Cesta za majitelem

Kdo by řekl, že samotný pohyb mi bude dělat takový problém, na druhou stranu jsem viděla, proti čemu se pohybuji. Možná mi předtím pohyb připadal tak normální, protože jsem měla nějakou manu, ale nyní mi připadalo, že cokoliv jsem měla spadlo na nulu. Zatím jsem se ale nezajímala o to, jestli se ta nula vůbec někdy zvýší, nebo co se stalo tentokrát.

Netrvalo dlouho a já si všimla toho chaosu, co se v ulicích udával, a tak netrvalo dlouho najít Aedhala, který by mezi troskami… avšak nikoliv takový, jaký byl předtím. Ať se stalo cokoliv, Aedhalo bylo pryč a zbylo po něm jen torso s jiskrami, oznamující, že donedávna ještě fungovalo.
I když bych to nečekalo, bylo mi ho líto a jen za pomocí druhé ruky jsem se donutila se jej nedotýkat. Jedna ruka stáhla druhou, vědoma, že ať je v něm zbytek čehokoliv, dotyk nebyl nejlepší nápad. Hlavně, když jsem neměla na sobě žádné bariéry a už mne nebránila ani má mana…

„Musím to říci Doliganovi… nikdy by tě tu nenašel a ať se stane cokoliv, tak si zasloužíš něco lepšího, než aby tě někdo vyhodil jako nepotřebný šrot,“ řekla jsem spíše sama sobě, než komukoliv jinému a rozešla jsem se směrem, kde jsem tušila, že by mohl být dům Doligana. Aneb… předtím to byly jen odrazy many o předměty a já nyní viděla, jak svět vypadá. Ne, že bych na to nebyla zvyklá… nebyla jsem slepá absolutní většinu života, ale i ta krátká doba, co jsem nemohla vidět mi připadala jako věčnost…

Aedhalo

Kaedor opatrně slezla dolů ze střechy. Celé tělo jí bolelo a hýbalo se nesnesitelně pomalu oproti síle, kterou cítila ve své podobě v tom černém světě duší.
Ale i navzdory tomu se Kaedor usmívala – přežila… a možná, že dokonce i zvítězila. Alespoň na čas. Temnota byla pryč, její zrak byl zpět a její situace se možná konečně začne zlepšovat.
Ohlížela se po Aedhalu – a dokonce i v tom vířícím davu zděšeně panikařících by nemělo být tak těžké najít obrovitý automaton… ale nikde ho nenacházela. Čekala, že si s ní bude chtít automaton srovnat účty.
Na základě vln runové magie, které cítila v tom podivném světě, soudila, že ten stroj měl nějakou roli na jejím vtažením zpět do reality. Ale stejnou formou musela soudit, že se na tom nějakým podivným způsobem podíleli i místní královští čarodějové…
Možná, že jen netušili, že je to právě ona, které pomáhají. Kdoví, jak tomu dění rozuměli. Pokud ona věděla, ten nezemský svět, který na moment navštívila, žádný jiný smrtelník neznal. Nikdy o ničem takovém neslyšela – snad jen v nejdivočejších spekulacích potrhlých teoretiků.
Někde v té temné sféře, kterou obývají zahalené stíny a Temnota, kde svítí na nebi hvězdy a pod nohama Hlasy… tam je někde tajemství magie. Odpověď a řešení Temnoty… a snad i Inkvizice.

Takový objev by normálně vyžadoval celé roky studia a experimentů… ale na to nebyl čas. A ona navíc měla své nové oči… jistě, nebyly tak docela stejné… slzy z nich tekly chladné a viděly věci, které neexistovali jinde než v černém světě cizinců… ale byly to oči. A byly její.
A jimi se dívala na celý ten širý svět, který pro ní byl posledních několik měsíců jen obrysy energie. Opět se mohla kochat barvami světa – ač jiné vlastnosti jejího zraku je činili šedšími, než si pamatovala.
Její zrak se stočil k budově, na jejíž střeše podle všeho strávila několik posledních hodin. Ten dům se zdál téměř opuštěný – ale několik lidí tam postávalo v davu kolem rozbořených dveří a výlohy obchodu.
Když si mezi nimi našla cestu, nejprve uviděla muže, který byl nejspíš majitel. Tiše seděl na stoličce s hlavou v dlaních a zdál se v šoku. Snad někdo z jeho blízkých se změnil v nicotu před jeho očima…
Ale to lidi nezajímalo… sledovali hromadu trosek uprostřed pobořených místností. Kaedor si uvědomila, že to bylo místo přesně pod tím, kde sama byla.
V troskách tam leželo Aedhalo. Automaton se nehýbal a jeho vždy nemrkající krystalové oči mlčenlivě zíraly před sebe. Byl tichý – tak tichý, až to působilo nepřirozeně. Části z něj byly otevřené a viděla podivné nápisy, které skrýval jeho vnitřek a které byly v jazyce a písmu, které jí bylo docela a naprosto neznámé.
Mrkla a pohlédla na něj svým novým zrakem… zrakem, který hleděl do světa magie. Automaton byl černý bod, ve kterém zůstávalo jen několik posledních magických jisker.
A i těch posledních pár jisker hladově vysávalo jedno z těch toulavých stvoření. Byly divočejší než Cizinec… ale o nic méně mocné. Snad si od ní, když zmizela, našli cestu k automatonovi.
Mrkla a byla zrakem zpět převážně v materiálnu… ač náznaky černého světa jí zůstávaly před očima. Pohlédla na pobořeného automatona…
Nebyl sice živ – neměl život, který za ní mohl položit… ale byl unikátní. A svou existenci… a svá tajemství rozhodně měl. Ale to, odkud přišel, jaké byly jeho úmysly a cíle… to snad už bylo navěky pohřbeno. Snad jeho tělo by mohlo napovědět… ale možná, že je raději lepší se ho nedotýkat… kdoví, jaké bezpečností či automatické reakce by v něm mohly být…
Byl to konec Aedhala – alespoň pomohlo Kaedor zachránit svět od Temnoty…

Realita, či jen moc hezký sen?

Pocit, jako když dokončujete to nejsložitější kouzlo, které kdo kdy vymyslel… šlo jen o to, abych to uchopila, pořádně to stiskla a cukla. Bylo to jako cítit vyvrcholení mého života a já se cítila dokonce tak, že ať se mi pořadí cokoliv, aspoň něco jsem dokázala. Dokázala něco po tom, co jsem viděla jen slepé uličky…

A tak jsem cukla… Temnota nečekala, že budu schopná uchopit svou sílu a udělat něco, o čemž jsem i já pochybovala. Možná mi byla blíže, než jsem čekala, ale já věděla to, že nebudu hrát do konce života jen diváka mých vlastních akcí.

Temné výrůstky se stáhly zpět a začali se cukat? Jako kdyby se chtěli pustit mé magie, která je ale držela a drtila je za pomocí ostatních sil, které mne podpořily. Sama jsem nevěděla proč… proč by mne jakákoliv strana podpořila, když jsem samotnou Temnotu vyvolala, ale možná to viděly ony strany jako jedinou možnost. Kdo ví, nebyl čas se jich ptát a já mohla být jen vděčná, že mne v tomto nenechaly.


Už-už jsem cítila, že se Temnota úplně stáhla a zmizela, ucítila jsem něco tak náhlého, že jsem slyšela neskutečný vřískot, který by mne probudil i kdybych umřela. Chytila jsem se za hlavu… vědoma toho, že toto není o vjemu sluchu, ale něco mi útočí na moji mysl.
Hlasy… pomyslela jsem si, vědoma, že fialové žilkování zůstalo a já nyní tušila, proč mi právě tato strana pomohla. Věděla, že pokud ji nepomůžu, tak bude společně s ostatními stranami pohlcena též… cítili moc… lákala je jako mne, avšak já věděla to, že méně chtějí zneužít, jako kdokoliv v tomto světě.
Musela jsem se vrátit do reálného světa, téměř jako kdybych natáhla ruku vůči těm ostatním stranám v naději, že mi ještě jednou pomůžou.
A i když jsem věděla moc dobře, že bych si zasloužila být ponechána zde? I tak se mi dostalo pomoci a já byla vtažena zpět do reálného světa, dopadající na kolena a co bylo ještě větší překvapení, že jsem viděla?
Zamrkala jsem a dala si ruku vůči světlu, které se mi opíralo o oči a tiše se zasmála. Druhou ruku se položila vůči střeše a opět se zasmála s tím, že mi slzy pomalu stekly po tváři. To, že jsem viděla jinak, než kdy jindy mi bylo jedno… viděla jsem tak, jako kdysi a nejen aury…
Tiše jsem vzlykla a utřela si oči a nos s tichým smíchem. „Ať stane cokoliv, aspoň se budu moci usmívat mami,“ řekla jsem si sama sobě než komukoliv jinému a zůstala chvilku ležet.


Po pár minutách jsem se zvedla na kolena, o něco více uklidněná a přesto sáhla po pásce přes oči, která byla nedaleko na zemi a udělala s dvěma konci uzel a hodila si jej přes krk. „Abych věděla…“ řekla jsem si, vědoma, že pro některé to bude jen kus hadru, ale pro mne něco víc, ať se stane, co se stane.
„Aedhalo… jdu dolů. Vím… že mi buď nerozumíš anebo chceš praštit takovou, že se nezvednu, ale… mohlo by to chvilku počkat?“ Řekla jsem v naději, že tu Aedhalo pořád někde je a pokud nebylo? No, tak jsem konala tak, jako kdyby tu byl.
Jako jsem se dostala nahoru, tak jsem lezla dolů ve snaze nespadnout a nerozbít si nos (63). To, že bylo celé město jedna velká snůška paniky mi bylo i nyní jedno… i když jsem byla neskutečně ztuhlá… všechno mne bolelo a nejspíše zde byly desítky, ne-li stovky mrtvých jen díky mému kouzlu? I tak jsem se pořád usmívala, že mi něco vyšlo, nehledící na následky, aspoň prozatím. Necítila jsem se pyšná jako když se mi podařilo kouzlo, které nikdo jiný neuměl… ale pyšná na to, že jsem aspoň dočasně zahnala Temnotu a třeba ji i oslabila. I když kdo ví, jestli by zaútočila i bez mého přičinění. To ale byla písnička na jiný den.

Realita

V posledním momentu, když už cítila, že se okno její příležitosti zavírá, sebrala Kaedor všechnu tu sílu, kterou opět držela. Soustředila se na chapadlo, který jí drželo a vysávalo. Na fialovou energii… snad Hlasů?
Nebyla si jistá, kdo z těch všech podivných entit, které jí „pomáhaly“ byl na její straně. Ale dokázala je využít. Opřít se o ně jako pákou.
Vyslala všechnu energii, kterou třímala, proti Temnotě.
Černé chapadlo protkané žilkami, které sahaly už téměř k samotnému temnému oblaku, se rozzářilo do běla její silou. Začalo se vzdouvat a škubat – Temnota se chytla Kaedor pevně – až příliš pevně.
Elfka ucítila příšernou vlnu energie, která rezonovala celým tímhle prostředím. To Temnota reagovala na její magii.
Temné výrůstky, které se natahovaly k lidem, sebou zacukaly a stáhly se zpět. Temnota začala vířit s podivnými záblesky energie. Vypadala jako bouřné mraky na obzoru…
Cítila v nich pohyb – pohyb pryč… zmenšování.
Zatlačila Temnotu zpátky… ještě trochu zatlačí tím posledním zbytkem energie – možná, že smrtelnictvu koupí víc času, že se odsud sama dokáže dostat… nebo alespoň zachránit nějaké životy.

Ale když už Temnota začala slábnout a mizet – vytrácela se zpět do pozadí světa magie, ve kterém Kaedor nyní přebývala – a když už si byla Kaedor jistá svým vítězstvím, vyrušil jí strašlivý vřískot.
To byly ty… věci kolem ní. Byly jako Cizinec – sami nebyli dost silní… ale síla je přitahovala. Hlavně jim však šlo o sebe. Nepomáhali jí, protože by jí chtěli zachránit. Ne – oni se chtěli chránit před Temnotou. A teď už pro ně Kaedor nebyla k užitku.
Ucítila jejich nezemskou magii. Připomínala téměř lidskou – a přeci v ní bylo něco nesmírně jiného. Právě teď se cítila pod útokem té síly.
A co víc, tam, kde jí poutalo chapadlo Temnoty, zůstaly jemné proudky nafialovělé energie. Nestáhli se zpět, naopak stoupaly vzhůru. Po jejích končetinách a stále blíž k centru její magické síly – k její mysli v hlavě.
Slyšela ten mnohohlasý šepot. Byly to skutečně Hlasy. A opět se jí chtěly dostat do hlavy. Šeptali tentokrát jediným hlasem:
„Nikdo neodejde! Černý svět poznamená!"
„Magie na duši!"
„Přidej se! Buď jedním z nás!“
Ale ona dobře věděla, že jí jen lákají a svádějí… a že jí chtějí pouze využít.
Tohle byl krutý svět, ve kterém je každý každému vlkem a kde vítěz je ihned zrazen těmi, kdo ho na piedestal vynesli.

Avšak jeden vliv si jí nechtěl podrobit – mírná energie smrtelných mágů a pulsy runových kouzel rovněž nabíraly na síle, ale nevkrádaly se jí do duše.
Na krátko nabyté síly, které měla před momentem k dispozici, byly docela pryč. I tak se napřela myšlenkou k útěku a přežití. Energie smrtelníků jí podpořila a cítila, jak si jí skutečný, materiální svět táhne zpět.
Stále slyšela skřípějící nesrozumitelné hlasy entit kroužících kolem ní a neustávající šepoty statisíců hrdel Hlasů z hloubky pod sebou. Avšak obojí začínalo utichat.
Ucítila pod svýma nohama pevnou půdu střechy. Její duši se vrátila tíha pozemského těla.
Otevřela oči a zamrkala.
A pak si uvědomila, že měla oči. A že svět, který viděla, byl plný energie. Hlasy měly přeci pravdu. Byla poznamenaná. Její nové oči viděly zemský svět, uzpůsobené byly však černé sféře magie. Snad to bylo další prokletí… nebo požehnání… pro ty, kteří viděli příliš mnoho a nahlédli za realitu. V jejích očích se prolínala skutečnost s magií.
Jako jediný smrtelník, o kterém kdy slyšela, byla schopná vidět magii… do její nejhlubší podstaty.
A ač sama žádnou sílu ve svých zásobách necítila… nyní už necítila ani klec, která jí poutala a která jí připravila o magii… Avšak její vlastní síly se jí nezdály tak docela stejné, jako dřív. Bude třeba je vyzkoušet…

Ostatní smysly se začaly probouzet z něčeho, co muselo být hlubokým kómatem. Ve skutečném světě… muselo uběhnout nejméně několik hodin. Cítila se ztuhlá a prochladlá, motala se jí hlava a celé její tělo jí připadalo nějak špatné… příliš těžké, obzvlášť vůči formě její duše v černém světě magie. Ta lehkost se jí proti smrtelnému stavu stála tak přirozená.
Uvědomila si, že slyší křik a ruch. Rozhlédla se. Celé město bylo v pohybu. Ulice byly plné lidí – slyšela křik strachu a cítila šířící se paniku. Neviděla žádné ohně ani jiný náznak takové krize. Takže jedná odpověď byla nasnadě: Útok Temnoty se skutečně udál. Začala si brát životy za bílého dne. Pokusila se pohltit celou Aklianu. A Kaedor jí s pomocí sil neznámých zastavila či alespoň zpomalila… nějak.

Snaha konat to, co se zdá jako nejlepší varianta

Až moc dobře vědoma toho, co jsem spustila, a hlavně neschopna s tímto něco dělat. Bylo to jako spustit lavinu událostí a neschopna ničemu zabránit, přesto vědoma toho, že budu až ta poslední, která zažije to, co ostatní.
Dokonce mi i brzo bylo jasné to, co Temnota chce a možná… to byl správný osud pro někoho, jako jsem byla já. Možná ne, ale to já nebyla schopna posoudit.

Čeho jsem si ale brzo všimla bylo to, že ať tu žili jakékoliv osoby, to, co jsem udělala pro ně bylo zajímavé? Kdo ví, ale cítila jsem se jako kdyby mne pozorovali? Ale proč?
Krátký pohled pod sebe, vědomí, že cokoliv je pode mnou je fialové a je jich mnoho. Mohly to být Hlasy? Ale… proč by mne zrovna podpořili?
V tom ale tu bylo něco dalšího… jiná aura, pulsování s bledě modrým nádechem… runová magie? Co se vlastně vůbec stalo?


Pár okamžiků na to jsem cítila něco, co by se dalo popsat jako výboj energie, který mnou projel jak blesk a nejspíše bych i vykřikla, ale… cítila jsem se tak… nabitá energií? Jako kdyby se mi vše vrátilo a já byla schopna aspoň na okamžik okusit to, co jsem kdysi bývala… při tom, co jsem čelila temnotě s vizí, že nyní mám aspoň malou šanci.
Ať se stane cokoliv, všichni mne budou obviňovat za smrti těch, které si Temnota již vzala. A pokud ne? Aedhalo mi nejspíše vrazí takovou, že se už nepostavím… tak či onak budu aspoň v posledních okamžicích žít se svědomím, že jsem zachránila aspoň třeba pár životů, pomyslela jsem si a koncentrovala okamžik svou energii jen abych ji všechnu uvolnila za pomocí těch fialových stop vůči Temnotě ve snaze zahnat to největší zlo, kterému jsem nyní čelila. Temnota… která vše odstartovala a já si byla vědoma toho, že i když pro mne i ostatní strany budou mít asi nějaké plány, tak zatím jen Temnota mne chtěla nechat trpět do konce života… nebo jsem to tak cítila. Navíc… jsem si pořád naivně myslela, že třeba tento výboj energie přežiju a vůbec nějakou z těch ostatních „entit“ potkám. Pokud ne? Aspoň jsem využila svou vlastní magii, které jsem již stejně nevládla k něčemu… v mých očích… dobrému. [82]

Poslední moment

Kaedor byla odsouzená k smrti.
Temnota si vychutnávala to, jak se k ní blížila. Sama cítila, jak se jí chytilo jedno z černých chapadel a začalo z ní vysávat její obrovské elfské zásoby energie. A co víc, cítila, jak se síla Temnoty kolem ní otáčí jako loď kolem kotvy – byla pevným bodem pro páku, na jejímž konci stála děsivá masa Temnoty.
Bude to dlouhá smrt… věděla, že má velké zásoby energie – vždycky je měla a na tom nemohla nic Inkvizice změnit.
Ona vydrží dlouho – velmi dlouho… ale ne na věky. Dřív nebo později začne síla energie všech těch mágů slábnout. Jeden po druhém budou umírat… a pak, až bude jejich odpor dost slabý a Temnota dost sytá, konečně přijde konec.
Uvidí svět zaniknout a teprve poté bude sama zbavena kruté existence.
Možná, že si Temnota pamatovala, jaký tuhý boj s ní Kaedor vedla před příchodem Inkvizice… a toto byla její verze pomsty. Možná, že v ní zkrátka viděla lahodné sousto, které je třeba užít do posledního drobku.
Bude tu stát – sledovat ty mlčenlivé postavy, které se nyní začali zvědavě stahovat blíž k ní. Dívat se vstříc tichým hvězdám nad ní a ještě tišším nafialovělým světlům pod ní.
Přijala svůj osud…

Jenže ona a Temnota nebylo to jediné v téhle pokřivené realitě. Nebyla jen jedinou entitou – a svět nesužovala jen Temnota nebo jen Inkvizice… ve hře bylo vždy více činitelů a ani sebečernější beznaděj nebyla nikdy doopravdy zcela bezvýchodnou.
A ona si toho počala všímat.
Temnota narušila jakousi balanci energií či sil v tomto podivném světě magie. A ten svět toho plánoval využít.
Podivné zahalené postavy, jejichž tváře stále tonuly ve stínech, se k ní přiblížili ještě více a kroužili kolem ní v rychlém sledu – byla centrem jejich pozornosti.
To nebylo vše.
Všimla si, že černé chapadlo Temnoty jako by prorůstalo jakousi jinou energií… podivné fialové žilky se šířili od Kaedor… a cítila, jak neviditelné proužky síly proudí z těch malých fialových bodů pod ní. Byly sice nesmírně slabé… ale bylo jich velice... velice… mnoho.
A pak také vnímala stále silnou moc mágů skutečného světa, která zářila jako malé slunce za jejími zády. Co víc, cítila podivné, uklidňující pulsování, které už se naučila spojovat s runovou magií… a možná i s nějakými ještě podivnějšími kejkly Aedhala. A to jako by se k ní vztahovalo právě od té nesmírné masy energie smrtelných mágů za jejími zády.

V momentu ucítila něco jako výboj energie! Nesmírná síla jí vtekla do žil – jako by všechny ty nezemské vlivy prolomily nechtěně či nevědomky nějakou jinou, nízkou a fyzickou bariéru-
A ta síla – to byla její… její vlastní magie.
Měla jí jen na krátký okamžik, určitě. Ale měla jí. Její celá síla byla u ní.
Těsně pod ní pak chapadlo Temnoty, které se cukalo pod vlivem fialové energie. Všude kolem vířili podivní obyvatelé téhle sféry… a pod sebou a za sebou cítila ujišťující přítomnost skutečného, fyzického světa.
Magie – její síla v tomto světě – jí umožňovala pohnout se, přenést se a nebo vyslat výboj proti čemukoliv. A všechno to s nesmírnou silou i když jen na kratičký moment. Mohla se vrátit nebo naopak zaútočit – měla mnoho cílů a každý z nich dozajista skýtal nějakou výhodu.
Cítila, jak se smyčka utahuje a zábrany se k ní opět blíží. Neměla mnoho času. Co to bude? Pomsta? Přežití? Spravedlnost? Únik? Nebo ještě něco docela jiného?

Trpký konec?

Slovo po slovu, sama naplněná nadějí, že ať se blíží cokoliv, tak mne to vyslyší. Možná v mých slovech a na mysli byla naděje, že se ukáže Cizinec, ale proč by?
Vše to začalo Inkvizicí… kdyby nebyla, nikdy bych se nedostala do tohoto bodu, pomyslela jsem si, pomalu a pečlivě vyslovující další slova.

„… firr na eln…“

Opět ten pocit, jak se něco blíží, jak to téměř na mne zírá a dychtí to po tom, aby mne to našlo. Inkvizice mne zlomila, i když jsem si to nalhávala… stala jsem se jejich experimentem, který přežil něco, co mnozí ne, pokračovala jsem a slyšela, jak se Aedhalo snažilo zastavit to zvrácené kouzlo, které se mi pořadilo nějakým způsobem vytvořit. Základní kouzlo elfů na meditaci a lokaci… a bylo to jediné kouzlo, které fungovalo…

„… radd na…“

… Pokračovala jsem, vzpomínky na to, jak jsem se dostala do města s nadějí, že mi někdo pomůže a pak jsem si uvědomila jedno. Má vlastní chamtivost mne sem dohnala… touha po moci, po tom, co jsem vždy měla…
Ne… chtěla jsem zpět to, co bylo mé. Vždy jsem měla moc a Inkvizice mi ji vzala! Nebyla jiná možnost než akceptovat magii Hlasů, ale…

„… dha…“

Slovo za slovem říkáno spíše automaticky, než abych nad tím přemýšlela. Můj vlastní chtíč, chamtivost a nedochvilnost mne dostala do tohoto bodu. Hlasy mne chtěli a ať byli cokoliv, díky své nedochvilnosti a touze vrátit to, co bylo ztraceno jsem se připravila o jedinou možnost, jak to získat. Sama jsem si za to mohla…
NE! Inkvizice mne k tomu dohnala… nebýt inkvizice, nic by se nestalo. Nebyla bych zahnaná do rohu…


„… udhasr.“

Byla to má chyba.



Jakmile jsem špitla poslední slovo, neměla jsem možnost již nic vrátit a já věděla to, že cokoliv jsem nyní ukázala mou lokaci již nemohu zastavit. Nebylo to na mne, hlavně… když jsem cítila ten tlak a já omdlela.

Otevřela jsem oči a pokusila jsem se pohnout a zrušit kouzlo, ale nebylo tu Aedhalo ani nikdo, kdo by napravil to, co jsem udělala. Jakýkoliv pohyb nebyl možný díky mé vlastní magii, kterou jsem za normálních okolností mohla ovládnout, ale nyní? Bylo to mé vlastní vězení… ukázka toho, co jsem doopravdy byla, avšak neschopna pohnout a ani ohnout, kdybych se zde snažila dny, měsíce… možná i roky. Pokud tu něco jako čas existovalo.

Mé oči se obrátili vůči paláci, který zářil více, než samotná magie čirou kombinací Temnoty, přesto moc byla jiná. Moc, která vyzařovala z paláce byla kombinací mnoha, za což Temnota působila jako jeden celek. Celek, který si bere, co chce a míří přímo vůči hradu, který byl jako jeden z posledních míst obrany nejenom vůči Temnotě, ale i Inkvizici.
A já? Byla jsem schopna vidět v dálce osoby… mágy, které právě Temnota nevyhlížela. Že by… to byl někdo jako Cizinec? Krátká naivní myšlenka, která mi byla asi tak k ničemu, jako snaha kouzlit v tomto světě.
Krátce jsem vydechla a zavřela oči, pokud to tedy šlo a věděla, že jsem ze sebe udělala nejspíše jakousi vábničku pro Temnotu. Magie, která se nedokáže sama bránit, protože uživatelka není schopná tuto sílu nějak ohnout podle své vůle.
Možná jsem se neměla představovat králům jako Kaedor… možná jsem vážně měla potvrdit svou smrt a aspoň dožít svůj život s tím, že ať bude kdekoliv jakýkoliv záznam o Kaedor, tak zemřela jako někdo. Někdo, kdo bojoval do posledního momentu a ne jako… jakási vábnička pro Temnotu… otevřela jsem oči a podívala se vůči těm červeným očím, která se na mne dívala. Tak si pro mne pojďte… usmála jsem se a doufala, že pokud toto je můj moment smrti, tak budu moci umřít s úsměvem. Má matka mi kdysi říkala, že ať je má smrt jakákoliv, tak ať se aspoň pokusím čelit sebehoršímu osudu s úsměvem. Proč? Říkala něco o tom být vyrovnaná se svými činy za můj život, což jsem nebyla, ale… ať má matka byla kdykoliv, chtěla jsem aspoň někomu udělat radost a udělat něco pořádně, i když to bylo to trpké minimum.

Jiný svět… či jen iluze?

Začala pronášet tu starou větu v elfském jazyce – ta musela být naprosto neškodná sama o sobě. Vlastní magie Kaedor tu větu měnila jakýmsi jiným… neznámým způsobem. A to vedlo k přivolání… toho, co se teď blížilo.
Cítila, jak se opět celým světem šíří pulsování síly – jak se blíží nesmírná vlna energie. Zároveň s tím uslyšela praskot dřeva a křik. Aedhalo její čin vycítilo a nyní se k ní pokoušelo zoufale dostat.
Ale nemohlo jí zastavit – promlouvala ty hlásky, které čím dál tím více soustřeďovaly její energii…
Už to bylo skoro tady – téměř-
Rána energie jí srazila k zemi. Zatmnělo se jí před očima. Cítila nesmírnou sílu, která jí obklopovala – ale dřív, než stihla cokoliv udělat, omdlela.

Když opět otevřela oči, její smysly jí říkaly jednu věc. Není tam, kde by měla být. Je na jiném místě… v jiném světě. Nebo možná lépe… za světem. Cítila svou realitu blízko, téměř na dosah ruky. A přeci tam nebyla. Byla vtažena do míst, kde je svět převrácen. Magie se stala realitou a původní materiální svět šlo jen tu a tam zahlédnout.
A vzhledem k jejímu zranění byla v tomto světě snad ještě bezbrannější než v původní realitě. Nemohla se pohnout, neboť jí obepínala hustá síť její vlastní energie, se kterou nedokázala manipulovat.
Ve vězení vlastní duše…
Uvědomila si však, že díky svému vytříbenému smyslu pro magii v tomto světě nemá nejmenší problém vidět a rozeznávat věci i na dlouhé vzdálenosti.
Kolem ní byl ten pokřivený prostor, který nejspíš vyjadřoval energii a život v Reyonu – v tom bylo těžké se vyznat, ale téměř dokázala rozeznat pohybující se lidi. Utíkali, snažili se skrýt, ale bylo to marné.
Tu a tam viděla, jak se energie některého z nich vytratila. V tomto světě se proměnila v neurčitý oblak, který se zvednul do výšky. Sledovala ho očima…
Po chvilce si uvědomila, že to, co doposud pokládala pouze za černý obzor, byl spíš vířící oblak jakoby složený ze stínů. Do něj mířila veškerá ta energie. Bylo to jako bouře. A z těch mraků se vztahovala dlouhá stínová chapadla a brala si lidi dle libosti.
Uprostřed toho víření spatřila nehybné černé body. Leskly se. Připomínaly oči.
Mohla to být jen jediná věc – Temnota.

To nebylo to jediné, čeho si v tomto světě všimla. Viděla jakési zahalené postavy, které tu a tam zahlédla procházet v dálce. Působili daleko reálněji, ale nemohla říct, co byly zač…
Obrazy mágů? Nebo něco, co v této magické pustině za světem žilo? Nebo něco podobného, jako stvoření jí známé jako Cizinec?
Nad hlavou viděla hvězdy… ty měly dost magické síly na to, aby byly i v této realitě stejné.
Její oči sklouzly k jejím nohám. Neměla pod nimi zem… ale opět světelné tečky – nafialovělé hvězdy, které vypadaly jako obraz oblohy nad ní.
A když její oči sklouzly do směru, kde byla obrovská věž Reyonu, skutečně jí spatřila – hora energie, která se táhla vzhůru do výšky a jemně pulsovala. Měla světlou barvu životní síly, která v ní byla nastřádána. Působila v přímém kontrastu k Temnotě, která se blížila stále rychleji k Reyonu.
Uvědomila si, že většina těch černých bodů – očí – v tom oblaku se upírá na ní. A mnohá černá chapadla přeskakují po energii jiných chudáků stále blíž k ní…

Čekat a nedočkat se či konat...

Jakmile mi dala odpověď a já trochu pominula to, že mne doslova litovala, věděla jsem o co se jedná. Temnota, která byla kdysi pověrou a postupně se začali ztrácet lidi všech ras, od lidí, přes trpaslíky, až po elfy. Nikdo nevěděl, proč a já se tím kdysi dávno i zabývala, jako asi každý mág, ale nebylo tomu vysvětlení. Nebyl kdo by dosvědčil nebo řekl, co se stalo… jako by prostě lidi zmizeli a nikdy se nevrátili. Samozřejmě pak došlo na střet zájmů, Temnota… Inkvizice, magie a technologové. Všichni proti všem, kdy tyto tři strany obviňovali jednu druhou, avšak místo toho, aby Inkvizice šla po Temnotě, šla radši po těch, u kterých se domnívala, že za to mohou.
Opuštěná města ze dne na den, protože mág řekl, že to byla Temnota… trpasličí doly, které byly odhalené světlu každého dne, stále plná zlata ponechány trpaslíky…
Všichni začínali utíkat ze začátku díky Temnotě, jen Inkvizice je hnala dále a dále, rychleji až je dohnala, přesto právě možná toto třetí strana chtěla. Nechat tyto dvě strany se mezi sebou pozabíjet a ponechat tak jen jednoho nepřítele, ne dva. A i když to Inkvizici bylo řečeno den, co den? Radši to ignorovali.

„A kde jsme my nyní kvůli tomu,“ zasmála jsem se sama sobě a začala utíkat do momentu, dokud jsem, nenašla jednu vyšší budovu a poměrně svižně na ní vylezla. Ani jsem nečekala, že to bude tak jednoduché, ale nejspíše pečeť vážně roztříštila to, co mne pojilo s magií, ale aspoň jsem se cítila aspoň nějak naživu… naživu, ale prázdná uvnitř. Předtím to bylo naopak, jak ironické.

Vydechla jsem a tiše se opět zasmála… cokoliv to bylo, i kdyby Temnota, tak to o mne jevilo větší zájem než celé toto město. Jediné, co o mne jevilo zájem byl ten pitomí automaton, který neuměl mluvit a jen mi něco naznačil.
„Cizinče… pokud mne stále sleduješ, máš poslední možnost mne zastavit,“ řekla jsem dostatečně nahlas, nabízela tuto možnost téměř jako ránu z milosti, protože jestli vážně Hlasy byly něco, co nechce bojovat po boku Temnoty, tak by mne též mohli brzo ztratit.

Podívala jsem se zpět na zem, kde pochodoval automaton, pořád dokola, jako kdyby nevěděl, co má dělat. Přeci jen nejspíše mu bránilo něco, aby zbořil celý dům, jen aby mne dostal z této budovy, přesto jsem i na to byla připravená. Připravená skočit na další budovu, která byla propojena s touto…
„Promiň Aedhalo… je to buď toto, nebo nic… toto město mne zavrhlo, do hlavního města mágů bych se bez peněz nedostala a ať je toto cokoliv… vypadá to jako na nejjasnější volbu,“ křikla jsem na něj ve snaze se nějak obhájit, ale neměla jsem obhajovat nic. Jestli to vážně byla Temnota a byla takto blízko… nevěděla jsem ani, proč mne chce… proč by šla do risku, že ji vycítí každý mág z paláce a hned ji zatluče do země.

Dopadla jsem na kolena a strhla jsem si pásku z očí… a začala se připravit na odříkávání opět toho jediného kouzla, obhajující se tím, že radši přijmu to, co nikdo nechce než žít v tomto světě bez své magie. Ani jsem nevěděla, proč toto kouzlo má takovéto vedlejší účinky, přesto jsem se chtěla ujistit a kousla se do dlaně a pod sebe nakreslila poslední tři slova zaříkávadla, které v nejhorším, pokud znaky nepuknou, budou sloužit jako pojistka proti Aedhalovi, který bude asi zkoušet lecco.
„Haes nirr serr, ledisa. Sdeln firr na eln rad na raa dha udhasr...“ (37)

... Děj se vůle boží...

Temnota

Čarodějka na ní pohlédne při její otázce poněkud překvapeně… jako by právě měla vysvětlovat něco, o čem každý ví – ale nikdo nemluví.
„Však víte… Temnota… to, co vůbec Inkvizici zahájilo…“ řekne vcelku tiše – ve snaze příliš nevzbuzovat rozruch.
Kaedor se najednou vrátí vlna vzpomínek – Temnota. Jediné slovo, kterému bylo přiřazeno tolik významů. Dřív jen pověra – cosi, co bralo lidi uprostřed noci a nechávalo za sebou jen ohlodané kosti – pokud vůbec ty.
Před několika lety se to počalo měnit v realitu – lidé mizeli. Nejprve jen pár samotářů na venkově… pak v nočních hodinách i měšťané… pak ale začaly mizet celé vesnice… a brzy temnota začala útočit za bílého dne.
Magie jí přivolávala – a proto Inkvizice. Alespoň tomu věřili běžní lidé. Ale jiní, ti, co nyní utekli do Reyonu, věří, že Temnota nemá nic společného s magií. Je to podivná síla – kterou je možné magií zastavit. A pokud ne magií, pak dozajista technologií.
V tu nyní vkládalo naděje mnoho lidí. Technologie se svým surovým přístupem – vše se dalo rozbít na nejmenší činitele a bez naslouchání nějakým delikátním zákonům magie si to podrobit.
Ale řešení zatím neměli ani Technologové, ani mágové. Prozatím lidem Reyonu nezbývalo nic než strach.
Tak to tedy dorazilo – ale že by to přivolávala? To se nezdá možné. Temnota byla spíš jako přírodní katastrofa.

Zatímco šplhala vzhůru a pokoušela se ztratit Aedhalu, spojovala své znalosti okultu s tím, co zažila. Nejdůležitějším závěrem, ke kterému došla, bylo to, že za známou realitou přebývá víc entit a sil, než si myslela – a patří mezi ně i děsivá Temnota.
Další byly Hlasy – ty měly své vlastní cíle a vlastní způsoby. Po jejich obětech zůstávaly šaty a jemný, fialový prach – jejich moc byla srovnatelná, ale lišila. Pak zde byl Cizinec, který tvrdil, že není z tohoto světa a rozsah jeho sil byl ještě méně jasný.
Druhý závěr, ke kterému se dalo jednoduše dojít, byl ten, že jestli jí něco mohlo pomoci, bylo to skutečně něco vnějšího… i kdyby měla přivolat samotnou Temnotu. I ta se o její osud zajímala víc, než obyvatelé tohoto města.
Nemohla jim křivdit – sami měli svých potíží dost. A kdo si svoje právo na život nevybojoval… ten zkrátka nežil.
Po měsících utíkání a přežívání opět vědomě cítila, proč tohle všechno začalo. Rozpomínala se na magickou válku s Inkvizicí, na zoufalé snahy lidí ubránit se neviditelné zkáze, kterou nebylo možné odhalit ani s pomocí nejzkušenějších arcičarodějů.
Vzpomínala si na své elfské bratry a sestry, kteří se stáhly, pod laskavé větve Stromů Života – neboť pod nimi jistě Temnota nemohla mít žádnou moc – a na Inkvizici, která jejich svatyně ničila, kvůli zvráceným představám lidí o Temnotě.
Rozpomněla si na zachmuřené trpaslíky, kteří se odcházeli skrýt zpět do hor, kde síla jejich Žulové koruny a horských kořenů světa bránila jejich rasu před Temnotou – neboť ani Temnota nebyla tak temná, jako největší hloubky trpasličích dolů.
A na jí samotnou, která bránila svoje žáky do posledního momentu. Nikam neuprchla, jako ostatní. Postavila se Inkvizici i Temnotě. Pak – pak už jen bolest.

Když se vrátila zpět z divoké bouře vzpomínek, čarodějka byla pryč. Kaedor stála v ulici a věděla, že bude muset jednat – jinak nepřežije.
Všichni lidé budou muset zapomenout na všechno, co si o tomto světě myslí a adaptovat se novým řádům… a ona sama bude muset začít první, pokud chce získat zpět své schopnosti.
Ukázalo se alespoň, že její dřívější elfská vitalita a obratnost se jí vrátila se ztrátou magie – energie, která v ní stále byla, se neměla do čeho jiného opřít. Posilovala její tělo měrou, ve které by jí normálně kletba Inkvizice bránila.
Aedhalo, ač následováno jakýmsi spíš nadpřirozeným smyslem než zrakem, nedokázalo vyšplhat na střechu domu. Bylo příliš těžké. Nakonec pouze značně zmateně a nejistě obcházelo budovu, na kterou ona vyšplhala.
Dusot jeho nohou byl slyšet, zatímco se ona usadila na střeše. Konečně měla alespoň klid na přemýšlení.
Teplé paprsky slunce jí dopadaly na tvář a čerstvý vítr se kolem ní proháněl. Odsud měla město jako na dlani – ač jen pocitově. Dokonce dokázala pomocí podivného zraku, který jí zůstal po Hlasech, rozeznat jednotlivé pásy opevnění i vysokou věž, která byla dominantou města a která, jak si uvědomovala, byla středobodem celého toho magického víření, které po městě cítila.