Magie nemagie, mazlíček

Párkrát jsem zamrkala a řekla: „Vražda?“ Zeptala jsem se, předstírající, že nevím vůbec o té vraždě, kterou jsem vědomě čí méně vědomě způsobila. „Ta Sha někoho zabila?“ Optala jsem se a zamyslela jsem se, jako kdybych rozjímala nad tím, jak se jí to povedlo.
Na chvíli jsme se podívala na ten automaton, který tu stál… jako kdybych cítila něco divného, jako… kdyby mi něco na něm nehrálo… Problém byl, že jak rychle jsem si toto uvědomila, tak rychle to i zmizelo a já jsem byla ponechána jen zamyšlením nad něčím jiným, o dost méně podstatným.

„Hm… dobrá,“ odpověděla jsem spořádaně a řekla: „Budu tedy vyčkávat na příchod nějakého vyšetřovatele, nebo mága,“ odpověděla jsem krátce a pokud chtěl jít, nechala jej jít.

Bylo tu ale to, že jsem rozhodně neplánovala nekouzlit, protože pokud sem vážně někdo přijde a uvidí mne… jak nemám magii? Moc velkou šanci jsem si nedávala.

„Zkusíme něco, mám hlad, zkusíme si vyčarovat něco k jídlu,“ řekla jsem si a došla k místu, kde se nacházel kus křídy a já jsem si klekla na zem. Začala jsem kreslit na zem několik elfských znaků, které se využívali na tyto kouzla.
„Nighiri ya rluhi, ah tee us,“ (45) řekla jsem a položila ruce doprostřed znaků a vpustila do toho svou magii. Jednalo se o zakázané kouzlo, tentokrát ne od samotného Thar’A’Taxe, ale jeho studenty. Jeho kouzlo na proměnu energie v krystaly dokázala přetvořit na vyvolávací kouzlo, ale byl tu ten jeden faktor. Faktor, který říkal jedno… toto kouzlo začne požírat magii do doby, dokud nevyvolá nějaké stvoření, které může být malé ale i velkého pádu, ale věrné tomu či té, která to vyčaruje. A proč bylo toto kouzlo zakázané? Protože to nešlo zastavit a za druhé… protože to bralo magii i třeba z předmětů, které dotyčný či dotyčná vytvořili. Pojistka tam byla ta, že to nikdy nikoho nezabilo. Mínus ale byl ten, že to stvoření sice mohlo dotyčného či dotyčnou poslouchat, ale pokud ta osoba hned omdlela, protože si kouzlo vzalo veškerou manu a nejen část? Nebylo moc koho poslouchat a proto právě tato studentka kdysi zabila několik studentů Thar’A’Taxe, protože stvoření, které vytvořila zabila ostatní, jen aby ji pak hlídalo… do doby, než se neprobudí. Jestli se ale někdy probudila nikdo neví…

Bez magie, jen další uprchlice

Mág jí pečlivě poslouchal, když hovořila o svém osudu – ale nevypadalo to, že by z toho byl moc moudrý. Ne, že by něco takového přiznal nahlas.
„Velmi zajímavé, velmi zajímavé,“ jen přikyvuje zamyšleně. „Jistě jste byla zmrzačena tou Inkvizicí a tohle by mohl být jen opožděný důsledek… jejich triky se řídí vším možným, jen ne zákonitostmi magie…“
Když pak dojde na otázku její identity, mág přejde její jméno nepřesvědčený.
„Na dvoře je vyslankyně z Almúrienu… ale nejsem si jist, zdali k ní budete připuštěna – Jeho Veličenstvo a celý dvůr jsou velice zaměstnaní krizí v království… a Inkvizice čeká na první známku naší slabosti, na to nezapomínejte.“
Mluví, jako by jí káral za to, že chce získat zpět svou moc nebo alespoň svůj vliv. Možná, že v tomto chaosu není tak vzácné, aby se lidé prohlašovali za jiné – služebnice za své paní, panoši za rytíře… patří to k tomu zmatku.
„Chápu, že vaše situace je velmi vážná – a vidím, že máte velký magický potenciál, a proto se pokusím celou tu záležitost předložit úředníkům krále při nejbližší vhodné příležitosti,“ říká – ale to nezní příliš povzbudivě. Vlastně jsou to jen prázdná slova.
„Zatím tu setrvejte – zavolám sem vyšetřovatele té vraždy a můžete jim říct, co víte. S trochou štěstí se do té doby vrátí pán tohoto domu a budu si s ním o vaší situaci promluvit.“

Mluví k ní jako k prostému pacientovi – a ještě k tomu jí nebere příliš vážně. A co víc, pokud by mezi vyšetřovateli byl někdo, kdo ji viděl při tom debaklu v kasárnách stráží, mohla by být brzy ve velkých problémech.
Čaroděj ještě čeká na její odpověď, ale už je v podstatě na odchodu.
Kaedor mezitím opět poodejde od automatona, který stojí stále na svém místě – má pocit, že jí jeho oči sledují bez ustání.
Jeho přítomnost – neustálá přítomnost takové magické entity – jí podivným způsobem připomíná Hlasy. Je si jistá, že ty by měly víc než dost moci na to, aby jí dokázali uzdravit – otázka jen je, jakou by za to ona zaplatila cenu.
Magie automatona je rozhodně spořádanější a čistší. Nyní, když se Kaedor soustředila a poněkud uklidnila, přeci jen jí na té energii něco nehraje – není tak úplně správná. Stejné jako Hlasy to v žádném případě není, rozhodně to však zavání něčím podivným.
Jako by vycítil její studování, automaton udělá několik kroků – ne přímo k ní, ale proudění v jeho končetinách rozechvěje celý jeho magický obraz a dojem Kaedor zmizí.
Čaroděj ještě upoutá její pozornost: „Pokuste se příliš nenamáhat a nedělejte žádné vlastní pokusy s magií – vrátím se brzy a pak uvidíme. Možná, že až si královi muži vyslechnout, co máte na srdci, doporučí vás na návštěvu dvora.“
Lhostejně pokrčí rameny – nikdo nikdy neslyšel o tom, že by se někdo z takové ztráty moci zotavil, a tedy je ona z jeho pohledu jen další katastrofou stižený civilista.

Snaha stále bojovat

Podívala jsem se na dotyčného a řekla jsem: „Nic zvláštního… jak…“ usykla jsem si a málem jsem samou zlostí využila svůj jazyk jako něco, na čem si můžu vylít zlost. Moje síla tu byla, viděla jsem ji létat okolo mne a už jen to, že mne něco postavilo na nohy bylo divné. Magický talent se jen tak neztratí… a o tom to bylo. Většina mágů po takovýchto incidentech měla sklony k sebevraždám, protože viděli svou magii všude okolo, jen aby se ji nemohli dotknout. Ale… mne něco vyléčilo… a musela to být moje magie, ne? Namlouvala jsem si, protože kdyby nebyla, tak… kdokoliv vyléčí vnitřní zranění toho typu, které jsem hádala byl génius v oboru.

„Jak jsem se dostala do své situace? Přicestovala jsem do města a chtěla se podívat, v jakém stavu si žijí místní obyvatelé. Měla jsem málo energie a potkala jsem tady mistra Doligana, který mi pomohl. Další osobu, kterou jsem potkala byla ta… Sha… a pak si až vybavuji to, že jsem na ulici a mistr Doligan mi dává opět něco k pití,“ řekla jsem a pokrčila rameny. Potřebovala jsem to nějak… zapečetit, protože jinak by jim mohlo hned dojít, že Sha jsem já a takto jsem měla možnost nějakého pohybu.
„Předtím jsem se dostala do střetu s Inkvizicí, kde jsem přišla o oči a vyčerpala své vlastní magické zásoby. Do města jsem se dostala na povozu s jednou rodinou…“ dodala jsem a postavila se o krok dále od toho automatonu.
Prsty jsem si promnula oči a dodala: „Kaedor di Valiora stojí nyní před vámi, s kýmkoliv mluvím. Nemůžu to dokázat svými magickými schopnostmi, ale pokud král má na dvoře kohokoliv z elfských zemí, tak to nebude problém dokázat. Vím věci, které by nikdo, než já a několik vybraných mistrů, magistrů, arcikouzelníků neměla vědět, což by mělo postačit jako důkaz, pokud nikdo nevyčte nic z mé aury,“ řekla jsem a doufala, že jsem takto dala svůj pádný důvod se nějak z této šlamastyky dostat. Pokud… ale vážně nepřijdu na to, jak opět čapnout magii za pačesy a začít s ní cloumat, tak to bude dost velký problém.

Co se vlastně stalo?

Když automatonovi rozkázala, uposlechl jí… i když možná jen neměl důvod jí následovat, a to se čirou náhodou shodovalo s tím co chtěla ona sama.
Zatímco kráčela k mágovi, ten si jí pochybovačně měřil. Jenže situace byla dost podivná na to, aby jí jednoduše odpověděl, co vycítil, bez dalších otázek – tedy až potom, co se soutředil na energii kolem sebe. Viděla na jeho tváři, jak se mu obočí stáhlo a jak se zamračil.
„Hm… tedy…“ začal pomalu.
„Já- tedy nic zvláštního necítím. Máte v sobě víc než dost energie, to je jisté, a ten automaton rovněž – ale číst tyhle stroje je těžká práce… ale to je skutečně podivné… vábnička by se přeci měla chovat přímo ve vztahu k energii… i třeba k latentní,“ přemýšlel mág na hlas… nezdálo se ani, že by mluvil na ní.
Když se ona představí, čaroděj jí slušnost nevrátí, jen se v jeho tváři opět objeví podezření a namítne:
„Elfská čarodějka známá jako Kaedor di Valiora se pohřešuje – předpokládáme, že zemřela v bojích s Inkvizicí při ochraně elfských lesů.“

Na moment zaváhal, když zmínila druhé jméno. „Pokud vím, tak ohledně té jakési Sha probíhá pátrání. Všechno, co víte, budete moci předat královským vyšetřovatelům.“
Vypadá to, že on sám jí chce mít co nejdřív z krku. Možná, že má pocit, že tohle je nad jeho výplatní páskou… ale když už mu názorně ukázala, že ztratila schopnost kouzlit, přeci jen ho to jako odborníka zarazilo.
„To je velmi neobvyklé – dokonce ani ti zvrhlí inkvizitoři na nic takového, pokud tedy vím, nepřišli. Slyšel jsem o několika magických nehodách, ale to je tak všechno…“
Nyní se obrátí k učedníkovi a zvolá: „Mladý muži, jaké byli okolnosti nalezení této elfky?“
Toman vrhl na Kaedor poněkud nejistý pohled a pokračoval: „Nalezl jí mistr Doligan za hradbami… řekl, že byla velice těžce magicky poraněna a že by vůbec neměla vstávat, mistře.“
Poslední větu dodával téměř kárně ke Kaedor, která stála mezi ním a čarodějem a cítila se upřímně docela v pořádku. Čaroděj se k ní opět vrátil.
„Velmi zvláštní, velmi zvláštní. Jsem si jist, že nehodu takového rozměru by naši čarodějové byli schopní vycítit.“
Kaedor ihned přišli na mysl Hlasy – nejspíš dokázali svou prapodivnou magii velmi dobře skrývat. Vždyť ona sama si energie jejích ,zřídla‘ všimla vlastně až potom, co k němu byla v podstatě dovedena… i když tam ho stínil ten podivný Cizinec – možná, že s tímhle vším měl i on něco společného.
Čaroděj na ní vrhl přísný pohled: „Co všechno o své situaci víte vy?“

Návštěva... k něčemu, či ničemu?

Seděla jsem tam celou dobu s jistými pokusy vyvolat jiskry mezi prsty, přesto každé natáhnutí prstu po toku energie bylo jako kdybych jen promáchla. Ani nehet mi nezavadil o vlákno a já mohla být ráda za to, že jsem vůbec vyvolala jiskru.

Minuta k minutě pošla a já slyšela hlas nějakého mága, který se na mne šel podívat. Místo ale nějakého pozdravení mu vyletěla vábnička a začala se kutálet vůči mne. Moje radost byla do momentu, než se postavila mezi mne a automatona, nekontrolovatelně se smýkala, až ztuhla a pukla ve dví.
Podívala jsem se na automatona a pak následně na mága. Mírně jsem se usmála a řekla: „Nenásleduj mne…“ směrem k automatonu a doufala, že mne vážně nebude následovat a já se tak byla schopna protáhnout mezi mágem a dveřmi, stavíc jej mezi nás dva. „Jak vnímáte tok energií?“ Zeptala jsem se jej a doufala, že neskončí jako ta vábnička. Teoreticky tady byla ta možnost, ale pokud se tak stalo, bylo tu něco set-sakra špatně.
„Jmenuji se Kaedor, chtěla bych zjistit, co se stalo s mou magií. Po potkání jakési Sha… nejsem schopná kouzlit,“ řekla jsem a zkusila párkrát lusknout prsty a při tom do toho dát trochu energie, abych vyvolala jiskry.
Neříkala jsem mu ani to, jakou jsem původně měla kategorii, protože by mi to za A nevěřil a za B jsem věděla, že je to to poslední, co potřebuji slyšet. Výsměch, že jsem skončila takto.

Návštěva

Když se rozhodne nevyrazit přímo ven, působení toho stroje ustane… a když poté vyřkne svoje požadavky, pobledlý Toman vystartuje z místnosti a využije toho, aby jí mohl jít z cesty. Ale vypadal, že jí skutečně sežene to, co potřebuje.
„Kaedor di Valiora,“ slyší ho zopakovat si v chodbě – ale to jméno nepoznal, jenom si ho říká, aby ho cestou nezapomněl.
Sehnat magickou vábničku by neměl mít problém. Jsou to jednoduché nástroje, téměř hračky… ale přitom mohou být nesmírně užitečné.
Prozatím tedy osaměla a nemohla než sedět na místě a sledovat Aedhalo. Automaton na ní hleděl svýma bezvýraznýma a stoickýma očima a vypadalo to, že by tak dokázal činit třeba celý dlouhý věk – než by se rozpadl na prach.
Je záhada, jaký má úkol… možná, že jeho pán mu zadal nějakou povinnost, která ho dodnes pohání…. Ale kdoví, jestli je tohle ten typ automatona, který by vůbec potřeboval něco na pohánění.
Čím víc nad ním přemýšlí, tím spíš jí připadá téměř… uvědomělý. Inteligentní. Nezávislý. Je to velká neznámá.

Může nad ním přemítat, jak dlouho chce, protože Tomanovi bude nějakou dobu trvat, než se vrátí. Ubíhá minuta za minutou – a ona nemůže než čekat.
Konečně uslyší kroky venku a dveře se otevřou. Ale učedník se nevrací sám – první do pokoje vchází člověk ve zdobené róbě… Kaedor ihned ucítí nemalý magický potenciál. Její schopnost vnímat magii se neztratila. Vnímat vlastní energii by bylo o poznání těžší.
Čaroděj z cechu – ti vždycky strkají nos do věcí, do kterých jim nic není a objevují se tam, kde je nikdo nechce.
„Tak kde, je ta, která si říká Kaedor di Valiora?“ zeptá se čaroděj povýšeně, ale nepokračuje dál. Zatímco vcházel, vytahoval z kapsy magickou vábničku.
Ve chvíli, kdy se přiblížil ke Kaedor, vábnička začala temně hučet. Po jeho dalším kroku začala světélkovat a prudce sebou škubat – do té míry, že brzy spadla na zem, po které se jako přitahovaná magnetem začala kutálet ke Kaedor.
Zprvu už si byla elfka jistá, že je to znamení jejího neuhašeného magického potenciálu… ale vábnička ztuhla přesně mezi ní a Aedhalem…
Tam se chvíli třásla na zemi a nakonec pukla ve dví, což bylo následováno velice nepříjemným zaskřípěním.
„To – to je zvláštní,“ pronesl čaroděj. Zdálo se, že jím chování vábničky otřáslo. Ale rozhodně nevěděl, co to znamenalo – to totiž nevěděla ani Kaedor… nikdy předtím neviděla, že by se vábnička takto začala chovat.
Čaroděj na ní němě a jaksi přísně hleděl – jako by to snad byla její vina a ona to měla vysvětlit.

... i tak pár minut nikoho nezabije...

Už-už jsem sahala po klice, ale v tom se jedním krokem ke mne přesunul Aedhalo. Zírání, které moc dobře znala za posledních pár dní, přesto bez jakékoliv špetky zájmu. Bylo to, jako kdyby mne chtěl varovat… upozornit, nebo prostě jen nenásilně zastavit.
V ten moment jsem pocítila to vkrádání do mysli, které nemohl dělat nikdo jiný než Automaton. Byla to snad snaha automatonu mne uklidnit? Kdo ví.
Naštvaně jsem na něj zírala, téměř funěla dým a pak si rukama plácla na tváře. „Fajn, fajn… přestaň dělat to, co děláš… zůstanu tady a počkám na mistra Doligana. Chci ale, aby mi někdo sehnal magickou vábničku,“ řekla jsem a sedla si na nejbližší židli a až poté, o poznání klidněji, jsem dodala: „Prosím…“

Magická vábnička byla první věc, co mne napadla. Na magickou akademii chodilo mnoho mágů a napojit se na jejich tok energie nebylo zaprvé jednoduché a za druhé bezpečné. Proto, za mé doby, jsem používala magickou vábničku. Vypadalo to jako kámen a upřímně? Nikdy jsem nevěděla, proč někdo to neudělá o poznání hezčí, i když…
… možná to bylo kvůli principu. Tyto vábničky fungovaly na jednoduché bázi. Mágovi se předložil tento kámen a nechal se v ruce… a protože magie byla více méně tok energie, tak ji tato vábnička nalákala. Byla to jakási díra, do kterého tok energie vždy vplul a podle reakce se mohl říci, jestli někdo má potenciál, jen ale… není schopný jej ovládat. V minulosti jsem potkala tolik mágů, kteří neuměli jediné kouzlo a ani neuměli ovládat tok energie a potom? Byli to premianti třídy, jen protože vábnička všem ukázali, že mají surový potenciál.

„Nejspíše to bude mít kouzelnický cech, pokud mají tedy v dnešní době nějaké studenty. Nemělo by to stát moc… pak vám to splatím,“ řekla jsem zklamaně a doufala, že i když možná můj cit pro magii… moje nadání pracovat s mou energií byl pryč, tak to, co se stalo nezničilo to, na čem jsem pracovala stovky let. Na surové energii, kterou jsem v sobě měla a pokud došla, tak jsem sama o sobě byla jakási vábnička.

„Jestli tam někdo půjde… nebo mne tam někdo dovede, tak se zeptej, jestli si někdo vybavuje jméno Kaedor di Valiora,“ tiše jsem se zasmála a dodala: „Nějak tuším, že v celém cechu bude jeden významný mág a zbytek u krále… pokud vůbec ten jeden,“ řekla jsem a trpce si vzpomenula, že cech měl celosvětově dobré konexe, ale rada cechu padla jako první, protože byla největším trnem Inkvizice.
Naštěstí… já nikdy nebyla zastáncem globální skupiny mágů a zůstala u té své. I když několikrát se mi několikrát stalo, že mí studenti šli k cechu… nevadilo mi to. Já jen v cechu neviděla potenciál… a jak to tak vypadá, tak Inkvizice ano… a proto z cechu zůstalo více střepů, než z té, která si kdysi říkala jménem: Kaedor di Valiora.

Získat vše zpátky…

Učedník Toman jí poněkud ustaraně sleduje, zatímco se ona pokouší vyvolávat plameny a když se v jejím obličeji začnou zrcadlit její vzpomínky na život do tohoto momentu.
„U-uklidněte se, prosím,“ pokusí se chabě… ale to už se po něm elfka ohání – jen tak tak, že stihne uhnout. V dalším momentu ho chytne a prudce s ním zatřese.
Vidí, jak ho tím vyvedla z míry… jen zamumlá jí v odpověď:
„Magie není můj obor…“
Ale to už se Kaedor zvedá. Je překvapená silou ve svých nohách… jako by jizvy tělesných mučení, kterým byla podrobena, na moment zmizely a vrátil se jí zlomek její dřívější elfské síly a pružnosti. Stále cítí únavu a bolesti – pouze jí něco pomáhá to vše přemoci.
Dávalo by to smysl… vždycky měla neuvěřitelně velký magický potenciál… a ta všechna magie uvnitř ní teď nemá nic co by jí ovládalo – jen vnitřní instinkty a emoce. Možná, že jí napomáhá v běžném fungování jejího těla…
Ale to je jen tichý akademický hlásek v pozadí mysli Kaedor.

Ona sama se totiž právě obrací na mlčící Aedhalo. Nehybný titán z neznámého kovu jí sleduje bez jediné reakce. Jeho umělé krystalické oči jí až děsivě připomínají to stvoření, které přivedly na svět Hlasy – ale to je jen tím, že všechny běžné oči automatonů jsou stejné.
Místo Aedhala uslyší výkřik učedníka Tomana: „Mistr je ve městě – a pomáhá lidem!“
Zvolal to pln emocí, které v něm výbuch emocí elfky vyvolal – ale jakmile tak udělal, tak se stáhl zpět – jako by měl z Kaedor nyní strach.
Ale ona je bezmocná… pokud nemá magii nemůže nic. Dá se tohle vůbec vyléčit? Kdo by jí dokázal vrátit její magii?
V té chvíli něco ucítí – změnu energie v Aedhalu. A golem udělá krok k ní. Stojí přímo nad ní – a ona si uvědomuje, o jak masivní věc jde.
A zas změna té energie automatona… něco jako pulsování. Připomíná jí to to, čím jí uspal Doligan… ale slaběji. Slabý pocit klidu se jí vkrádá do mysli – ale cožpak je možné, aby pouhý stroj ovlivňoval něco tak složitého jako jsou emoce?
Vypadá to, že pokud se rozhodne vyrazit ven, Aedhalo ani Toman jí bránit nebudou… na druhou stranu… kde v tomhle městě najde Doligana? A pustili by jí ke králi?

Pouhá zloba, či snad strach, že je to pravda?

Podívala jsem se na něj, vědoma toho, že tento mladík byl naivnější než děti, které vyrůstaly v tomto království. „Ano, ano… plné království,“ řekla jsem ještě s úsměvem a pokusila se o nejjednodušší kouzlo, kouzlo, které uměl téměř jakýkoliv mág bez talentu, ale s nějakým potenciálem. Většinou ti, kteří nepotřebovali celé zaklínadlo či žádné byli nadáni a rovnou se s nimi i tak zacházelo…
… zahleděla jsem se do dlaně s myšlenkou, že se mi spálí ruka, ale zažehnu plameny. Tomu tak ale nebylo a objevili se jen a jen jiskry… úsměv mi ztuhl na tváři a jako by mi proběhl život před očima s uvědoměním, co se mohlo stát.

„Držte své pozice,“ vykřikla jsem na ty, kteří mi stáli po boku a snažili se ovládnout tok vřídla, které pomalu umíralo a bylo spalováno Inkvizicí. Ta nyní podpalovala korunu stromu a mířila k jádru… poslednímu jádru tohoto stromu… k vřídlu, který tento strom živil a jakmile uhasne? Ochrana stromu padne rychleji, než dokážeme mrknout. Bylo to poslední vřídlo, všichni jsme to cítili. Toto město padlo ale ani jeden z nás nehodlal bojovat
„Za každou cenu… musíte vydržet… brzo budu zpět,“ usmála jsem se na většinu svých studentů a běžela po schodech dopředu, jen aby vedle mne prolítla čelist z jednoho gardistů a před nohy mi padlo jeho tělo.

„Vy zrůdy… Asari i inu!“ Řekla jsem a rukama namířila na jednoho, s konečky prstů vůči němu. Krátký smích obou, jen aby se jeden rozešel a druhý zůstal stát. První se otočil na svého kolegu a v ten moment dostal ránu řemdihem do nárameníku, ozvalo se hlasité zapraskání kostí a dotyčný pustil štít s hlasitým křikem. Svým vlastním řemdihem se ohnal po kolegovy, kterého jsem navedla vůči ráně a on tak nastavil odhalený krk proti ráně.
Oba se na to složili k zemi a já se zasmála: „Zakázané magie… kdokoliv vytvořil vaše magické brnění neměl na mysli, že elfové se sníží k používání toho, co je zakázané?“ Ušklíbla jsem se plná energie a řekla dalších pár slov: „I jirut a sari eh!“ V ten moment se zvedli ti dva inkvizitoři a každý se zbraní v ruce se otočili vůči svým druhům za nimi.
V tom jsem ale uslyšela křik za zády…

„Ne… NE! To… to není možné… přeci…“ řekla jsem a pokusila se o kouzlo znova. Stejné zaříkadlo, stejná snaha. Plná sebejistoty, že to nemůže být pravda… Hlasy mne neopustili, protože jsem je odhalila… zamyslela jsem se, hledící do dlaních, které se třásli s tím, že jsem vyčarovala opět jen a jen pár ubohých jisker.

„Kae… dor…“ ozvalo se v moment, kdy jsem vlítla do místnosti a viděla všechny mé studenty na zemi, jednoho, jak vzplanul od samotné magie.
V tom mne ale něco praštilo do hlavy tak silně, že jsem na místě omdlela. Nejenže to prošlo všema bariérami, ale ještě mne to dokázalo omráčit.

Když jsem se probudila, viděla jsem Pontiffa… jeho masku přes obličej a jen hysterický smích. „Kaedor? Nepletu-li se?“ Zasmál se a já se pokusila vystartovat tak rychle, jak jsem jen mohla, jen abych byla brzo doslova stržena zpět. Měla jsem spoutané ruce za zády a na krku objemný obojek, který měl řetěz až k Pontiffově ruce. „Vzal jsem si ty nejlepší z tohoto města na své experimenty… ten zbytek?“ Podívala jsem se na místo vřídla, které bylo skoro celé shořelé, jen aby všechny přítomné studenty probudili a pak hodili do samotného vřídla. Pohled… to byl možná nepříjemnější než to, co oni sami prožívali. Magie, která byla moc silná je trhala na kusy, měnila jejich těla v magii… jen aby tato magie byla spalována Inkvizicí.
„Ty…!“ Vykřikla jsem se slzami v očích a opět se pokusila kouzlit, jen abych musela slyšet křik každého ze svých přítomných studentů… než byli navždy pryč a já byla odvedena pryč.


„To… není možné! Prostě není!“ Vykřikla jsem a ohnala jsem se rukou po studentovi a zvedla se na nohy. „Já nemůžu přijít o magii… nemůžu… někdo jako jsem já nemůže jen tak z ničeho nic přijít o všechno… o domov, o přátelé… o studenty… o magii… o svůj život…“ Řekla jsem a chytla hocha za ramena. Naplněna zlobou a smutkem jsem s přeskakujícím hlasem řekla: „Kde je tvůj zatracený mistr? Jestli tvrdí, že mám vážná zranění… ta jsou pryč… potřebuji vědět, co se stalo s mým nadáním ovládat magii… HNED!“ Pustila jsem jej a ukázala na Aedhalo se slovy: „Vím, že nějak reaguješ na mou magii… kde je Holigan?! Chci jej vidět.“ Řekla jsem a podívala se na oba dva s tím, že pokud mne nikdo hned neuspokojí, tak se do druhé místnosti klidně doplazím.
Nyní to, že jsem možná měla stále kletbu mi bylo úplně ukradené… kdo by to řekl? Za poslední měsíce jsem se necítila více naživu, než nyní… ale též jsem se necítila nikdy více naštvaná. „Démoni vezměte nějakou kletbu nebo to, že nevidím… pokud jsem přišla o magii, jsem k ničemu. Stovky let se učím něčemu jen aby mi to někdo jen tak vzal?!“ Vykřikla jsem opět a snažila se dostat z tohoto domu… Pokud nenajdu Doligana, tak dojdu ke králi… musí mne vyslechnout… musí! Elfové sice lidem vždy nepomohli, ale jméno mu musí něco říci! MUSÍ!

Experiment

Když pokračuje řeč o Aedhalu, učedník Toman se zdá viditelně nervózní… nakonec po závěrech Kaedor se k ní nakloní a šeptem řekne: „Já vám ani vlastě nevím, jestli je to automaton. Kdoví, co to je…“
Pak vrhne na Aedhalo pokorný pohled a dodá hlasitěji: „Ale dokud pomáhá lidem, myslím, že na tom nezáleží…“
A je rád, když se řeč stočí na něco jiného… i když jakmile vidí, že se Kaedor zvedá, tak jí chce zastavit… ale ona se nenechá. Je to zvláštní, jak rychle se jí vrací síla.
„Mistr Doligan by určitě nesouhlasil,“ zaprotestuje chabě… ale na víc se nezmůže. A když Kaedor začne o Sha… nevypadá to, že by to jméno poznal.
„Jsem si jistý, že pokud udělala něco takového, brzy jí královští čarodějové dopadnou. Nezapomeňte, veškerá smetánka mágů i technomancerů nachází útočiště na dvoře Jeho Veličenstva…“ řekne Toman s naivitou mladíka, který si neuvědomuje, jak moc byla ta smetánka zdecimována náboženskými bouřemi posledních let.

To už se ale Kaedor pouští do svého pokusu… zprvu se neděje nic a ona začne mít trochu starosti. I po vyslovení formulky v elfském jazyce zůstává její dlaň prázdná. Toman jí mezitím sleduje dost nervózně….
Ale její vrozený magický talent nakonec přemůže cokoliv, co mu překáží… Kaedor se nedočká plamene ale pouhých a dost ubohých jisker, které jí srší z dlaně.
To není oheň ani zdaleka. Cítí svoji sílu… ale nedokáže se jí skoro ani dotknout. Jen díky svým širokým znalostem magie velice rychle pochopí, co se děje a vykřeše těch pár jisker. Ten pokus byl klíčový…
Nějakým způsobem kletba porušila její magické schopnosti a zpřetrhala její schopnost manipulovat s magií. Je možné, že se její efekt změnil kvůli výboji energie Hlasů… a zdá se jí to nejpravděpodobnější.
Slyšela příběhy o mázích, kteří po magických nehodách ztratili schopnost kouzlit… ale nepřestali vnímat magii kolem sebe. Nezdá se, že by na tom byla tak špatně… nějaké jiskry vykřesala… ale i tak to vypadá, že byla značně oslabena. Bude muset najít způsob, jak získat své schopnosti zpět.
Je možné, že nějaká část jejího podvědomí či těla jako takového má k její energii přístup a není postižena kletbou… což by vysvětlovalo silné instinktivní léčení… ale jistá si tou teorií není. Nikdy o ničem podobném neslyšela a vědomá složka bývá u kouzel nesmírně důležitá.
Co víc, při svém pokusu si se zájmem všimne, že tok energie v Aedhalu se zvýšil, když se pokoušela interagovat se svou magií. Neví, co to znamená, ale Aedhalo dokáže vycítit její sílu a nějakým způsobem na ní reaguje.
Není si tak docela jistá, v jakém stavu se sama přesně nachází… ale dokázala získat hodně informací z jednoho velice jednoduchého pokusu a to je dobré znamení.