‘ Návrhy ’

Musela jsem se na její slova usmát, protože využila více méně pokročilou levitaci, kterou mi již ukázala. Bohužel, kouzlo, které využila, nebylo tak jednoduché a nejspíše bychom zde nechali většinu kultistů… proto portály a teleportace byla stále vhodnější.

„Nedivím se ti, že jsi nechtěla pokoušet teleportaci a téměř skončit několik set-metrů nad Aklianou. Moje snaha by byla využít pohyb v té druhé sféře, což… se mi podařilo, ale můj průvodce sférou je nyní jaksi… mimo,“ na což jsem ji nechala mluvit o možné teorii, co by se dalo využít a též i to, že by se mne mohla zkusit bránit ona.

„Moje snaha bude jaksi využít sféru okolo mne, kouzla, které by na mne byla poslána se buď sférou ohnou, nebo do ní zmizí…“ řekla jsem možná až moc vědecky, ale když už měla tak ráda studium, jistě nějaká takováto teorie ji bude zajímat. „Má magie dokáže ohnout cizí magii… a též z ní vzít energii. Problém je, že veškeré tyto činy byly vždy dělány proaktivně, nikoliv tak, jak fungují bariéry, retroaktivně,“ pokrčila jsem rameny a dodala: „Proto bude pak možná vhodné to, když po večerech na mne zkusíš seslat nějaké kouzla, abychom viděli účinnost. Zkusím říct i některým členům kultu… ale… nejsem si jistá, jestli jejich stylu magie se musím zas-tolik bát. Navíc by mnoho z nich asi odmítali zaútočit na někoho, jako jsem já,“ nevinně jsem se usmála a pokračovala v chůzi.

Na prostranství mi jeden z kultistů řekl to, co jsem potřebovala vědět. Dotyčný byl naživu a já tak s kývnutím už-už šla k té oběti Inkvizice, na což se ozvala Petrana. Zastavila jsem se v kroku a podívala se přes rameno: „Proč ne… jen by se to muselo prezentovat, že je chci naučit kouzla, které proti nim můžou být seslány. Sice věřím, že mnoho z nich tvou magii neberou jako to, co představuje Inkvizice, ale mnoho z nich též bude trošku skeptičtí vůči jakémukoliv kouzlu, které je nenaučí ta čtveřice, ne-li já,“ opět jsem se usmála a sama dodala: „Ale… pokud máš někoho vyhlédnutého, kdo se ti zamlouvá, vyber si tak tři až pět studentů a… Posel ti tvé přání požehná,“ zasmála jsem se formulaci mých slov, protože něco podobného ode mne chtěli původně studenti, kteří už nebyli pod mými křídly. Moje doporučení bylo vždy začínat s menším počtem, aby se jim mohla poskytnout dostatečná péče a někdo se necítil zanedbaný. Nyní to ale bylo na Petraně, jak se tohoto uchopí.

Mírně jsem do ní dloubla loktem a zasmála se: „Nečekala bych, že budeš chtít mít své studenty… hlavně, když jsi ještě pár dní zpět říkala někomu mistře,“ darovala jsem ji mírné zazubení a pokud to situace dovolila, vydala jsem se za naším pacientem. Chtěla jsem vědět, kdo je vlastně zač… a jak to, že přežil útok Omnis. Možná tu druhou část sám nevěděl, ale pokud měl špetku magického cítění, jistě vycítil, co se děje okolo něj i bez zraku.

Po jednání

Akolyté poslechli Kaedor. Kaklum jemně sklopil hlavu v souhlasu a podřízení.
„Jak si přeješ, Posle. Vědění, které mi bylo dáno, nelze snadno předat… ale poslouží k rozdání darů, tak jako byly dary dány nám. Vyplníme tvou vůli.“
S tím se i čtveřice kultistů začne zvedat, aby se vydali začít přípravy na cestu. Vypadali, že slova, kterými je Kaedor obdařila, je potěšila. Působili trochu… sebevědoměji.

Petrana se držela blízko u Kaedor a okamžitě s ní vyrazila. Ohledně otázky na koně pokrčila rameny.
„Přenesla jsem se větrem. Koně mám ráda, ale nechtěla jsem sebou mít nic, co by mě mohlo zpomalovat nebo omezovat. A přiznám se, že po tom, co jsem viděla s tebou, jsem raději teleportaci neriskovala.“
Poznámky Kaedor o obranných možnostech si vyslechla a přidala pár slov: „Mohla bych tě chránit ochranným kouzlem já… ale nevím, zdali by to neomezovalo tvoje další – jak to říct – smysly.“
Pak se tiše zamyslela a zamumlala: „Jediná obrana, kterou jsem od tvé síly viděla, bylo něco jako závoj. Něco, co tě dokázalo zahalit do neviditelnosti a skrýt před světem. Možná, že to by mohlo být něco, na co by ses mohla soustředit. Tvá síla je především o manipulaci s energií, ne? Mohla bys kolem sebe rozprostřít sílu jako zrcadlo, podobně jako když se dělají protimagické artefakty. Nebo něco podobného Zefyrovu větrnému štítu – vířící vzduch, který brání projektilům a do určité míry dokonce i jednodušším kouzlům. Kdybys to replikovala s čistou magickou energií...“ mluvila si dál, skoro pro sebe. Možná, že jí zopakování některých ze základních magických principů uklidňovalo. Určitě to znala všechno zpaměti.
Za chůze dokončila Petrana své povídání o převážně bojových obranných kouzlech a umlkla.

Mezitím došli na volné prostranství, kde našli jednoho z kultistů, který měl dle všeho na starosti organizaci práce a uložení všech členů jejich poutě. Ten jim řekl, že muže, který byl na pokraji smrti, uložili do jedné ze dvou ložnic v tvrzi, které byli dříve určeny pro důstojníky
Dle jeho slov u něj neustále byli lidé, kteří mu čistili rány a pečovali o něj. Nikdo se nedivil tomu, že byl ještě naživu. Většina kultu měla dost pokroucené vnímaní reality a nijak je nepřekvapovala odolnost těla neznámého.
Jen tiše proklínali Světlo za rány, které mu byli způsobeny, a žehnali Tmě, že jej v posledním momentu zachránila.
Poté, co s kultistou Kaedor domluvila, a opět byli společně o samotě, přidala Petrana jednu lehce váhavou poznámku: „I já bych si mohla pár z tvých… kultistů… vzít do učení. Někteří z nich mají dost výrazný talent.“

‘ Plány ’

Kaklum a Petrana mezi sebou začali argumentovat, a i když jsem je nejspíše mohla přerušit, pokračovala jsem ve svém jídle. Nakonec Petrana pochopila, že Kaklum a jeho víra není úplně něco, s čímž se dá argumentovat, já ale i tak dojedla sousto a pronesla: „Možnost teleportace tady je, ano. I když věřím, že kdokoliv, kdo je nyní přítomný v této tvrzi by rád poskytl svůj život jako energii pro možnou teleportaci, ráda bych se tomuto vyvarovala. Pokud potkáme nějaké nepřátele, využiji jejich energii na své kouzla a v případě dostatečné energie ji můžu využít pro možnou teleportaci. Chci i tak šetřit svou energii pro moment, abych mohla opět vstoupit do sféry Nejmenovaných a promluvit si s nimi… naposledy mi k tomuto posloužil artefakt, který jsi měl na starost ty Kaklume,“ naznačující, že nechci plýtvat energií, kterou… ani nevím, kde vezmu.
Omnis a její části byly jistě schopné si mne "vytrhnout“ z této reality do té jejich, ale na to jsem nemohla spoléhat. Stejně jako spoléhání na to, že jsem v bezpečí a nikdo se nepokusí zaútočit rovnou na mě… bez Arzhula jsem byla vážně až moc bezbranná.

Následovalo přitakání od Oněva… Gešla se nevyjadřoval a Nelika… byla Nelika. Zvedla jsem se tedy od stolu, od misky jídla, která byla způle snědená. Zmasakrování a ukončení tisíce životů mi moc nepřidával na apetitu.
„Je tedy rozhodnuto, vydáme se směrem k Zorad’Ulu pěšky, cestou můžeme narazit jak na ty, kteří se budou chtít připojit a ty, kteří nebudou chtít. Avšak ti, kteří na nás zaútočí budeme brát jako zdroj energie…“ podívala jsem se na Kakluma a ostatní: „… každý z vás má nějaký dar od Nejmenovaných, ráda bych ale viděla, zdali vás poslechnou tak, jako mne. Ať ve větší či menší míře. Považuji vás za ty nejvěrnější, a tak byste měli být schopni aspoň částečně toho, čeho jsem schopná já,“ snažíc se situaci trochu povznést. Kaklum, Oněv, Nelika i Gešla měli své talenty, ano… ale potřebovala jsem vědět, že v osudný moment budou schopni využít nějaká obranná kouzla. Ať již aby bránili sami sebe, či mne samotnou.

„S tím je společné předání vašeho daru ostatním. Jistě je zde důvod, proč každý z vás má jiný dar… a je na vás, abyste byli schopni vašemu daru přijít na kloub a schopní jej předat dále. Naše pouť je tak silná, jako každý jednotlivec… víra nás drží při sobě, ale jak jste byli svědci, víra nezabránila tomu masakru, který postihl Inkvizici… a věřte, že mnozí z nich věřili v Pontifa a své bohy, jako my… proto bych byla ráda, kdybyste si každý vzal ty nejvěrnější a začali je učit tomu, co víte a znáte. Jako budu učit já vás, vy budete předávat své znalosti dále…“ mírně jsem se usmála, snad tímto docílila jakési motivace pro každého z nich. Nechtěla jsem z nich udělat učitelé, ale mít skvadru stovky sedláků, kteří věří v Nejmenované mi bylo stejně k ničemu. Metody a praktiky byly stejně na nich a možná i tak docílím toho, že naše pouť nebude tak velká. Petrana asi nebude souhlasit s metodami každého z nich, hlavně, když možná mnozí při tomto cvičení odpadnou či zemřou… ale je jí jasné, že potřebujeme silné jedince, ne lidi, kteří nejblíže smrti byli, když slepici usekli hlavu.

„Vydejte rozkaz, že budeme brzo vyrážet. Poberte vše, co je potřebné… mezitím se půjdu podívat na toho mučedníka,“ řekla jsem bez moc možných kompromisů, naznačující Petraně, aby se vydala se mnou.

Cestou k prostranství, abych zjistila, kde snad vyléčili tu oběť Inkvizice jsem se zeptala Petrany: „Cestu sem jsi šla pěšky, nebo jsi někde bokem nechala svého koně?“ Ušklíbla jsem se a nechala ji odpovědět, pokud nějakou odpověď měla. „Pořád nevím, zda-li má magie má nějaké ochranné kouzla. Veškeré kouzla byla buď vyvolávací, či útočná…“ konstatovala jsem tiše a pokračovala: „… znamená to, že budu muset experimentovat. To znamená, že se může opět ukázat něco, jako to, co ti vzalo ruku… v ten moment se prosím stáhni a vyčkej, až se situace uklidní. Stíny mi neublíží… aspoň tedy to nějak tak čekám. Cain a Abel budou schopni je pozřít… a já třeba přijdu na to, jak využít tu druhou sféru jako ochrannou bariéru,“ pokrčila jsem rameny, protože vše, co jsem nyní dělala, bylo opět o experimentování. Naštěstí… energii jsem si mohla brát i z lesa a dalších živých, ale ne-humanoidních zdrojů.

Dlouhý hovor

Petrana si oddechla. Bylo rozhodnuto – Kaedor zvolila vyrazit k Zorad’Ulu. Vzápětí se lidská čarodějka pustila do řeči. Možná, že doufala, že tím zabrání Oněvovi v tom, aby opět mluvil on.
„Ano – Zorad’Ul. Ale pořád je to daleko. Nejméně tři… možná spíš čtyři denní pochody. Naštěstí dle zpráv z Akliany se většina Inkvizice shromáždila k bitvě o hlavní město. A pak tam zemřeli. Reyon je teď ve naprostého rozvratu. Většina míst, kterými budeme procházet, bude nejspíš zcela bez vlády… kdoví, na koho narazíme. Každopádně bychom měli vyrazit co nejdříve. A cestovat opatrně.“
Kaklum nyní věnoval Petraně letmý pohled.
„Nepodceňuj možnosti Nejmenovatelných. Vzdálenost pro tu sílu nemá žádnou podstatu. Jediný vhodný rituál… s vhodnou obětí… a budeme přeneseni do našeho cíle. Tak, jako nás Posel přenesl do Akliany.“
Petrana se nadechla. Pod kápí nebyl vidět jejich výraz. Pak opět vydechla. Umlkla a sklopila poníženě hlavu.
„Jak pravíš, Kaklume.“
Na starcově tváři se neobjevil ani náznak úsměvu nebo vítězoslavnosti… jenom přestal věnovat Petraně pozornost a v očekávání pohlédl na Kaedor.

Gešla stále hleděl na Petranu. Jeho štěrbinovité, ještěří oči – dar od Hlasů – na ní hleděly upřeně a bez mrkání. Pomalu přikývl. Nic však neřekl.
Oněv pro změnu pozoroval Gešlu a jeho jemná gesta. Tiše zamumlal:
„Půjdeme-li pěšky… máme šanci získat zásoby. A další věrné, Posle. Dát téhle zemi alespoň zdání vlády a pořádku… připravit půdu pro nový svět…“
Kaklum jen tiše dále sledoval Kaedor.

Místnost byla tichá a temná. Nikdo zatím nezapálil žádnou svíci, ale venku byla hluboká noc. Jediné světlo, byla slabá magická záře, která vycházela z obou automatonů.
Nezdálo se, že by tma někomu vadila.
Jídlo bylo postupně dojedeno… jednání se dál táhlo…

‘ Cesta ’

Krátké kývnutí směrem ke Kaklumovi, naznačující, že tu skupinu zlodějů nejspíše časem ještě potkáme. Ne, že by mi na nich zas-tak záleželo, ale pořád zde byly nějaké pochyby… pochyby toho, co může být, pokud nebudu mít kult pod dohledem.

„Takže buď můžeme očekávat, že tam bude někdo, kdo přitakával Inkvizici, nebo tam budou jen zbytky města,“ zamyslela jsem se nahlas a začala přemýšlet nad možnostmi. Následovala varianta využít mého aktu a jít do Vikránie a Kalýcie… dokonce padl návrh i využít ostrovy toho Reyonu, kde i těch pár slov Oněva na mě mělo dopad. S Arzhulem jsem měla aspoň jeho… jako jakousi obranu. Bez něj nemám nic… ani bariéry, ani jeho, jako možnost obrany… Petrana má beztak co dělat, aby tomuto nepropadla, pomyslela jsem si a nějak jsem si uvědomovala, že budu muset na cestách experimentovat s bariérami, pokud nechci, aby má pouť skončila dříve, než začala. Vliv Oněva byla jedna věc ale vážně stačil někdo s lukem a pár šípy a všechny mé plány by padly vniveč.

„Vikránie a Kalýcie mohou být možným spojencem v moment, kdy uvidíme, jestli Zorad’Ul dokážeme využít pro naše plány. Věřím, že i Akliana může poskytnout pomoc ve zkoumání samotného města v případě, že to bude nad mé vlastní limity. Ostrovy Reyonu nejsou špatný návrh, ale… nejsem si jistá, zdali máme čas na to se plavit po moři a zpět. I tak, možná varianta do budoucna…“ Má slova, snaha a touha nějak hrát na obě strany. Petrana samozřejmě preferovala neutrální přístup, Zorad’Ul bylo něco, co nepatřilo nikomu, a tak jsme nemohli i nikomu změnit život. Ostrovy Reyonu… bůh ví, jestli tam neměla i svou rodinu, která utekla před Inkvizicí a… Vikránie a Kalýcie byly poměrně daleko.

„Vydáme se tedy k Zorad’Ulu a uvidíme, v jakém stavu je toto město. Pokud si dobře pamatuji, město mělo mnoho míst, které se daly využít pro portály… bude tedy pak stačit propojit jednotlivá místa na mapě na zrychlení možného přesunu. Do momentu před bitvou se Inkvizice snažila tyto portály narušit, ale… v tento moment je to asi to poslední, o co se budou snažit. Pokud se mi tak podaří získat aspoň několik platforem, budu moct propojit jak Aklianu, tak ale i například Krvelen či Abernan. Ulehčilo by nám to putování mezi jednotlivými provinciemi,“ konstatovala jsem, plně vědoma, že pokud mi nevyjdou hrátky s portály, jediná jiná možnost je cestování… což v dnešní době znamenalo koně… kterým jsem pořád nepřišla na chuť. Třeba Vikránie má nějaké raptory na prodání z Kerihanu… nebo v moment, kdy Petrana bude spát, využiji život nějakého kultisty jako energii pro levitaci. Jedna možnost lepší jak druhá, tiše jsem si povzdechla a čekala, jestli bude mít někdo nějaké námitky. Nějak jsem nečekala, že se mi podaří Zorad’Ul ovládnout jen tak… na druhou stranu Omnis… dokázala nemožné. I dosáhnutí toho, aby město bylo přemístěno blíže k Aklianě nebo více na Jih by byl úspěch.

Cíl další cesty

Dvojice Stínů ve svých nových tělech jen tiše stála a nereagovala na slova Kaedor. Nešlo říct, zdali její pochvalu vůbec pochopili. Po chvilce ticha se zdálo, že si slova trochu přebrali. Promluvili jednohlasně: „Pokusssíme se, paní, jak přikazuješšš…“
Alespoň jí stále poslouchají.

Kultisté přijali Petranu a pokyny Kaedor, které se jí týkaly, velmi prostě. Kaklum pouze přikývl, Oněv sklonil hlavu v náznaku úklonu:
„Jak si přeješ, Posle. Slova pravdy jsou darem, nic víc.“
Jejich víra byla snad stále pevná. Nebylo jisté, nakolik byli pod přímou nadvládou Hlasů… pokud vůbec jednotlivci, jako jsou oni, je zajímali.
Až na vzácné chvíle jednoty byla Omnis pohlcena v boji sama se sebou. Tento boj představovala trojice Hlasů, které slyšela… a které mohly mít své vlastní plány a intriky, před kterými bylo vhodné se mít na pozoru.

Ohledně zlodějů, které poslala Kaedor za kultem, odpoví Kaklum: „Pokud budeme mířit směrem na sever, těžko se s nimi můžeme znovu setkat bez většího zdržení, Posle. Avšak to místo v kopcích na východě má svou vlastní sílu… jsem si jist, že tam najdou osvícení. Pravda si cestu najde“
Petrana poté v reakci na dotaz Kaedor doplnila pár slov o Jikrynu, do kterého by mohla jejich cesta vést.
„To je královské město. Dřív obchodní křižovatka směrem na sever… obchodovali s trpaslíky… ale touhle dobou? Nebyla to žádná pevnost. Pokud vím, tak tam ani nebylo mnoho čarodějů. Buď je zcela v područí Inkvizice, která přišla od severu, nebo bylo vypáleno. Jisté je, že tam král už žádný vliv nemá. Kdoví, kdo tam vládne.“
Další diskuze je věnována Zorad’Ulu, který je poměrně blízko a kam nikdy nedospěla expedice naplánovaná čaroději a elfy.
Petrana náruživě naslouchá slovům o ztraceném Zorad’Ulu a možnostech, které skýtá. Odhodlaně přikývne, když Kaedor zmíní, že by mohlo být možné město znovu stabilizovat a obnovit. Možná, že by ho dokonce bylo možné využít pro boj proti Inkvizici.
Kaklum tiše pohlíží na mapu. Když se Kaedor ozve ohledně dalších návrhů, odpoví i za ostatní akolyty.
„Souhlasím s tebou, Posle – elfové nebudou pravdě naklonění. Podobně jako trpaslíci a jiné národy, ve své podstatě spjaté s magií. Napadá mě však ještě jedna možnost…“
Ukáže na další národy na mapě – zejména na Vikránii a Kalycii. „Je zde určitě ještě mnoho lidských národů, které nejsou zcela obráceny k Inkvizici. Se zprávou, jakou porážku utržili… a s pravdou o novém řádu světa, který brzy nastane… by nemělo být těžké získat nové spojence. Naše síla spočívá v duších – v lidech, kteří pochopí a propůjčí Nejmenovatelným sílu na tomto světě. Inkvizice nám nemusí dělat starosti… musíme jen sloužit Nejmenovatelným a oni nás odmění svou ochranou.“
Cestování a získávání spojenců by bylo zdlouhavé a náročné, zvlášť s jejich vyčerpaným a rozsáhlým průvodem, což Kaklum ani nezmiňuje. Oněv přidá pár dalších slov: „A jsou zde ještě ostrovy… kolem Reyonu je mnoho menších zemí a ostrovních království, které si drží hodně síly a kam prchá mnoho lidí z tohoto upadlého království. Země plné síly. Ideální pro získání nových hlasů pro pravdu Nejmenovatelných.“
Ač nejsou jeho slova o moc jiná než ta Kaklumova, dokonce i teď se Kaedor zdá, že na jeho návrhu je něco neodolatelného – nějaké vnitřní pudy tvrdí, že tomu přece může věřit.
Pohlédne-li na Petranu, uvidí, že čarodějka zatřepe hlavou. Oněv to nedělá vědomě – tohle je jen slabý odvar toho, co je cítit, když své umění doopravdy použije…
Lidská čarodějka zamumlá váhavě pár slov: „Čas hraje pro Inkvizici… nedejme jí možnost lízat si rány… může-li něco rozhodnout a může-li něco obsahovat skutečnou moc… je to bývalé město čarodějů.“
Říká to tiše, skoro jako by hlavně přesvědčovala sama sebe.

Kaklum hledí na Kaedor když mluví. Pokýve hlavou. „Je-li to tvá vůle, Posle, vydáme se kam si budeš přát. Patříme tobě – patříme Nejmenovatelným – a nemůžeme chápat jaký účel je pro nás připraven.“

‘ Velké plány ’

Kývla jsem na Caina a Abela, uvědomění, že jsem je dokázala takto ukotvit bylo… dobré vědět. Realita, že jejich schránka nyní byla omezenější bylo tak nějak čekané, i když jsem pořád věřila, že pokud by je něco zničilo, jejich podstata se vrátí do té, jako byla předtím.

„V rámci zlepšování schopností se pokuste svou aktuální schránku opustit bez toho, abyste se od ní odtrhli. Věřím, že budete časem schopni využít své obě podoby… jak tuto, tak i svou původní. I tak jsem na vás pyšná, že jste se dokázali ztotožnit s aktuální podobou,“ mírně jsem se usmála, a i když jsem věděla, že Stíny asi chvále moc nerozumí, bylo toto gesto tak jaksi i pro Petranu, aby věděla, že k těm dvěma mám nějaký vztah. I když vypadala nesvá, věřila jsem, že na ně nezaútočí, zda-li nezaútočí oni.


Než jsem se dala do jídla jsem se postavila a řekla: „Petrana, která nás doprovázela na naší pouti byla dedikována jako doprovod a zástupce města, které jsme úspěšně dokázali s pomocí Nejmenovaných zachránit. Protože si doteď dokázala držet svůj vlastní pohled na věc i bez výpomoci,“ podívala jsem se na Oněva, „… chtěla bych, aby tento nestranný pohled Petraně přetrval. Věřím v to, že obrana Akliana otevře oči mnohým i bez pomoci darů, které nám byli dány…“ naznačila jsem dostatečně jasně, že aspoň Petrana má zůstat bez influence Oněva, ale kdokoliv ostatní je jaksi volně dostupný. Nechtěla jsem jim moc omezovat možnosti, protože i když mi byli věrní, pořád jejich víra ve mně byla spojená ve víru v Omnis. A právě Omnis byla ta, která tu víru dokázala obrátit i myšlenkou.


Posadila jsem se a začala jsem pomalu ujídat z jídla, pohled na mapu mi aspoň potvrdil, že Zorad’Ul není zas tak daleko. Ano, pořád to byla dostatečně dlouhá cesta, ale to, že na mapě byl označený znamenalo, že jej Inkvizice ještě nezničila.„Ve městě, ze kterého jsem vás teleportovala do města by měla čekat skupinka těch, které jsem tam poslala z města,“ mluvící o skupince zlodějů, kteří poznali, že Arzhul je něco, co je mnohem silnější než Nekromancie, ve kterou věřili. „Petrano, Jikryn… můžete mi říct něco o tomto městě? Pokud budeme chtít nějaké zásoby, toto město je nejblíže samotnému městu…“ nechala jsem ji povídat a mezitím jsem ujídala trochu teplého jídla.

Jakmile skončila, mohla jsem dodat ještě něco ke svému plánu. „Město je naplněno nestabilní magií, aspoň tedy… co si pamatuji z dob, než jsem byla zajata. Právě to nám nahrává do karet. Inkvizice se bála celé město vznítit, protože by nejspíše výbuch zničil celý kontinent. Opět domněnka, se kterou žiji. Můj talent ale dokáže magii ohnout a dopřát nám vstup do samotného města, či popřípadě začít magii odsávat. Něco podobného, co se mi podařilo s bariérou Akliany,“ mírně jsem se usmála a dodala: „Možná se nám podaří veškerou nestabilní magii odstranit, můžeme město uvést do původního stavu…“

Chvilka ticha, kdy následovala moje slova: „Má někdo námitky či jiné návrhy? Druhá možnost je se vydat do Almúrienu a žádat o podporu protiútoku na Inkvizici. Což… nebude tak jednoduché a nejspíše zdlouhavé,“ moc jsem to nechtěla komentovat, protože elfové mne možná vidí jako číslo dva na jejich listu nepřátel. Moje magie znázorňovala smrt… a i když by jistě někdo jako Oněv rád promluvil některým do duše, stačil by jeden šíp a jeho slova by byla utnuta. Další možnost byla žádat trpaslíky o pomoc, ale ty zajímala více Temnota… a poslední věc jít na sever a pokusit se požádat severské klany o pomoc, ale… věřit barbarům nebylo jen tak.

Jestli se nám podaří město stabilizovat, můžeme jej přemístit… a pokud nás tedy město samotné akceptuje jako někoho, kdo s ním může manipulovat. Pohádky z dětství, že město si vybírá svého vůdce a někoho jiného neposlouchá… že má vlastní duši a duše arcimágů, které město ovládali předtím… možná to byly jen pohádky, ale když Akliana samotná je založená na nekromancii, je dost možné, že i Zorad’Ul bude mít nějaké svá tajemství… nechci obětovat celé město pro svou energii, Zorad’Ul je jediné místo, kde nějakou energii můžu získat a třeba se mi podaří s Omnis domluvit další dohodu… více duší Inkvizice za to, aby pomohla Arzhulovi…

Plánování

Petrana přejde poznámky o koruně pokrčením rameny. Nezdá se, že by se jí Kaedor příliš dotkla, když si artefakt vzala zpět k sobě. Nyní je ta věc stejně pryč.
Truhlička jí zaujme víc. Převezme jí od Kaedor a zamyšleně přikývne. „Podívám se na to. Neměl by to být problém.“
Dle slov Arzhula truhlička obsahuje svitky a vědění spojené s dómem ve slumech, který společně vymýtili. V rukou Petrany by mělo být toto vědění v bezpečí. Navíc je nejspíš víc znalá v této oblasti než Kaedor… koneckonců, nyní má na sobě nějaký artefakt, který Kaedor znemožnil, aby jí na první pohled poznala dle jejího otisku magie… a který jí možná bude chránit před různými „vnějšími“ silami, podobně jako to dělá magie mrtvých…

Když dojde na hovor s kultisty, ani jediný z nich se neodváží vyptávat na Petranu. Přijmou jí prostě bez poznámky. Pečlivě si vyslechnou slova svého Posla. Kaklum přikývne.
„Rádi s tebou posedíme, Posle,“ zamumlá. „Vše vám doneseme.“

A o chvíli později již stojí Kaedor ve velitelské místnosti tvrze. Zatím tu kultisté nejsou, a tak využije příležitosti k oslovení obou stínů.
Petrana je z nich nervózní… zvlášť když je Kaedor osloví. Projevuje se to však jen tím, že sedí v pozoru, jako svíce a nevzdává se ani špetky obezřetnosti.

Cain a Abel se na Kaedor otočili a vyslechli si otázku. Chvíli mlčeli.
„Hlad… je nekoneč-šššný,“ zamumlal konečně Abel. Cain vydal jakýsi syčivý zvuk a pak řekne: „Sssschránka… ssssvírá.“ Jejich řeč a schopnost vnímání světa se určitě změnila. Abel dodá: „Pevnějšššší… ukotvení. Na přežití je potřeba – méně sssíly.“
I z jejich vědomí je vidět, že jsou ve stabilizovaném stavu. Možná, že jim trochu chybí volnost stínů, ale upoutání do strojů jim dává větší sílu a snižuje nároky na energii, kterou musí pozřít. Také alespoň částečně omezuje jejich agresivitu. Prozatím by s nimi neměl být problém… pokud dostanou včas nějaké další jídlo pro ukojení hladu.

O chvíli později přijde čtveřice akolytů. Přinesou mapu kontinentu a mapu Reyonu, které zde nejspíš nalezli. Zároveň také Nelika přináší veliký tác s miskami kouřícího jídla, ze kterého je cítit kořeněné vepřové. Vedle misek leží několik chlebových placek a dřevěných lžic. Nic moc honosného… ale bude to muset stačit.

‘ Little bit of food and little bit of planning ’

“Možná je dobře, že se o něm nestuduje. Na druhou stranu… právě jeho kouzla jsou ta, která mne poslouchala s touto novou mocí. Možná náhoda, možná ne… ale… jak říkal Arnfreid, mnohá takováto kouzla by se neměla používat,“ usmála jsem se nazpět a spolkla komentář o magii, kterou očividně město využívalo k obraně města.

Při chůzi zpět k tvrzi jsem si povzdychla a řekla: „Ano, nenapadlo mne nic lepšího než využít korunu na otevření portálu mezi naší realitou a realitou té entity, co mi propůjčuje její moc. Měla jsem ti o tom říct, ale nebyl čas čekat… v každém případě… mám možná něco, na čem můžete zkusit své schopnosti,“ vytáhla jsem malou truhličku, kterou jsem získala z kláštera. „Měla by mít nějaké ochranné kouzlo, aby ji jen tak někdo neotevřel. S opatrností můžete zkoušet bariéru prolomit… uvnitř je schované to, co reprezentuje Arnfreid a samotné město. Něco…“ zahleděla jsem se pryč, jakmile si truhličku vzala: „… co očividně je přesným opakem toho, co sama znázorňuji,“ trpký úsměv, vědoma, že Arnfreid o tomto jistě ví. Jako má nechuť otevřít ty dveře a být v tom klášteře, tak nejspíše stejný pocit vyvolávala má samotná magie Petraně a Arnfreidovi.


Pokynula jsem Cainovi a Abelovi, aby nás následovali a nasměřovala si to ke Kaklumovi. „Pokud jste ještě nejedli, ráda bych s vámi poseděla. Chci projednat další kroky, přineste tedy prosím i nějaké mapy, budu čekat ve třetím patře,“ kývla jsem na ostatní, plná uvědomění, že třeba Nelika asi nic jíst a pít nebude, ale pořád bude moct sdílet svůj názor.

Po krátkém hledání místnosti, které jsem si všimla před mým spánkem, jsem ji našla. Velký dřevěný stůl pokrytý drahou hedvábnou látkou. Sedla jsem si do čela stolu a naznačila Petraně, aby si přisedla po mé pravici. Pokud mne Cain a Abel následovali a nečekali na zbytek, zeptala jsem se rovnou: „Jak se cítíte ve svých fyzických schránkách? Pořád máte dostatek energie?“ Natočila jsem tázavě hlavu, protože nic podobného jsem nikdy neviděla a kdo ví, jestli by jeden či druhý stín řekl, že mu dochází energie a nevrhli by se jeden na druhého. Nyní jsem neměla Arzhula, který je mohl odtrhnout… a i když se jednalo “jen“ o dva hladové stíny, tak jsem je pořád vnímala jako něco víc. Vždy jsem měla ke svým experimentům jakýsi vztah, ale nikdy experimenty neměly vlastní vůli.

Ve dvou

Petrana tiše sledovala květinu, která se pomalu měnila v prach. Netrvalo to dlouho a celá rostlina docela zmizela.
Smutně se pousmála: „Nikdy jsem nestudovala Thar’a’Taxe. Na Akademii je zakázaný.“ Pohlédla na Kaedor. „Nevzdávej se. To, jak si tě bude historie pamatovat… moc nezáleží na tom, co vlastně uděláš.“ Její úsměv lehce posmutněl a pokrčila rameny. „Záleží na tom, jestli vyhraješ nebo prohraješ.“
Přistoupila opět ke Kaedor. „Zvládnu to. Někdy cítím takový… bytostný odpor ke tvým schopnostem. Ale dokud za tvýma očima budeš stále ty… tak věřím, že tu sílu udržíš pod kontrolou.“

Přikývnutím hlavy přijme její další plány. Nijak je nekomentuje – nezdá se, že by jí destinace dělala starosti. V jejím přístupu je nyní daleko více důvěry než kdy dřív. Možná, že cítila, že překročila pomyslný Rubikon a teď už byla ochotná Kaedor následovat třeba do horoucích pekel.
Když pak Kaedor zmíní svou „audienci“ u Hlasů, Petrana opět tiše přikyvuje. Zdá se, že moc nenachází další slova. Nepochybuje o pravdivosti toho, co se od Kaedor dozvěděla.
„Je to děsivý svět…“ zamumlá. „Myslela jsem si, že jej znám… a přitom existují celé sféry života, o kterých jsem neměla ani tušení. Žádný z čarodějů tady, v našem světě.“
Zatřepe hlavou.
„Pojďme se najíst. To je vynikající nápad.“
Usměje se, když jí Kaedor nabídne, že jí vrátí koupený oběd. Pak se dokonce sladce zasměje, skoro s radostí. „Výborně – tak to si budeme kvit.“ Přehodila si přes hlavu tmavou kápi svého nového roucha a vykročila s Kaedor ke tvrzi.

Ještě než došli až ke tvrzi, zamumlala Petrana.
„Mimochodem… někdo z našeho trezoru uloupil tu korunu… ten krystal, který jsme společně získali od těch kultistů, když jsme je poprvé společně našli. Když to byl ještě ten původní kult, před tímhle novým. Vzpomněla jsem si na to, když jsi zmínila svou – svou audienci. Tam na pláni totiž ležela jen má truhlice. Prázdná.“
Otřese se a trochu v chůzi zaváhá. „Nevadí mi to. Pochopila jsem, že jsi jí prostě potřebovala. Ale opravdu jsem použila to nejlepší, co jsem uměla, abych jí udržela v bezpečí. A zdá se, že to pro některé síly není vůbec žádná překážka.“

U tvrze jsou za moment. Automatoni nevěnují Petraně žádnou pozornost. Kultisté jí však sledují. Bez nějakých zvláštních emocí – pouze s neurčitým zájmem. Podobný opatrný, nikoliv zcela nepřátelský zájem se objevoval i na tvářích čtyř akolytů. Respektive dvou, neboť tvář Neliky zcela postrádala cokoliv, co mohlo dělat výraz, a tvář Kakluma byla v podstatě vždy skrytá v obnošené kápi.