Zloba či zmatení?

Nůž nepříjemně zaskřípal díky nedostatku toku energie a já v jednu chvíli začínat pochybovat, že se mi vůbec podaří odlomit kus krystalu. Po chvíli ale na stůl dopadl ten kousek a já nůž odložila bokem, čepel téměř zkrabatěná a špička skoro neexistující.
Prstem jsem přejela po malém krystalu, ponechávající jej na dlani, jako kdyby se jednalo o zlatou minci. „Kdyby mne viděli studenti… kolikrát jsem jim říkala, že by neměli nikdy používat krystaly od zdroje, u kterého si nejsou jistí původem a čistotou energie… ale co už, doba se změnila a nejspíše většina mých studentů je nyní mrtvá,“ povzdychla jsem si trochu nostalgicky. Palcem jsem zatlačila proti krystalu, dokud povrch nepopraskal a můj tok energie akceptoval tento cizí.

Hlasy… změť hlasů, ne tak nahlas aby mne začala zase třeštit hlava, ale ani jeden hlas nebylo možné zaměřit. Bylo to jako to nejrušnější tržiště na světě, kde vážně nevíte, co se děje… jako kdybych středem těchto Hlasů. Nebyla jejich součástí. Jakékoliv natažení prstů či ruky vůči nim znamenalo nic víc než marnou snahu.
Otočila jsem se a na stůl vysypala všechny krystaly a vzala ten narušený do dlaní a zaměřila se na tok energie. „Řekněte mi, co chcete… máte tu mne, Kaedor di Valiora… někoho, kdo byl tak mocný, že si tok energie jako je ten váš dokázal ochočit a zlomit. Co chcete za to, abyste mne zbavili toho prokletí,“ různé zastavení uprostřed věty byly z jednoduchého důvodu. Ze zraněné ruky my spadala látkovina a mé částečně zregenerované prsty se dotýkaly krystalu, který čím dál tím více svírali. Čím více je svírali, tím více krystal začal praskat a moje vlastní mana se začala živit tou z krystalu (46).
Byla jsem vážně ztracená, věděla jsem, že kdokoliv či cokoliv Hlasy jsou, jsou nejspíše mocnější než já, ale už nyní jsem byla na hranici mezi životem a smrtí. Neměla jsem moc co ztratit… nemohla jsem kouzlit, neměla jsem nejspíše nikoho z mé rasy, kdo by mi pomohl. Toto město mne znalo jako Sha, která zabila jednoho vojáka a utekla za pomocí neznámé magie… nejspíše vražda několika chudáků kvůli krystalům.
„Čím déle se budete okolo mne pohybovat… čím déle budete mé tělo využívat jen jako bránu do tohoto světa, tím dříve si toho všimne Inkvizice. Čím dříve si mne všimne Inkvizice, tím dříve najde mne a upálí mne rychleji, než mne dokážete vytáhnout z té agónie. Již nyní nejspíše ví, že se děje něco špatného a poslali Inkvizitory, aby mne našli. Vážně chcete ztratit jednu z mála možností udělat a ovlivnit tento svět, jakkoliv chcete? Řekněte, co chcete! Mluvte se mnou!“ Všechny slova tiše skoro syčící mezi zuby... vše zakončeno praštěním rucemi o stůl, mezi prsty praskající krystalky z krystalu, čekající aspoň nějakou odpověď. Mluvili s tím Tarkowem, přesvědčili ho mne tu nechat, ale mne nic nechtěli říci. Proč? Bylo to, že jim moje prokletí bránilo? Bránilo prokletí snad mne? Báli se ho? Potřebovala jsem něco, někoho, i toho Cizince, který mi sice vše naznačoval, ale bylo to lepší, než být ponechána v nicotě.

Experimenty

Kaedor, nyní pod novým aliasem – Izary – přijala nabídku toho Toreskawa. Jak o jeho jméně přemýšlela, bylo jí čím dal jasnější, že to je určitě uprchlík z daleka – snad proto je tady v těch slumech, navzdory tomu, že vypadá, že má mozek a schopnosti na to, aby se vyhoupl víš.
Nejspíš už před Inkvizicí nějakou dobu prchá – a pokud je přesvědčený, že nikdo proti Pontifovi dlouho nevydrží, možná, že se tu jen zastavil před svým konečným útočištěm… třeba shromažďuje peníze a vliv mezi zločinci, aby ho propašovali na nějaký odlehlý ostrov či na druhou stranu Malhornských hor…
Určitě neví, že by mu tahle podivná „alchymistka“ do těch plánů mohla pěkně zasáhnout. I tak by si asi někoho tak cizího jen tak nepustil do domu.
Možná, že proti jeho přirozené nedůvěřivosti něco pomohlo… a to se Kaedor právě snaží zjistit.
Markon jí nechal o samotě – takže její práce může začít. Musí se o Hlasech dozvědět něco víc.

Na její slova se jí nedostane žádné odpovědi – opět má zvláštní pocit, že hlasy doopravdy slovům nerozumí… ale že jsou nějak schopní vycítit její přání – a pokud se rozhodnou, že tím mohou získat i něco pro sebe, i je splnit.
A pokud je skutečně pravdivá takováhle teorie, nejspíš by zkrátka nic nezískali z toho, že by jí řekli něco o svých úmyslech.
Jedná tady s něčím absurdně velkým – a cizím. Kdoví, jestli o tom vůbec může přemýšlet jako o racionálně uvažující entitě – vždyť magie nebo zákony technologie taky nejsou nic živého… a přeci to někdy vypadá, jako by se chovaly s vědomým úmyslem.
Ví jistě, že by jí ten Cizinec měl co na to říct – ale nejspíš by ty jeho kryptické řeči stejně nesnesla. Vzpomíná si, že v Aklianě je rozsáhlá knihovna, někde ve vnitřním kruhu… ale do té doby, než se tam dostane, se bude musit smířit s experimentací.
S pomocí nože se jí podařilo extrahovat malý úlomek krystalu… a vstřebat jeho energii. Reakce je překvapivě mírná – ucítí, jak se její energické zásoby zavlní a přijmou ochotně novou energii… ale zároveň s tím zaslechne charakteristický šepot Hlasů.
Jeho ozvěny jako by zněly místností – ale změť stovek či tisíců šeptajících – nelze rozšifrovat jediné slovo. Snad se nemohou dohodnout, zdali jí odpovědět. Možná, že se dohadují na tom, co by za svou odpověď měli chtít.
To vše ale předpokládá, že ten šepot jsou skutečně jednotlivci – kdoví, co se za nimi doopravdy skrývá.
Možná, že nějaký podobný šepot uslyšel Tarkow – možná, že slova řečená jemu, byla jednotnější.

Hrátky s neznámým

Položila jsem krystal mezi nás a ladně přes něj přejela prsty, jako kdybych nabídla jeden z nejvzácnějších šperků, které zde má. Potom má ruka spočinula volně svěšená na mém boku a já si vyslechla svůj ortel, zabořená v myšlenkách na své mládí…

„Kae! KAE! Pojď sem, podívej,“ vykřikl někdo za mnou a já se podívala za sebe. Stál tam Razi. Můj kamarád z dětství, někdo, kdo mi ukázal, že toto období nemá být stráveno jen v knihách, ale i venku s ostatními.
„A-ano?“ Podívala jsem se na své ruce a vůči němu…

… živá vzpomínka… neměla jsem je od doby, co mne chytila Inkvizice…

„Dívej! Zvládl jsem to!“ V ten moment začal vyslovovat několik slov v mém rodném jazyce, aby mezi prsty začal tvořit cosi načervenalého. Krystalky okolo mi říkali, že to musí být magie ledu, ale téměř jako kdyby moje znalosti byli pryč a já se nadšeně dívala na to, co to tvoří.
Trvalo mu to asi patnáct vteřin, než vytvořil kopeček zmrzliny, ale jeho pýcha ho dostihla. V poslední moment neovládl tok energie a kopeček se rozprskl jak mne, tak jemu po celém těle. Oba jsme se na sebe dívali a pak se rozesmáli a já řekla: „Je dobrá…“

„Je dobrá…“ řekla jsem v nahlas v realitě a hlavou se podívala po okolí. Můj zrak pryč a já kompletně nezaznamenala cokoliv, co dotyčný říkal. Už-už jsem se chtěla zeptat znova, ale v tom jsem to viděla. Kus krystalu se vypařil, změna toku energie tak malá, že by ji leckteří přehlídli, ale toto byl netypický zásah do toku… něco… jako když by někdo ohnul samotný tok energie a pohnul jím tak, jako kdyby kouzlil. Bylo to jako kdyby ten krystal sám kouzlil… Ale… to… to není možné… řekla jsem si a snažila se tvářit normálně před těmi třemi, i když můj krok vůči stolu byl asi poznat.
„Uh… říkejte mi Izary, myslím, že to by neměl být problém vyslovit,“ řekla jsem nesvá, moje slepé oči upřené na krystal, který právě sám od sebe kouzlil.
„T-těší mne Toreskawe,“ řekla jsem, stále nesvá, protože i když krystal dokázal darovat život, tak jsem nečekala, že bude sám od sebe kouzlit. Bylo mnohé, co jsem musela zjistit a toto byla jedna z věcí, kterou jsem musela prozkoumat. Krystaly byly pouhé nástroje, schránky pro mágy… neexistovalo, že by měli život. Pokud by měli, mohli by kouzlo obrátit proti tomu, který tu magii čerpá… Možná jsem jen paranoidní, chytla jsem se za čelo a mírně sklonila hlavu. Co se to se mnou děje? Toto přeci není možné… vážně jsem se zbláznila? Zeptala jsem se sama sebe a kývla na Toreskawa, popadla krystal a nechala se doprovodit Markonem do pokoje.

Místnost byla tak prostá, jak mohla být. Postel tvořená slámou, která byla suchá, ale měkká. Bedna místo stolu a další bedna místo židle, pokud jsem si chtěla sednout. Dokonce něco, co mělo být napodobeninou talíře, ale ze dřeva… dokonce dřevěná vidlička spojená s lžičkou a pak ocelový nůž, který vypadal spíše jako zbraň na sebeobranu než na něco, co by mělo krájet chleba. Pár hřebíků na zdi v uspořádání mi naznačilo, že to má být můj šatník. Navíc, žádné okna ven, přesto to vypadalo, že tu bude dostatek tepla. Tato místnost byla jedna ze dvou, kde byla zadní strana toho komína.

„Musím si odpočinout Markone, jakmile Vás budu potřebovat, ozvu se,“ řekla jsem a zavřela za ním dveře. Rychlým krokem jsem se posadila na tu bednu a nešetrně praštila krystalem o stůl.
„Je ve vašim zájmu mi vyjít vstříc… nějak používáte mé tělo, abych si vzala energii z krystalu a ošálila toho muže… není možné, aby tento krystal jen tak kouzlil,“ řekla jsem si sama sobě potichu, tak, aby mne neslyšel nikdo v domě a vzala ten nožík, který zde sloužil na jídlo. Po čepeli jsem přejela prstem a vyslovila tři elfská slova a nůž opřela o krystal. Cíl? Koncentrovaná magie z krystalů se mohla čerpat jen jinou magií… oddělit tedy i sebemenší kus muselo být uděláno magicky a já vážně nechtěla napojit můj tok energie s tím krystalem. Proto můj cíl byl kus krystalu uštípnout (47) a pokud se tak podařilo? Tento malý kus krystalu napojit na svojí energii, buď magicky, nebo fyzicky… fyzicky? Jak jinak, než si to dát do pusy a počkat, než to tělo vstřebá.

Něco v očích

Ten muž se ušklíbne její poznámce a přikývne, než si vyslechne zbytek toho, co má k nabídnutí. Nezdá se, že by byl příliš přesvědčený… možná, že magické krystaly jsou příliš horké zboží. A to ještě neví, že ani Kaedor samotná si není jistá, jaké účinky ty krystaly budou mít. Když se dostanou na černý trh, mohlo by to vyvolat docela pozdvižení…
Prozatím si jí nedůvěřivě prohlíží.
„Hm… takže budete dělat pro mě za přístřešek a nějakou tu stravu, jo? To nezní tak špatně. Takovej alchymista se může hodit, co?“
Jeden z hromotluků si odkašle a ukáže se, že není jenom na svaly: „Jo, ale celá tahle kouzelná sebranka je pěkně nebezpečná – jen aby nevyhodila barák do povětří. A elfka k tomu…“ přidá s odporem.
Jak už se Kaedor stihla dozvědět, lidé nemají pro elfy v této době příliš pochopení. Ale nezdá se, že by to jejího hostitele příliš trápilo – třeba pochází z nějakého města, kde nebyli elfové tak vzácní.
Prohlédne si její krystal, poznámek svého poskoka nedbá a začne znovu mluvit: „A co to stojí, vyrobit takovej krystal? Vim o pár lidech, který by takovýhle věcičky klidně koupili… mohlo by se to hodit. Ukažte.“
Pokyne jí blíž a vezme si krystal od ní.

Něco se stane – Kaedor si není jistá co, ale v momentu, kdy se prsty toho muže dotkly toho kamene, měla dojem, že cítila nějakou jemnou, skoro neznatelnou změnu v energii kolem ní. Jako by také viděla špičku toho krystalu odlomit se a vypařit se do malé nitky fialového dýmu.
Tahle magie měla svou vlastní mysl.
Výraz toho muže se na moment změnil. Nejistě zamrkal, a zatímco si prohlížel krystal v jedné ruce, druhou se dotkl své hlavy, jako by ho rozbolela. Ale brzy se opět opřel v křesle a položil krystal na prkna před sebou.
V jeho tónu bylo o poznání méně sebejistoty – ale nechtěl to na sobě dát znát.
„Dobře – dobře, to půjde. To se bude hodit.“
Ještě jednou rozhodně přikývl hlavou, jak se vracel zpátky do normálu. Mávl rukou k ní.
„Jak se jmenujete? Máte vůbec nějaké jméno, které by šlo vyslovit?“
Fialový krystal, který ležel před ním u malé svíčky, se odrážel v jeho očích, když trochu nejistě dodával: „Já jsem Toreskaw…“
Pak odklonil hlavu a ten fialový záblesk byl pryč. Konečně získá zpátky svou rozvahu a rozhodně dodá: „A od teď děláte pro mě. Dostanete místnost pro sebe – Markon se o to postará,“ mávne k rukou k chytřejšímu z obou hromotluků.
„Nezapomeňte, že očekávám, že se mi tu zaplatíte – tak se dejte do práce. Markona máte k ruce.“ A nejspíš i jako preventivního hlídače.
Pokud nebude rozhovor pokračovat, odvede jí ten Markon do jejího prvního skutečného útočiště, ve kterém snad alespoň bude moci strávit noc.

Všechno v klidu a pokoji

Jedna ruka založená a schovaná, druhá třímající krystal ve snaze se netřást. Bolest mi pulzovala tělem a poslední věc co jsem chtěla bylo to, abych vypadala jako jeden z těch chudáků.
Přesto má slova zapůsobila tak, jak jsem chtěla. Dotyčný byl paranoidní a bál se, že bych mohla být nějaký špeh od krále. I když… to vážně vypadalo, že kdokoliv uměl kouzlit, tak byl u krále. Krom mne a Cizince s Hlasy. Pořád mne ale přes nos mlátilo to, že Hlasy kontaktovali mne, protože jsem jako jedna z mála mimo královské zahrady, kde by něco takového neakceptovali. Ale… co jsem měla dělat. Musela jsem si vybrat svůj jed. Být popravena za prokletí, nebo pracovat s třetí stranou. Stranou, která možná představovala větší nebezpečí než Inkvizice samotná, pokud dokázala to, co mi již předvedla.

Procházeli jsme tou budovou a já viděla, že zde bych mohla použít souzení knihy podle obalu. I když venku byli ti hromotlukové, tak tady to vypadalo naprosto stejně. Jaké to překvapení.
I když tu byl jeden rozdíl. Netáhlo sem z venku tak, jako v ostatních budovách a… nebylo tu tolik špíny. Pokud něco bylo, tak to nejspíše vyhodili na ulici. Ale i tak… jeden nebo dvě části nábytku uprostřed místnosti bylo za hranicí minimalizmu.

Mírné pozastavení s pohledem na ženu svírající dítě ve strachu… dovolila jsem se na ně mírně pousmát, ale že bych získala nějaké sympatie? Pochybuji.

To jsme již došli do kanceláře dotyčného a on se rozvalil do křesla. Jediná, kdo se nemohla posadit jsem byla já, ale co už. Nemohla jsem si stěžovat, očividně sehnat bedny, které by se dali použít na sezení je těžší než kousek chleba. Nebo ta horší varianta a muž jednoduše chce těm, kteří sem dojdou dávat pocit nadřazenosti. Problém byl, že já preferovala vždy stát a nechávala ostatní sedět z psychického vjemu nadřazenosti, že je někdo výše. Nejeden mág používal levitaci v moment, kdy se bavil se studenty, aby se na ně díval z hůry.

„Kdybych čekala zámecký pokoj, tak bych nenabízela vám mé služby,“ řekla jsem a mírně si odkašlala na zápěstí, které drželo stále ten krystal. „Magické krystaly dokážu vytvářet, je to spojení alchymie a mého původu,“ řekla jsem a stáhla si kápy z hlavy, ukazující ten zbytek z elfských uší. „Chci místo, kde mohu pobýt a jak jste sám nyní řekl, tak v tomto luxusu se lépe bude pracovat než tam venku. Samozřejmě jsem ochotná vám za to zaplatit v těchto krystalech… vím jejich hodnotu pro mágy a pro technomancery, ale… to by bylo již na vás, jestli by toto byla vaše propustka za hradby, nebo máte nějaké kontakty. Přeci jen muž, který si dovolí takovéto obydlí bude mít jistě nějaké konexe, nebo se pletu?“ Usmála jsem se a přemýšlela už nad tím, jak se budu muset představit. Své pravé jméno jsem nechtěla dávat… Sha? Kdyby se rozkřiklo, že Sha, která zabila strážného a použila neznámou magii skrývá ve slumech, tak by tyto slumy spálili do základů… budu muset využít jiné jméno… zamyslela jsem a čekala, co dotyčný řekne.
Neplánovala jsem jim ublížit jen z důvodu, že nejspíše budou mít nějakou pověst v této části města. Hlavně tento muž měl nejspíše ženu a dítě hned vedle a já nebyla vrah…

Uvnitř chatrčí

Tihle tři nevypadají jako nejostřejší nože v šuplíku – nelze očekávat, že by věděli, co to vůbec je magický krystal… ale mají jisté přirozené instinkty. To, co Kaedor drží v ruce rozhodně vypadá cenně… a není těžké uvěřit, že je to spojené s nějakou magií.
Ten měšťan, který je vede, se zastaví a chvíli si pozorně prohlíží to, co drží v ruce. Magie není nic zakázaného… ale většinou bývá spojována s králem. V mysli tohohle člověka je Kaedor buď v královských službách nebo od krále krade. Je otázka, jak moc bude riskovat jednání s ní.
Udělá krok blíž a nakonec opatrně přikývne.
„Tyhle chatrče nikdo nevlastní – nikomu by nestály za tu starost. Ale i kdyby tu byl někdo, komu by to tady patřilo, nebavil by se s nikým, kdo smrdí magií. Z toho pro takový lidi koukaj jen problémy. Nikdo nechce přilákávat pozornost.“
Ale vypadá to, že jí odhánět nebude. Rozhlédne se kolem ní – jako by čekal, odkud se začnou rojit královští vojáci. Tady nikdo nemá úplně čisté svědomí.
„Pojďte dovnitř, poslechnu si vás já.“
S tím zmizel ve dveřích – jeden hromotluk jde za ním, ale druhý plánuje vejít až za Kaedor.

Uvnitř chatrčí je nehybný vzduch a nepříjemné ticho, které narušují jen tlumené hlasy – křik ale i vzlykot. Chodby nejspíš propojují dohromady několik z těchto polorozpadlých stavení. Ale nevypadá to tu příliš udržovaně. Není tady žádný materiál na opravy, a navíc uprchlíci přibývají tak rychle, že by stejně nikdo nestihl nic pořádného postavit, než by mu to někdo zabral.
Ale zdá se, že vlezla ještě do lepší části… projde první místností, která působí jako prostý pokoj s jednoduchým kamenným ohništěm uprostřed, ze kterého táhne kouř dírou ve střeše. U ohně spatří hladově působící ženu a dívku, která vypadá jako její dcera – ustrašeně sledují čtveřici, zatímco prochází jejich nuzné obydlí – ale co se týče toho měšťana, neodváží se na něj vůbec podívat.
Projdou krátkou chodbou s několika dalšími dveřmi, a nakonec vstoupí do nového pokoje. V něm je několik beden a něco, co působí jako křeslo přehozené pytlovinou.
Hromotluci se posadí na bedny, muž do křesla. Před ním je nízký, podélný stůl stlučený z prken, na kterém se válí několik papírů a mincí.
Nevypadá to, že by tu bylo místo, kde se může posadit ona, tak aby stála proti tomu muži. Ten se ušklíbne.
„Copak, očekávala jste zámecký pokoj? Tohle je luxus oproti tý špíně tam venku. Tak do toho – máte magický krystaly – a k těm jste nějak musela přijít. Já o tom vím kulový, ale jsem ochotnej s váma ztrácet čas, protože jste mě zrovna chytla v dobrý náladě. Ven s tím,“ dodá netrpělivě a čeká, co z ní vypadne.

Nabídka?

Ten puch z té abominace mi ukázal, že nejnižší vrstva je tohoto. Jen vzpomínka na to, co jsem vytvořila mi obracela žaludek na třikrát. Co zde bylo ale jiné bylo to, že tady nebylo jen tak pár lidí. V těchto částech města, hlavně u lepších budov, se shromažďovali co nejvíce lidí. Nebylo to tedy úplně tak, že bych zde čekala hromadu lidí spících na sobě, ale hromady mrtvol by mne též nepřekvapili.
Jedna z největších chatrčí byla ta, která mne zaujmula. Sice jich zde bylo více, ale proč troškařit? Mezi slepými jednooká královna… tedy, tak trochu.

Všimla jsem si těch, kteří se chtěli dostat dovnitř a též toho, jak na mne toto místo působilo. Nebylo to tak, že by chudáci respektovali toto místo, nebo naopak… věděli moc dobře, kdo tam je. Ale proč se ptát. Nebylo v životě moc chvilek, kdy jsem se bála o život a pár hromotluků by mi maximálně rozbila nos. Dokud mi v hlavě utkví ta bolest od Inkvizice… mnohá zranění budou stále neskutečně bolestivá, ale… budu je snášet lépe. Však si pamatuji i mé sykání v moment, kdy jsem si papírem rozsekla kůži na palci.

Než jsem si byla schopná uspořádat myšlenky, tak si mne všimli a začali mne odhánět. Možná až trošku namyšleně jsem se usmála a z vaku vytáhla jeden z krystalů, který jsem nabídla směrem k dotyčnému, který na mne mluvil a začal mi vyhrožovat.
„Myslím, že bychom si mohli popovídat uvnitř, nemyslíte? Nemyslím si, že by žebrák měl magický krystal,“ řekla jsem a čekala, jak budou reagovat. Aneb… neprozradila jsem hned to, že jsem mág, protože už jednou jsem tak udělala a všichni zdrhli. Poslední věc, co jsem potřebovala je panika těch chudáků okolo a stráže, které budou dovedeny za rukáv, ukazující na tuto budovu. Pokud jsem se zde chtěla schovat a zůstat tu? Nemělo smysl se předvádět a pokud ano? Tak na ulici.
Tiše jsem si odkašlala a zabalenou ruku jsem si stáhla více pod své oblečení. Nepotřebovala jsem otázky ohledně toho, proč mám obalenou ruku… ještě by si mysleli, že je to nějaká zhoubná nemoc zamyslela jsem se a hlavou přejela přes ty tři, jako kdybych je viděla.
„Samozřejmě můžu jít k jinému domu, jen jak to tak vidím, tak jenom zde najdu někoho, kdo je ochotný mi nabídnout to, co chci…“ řekla jsem a s úsměvem dravce dodala: „Chci vidět toho, kdo vlastní tuto budovu a hodit s ním slovíčko…“ nadzvedla jsem obočí, připravená kouzlit v moment, kdyby napadlo někoho sahat na ten vak, co mám. A to ne spíše ani z důvodu, že bych krystaly nezískala zpátky, ale kdyby někdo s těmito krystaly zacházel špatně, tak… by to mohlo hodit někoho nepěkně do povětří. Přeci jen mělo důvod, proč technologové do výbušnin dávaly prach z takto vytvořených krystalů. Více to vybouchlo a navíc… to mohlo poničit magické štíty, kteří mágové tak rádi tvořili. Magie proti magii… technologie proti technologii.

Útočiště ve slumech

Kaedor strávila zbytek dne sháněním informací a zjišťováním, kde by asi tak mohla získat trochu místa pro sebe… a léčením své zmrzačené ruky, neboť takové popáleniny nezmizí jen tak, obzvlášť s její omezenou energií. A pokoušet se využít magii Hlasů… to neznělo jako příliš dobrý nápad, obzvlášť potom co viděla tu věc stvořenou s jejich pomocí.
Po dlouhém zvažování se rozhodla pro snahu o splynutí s davem – vyhnout se všemu, kde by jí někdo mohl hledat a uschovat se v jedné z mnoha chatrčí… ať už se to místním líbit bude nebo ne.
Brzy nalezla to správné místo. Byl to velký shluk dřevěných skrýší uprostřed nejhorších slumů. Blátivé ulice, či spíš pěšiny, ho obcházely ze dvou stran. Působilo to jako takový osamělý ostrov provázaných místností.
Chudáci posedávali ve špíně kolem – většina měla na práci jen svou vlastní bolest, hlad a mizérii. Jejich tváře bývaly většinou prázdné a bezvýrazné… ale to nebyli všichni.
Však se také rozhodla najít pro sebe něco trochu lepšího.
Viděla tu i pár uprchlíků, kteří nejspíš dřív měli nějaký majetek. Kdysi slušné oblečení bylo sice zašpiněné a roztrhané – ale stále měli alespoň nůž na ochranu a občas dokonce skývu chleba nebo jiné jídlo – a většinou s ním spěchali tak, aby si ti nejchudší nevšimli a nevrhli se za nimi.

Kaedor stanula před jednou z největších chatrčí. Nějaký muž v zaprášeném šatu měšťana a s dlouhou jizvou na obličeji právě odháněl skupinu žebráků od svého prahu. Nejspíš přežil nějaký inkviziční proces a prchl sem…
Zdálo se, že z toho mála vytěžil, co mohl. Jeho domov vypadal prostorný a měl dokonce stlučené dveře z dřevěných planěk, které nejspíš zevnitř mohla přes noc držet primitivní závora… vypadalo to, že uvnitř by mohla být nějaká místnost navíc, kterou by mohla zabrat pro sebe.
Tohle bylo útočiště i mnoha jiných – zvlášť těch „bohatších“ a nejspíš jich tu žilo víc. Tenhle mezi nimi musel mít nějaký status, protože mu v tom odhánění pomáhali dva hromotluci. Ti vypadali, že mají z čeho ty svaly živit a že tady nehladoví.
Měli velké dřevěné obušky a ten měšťan, který jim rozkazoval, měl dokonce za pasem krátkou, avšak dobře opracovanou dýku.
Právě chtěli vejít zpátky dovnitř, když si jí všimli.
„Táhni!“ zahučí jeden z hromotluků a udělá krok proti ní. Ten, který je vedl, se za ní ohlédne: „Nemám zájem o žádný žebráky – zmizte, pokud si vážíte toho mrzkýho života.“
Bylo na ní, zdali mu nabídne své schopnosti… nebo zdali ho donutí spolupracovat jejich názornou ukázkou… mohla se zachovat, jak sama uznala za vhodné.

Snaha najít útočiště

Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že bych se sebepoškozovala… do doby, dokud jsem nepotkala Inkvizici. Kdykoliv jsem měla spalování své many v rukách… dalo se to vydržet, ale jakmile se to dostalo mimo mou kontrolu? Vždy jsem měla pocit, že jakákoliv část je nyní postižena prokletím by byla mnou radši odseknuta, než abych dalších pár vteřin cítila tu nesnesitelnou bolest.
A i nyní to bylo stejně… výkřik a kroky zpět, dokud se mé záda neopřela o dřevěnou zeď a já svou levou rukou svírala zápěstí té druhé. Nezastavitelný přes, snaha zastavit bolestivé sténání a i bez očí představa, jak moje prsty požírá ten oheň. Konečky prstů… maso z nich pomalu padající na zem a než dopadlo na zem, změněno na magický prach. Kosti jednotlivě rozpadající se na prach rychleji, než kdyby byl kdokoliv hozen do lávy. Křeč doprovázející bolest a mé sténání do momentu, kdy jsem byla schopna zastavit tento tělesný rozpad, kdy má ruka připomínala spíše ruku kostlivce, kde ohýbám jednotlivé prsty samotnou magií, která se snaží tyto části živit.
Rozdýchávajíc tuto snahu až do momentu, kdy jsem se mi začalo zranění pomalu hojit, a já byla schopna většinu bolesti potlačit. Přesto… jsem stále držela křečovitě ruku na úrovni zápěstí, téměř tak silně, že do toho pahýlu co jsem měla, nemohla téct krev.

To, co jsem stvořila, bylo brzo fuč, jediné co zůstalo, byl ten puch a kruh okolo automatonu, který vypadal podobně jako místo, odkud jsem se teleportovala. Věděla jsem, že toto by bylo nejlépe zamaskovat, ale… neměla jsem sílu na to zde něco zakopávat nebo magicky něco ničit, abych zakryla toto umění… a katastrofu v jednom.

Netrvalo ale dlouho a já si obalila ruku částí oblečení, které jsem měla a vydala se zjistit něco o této části města. Mnozí mi nic nechtěli říci, druzí chtěli, ale zase za to něco požadovali. Na konci dne tu ale bylo pár dobráků, kteří chtěli pomoci, a já se dostala k pár informacím.
Statek…. Ve kterém se skrývalo více ubožáků, než bych chtěla. Znamenalo to dost magické energie, ale i tak mi stále tato přeměna energie od Thar’A’Kara připadala dost nehumální v prezentaci magii Hlasů.
Druhá varianta… pobořené nebo dřevem spráskané domy plné chudáků. Čím lépe vypadali, tím více lidí tam bylo, nebo tím movitější a významnější lidé tam byli. Tedy… v rámci těchto slumů… stačilo asi to, že někdo byl schopen jíst něco poživatelného a každý chudák mu dělal ochranku za zbytky, jak to tak vypadalo.
Třetí varianta... ruiny, kde potkala poprvé Cizince a stany, mezi těmito zdmi. Něco mi ale říkalo… že pokud někdo bude hledat pozůstatky magie hlasů… tak i tam to bude cítit a jestli tam budu? Nebude nejlepší, když se tam budu schovávat.

Proto jsem si usmyslela, že si najdu nějakou chýši, kde je někdo… řekněme významnější. A dám mu jednoduše na výběr. Buď mi ponechá jednu místnost pro mne, což zde ve Slumech bylo asi jako žádat krále o místnost hned vedle jeho ložnice… nebo jsem byla ochotná použít navzdory prokletí trochu magie a vystrašit je. Vypadalo to, že mezi chudáky magie byla něco jako oheň na noční stvoření. Báli se jí… ale čím déle ji budou vystaveni, tím více je to bude lákat. A toho… jsem se trochu bála.

Nepatří do našeho světa…

Ta věc nebyla stvořená pro tuhle realitu. Držet to tady bylo jako tahat ryby z vody a nechat je plácat se na suchu a umírat pomalou, bolestivou smrtí.
Na druhou stranu, základ toho monstra byl technologický… s trochou štěstí to nic necítilo. Byl to zločin proti přírodě, to bylo jisté… ale zároveň věděla, že vše, co pokořuje matku přírodu, v sobě většinou schovává neskutečnou moc.
Pokusila se automatona zničit výbojem magie, přetížit ten kámen a odstranit to, co tu nechtěně stvořila – a magický žár, který by při uvolnění té energie vznikl, by měl odstranit všechny důkazy po téhle neskutečné věci.
Bohužel, její energie nebyla tak docela pod její kontrolou – ucítila něco jako zpětnou vazbu, něco jako ozvěnu, když se zakřičí do velké prázdné místnosti. Část energie, která skrz ni projížděla do krystalu, se najednou zvětšila – ucítila, jak se kletba v ní probrala.
Nikdo nevěděl, jak fungovala, ale jejím cílem bylo zabránit jejímu nositeli v manipulaci s magií – Kaedor téměř vyjekla, když ucítila, jak jí prsty na rukou spaluje oheň. Proud magie utnula a odklopýtala pár kroků zpět…

Naštěstí pro ni, tahle věc neměla, podobně jako všechna magie Hlasů, v tomhle světě co dělat. Viděla, že ten krystal byl v podstatě pryč, jak ho požíral ten pokažený experiment života.
Sledovala před svýma očima, jak maso začíná zas rosolovatět, když mu došla energie. Nebyla si tak úplně jistá, zdali to skutečně byly části toho mrzáka, ze kterého sebrala životní sílu… ale neměla žádný způsob, jak si to ověřit.
Ta mrtvá, nehybná tvář bez nosu… ty dvě vypoulené lesklé oči… ta úzká škvíra místo pusy – v tom nešlo poznat žádnou lidskou bytost. Ne, to pocházelo leda tak ze sféry nočních můr.
Sledovala, jak se ten pekelný výraz rozpouští a ve velkých kusech rozpadá na zem, kde se mění v kaluže slizu, které se vypařují s tím nepříjemným zápachem – a rychle mizí beze stopy.
Než si vyléčila svá zranění, ta věc byla pryč a na jejím místě jen zrezlá kostra automatona. Kdyby neviděla kyselinové obrazce na tom kovu od korozivního slizu, téměř by věřila, že to byl jen nějaký příšerný přelud.
Zvedla se zabraná do představ a idejí o využití té nesmírné síly a jala se hledat útočiště – měla vcelku velký výběr…
Viděla například pobořený statek, který nyní přetékal zbídačenými chudáky a ve kterém by si mohla pro sebe jistě ubojovat prázdnou místnost. Celé slumy pak byly plné shluků propojených chýší, kde jen skuhrali žebráci a mrzáci… a v neposlední řadě si vzpomněla na prastaré ruiny, kde potkala Cizince a kde si uprchlíci dělali improvizované stany mezi zapomenutými kameny a polorozpadlými zdmi…
Místo tedy stačilo vybrat – a poté se musela rozhodnout, jak si v něm vybojuje své místo – zapadne mezi chudáky nebo je všechny vyžene? Skryje se v osamění nebo v davu? Ruku měla volnou, tyhle slumy byly obrovské, a pokud neměla vysoké nároky na pohodlí, mohla volit, jak uznala za vhodné.