Past

Lehce jsem se usmála na jeho slova. Byla to přeci jen pravda, že s elfy se docela blbě povídalo. Hlavně já jsem nebyla nikdy nějaký hospodský povaleč, na druhou stranu… kontakt s živými bytostmi, které mne nechtějí zabít mi docela chyběl. Problém byl, že nikdo se nezmění ze dne na den… a to platilo u elfů dvakrát, když náš život byl tak dlouhý. Možná si proto Inkvizice dávala tolik záležet na tom, aby mne úplně zlomila a možná by se jim to i povedlo, kdybych nebyla tak zapšklá.
„Omlouvám se, že ve všem vidím léčku… myslím, že kdyby někdo prožil to, co já u inkvizice, tak by se bál od vás vzít i tu vodu,“ nevinně jsem se pousmála a upila opět trochu z mého přídělu vody.

Nakonec jsme se zvedli a já doprovázela strážného jako poslušný pes. Neměla jsem v tomto moc na výběr, když moje ruce byly tak trochu spoutané a moje magie byla ta-tam, až po té pachuti toho, co jsem mohla jen nazývat poskvrnění od těch Hlasů.

Už-už jsem si myslela, že budu ponechána samotná, ale v tom se ukázala žena, která na mne měla dohlížet. Tiše jsem si usykla a shodila ze sebe plášť, který mi kryl moje tělo a nějak jsem se nešikovně svlékla. Aneb rukávy byly trošku zlo, ale co jsem měla dělat…
Začala jsem se pomalu umývat a přemýšlet nad tím, co budu dělat, až se ukáže ten mág. Možná, vážně jen možná jsem byla jen paranoidní a možná taky ne. Napadlo mne použít nějaké to kouzlo… ale bylo tady to ale… jediné, co jsem byla schopna použít byla magie, která se zaříkávala. Aneb koncept magie byl, že kdo uměl magii ovládat nepoužíval zaříkávadla… pokud avšak je použil, tak umocnil kouzla.
Byla jsem zmatená… možná více, než kdy jindy. Brzo se ukáže mág, který nejspíše odhalí, že jsem prokletá… a ještě mám divnou magii od nějakých Hlasů. Na vrch jsem více méně slepá… neschopná kouzlit, ukázat svůj potenciál… s prokletím. Takže i kdyby vše vyšlo, tak budu nějaký řadový mág… mág, který je vážně jen střepem toho, čeho jsem byla.
Pak tu byly ty Hlasy… jediní, co mi nabízeli osvobození a ukázali mi, že i bez své magie mi dokáží vrátit zrak, musela jsem něco dělat… pokud se o nich dozví, tak mne opustí, aby se ochránili a já? Já budu na to popravena jako někdo, kdo nebyl schopný udělat nic víc, než prosit o milost.

Zvedla jsem se na nohy a rozešla jsem se ke strážné se slovy: „Nebylo by možné mne zbavit těch pout? Špatně si umyji svá záda…“ řekla jsem a jakmile jsem nastavila ruce, tak jsem tiše řekla: „Tsai,“ aneb elfský ekvivalent na slovo: „Uvolnit.“
Moment na to jsem koncentrovala svou magii na dvě věci… první, abych se zbavila pout a druhou hned na to, abych doslova vyrvala vzduch z dotyčné. Jednalo se o jednoduché kouzlo, kde někdo ztratí možnost dýchání a omdlí, nemůže mluvit a nástup je poměrně rychlý. Otázka byla… jestli toto kouzlo nebude tak trochu pozměněno mými kamarádíčky… Hlasy. (78)

Soukromí

Seržant na její námitky pokrčil rameny – ani ho to příliš nezajímalo a o nějaké důvody nestál už vůbec. Měl své názory a používat pro něj nesmyslné termíny a něco se mu snažit vysvětlovat bylo jako házet hrách na zeď.
Přívětivě se usmíval, zatímco mluvila a zareagoval teprve když začala mluvit o něčem praktičtějším – zdali by se mohla opláchnout. Přikývl a začal se zvedat:
„Jo, to je v pohodě – donesem vám vědro vody. Ale žádný velký soukromí vám nechat nemůžem – tak maximálně vás můžu dát odvýst na latrínu.“
A poté, když pokračuje ohledně těch prohlídek, seržant zas pokrčí rameny, nyní trochu dobromyslněji. Odpoví na její poznámky o důrazu na ně…
„Ani né – ale o čem si má našinec povídat s někým jako jste vy?“ zní jeho logická námitka. Nakonec se zasměje, zatímco se zvedá a dodá: „Vy elfové lidi moc neumíte číst, co? Za vším hledáte bůhví jakou léčku a zradu, nad vším děsně přemýšlíte, no a přitom by si člověk jen rád pokecal.“
Ještě se dál směje, zatímco rozdává rozkazy – vypadá to, že je vše zařízeno a Kaedor bude mít moment soukromí…

Po chvíli jí seržant pomůže se zvednout a doprovázena strážemi je odvedena do malé místnosti, která má jen nejnutnější hygienické zařízení – stůl s mísou vody a klozet, který nějaký chudák, co si znepřátelil velitele, určitě musí vynášet.
Už si myslí, že se jí dostane chvíle soukromí, až se za ní zavřou dveře – ale něco takového by nedovolili, s tím, jak jí hlídají. Objeví se žena v uniformě, která vejde za ní. Je také ozbrojená jedním z těch protimagických štítů, hlavu jí kryje helmice a ve tváři má unavený výraz průměrného Reyonského vojáka.
Postaví se ke dveřím a s neutrální výrazem hledí před sebe – větší soukromí než její odklopení očí se Kaedor nedostane.
Ale už když je v tiché místnosti, má pocit, jako by něco cítila… něco podobného, jako v té kanceláři. Avšak tentokrát je to slabší, daleko slabší. Může se na to zkusit soustředit, ale měla by si dát pozor, aby jí její stráž nezačala z něčeho podezřívat.
Tak nebo tak by si měla pospíšit, nejen kvůli podezření, ale protože brzy už tu určitě bude ten čaroděj – a nebylo by vhodné, aby to vypadalo, že chce oddálit setkání s ním.

Prohlídka

To, že mi nebylo nalito jsem si už ani nebrala k srdci, byla jsem ráda, že jsem vůbec byla schopna vůbec udržet skleničku… Inkvizice se dost bavila tím, že mé nevyléčené svaly nejsou schopny udržet už ani peříčko, natož sklenici vody, kterou mi dali jako příděl.

“Měla jsem štěstí,” řekla jsem, pravdivě a začala pomalu upíjet vodu. Mému hrdlu voda nikdy neuškodí a čím vice, tím nejspíše lépe.
“Nemyslím si, že elfové této válce, pokud se tomu tak dá říkat, nepomohli. Jde je on to, že Inkvizice dokázala velice dobře spalovat magické prameny… a když magická bariéra doslova shnila pod rukou mágů, mohli zapálit strom života. Tisíce let rostl, jen aby byl těmi fanatiky spálen,” řekla jsem zklamaně a trochu podrážděně, protože I když si tento hospodský myslel, že elfové nic neudělali… tak si to myslela absolutní většina města. Bylo dobře, že jsem měla svou kápi, aspoň něco jsem se dozvěděla.

Lehce jsem se protáhla a podívala jsem se směrem na toho dotyčného, který začal zmiňovat a opakovat více a více tu prohlídku. Nešlo tady ani nyní moc o to prokletí od Inkvizice, ale to, co jsem cítila, když jsem byla sama. Jestli je to někdo od Veličenstva… bude asi… ASI schopný. I když pokud i moje hrátky s ohněm brali jako něco výjimečného, mohlo to být také nějaké pako. Přesto jsem tuto situaci nechtěla podceňovat…
„Ale samozřejmě, takovéto prohlídky i u nás byly docela časté, nemůžeme přeci pustit jen tak někoho ke zřídlu many… když už jsme u toho… mohla bych si někam dojít opláchnout obličej a ruce? Nepotřebuji teplou vodu, pramen, nebo tak… jen nějaké vědro a trochu soukromí, pokud to tedy není proti vašemu kodexu. Pokud mne má vidět někdo od Veličenstva, ráda bych vypadala lépe než nyní,“ řekla jsem a usmála se na něj, čekající, jestli mne někam odvede.
„Potom bych si ráda ještě promluvila o těch… prohlídkách. Dáváte na ně docela velký důraz… jako kdybyste viděl něco, co jste vidět nikdy nechtěl? Já jen… jestli království vidí elfy jako nespolehlivé, tak aby nedošlo k něčemu, co bych si nepřála. Mám samozřejmě tyto pouta,“ zvedla jsem ruce a kývla směrem k nim a pokračovala: „Ale nerada bych vážně skončila jako exemplář na kříži, ukazující, že ti elfové, kteří nepomohli království, si nyní zaslouží trest… věřím v toto království, ale… jistě chápete, že delší doba s Inkvizicí mi trochu poštrachala nervy,“ zasmála jsem se a snažila se nějak předopatřit… hned tedy po tom, co budu chvilku sama. Muselo to mít důvod, proč se to stalo jen v moment, kdy nikdo v místnosti nebyl, ne? Chtěli mi ty Hlasy něco říct?!

Pokec…

Seržant jí pozdravil a vyslechl si její prosby – usmál se a obrátil se k jednomu ze strážných.
„Doneste nám něco k pití, desátníku! Vodu, ve službě se nepije,“ dodává ještě, zatímco oslovený voják srazil podpatky a vyrazil ven.
Mezitím se seržant posadil na židli proti ní a pohodlně se opřel. Hned se pustil do vykládání k jejím dotazům.
„Trocha Inkvizitní amnézie, co? Je to docela běžný. Jen se divím, že jste jim zvládla utýct – no, ale vždycky se tu a tam někdo najde. Jo jo, to jsou ty šťastnější. Už vůbec, když jste tady, to už máte to nejhorší za sebou. Královská rada Reyon jen tak nedá. A Akliana je pevnost sama o sobě.“
Uvnitř se objeví desátník a položí na stůl dva kalichy a džbán vody. Ta sice nevoní právě nejlépe, ale co se dá očekávat ve studnách města obleženého uprchlíky.
Seržant muži kývnutím poděkuje, nalije oběma, napije se a pokračuje dál.
„No, tak co si pamatujete posledního? Jeho svátost má prsty v celém světě – teď zrovna nedávno, tak měsíc to je, dostal Tomašinské vévodství – to je takovej ten kousek země na severu. No, ale oficiálně to znamená, že jsme jediná zem, která ještě nepřijala ,radu‘ inkvizice.“
Teď si Obulka ostentativně odplivne – Inkvizice není příliš oblíbená.
„Takže tak. Je to teďka docela jednoduchý, my proti celýmu světu.“ Na moment seržant zaváhá, než dodá: „No, pak jsou tu samozřejmě trpaslíci a elfové- no, teda vlastně, to jste vy, co? Poručík něco takovýho říkal. Teda, se vší úctou, ale možná jste s ním – jako s pontifem – měli něco udělat dokud jste ještě mohli, to vám teda řeknu. Vod trpaslíku bych ani nic nečekal, ale vy se vždycky oháníte samou ochranou světa a přírody – no, však na vás taky došlo. Ale Reyon, ten se jen tak nepoddá…“

Seržant je očividně ten typ hospodského patriota, který upřímně věří ve svou vlastní zem, ale žádný opravdový přehled nemá. To, co jí říká, není nic převratného, ani to nejsou žádné důležité informace… ale od něj nic lepšího očekávat nemohla.
I tak by si měla dát pozor na to, co řekne ona – neboť oba čarodějové naslouchají a dokonce i prostý léčitel bývá dost inteligentní na to, aby měl uši a oči nastražené – a pokud jim něco nebude sedět v jejích slovech, sice se neozvou, ale královským čarodějům to rozhodně řeknou.
„No – někdo od Jeho Veličenstva už je na cestě. Dneska potřebujem každýho čaroděje, co najdem. Však jen na to léčení,“ dodává poněkud melancholicky a kývne na jednoho z léčitelů, kteří jsou za ní.
„Nemělo by to bolet, taková prohlídka, pokud teda vím – je to jen taková nutnost, jestli vám můžem věřit. To víte, po ulicích a cestách dneska chodí ledasco.“

Pokec?

Byla jsem ráda, že mi věří moji rasu a ne, že by mi chtěli hned strhnout tu „kápi“ z hlavy, pokud se to tedy dá nazývat kápě. Normálně vypadaly trochu či úplně jinak… oblečení mágů bylo tvořeno umělci, kteří uměli látky dělat tak, aby mana mohla volně proudit k mágovi… sice to možná byl jen klam, ale to oblečení bylo vždy tak pohodlné. Ani bych nevěřila, že nyní mi tyto hadry byly fuk, na druhou stranu? No… to, že to trochu dřelo mi bylo asi jedno z důvodu, že Inkvizice se vyžívala v tom, co mi dělá… a spalování many skrz kůži též nebylo něco, na co někdy zapomenu.
Hlasitější vydechnutí při prozření z myšlenek, vědomost toho, že jsem většinu věcí vypustila mi nevadilo. Jediné, co mi utkvělo v hlavě bylo jméno Obulka, který se o mne asi bude starat.

To už jsem byla pryč, sedící a hledící na zem ve stylu, že jsem moc nevěděla, co mám dělat. Věděla jsem, že prohlídka bude, ale měla jsem se ji bát? Nikdo neviděl někoho prokletého, kdo by žil déle než pár hodin… a pak jsem tu byla já. Navíc na to někdo musel mít nějakou odbornost, ne všichni byli schopni cítit narušenou strukturu toku many…

Hledění do země mne ale docela znepokojilo… bylo to jako kdybych se začala propadat do země, byla mokrá a i proto jsem se nahnula k zemi, už-už se jí skoro dotýkající spoutanými rukami, jen aby sem někdo přišel s veselým hlasem, kompletně neschopný vyslovit elfské jméno.
„Sha bude stačit, dobrý den… hádám seržant Obulka?“ Zeptala jsem se a zvedla se, dělající, že jsem se jen protahovala na židli. Lepší, než aby si myslel, že plánuji utéct nebo tak.
Podala jsem mu ruku, pokud si přál si se mnou potřást a položila ruce před sebe, aby na ně viděl. Nikdy jsem u výslechu tohoto typu nebyla a pokud ano, vypadalo to úplně jinak, vedeno mágy a vůbec… škoda o tom mluvit.
„Pokud mohu dostat něco k pití, stačí mi samozřejmě voda, byla bych ráda. Též… pokud by mi někdo řekl, jak se věc vlastně má ve světe a v tomto městě. Více méně jsem přišla do města a dostala se nyní sem, takže…“ pokrčila jsem rameny a usmála se: „Nevím absolutně nic… samozřejmě, pokud máte něco lepšího na práci, tak v pořádku. Po cestě jsem tak unavená, že snad usnu i na této židli,“ zasmála jsem se, snažíc trošku uvolnit atmosféru ve víře, že nebudu vypadat jen jako někdo, kdo se snaží zdržovat. Možná jsem si vážně měla popovídat více s tou rodinou, nebo s tím trpaslíkem… s Cizincem asi ne, připadalo mi, že mluvil jako odborná kniha o magii, kde čtenář je začátečník a nevidí slova mezi řádky.

Výslech?

Důstojník si s pokývnutím poslechl její představení.
„Takže Sha’ra,“ zopakoval, aby se ujistil. Zapsal si její jméno na papír před sebou. „Divím se, že jste nevyrazila do Almúrienu, jako ostatní elfové. No – jeho Veličenstvo pro vás jistě bude mít uplatnění. Předpokládám, že tady nemáte žádné příbuzné ani známé, o kterých byste věděla,“ pokračuje úřednickým hlasem, zatímco něco poznamenává před sebou.
Po chvíli dopíše a zvedne se. „Obávám se, že bude těžké ověřit vaši totožnost. Ale pošlu někoho do cechu, aby se zeptal, jestli o vás nemají nějaké záznamy. To je asi všechno, co půjde dělat – ani jsem nevěděl, že jste elfka.“
Hlavou pokyne k její kápi. Alespoň je dost slušný na to, aby jí ji nesundal. Snad nechce vidět, co jí Inkvizice udělala.
Možná, že jí bude díky tomu, že je elfka více důvěřovat – nebo vůči ní naopak bude mít předsudky… těžko říct. Ale na rozdíl od jejího jména, na rasu by rychle přišli…
„Prozatím tu zůstanete u nás – a když se nic nedovíme, pošlem si pro nějakého čaroděje, aby na vás udělal prohlídku – jenom taková rutinní záležitost, víte, jak to teď je.“
Pak udělá pár kroků ke dveřím, ve kterých jí ještě dodá: „Seržant Obulka vám bude k dispozici, kdybyste něco potřebovala.“
A poručík odešel.

V místnosti bylo ticho – vojáci jen tiše postávali a hlídali jí, spolu s dvěma čaroději. Kaedor se mohla volně hýbat, ale bylo jasné, že jí neplánují pustit ven… nejspíš neočekávali, že by zde strávila víc času než do večera.
Sledovala svět kolem sebe v jeho tmavých obrysech a poslouchala ticho, zatímco čekala, až se objeví seržant.
Měla pocit – jako by se jí zdálo – jako by podlaha kolem ní byla mokrá… pokrytá něčím, co slabě fialově zářilo… jako by podlaha pomalu mokvala… stávala se plastickou-
„Dobrej den, slečno Sháro,“ ozval se veselý hlas od dveří, komolíce elfské jméno.
Všechno, co viděla zmizelo jako lusknutím prstu. Viděla opět jen obrysy a záblesky energie kolem sebe, které pronikly skrz rušení pout. Byla to jen iluze? Zdálo se jí to nebo už začínala šílet?
Na tom pro teď nezáleželo, protože před ní stál seržant, který jí sem dovedl – to poznala podle hlasu.
„Vypadá to, že tu s námi chvíli pobudete – nemůžem vám toho moc nabídnout, ale kdybyste něco chtěla, můžete mi to hnedka říct a já uvidím, co se půjde udělat.“
Seržant mluvil vcelku klidně a s určitou mírou vlídnosti. Kdoví, zdali se ten podivný úkaz vrátí, když ho pošle pryč – kdoví, zdali chce, aby se zas objevil…

Za hradbami

Pro jistotu jsem nic neříkala, aneb… již nyní jsem si to dle mého docela zvrtala, takže pokračovat v tom, že bych se dušovala? Ne, radši ne… ještě by to dopadlo hůř, než to dopadnout může... hlavně, pokud si všimne někdo toho, co cítím já. Nebylo přeci možné, že to jsem jen já a pouze já vím, co se děje. Tedy, nevěděla jsem, co se děje, ale někdo to musel cítit též, ne?

Netrvalo to zas tak dlouho… a já se objevila v místnosti, kde se za začalo dít něco, co bych sama nazvala jako vyslýchání někoho, o kom nic nevíte.
Ruce jsem měla na stole, seděla jsem vzpřímeně, přesto jsem hlavu měla sklopenou směrem k rukám. Téměř, jako kdybych jsem do nich byla zahleděná… což jsem docela byla.

Probudila mne až otázka o tom, kdo vlastně jsem a co tu dělám. Polknula jsem, polykající svou pýchu, vědoma si toho, že musím zalhat… něco mi tak říkalo, napovídalo mi to… něco mi říkalo, že kdybych se představila a někdo vážně zjistil, že jsem ta, kterou jsem byla? Bylo by tu moc otázek, co jsem zač, co tu dělám, jak to, že nemůžu kouzlit a vše by šlo ráz na ráz. Zjistilo by se, že jsem prokletá a místo pomoci by mne radši utratili jako kulhajícího psa ve strachu, že má vzteklinu.
„Sha’Ara… jméno mé. Pocházím z hlavního města elfů, které jaksi už neexistuje, jak víte. Národnost.. elf… příslušnost… kdysi jsem patřila do cechu, ale potom přišla inkvizice a víte, jak to asi bylo,“ dodala jsem ve snaze si vycucat nějaké jméno mých studentů. Nevěděla jsem, jestli Sha, ne zrovna talentovaná dívka přesto neskutečně nadšená a vždy ve snaze poznat více ještě žila, přesto kdo ví. Třeba mi dopřeje něco opět trochu smůly a já budu nařknuta za takovouto lež… a nebo se dohledá, kde a kdy zemřela, i když… jestli hlavní město bylo vypáleno, neměli by mít žádné záznamy, nebo ano?

Vstup do města

Seržant vzhlédl, když jí uslyšel syknout bolestí. Zaváhal, ale jen na moment. Pouta působila jako daleko silnější forma zaklínadel, které jí obestíraly a stejně jako štíty jí bránili vidět energii kolem sebe. Právě teď jí ale spíš trápila ta bolest. Zdálo se alespoň, že ten seržant byl ochotný jí pomoci.
„To jste měla říct dřív-“
Pouta nesundal, ale obracel se na jednoho z čarodějů, kteří hlídali zaklínadla kolem ní. Ještě před tím ale vyrhnul její rukáv, aby se pořádně podíval na její spáleninu. A když nic nenašel podezřívavě se podíval nejdřív na Kaedor a pak na léčitele za sebou.
„Magiči zatracení,“ slyšela ho zamumlat si pro sebe nespokojeně. Ale nezdálo se, že by pojal podezření. Nejspíš byl přesvědčený, že pouta musí fungovat naprosto neprůrazně.
Pak se ještě dodal: „Nebojte, nepůjdeme daleko.“
A poté už vykročili, ona zbavená bolesti ale rozhodně nikoliv své nejistoty.

Seržant měl pravdu, neboť museli sotva projít branou a zahnout do nějaké budovy, než slyšela výměnu s nějakým důstojníkem.
„Kouzelnice, pane,“ hlásil seržant. Uslyšela druhý, poněkud tvrdší hlas – a viděla obrysy hladce oholeného poručíka ve středních letech… kolem ní pak budova, která vypadala jako strážnice nebo kasárny. Cítila a napůl viděla oddíl mužů, který se právě vracel z patroly.
To už její pozornost přitáhl důstojník odpovědí:
„Hm. Dělala problémy?“
„Jen trochu ohně, pane. Jinak v pořádku. Jo, a vypadá to, že je docela slepá.“
„Další od inkvizice, co? Dejte jí dovnitř, hned si s ní promluvím.“
A pak byla dále vedena skrz chodby a několik pracoven do poloprázdné kanceláře, ve které byla seržantem posazena na židli.
„Pan poručík tu bude hnedka – musíte vodpustit ty pouta a tu eskortu, ale jeden čaroděj na špatným místě může nadělat pěknej bordel,“ dodával s úsměvem, který viděla jen jako obrys.
Čtyři vojáci i oba čarodějové jí dovnitř následovali rovněž a nyní tiše postávali kolem a čekali na důstojníka.
Ten se skutečně objevil vcelku rychle, v ruce šustil papíry a unaveně klesl do rozvrzané židle za stolem proti ní.
„Takže, jméno, místo původu, příslušnost a tak dále, slečno, ať to máme rychle za sebou.“
Říká to s tónem unaveného úředníka, který za den musí zpracovat podobných uprchlíků…
„Ověříme, kdo jste a jakmile si budeme jistí, že nejste pro Reyon nebezpečná, předáme vás do úřadu dvorního čaroděje – nebo rovnou do cechu, pokud k nim patříte…“ dodává rutině. Vynechává, co se stane, pokud neověří, kdo je…
Otázka jen je, jestli jí v takovém případě pomůže pravda či lež.

Slepá částečně, nebo úplně?

Ticho, občas zašeptání a slova, které by se dali čekat. Někteří si myslící to, že je tu mág na to, aby je zabil, prosící o milost. Další hrdinové, jen si mrmlající pod vousy to, že mágové se vždy musí předvádět.
Nechala jsem to být až do doby, než jsem ucítila, jak moje magie byla částečně potlačena a já částečně oslepla. Věděla jsem jedno… toto není moc dobré, hlavně, když jsem si musela nenápadně stisknout vzájemně ruce díky třesavce, která se mi ukázala. Vzpomínky před očima a já se snažila to nějak utlumit… magie byla jediná věc, která mi nyní dovolovala vidět a oni mi to potlačili.
Zrychlený dech a mírně sklopená hlava, aby to nebylo vidět. Ústa pootevřená a já čekající na slova dotyčného, který ke mne přistoupil a já mírně zvedla bradu, téměř, jako kdybych se mu chtěla podívat do očí.
„Samozřejmě…“ řekla jsem a doufala, že toto bude absolutně vše, co se mi nyní stane. Věděla jsem moc dobře, že začátečníci v magii museli vyslovit zaklínadla, dělat pohyby rukou a kreslit obrazce… očividně dotyčný nikdy neviděl nikoho, kdo takto nemusí dělat. Varovala bych jej, ale doteď bude lepší, když nebudou vědět, kdo jsem a čeho jsem schopná, hlavně, když se magie bojí.
Co jsem si neuvědomila bylo jedno. Moje ruka byla ještě nezahojena a jakmile mi sklapl ruce železem, všechno se absolutně vytratilo, a i to má možnost se ještě léčit. Bolest mnou projela jako nožem a já bolestivě usykla, zub zakousnutý do rtu ve snaze vydržet bolest té popáleniny.
„M… můžete dát ty… pouta pryč?“ Zeptala jsem se bolestivě s hlavou vůči hlasu. Ruce se obě třásly strachem ze vzpomínek a bolestí, kterou jsem nyní procházela. Na tuto bolest jsem chtěla zapomenout… a tyto pouta mi to nemile připomínala.
„Mám popálenou ruku… a ta pouta mi na tu popáleninu dost nepříjemně tlačí…“ řekla jsem výmluvně a snažila se nějak domluvit s tím, který vedl tuto stráž. Chápala jsem, že mi to asi nevyjde… ale ta bolest… tak strašně to bolelo.

V tom jsem si ale uvědomila něco, co jsem nečekala. Viděla jsem okraje? Vše bylo fialové a já viděla kontury seržanta, ostatních a připadalo mi, jako kdyby mne ty Hlasy nyní následovaly? Podívala jsem se dokonce za sebe a pak jsem se podívala na ruku, kde byly popáleniny před pár vteřinami a oni tam… nebyly? Polkla jsem a pokud mne seržant kontroloval ruku, tak jsem řekla: „Omlouvám se… já… to bude ta dehydratace…“ usmála jsem se na něj a věděla, že jsem si nyní sama přihoršila.
„Pokud mohu poprosit, tak mi nechte kápy na hlavě… aspoň tedy na ulicích, byla bych vám za to vděčná,“ řekla jsem směrem k seržantovi, protože jsem vážně nepotřebovala být táhnuta městem jako nějaký kriminálník a všem, kteří pocházeli z mé domoviny ukazovala, že jsem vlastně přišla o uši… tedy o jejich špičky.
Dívala jsem se po okolí jako kdybych normálně mohla vidět. Bylo to tak zvláštní, jiné, než mé vnímání magie… co mne ale děsilo bylo jedno. Proč jsem si toto uvědomila jen, když moje vlastní magie byla potlačena. Byla jsem nejenom slepá fyzicky, ale i magicky? Neschopna vidět pravdu a to, co se se mnou děje?

Slepota

Vojáci se zastavili a nechali jí mluvit… ale léčitelé jí nedovolili seslat ani jediné kouzlo. Ucítila, jak se smyčka jejich zaklínadel kolem ní sevřela – teď bude o poznání těžší je zlomit, pokud by na to pomýšlela.
Na druhou stranu se nezdálo, že by s ní měli vyloženě zlé úmysly. Mohla si přát i lepší první dojmy pro obě strany… ale vzhledem k situaci to muselo stačit.
Z davu se oddělili dva čarodějové v prostých róbách, kteří nejspíš měli za úkol jí sledovat a hlídat zaklínadla svých kolegů, zatímco ti se vraceli k péči o nemocné a zmrzačené.
Neřekli ani slovo – a nic nevypadlo ani z vojáků, z kterých vždy pocítila záblesk, který pronikl zpoza jejich štítů. Uslyšela někoho zvolat nějaký rozkaz – ale v tom celkovém hemžení mu nerozuměla.
Obestoupili jí čtyři muži, štíty těsně u těla – ale vzhledem k tomu, že stáli bokem, už je dokázala cítit. Obyčejní lidé bez magického talentu. Jen ty štíty.
Podle postoje bylo jasné, že se připravují jí někam odvézt, ač s ní ještě nepromluvili ani slovo. Ale nějaký důstojník určitě musel slyšet to, co říkala.
Ucítila přicházet muže bez štítu – v rukou něco držel, ale to působilo snad ještě hůř než štíty. Brzy jí došlo, o co se jedná: Pouta.
Přistoupil k ní a uslyšela suverénní hlas nejspíš seržanta, který jen dělá svou práci a v rámci té žádné velké vybavování není… na druhou stranu se zdálo, že s ní přeci jen soucítí.
„Vomlouvám se, slečno, standardní procedura. Magie je nebezpečná věc, jen se vyřeší pár formalit a hned vás toho zase zbavíme. Nedělejte žádný prudký pohyby a pokuste-“
Nyní, když se nad ní skláněl, aby jí spoutal, si všiml pásky na jejích očích, kterou skrývala pod kápí.
„Hm? Taky dárek vod Pontifa, co? No, jen se nebojte, ještě jste vyvázla dobře. Obě nohy, obě ruce, dokonce i jazyk máte – tak to máte před sebou určitě dobrou kariéru ve službách Jeho Veličenstva-“
Pouta sklapla a celý svět zčernal… veškeré magické cítění pohaslo. Tohle znala od Inkvizice. Bylo o dost jednodušší magii ničit a rušit než jí vytvářet. Tahle hračka ale byla přeci jen trochu šetrnější… předně vůbec nebolela a nerozžhavila se do ruda kdykoliv se pokusila sáhnout po své magii.
Skutečně… jen bezpečnostní opatření, nic víc.

Ale ona byla slepá. Nebo to si alespoň myslel muž, co jí spoutal.
„Vezmu vás za ruku, ať nám někam nespadnete. Žádný strachy, všechno se určitě hnedka vyjasní,“ ujišťoval jí seržant.
Jenže není tak docela pravda, že je slepá… překvapeně zjistila, že svět… má obrysy. Jako by přeci jen trochu viděla… nejen magii ale i věci kolem sebe.
A vše v nádechu fialového světla – dokázala rozeznat kontury tváře seržanta, co stál proti ní. Viděla slabou záři kolem sebe… to bude energie lidí, kteří se na ní dívají. A zahlédla jen jako světlý oblouk slunce nad hlavou.
Bylo to zvláštní… Najednou cítila, že to tu vždy bylo… jen na to do té doby nedokázala pohlédnout. Jako další smysl, který byl doposud zakrnělý. Něco mezi citem pro magii a zrakem.
Snad dar od Hlasů. A to nebylo všechno – cítila tu jejich podivnou energii, jak se za ní táhla… i když všechno ostatní zhaslo.
Možná, že by jí i dokázala použít… takže není úplně bezbranná. Přetížit ta pouta by nebylo nic těžkého… mají rušit, ne pohlcovat…
Ucítila ruku seržanta, když sevřel její paži jako zločince, jistě zvyk zkušeného strážného. Ještě s ním mohla mluvit… a i když jí zatím moc neřekl, zdál se o něco přívětivější než mlčenliví vojáci kolem.
Navíc… ať už šli kamkoliv, nebylo to hned za rohem.