Show

Uprostřed věty mi skočil do řeči a mne to jen víc a víc podráždilo. Takovéto lidi bych za normálních okolností teleportovala pryč a vůbec bych se s nimi nebavila, ale nyní jsem jim možná mohla ukázat těch pár jisker v dlani, pokud by moje konstelace hvězd byla v plné síle.

„Ještě ve slumech… plánovala jsem jít k bráně a ukázat se králi, ale než jsem tak udělala, potkala mne,“ odpověděla jsem krátce a dodala: „Pár dní zpět, protože jsem pár dní proležela bojující s tím, co se se mnou stala,“ odpověděla jsem přesně tak, jak chtěl a věděla, že přesnější informaci nemohu poskytnout. Čas se stával pro mágy zbytečný a o to více pro elfy, kteří měli celá století na výzkumy, až tedy do doby Inkvizice.
„Kdybych mohla kouzlit, asi byste to cítili… dotyčná Sha kouzlit umí a sami jistě víte, že maskovat možnost kouzlit nejde, jde jen snížit magickou auru,“ opět jsem je poučila, protože jsem chtěla potvrdit to, že Sha nejspíše nebudu, když sami mi nyní potvrdili, že kouzlit nemůžu.
Chvilku jsem opět mlčela a dodala opět: „Doklady nemám, jako většina vyšších mágů. Proto si přeji elfského velvyslance na potvrzení mé identity,“ mírně jsem si povzdychla a říkala si, že doklady jsem nikdy neměla. Většinou se stačilo teleportovat do cizího města a pokud stráže pochybovali o identitě, ti, kteří dokázali číst aury hned viděli, co jsem zač. Aura vyšších mágů měla jednoduchý podpis… a pokud někdo neidentifikoval magii Hlasů s nádechem mé aury? Neměla jsem se čeho bát.
Tiše jsem se přesto musela zasmát a dodala: „Nemohu kouzlit a vy mne stejně varujete, ať nekouzlím… ale dobře…“ usmála jsem se na ně a pokračovala hned na to: „Mohu se tedy tady projít s tímto automatonem, nebo mne budete chtít někam odvést? Jak je vašim mágům jasné, kouzlit nemůžu… a dokud nepotvrdí elfský vyslanec mou identitu? Jsem jen jakási nicka, která se dostala za hradby díky dobré duši mistra Doligana…“ Možná podráždění, možná moje přirozená namyšlenost… kdo ví. Přesto pokud po mne chtěli skočit, mohli zde ztropit scénu celému městu, protože jsem cítila desítky lidí, kteří se zde shromáždili, aby si trošku okořenili den.

Jednostranná konverzace

Mágové naslouchali jejím stížnostem, hypotézám a otázkám. Mračili se čím dál tím více – ona to sice vidět nedokázala, ale něco takového dostatečně citlivá osoba rozpozná i bez zraku…
„Magické události v posledních měsících měli drastický efekt na všechny osobní aury – staré metody a ani stará magie už často nefungují, tak jak mají,“ řekne suše třetí čaroděj – zcela jasně se jim nijak nelíbí, že je ona zkouší poučovat.
To zní dost drasticky – snad si Kaedor myslí, že to není možné… jenže po té spoušti, co Inkvizice napáchala? A v poslední době se skutečně co se týkalo magie děli dost podivné věci… ona samotná byla co se týče magických schopností zmrzačená kletbou, takže jen těžko mohla soudit věci z většího hlediska.
Jenže než se Kaedor může dozvědět skrz své otázky víc, první čaroděj jí přeruší uprostřed věty.
„Otázky tady budeme klást my.“

Může dupat nohou, může křičet, může hrozit a mávat vším vlivem, který kdysi dávno mívala… ale nejspíš jí to k ničemu nebude, když už sama přiznala, že ztratila své bývalé magické schopnosti.
Pokud nebude chytře hrát těch pár karet, které jí zbyly… může se brzy ocitnout v královském žaláři bez možnosti úniku. Má stále ještě známosti mezi elfy – otázka je, zdali se k ní budou vůbec jakkoliv hlásit. Má své rozsáhlé znalosti o magii a bývalou slávu – ale nic víc.
Tihle čarodějové nemají žádný důvod jí respektovat nebo jí prokazovat úctu. Světská sláva, polní tráva – její moc je pryč, byla v podstatě ztracena už v momentě, kdy byla prokleta – a s tím se vytratil vliv a síla, která jí dovolovala luxus pýchy a přízně mocných.
První čaroděj, který se zdá být vůdcem tohoto vyšetřovacího sboru, začne se svými otázkami:
„Kdy a kde jste se s tou „Sha“ střetla? Za jakých podmínek se tak stalo? Dle vaší aury snadno soudím, že jste ztratila schopnost kouzlit – avšak „Sha“ rovněž prokázala schopnost kouzlit i navzdory podobným náznakům dle svědectví čarodějů na místě. Můžete nějaké podobné informace doplnit či doložit?“
Druhý čaroděj přidal ještě jednu administrativnější otázku: „Máte nějaký důkaz své totožnosti – nebo budete chtít požádat elfské vyslance, aby vaší identitu potvrdili?“
Třetí čaroděj si jí měřil stoicky avšak docela nevlídně.
„Odpovídejte co nejpřesněji - a odpovídejte na otázky bez vytáček. Nepokoušejte se provádět žádnou sebepodivnější magii – mohla byste být sama překvapena.“
A to bylo všechno – nic z nich nedostala a nic jí neplánovali říct. Nebyli to nijak slabí čarodějové a byli si podle toho jistí. I když moc „Sha“, síla od Hlasů, by je dozajista dokázala roztrhat na kusy… ale pokud by něco takového odhalila… neuvrhla by na sebe ještě větší podezření?

Obhajoba

Po chvilce jsem ucítila, jak se Aedhalo začalo pohybovat, téměř, jako kdyby se rozmýšlelo na konci své krátké poutě, kam chce vlastně vůbec jít.
Já se mezitím postavila zase zpátky na nohy a oprášila si kolena a už-už jsem se chtěla vydat za ním, ale v ten moment jsem ucítila ty vojáky, patrolu, která se ode mne kousek zastavila a já je byla schopná vnímat jen díky tomu, že jsem cítila jako díru mezi magií. Magické toky se jim vyhýbaly obloukem a já se dokonce musela i mírně zamračit.
Někdo, kdo bral magické toky důležitější, než život samotný byla zbroj, jako měli oni… více méně kacířství mezi mágy. Hlavně, když ve světu magie se převážně lidi začnou mágů bát, a tak začnou vytvářet způsoby, jak je zabít, protože normální zbraně proti nim nejsou efektivní. Začalo to nájemnými vrahy a potom automatony, kteří byli schopnější než leckteří nájemní vrahové s nejlepším vybavením. Hlavně se ale hůře pozorovali, protože plně maskovat esenci života je dost těžké.
„Neříká si tak, jsem onou…“ Odsekla jsem trošku podrážděně jen z důvodu, že určitě věděl, jak Kaedor di Valiora má vypadat a nyní spíše hrál na to, že chtěl zpochybňovat to, že jsem to já. Možná jsem ale zase jen přemýšlela nad tím, že musím vždy mít pravdu… možná vážně nevěděl, možná.
„Nemám důvod něco skrývat,“ řekla jsem a všimla si mágů, kteří byli za touto gardou. Nějak jsem pochybovala, že poznali moji auru, ale… mohla jsem doufat.
„Samozřejmě, poslední, co si pamatuji s potkáním té Sha bylo to, že vypadala jako já. Podle magie, kterou jsem cítila se jednalo o něco unikátního, co jsem ani já, Kaedor di Valiora nikdy neviděla…“ Pokrčila jsem rameny a zavrtěla hlavou. „Když jsem se probudila, tak mne zachránil zde mistr Dolligan a já tak nějak přišla o způsob kouzlit? O magický cit? Nejspíše by vaši mágové mohli říci, jak vnímají tok energie v mém těle,“ řekla jsem se nakloněním hlavy vůči mágům, snažící naznačit, že pokud to neumí, tak budu potřebovat někoho schopnějšího.
„Co vlastně ta Sha konkrétního udělala? Nikdo mi neřekl moc konkrétní informace a pokud použila nějakou unikátní magii, tak nepochybuji, že se mohla proměnit ve mně,“ vyslovila jsem zamyšleně, hrající s informací, co mi řekl mág z cechu, který mne informoval částečně o tom, co „Sha“ provedla.

„Mohu též vědět jméno elfské velvyslankyně?“ Zeptala jsem se na jméno, protože ji nejspíše budu znát, pokud tedy nedali na takovouto pozici nějaké velmi nadějně elfské dítě či dorostence. Vyčkala jsem na odpověď a dodala: „Přesto… chápu, že se snažíte najít dotyčnou Sha, protože pokud byla mocnější než já a k tomu mne dokázala připravit o magii? Nejspíše by byla schopná porazit i nejvyšší čaroděje, arcikouzelnice či dokonce někoho z bývalé rady, pokud tedy někdo přežil,“ řekla jsem a naznačila tak i to, že kdybych byla Sha, tato menší skvadra by už byla asi mrtvá. Což… v případě hlasů bylo docela i dost možné, ale byl zde i ten druhý faktor. Faktor, že nyní jsem nebyla schopná ani zapálit špičku svého nehtu a podpálit suché chroští.

Vyšetřovatelé

Kaedor se pomalu vzpamatovávala z toho, co se jí přihodilo – vzhlížela nahoru na Aedhalo a pronesla na automatona svou otázku.
Očekávala, že od něj přijde nějaká reakce, ale nebyla si ani tak docela jistá, zdali Aedhalo běžné řeči vůbec rozumělo… bylo to možné, ale nezdálo se to příliš pravděpodobné. Ne podle jeho dosavadního chování.
Tak nebo tak, poté co se Kaedor zvedla, Aedhalo se nejistým krokem vydalo přes ulici… ale po momentu se opět zastavilo. Vypadalo, to že přemýšlí, kam vlastně chce jít – co vlastně chce dělat…
Dřív, než se mohlo rozhodnout, bylo přerušeno příchodem další patroly vojáků, kteří vyšli zpoza rohu a pochodovali vzhůru směrem k domu.
Ale tato patrola byla hned na první pohled něco jiného. Už to vypadalo, že antimagické štíty patří k běžné výzbroji, ale tihle na sobě měli i něco – jak Kaedor cítila – co snad mělo pomáhat magii pohlcovat a chránit uživatele jako takového…podobné věci je vždycky těžké magickými smysly rozeznat. To už byly složitější hračky, které určitě běžným vojákům nedávali.
Před asi půltuctem takto vyzbrojených vojáků stáli tři muži – podle aury by si tipla na královské čaroděje. Tihle rozhodně věděli, co dělali – byli oblečení lehce, tak aby žádné oblečení neomezovalo jejich pohyb i magické smysly… ale byli opředení standardním komplementem ochranných kouzel, které je činili velice odolné běžnému zranění.
Nebyli nesmrtelní – obzvlášť co se týkalo magie – a obzvlášť co se týkalo Kaedor, když byla v plné síle.
Teď ale nedokázala ani to nejjednodušší kouzlo.

Přišli přímo k ní a na povel se vojáci zastavili – Aedhalo stálo opodál, působilo téměř zmateně. Čarodějové si jí prohlédli od shora až dolů, podívali na dům Doligana a oslovili jí.
„Vy jste ta, co si říká Kaedor di Valiora?“ zeptal se první z nich úsečně.
„Odpovídáte popisu,“ dodal druhý. Třetí mlčel.
Rukou naznačili k domu: „Chcete to vyřešit v soukromí nebo vám veřejnost nevadí?“ optal se ten, co mluvil první. Kolem se už začínali pozastavovat lidé – v uctivé vzdálenosti, ale přeci jen.
„Odpovídáte popisu Kaedor di Valiora… ale daleko spíš odpovídáte popisu té, co si říká Sha,“ vysvětlil přísně druhý.
„Ano – prozatím jsme se na základě konzultace s elfskou velvyslankyní rozhodli předpokládat vaší nevinu – máte právo se hájit.“
„Nejsme koneckonců jako Inkvizice,“ dodal s kamennou tváří třetí.
Neměla mnoho na výběr… ale možná, že dav by jí tu byl k užitku… alespoň bude mít svědky. A Aedhalo je rovněž zde – kdoví, zdali by mágové neprotestovali proti přítomnosti toho stroje při výslechu…

Záchrana, či ne?

Nezbývalo mi nic moc jiného, než experimentovat. Upřímně, bylo to právě to jediné, co jsem mohla dělat krom snahy utéct, což by mi asi moc nevyšlo, nebo… odpočinkem do doby, než se ukáže někdo od krále, aby si mne nejspíše vyslechl.
Pomalu jsem natahovala a rozprostřela svou auru okolo sebe, dále a dále… ale v tom se stalo něco, co jsem nečekala. Bylo to jako kdyby něco zpozorovalo mou auru a rozeběhlo se po ní jako když hladová šelma zahlídne svou kořist.
Pro mé dobro jsem si toho sama všimla, protože než mne to přepadlo, tak jsem to byla schopná vypozorovat.
Můj poměrně vyrelaxovaný postoj tu-tam, dopadla jsem opět na kolena, zpocená, jako kdybych měla noční můru a mít své oči, nejspíše bych je měla křečovitě rozevřená. Ruce stažené na hrudi, jedna kryjící druhou a můj dech rychlejší, než kdybych sbíhala celý Strom života nahoru a dolu během hodiny. Kapičky potu stékající po mém čele… do doby, než vše bylo tu tam a já věděla, že ať je tam cokoliv, chce mne to… hlavně, když nyní nemám žádnou magickou bariéru. Jen jsem čekala, že cokoliv to je… se to ke mne dostane až v moment, kdy se budu moci bránit.

V ten moment jsem si až uvědomila, že Aedhalo stálo nade mnou, vypadající, jako kdyby mne chtělo strážit… ale já si ani neuvědomila, že by se pohnulo. Aneb… byl pro mne větším oříškem, než asi pro mistra Doligana a ať má v sobě cokoliv, nevěděla jsem, jestli mi to chce pomoci, nebo ne.
Přesto… „Děkuji,“ řekla jsem vděčně, přisuzující to, že cokoliv se nyní stalo, právě Aedhalo mne zachránilo, nebo zbrzdilo následky a já se pomalu zkuhravě postavila.
“Nechceš mne někam doprovodit, něco ukázat, než sem někdo přijde?“ Zeptala jsem se Aedhalo, téměř čekající, jestli nechce též něco… i když to byl jen automaton, brzo mne ta myšlenka přešla a já věděla, že ať je ve městě cokoliv, tak pokud nevycítí to, co mne pronásledovalo… tak nejspíše nevycítí ani můj pokus dát o sobě vědět.

Volání… odpověď?

Kaedor se rozhodla opět se pokusit na svou pomoc zavolat tajemná umění, která jí bývala tak blízká… pokusit se využít jednu z nejčistších a nejharmoničtějších forem magie – a s trochou štěstí nalézt v té změti aur někoho, koho by ona sama znala.
Potřebovala se k někomu dostat, neboť právě teď neměla nic… měla vlastně ještě míň, než ten ubohý zbytek, který jí nechala Inkvizice.
Vztyčila hlavu k nebesům, zatímco kolem ní prospěchalo pár lidí a vyměnilo si při pohledu na ní vyděšené pohledy.
Cítila, jak se její magická aura roztáhla, skoro jako by odpovídala jejím slovům… jako by konečně získala reakci…
Ale pak se něco pokazilo – a najednou pocítila, že to vůbec nereaguje na její kouzla… ale na podivnou vlnu síly, která se proháněla ulicemi. Ta síla byla neskutečně neurčitá – jako poryv větru o kterém nikdo neví, kde se vzal.
Divoká, nespoutaná magie. A nepůsobila právě správně…
Slyšela vřískat potulné kočky a štěkat strážné psy… cítila, jak jakýsi temný mrak zakryl slunce a jak jí chladný závan síly zamrazil až v srdci.

A pak do ní ta síla vrazila plnou silou. Bylo to kvůli jejím snahám kouzlit? Nebo to bylo spojené s jejím zahráváním s Hlasy či s kletbou Inkvizice? Odkud se uvolnila všechna ta síla? Bylo to vůbec spojené s ní, nebo to bylo konání nějakého kouzelnického kabalu či nějaký rituál, o kterém nevěděla?
Nebyla si jistá – ale její zvýšená citlivost na magii jí rozhodně neposloužila.
Síla jí vyrazila dech a usadila zpátky na kolena. Pro běžného člověka to nemohlo být víc než neodůvodněné zamrazení… ale pro ní? Rána, která jí téměř oslepila a zatřásla jejími už tak unavenými magickými smysly.
Ta magie zmizela stejně rychle jako se objevila a Aklianu opět ozářily laskavé paprsky slunce. Cítila, jak nad ní stojí Aedhalo – nevypadalo to, že by jí plánovalo pomoci. Mělo s tím něco společného? Nebo tušilo alespoň, co se to vlastně mohlo stát?
Jedna věc byla jistá – její kouzlo nefungovalo… a snad jím na sebe nějakým způsobem přivedla pozornost… i když by měla být skrytá v energiích všech těch, které cítila kolem sebe.

Další (marná) snaha

Na jeho slova jsem neudělala nic jiného, než jsem pokrčila rameny. Ano, byla jsem mu vděčná za to, že mi zachránil život, ale jestli přijdu na to, že se mne magické toky vyhýbají… tak mne možná mohl nechat zemřít. Jak malíř bez prstů… čím by asi kreslil?

Vyšla jsem tedy ven a ihned ucítila magický nátlak, který mágové v městě tvořili. Aneb… ono když má někdo aspoň nějakou magii, tak to tak silně necítí, ale já jen s možností cítit magické toky? Donutilo mne to zavrávorat a udělat pár nestabilních kroků bokem s tím, že mi ihned začalo v hlavě tepat. Rozbolavěná hlava a mírné usyknutí a já si klekla na zem.
Hlavu jsem nemusela ani natáčet k tomu, abych viděla, že Aedhalo mne pozoruje a nejspíše hlídá, bohužel jsem ale nemohla soudit, jak se věc vlastně má.

Canporu, jeden z nejvýznamnějších druidů, o kterém se vědělo. Druidská magie a magie přírody byla vždy elfům nejblíže a zacházelo se s ní vždy nejjednodušeji. Což byla výhoda lidí, že ostatní elementy k nim měli větší sklon, a tak pokud elfové chtěli začít kouzlit, tak začínali magií přírody.

„Haes nirr serr, ledisa. Sdeln firr na eln rad na raa dha udhasr,“ vyslovila jsem téměř jako student snažící vyslovit každé slovo správně, protože prastarý jazyk elfů spojený s druidským mi nikdy nešel a za druhé jsem nikdy neměla ráda studium Canporua. Sice bylo řečeno, že jedno z kouzel umělo vytvořit Strom Života na čistém magickém vřídle, ale… protože každý elf uměl základy těchto magií, snažila jsem se vždy vybrat jen ta, která mi připadala unikátní.
Toto kouzlo se většinou používalo na meditaci a jakési oproštění od magických toků ostatních… Já jej používala na to, abych dokázala říci, kde se nacházejí moji studenti, protože jsem znala jejich magické toky a já mohla říci, kdo co dělá.
Není divu, že druidové mne vždy porazili při hře na schovku, pomyslela jsem si a roztáhla konečně ruce do stran a hlavu namířila k nebi, abych dokončila kouzlo [36]. Věděla jsem, že to nemusí vyjít, ale můj cíl byl zachytit nějaký známý tok energie, kohokoliv, koho znám nebo jsem poznala. Přeci jen magický tok je jak něčí odér… pokud jej někdo jednou cítí, tak si jej bude pamatovat, pokud tedy není nakažený, jako možná byl můj magický tok.
Kdo ví, jak se nyní budu někomu jevit… moje magie je stále při mne, jen na ni nemohu sáhnout a ani ji čapnout tou nejbrutálnější magií, jako je magie chaosu učedníků Thar’A’Taxe… tak snad třeba právě opačné spektrum mi bude hrát do ruky?

První dojmy

Ještě před svým odchodem trpaslík nevěřícně zakroutí hlavou nad její poznámkou: „Vy zkrátka vždycky musíte mít pravdu, že? Věci ve městě nefungují tak, jak si asi myslíte, tak radši příliš nepředpokládejte, co je a není jednoduché. Doufám, že nebudu litovat, že mě Aedhalo k vaší záchraně přesvědčilo…“
Ale to už mizí pryč, zaměstnán jinými a důležitějšími záležitostmi. Na její otázku na plášť jenom poklepe na malou hromádku oblečení, které si dříve nevšimla, a která zde pro ní byla nejspíš uchystána. Není to žádný luxus, ale je to daleko lepší než hadry, které nosila do teď.
Po chvilce dalšího cvičení se Kaedor rozhodne vyrazit na krátký průzkum okolí, který také oznámí Tomanovi. Ten se právě věnuje jakémusi měření na podivné aparatuře, která je Kaedor docela cizí – ohlédne se za ní a přikývne. V pohledu měl určité nesympatie – nejspíš vzniklé z prvního dojmu, který Kaedor udělala.
„Nechoďte příliš daleko – zdržujte se na dohled od domu. Jinak byste se mohla dostat do potíží.“
A poté Kaedor vykročí na zápraží.

Jakmile vystoupila ven, cítila se udeřena pulsující energií kolem sebe. Musela si na moment zvyknout – mágové ve městě se skutečně nesnažili se skrývat… byli skrytí v tom oblaku magie, který se nad centrem musel vznášet. Už když sem přijížděla, tak cítila tu moc, ale předpokládala pouze, že to souvisí s mohutným špičatým monumentem, který viděla i zde tyčit se nad střechy, jako obrovský hrot vztyčený k nebesům.
Je ale skutečně možné, že to vycházelo z toho množství mágů, kteří se v městě skrývali. Vypadalo to, že většina těch, kteří měli magický talent, byla vpuštěna… ale vzhledem k řádění inkvizice, ani to nebylo tak moc… nejspíš k té vší energii se přidály i nejrůznější aury vynálezů technologů… bůhví co věci sem nejrůznější uprchlíci přinesli.
Byla schopná vidět pomocí své magie docela dobře v několikametrovém kruhu kolem sebe – za tím se její vjemy začaly rozostřovat tou interferencí. Nebylo to nic nesnesitelného, ale bylo zkrátka trochu obtížné se takto soustředit… zvlášť když jí její vlastní magie, kterou by mohla využít pro manipulaci se svými smysly, utíkala před pomyslnými prsty.
Cítila také, že ta síla rychle klesá směrem k hradbám, od centra… a proto jí necítila za branami.
Vnitřní město musí být skutečně plné mágů a vynálezů… vždyť je to koneckonců skutečná pevnost.

Cítila také běžné lidi, kteří procházeli uličkami. Zde už mnoho chudáků nebylo, ale i tady si lidé hleděli svého – většinou chodili rychle a bez většího vybavování. Město působilo sice neuvěřitelně… ale rovněž se nad ním snášela atmosféra strachu a nejistoty způsobená Inkvizicí.
Udělala teprve pár kroků ven, když uslyšela dusot. Aedhalo, které na její předchozí otázku nijak nereagovalo, stálo ve dveřích, tam kde byla před momentem…
Neměla pocit, že jí ta věc následovala… spíš, že jí sledovala a pozorovala. Rozhodně to nebyl ujišťující pocit.
Po chvilce váhání znovu uslyšela dupot – ale tentokrát to kolem procházel oddíl strážných… jejich tichý průchod ulicí jí nepřipadal o nic více uklidňující.
Ani se po ní nepodívali… snad byla dost blízko stále otevřených dveří… prošli kolem, jen ozvěna vojenského kroku zní z druhé ulice.
Tušila, že v této lepší část města bude někde poblíž kašna a nějaké příjemnější otevřenější prostranství, kam by se mohla vypravit. Mohla také navzdory všem varováním vyrazit na hlubší průzkum města, či se naopak jen držet v jeho okolí a vyčkat příchodu vyšetřovatelů…

Trocha čerstvého vzduchu

Protočila bych očima nad tím, jak jsem pozapomněla chamtivost trpaslíků a věděla, že kdyby mne Aedhalo jen tak přehlédlo, nejspíše bych nyní byla buď mrtvá, nebo probuzená někým, kdo mne chce obrat… jen abych brzo umřela brzo na to.
„Něco zkusím vymyslet, možná se magie najde cestu sama ke mne… když mágové dosáhnou vysokého vědění, vědí manipulovat toky energie tak dobře, že jim jdou na ruku, a ne proti ní. Většinou tedy elfové, lidé na to během krátkého života nemají čas,“ usmála jsem se nevinně, nezmiňující ty rarity jako byli trpaslíky, nebo další barbary a šamany z různých směsek.

„Chápu… nebylo by jednoduché mi je půjčit a pokud se bude chtít Aedhalo projít mu je dát,“ povzdechla jsem si a zavrtěla s roztaženými pažemi ruce. „Ale dobře, v pořádku,“ kývla jsem na něj a snažila i různá základní kouzla pokročilých elementů, a nakonec to vzdala. Ani jeden nereagoval tak, jak bych chtěla… Skoro, jako kdyby se mne magie štítila, řekla jsem a zvedla se ze židle, na které jsem seděla a řekla: „Pokud mohu, půjčím si tedy nějaký plášť,“ řekla jsem na to, že jsem na sobě měla nějaké lehké oblečení, protože to, ve kterém jsem byla nalezena se nehodilo do postele.

Jakmile jsem dostala něco menšího na sebe, tak jsem došla za Tomanem a řekla: „Půjdu se nadechnout čerstvého vzduchu, poslechnout si hlas města… hlavně, když jsme tak blízko centru, měla bych možná cítit nějaký tok energie ostatních mágů,“ řekla jsem a pokud mi to dovolil, tak jsem se postavila mezi dveře.
Mágové většinou tlumili své aury a prezenci, tedy, aspoň od doby, kdy existovala inkvizice. Ale proč by to dělali nyní, že? Všichni věděli, že jsou tady a nejspíše Inkvizice věděla i kdo konkrétně…
„Jdeš taky?“ Podívala jsem se na Aedhalo a ať už šel, či ne, tak já jsem se vydala ven a začala zkoumat okolí. Věděla jsem, že moje snaha asi může být i marná, ale za pokus to stálo. Stejně jsem nyní nemohla dělat nic moc jiného než čekat na ty vyšetřovatele a doufat, že někdo z vyšších mágů si mne vezme k sobě… a pozná mne. Kdokoliv mne znal věděl dobře, že experimentální magii znám, ale zakázanou magii jsem nikdy neprovozovala… tedy… veřejně ne a kdykoliv něco bylo moc nebezpečného, radši jsem se na to vykašlala. Lidé jako Thar’A’Tax a další mágové udělali až moc hazardní kouzla.

Konec rozhovoru

Trpaslík se ušklíbl, když řekla, že jí měli nechat na ulici: „Jste záhada – a ke všemu záhada, která by mi mohla pomoci pochopit Aedhalo – to by byla škoda.“
Když poté přejde řeč na její ztracené schopnosti, Doligan jen vážně přikývne.
„Chápu – dělejte, jak uznáte za vhodné. Nemyslím si však, že vaše vědomosti, ač jste bez vlastní schopnosti experimentovat, nemají žádnou cenu. Koneckonců znám mnoho řemeslníků, kteří už mají příliš slabý zrak a třesavku v rukou, nemohou už se věnovat tomu, co dělali celý svůj život - klidně přes dvě století. A přeci za nimi chodí zástupy studentů, aby se naučili z jejich celoživotní zkušenosti.“
Pokrčí rameny a dále jí nepřesvědčuje.
„Pokud skutečně chcete získat své schopnosti zpět stůj co stůj, nebudu vás pouze posílat za elfskými léčiteli – spíš bych se na vašem místě zajímal o esoteričtější části vašeho umění. Nevím, jak to v magii sice chodí, ale vím, že když chcete nějaký neobyčejný efekt, rozhodně ho nenajdete mezi běžnými disciplínami.
Zdá se, že jste dost fyzicky v pořádku na to, abyste mohla věnovat svou sílu takovým studiím… ale sám netuším, kam by vás mohli dovést…“

O automatonech už se více nerozhovoří, naopak se začne zvedat dívaje se za Kaedor, která marně zkouší některá kouzla, která by zvala téměř „dětskými“.
„Měl bych se zas pustit do práce. Nejste tady žádný vězněm… a i když bych Aedhalo na ulicích mnohdy užil, nezdá se, že by mělo zájem vás opouštět – možná, že se mu časem omrzíte. Doporučoval bych vám, abyste se příliš nevzdalovala od mého domu, neboť zde mám propouštěcí papíry, díky kterým jsem vás sem dostal. Vzhledem k tomu, že nemáte žádných dokladů osobnosti, mohla byste se dostat do problémů se strážemi – jsme poměrně blízko centru města. Papíry samotné vám dát nemohu, neboť byly vystaveny vyloženě na mé jméno.“ Trpaslíci často bývají až trochu příliš puntičkářští, co se zákonů a dokumentů týče.
Ve dveřích se ještě Doligan zarazí. Vzpomene si na muže, kteří by se po Kaedor mohli shánět: „Pokud někam vyrazíte, raději se nejprve domluvte s Tomanem – zná to tu dobře a bylo by vhodné, abychom věděli, kam jste vyrazila, pro případ, že by se po vás vyšetřovatelé sháněli. Můj dům je vám k dispozici… alespoň dokud nezjistíme co vám je a jak je to spojené s Aedhalem.“
Podařilo se jí získat útočiště a zdá se, že navzdory vší pravděpodobnosti i spojence v Doliganovi – alespoň dokud pro něj je dostatečně zajímavá z vědeckého a lékařského hlediska…