Beznaděje

Jakmile jsem si potvrdila, že toto cítila, tak jsem aspoň věděla jedno. Nebyla úplně mimo, i když během pár dalších vteřin se trochu mimo dokonce i chovala.
„Co dorazilo až sem?“ Zeptala jsem se, čekající na odpověď. Stačila mi aspoň identifikaci toho, co mne vyhledávalo tak intenzivně, že se Aedhalo vždy rozhodlo to nějak utnout, aby mne to přesně nenašlo, ale proč?

Již jsem otevírala pusu s tím, že se zeptám na něco dalšího, ale v tom mne utnula uprostřed nádechu svou soustrastí. Téměř zastavená v čase jsem jen viděla, jak se vypravuje do paláce a já? Schopna jen sklopit hlavu a podívat se na mé dlaně… Ať je to cokoliv… chce mne to z nějakého důvodu a pokud i tato kouzelnice vidí, že jsem přišla o… magii… tak nemám jinou možnost než to na mne upozornit, podívala jsem se směrem na Aedhala, který mne tak pozoroval a čekal, až se opět rozpohybuji.

Byla jsem zahnaná v rohu více, než když na mne Inkvizice dělala své pokusy. Všichni viděli, že nebudu schopná kouzlit. Hluboká rána v mé auře musela být tak očividná, že ji uvidí i leckterý lajk a já neměla moc možností. Čekat na to, až mne palác obviní za to, že jsem vlastně Sha, protože proč neobvinit elfku, která nemá magii, tudíž je bezcenná? Stráže to budou brát jako zadostiučinění a já budu někde upálena jak čarodějnice bez možnosti obhajoby… navíc… proč by se velvyslankyně vůbec za mne zaručila? Předávat informace do konce života jako jakási zkušená osobnost? To nejsem já! NEJSEM!

S pohledem na Aedhala jsem se rozeběhla pryč, možná plna emocí, přesto nabitá snahou žít. Ať to, co mne chce je cokoliv… chce mne to z nějakého důvodu… a má aspoň o mne zájem, ne, jako toto město… řekla jsem a při nejbližší možnosti jsem se pokusila vyšplhat na střechu nějaké budovy ve snaze se dostat na místo, kam se Aedhalo nedostane [61]. Moje beznaděje mne hnala dále a dále… možná špatně, ale já jinou cestu neviděla.

Menší rozhovor

Kaedor se se vzteklou poznámkou obrátí na Aedhalo, automatonem to nijak nepohne. Jeho nic neříkající, chladné oči z krystalů jí jen tiše sledují – zkrátka nic. Těžko od něj očekávat reakci, když se ani neví, jestli rozumí běžné řeči.
Co se týče nějaké jemnější reakce… tváře automatonů nejsou dělané na to, aby vyjadřovali nějaké emoce. I když je Aedhalo nesmírně podivné… přeci jen je to především stroj.
Stroje mají sloužit lidem – i když tenhle o tom má dozajista svou vlastní představu.
Kaedor se posbríá z prachu a vykročí směrem k čarodějce. Slyší, že automaton jí z větší dálky pozoruje a brzy jí bude opět sledovat.
Lidé kolem spěchají – přeci jen si všimli, že se něco děje. Kaedor má dokonce pocit, že se mezi nimi šíří nejisté šeptání a vyptávání.
Když je tolik lidí pohromadě, není třeba moc proto, aby se začala šířit panika.
Strážní – ti jsou docela nehybní… snad se za svými nemagickými štíty cítí bezpečně. Možná mají strach z trestu – nebo mají už dost zkušení ze zvládání uprchlíků před branami, že jsou naprosto spokojení, jen když tam nemají službu – i kdyby se svět třeba bortil.

Kaedor se obrátí k čarodějce, která právě domlouvá s apatykářem a obrací se k odchodu – a podle toho, co je Kaedor schopná vycítit, si rozhodně není s věcí jistá… starosti? Či snad zájem?
Tak nebo tak, Kaedor k ní přistoupí a osloví jí.
Čarodějka se na ní usměje. Udělá to poněkud roztržitě, neboť je jasné, že má myšlenky docela jinde. Ale když si uvědomí, na co se jí to vlastně ptá, roztržitost se změní v zamyšlenost.
„Ano – ano, cítila,“ uzná čarodějka. „A není to dobrá zpráva. Vypadá to, že bych měla vyrazit do paláce…“
Vypadá to, že si tak trochu mluví pro sebe.
„To jsem tedy nečekala… takhle rychle a dorazilo to až sem… skoro se tomu nechce věřit… a tak trochu jsem doufala, že to sem ani nedojde.“
Ale to se zas obrátí ke Kaedor a teprve nyní si uvědomí její existenci jako osoby.
„Přála byste si něco? Nemusíte mít starosti – vidím, že máte talent, měla byste být v bezpečí – i když tak jednoduché to samozřejmě není…“
Pak si nejspíš uvědomí, co jsou ty nezvyklé věci, které čte z aury Kaedor. Ztracená schopnost kouzlit je vzácná věc… jako obzvlášť podivná jizva. Čarodějka umlkne uprostřed věty a sklopí oči.
„Máte můj soucit.“
Ale víc neřekne nic… nejspíš se chce co nejrychleji vypravit do paláce. Snad Kaedor bere jen jako další oběť té války a podivných dění s magií, kterých je teď plný svět…

Pokrok

Krok riskantní, ale stalo se přesně to, co jsem čekala. Cokoliv mne hledalo a chtělo dohnat si mne opět našlo.
Zvedal se vítr… lidé začali být naráz nervózní a já cítila, že se kouzelnice dokonce nebyla jistá, co se děje. Jednoduché kouzlo, které mělo vedlejší účinek a já to vše cítila. Rámy oken mlátily sem tam, psi štěkali a kočky syčeli, jako kdyby jim dupl někdo na ocas. Nervozita stoupala a já doufala, že si tohoto někdo všimne, ale jakmile jsem dořekla poslední hlásku, tak místo vyvrcholení jednoduché kouzla? Místo informace, kterou jsem tak chtěla? Místo toho jsem dostala tvrdou ránu do břicha a kdybych věděla, že zlomit žebra není tak jednoduché, tak bych tvrdila, že je mám napadrť. Chvilku bez pevné země pod nohami a rázem na to na zemi, svírající své břicho a lapající po dechu.
Skučení a snaha se nadechnout a jediné, co jsem nyní slyšela bylo to hučení Aedhala, které mne nyní udeřilo a bralo to asi jako jedinou možnost, jak mne zastavit. Za což já byla ráda, že jsem vůbec byla sípavě schopná se nadechnout a dopravit trochu kyslíku do mých plic.

Hlavou jsem se podívala na čarodějku, která dělala, jako kdyby nic a… no… ostatní úplně to samé.
Usykla jsem na Aedhala: „Buď mi nějak řekneš ty plechovko, co se děje, nebo ti příště uteču tak daleko, že toto nezastavíš…“ řekla jsem trochu bezmocně, trochu zapomínající fakt, že Aedhalo mělo svou nohu tak metr od mé hlavy a rozkřupnutí mé hlavy by bylo stejně jednoduché jak rozšlápnutí shnilého ovoce. Ale věděla jsem jedno… Aedhalo mělo možnost mne zabít nebo nechat umřít již kdysi, proto proč by se nyní rozhodlo jinak?

Několikrát jsem vykašlala sliny a sesbírala se na nohy s tím, že jsem doufala, jestli se Aedhalo nějak předvede, či ne.
Tak či onak jsem měla nyní záminku a pokud mne ta plechovka nechytila za ruku, tak jsem se vydala za kouzelnicí. Jakmile domluvila, tak jsem se opatrně zeptala: „Omlouvám se… ale mohu se zeptat, co se to nyní stalo? Jistě jste to cítila též,“ řekla jsem skromně a doufala, že takto pochopí jedno. A to, že mám nějaké magické nadání a že to nebyla jen ona, kdo to cítil. Stála jsem poměrně narovnaně v pozoru, vědoma si toho, že jsem asi nejspíše poměrně špinavá ze země, ale tak o co šlo. V nejhorším mne dotyčná odpálkuje a já budu muset hledat něco či někoho jiného, kdo by mi v mé bezvýchodné situace pomohl.
Vážně jsem si připadala jako kdybych byla uzavřená v kleci a kdykoliv byla něčemu blízko, tak mi tam někdo tu mříž zpevní, abych nebyla schopná jít dál...
Musím se zbavit Aedhala... zachránil mi život, ale... jestli mne jen chrání, nikam se neposunu... město mne bere jen jako chudáka bez magie a velvyslankyně... bůh ví, jestli mne vůbec zná... na to nemám čas.

Pozornost

Kaedor se na sebe opět rozhodně přitáhnout pozornost… krok sice riskantní, ale za to snadno provedený do akce. Vždyť se jedná o tak jednoduché kouzlo…
Snad to bude fungovat a neobrátí se to pro ti ní.
Opět začne promlouvat v elfském jazyce – a i když si stoupla stranou, velice rychle přilákala pozornost kolemjdoucích. A i když její vlastní magie nijak nereagovala, ona začala cosi cítit.
Skrz magická pole cítila cosi, co se dalo přirovnat k hřmění blžícímu se ze všech stran. Cosi jí slyšelo…
Uslyšela za sebou výkřiky – a uvědomila si, co se dělo. Aedhalo se dalo do pohybu davem lidí. A mezitím si také všimla, že čarodějka, jejíž pozornost chtěla upoutat, se počala rozhlížet kolem… ale nezdálo se, že by si uvědomila, že zdrojem toho ruchu je Kaedor.
I běžní lidé se začaly nejistě rozhlížet. Dostatek energie má vliv i na obyčejné jedince bez špetky talentu.
Mrak zastřel slunce, zvedl se vítr a přinesl sebou závan jakéhosi odporného zápachu… Kaedor už téměř domluvila. Byl opravdu tak dobrý nápad pokoušet něco tak mocného?
Dořekla poslední hlásku, energetické hřmění nabíralo na síle a přehlušilo všechno, co dokázala vnímat…

A pak ucítila tvrdou ránu chladného kovu. Zavrávorala a padla na zem. Slyšela nad sebou divoce hučet Aedhalo – znělo jako rozzuřený úl plný včel. Stálo to přímo nad ní a divoce se to rozhlíželo.
Ale především to svou vlastní podivnou energií zastínilo jakýkoliv sebecizejší otisk, který mohla na magických cestách zanechat Kaedor.
V její hlavě bylo nyní opět ticho. Lidé si šli dál po svém. Čarodějka se opět obrátila k apatykáři a omluvila se, že přestala dávat pozor. Slunce vysvitlo. Vítr opadl.
Tentokrát se ta vlna síly nestihla vytvořit a už vůbec se ke Kaedor dostat. Ona ležela na zemi, v podstatě pod automatonem. Nezdá se, že by přilákala pozornost stráží – ale čarodějka, ač viditelně rozrušena, si jí s tím děním nijak nespojila.
Zvuky vycházející z Aedhala se pomalu zklidňovaly a automaton udělal pár váhavých kroků stranou. Krystaly místo očí fixované na Kaedor. Hlídal jí? Nebo se jí snažil zabránit, aby přilákávala pozornost té síly?
A co vůbec byla ta síla zač? S čím si to tady zahrávala?
Ať už to bylo cokoliv, pozornost kouzelnice nezískala… i když jí rozhodně nasadila brouka do hlavy.

Naděje

I když jsem si myslela, že Aedhalo můžu nějak setřást, tak se mi tak nepovedlo a jeho aura byla stále za mými zády, pronásledující moji maličkost. A i když mi to nedělalo úplně nejlépe, protože jsem nevěděla proč mne chce tak strašně moc sledovat… či chránit? Nemohla jsem s tím tak či tak nic dělat.
Ano, můžu zkusit proti tomu stroji bojovat a uvidím… ale bez magie se bude asi jen dívat a říkat si, co si to cosi elfského snaží dokázat… ach jo… povzdychla jsem si a zavrtěla hlavou s tím, že jsem se rozešla na nedaleký trh. A proč zrovna tam? Nacházela se tam nějaká osoba, která měla dostatečně energie a mne to téměř lákalo stejně, jako když jsem poprvé cítila magii Hlasů. Pomalu jsem si připadala jako ty otravné mušky, které lákala mana… anebo zvířata, která se krmila manou a lovila právě pouze jen mágy…

Netrvalo dlouho a viděla jsem ji, tedy, cítila její prezenci a přemýšlela, jak se zachovat. Přiběhnout k ní a začít s několika slovy by byla hloupost, protože se moje energie rovnala nule a ona by si jen myslela, že jsem jedna z jakýchsi žebraček, která se dostala za hradby. Tudíž možnost rovnou za ní jít a snažit se jsem vynechala… a pak mne napadla jedna varianta, co jsem mohla udělat. Neupozornit na sebe, ale na to, co mne chtělo tak moc, že moje snaha najít mágy to přilákalo tak rychle, jako mne k této kouzelnici.

Neměla jsem moc možností si klekat uprostřed trhu a tak jsem se musela uskromnit na to, že jsem šla bokem, tak, abych stále měla kouzelnici ve svém „zorném poli“ a opět pronesla pár slov.

„Haes nirr serr, ledisa. Sdeln firr na eln rad na raa dha udhasr,“ [98] pronesla jsem a pomalu začala zvedat své ruce vůči nebi ve snaze vyvolat opět to, co mne předtím chtělo ulovit. Pokud kouzelnice byla vážně tak zkušená, jak vypadala, tak si všimne jakéhosi útoku… mého druidského kouzla, nebo i třeba toho, na koho ten útok čehosi byl mířený. Byla to má jediná šance… přilákat to cosi sem, aby si mne někdo jiný všiml a mluvil se mnou, hlavně, když mne stráže berou jako nějakou nicku bez magie a co mi zbývalo? Jakýsi základ magií, kterým by se mohl vysmát i někdo, kdo začal umět mluvit anebo ta prastará druidská magie. Magie, která byla spíše spjatá s mou rasou, než s mým talentem.
Kaedor da Valiora… snažící upozornit na sebe kouzlem, které umí skoro každý elf, protože i pro umělce se hodí tato meditace…

Čarodějka?

Kaedor vykročila z malého náměstíčka a nedbala už dále Aedhalo, které jí tiše následovalo. Jejím cílem se stala magie – nalézt v téhle čtvrti nějakého čaroděje, by teoreticky nemělo být příliš těžké. I když většina nejspíš sloužila králi, někde žít museli – a tato čtvrť už bez tak sloužila uprchlíkům.
Skutečně jich několik vycítila… bylo to složité v té spleti energií a v silném magickém pozadí, které tu byla. Nedaleko od ní nalezla několik slabších… léčitelé? Nebo možná studenti?
To jí příliš nezaujalo – to byla energie dost omezená a jí k ničemu.
Nakonec se jí podařilo nalézt jednu mocně působící čarodějku. Kamsi přecházela, takže nejspíš nebyla pouze uvnitř nějakého domu.
Kaedor prostudovala její auru. Byla to zkušená čarodějka opředená ochranami a bezpečnostními zařízeními, které jsou mezi kouzelníky standardem. Ale k tomu z ní cítila i nebývalé vlastní zásoby magie. Dokonce jí ponejprv považovala za elfku – ale nyní se spíš klanila k tomu, že se jedná o výjimečně nadanou lidskou ženu. Sama si ale ověřila to, co jí říkali čarodějové od krále… aury se od jejího zajetí Inkvizicí hodně změnili, protože měla problémy o té ženě říct cokoliv víc.

Brzy se k ní přiblížila – procházela po ulici mezi běžnými lidmi. Kaedor pocítila, že má také několik kouzelných artefaktů při sobě, ale její aura jí bránila v tom poznat, o co se jedná konkrétně.
Ta žena byla na širší a velmi rušné ulici, která sloužila jako tržiště. Zboží i jídla bylo dost, ale i tady už byl vidět shon těch, kdo se snažili proměnit brzy možná bezcenné zlato v zásoby na útěk či na přežití nevyhnutelné bouře, která se všem skláněla nad hlavami.
A byly vidět počátky nedostatku, který přinášela spoušť způsobená Inkvizicí.
Ale prozatím měl každý co jíst… a nikdo se nepozastavoval nad tím, že dokonce i zde stáli obezřetní strážci – po dvojicích hlídali dav. I zde si mezi nakupujícími často prorazil cestu oddíl mlčenlivých bojovníků s královskými erby na hrudi.
Mezi tím procházela její hledaná čarodějka a počínala si docela jako běžný člověk. Podle jejích smyslů se nijak na první pohled od ostatních nelišila. Právě mluvila s nějakým apatykářem před jeho obchodem. Ten muž jí očividně znal.
Kaedor sama si mezitím našla cestu skrz tržiště – dokonce ani Aedhalo zde nevzbudilo rozruch, neboť si všimla, že se to tady technology jen hemží a že někteří zde dokonce prodávají či předvádějí jednodušší vynálezy pro ulehčení života.
Pozornost tedy nepřipoutá… ale větší pozdvižení přivolá stráže a ti nebudou váhat…

Rovnou za nosem

Jak se dalo očekávat, město bylo takové, jak jsem si jej představovala. Sice slepá, ale schopna si představit barvité čtvrti, které kdysi patřili nejspíše střední střídě nyní okupované těmi, kteří měli předtím téměř všechno. Vždy se tento svět řídil mocí… ať již peněžitou, či mocí vlivu, do kterého patřila i magie. Samozřejmě, i zde toto platilo, protože jsem cítila to, že je zde mnoho nadaných lidí… a hlavně zdravých. Esence života neskomírající jako ve slumech, naopak stabilní a dalo by se říci, že i rostoucí v pozitivní míře.

Vše ale stejně i zde upevněno železnou rukou stráží, kteří tu bůh ví proč hlídkovali. Mohla jsem si tipnout, ale… stejně by to skončilo rozjímáním nad tím, jestli jsem opět jen moc paranoidní, či ne.
Čehož jsem si ale všimla bylo jedno a to bylo Aedhalo, které… mne nenásledovalo tak, jak bych čekala. Bylo to vážně spíše jako kdyby mne sledovalo, jestli neprovedu nějakou hloupost. Od té doby, co jsem dostala napoprvé přes držku od automatona na zabíjení mágů jsem k nim neměla nikdy kladný vztah… kdo by měl, když potkáte stroj, který nemůžete ani mentální magií napadnout a jediná kouzla, které na ně působí jsou ta zakázaná… pokud i vůbec ta.

A i když jsem cítila mnoho nelidí, ani jeden elf… což bylo dost zvláštní. „Hm… že by všichni elfové byli v městě? Proč ale…“ zamyslela jsem se nahlas a přemýšlela, jestli bych se měla podívat dále, či jednoduše se vrátit a čekat.
Nakonec to ale bylo jednoduché rozhodnutí… snažila jsem se vycítit nějakou silnější auru mezi lidmi… nějakého mága, zdroj energie či magický krystal, který bych mohla najít, již nehledě na Aedhala, protože mi buď bude stačit, nebo ne.

Obhlídka okolí

Kaedor vyřídila vyšetřovatele a rozhodla prozkoumat okolí svého dočasného útočiště. Aedhalo se jí bude hodit alespoň jako ochrana, když nic jiného. Otázka je, zdali je to skutečně to, co Aedhalo dělá…
Její hlas nijak nezmenší zmatek v automatonovi – alespoň ne na první pohled. Teprve když se Kaedor vydá na průzkum města, Aedhalo za ní tiše vykročí, nyní už zas tak jistě, jak je u něj zvyklá.
Okolí Doliganova domu rozhodně spadá do lepších čtvrtí… ale faktem zůstává, že jak střety s inkvizicí vyostřili vztahy mezi trpaslíky, elfy a lidmi, tato čtvrť se stala útočištěm bohatších „nelidí“ jak jsou hanlivě nazýváni.
Pozná to rychle. V ulicích vídá trpaslíky i s jejich technologickými vynálezy – dříve bylo vzácné potkat trpaslíka mimo hory či jejich osady. Ale Inkvizice i trpaslíky vyhnala i s jejich podivnými vynálezy, stejně jako lidské technomancery. Mnohý důl či podzemní městys v jinak lidských zemích byly vydrancovány pro jejich bohatství. Často ale tyto vzdálené exklávy měli jen chladné vztahy s domovinou v Malhornském horském království – a tak museli nalézt útočiště v poslední svobodné zemi lidí.

Elfů je asi jen velice málo – nepotká jediného. Většinu populace tvoří lidé – zcela jasně bohatší, mocnější nebo vlivnější uprchlíci ze zbytku lidských zemí.
Není to typická uprchlická čtvrť, je sice hustě zalidněná, ale se slumy za hradbami se to nedá srovnávat. Zde má každý střechu nad hlavou a jídlo na stole dvakrát denně. I když nejspíš nebydlí v komfortu, na který byli zvyklí.
Nevzdaluje se zatím příliš daleko od Doliganova domu. Nakonec najde malé náměstíčko jen jednu ulici za tím domem, v jejímž středu je jakási prastará kašna s vyobrazeními bohů lidí. Je zde několik okrasných stromů a nejrůznější lidé spěchají sem a tam… jen málo se jich zastaví a dá se do hovoru mezi starými kamennými kvádry kdoví z jakých časů. Místo má i pro ní zvláštní atmosféru…
Klid narušuje přítomnost mnoha stráží, kteří bedlivě střeží každý roh města. Co víc, často propochoduje náměstím patrola – někdy půl tuctu stráží, jindy celý oddíl. Dupot okovaných nohou je značně rozptylující.
Reyonská moc se chce nechat vidět… ale kdoví, jak je uvnitř shnilá.
Po delší chvíli začne být následování Aedhala jaksi… nepříjemné či snad podivným způsobem pokradmé. Nekráčí jí po boku, jako v případě Doligana – má spíš pocit, že jí sleduje, pronásleduje nebo hlídá spíš než že by jí doprovázel. Ten stroj je stále velkým tajemstvím.
Bude-li se chtít dostat dál – a podívat se po elfech či mocnějších čarodějích, co by jí mohli pomoci, bude si buď muset opatřit nějakou formu dokladů nebo riskovat střet se strážemi… i když jí zatím neobtěžovali.

Štěstí

Mírně jsem se usmála a vrátila mu tu minci se slovy: „Magie se pokroutila, jak jste sami řekla. Netušila jsem, že je tak silná do chvíle, než jsem omdlela… ale to tak většinou s magií je,“ pokrčila jsem rameny a s roztaženými rukami dala nechápavé gesto. I začátečník věděl, že pokud magie chce, může kohokoliv dostat na lopatky anebo do bodu, kdy dotyčný či dotyčná ani nemá možnost ten koloběh událostí zastavit.
Na další větu jsem jen kývla a nechala jsem to být. Nebyla tu další možnost řešit situaci jinak a jak se tak zdálo, tak mágové nechtěli spustit scénu na veřejnosti. Aneb, kdo ví, jak další výslech bude vypadat a jestli to nebude vypadat jen tak, že dostanu nehorázně přes držku a budu ráda, že se budu moci napít trochu vody.

Když už odcházeli, podívala jsem se na Aedhalo a byla překvapená tím, že stálo opět ve dveřích, téměř jako zmatené dítě, čekající na příchod matky. „Tak pojď… nebudu tady čekat celý den jen na to, aby mne pak předvedli… buď půjdeš se mnou, nebo mne budeš mít na svědomí,“ řekla jsem trošku nadlehčeně a čekala, jestli se automaton nějak rozpohybuje a bude mne následovat, či ne.
Zdroj té energie, která mne chtěla polapit rychleji, než kojot kus čerstvého masa jsem vyloženě hledat nechtěla, ale mohla jsem se na to nějak podívat, pokud Aedhalo půjde se mnou. Risk… bylo asi jediné, co mi zbývalo a kdokoliv byl na tomto světě mocnější než já? Jako Hlasy či Cizinec? Kdo ví… možná se vážně budu muset upsat jejich vůli aspoň do doby, dokud nebudu moci kouzlit. Magický svět mi stejně nemohl nabídnout nic jiného než jen trochu lítosti a možnost učit studenty bez magie a… studovat někoho kouzlit bez citu bez magie je jako být klavírista bez konečků prstů. Jde to, ale všichni se mu budou smát.

Tak či onak jsem měla svůj cíl jasný… podívat se, nebo spíše pocítit okolí místo pobytu Doligana a vidět, jaké to tu je. Třeba mi bude přát štěstí.

Nezájem o drzosti

Čarodějové jí naslouchají, ač jim její společnost zcela určitě není dvakrát příjemná. A na její slova příliš nereagují. Nejspíš jí nechtějí žádné informace dávat zadarmo. Sami si asi vytvářejí pomocí magie poznámky pro svou paměť.
Teprve když Kaedor odpoví na jejich varování, první z čarodějů si jí prohlédne a poznamená suše: „Pokud jste se se Sha skutečně střetla, sama dobře víte, že její magie nemá s běžnými kouzly, tak jak je známe, nic společného. Magie je dnes jiná, než byla vašich posledních tisíc let. Ať už se vám to líbí nebo ne.“
Čarodějové se nezdají s jejími odpověďmi spokojení. Navzdory tomu, co si o nich ona myslí, nejsou hlupáci a jasně si všímají jejího nepřátelského a povýšeného přístupu. Možná, že jsou tomu u elfů zvyklí… ale rozhodně si tím svou situaci nijak nezlepšila.
Třetí čaroděj se zamračí a tyto dojmy vtělí do svého uzavření celého výslechu: „Prozatím nebudeme mít dalších otázek. Budete předvolána k plnému výslechu v pravý čas. Ač nejsme přímo přesvědčeni, že jste v současné době pro město nebezpečná, vaše odpovědi byli zaznamenány s příslušnými poznámkami.“
Druhý čaroděj, když už se jeho druzi i vojáci obrací, se za ní obrátí a s jistým sarkasmem jí řekne: „Děkujeme za spolupráci.“
A vyšetřovatelé odejdou. Vypadá to, že na ní alespoň nepadla první vlna podezření… ale je jisté, že jí budou sledovat.

Zatímco hovořili, Aedhalo se obrátilo zpět k domu a nyní stojí nerozhodně ve dveřích. Lidé kolem se začínají rozcházet – asi zklamání, že alespoň neviděli nějakou strážnickou brutalitu, ale spokojení s tím, že viděli hádku mezi elfkou a třemi královskými čaroději.
Ona samotná má opět volnou ruku – zdá se, že pro vyšetřovatele není zajímavá, alespoň dokud si nezískají povolení k jejímu zatčení od elfské velvyslankyně.
Aedhalo se zdá poněkud zmatené a není jisté, zdali by jí někam dovedlo dovést. Podle všeho toho automatona nějakým způsobem setkání s ní popletlo… snad ne trvale.
Mohla by to být důležitá stopa. Koneckonců, na světě jsou i jiné tajemné síly a věci než Hlasy – její setkání s Cizincem je toho důkazem.
S trochou štěstí někde v těch silách leží tajemství jejího získání zpět své magie…