou sílu přímo necítila… ne tak, jak byla zvyklá. Nebyla ani schopná cítit magickou energii tak, jako v podstatě celý svůj život… na moment jí to snad zneklidnilo, ale velice rychle bylo jasné, že schopnost magii fyzicky vidět byla nesmírně užitečná a naprosto nahrazovala ztracený cit, doplňovala se dokonce s jejími původními schopnostmi a znalostmi.
Poté se rozhodla pokusit se magii uchopit a pohnout s ní kolem sebe. Žádný konkrétní výsledek neměla v plánu… pouze nějak svou sílu najít a manipulovat s ní.
Zhluboka se nadechla a-
Měla pocit, jako by svět kolem ní zešedl a zastavil se. Dříve pouhé obrysy černého světa energie nabraly ostré rozměry. Magie byla všude kolem ní. Tři temné masy magicky odolných trpaslíků… pohybující se energie lidí… to vše, na dosah ruky.
Ač v tomhle světě roli rukou hrála její mysl a duše.
Cítila kolem sebe samotné opar magie – avšak velmi slabý. Daleko větší množství síly cítila ve věcech a lidech kolem sebe a všem ostatním. A její zkušenosti s ovládáním magie jí říkali, že pomocí svých nových očí může tu cizí energii ohýbat jako by byla její vlastní – ač něco takového je v magické teorii doposud neslyšené a nepoznané.
Jenže po chvilce si rovněž uvědomila, že v temném světě nebyla sama. Temní cizinci z nicoty se stále tiše hýbali po prázdných černých pláních. Bylo jich méně. Temnota nejspíš i je hnala, aby hledali útočiště ve stínu magie Aklianských čarodějů.
Když jí ona zahnala, nejspíš se zas rozprostřeli, aby nemuseli soupeřit s ostatními ze svého plémě.
Ale i tak byl jeden z nich relativně blízko k ní… a nejspíš už ucítil, že se zde znovu alespoň z části objevila.
V tomto světě mohla ohýbat magii stejně, jako to zvládla se svými bývalými silami… a možná, že i mnoha jinými způsoby. Musela si však dávat pozor, aby na sebe nepřitáhla nevítanou pozornost těchto ,cizinců‘. Ale ty nesmírné možnosti, které se jí otevíraly… a Inkvizice neměla nejmenší šanci jí v tomto světě jakkoliv omezit…

Jaký stroj, takový pán

Nakonec to nebral tak špatně, jak jsem čekala. Možná jsem přeceňovala vztah Doligana a Aedhala… nebo jsem možná prostě měla zafixované to, že většina z těch, kteří měli automatony je brali jako děti. Což… pokud toto bylo spíše adoptované dítě, tak to asi tak Doligan ani brát nemohl.
„Berete to vyloženě s nadšením,“ řekla jsem trochu ironicky, protože mi nejspíše bylo Aedhala více líto než Doliganovi, který to bral jako jen… stroj. Ano, nejspíše tomu tak bylo, ale… stejnak. Nelíbilo se mi moc to, že prostě se nyní bral Aedhalo jako něco, co je prostě… jen věc, která se nyní prozkoumá a zahodí. Ani nevím proč… možná to byl ten pocit, že mi zachránil kejhák, možná.

Po poznámce na mé oči jsem se podívala po okolí a vzala jsem si nedaleký plášť proti dešti, který tu měl pověšený, a i když byl uzpůsobený pro trpaslíka? Měla jsem jej dostatečně přes obličej, aby mi aspoň házel stín přes oči a já tak nepoutala tolik pozornosti. Sice jsem měla plášť asi jen do půli zad, ale… lepší než ostatní možnosti.

Jak jsem viděla, tak všichni přítomní se zajímali o Aedhala jen z teoretického hlediska a já si povzdechla. Možná nechat trochu déle Temnotu působit… není překvapení, že… někteří chtějí změnit tento svět, řekla jsem si a s tím jsem je tedy pomalu vedla vůči tomu, co mělo a nebo spíše bylo Aedhalo. Věděla jsem, že je tu možnost toho, že už bude vyrabované, ale to, že toto místo bylo epicentrem Temnoty mi ukázalo, že tomu tak rozhodně není.

Vešla jsem dovnitř a Aedhalo hned jde směrem na Aedhalo se svým nářadím se slovy: „Jak říkám, vše mi připadalo jako sen… přišla Temnota, cítila jsem různé toky magií a pak na to jsem se probudila se zrakem. Aedhalo v tom muselo mít nějakou roli, protože mi připadalo, že během toho snu mne bránilo? Pak tu jsou ještě tedy mé oči…“ řekla jsem a povzdychla jsem si s pohledem opět na Aedhalo, které nejspíše rozeberou rychleji, než žebráci oberou mrtvolu.

Popošla jsem kousek k pultu bývalého obchodu a sedla si na stůl, který vypadal dostatečně silný na to, aby mne udržel. Lehce jsem vydechla a zahleděla jsem se do své dlaně… musela jsem to zkusit. I když jsem možná nějak tušila, že se nic nestane, potřebovala jsem se ujistit už z důvodu, že mne to tak strašně užíralo. Zavřela jsem oči… pokud to samozřejmě šlo a zkusila sesbírat magii jako vždy tak, aby se mi promítla v dlani. Žádné specifické kouzlo, jen promítnutí mé magie, pokud jsem tedy vůbec nějakou měla. Dar očí byl sám o sobě unikátní a potřebovala jsem jej více prozkoumat, ale… co ten zbytek? Jak jsem dopadla?

Znovu u Aedhala

Snad k překvapení Kaedor, poté co trpaslíkovi prozradí osud Aedhala, pouze si povzdechne a přikývne hlavou: „Vždycky jsem tak nějak tušil, že má Aedhalo něco společného s děním okolo Temnoty. A že tak nějak i skončí.“
I tak je na něm vidět nespokojenost – i když možná by bylo přesnější to popsat jako lítost.
„Doufal jsem, že mu jednou přijdu na kloub. Byl to fascinující stroj – a nikdy jsem se nedozvěděl, kdo ho stvořil. Možná, že je příhodný, že nevím, jak došel ke konci.“
Ale tím sentimentalita prakticky zaměřeného technologa končí. Zamne si ruce a obrátí se zpět ke Kaedor: „Na druhou stranu, konečně mám příležitost se podívat, co v něm otáčelo kolečka a kde co jak tikalo – veďte, slečno, pokud se na to cítíte.“
Jak se obrátil, jeho zrak se střetl s očima Kaedor. Poněkud mu to ubralo páru…
„A mimochodem… doporučoval bych vám nosit pásku i nadále – ať už jste k těm očím přišla jakkoliv, to je vaše a ještě ke všemu magická záležitost – nic pro mě – ale v dnešní době… lidé by z toho mohli být nervózní…“
Je v tom slyšet jeho účelnost… ale hned zapřít ten dar, kterého se jí dostalo? Ty oči – alespoň jí se zdály téměř překrásné… typičtí pověrčiví lidé, co neznají zázraky magie…
„Je to na vás, přirozeně… ale až vás bude nějaký dav nevzdělanců chtít upálit, nechoďte za mnou pro pomoc.“
Pokrčí rameny – daleko víc ho zajímají vnitřnosti Aedhala, než nové oči Kaedor.

Ať už se Kaedor rozhodne ohledně svých očí jakkoliv, vyrazí s trpaslíkem opět na místo, kde k tomu všemu došlo. Ale ještě než odejdou, Doligan se obrátí na Tomana a zvolá:
„Potřebuju Noriklana, Rorinheima a Tolbera, pokud tedy ten zpropadený útok přežili – sejdeme se na Trhovecké – a ty jdi taky. Mohly bychom se dozvědět i něco o Temnotě… a o tom, jak jí zastavit.“
Učedník znervózní a očima sjede ke Kaedor znejištěný.
„Co se stalo?“
Doligan se zdá spíš nadšený než zkroušený: „Aedhalo došlo při útoku ke svému konci – a my se konečně můžeme podívat dovnitř. To má prvořadou prioritu.“
Tomanova nálada se okamžitě změní z nervozity v zápal a v momentu odběhne sehnat tři zmíněné muže, nejspíš trpaslíky.
Oba strážní veku mezitím už zmizeli – a Doligan se po nich nijak neohlíží. A Kaedor tedy vykročí… řídí se spíš náznaky z černého světa než skutečností – v energii je daleko lepší přehled… skoro může sledovat svou vlastní stopu, která za její životní energií zůstala, když šla sem.
Brzy stanou na ulici Trhovecké – široký bulvár s příslovečným jménem. Lidé stále přecházejí po ulici se strachem a bázní… ale život se vrací do normálu. Jen stráže tu stojí a sledují lid v dvojnásobném počtu.
Uslyší městského hlasatele:
„Municipální rada dává vědět měšťanstvu Aklianskému – Útok Temnoty byl silou Královských čarodějů zažehnán! Vraťte se do svých domovů! Udržujte pořádek a dbejte na rozkazy městské gardy! Dále se na vědomost dává…“
Mnoho lidí jej nijak nevnímá a oplakává své ztracené blízké…
Když dojdou k obchodu se zničenou stěnou, je téměř opuštěný. Po majiteli ani stopa. Jen opuštěné Aedhalo leží v troskách, jeho krystalické oči stále stejně nehybné. Doligan se přiblíží opatrně – vybaven nejrůznějšími nástroji, které vyjmul ze svých kapes. Kaedor nevěnuje příliš pozornosti, jak studuje okolí nefunkčního automatona.
Takhle opuštěný a vysátý i posledních zbytků energie působí ještě žalostněji… ale na to Doligan příliš nedbá – raději se jí zeptá:
„Jak se to seběhlo? Co všechno víte? Potřebuji vědět co nejvíce detailů, abych mohl zjistit, jakou roli v tom Aedhalo hrálo…“

Zodpovědnost

Rozhodně to nebylo takové, jaké si to pamatuji. Nevěděla jsem samozřejmě, jak mé oči nyní vypadají, jak vlastně vidím a proč jsem vůbec oči získala, ale byla jsem možná prostě jen ráda, že vidím lépe, než předtím.
Co jsem ale tak nějak nechápala bylo to, že se mi lidé vyhýbali? Koukali se bokem? Dokonce mi někteří i uhýbali z cesty, jako kdyby se mne štítili? Co se stalo?

Nalézt cestu nebylo tak těžké a… upřímně jsem čekala, že to bude mnohem horší, ale zrak mi vážně pomáhal. Já tam viděla jakéhosi strážného se svým kolegou, trpaslíka, kterého jsem brzo identifikovala jako Doligana a pak Tomana, který se koukal bokem hned po tom, co mne viděl…

Došla jsem k nim a než jsem dokázala cokoliv říci, tak vůči mne vykročil nejnižší ze skupiny a promluvil. „S očima? Co by se s nimi mělo stát? Vidím…“ Řekla jsem a tázavě naklonila hlavu, protože jsem si pořád neuvědomovala situaci, co se vlastně děje.
„Uhlíky?“ Zeptala jsem se a následovala jej k zrcadlu, jen abych viděla své nové oči. Nebylo to tak, že bych nebyla překvapená, přesto jsem to na sobě nenechala znát. Spíše jsem na sobě nechala znát tu fascinaci, která mne zaskočila o něco více… a já se přiblížila blíže k zrcadlu, abych to viděla blíže.
V hlavě mi šrotovalo to, jestli ta pomoc mágů… byla na té úrovni, že jsem si více méně jejich sílu ohnula, nebo… něco jiného? Ne… moc jsem spekulovala.

Podívala jsem se zpět na něj a řekla: „Aedhalo… už není. Doprovodilo mne na trhy, kde jsem potkala jednu z mágů krále… následně jsem pocítila tu Temnotu a…“ chvilku jsem se zamyslela a dodala: „Co se stalo potom je na úrovni, že si nejsem jistá, co se vůbec stalo. Kdybych to zde vyprávěla, tak by mi to nikdo nevěřil… ani já moc nevěřím, co se stalo. Jediné, co můžu potvrdit, že ať Aedhalo hrálo jakoukoliv roli v boji proti Temnotě. Pomohlo ji odehnat…“ řekla jsem a prsty přejela přes své prsty, hledící na ně v zamyšlení.
„Jsem si jistá, že mne budete vinit z toho, co se stalo Aedhalu…“ povzdychla jsem si a dodala: „Je mi ho líto a i když víte moc dobře, že automatony mágové moc nemusí… kdyby tu byl mezi námi, ráda bych se o něm dozvěděla něco více… mohu vás aspoň doprovodit aspoň na místo, kde zůstal?“ Podívala jsem se na něj, vědoma toho, že Doligan mne asi bude chtít přizabít, ale co jsem měla dělat. Říct mu celou pravdu, že to vážně byla moje chyba a kdybych nezkusila to kouzlo? To, že by Aedhalo toto všechno zastavilo? Na to jsem nyní neměla… někdy je lepší, když se pravdu nikdo nikdy nedozví.

Zodpovídání se

Svět je… jiný, jejíma novýma očima. Je to nezvyklé, vidět energii vždy a všude bez nejmenší námahy či soustředění. Ale vzhledem k jejím zkušenostem a znalostem se dokáže zorientovat. A dokonce jí po chvilce přijde svět přehlednější. Nemusí už vědomě sledovat linie energie a rychle se jí to stává přirozenější než používat fyzický zrak.
A na rozdíl od energie samotné, kterou musela využívat, když byla slepá, má nějaký přehled o skutečném světě – takže je malá šance, že například narazí do nějaké magicky neutrální zdi.
Stráže se svými protimagickými štíty už pro ní také nejsou jen černé fleky. Ale cestou si všimne, že lidé jí rychle uhýbají z cesty a klopí oči, kdykoliv se její zrak setká s jejich, či se jí dokonce obloukem vyhýbají už z dálky.
Nedbá na to… v tomhle stavu města by byl každý podezřívavý ohledně elfky jako je ona… alespoň to se zdá jako jediný rozumný důvod.
Je schopná nalézt cestu k Doliganovu domu vcelku snadno. Je v něm velké pozdvižení. Vidí trpaslíka samotného, jak domlouvá Tomanovi, který zpytavě hledí k zemi. U domu stojí několik nejistých stráží, kteří se rozhlíží okolo a po trpaslíkovi.
Doligan stojí zády – první si Kaedor všimne Toman. Zvedne oči, nejprve chce něco říct, ale pak si zakryje ústa rukou a udělá krok zpět, jako by viděl ducha.
Trpaslík se otočí – a očividně je silnější povaha, protože jen pozvedne překvapeně obočí. Oba vojáci poněkud nervózně položí ruce na jílce mečů, jakmile jí spatří.

Doligan k ní vykročí. Očekává, že se zeptá, kam se poděla, nebo jí nějak bude kritizovat… ale jeho slova jsou docela jiná:
„Co se vám u všech skal stalo s očima? Tedy, po tom útoku je zázrak, že jste vůbec naživu.“
Možná, že situace je poněkud vážnější, než čekala. Ale trpaslík nečeká na její odpověď. Zdvořile avšak velmi rozhodně jí vtáhne dovnitř do domu. Oba strážní i Toman zůstanou stát nerozhodně venku…
Ocitne se ve vstupní místnosti a Doligan ihned začne vysvětlovat.
„Město napadla Temnota. Je to úplný chaos. Něco, snad přímo Temnota, přizabilo půlku královských čarodějů. Aedhalo zmizelo a vy – vy máte místo očí černé uhlíky.“
Doligan si unaveně povzdechne, když se na ní znovu podívá. Oči Kaedor sjedou k malému ozdobnému zrcadlu pro návštěvy, které stojí na nedalekém stolku. Zahlédne záblesk lesku svých nových očích.
Černé, hladké a nehybné… jako dvě mezery v realitě. Zrcadlí se v nich svět magie, který odhalují. Vypadají nezemsky, a ne tak docela skutečně… jako by tu byly… ale ne tak docela.
Možná že v nich vidí podobnost se svýma původníma očima… ale nenamlouvá si to jen? Vzpomíná si vůbec, jak dřív vypadala?
Na druhou stranu… to nejsou oči, které by zářili energií Hlasů… ani to není žádný paskvil. Jsou z určitého hlediska vlastně docela krásné… temné, s tu a tam jakousi jiskrou… skutečně jako podivné uhlíky… nebo černé drahokamy…
Z jejích úvah jí vytrhne trpaslík, který si jí poněkud ustaraně prohlíží. Snad ho něco napadlo.
„Mám takovou domněnku, že to, co máte místo očí, nějak souvisí s Temnotou… a možná byste mi taky mohla říct, kam se ztratilo Aedhalo. A kam jste na celý den zmizela.“
Zdá se, že trpaslíka svýma očima znejišťuje – tak ale neustupuje. Uslyší za sebou vstoupit Tomana a oba strážné. Mlčí – a nejistě se dívají po Doliganovi. Ten ale přímým a neústupným pohledem provrtává Kaedor.
Kolik z toho, co sama ví, mu řekne?
Pokud se její slova potvrdí, bude hrdinka, která město zachránila? Nebo zrůda, která ho zatratila?