Realita nebo fikce?

Naslouchala jsem tomu hochovi s tím, že mi stále něco nehrálo. Sice jsem jeho slovům věřila, ale… proč jsem se cítila lépe, než kdykoliv jindy? Byl to ten posilující elixír, nebo jen moje paranoia? Co mi hlavně nehrálo bylo to, že jsem se vážně léčila sama od sebe.
Bez toho, abych se začala spalovat někde jinde jsem se nikdy neléčila. Prokletí Inkvizice fungovalo prostě… pokud jsem si chtěla vyléčit spáleniny druhého stupně, tak jsem si musela přivodit popáleniny prvního stupně… a pokud jsem se chtěla zbavit i těch? Trvalo mi to dost dlouho, ale dokázala jsem to jaksi vyléčit. Přesto nyní bylo jiné… mé tělo se léčilo samotné. Byla to alchymie, o které mluvil? Léčivé lektvary? Ani jsem si nepamatovala, kdy jsem nějaký pila, protože pro mágy bylo vážně jednodušší si vzít magický krystal a pohltit energii z krystalu. Urychlili tím obnovování buněk a leckteří to dotáhli do bodu, kdy jim někdo mohl useknout ruku a oni si ji nechali opět připevnit za pomocí magie.
Magie byla úžasná věc… přesto pro některé to bylo nad jejich vnímání a potom se začali ozývat i ti, kteří považovali krvavé mágy za upíry. Jak vtipná doba toto byla.

„Aedhalo nemá pána, přesto se mistr Dolligan dokáže s tímto automatonem bavit. Zajímavé… většina automatonů přestanou fungovat v moment, kdy je jejich pán opustí. Neslyšela jsem o žádném, který by fungoval poslušně i nadále. Je pravda, že některé se stali autonomní a chtěli zabít všechny, co potkali, nebo se dostali do stavu letargie, ale že by stále plnili funkci? Divné,“ řekla jsem a přiřadila tohoto automatona k další generaci. Nejspíše technologové a technomanceři dokázali posunout své hračky o kus dále a já v té době byla u Inkvizice. Jaká to radost.

„Necítím žádné bolesti, přesto chci něco vyzkoušet, pokud dovolíš,“ řekla jsem a posadila se dost pomalu na to, aby jak hochovi, tak Aedhalo bylo jasné, že neplánuji utéct. Ať ten automaton na mne zíral z jakéhokoliv důvodu, nevěřila jsem mu jediný obvod.
„Potkala jsem dívku, která si říkala Sha. Pamatuji si… že na sebe vzala mou podobu a já pak nemohla kouzlit… Nevím ani, jak dlouho jsem byla v bezvědomí… pamatuji si jen to, že mne někdo vyhodil na ulici a pak mne našel mistr Doligan,“ poškrábala jsem se na tváři a zvedla dlaň před, ponechávající ji v klíně. „Zkusím vytvořit oheň ve své ruce… chci jen otestovat, jestli už mohu kouzlit,“ hlavu jsem natočila vůči chlapci a pak na Aedhalo, jako kdybych čekala, že mi čapne tu ruku a nedovolí mne kouzlit.
Pokud mne oba nechali, tak jsem řekla krátké zaříkadlo: „Vorsa, yol she tih qora,“ (95) a snažila se vykouzlit malý plamínek uprostřed mé dlaně. Byl to test… test… jestli mne Hlasy poznamenali a co se vlastně děje. Pokud prokletí mne stále spaluje, uvědomím si tu bolest… pokud mne spalovat nebude, tak poznám, jestli oheň v mé ruce je tvořen tak, jak bych jej vytvořila. Chtěla jsem se ujistit, že je vše tak, jak má být a jak jinak udělat než za pomocí kouzla, které jsem vytvořila již tolikrát. Cíl byl jednoduše vyvrátit mé paranoidní já, které bylo každým dnem v civilizaci více a více znát.

V péči jiných

Učedník jí naslouchá a zdá se možná trochu překvapený, že už se dala do řeči… nejspíš očekávala, že stěží bude schopná něco zachrčet… natož mluvit.
„Ehm tedy… ano – skutečně byste se neměla namáhat, ani mluvit víc než je nutné. Pořádně ještě není tak úplně jisté, co se vám stalo.“
Na chvilku zaváhá a stojí nad ní a nakonec ho cítí pokrčit rameny. A pak cítí trochu uvědomění v jeho tváři, když si myslí, že ona to gesto nevidí.
„Ale pokud nebudete příliš mluvit, myslím, že vám o mistru mohu něco říct. Je to skutečně veliký muž – přišel sem z hor, aby pomohl lidem tady v Aklianě. Zatímco pracuje s městem a stará se o to, aby za hradbami nevypukla žádná nákaza, pokouší se vyučit mě a pár dalších v umění lékařské medicíny. Léčení lidí pomocí technologie, magie nebo alchymie, cokoliv pomůže. To mistr Doligan se snaží všechna ta tajemná řemesla svést dohromady a dokázat tím to, co by se dalo považovat jen za zázraky. On má skutečně dobrou duši, slečno. Ale víc o něm nevím…“ přizná nakonec poněkud nejistě. Podle jazyka se zdá být sečtělý, ale působí rovněž naivně. Ještě aby tenhle mladík vyzvídal z Doligana…
Cítí ho sjet očima po Aedhalu. Teprve po momentu váhavě odpoví na její otázky.
„Aedhalo, pokud vím, nesestrojil mistr Doligan. Tedy… nevím, kdo je jeho pánem. Aedhalo nemluví. Ale dokáže být nesmírně nápomocné a mistr Doligan má nějaký způsob jak s ním komunikovat. Je to skoro něco jako telepatie. Myslím, že je to nějaký způsob telepatie… ale já tomu tak dobře nerozumím.“

Poté opět zaváhá a dodá: „Mistr Doligan mi řekl, abych na vás dal pozor a postaral se, abyste se dobře vzpamatovávala. Doneslo vás sem Aedhalo. A nehnulo se od vás na krok. Nevím proč. Má nejrůznější schopnosti – dokáže v lidech vycítit nemoci a dokáže cítit magické aury lidí… alespoň to říká mistr Doligan.“
Prohlédne si jí a pokračuje nejistě: „Tedy, léčíte se velice rychle. Když vás sem přinesli, byla jste v bezvědomí a vykašlávala jste krev – a šlo z vás jen takové sípání. Řekl bych, že musíte mít magick= schopnosti. To může mít na tělo nejrůznější vedlejší účinky.“
Ona by neměla být schopná se léčit bez toho, aby se proměnila v hořící pochodeň. Něco tady přeci jen nehraje. Možná neskončila v žaláři, ale věci rozhodně nejsou v pořádku. A není to jen Aedhalo.
„Ehm – těší mě. Jsem Toman… jak říkám, pouhý učedník,“ přidá poté, co se Kaedor představí.
„Mohu vám něco donést? Nějak pomoci? Cítíte nějaké bolesti?“ přejde očividně k jistotě učení, které má jistě od Doligana.
Je to zvláštní pocit… mít někoho, kdo se stará o její blaho.

Trocha klidu

Automaton… stroj, kteří dokázali sestavit jen ti nejlepší technomanceři. Kdysi dávno to bylo něco, co jen tak někdo nedokáže a nyní i začátečníci v oboru dokázali postavit jakousi imitaci automatonu. Proč? Protože magie dokázala donutit neživý kov poslouchat lépe než kdokoliv jiný. Tehdy to bylo bráno za revoluci… magie a technologie ruku v ruce…
… do dne, kdy jakási rovnováha mezi mágy a technology začali být více nejistá. Automatoni vytvořeni z kovů, které se nepodvolí magii… sami o sobě ale poháněni magii. Bylo to jako dát mágovi pouta a nechat jej tančit v klícce… I nyní si pamatuji rady mágů jednoslovně zakazující tyto automatony. Neprošlo to. Přesto jsme našli způsob, jak se dostat k jádru automatona a uhasit jeho oheň, myšlenka mi proběhla hlavou, jen abych cítila zvýšený tok energie.
Neměla jsem moc síly se ani pohnout, natož zaútočit či se bránit… přesto jsem necítila, že by proti mne chtěl zakročit. Cokoliv je toto za… generaci automatona… moc se mi to nelíbí, řekla jsem a mírně se zavrtěla pod dekou. Šla mi z toho husí kůže.

V tom se otevřeli dveře a já cítila jakousi živou bytost. Neměla magický talent, ale i to, co jsem cítila mi stačilo. Bylo to živé a já se nenacházela ve vězení…
I když to k tomu nemusí mít brzo daleko. Než začala válka s Inkvizicí, byla zde myšlenka mágy hlídat automatony. I když… kdo ví, jaké novinky nyní technomanceři mají… nedivila bych se, kdyby naše kouzla jak automatona zničit již dávno nefungovala, další myšlenka a natočení hlavu vůči hochovi, který sem přišel.
„Ano, slyším,“ odpověděla jsem krátce a ucítila jeho dlaň na hrudníku. Ne, že by mne držel, ale jeho slova mi potvrdila, že se jedná spíše o náznak, abych se vážně nezvedala.
„Heh, můžeme tomu tak říkat… učedník mistra Doligana. Nechceš mi říci něco o svém mistrovi? Čím je, nebo čím byl? Hádám, že když si vzal někoho jako za svého učedníka, tak musí být poměrně významný, nepletu-li-se?“ Mírný úsměv s tím, když mi navedl ruku blíže k flakónkům.
Ať se dělo cokoliv, tak jsem se snažila nebýt paranoidní. Kdyby mne Doligan vážně chtěl dát strážným, tak by tak již udělal. Cokoliv jsem dokázala, tedy, co dokázala Sha, není něco, co se dá jen tak nechat být. Nejspíše bych v tuto chvíli byla někde ve věznici a mlátili by ze mne, co se děje. Ale tomu tak nebylo… a má magie se vracela k sobě, tudíž jsem byla nejspíše v pořádku.
Čehož jsem se bála víc bylo jedno… jestli jsem vážně měla předtím orgány potrhané magií, tak to není nic, co bych v mém stavu přežila. Přesto jsem se nyní cítila docela v pořádku, a tak mne Doligan musel nějak vyléčit… něčím… s někým? Kdo ví.
„Cítím tady jakýsi automaton. Hádám, že je to Aedhalo mistra Doligana… pročpak není se svým pánem, ale hlídá tu mne? Nějak…“ mírně jsem si odkašlala do ruky a pokračovala: „… nevím, jestli má zranění jsou tak vážná mne chce zachránit. Poprvé, co jsem jej potkala mi připadal, jako někdo, kdo má dobrou duši, ale… stojím vážně za tolik námahy?“ Zasmála jsem se ironicky a snažila se sama nad touto otázkou nezamýšlet.

„Mé jméno je Kaedor, těší mne,“ řekla jsem ve snaze nepřemýšlet jen nad tou nejhorší variantou, co se mi může stát a nabídla jsem dotyčnému svou ruku. To, že jsem elf jistě již poznal, když jsem necítila kápy nataženou přes hlavu.

V péči

Zdá se, že jejímu blouznění nikdo nenaslouchá… vždyť také vypadá, jako by byla na pokraji smrti. A poté co se probudila a začala víc vnímat své okolí, dokonce volajíce k sobě královského čaroděje… opět žádná odpověď.
Ucítila, že energie v tom automatonovi začala proudit rychleji – nelze to nazvat přechodem do bdělého stavu, neboť tyto stroje nikdy nespí… ale občas šetří svou energii….
Ani tím si není jistá… to Aedhalo nepůsobí jako žádný stroj, se kterým kdy ona pracovala. Těch sice nebylo tak mnoho, ale přeci jen se s nimi střetla. Technologie a magie se stávaly bližší každým dnem.
Aedhalo na ní nijak nezareagoval – stoicky se nad ní tyčil… a i když očividně netlumil magii, pořád měla nepříjemný pocit, že by si s ním možná neporadila tak jednoduše, jak si myslí. Něco na tom stroji bylo zneklidňující… jako by za tou pulsující energií bylo cosi skryté… jako by v něm bylo víc, než jen závity, převody a integrovaná energie…
Naštěstí pro ní, nemusela s tou věcí jednat. Byla sice příliš slabá na to, aby se zvedla a šla někoho hledat, ale zdá se, že jí ten někdo ve vedlejší místnosti slyšel.

Uslyšela se otevírat dveře… a do ztemnělé místnosti vniklo umělé žluté světlo vyluzované z malých jiskerných výbojek, kterým technologové tak holdovali. Cítila jeho drobnou energii – v procesech jeho vzniku se rovněž využíval magický potenciál.
Soustředila se na nově příchozího. Necítila z něj žádný magický talent – tedy buď nepoučený laik, sloužící, strážce nebo technomant.
Prozatím tušila jen, že byl spíš mladý než starý a že s ním nebylo z magického hlediska nic v nepořádku.
Všimla si také, že obešel Aedhalo velkým obloukem, než k ní přišel.
„Slečno? Slečno, slyšíte mě?“
Když se přesvědčil, že je tomu tak, pokračoval: „Jsem učedník mistra Doligana – řekl mi, že musíte zůstat v klidu. Tedy se nevzrušujte a neobávejte se. Mistr Doligan by dokázal vzkřísit i mrtvého,“ dodává se žertem.
Mysl Kaedor se sama stočí na to, zdali by Hlasy dokázaly něco takového… když stvořili život z čirého vzduchu… bylo by jim toto tabu zapovězeno?
Ale učedník pokračoval: „Nehýbejte se. Vypadá to, že jste prošla nějakou velice vážnou magickou nehodou. Mistr Doligan to právě prošetřuje – takže zůstaňte v klidu. Nesmíte nic jíst – stále nevíme, jak rozsáhle poškozené jsou vaše vnitřnosti. Ale máte zde posilovací elixír, který by vám měl dodat veškeré živiny.“
Navedl jí ruku k několika flakonkům – neuvědomoval si, že se jí pomalu vrací její magické smysly.

Snad na déle, než jen na pár dalších okamžiků

Možná budu lepší, když tady umřu. Ušetřila bych mnoho lidem tolik potíží… tři strany… mágové, kteří dříve či později zjistí, že jsem to byla já… Sha… Inkvizice, která mne se nechá dívat na hořící město se všemi lidmi uvnitř a samotný Pontiff mne bude plácat po hlavě jak poslušného psa… nebo Hlasy, které mne z nějakého důvodu nezabili za to odhalení rovnou, pomyslela jsem si s pohledem upřeným do dlaní, do které mi kapala směska slin a krve. Občasné zakašlání přidávaly více a více…
Probodnuté plíce? Kdo ví… hodně by to vysvětlovalo, přemýšlela jsem dál do momentu, kdy ke mne trpaslík přišel a dal mi cosi, čeho jsem se bála téměř více, než rozpáleného železa na své kůži. Mírné ucuknutí, ale jeho ruka na mém temeni mne donutila to začít polykat, a i když jsem se rozkašlala, většina se mi dostala skrz krk do těla.
„Zastavte… ji…“ řekla jsem hlasem, který se dal považovat za tázací a zároveň prosící. I když mi tento člověk chtěl zachránit život, tak jsem se chtěla vyvarovat popravě od mágů…
Chtěla jsem pokračoval, ale jakási vlna mne otupěla natolik, že jsem jen spokojeně vydechla. Další vlnění jsem už neudržela a mé tělo se svezlo vůči němu, jen aby další vlna připravila mou mysl o vědomí a já byla opět K.O.

Hlasitější zalapání po dechu… moje probuzení, téměř, jako kdyby mne někdo vytrhl z hibernace. Instinktivní porozhlédnutí… viděla jsem pořád za pomocí odrazů magie, ale to bylo vše. Přesto měkká podestýlka pod mými zády… polštář? Jak dlouho jsem něco takového necítila? Obklad na čele, a ještě k tomu jsem byla přikrytá? Co se dělo?
Chvilku mi trvalo se zorientovat a já tiše řekla: „Aedhalo… a někdo cizí… neřekne mi někdo, jestli zastavil někdo tu, která si říkala Sha?“ Zeptala jsem se a doufala, že můj tichý hlas přidá trochu na urgenci mého hlasu. Hra na šachovém poli byla jasná, ale vážně šlo o jedno. Potřebovala jsem se zbavit nebezpečí, které na mne čekalo a kdokoliv zabil toho vojáka… a kdokoliv utekl jsem nesměla být já. A upřímně jsem mohla doufat jen v jedno a to v to, že Hlasy se neobjeví v tu nejhorší možnou chvíli, jako to uměla Inkvizice.
„Budu potřebovat s nějakým z mágů… bylo by možné sem někoho poslat?“ Zeptala jsem se a zasnažila jsem se posadit, pokud jsem samozřejmě mohla. Měla jsem o něco více síly, ale protože jsem viděla jen minimum… už jen to mi říkalo, že moje magie není tam, kde mi to Inkvizice dovolovala.
Pokud ten trpaslík zjistil, že mám znamení Inkvizice… ne… kdyby to zjistil, tak se probudím někde za mřížemi, a ne v posteli. I když… podívala jsem se na automatona a nějak začínala pochybovat o tom, že vše se vyvine tak, jak bych si přála. Vedle v místnosti nebyl trpaslík a tady byl automaton… měl mne hlídat? Opečovávat? Automatoni dokázali dělat cokoliv… ale i jedna z věcí byla boj proti mágům, který byl nesmírně efektivní v moment, kdy byli vytvořeni z antimagického materiálu. Tento nebyl… ale už jen to, že na mne poprvé divně zíral mi nepřipadalo úplně nejlepší.
Jsem čím dál tím paranoidnější… čím více budu paranoidnější, tím více se mi kouzla budou vymykat. Musím uklidnit svou mysl…

Přeci přežila

Uslyšela, jak dupot automatona nabral na rychlosti – nejspíš jí zpozorovali. Netrvalo to dlouho a slyšela hlas trpaslíka: „U všech bohů…“
Tomu ale jen uklouzlo, když jí viděl živou v kaluži své krve. Byla si jistá, že vídal i horší případy… i když… možná, že o tolik horší zas ne.
„Máte talent chodit na hranici smrti…“ konstatuje trpaslík, když si k ní kleká. Brzy ucítí, jak jí ke rtům přikládá skleněné hrdlo – očekává, že to zas bude nějaký bolestivě „léčivý“ dryák… ale tekutina je chladivá a osvěžující… cítí, jak jí dodává sílu, kterou potřebovala – protože každý nádech se jí stával těžkým.
„Nehýbejte se. Nevím, co jste dělala… ale tohle zavání magickým zraněním. Musím to prošetřit. A vnitřní krvácení nejspíš k tomu.“
A pak ucítila, jak se jí trpaslík dotkl něčím kovovým… a uslyšela něco, jako kovové cinknutí.
Skrz její tělo se začaly šířit něco jako… vlny. Hřejivé, uklidňující a otupující vlny. Mizela bolest, ale vlastně i kontrola nad tělem. S každým… pulsem… jako by se v těch hřejivých pocitech ztrácela víc a víc.
Než se nadála, v tom podivném vlnění, které zavánělo trpasličími runovými čáry, se docela ztratila – oči se jí zavřely a ona opět přišla o vědomí.

A ke svému překvapení se dokonce i probudila. Byla… na nějaké pohovce. Část energie se jí vrátila… ale byl to jen zlomek. Dost na to, aby vycítila, že místnost temná a plná nejrůznějšího nábytku. To už nebyly slumy.
Po momentu si také uvědomila, že nedaleko ní stojí tichý magický puls, který po chvilce vzpomíná správně přiřadila: věc Aedhalo… Doliganův automaton.
Byl nehybný a nezdál se být aktivní… i když u toho měla někdy pocit, že má vlastní mysl…
Byla rozbolavělá, ale mohla se hýbat… alespoň trochu. Cítila, že má na čele chladný obklad. Už neměla pocit, že by se měla každou chvíli rozpadnout na kusy… ale vlivem toho omámení si pořád nebyla tak úplně jistá v pohybech, ale ani v myšlení.
Její čarodějné smysly jí upozornily na jinou živou bytost… nejspíš někde ve vedlejší místnosti. Ale trpaslík to nebyl – člověk, nejspíš. Víc nedokázala zjistit.
Ležela v temnotě… ale v bezpečí a v normálním domě, nejspíš. To znamenalo jedno: Byla za hradbami.

Vyčkat s pohádkou, nebo utéct jako vrah?

To, že se mi vůbec vrátilo vědomí jsem brala jako zázrak. Pohozené tělo hůře než pytel brambor, ale bylo tu jedno. Moje pozice. Možná pud sebezáchovy, možná jen štěstí od těch tří, že jsem byla na boku a natočená k zemi, tudíž mne krev neudusila.
Nebylo tedy překvapení, že moje probuzení bylo oznámeno hlasitým zakašláním a vyprsknutím krve, kterou mi můj jazyk a rozkousané rty dopřály. Přesto jsem se musela mezi kašláním tiše zasmát…
Kaedor, jedna z nejmocnějších mágů, která se postavila samotnému Pontiffovi s dalšími nejvýznamnějšími mágy… nyní leží v blátě, téměř se udusila vlastní krví. Kam jsem to ale dospěla… pár zakašlání a byla jsem schopna aspoň normálně dýchat. Normálně… bylo to spíše sípání po vodě, protože zaschlá krev v krku chtěla něčím spláchnout.

Desítky hlasů a ani jeden si mne nevšiml. Krev jsem měla všude kolem sebe… mnozí by si mohli myslet, že jsem mrtvá, ale moje kašlání mluvilo o něčem jiném.
Přesný důvod, proč jsem nesnášela lidi a jejich slumy… byly vždy jak krysy… krysy, které vezmou vše, co se dostane pod stůl, usykla jsem si, vědoma toho, že jediné, co mi udrželo oblečení byl můj status „naživu“. Jinak by mne asi již někteří obrali i o ty hadry, které jsem měla.

Moje celé tělo bylo bez energie… a k tomu v takové bolesti, že jsem si občasné zaskuhrání nemohla odpustit. Mágové… vždy mohli bolest dočasně oddálit a oddalovat déle a déle… mnozí si tak na konci života vzala život, aby nemohli poslední měsíce strávit v agóniích. Ale to já ne… Inkvizice toho využila, aby mne mučila a já byla na nule… problém byl, že bolest jsem nikdy nechtěla cítit a za poslední týdny se mi ji dostalo více než komukoliv za celé staletí.

V tu chvíli jsem pocítila, jak mne něco chytlo za kápy a strhlo ji, jen aby to překvapeně vyheklo a začalo běžet pryč. Podle zvuku jsem si uvědomila, že to je dítě, které mne chtělo okrást o kápy… jen aby se leklo toho, že jsem elf.
Super… řekla jsem si a pomalu se vyškrábala do sedu. Co bylo nejhorší bylo to, že moje prsty se třásly bolestí od strhnutých nebo otočených nehtů, a tak jakákoliv síla daná do konečků prstů byla ihned sebrána za pomocí bolesti. Přesto… jsem se dostala do sedu.
Nohy natažené, ruce svěšené. Krev na konečcích zaschlá a já věděla, jen že z pusy mi teče sem tam krev se slinou.

Škubnutí ucha, jako kdybych byla pes abych uslyšela ty hlasité kroky. Doliganův automaton… nejspíše dotyčný nebyl daleko od svého výtvoru. Cesty života jsou nevyzpytatelné, zamyslela jsem se s úsměvem a zůstala jsem sedět. Neměla jsem nijak důvod utíkat do uliček před dotyčným. Pokud pracoval pro krále… a král se po mne asi hodně sháněl, tak útěk nebyl úplně nejlepší nápad. Já jen doufala, že moje pohádka, kterou jsem pro krále měla mi vyjde. Nebo spíše, že mi nenacpou něco do tlamky a nenechají nic říci do bodu, kdy budu na hranici, připravená na upálení.
Zbývalo mi jen čekat… čekat na to, jestli se můj osud vyvine aspoň trochu pozitivně a já se dožiju momentu, kdy se zbavím toho prokletí… mohla jsem normálně žít, ale někdo, kdo ochutí moc… nechce žít jen s tím, že jej moc opustila. Mágové magii neztráceli… o to v tomto světě šla. Já jsem tu svojí měla stále v sobě, jen jsem ji měla na vodítku… a kdykoliv jsem něco zkusila, tak mi Inkvizice toto vodítko stáhlo. Nyní zde byli ale i Hlasy… které mne možná opustili, ale pokud měli své plány? Nemyslela jsem si, že se o mne přestanou zajímat. Možná do doby, kdy hrozí, že Inkvizice zasáhne. Možná… ale do té doby, dokud se o mne Inkvizice bude zajímat, musím ještě přežít.

Zpátky na ulici

Kaedor se probudila… ale neprobudila se na žádném příjemném místě. Co by asi udělal někdo jako ten Tarow a jeho poskok Markon, když našli tu svojí „alchymistku“ v kaluži krve?
Krystaly byly pryč a ona ležela jako mrtvá. Možná předpokládaly, že se jí nepodařil nějaký pokus… nebo něco takového. Ale Tarow nevypadal jako ten typ člověka, který by riskoval.
Možná, že také když zmizela přítomnost Hlasů u ní, ztratil se jejich vliv na Tarowa. Do teď si nebyla jistá, co vlastně udělala a zdali se jich doopravdy zbavila.
Tak nebo tak, už jí nechtěl mít pod svojí střechou. Nejspíš řekl svým pohůnkům aby jí vyhodili na ulici. Možná je napadlo, že má nějakou prapodivnou elfskou nemoc. Výsledek byl stejný – ležela v kaluži vlastní krve, zatímco se jí lidé obloukem vyhýbaly, aby se snad nenakazili.
Byla vyčerpaná. Neměla žádnou sílu, nestihla si ani odpočinout… a blížila se noc. A s ní nepříjemný chlad a vítr, který jí studil na těle, které zakrývalo jen to staré a nekvalitní oblečení, které si vydobyla od toho ubohého hostinského.

Slyšela… dupot. Cítila ho i svými magickými smysly. Byl jí povědomý. Nejspíš měl někdo strach, že se objeví nějaká nová nákaza či něco podobného, když jí viděl na ulici a řekl o tom tomu trpasličímu doktorovi a jeho mlčenlivému golemovi.
Doligan se jmenoval.
Ale ještě se mohla zvednout a pokusit se najít nějaké útočiště. Kdoví, zdali na ní přeci jen nezůstal nějaký otisk Hlasů…
Vlastně, když ho dnes ráno potkala, ještě ani o Hlasech nic netušila. Kolik se toho může stát v jediný den.
Omrzela je rychle – a už se nevrátí – v to musela doufat. Nebylo vůbec jisté, zdali by jejich návrat do svých myšlenek přežila.

... ukázka Hlasů jedné ze stran.

Čekala jsem mnohé… od toho, že mi krystaly explodují v ruce, až po to, že budu schopná využít energii krystalů. Co jsem ale nevěděla bylo to, že jeden krystal bude mít tolik energie jako desítky takových, které jsem kdy já vytvořila.
Výkřik bolesti a dopad na zem, tělo zkroucené v křeči… prsty zaryté do podlahy. Pocit, který normální mágové pocítili vteřinu před tím, než je samotná magie vcucla a přeměnila v samotný tok energie, ale… u mne tu bylo tu ale. Samotný Pontiff nejspíše předpokládal, že se pokusím připojit na zřídlo energie a využít samotnou sílu zřídla na prolomení prokletí… ale tomu tak nebylo. Byla to jako jakási pojistka před tím, aby se mé tělo nedokázalo přetížit… o což se pokoušelo desítky generací mágů. Jev, který by byl brán jako něco průkopnického a oni to využili jako prokletí… jak ironické.

„Tak mocní… přesto… tak slabí… ještě se bojí… ahah,“ zasmála jsem se, klepající se zuby a na několikrát rozkousaný nejen jazyk, ale i ret a já měla štěstí, že se má hlava nacházela bokem k zemi, jinak bych se zadusila svou vlastní krví.

A to do momentu, kdy jsem cítila, že všechna má energie a energie Hlasů byla pryč. Má… tu byla, ale na tak nízké úrovni, že jsem se divila i faktu mého vědomí. Normálně bych v tomto stavu omdlela na vyčerpání. Neschopná pohybu, na hranici vědomí a bezvědomí.
Hlasy… byly schopny mne zničit, ale neudělaly tak. Že by… ne… nyní jimi nejsem poskvrněna… Inkvizice o nich ví a cokoliv se stane? Dokud na sobě budu mít to prokletí, tak si mne nebudou všímat, zamyslela jsem se, schopná sem tak vyprsknout hromadu krve jen aby můj pohled, pokud se mým slepým očím, které nyní byly vážně slepé dalo říkat slepý pohled, skončil na dveřích.
Hm, zase na ulici… nyní se ale můžu ukázat králi. Pokud mne nařknou ze zabití toho vojáka, tak to odmítnu. Magie, která tam byla použita se na mne nenachází… jsem očištěna, aspoň částečně,“ řekla jsem si a podívala jsem se na prsty, kdy jsem si otočila nehty u některých prstů a některé se zaryly do mé kůže tak silně, že jsem si kůži na rukou roztrhla.
Polkla jsem a věděla jedno… o Hlasech se jistě ještě dozvím, ať již v pozitivním či negativním spektru. Odhalila jsem je světu, Inkvizici a možná se budou chtít pomstít, nebo… splatit to, co jsem způsobila. Nyní na mne přicházela ale ta bolest z celého těla a já natočila hlavu o něco více směrem pusou k zemi… vše se začalo točit a směs nedostatku své vlastní magie a bolesti mne donutil omdlít. Ať už se stane cokoliv, doufala jsem jen, že se probudím…

Mohlo to být horší…

Kaedor byla ochotná vsadit hodně na jedinou kartu – její prsty se svíraly na pulsujícím krystalu a ona cítila svojí horkou krev, která vytékala z nezahojených ran. Pokoušela se nadále vyjednávat s něčím, co nebylo z tohoto světa – snažila se s tím obchodovat. Snažila se to přesvědčovat.
Ale už v polovině poslední věty cítila, že byl špatný nápad přistupovat k nim bez špetky pokory.
Bylo pozdě vzít něco zpět.
Energie z krystalu začala proudit do ní samotné – a bylo jí daleko víc, než kolik se v něm kdy mohlo skrývat. Cítila tu moc a sledovala, jak se ostatní krystaly před jejíma očima mění v prach… to vše přecházelo v ní.
Spolu s tou silou, která potlačovala všechnu její vlastní moc, slyšela nejprve nerozeznatelné hlasy – ale pak začala slyšet jednotlivé, ty nejhlasitější z nich… zněly rozzuřeně.
„Smrtelný prosťáčku!“ slyšela děsivý řev, který jí trhal uši.
„Vše zkazila! Vše zkazila! Vše zkazila!“ opakoval psychotický hlásek v pozadí.
„Takový potenciál – a zvolila prostou porobu,“ znělo znuděné a povýšené konstatování.
„Zpátky do temnoty… zpátky do dálek…“ šeptal poslední hlásek, zatímco bouře utichala.
Byly to myšlenky té entity? Nebo jen slyšela některé z tisíců Hlasů?

Kaedor padla k zemi – její tělo bylo nabité děsivým množstvím síly. Měla pocit, že její kůže začne pukat… téměř jako by z ní chtěla magie vyrašit jako nádory a boule…
Ale něco tu energii zas bralo – cítila prokletí a vědomí Inkvizitora, který si jistě všiml toho, co se s ní dělo. Nebyla koneckonců nikdy svobodná. Stále o ní mohli vědět… stále jí dokázali ovlivnit. Kdoví, co všechno dokázali udělat…
Právě nyní jejich dílo odsávalo energii, kterou by jistě prohlásili za pekelnou a zvrácenou. Ale co víc… možná, že díky činům Kaedor nyní věděli o Hlasech…
Jisté to nebylo. Měla pocit, že kdyby jim něco takového dala vědět, slyšela by alespoň odezvu jejich myšlenek – myšlenek Inkvizitorů, kteří jí sledovali skrz její prokletí.
Po nějakém čase otevřela oči na podlaze a bolest i magie byla pryč. Cítila stále kletbu… možná trochu oslabenou tím, co se dělo, ale netknutou. Po energii Hlasů nebylo ani stopy.
Snad přišla o jejich pozornost… snad nechtěly riskovat své odhalení před pátravým zrakem Inkvizitorů… ale už je necítila.
Její vlastní síla byla pryč… zmizela spolu s energií z krystalů. Ale na rozdíl od té se její magie obnoví po dostatečném odpočinku.
Nebyla si jistá, jak špatné budou důsledky toho, co se stalo – nejspíš jen přišla o své přímé spojení s Hlasy… a připomněla Inkvizici, že žije. A zničila svoje krystaly.
Mohlo to být horší. Mohla taky uhořet… nebo se mohla proměnit v prach, jako ta nešťastná vojačka… vyvázla ještě docela dobře…
Uslyšela bušení na dveře a hlas Markona. „Co to tam děláte?“ zněl hrubý výkřik.