Čas se schovat

Nejenom, že jsem měla štěstí, ale ještě jsem neviděla žádné strážné. Ale zase je pravda… nejspíše budou prohledávat vyšší úrovně a pak půjdou sem, do těch nejnižších úrovní. Proč? Bude těžší najít někoho, jako jsem já zde, než někde v úrovni královské zahrady.

Dokonce se mi podařilo najít jeden šrot, automaton, který byl poháněn magií. Věděla jsem princip magie a to, jak je možné, že něco je poháněno magií… ale technologie byla trochu mimo mojí specializaci. Proto nebylo ani překvapení, že jsem musela použít sílu na to, abych vůbec krystal dostala do míst, kde jsem čekala, že by mohl být. Neodpustila jsem si několik usyknutí a pár elfských nadávek, protože tento krystal nebyl zpracovaný, a tak nebyl zrovna dvakrát ideální… ale… hlasité klapnutí mi řeklo, že moje práce je tady hotova.

Odstoupení a tok energie je více než viditelný. I lajk v magii by cítil, jak tento šrot nyní má něco jiného… ale též by viděl, že je něco špatně. Stačilo málo a já měla rukáv přes svoje ústa a nos, snažící zabránit tomu pronikavému puchu dostat se dále, než bych chtěla. Navíc jsem neměla daleko od toho, abych ukázala mému výtvoru to, co jsem před pár hodinami jedla, a tak bylo nezbytné, abych ukročila několik kroků zpět.
„Proboha,“ řekla jsem, dívající se na něco, co byla abominace, která… za A byla neskutečně odporná a za B… zajímavá, že leckteří mý bývalí kolegové dali cokoliv, aby ji mohli zkoumat byť jen pár minut. Vytvořila jsem život… nebo mi to tak aspoň připadalo…
Vzala jsem jeden z krystalů, který jsem získala původně a přejela přes něj prsty… „Zajímavá magie… něco mi říká, že jste mi nepomohli vytáhnout energii z těch chudáků, ale střepy jejich samotných,“ zasmála jsem se a přemýšlela, jestli se mám vrátit na místo činu. Na místo, kde jsem někomu vzala energii a nejspíše jej dala do tohoto stroje…
„Tyto experimenty ale nemohu provádět zde… na toto by se brzo přišlo…“ řekla jsem si a popošla trochu blíže vůči tomu, co jsem stvořila. Bylo mi jasné, že čím déle budu u tohoto automatonu, tím blíže budu mít ke zvracení, ale… nyní jsem darovala život něčemu mrtvému.

Chvíli jsem to ještě pozorovala do momentu, kdy mi žaludek připomenul ten smrad navzdory oblečení a já udělala jediné, co jsem mohla udělat. Odstoupila několik kroků dozadu a začala mířit svou magii do krystalu, který tohoto tvora živil a snažil se udržet v této realitě (44). Většinou tyto krystaly explodovaly, ale… u magie Hlasů bylo slovo „předpokládané“ a „většinou“ ve velkých uvozovkách. Musela jsem získat místo, kde toto můžu prozkoumat… ulice se brzo začne hemžit vojáky a pokud si najdu nějaké klidné místo? Nikdo mne nenajde a já budu vědět o trochu více, čemu vlastně čelím...
Jakmile abominace byla pryč, tak jsem se vydala hlouběji do města ve snaze najít nějaké místo plné mrzáků, ze kterých si udělám více krystalů a já si ten dům vezmu pro sebe. Nikdy bych netušila, že si budu zahrávat tak blízko neznámé a nejspíše zakázané magie… ale jak to vypadá? Je to moje jediná šance jak přežít…

Z jiného světa

Je to ponurá práce hledat mezi chudáky ty, kterým trocha síly a vůle k životu přebývá, a brát jí za svou vlastní… ale Kaedor je odhodlaná se zbavit kletby a je přesvědčená, že není jiný způsob.
Scénář se pokaždé opakuje se stejným účinkem… a stále neví, co si za to hlasy žádají. Stále neví, co se stane s těmi, které takto pro Hlasy označí…
Vezmou si jejich životy, až vykoná své kouzlo? Nebo je promění ve své nevědomé služebníky? Nebo jen budou navždy vysávat s každým dnem trochu energie, aby museli ti chudáci splatit dluh, který ona tvoří? Začnou k nim mluvit jako k ní?
Ona se může jen dohadovat.
Práce jí ale jde snadno od ruky – zvlášť vzhledem k tomu, že už se přestala zamýšlet nad tím, jaké důsledky by to mohlo mít. Musí riskovat, pokud se té kletby chtěla zbavit… a bylo to pořád lepší než riskovat své vlastní tělo… nebo jeho znetvoření.
Brzy má všechny krystaly, které chtěla… a dokonce najde i jednoduchý plátěný vak, který si může hodit přes rameno a svou novou sílu v něm schovat.

Začne pomýšlet na to, jak by jí využila… lámání kleteb není nic snadného. A navíc, tuší, že je s ní stále nějakým způsobem spjat inkvizitor, který jí to způsobil. Nemá žádnou představu, jak by se jemu mohli jevit ty Hlasy… pokud je vůbec slyší někdo jiný než ona a ten podivný Cizinec…
Možná, že ani žádné neexistují a jedná se jen o všemožné vedlejší důsledky té kletby… však nic není známo o těch, kteří přežijí, aniž by uhořeli.
Nejprve se rozhodne své nově nabité zdroje vyzkoušet… a začne se poohlížet po místě, kde by našla nějaké porouchané automatony…
To je práce těžší, než by se dalo čekat. Však každý schopný technolog je uvnitř města… a ví se, že ani už nepoužitelně rozbitý automaton by se neměl nechat válet jen tak na ulici. Není to příliš bezpečné.
Naštěstí pro ni, slumy jsou opravdu hodně divoké místo. Musí projít několik smetišť a zaneřáděných koutů, než nalezne jednu zrezlou kostru umělého stroje… všechno cenné nebo použitelné už z ní bylo dávno strháno.
Ale to by nemělo vadit… některé části vnitřní mechaniky jsou stále na místě… a energie z krystalu by ho měla alespoň probudit. Nebude se schopný hýbat kvůli té rzi, ale o to snad lépe. Alespoň do slumů nevypustí funkčního robota s naprosto neznámými úmysly…
S trochou surové síly dostane krystal na místo pro něj určené v zádech stroje. Jeho hlavová část vzdáleně připomíná lidskou tvář, ale krystalické oči už někdo dávno vyrval a prodal. Jeho nohy chybí docela a ruce jsou jen spletenec drátů a rezavých podpěr. Torzo se alespoň zdá být zachovalé.
Sleduje s napětím, zdali se tenhle šrot vůbec začne hýbat.
Energie začne proudit, toho si všimne rychle… ale místo toho, aby se snažil uvést do pohybu… začne se měnit. Kaedor sleduje, jak na robotické kostře začnou rašet nafialové kusy slizu, které začnou rychle doplňovat ztracené části... jen v oblasti nohou se začíná tvořit beztvará louže rychle se vypařujícího rosolu.
To, co jí ale vyvede z míry nejvíc, je, že na hlavě robota začne rašit… tvář. Pokroucená, nelidská a odpudivá. Ztuhlé vrstvy rosolu začnou tvořit odporně páchnoucí kůži… jen prázdná, útlá škvíra místo úst a žádný nos…
Dvě upřené, mrtvé oči, které nehybně zírají před sebe. Do tváře Kaedor. Žádné emoce. Žádné myšlenky. Žádný život – jen tichý pohled… pohled z jiného světa.
Ta… ta věc, ta zrůdnost… je docela a naprosto tichá. Ani skřípnutí není slyšet… ale kolem ní se šíří odporný zápach hniloby a zkaženosti, ze kterého se elfce zvedá žaludek.
Tohle je stěží pokus o parodii člověka, ty mrtvé ztuhlé oči, beztvará tvář. Něco na pomezí člověka – odporný pokus.

A přeci… v těch fialových panenkách je vidět inteligenci. Podivnou, pokroucenou inteligenci v tom pohledu. Není to jen manifestace magie… ta věc žije.
Nějakým způsobem.
Avšak nehýbe se to.
Jen to leží ve slizu a zírá před sebe. Podivná amalgamace živé bytosti a stroje… skrz fialové naslizlé maso stále prosvitují části automatona, kterého použila jako základ.
Možná na tom vidí i něco odporně fascinujícího. Jak obrovská musí být ta síla, když dokáže vyvolávat život, maso a krev, z čirého vzduchu? O tom se nesní ani nejmocnějším čarodějům…
Ať už je to cokoliv, dlouho to v tomhle světě nemůže existovat. Je to selhání – a nestvůra k tomu.
Je jen dobře, že se nachází v opuštěném koutě a že ten zápach ještě nikoho nepřilákal. Kdokoliv kdo by tohle… stvoření… viděl, by hned rozpoutal masovou paniku…

Co jsou Hlasy zač

Klečící hned vedle dotyčného, snažící použít kouzlo známého Thar’A’Kara, který byl známý svou vynalézavostí pro některé… pro další zase tím, jak moc krutý a bezcitný byl.
Jakmile jsem ale spustila kouzlo a v ruce se mi začal formovat krystal? Cítila jsem něco jiného, než jsem chtěla. Místo menšího krystalu čisté energie… to byl krystal velký, jak má dlaň a na dotyk, jakmile mi spadl do dlaně? Skoro jako kdybych se opět dotýkala té země, kterou jsem cítila v té pevnosti. Povzdychla jsem si a dlaní přejela přes obličej dotyčného s menší elfskou modlitbou. Vědoma jednoho… cokoliv se stalo nebylo dobré. Přesto jsem neplánovala dotyčného zachraňovat. Cokoliv s ním udělaly hlasy bylo tak nenapravitelné, že jsem s tím nic nemohla udělat.

„Deset takových… možná dvacet… pak můžu zkusit zlomit tu kletbu zvenčí… otázka je jedno. Tolik energie bude těžké samo o sobě ovládat a k tomu… je toto ještě tak strašně pokroucené. Snad Hlasy budou ochotné pomoci,“ povzdychla jsem si a začala hledat svou další oběť. Chudáků v tomto městě bylo dost, jen šlo o jedno. Energii jsem si nemohla vzít z každého. Čím více měl energie, čím méně byl zničený životem? Čím větší zapálení na to, aby žil? Tím více energie jsem si mohla vzít za normálních okolností… i bez uškození na životě. Jediné, čeho jsem se bála a dávala jsem si sakra bacha byl ten runový trpaslík. Nějak jsem tušila, že ten automaton nebude úplně nadšený, pokud zjistí, že jsem já jedna z nových epidemií. Navíc… získávat energii ze strojů od technomancerů bylo neskutečně složité. Nebylo tedy překvapení, že se jednalo o nejlepší zbraně proti mágům, krom zkušených mágů.

A tak jsem pokračovala. Můj cíl byl získat 5 krystalů (76), abych jich tedy měla celkově šest a pak se dala do nějaké hospody, kde bych si dala něco k jídlu a začala přemýšlet o tom, co bude dříve. Jestli hlasy, které mne kontaktují a budou chtít směrovat mé kroky jinak, než takto… nebo Cizinec? Nebo snad armáda? Kdo ví.

V tom mi byla vnuknuta myšlenka… popadla jsem jeden krystal a šla hledat nějaký rozbitý automaton… byl čas zkusit krystal použít na stroji, kterému takto vnuknu život. Nevěděla jsem jak opravit automatony… ale stačilo mi vědět jedno. Jak se i rozbitý automaton začne chovat, protože jak jsem pochopila… většinou se chovali podle toho, jaká do nich byla vložena mana. Někdo byl impulzivní a chtěl destrukci? Berserk. Léčitel? Snažil se všem pomoci… nyní jsem měla první možnost vidět, co jsou Hlasy zač v reálném světě... nebo v lepším případě jim otevřít schránku do tohoto světa, byť jen dočasnou. A šlo mi jen o jedno. Najít… nějaký… nepoužívaný… automaton (98).

Temné kouty a temnější kouzla

Situace je vážná a žádá si zoufalé kroky – obrácení k zakázané magii… ač je to stále lepší, než kdyby se pokoušela praktikovat nekromancii nebo nejrůznější jiná temná umění.
Ale ona vždycky věděla, že to byly jen projevy slabosti v Cechu a v akademiích, ve kterých působila. Cožpak existovalo něco jako moc, která se klanila před nějakými pravidly? Ne – byly to jen hry, které hráli slabomyslní čarodějové, kteří se báli svých vlastních sil… a sil svých učedníků.
Ona nikdy žádné takové starosti neměla… a tohle kouzlo bylo vlastně docela primitivní. Vyžadovalo jen málo její vlastní energie, takže by nemělo hrozit, že by se zaživa upálila… k tomu by mohlo dojít teprve až poté, co by se pokoušela všechnu tu energii použít… ale existovali i jiné způsoby, jak krystalickou magii využít než jednoduché zaklínaní.
Mnoho rituálů například – v těch by figurovala pouze jako médium pro energii z vnějších zdrojů… ale u kletby jako byla tato, si nikdy nemohla být jistá s tím, co se stane, když bude něco zkoušet.

Nebylo těžké najít nějakého chudáka, který se choulel v tmavé koutu – a nikdo nedbal na další skrytou postavu, která vypadala, že jen jde tomuhle žebrákovi v marné naději probrat kapsy.
Vyslovila zaklínadlo – tentokrát nikoliv v elfštině, ale v jiném, prastarém jazyce, který náležel Thar’A’Karovi… slova temnější a nechvalnější než výsostná řeč elfů.
Jakmile je vyslovila, uslyšela v ozvěně zašumět šepot Hlasů – jako v odpověď. Viděla, jak se oči mrzáka prudce otevřely… ale nevydal ani hlásku. Opět v nich viděla hrůzu – stejnou, jako v očích té strážné… ale pak byla pryč. Oči se uklidnily. Zůstaly otevřené…
Slabá fialová záře se začala motat mezi její dlaní a tím chudákem – viděla, jak se krystal formuje v její ruce – byl větší, než čekala. Pulsoval fialově. Na dotek hřál daleko víc, než měl. A bylo v něm také víc energie, než očekávala.
Když ho sevřela v dlani, měla pocit, jako by v něm cítila vibrace – jeho tepání jí připomínalo pulsy živého masa…
Pohlédla na muže a zkontrolovala ho – jeho víčka nesklapla, očím ale chyběl ten živý lesk… rychle zkontrolovala, zdali si ho Hlasy nevzaly.
Pořád dýchal, klidně jako spící. Byl na živu, ale to kouzlo mu něco udělalo.
Měla z toho nepříjemný pocit, protože nevěděla, co se stalo. Ale mělo to něco společného s Hlasy. Mohla i tak pokračovat dál. Tohle město mělo víc než dost ubožáků na to, aby mohla nastřádat tolik kamenů, kolik mohla nést bez toho, aby vypadala podezřele.
Otázka jen byla, jestli se to odvážila udělat… a pokud ano, na co tu nasbíranou energii plánovala použít?

Příprava na cestu... příprava na útěk...

Všechny mé řeči a prosby, každé mé slovo a ani náznak toho, že by hlasy chtěly odpovědět. Čekala jsem a čekala, stojící a hledící před sebe s pohledem, který by leckterému dost napověděl, jak se asi cítím. Neměla jsme daleko k tomu, aby mi zaskřípěly zuby… prsty stažené v pěst, nehty zarývající se do kůže a mé hluboké dýchání říkalo jen jedno. Byla jsem podrážděná a to dost… ale i tak jsem se jen zhluboka nadechla, zavřela jsem oči a vydechla.
„Fajn… dříve či později se mi někdo ozve, ať již vy, nebo cizinec,“ řekla jsem a vyšla jsem ven na cestu mezi chatrčemi a rozhlédla jsem se po okolí. Nebylo asi tak těžké i po chvíli hledání najít někoho, kdo spal a já z něj cítila, že je živý.
Zakázaná magie, něco, co by mým studentům za normálních okolností zaručilo vyhnanství, ne-li rovnou vězení, zamyslela jsem se a klekla si k spícímu muži, který byl ve svých třiceti, chyběla mu ruka, kterou měl ošetřenou a dokonce část ucha. Nejspíše voják, řekla jsem a jednu ruku jsem otočila dlaní vzhůru a druhou mi přiložila na hrudník.
„Ymag' law'nafh ah hai ya,“ řekla jsem a začala jsem tak kouzlo. Proces kdysi byl vytvořen na to, aby si mágové vlastní přebytečnou manu, životní energii, dokázali transformovat do fyzické podoby, kterou později mohou využít na kouzla. Existoval ale kdysi mág, Thar’A’Kar, který mnoho kouzel překroutil na to, aby je mohl použít na své masivní kouzla. Jedno město tímto konkrétním kouzlem změnil na město duchů, když přes 500 lidí změnil na krystalickou podobu jejich životní energie… nikdy se nezjistilo to, co se s ním stalo, kouzlo ale zůstalo světu známo.
A já? Použila jsem jej párkrát jako experiment na magických tvorech, kterým jsem jim vzala část energie a tu přetvořila na manu, kterou jsem pak mohla využít později. Doteď si pamatuji, jak mi můj mistr říkal, že doufá v jedno. A to, že ty krystaly jsou z mé vlastní many… sama jsem se zasmála a začala přeměňovat manu dotyčného do krystalické many ve své ruce. A to ve snaze jej připravit o energii, kterou získal ve spánku. Nyní zde ale bylo ale pár záležitost, které jsem musela brát v potaz. Bylo to déle, než dekáda zpět, kdy jsem toto naposledy použila. Za druhé… jsem neměla předtím to prokletí a za třetí? Byly tu ty Hlasy… (17)
Seženu několik krystalů… tolik chudáků je tu dost… jen se o něco déle prospí, nic víc. Navíc… krystaly poslouží buď na cestu pryč, nebo na iluzi, aby mne nikdo nepoznal…

Kam dál?

Po svém přistání začala Kaedor tiše mluvit pro sebe, jako by oslovovala Hlasy samotné… ale nebylo vůbec jisté, zdali ty běžné řeči rozumí. Elfský jazyk na ně měl nějaký vliv… ale ani poté to nebylo tak úplně jisté – možná jen dokázali lépe pochopit její myšlenky, když je vyřkla ve svém rodném jazyce.
Necítila tady a teď jejich přítomnost – ani jako šepot, který už se naučila znát. Stále věděla o jejich energii, která se kolem ní motala, ale vzhledem k tomu, co dokázali, tohle nebyla žádná skutečná síla. Možná dokonce jen zbytky, které na ní ulpěly, když byla u studnice, ve které je poprvé zaslechla.
Jak moc se o ní skutečně zajímaly? Právě nyní jí neodpovídaly, mlčely beze slova. Kolika lidem nabídly to, co jí? Jak hluboko mezi běžným lidem už byly? Dovedla si představit, že něco tak mocného by s myslí běžného prosťáčka dokázalo udělat docela děsivé věci…
Ale prozatím měla problém s tím, že netušila, co vlastně chtějí – no a vlastně ani jak je pořádně přivolat.

Věděla, že se zajímají o životní energii lidí… a dle slov Cizince nebyly všemocné – ne dokud nebyly „blíž“. Jak silní budou až toho docílí? Kdo ví…
Právě nyní si musela vystačit sama. Zpozorovala, že zatímco uvažovala, sliz se docela vypařil a zůstal zde jen podivně vyžraný kráter. A ani ona svými smysly nebyla schopná z něj cítit podivnou magii Hlasů. Hned tak je žádní čarodějové neobjeví. Takže pokud se nechá chytit, všechno padne na její hlavu.
Cizinec se stále neobjevil a hostinec byl prázdný – mohla ho déle prozkoumávat a najít nějaké zásoby, popřípadě se podívat po nebohém putykáři… mohla také vyrazit zpátky ven a projít se po slumech a zkusit si zas najít cestu zpátky dovnitř města…
Nebo zjistit něco víc o Hlasech… oslovit je znovu? Chtít po nich něco víc? Právě teď na ní vůbec nereagovaly… a nebyla si jistá, zdali nebude své štěstí pokoušet až příliš dalším vyvoláváním.
Pokud by kvůli nějakému jejímu požadavku doslova vypařily dav kolemjdoucích, pozornosti městských čarodějů už by určitě neušla. Nejspíš po ní už na té strážnici vyhlásili pátrání.
Měla volnou ruku – její zranění byla uzdravená, nabrala už dříve nějakou sílu a měla alespoň trochu slušné oblečení. Základní potřeby vyřešené… bylo jen na ní, co se pokusí udělat dál.

Síla pod kontrolou... ale za jakou cenu?

Teleportace byla mnohdy založená na různých teoriích… jedna z toho byla to, že si každý představoval dveře, které se otevřou na dvou místech. Mág je schopen toto propojení udržet natolik dlouho, aby prošel… další si mysleli, že je to odhmotnění, přesun jednotlivých buněk… dokonce i technologové měli své vysvětlení… na konci dne bylo stanoveno, že magii je možné pojmout, jak kdokoliv chce… výsledek je stejný.
Jen nyní to, co se mi povedlo bylo něco, co jsem neviděla. Překvapená tím, co se stalo jsem jen polkla a nechala vše být takovým, jako to bylo. Pohled zpět mne ale překvapil o to více… destrukce? Nebylo přeci možné, aby teleportace udělala něco takového…

… ale bylo. Po dopadu jsem si všimla toho slizu, který jsem měla na ruce a na zemi. Vydechla jsem a zvedla jsem se z pokleku… všichni byli pryč. „Jak překvapivé,“ řekla jsem a podívala jsem se vzhůru, kde jsem cítila, že nechybí střecha. Vážně to byla teleportace… jen destruktivnějšího rázu.
Zhluboka jsem se nadechla a podívala jsem se na své dlaně… žádné spáleniny…
„Heh… takže používáte mé tělo jen jako zprostředkovatele kouzel… a jen živíte mé kouzla, bez toho, aby mi tekli tělem?“ Zeptala jsem se Hlasů, jako kdybych čekala odpověď a pamatovala si na mé vlastní slova. Nejmocnější artefakty světa nemůžou být drženy jen tak někým… artefakty jsou samotné entity, které jsou schopné kohokoliv zničit… a pokud dotyčný neumí pracovat s magií? Sežerou je rychleji než vyhladověný kojot mršinu.
„Nemáte někoho lepšího? Sama jsem se k artefaktům dostala… musím ale říci, že když mi to začalo trhat pokožku, tak jsem radši stáhla ruku,“ usmála jsem se sama sobě při vzpomínce, kdy jeden z artefaktů elfů se mi dostal pod ruce a já měla co dělat, abych o tu ruku nepřišla. I když ten dotyk… byl jako ta nejlepší droga, co jsem kdy měla…

„Fajn… hádám, že zlomení pečetě nebude úplně tak jednoduché…“ povzdychla jsem si s vědomím, že mi pomohli zlomit pouta za cizí život. Co budou chtít za pečeť od samotného pontifa? Město? „Mohu vidět Cizince? Docela ráda bych slyšela jeho interpretaci… nebudu chodit po městě a tahat z nevinných lidí životní energii jen proto, abych vám dělala zábavu,“ řekla jsem trošku povýšeně s tím, že můj trpký úsměv mluvil za své. Věděla jsem moc dobře, že v nynějším stavu jsem jen jejich loutka a pokud mi řeknou, že mám tancovat? Asi budu muset, jinak mne donutí. Nedivila bych se, kdyby do mne začali hustit magii jen proto, aby mne trošku spálili. Vypadalo to, že jsem dostala životní možnost se ukázat a pokud ji nevyužiji, tak nejspíše shniji v žaláři… nebo budu o hlavu kratší, protože již nyní jsem měla na sobě vraždu jednoho strážného a možná nyní i někoho… pokud nějaký chudák byl na místě, kde jsem se teleportovala.

Síla pod kontrolou

Když Kaedor vyskočila na parapet, už slyšela ruch. Někdo musel vycítit co se stalo… možná ne přímo čin Hlasů, ale určitě to, že jeden život se vytratil a že energie Kaedor byla nyní volná. A ona tady neplánovala zůstat tak dlouho, aby jí někdo přišel vyšetřit.
Cítila kolem sebe zase proudy magie – ale s její kletbou to nebylo ani zdaleka dost na to, aby se dokázala přesunout sama.
Musela zmizet – a to rychle. A potřebovala jít na místo, které znala, které si dokázala vybavit v živé představivosti. Nemohla si dovolit skončit roztrhaná někde v éteru cestou… její vzpomínky na vnitřek Akliany byly příliš mlhavé… musela do putyky, kterou před nedávnem viděla a navštívila s cizincem. Tu si jistě dokázala vybavit
Vyslovila své přání jako zaklínadlo v elfské řeči – opět pocítila podivný pocit odhmotněnosti, ale tentokrát byla lépe připravená. Sama cítila na dosah ruky energii Hlasů a byla v pohotovosti jí využít – a dát jim co nejméně příležitosti její přání pokroutit. Stále si nebyla jistá cenou, kterou vyžadovali, ale musela doufat, že dokáže tu energii ovládnout.
Cítila se daleko jistější, než když zkoušela uvolnit svá pouta… a víc pevně za otěžemi své vlastní mysli.
Zaslechla jen vzdálené šepoty a neslyšela ani nic rozeznatelného, když uviděla, jak se krev na jejích dlaních mění v popel a svět kolem ní se rozmazává.

Ale Hlasy nevládli magií jako ona. Jejich síla pocházela z jiných, lidem neznámých míst – a měla jiné projevy, které Kaedor nedokázala ani zdaleka tak dobře ovládat.
Uvědomila si, že se nepřemisťuje skrz éter samotný, ale že odhmotněná letí přes hradby. Necítila vítr ani vzduch a když pohlédla pod sebe, neviděla své končetiny… takže o nějakou, podivnou formu teleportace se určitě jednalo.
Ještě se stihla ohlédnout a chtěla se podívat na okno, ze kterého vyletěla. Ale místo něj tam byl jen velký fialový kráter. Téměř celá ta místnost musela být spálená něčím, co muselo připomínat fialový výbuch energie.
Než se mohla víc vynadívat, svět změnil svou podobu a ona dopadla na tvrdou dřevěnou podlahu. Už při prvním momentu se dřevo začalo měnit v podivnou, rosolovitou hmotu.
Zhluboka se nadechla a rozhlédla. Byla přesně tam, kde chtěla být – v putyce, kterou před nějakou hodinkou opustila. Část dřevěných planěk, na kterých přistála, se proměnila ve fialový sliz, který nyní cítila na rukou a který se rychle vypařoval. Kolem ní tak zůstal malý kráter jako vyžraný od kyseliny.
Zvedla se – cítila se téměř dobře, nabitá energií. Ale v pozadí stále vnímala neustávající přítomnost energie Hlasů. Nevěděla, zdali naslouchaly jejím myšlenkám – jestli vůbec chápali, co to je její mysl… ale někde kolem ní byly. Začínala rozumět, že zde jednala s něčím natolik cizím běžným bytostem, že se nedalo o jejich úmyslech nebo plánech vůbec mluvit.
Uslyšela zděšený výkřik – to musel být putykář nebo někteří hosté – než se zvedla a soustředila smysly na své okolí, putyka byla prázdná a ona byla sama.
Byla zas tu… ale tentokrát měla k ruce podivnou, zvrácenou moc Hlasů a věděla o jejich „požehnání“ trochu víc.

Útěk

Mráz po zádech mnou proběhl rychleji, než jsem si uvědomila, co se vlastně stalo. Svět se zastavil a já vydechla, schopna stále cítit a hýbat se, přesto vše kolem mne se zastavilo.
Pohyb okolo mého těla nebyl přirozený, dokonce jsem pod prsty cítila, že se mi země téměř vlní a prohýbá, jako kdybych stála na kusu masa.

Nebylo tedy ani překvapení, že jsem si zakryla uši a chytila se za hlavu v moment, kdy mi v hlavě začala ta hádka hlasů… ve snaze se to utišit, tlačící na své uši bez jediného výsledku až do momentu, kdy všechny na ráz řekly dvě slova a já měla co dělat, abych se leknutím nesložila na zadek. Nebylo to příjemné… ani trochu.


Svět se ale rozběhl a jak vše rychle započalo, tak vše rychle ustalo. Zvuk cinknutí železa o kámen mne donutil se podívat dolů na své ruce, schopna je zase ‘vidět‘. Byla jsem bez pout, uvědomila jsem si a podívala se na tu strážnou, ze které jsem byla schopná vidět absolutně všechno. Zakryla jsem si rukou pusu a čekala, co se stalo… a i když jsem viděla, že dotyčná musí prožívat definici agónie a psychologického teroru, ani já a ani ona jsme nevydali žádnou hlásku, a to ani v moment, kdy se její tělo proměnilo v prach.
Dalších pár kroků až do moment, kdy se má ruka zastavila o hranu okenice a já věděla, že musím jednat. Oblékat se do jejího oblečení byl nesmysl… přišli by na to. Moje magie by nebyla dost silná na to, abych dokázala napodobit její vzhled a brzo bych se sama změnila v popel…
Vyjít ven… byla sebevražda… nejspíše se sbíhali všichni mágové pevnosti a pokud dotyčný, který mne měl prověřit byl blízko? Nedivila bych se, kdyby se sem brzo teleportoval. Tedy… teleport fungoval na bázi, že musíte vědět kam přesně chcete být teleportováni, nebo to nevyjde.

Čapla jsem svou kápi a uvědomila si rychle to, co ty Hlasy chtějí. Chtějí lidskou energii… nebylo normální, aby někdo jen takto pohltil a změnil někoho v prach… navíc sami řekli, že jsem měla přání a toto byla její cena. Pouta a cena za to byl lidský život… nevinný lidský život.
Polkla jsem a vystoupila k okenici se slovy: „Nevím, jak moc mne posloucháte… ale potřebuji se odsud dostat. Propůjčte mi svou sílu na teleportaci a já vám hned dám to, co si žádáte, jakmile budu v bezpečí,“ nevědoma toho, jestli musím mluvit, nebo stačí myšlenka v moment, kdy jsme se postavila do okna. Nevěděla jsem, jak vysoko jsem, ale bylo mi jasné, že pokud toto okno není zamřížované, bude to dostatečně vysoko, abych se bez magie zabila v případě útěku.
Hlavou mi probíhalo mnoho myšlenek… mnohé z nich i ty, že budu muset využít hlasy na pomoc sama sobě, vědoma si ale i toho, že jestli jsou vážně v mé hlavě a já budu myslet na zradu… oni to budou vědět dříve, než si to sama uvědomím. A co pak?
S tím jsem se kousla špičákem do dlaně a tleskla se slovy: „Sai a Thar A SI!“ Jsem ruce rozmáchla a použila kouzlo na teleportaci, abych se dostala do toho baru, kde jsem mluvila s Cizincem (98).

Moc a síla

Kaedor se začala očišťovat, což strážná sledovala s mírným podivem – nejspíš čekali, že jediné, co jejich nová čarodějka chce, je trochu si opláchnout tvář a zbavit se toho nejhoršího… ale nebylo na téhle strážné o tom přemýšlet – dokud nedělala nic, co neměla, neplánovala jí bránit.
Snad jí to jen utvrdilo v přesvědčení, že elfové jsou podivná stvoření.
Když se k ní poté obrátila s prosbou, strážná pochopitelně zavrtěla hlavou: „Bohužel, slečno – já k nim ani nemám klíče-“
A právě v tom momentu se Kaedor pokusila kouzlit. Pouta začala pohlcovat její energii a nedovolovala jí se jich zbavit… cítila jen, jak její vlastní síla ubývá – jen díky tomu, že použila zaříkadlo, mohla doufat v nějaký efekt. Jenže vteřiny ubíhaly a ani to se nezdálo, že by zafungovalo.
Kdyby tato pouta dokázal každý otevřít zaklínadlem, jaký by mělo smysl s nimi zajišťovat čaroděje?
Strážná podezřívavě pozorovala, jak Kaedor stála před ní. Právě otevírala ústa, aby nejspíš něco řekla nebo jí napomenula.

V té chvíli Kaedor ucítila, jak se věci kolem ní… pokřivily. Byl to jediný krátký okamžik, jako úder blesku… jako by něco odpovědělo na její volání v prastarém elfském jazyce.
Nejprve měla pocit, jako by se podlaha pod ní stala živou, masitou, tepající hmotou. Pak v záblesku jasu uviděla celou místnost kolem sebe ztuhlou v čase – tak čistě, jako kdyby měla své vlastní oči… až na to, že svět byl v odstínech fialové.
A pak uslyšela Hlasy – nekonečný, nerozeznatelný zástup šepotu v jazycích dávno zapomenutých. Znělo to jako by se v jediném momentu spustila bouře a každý hlas byl jednou kapkou.
Její oči se zaostřili na pouta a pak na ženu, ztuhlou v čase, aniž by je ona ovládala nebo vlastně cokoliv dělala. Jako by se něco… cizího dívalo jejíma očima.
A pak se všechny hlasy spojily do jediného, který zahřměl uvnitř její hlavy:
,,Žádost! Cena!"

A svět se rozběhl. Překvapeně zamrkala – pouta z jejích rukou spadla, jako by je otevřela klíčkem. Zachrastila o podlahu a zůstala tam ležet, jako by je tam něco odhodilo.
A Kaedor byla opět volná. Zas pomocí své magie viděla… a dívala se do tváře strážnice, která jí měla hlídat. Svými nadpřirozenými smysly dokázala cítit strach, který ženu sevřel. Hluboký, neuvěřitelný děs… ale žádná bolest. Jen hrůza – utrpení duše.
Žena se zoufale pokoušela křičet: Její ústa se na prázdno otevírala, její oči se upíraly přímo na Kaedor… ale nevycházela z ní ani jediná hláska. Byla bez dechu a po chvilce se docela přestala hýbat, ztuhla a barva se ztratila z její kůže… Kaedor brzy uviděla proč.
Přes její tvář se začínaly šířit fialové skvrny, ze kterých tiše vycházely výpary stejné barvy. Kaedor viděla, jak se zevnitř prodírají ven obličejem, očima, ústy… a mění maso v popel, popel v prach a prach v čistý vzduch.
Než stihla Kaedor k ženě vykročit, byla pryč. Na zem se tiše sesunula hromádka šatstva, zbroje a zbraní. Štít se zakymácel a přepadl dozadu.
Ať už ta žena byla kdokoliv, Hlasy si jí vzaly. Stáhly jí za sebou do hlubin a do temnoty? Nebo se nakrmily její životní energií? Nebo to byl jen nešťastný důsledek její snahy vymáčknout z ní všechen vzduch?
Tak či tak… měla by jednat rychle… nebyla si jistá, jestli tohle… tuhle podivnou magii mohli mágové cítit, ale určitě se po ní brzy začnou shánět strážní.
V místnosti si všimla úzkého větracího okna, kterým se může pokusit protáhnout… ale neví ani, jestli je pod ním něco, na co by mohla bezpečně spadnout. Jediný druhý východ jsou dveře samotné.
Nedokázala říct, o co si budou Hlasy říkat jako o svou platbu za podobné věci… ale rozhodně by nebylo dobré s nimi příliš riskovat.
Vždyť je právě viděla proměnit člověka v prach.