A povídání

Nadzvedla jsem mírně obočí a podívala se na dotyčného a pak na Aedhalo: „Hm, něco to zaujalo? Zajímavé… kdo ví, možná by bylo nejlepší, kdybyste mne nechali na ulici. Ne, že nechci být vděčná, ale jestli jste se o mne několik dní museli starat, tak jsem vám nejspíše přidělala zbytečně moc práce,“ nevinně jsem se usmála a dodala: „Pokud by se mi vrátila magie, tak bych vám to nějak ráda splatila… bohužel krom magického umu nemohu nabídnout,“ řekla jsem popravdě, protože pokud magie dosáhne určité úrovni, tak téměř nic není nemožné.

„Kdybych se cítila na to, že mám odpočívat, tak také tak dělám, ale…“ podívala jsem se do dlaně a zatnula v pěst a povolila. „Bohužel se tak necítím a… ztratit jen tak magii nenechám být, i kdybych někde měla omdlít na nedostatek energie… je vám asi jasné, že pokud celý život šlechtím něco a pak o to přijdu? Nebudu jen tak ležet v klidu, hlavně, když cítím stále svou energii všude kolem sebe…“ Řekla jsem a opět jsem se mírně protáhla. I když jsem byla plná energie, připadalo mi, že mé tělo je jaksi ztuhlé… i když… ještě aby nebylo, když jsem se přes tři dny válela v posteli.

Kývla jsem a jen poznamenala: „Dříve nebo později se na tu Sha přijde… kdo ví, jakou roli v tom budu hrát já, když jsem asi jediná, která potkání s ní přežila,“ podotkla jsem s menším úsměvem, snažící se nějak hrát do neznáma, protože jestli sem přijde někdo, kdo byl na mé úrovni? Nejspíše ucítí magii Hlasů na mne… a bude jen na mém umu to nějak uhrát. I když co já vím, třeba magie kolem mne byla nakažená… vše se dalo ale nějak vysvětlit, do doby, dokud nezačnu magii Hlasů sama.

„Možná je to dobře…“ Řekla jsem, protože jeho syn byl dostatečně nemocný na to, aby jej vyhodili opět do Slumů a právě Doligan byl asi ten, který by to jaksi orazítkoval a vyslal je pryč. I když… kdo ví.
„Občas nemáte na výběr… hlavně u Inkvizice. Divné je, že má jakousi povahu, vzpomínky a dále… za mé doby, kdy automatony nebyly jen stroji, jak zabíjet mágy… neměli žádnou povahu, slitování, nálady a i když by jim majitel vyrval krystal z těla, tak nic neudělali. Proto je toto zajímavý kousek, přesto… automatoni jsou trochu mimo mojí expertízu… a když někdo zkušenější, než jsem já řekne, že moc neví… tak to budu brát jako skutečnost,“ pokrčila jsem rameny na Doligana a nechala toto být a mezitím zkoušela nějaká základní kouzla bez zaříkadel, jestli se mi třeba povede aspoň něco menšího.

Vyzvídání

Na její vděk Doligan přikývne s úsměvem: „Taková je povinnost všech léčitelů – ale ve vašem případě mě něco osobně zaujalo… nebo respektive Aedhalo na vás něco zaujalo. Asi si dovedete představit, že kdybych se pokoušel všechny na smrt nemocné dostat do města a do opatrovnictví svého domu, brzy bych nejenže neměl kde žít, ale obávám se, že bych rychle přišel o přízeň dvora.“
A když pak přejde k tomu, jak dlouho by jí trvalo znovu nabýt její síly, Doligan pokrčí rameny: „Snad, snad… ale jsou i jiné věci v životě než magie.“
Vliv a moc se dá získat i jinými způsoby… a možná, že by skrz ně našla cestu k magii zpět. Avšak možná, že to jen z Doligana mluví fakt, že on sám praktikuje pouze runovou magii trpaslíků, která má s kouzly Kaedor jen velmi málo společného…
Technomancii se teoreticky může naučit každý… ovšem někteří na to prostě nemají dostatek intelektu a vytrvalosti.
„Řekl bych vám, že prozatím byste to měla nechat být a odpočívat – ale obávám se, že byste mě bez tak neuposlechla – takže hádám, že ani nemá smysl vám říkat, abyste nehovořila a šetřila svoje tělo,“ poznamená trpasličí lékař s pousmáním, které spíš připomíná úšklebek – pod jeho vousy je to těžko rozeznat.

Kaedor skutečně nemá zájem o odpočinek – což by jí mohlo později přijít draho. Ale právě nyní se cítí nabitá energií, a tak přetočí rozhovor na něco jiného… na vraždu, která se odehrála ve městě, a kterou měla ona sama na svědomí. Tu „Sha“ si určitě někdo zapamatoval… spojí jí někdo s ní?
„Je to možné – všichni nejrůznější praktikanti magie se objevili ve městě… a mezi nimi i dost nebezpečné a nestabilní povahy. Normálně by se tady asi jen tak nějakou vraždou ani nezabývali… ale co jsem slyšel, došlo k tomu přímo na strážnici a celá ta záležitost nechává královské mágy v koncích. Myslím, že spíš než stráž se o to vyšetřování zasluhují na dvoře… někdo má o pachatele docela zájem, ať už jím byl kdokoliv. Udržovat jakýkoliv přehled v tom množství uprchlíků je v podstatě nemožné.“
A tím dojde i na otázku o Zachariasovi a jeho rodině.
„Vskutku – to netuším. Do města dokonce i se zavřenými bránami proudí tolik lidí, že je těžké si udržovat přehled, zvlášť ještě ke všemu o lidech, které sám neznám. Ale jsem si jistý, pokud se váš známý vyloženě neskrývá, bude možné ho nalézt.“
Její poslední poznámka o Aedhalu ho rovněž nechá vcelku chladným. Pokrčí rameny a odpoví: „Ještě jsem své bádání o Aedhalu ani zdaleka nedokončil – vím, že má silnou magickou podstatu, ale to je tak všechno. Nenechá na sebe sáhnout a já to docela chápu – vy byste se taky zaživa nenechala pitvat.“
Zdá se, že Doligan využívá rozhovoru k odpočinku mezi svými povinnostmi, takže má příležitost dále vyzvídat…

Čekání

Zůstala jsem zamyšlená a přemýšlela, co se během těch třech dnů stalo s mým tělem. Nyní jsem se cítila lépe, než kdy předtím a svou energii jsem cítila, ale… ale nemohla jsem se ji ani dotknout. „Chápu, děkuji tedy, že jste to se mnou nevzdal,“ mile jsem se na něj usmála a vyslechla si jeho proslov o tom, že nemá moc možností, jak mi pomoci.
„Kdybych byla člověk, tak nejspíše zemřu dříve, než naleznu opět ten cit…“ řekla jsem a nezmiňovala jsem se o tom, že strávit řadu měsíců jen proto, abych pak mohla vyvolat plamen v mé dlani se mi vážně nechce. Hlavně, když ani nevíme, jestli za pár let tu vůbec budeme, díky Inkvizici. To jsem mu ale neříkala, bylo mu to nejspíše jasné.

„Nevím, co se stalo, přesto věřím, že si ke mne má síla cestu najde,“ zalhala jsem a říkala si, že kdyby mé tělo nemělo afinitu k magii, tak bych se nevyléčila. Nejspíše by mne buď magie pohltila a já se rozplynula, nebo? Nebo bych byla nyní mrtvá, a ne takto zdravá.
„Magický cech sem prý někoho pošle, aby vyšetřil tu vraždu, která je se mnou asi nějak spojená? Pamatuji si to, že jsem potkala tu Sha a až pak vás,“ pokrčila rameny a chvilku jsem přemýšlela a vybavilo se mi jméno, které mne sem do města doprovodilo.
„Neslyšel jste o Zachariasovi? Cestoval se svou rodinou, nějak hádám, že byste o něm mohl vědět,“ řekla jsem spíše z důvodu, že jeho syn byl nemocný a nebýt mne, tak skončí ve slumech, jako já.

Nakonec jsem se jen protáhla, sedla jsem si na židli či se opřela o nejbližší skřínku a řekla: „Aedhalo má v sobě dost magie, nebo… něco zvláštního. Magickou vábničku dokázal se mnou rozpůlit, což již něco značí,“ zasmála jsem se a podívala se směrem na Aedhalo. I když se snažil naznačit ochranu před chaosem, něco mi na něm nehrálo.

O ztracené síle

Předtím, než dojdou k důležitějšímu problému jejích ztracených magických schopností, jí trpaslík odpoví: „Je ráno třetího dne – byla jste střídavě v mdlobách a v horečkách – dělal jsem co jsem mohl, ale upřímně jsem nečekal, že by se váš stav mohl zlepšit. Zdá se ale, že váš magický um vám zachránil život… i když jste ho přitom možná ztratila.“
A to už se dostanou k tomu, na čem jí záleží. Doligan na moment umlkne, než adresuje její poznámky a otázku. Nezdá se přitom, že by mu to, že na něj hledí z patra nějak vadilo… není z těch, kteří by byli tak nesebejistí, aby si svou fyzickou pozicí museli dokazovat nějakou nadřazenost.
Konečně jí odpoví.
„Rozumím tomu, jak funguje magie – však runy s tím vším rovněž pracují… ale nevím, zdali lze někomu napravit ztracený cit pro magii… v tom hraje velkou roli způsob, jakým jste o svou sílu přišla. Pokud jste k ní ztratila cit vlivem nějaké sebeobranné reakce, mohla by to být jen otázka cvičení a práce na znovunalezení cesty k vašim schopnostem… zdlouhavý proces, avšak nikoliv nemožný.“
Nezní to jako to, co by chtěla slyšet – obětovat měsíce či dokonce roky…

Doligan pokračuje se stále vážnější tváří: „Samozřejmě… pokud k tomu došlo nějakou vnější silou či nějakým podobně podivným způsobem… je možné, že vaše tělo docela ztratilo afinitu pro magii… a v takovém případě pro vás bude kouzlení s největší pravděpodobností do konce života nemožné.“
Neřekne, ke které variantě se klaní a radši odpoví na její otázku: „Všichni znalí čarodějové v zemi jsou na dvoře krále Takrase… a mají plné ruce práce s Inkvizicí a s následky její kampaně proti všemu kouzelnému. A to, že podivné děje a zmizení, které Inkvizici rozvířili, se začínají objevovat i v Reyonském království věci rovněž neusnadňuje. Ještě to není tak špatné, jako to bylo v zemích, kde Inkvizice začínala… ale jen těžko budete hledat pomoc.“
S trochou zaváhání dodá: „Jsou navíc ještě nejrůznější… pochybní charakterové, zahnaní sem Inkvizicí z celého známého světa… ale k jejich pomoci bych se já ani v největším zoufalství neobracel.“
Co se týče Aedhala, má jen málo co říct.
„Vím, že Aedhalo má k elfským znakům nějaký vztah – ale já sám ty znaky ani v nejmenším neznám. Aedhalo je do stejné míry mým pomocníkem jako předmětem bádání.“
Poslední větu doprovodí přívětivým úsměvem na zmiňovaný automaton – Kaedor si nevšimne žádné odpovědi.

Je doma

„Toto nemůže být dobré…“ řekla jsem si v moment, kdy jsem viděla to, co mi předtím dovolovaly Hlasy. Bylo to jako kdyby někdo vzal svět Hlasů, a tak desetkrát to zhoršil, přesto? Přesto jsem jaksi viděla, a tak jsem se rozhlížela po okolí a přemýšlela, co vlastně mám nyní asi tak dělat. Byla přeci jen pravda, že nejspíše mám nějakou… pachuť, nebo náznak toho, že jsem měla něco společného s Hlasy. Ano, byla tu Sha, kterou jsem se snažila jaksi obvinit, ale jak mi to půjde bez jakéhokoliv magického talentu, který mám… nebo jsem měla… přesto jsem si aspoň trochu chtěla užít pohled na svět jinak než díky magii. Byla to věčnost, co jsem byla schopná vidět něco a předtím, když mi hlasy ukázaly zrak? Byla jsem vytížená tím zatčením.

Nebylo to hned, ale za nějakou dobu se konečně ozval ten hlas, který jsem za poslední dny několikrát slyšela… tedy, pokud vůbec byl ten stejný den.
Zády k němu jsem si natáhla pásku přes oči a odpověděla: „Též přeji dobré ráno,“ řekla jsem a postavila se s tím, že jsem dotyčného o dost převyšovala. Aneb… trpaslíci občas drželi i kvůli tomuto zášť vůči elfům, ale v dnešní době? Bylo tu mnohem více a lepších důvod držet zášť vůči čemukoliv jinému.
„Kolik dní je to od doby, co jste mne našel na té ulici?“ Zeptala jsem se a přemýšlela, že jsem se tak trochu zapomněla zeptat Tomana na tuto zásadní informaci. Kdybych to věděla, tak aspoň můžu usoudit, kolik energie mne pořád obklopuje a je mi jaksi k dispozici.
„Cokoliv se mi stalo… je asi jedno. Potřebuji zjistit, jak mohu opět získat cit pro magii. Elfové nemají talent jako lidé, kteří jsou schopni čapnout tok energie za prameny a ohnout jej, jak chtějí… my na to máme vytříbený cit, který trvá několik let, občas i desítek, než jsme schopni daný pramen ovládat… nemluvě o mém talentu používat téměř jakýkoliv pramen, nejen mojí vlastní energii, která je mnou obnovena. Chápu, že mi asi nepomůžete… ale je tu někdo, kdo by mohl?“ Zeptala jsem se a založila jsem si ruce s tím, že jsem vyčkala na odpověď a pak se podívala na automatona.
„Pak se chci zeptat… co Aedhalo o elfských prastarých znacích? Chtěl mi něco říci, ale dva elfské znaky mi toho moc neřeknou....“ Podívala jsem se na trpaslíka a čekala, co mi řekne. Přeci jen najít elfa, který měl zájem o automatony bylo stejné, jako najít trpaslíka, který měl rád magii. Ano, byly výjimky, ale přesto…

Pán domu

Kaedor zanechá snahy domluvit se s automatonem i svých pokusů s magií – zdá se, že jsou marné. Alespoň prozatím.
Nedá se říct, jak její rozhodnutí přijímá Aedhalo s prsty od křídy – udělá několik pokusů bílý prach dostat z prstů, než se zvedne opět se neutrálně postaví na své původní místo. Je těžké číst emoce stroje – vždyť ten by ani žádné emoce a názory mít neměl…
Kaedro si sundá z očí pásku a přejede rukou po jizvách, které jí zůstaly od inkvizice. Možná zpola očekávala, že jí při svém odchodu alespoň tuto službu Hlasy prokázaly… ale nejspíš ve chvíli, kdy ztratila své kouzelné schopnosti, pro ně přestala být zajímavá.
Má ten pocit několik momentů… ale po chvilce shledá, že to možná není tak úplně pravda. Když si totiž sundala pásku, zjistila, že částečně vidí i bez očí. Nebyla to jen její magie – byl to ten podivný fialový svět obrysů, který jí ukázaly Hlasy. Stále ho měla před očima, i když byl o poznání slabší.
Nejspíš to nebyl důkaz jejich pokračujícího zájmu – ale spíš toho, že jejich moc není na nich zcela závislá a ten vliv může přetrvávat i poté, co se jeho enigmatičtí průvodci vytratí.

Prozatím jí ani toto znamení nedá příliš prostoru k experimentování – jen si se zájmem všimne, že tento cizí zrak má velké obtíže rozeznat toho automatona. Možná je to jeho magickomechanickou podstatou… možná podivnými protikouzelnými procesy v něm. Jeví se jí jen jako takový roztřesený náznak v realitě…
Jediná další zajímavá věc je, že tam, kde se pokusila kouzlit, vidí jakési náznaky rozplývající se energie – něco, co je velmi obtížné cítit pouze pomocí magicky senzitivní mysli. Zdá se, že její krátká interakce s Hlasy jí zanechala podstatně citlivější k všemu tajemnému…
Její rozjímání je přerušeno, když dovnitř vstoupí zachmuřený trpaslík Doligan.
„Dobré ráno, slečno Kaedor,“ poznamená nepříliš nadšeně. A Kaedor si uvědomí, že sama nemá nejmenší tušení, jak dlouho vlastně byla vyřazená… neví ani, kdy jí vyhodili z toho slumového domu, kde našla útočiště… ani jak dlouho byla zde.
Trpaslík si ničeho nevšimne a začne: „Musím říct, že mi Toman poreferoval o tom, že se na vážně zraněnou kouzelnici nechováte příliš zodpovědně.“
Ale pak si povzdechne a dodá: „No, řekl bych že vám to nemůžu mít za zlé. Jak se cítíte? Toman říkal, že jste mluvila s nějakým čarodějem z Cechu a že jste ztratila schopnost kouzlit – a to je dost vážná věc,“ říká, jako by to nebyla samozřejmost.
„Nevím, jestli vám dokážu pomoc s něčím takovým, ale vzhledem k tomu, jak jste byla zevnitř potrhaná, byste měla být ráda, že jste na živu. Podle run jsem měl pocit, jako by ve vás vypukla přímo magická bitva. Většinu běžných lidí by to zabilo. Většinu mágů by to zmrzačilo do konce života – ale vy tu sedíte jakoby nic.“
Pokýve hlavou, postaví se proti ní a pousměje se: „To je skoro zázrak, madam.“

Kde nic, tu nic

Čekala jsem na to, co chtěl automaton nakreslit, přesto to nevypadalo, že původní vyvolávací kouzlo chtěl nějak změnit. Spíše se chtěl vyjádřit za pomocí těchto prastarých znaků, což… upřímně řečeno bylo docela… no… nejspíše mne dost k ničemu.
„Hm, symbol ochrany… a další znak chaosu,“ přemýšlela jsem nahlas, vědoma toho, že buď nejspíše myslel Hlasy, nebo snad něco jiného? Bylo to dost těžké posoudit, ale… já nějak doufala, že ať již se stane cokoliv, tak má aura není nasáknutá magií Hlasů, protože by se mnou byl asi dost rychlý proces.
„Je to stejně jedno… pokud by si nějaké kouzlo vzalo mojí magii, tak by to bylo právě toto. A jak to tak cítím, tak ani takto hladové kouzlo mojí magii nechce,“ řekla jsem a pokrčila rameny.
Chvilku jsem přemýšlela a pak jsem jen zavrtěla hlavou a smazala znaky na zemi, které naštěstí byly křídou, a ne různými jinými přísadami, které podle všeho měli zlepšovat výsledek. Mne vždy stačila buď křída, nebo samotná mana, kterou se dalo kreslit též… bohužel nyní bych nenakreslila ani čárku.
Povzdychla jsem si opět a po dostatečném vydrbání podlahy jsem se krátce protáhla a šla si sednout na nedalekou židli. „Bude nejspíše vážně lepší počkat na tvého mistra a dozvědět se, co vlastně myslíš. Takováto domluva stejně nevede k ničemu, a i když se cítím naplněna energií tak, jako snad nikdy předtím? Štve mne to snad více, než když mi Pontiff ničil jednu magickou bariéru po druhé, jako kdyby lámal větvičky,“ promnula jsem si zklamaně oči a sundala si pásku přes oči, abych si mohla trošku odpočinout od toho tlaku na nos, na který jsem si zvykla. Stejně tu nikdo nebyl a nemohl to vidět, tak co řešit.

Prastaré významy

Automaton sledoval její chování s neutrálním výrazem – žádný jiný výraz on ani neměl – avšak zdálo se, že má o to, co dělala, určitý zájem.
Když tomu stroji umožnila, aby dělal znaky, začal tvořit neumělé čárance vedle znaků, které ona sama udělala. Nezdálo se, že by jejich účel byl magický… elfské znaky kdysi dávno sloužily i jako písmo, ač se nyní téměř nepoužívaly obzvlášť pro schopnost ovládání energie a soustřeďování magie.
Není příliš dobré, když celá knihovna kvůli takovému množství znaků ožije. A nyní byl původní význam mnohých znaků často ztracen – nemalou roli na tom hrála i Inkvizice. Elfové, kteří většinou nebyli příliš omezeni stářím či slabostí těla a mysli nepovažovali za nutné zaznamenávat takové věci…
Asi je nikdy nenapadlo, že by se mohl objevit někdo tak šílený jako pontif a jeho inkvizitoři.

Vypadalo to, že Automaton poznal znaky nikoliv pro jejich magické vlastnosti, ale pro jejich písemný význam – pokud to byla pravda, musel trávit hodně času v přítomnosti nějakého elfského mága či mudrce… jinde už se v této době takové znaky nemohl naučit.
Ona sama neznala všechny nejrůznější symboly – a snahy Automatona byly k tomu dost daleko profesionálnímu provedení znaků…
Ale zdálo se jí, že se pokouší vytvořit především dva znaky.
První z nich se dal vykládat různě… většinou jako symbol ochrany a sloužil také pro nejrůznější ochranná a obranná kouzla vázaná takovým znakem na konkrétní místo raději než na osobu. Mohl ale znamenat i soucit či soudržnost… výklad znaků byla elfská věda sama o sobě.
Druhý znak… ten byl vzácnější… a Kaedor ho znala jen díky svým studiím ne zcela ortodoxních praktik. Mohl mít význam chaosu, temnoty ale také síly a moci nebo přitažlivosti této moci. Právě ten využívaly některá kouzla Thar’A’Taxe a jeho studentů… pro využití síly okolí nebo těch, kdo by do takového symbolu pošetile vstoupili…
Pokoušel se jí něco říct? Že chápe, o co se snaží a brání jí v tom? Nebo něco obecnějšího? Že je třeba chránit svět před temnotou? Nebo něco o ní? Že cítí její ztrátu síly?
Bylo nesmírně obtížné rozluštit, co se jí snažil sdělit – ale o něco se pokoušel. Doligan má prý nějaký způsob jak se s Aedhalem dorozumívat bez jediného slova… je jasné, že to ta věc nezvládla sama a potřebovala k tomu technomancera.
Pokud vůbec dokázala předávat tak konkrétní myšlenky jako jsou slova…

Náhoda, či jen hloupost

Poměrně jsem věřila, že by se mi toto mohlo povést. Většinou kouzla od Thar’A’Taxe měli něco společného… a to, že jakmile čaply, i nedobrovolně, tok energie, tak jej nepustili. Bylo to jako když vyhladovělé šelmě nabídnete kus čerstvého masa a pak se snažíte tento kus masa vyrvat z jejích čelistí. Problém byl, že já cítila jen to, jak nejsem schopna posunout tok energie k této šelmě a jen mávám rukama, jako kdybych se snažila dirigovat.
Praštila jsem pěstí do země a vzkřikla: „KSAKRU!“ I když v tom jsem ucítila divný tok energie, jen aby se automaton začal pohybovat a já téměř cítila, že to v něm vyvolalo jakýsi… pocit? Chuť se zapojit? Ale kdyby to chtěl rozmazat, choval by se rozhodně jinak, ne takto.
V každém případě jsem se na něj podívala a čekala, jestli se mu něco povede a pak chvíli přemýšlela, jak bych toto mohla vyřešit. Chtěl něco upravit… nakreslit jinak? Kdo ví… ale já jsem neměla přeci jen nic lepšího na práci, než tu experimentovat s automatonem.

Povzdychla jsem si a rukou setřela několik znaků a řekla: „Pozor…“ S čímž jsem začala využívat prostoru, který mi byl na zemi poskytnut s tím, že jsem kreslila pětkrát větší znaky na zemi a kdykoliv jsem jeden nakreslila, tak jsem počkala, až se Aedhalo podívá na znak a zkontroluje jej.
Dokonce jsem měla vymyšlené i to, jak mu pomoci znak upravit, a to bylo tak, že jsem si mezi prsty rozdrtila křídu a potřela ji ty jeho tři prsty, aby mohl udělat nějakou úpravu na mnohem větších znacích, než byly předtím.
„Myslím, že mne tvůj mistr nepochválí… toto kouzlo sice nezná moc lidí, ale i ti, kteří nejsou mágové vědí jedno. Takto velké obrazce neznamenají vůbec nic dobrého, a hlavně jsem poměrně zbytečné,“ poznamenala jsem, protože i kouzlo, které dokázala zničit celou vesnici mohlo být velké jako má dlaň, pokud bylo třeba. Vyvolávací kouzla byla velká jen pro přehlednost a jednodušší průtok energie z více zdrojů…
Pokud se mu tedy povedlo nějak ty znaky upravit, tak jsem neměla moc možností než jen… no… vpustit do tohoto kouzla energii. Proč? Protože jsem nemohla vnímat tok energie křídy a nevěděla jsem, co tam upravil a co tam nakreslil. Když jsem to nakreslila já sama, tak jsem si to prostě pamatovala, ale bůh ví, co tady náš automaton chtěl vyčarovat.

Věc s inteligencí?

„Podle toho, co jsem slyšel, ano,“ odpověděl jí čaroděj a víc neříkal. Nebyl si příliš jistý sám sebou vstříc téhle elfce a tak se obrátil a řekl jí své sbohem.
Kaedor se rozhodla pustit do vyvolávání a ukrátit si tím čas, než se objeví někdo, s kým by mohla rozumně mluvit. Čaroděj z cechu odešel bez toho, aby se ona posunula kamkoliv vpřed, ale ona si tím nenechala zkazit naděje.
Jednou se přeci ke své magii musí dostat zpět.
Její rozhodnutí začít cosi vyvolávat sledoval Toman pochybovačně a nevěnoval jí příliš pozornosti – dokonce, jakmile se Kaedor začala věnovat své magii, se obrátil a odešel za nějakou jinou prací v domě.
Dveře za sebou nezamkl, pouze zavřel – asi si ani nebyl jistý, jestli je Kaedor ještě vůbec pacient, či co je vlastně zač. A tak zůstala elfská čarodějka osamocená s podivným automatonem, který nad ní tiše stál stráž.

Začala tesy s vyvolávacím kouzlem, které mělo za cíl přeměnit její surovou energii v něco hmotného a fyzického – ošemetná disciplína magie a zakázaná z dobrých důvodů. Věci zhmotnělé z síly a energie kolem nich mají nepříjemný zvyk ničit své pány.
Jak se říká mezi mágy: Nevyvolávej nic, co je silnější než ty nebo co dokáže povolat na svou stranu další neznámé síly… neboť by se ti to jednou mohlo podařit.
Měla takový podivný pocit, že něco s touhle starou zatuchlou poučkou souviselo s Hlasy – ty bylo také možné povolat… a také to nebyl příliš dobrý nápad. Ale jejím cílem bylo jen cosi neškodného a malého.
Sklonila se nad symboly a zamumlala frázi v elfském jazyce. Přímý efekt jejího snažení jí zklamal. Její energie se začala formovat do jakéhosi oblaku, ale ona jí nedokázala ovládat ani v cokoliv zformovat. Brzy se magie rozprostřela do prostoru a volně rozplynula. Nebyla tedy tak docela úplně bezmocná… ale připadala si, jako velký umělec, kterému zmrzačili pravici a nyní se měl začít učit tvořit své umění levičkou.
Až na to, že co se týče magie, nebyla si jistá, jestli existuje nějaký druhý, párový orgán k mysli samotné. A co víc, bylo to už tak strašně dávno, kdy se učila kouzlit, že by si sama nebyla jistá, zdali by to zvládla. Nebo jestli by to vůbec mělo cenu.
Zajímavější byl sekundární efekt její elfské řeči. Vyvolalo to reakci u Aedhala – od jinak tichého automatona se ozvalo zaskřípění a cosi jako zasupění či snad uvolnění nějaké páry či plynu, pak ucítila, jak se v něm magie opět prapodivně točí po vodivých drahách. A nakonec se Aedhalo dalo do kroku a stanulo nad jejím vyvolávacím kruhem.

Chvíli nad ní mlčky stál a pozoroval jí – pokud tedy automaton dokázal něco sledovat. Byl přibližně humanoidního tvaru, jeho končetiny se pohybovaly s mechanickou přesností a byl příliš mohutný na to, aby si ho mohl kdokoliv splést s člověkem… jenže stále jí na té věci připadalo, že má vlastní mysl.
Opět uslyšela zaskřípění a jakési syčení. Nebylo to nic mechanického, co potřeboval k pohybu, ale přesto to muselo být pro jeho fungování důležité.
Automaton ohnul svoje mechanické končetiny – provedl to v podstatě jejich postupným skládáním až do té míry, že se jeho ruce mohly dotknout země a symbolů, které v marné snaze Kaedor nakreslila.
Párkrát po nich neohrabaně přejel prstem. Nic se nestalo, ale pokud se to dá o věci říct, Aedhalo vypadalo zamyšleně.
Zdálo se, že ho zaujaly elfské znaky. Jeho velká ruka, která měla pouze tři masivní prsty, zaskřípěla o podlahu. Zdálo se, že se pokouší roztírat křídu, jako by se snažil znak změnit v nějaký jiný. Činil to s velkým zaujetím a snahou ale s pražádným výsledkem.