Once again...

Ten pocit… pocit, jako kdyby se okolo mne svírala ohromné drápy… připravena stisknout a vymačkat ze mne životný šťávy jako kdybych byla rajče. Žaludek plný, přesto sevřený a mráz pomalu tancujících po zádech, téměř, jako kdybych tam měla dýku. Dýku, která ví přesně kdy a jak píchnout, přesto si chce s kořistí jen pohrát… a možná též důvod, proč jsem musela pryč. Prezence cizince byla pryč hned po tom, co jsem nebyla v jeho blízkosti, nutno mne si položit pár otázek.
Vážně byl dobrý plán se s ním potýkat… nejspíše ano, ale ten pocit… připadalo mi, jako kdyby to držel na uzdě. Cokoliv to bylo a cokoliv ty hlasy jsou tak to vypadá na dvě možnosti. Buď se připojit a nikdy je neupustit, nebo být jimi zničena, protože nechtějí, aby se o nich mluvilo, polkla jsem a vydala jsem se na svou pouť s ohněm v ruce, snažící se držet oheň na uzdě do momentu, dokud se nevytvořilo dostatečné haló ohledně toho, kdo sem jde.

Čekala jsem mnoho, ale ne rytíře, městkou stráž, či bůh ví koho s štíty z něčeho, co mi potlačovalo jejich vnímání. To, že neexistovali, pro mne byl problém, protože jsem nedokázala přesně určit, kde jsou, bylo to vážně, jako když jsem byla úplně slepá.
Brzo jsem si ale uvědomila jedno… někdo potlačoval mou magii a já s tlesknutím oheň uhasila a zastavila. Nebyl problém mne najít a já si mezitím s usykáváním léčila dlaň, která byla spálená od prokletí, které tu samozřejmě stále bylo.

„Nepřeji si, aby se zde nikomu něco stalo. Kdyby tomu tak bylo, tak bych tak jednala dříve, než mi začnete potlačovat magii,“ řekla jsem a vydechla… byla jsem nervózní… jak dlouho tomu bylo? Cítila jsem se nesvá… téměř, jako kdybych byla začátečník v magii a šla za nejlepším mágem o podpis. „Ponechme tedy tohoto… jmenuji se Kaedor… jak jste poznali, jsem mág a přeji si vstup do města. Král si prý jakéhokoliv schopného mága žádá vidět, nebo se pletu?“ Zeptala jsem se a snažila se jednat co nejvíce tak, jako kdybych byla to, co jsem bývala. Inkvizice mne vážně roztříštila a já nyní byla střepem toho, co jsem byla… ale kdybych se chovala tak, jak chtějí, tak by vyhráli a to nesmím dopustit.
„Omlouvám se za takovéto vystoupení, jen nevím, jak dlouho můžeme čekat… navíc jsem znavena po cestě… jeden by nevěřil, že najít schopného koně by bylo tak těžké. Nemám bohužel žádné peníze… pokud tedy do města je nějaký poplatek. Mohu poskytnout své magické schopnosti,“ řekla jsem městské stráži s úsměvem a doufala, že trochu odlehčím situaci. Nepředstavovala jsem se tak, jako kdysi… za A nikdo nevěděl, kdo jsem a za druhé… jsem nechtěla, aby mé celé jméno bylo spojované s někým, kým jsem nyní byla. Jak daleko mohu klesnout…

Opět před branou…

Cizinec její výlevy poslouchal bez větší reakce, ale během své řeči se cítila stále více a více nepohodlně – a nepříjemně. Cítila, jak se kolem ní táhne cosi… na co nedokázala ukázat prstem. Postupně se to zhoršovalo – zvedla se a obracela právě ke dveřím, ale pocit jí pronásledoval, stejně jako pohled cizince. Takové… jakoby mražení…
Jeho hlas byl pořád stejně monotónní a bez jediné emoce, to se nezměnilo.
„Jste na elfskou kouzelnici… velice pošetilá. Pokud jste byla dříve tak mocná, jak tvrdíte… musela vás Inkvizice velice změnit. Snad se Oni spletli? Je to možné? Nebo cítily vaší minulou moc?“ dodával tiše – a Kaedor měla pocit, že neskutečná magie, kterou z něj cítila celou dobu, se vytrácela.
Skrýt tak rychle takové množství energie vyžadovalo nebývalý… až nepřirozený um.
A jeho slova už nebyla adresována jí – byly to už jen jeho úvahy. Dovolil jí, aby ho viděla… ale nyní snad považoval její chování za příliš riskantní – příliš riskantní dokonce i pokud byla jeho jediné vodítko k Hlasům.
Podivná postavička – cítila pořád ten nepříjemný chlad, který jí sevřel, když s ním naposledy mluvila a něco jí říkalo, že ho neviděla naposled.
Kdo byl vlastně ten cizinec? S kým si tu zahrávala?
Ale ona už odcházela z hostince a nechávala ho za sebou spolu s putykářem a místními slumy…

Cestou k hradbám jí nikdo nezastavil… většina lidí jí nevěnovala pozornost – už byla lépe oblečená díky šatům putykáře – ale pořád byla jen další z řady chudáků.
Stanula opět na náměstí, které bylo pořád plné lidí. Pocítila cosi známého… a hned to poznala. Zahlédla svými smysl toho trpaslíka Doligana – procházel právě branou a mizel do města. Automaton ho následoval…
Stále kolem sebe cítila léčitele – ale zdálo se, že cechovní čaroděj zde nyní není. Snad je to tak lépe. Takhle se jí nikdo nebude stavět do cesty.
Nyní, když už byla lépe obeznámená se svými schopnostmi, dokázala vyprodukovat vcelku kontrolovaný ohnivý jazyk – dost na to, aby nejbližším sežehla obočí a pořádně je vystrašila. Ale i tak měl onu nepřirozeně nafialovělou barvu.
Přirozeně, v davu se panika šíří rychle. Všichni se od ní pokoušeli prchat tak rychle, jak jim to okolní lidé dovolovali. Netrvalo dlouho a měla kolem sebe široký okruh, snad dvacet metrů v průměru – a lidé i nadále ustupovali, ač pomaleji. Neměli kam – uličky byly přecpané. A někteří tvrdohlavci nechtěli přijít o své místo ve frontě.
Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat – uslyšela dupot těžkých okovaných bot a tušila, že ti, co se právě vynořovali z davu, byli součástí městské armády. Jejich štíty nejspíš byly opatřené nějakým očarováním, neboť působili jako prázdná díra v jejím magickém vnímání.
Takový jednoduchý štít není těžké udělat a v Reyonu nebyla nouze o čaroděje… ale v té jednoduchosti je slabina – nebylo těžké je přetížit… to však mohlo mít katastrofální následky.
Ale někdo pocítil, že kouzlila – ti léčitelé. Ucítila jejich vliv téměř okamžitě. Nebylo to moc… ale byla to vlna opatření, která jí měla zabránit v čarování a která jí rychle obestírala jako síť…
Byli tu velmi opatrní, co se kouzel týkalo… Inkvizice sice kouzla zásadně nepoužívala – ale jejich ,zázraky´ neměly k magii daleko. A k tomu Inkvizice nevyháněla ze svých krajů jen ty „dobré“ čaroděje… i nejrůznější kultisty, černokněžníky a divoké talenty… a ti mohli být nebezpeční.
Navíc, kdekoliv bylo víc magicky nadaných na jednom místě, byla tu nepopiratelná rizika.
Zatím s ní nikdo ani nemluvil a na nic se jí neptal. Mohla prolomit jejich kouzla – pro ni před jejím… prokletím… by to nebylo nic těžkého. Ale teď to nebylo docela jisté. A nevěděla, zdali to nebude mít nějaké nepředvídatelné vedlejší účinky, s touto pokřivenou magií.
Pokud vyčká, někdo se s ní možná bude bavit… ale ani to není jisté. Zatím její možnosti ještě nejsou omezené.

Přehoď 60%, pokud se rozhodneš lámat jejich kouzla. Pokud budeš chtít dělat něco jiného proti někomu nebo ne zcela samozřejmého, na procenta se zeptej.

Trošku ukázka moci nebude nikomu na škodu

Bradu jsem zvedla od jídla, které jsem si poklidně užívala a čekala, co z něj zase za moudro vypadlo. Začal mi povídat o tomto všem, jako kdyby byl nějaký okultista nebo něco podobného. Sama jsem věděla jedno… jít kamkoliv, tak mi toto nabídne jakákoliv církev… moc, která je nezměrná a trest, který si nedokážu představit. Všichni byli to samé… jen tato strana využila toho, že nejsem schopná ani ubránit svou manu a jednoduše si vzala část mé magické energie, kterou pokroutila. Takto jsem to tedy aspoň cítila a doufala, že nesahali na to, jak vypadám… ano, nebyla jsem nejkrásnější v tomto stavu, ale nepotřebovala jsem to, aby mne pokroutili tak, jako kroutili s elementy.
„Dokud budu cítit, že jsou k něčemu, tak nemám nutkání je odhánět… pokud se to ale změní? Nemohu zaručit to, že se nenapojím na jejich magický tok a nezkusím to, jak si moje prokletí od Inkvizice s nimi neporadí… magie hoří všechna stejně, jen já svou dokážu uhasit,“ zazubila jsem se na něj, uvědomena o tom, že pokud na něj budu muset nějak zapůsobit, tak přes ty, kteří mi propůjčili moc. A to spíše tak, že bych mu zamezila styk s dotyčnými.

„Vidíš... já zase nevěřila, že někdo dokáže uhasit spalování many a podívej… sama tak dokážu udělat. Ve světě existovalo mnoho věcí, které jsem považovala za nesmysl… spojení magie a technologie? Nesmysl… tak jsem tvrdila do momentu, než za mnou přišel můj student,“ zasmála jsem se a podívala se do dlaně, jako kdybych tam něco viděla. „Kaedor… podívejte! První z automatonů poháněný magií! Není to úžasné?!“ I v té době jsem to zavrhla a dnes? Dnes je většina automatonů okouzlena, protože je jednoduché je živit manou než palivem,“ zasmála jsem se a opět upila vodu, kterou jsem měla po ruce.

Na to si začal opět dovolovat… tvrdící, že nemám plán. „Nemám plán? Už i tato ukázka moci musela leckterým mágům v městě říci, že tu jsem… a pokud ne? Jistě se rozkřikne po městě to, že je tu mág, který nechce jít přes brány města. To znamená jedno. Buď mne vyhledá armáda tohoto města a budou se mne ptát proč tomu tak je, nebo ti bandité… jedna či druhá strana mne najde a já se dostanu za hradby. Ohledně tebe Cizinče? Sám tvrdíš, že se dostaneš tam, kam potřebuješ…“ zubnula jsem se na něj a položila ruku na rameno Cizince s pohledem na hostinského: „On to zaplatí…“ s tím jsem si přes hlavu opět hodila kápy a vyšla z tohoto místa, rozhlížející se po okolí, snažící se vidět životní energie a pak jsem se vydala směrem k bránám. Neplánovala jsem čekat ve frontě, již ne… proto byly dvě možnosti. Buď mne někdo zastavil a zaujal mou pozornost předtím, než jsem se dostala k bráně, nebo jsem došla na konec fronty a lusknutím vytvořila oheň ve své ruce ve snaze čekající vystrašit a dostat se až k bráně… při tom doufajíc, že moje ruka neskončí jako uhlík v dobré vůli toho, abych se zase předvedla.

Cizinec

Zatímco Kaedor jedla, Cizinec se usadil proti ní. Seděl vzpřímeně a nepřirozeně – jeho tělo se vůbec neuvolnilo.
Sledoval, jak jí a poslouchal co říká.
„Moc je lákavá. Všichni smrtelníci… a nejen oni… jsou přitahováni k moci. Oni vám propůjčili část své moci – ale um jejího použití je jen na vás. Stejně jako to, k čemu se rozhodnete jí použít.“
Zaváhal, než pokračoval – ale přeci jen začal.
„Nenařizují, co máte činiti – nabídnou vám splnění vašich přání… a když přijmete, vezmou si něco z tohoto světa. Dokážou být benevolentní… i nemilosrdně krutí. Není o nich mnoho známu na tomto světě… jen jejich moc.“
Poté začne obloukem odpovídat Kaedor na její otázku – ona sama svou auru skutečně nedokáže cítit přímo… ale přeci jen věří, že by dokázala poznat, kdyby se jí magický otisk příliš změnil. Jenže s touto magií nic není jisté.
„Ti, kteří dlí v hlubinách, Hlasy, neradi přilákávají nežádoucí pozornost. Proto je tak překvapivé, že vás oslovily. Většinou jednají daleko zdrženlivěji. Jsou koneckonců tak daleko – tak neuvěřitelně daleko. Tak jako je možné je přivést blíž, bylo by možné je odmítnout – odeslat zpět do nicoty.“
Zdá se, že o tomto tématu se Cizincovi tak jednoduše nemluví. Stále není v jeho hlase ani náznak žádné emoce – ale mluví pomaleji, zdrženlivěji.
Jeho slova dávají smysl. Pokud by se například pontif a jeho Inkvizice o těchto hlasech dozvěděli – našli by nějaký způsob, jak ty hlasy poslat do horoucích pekel.
Cokoliv, co si na tomhle světě zahrává s magií se nemůže cítit v bezpečí – Inkvizice pase po všem nevysvětleném či nevysvětlitelném.

Cizinec seděl proti ní a zdál se ztracený v myšlenkách. Bylo to poprvé, kdy ho takto viděla – asi se zamýšlel nad svými vlastními posledními slovy.
Ale ticho přerušil zamumláním, téměř mimoděk.
„Nikdo, kdo poznal Jejich moc, by je nedokázal zavrhnout do temnoty.“
Pak se snad konečně probral, protože odpověděl na to, na co se ptala.
„Je velice nepravděpodobné, že by dle vaší aury kdokoliv poznal, že jste s Nimi promluvila. Snad jen ti, kteří jsou znalí v dosud neobjevených pravdách. Ale těch je málo – vy sama nemáte víc než tušení, a to jste patřila dle svých vlastních slov, k velmi mocným a znalým mágům.“
Její jemnou výhružku pak přešel bez odpovědi. Snad jí nebral vážně.
„Jejich moc je nesmírná – ale pokud jí budete chtít využít, budete Jim muset pomoci. A zatím se nezdá, že byste měla plán, Kaedor di Valiora.“
Dal zvláštní důraz na její jméno… téměř jako připomínka toho čím byla. Výsměch?

Králova figurka? Královna odboje chudých a nenadaných? Či něco dalšího?

Oheň se mi vymknul z rukou, jak jsem čekala… jen co bylo zvláštní, tak to nebylo vymknutí, jaké jsem čekala. Většinou, když se mágům vymkne kouzlo z rukou a nejsou schopni to ukočírovat, tak přijdou o končetinu, prsty, smysl, či v nejhorším život. Ale toto bylo absolutně jiné… ano, cítila jsem, jak mne spaluje moje prokletí dlaň a prsty, ale pokroucené kouzlo… na mne neútočilo.
Bylo to jako kdybych to tak chtěla vždy… jako kdybych… si vybrala, že se to takto má chovat. Přesto tomu tak nebylo a já mávnutím ruky kouzlo přerušila a čekala, že toto udělá dojem.
Ono tedy udělalo, jen tedy takový, který se mi nehodil. Všichni začali zdrhat a já tam stála a snažila se bezmocně nenatáhnout ruku vůči utíkajícímu davu.
Moment… dva… a všichni až na hostinského byli pryč… můj neutrální pohled na něj ho donutil vyžblepnout několik slov a já se mezitím usadila.
Nakonec jsem dostala i normální jídlo… hádala jsem, že strach, že mu zapálím celý podnik, ho donutil mi nenaplivat do jídla nebo jej otrávit. Povzdechla jsem se si a pak se tiše usmála, začala jsem si uvědomovat situaci, ve které se nacházím. Mágů bylo vážně málo… a ti, kteří nebyli u krále, byli nebezpečnější než leckterý technolog, nebo osoba v naleštěné zbroji schopná komukoliv rozšlápnout lebku. Magie byla většinou pro nejnižší vrstvu nepochopitelná, nevěděli, jak funguje… toto bude fungovat zde, ale ne blíže králi, který bude vědět, co jsem zač.

V tom se objevila zase ta osoba, která začala proplouvat mezi stoly, stojící nad mým stolem a povídající si co mám dělat, co by doporučil a tak dále. Já pomalu a vytříbeně jedla… sice ne tak, jako kdysi, ale stále by na mne někdo poznal, že jsem elfka jen díky mému způsobu stolování.
„Ano, roznese se rychle… a podsvětí, o kterém jsi mluvil, mi brzo položí ruku na rameno. To znamená jen jedno… budu se muset rozhodnout, jestli zradím i poslední stát, který bere mágy jako za něco, co může žít… nebo budu i proti nim a připojím se do odboje,“ naznačila jsem dostatečně nahlas aby mi rozuměl a krátce jsem se protáhla.
„Cítit svou auru nemohu… jako většinou nemůžeš cítit to, jak sám zapácháš… pokud mám stanout před někým, kdo je na mé úrovni, tak si potřebuji být jistá tím, že má pokřivená aura nebude naznačovat ještě něco… hádám, že prokletí se na tom nepodepsalo, ale jestli se ty hlasy na tom nějak podíleli a někdo uvidí, že je se mnou něco špatně? Přijde se na to prokletí stylem, který nebude pro mne příhodný…“ špitla jsem a řekla na hostinského: „Čistou vodu poprosím,“ otočila jsem se zpět na osobu hned vedle stolu: „Pro tvé vlastní dobro… doufám, že ty hlasy při další návštěvě budou mít co nabídnout… zatím mi tady jen dokázali vystrašit ty bandity, které jsi mi doporučil.“ Pohledem jsem jej přejela a napila se vody… ach, jak jsem měla vyprahlé hrdlo.

Efektní představení

Z ruky Kaedor vyšlehlo několik fialových plamenů, které se svíjely jako ohniví hadi – daleko víc, než ona sama chtěla. Putykáři a velikánovi sežehly obočí – a rukáv toho muže, který seděl u ní, vzplál od jejího ohně – ale když spadl dozadu jak se snažil plameny utlouct, oheň chytil zdravější barvy a choval se dost normálně na to, aby ho udusil.
V tom samém momentu byla téměř celá putyka na nohou. Ale nepostavili se jí – zmizeli, ani se neohlédli a už vůbec se nepokusili zaplatit. I ti nejbližší vzali nohy na ramena.
Putykář zvedl ruce před sebe.
„Nechcem tu žádný problémy,“ zamumlal – a začal couvat dozadu.
Hromotluk a ten druhý z odvážlivců se pomalu přesouvali ke dveřím… mumlajíce něco jako:
„Však my to všechno zařídíme-“
Kdoví, jestli poslouchali to, co jim říkala, že potřebuje, nebo jestli byli jen zhypnotizovaní ukázkou těch plamenů. K čarodějům měli lidé zdravou míru respektu.
Ale jakmile byli ti dva v bezpečí dveří, vyrazili ven a bylo na první pohled jasné, že se nevrátí. Jen chudák putykář tu pobledle postával a třásl se při tom.
„Do- donesu vám jídlo-“ pokusil se chabě a zmizel někam za pult. Ten alespoň neuteče, tohle je jeho podnik.
Hospoda ztichla – Kaedor v ní stála sama. Její ukázka síly byla až příliš efektní. I jestli by jich pár ve vzteku z jejich úprku sežehla, příliš by si tím nepomohla, protože jen o to rychleji by ti ostatní zdrhali.
Lidé tady věděli lépe než se zaplétat s mágy… zvlášť s mágy, kteří se z nevyřčených důvodů nehlásili ke králi. Tohle byly doby podezřívavosti a strachu…

Chvíli poté, co se věci uklidnili, alespoň dostala jídlo – a putykář jí ve strachu alespoň přinesl nějaké obnošené oblečení, které nejspíš sebral svojí ženě.
Nebylo to nic moc – jen nějaké dušené maso s chlebem a omáčkou… ale bylo to lepší než nic. Konečně do sebe dostane trochu síly…
A když byla zabraná do jídla, do putyky tiše vstoupil cizinec, který nejspíš vše z dálky sledoval.
„Hm. Zdá se, že jste přecenila své přesvědčovací schopnosti nebo nevzala potaz charakter místních.“
Neříkal to posměšně – na to v jeho slovech nebylo ani zdaleka dost emocí. Prostě konstatoval. Putykář ho spatřil a zeptal se třaslavým hlasem:
„Bude si pán rovněž přát něco k jídlu?“
Ale cizinec obrátil hlavu a odpověděl mu: „Není třeba.“ Znělo to téměř přívětivě. A hospodský jen tiše polkl a schoval se.
Ještě aby někdo tak nabitý magií potřeboval jíst. Byla to podivná bytost – kdoví, jestli to vlastně byl člověk. Možná by stálo za to vědět o něm něco víc… zatím to byl jediný spojenec, kterého měla.
Muž v róbě procházel mezi stoly, jako by ho nedojedená jídla a nedopitá piva nesmírně zajímala. Mezitím mluvil dál…
„Tato příhoda se rychle roznese. A poté bude ještě těžší proniknout do města nepozorovaně. Ale vaše moc by mohla přitáhnout i ty, kteří jí část budou chtít pro sebe. A pokud si tu vybudujete dostatečnou pověst, nebude těžké přesvědčit městské stráže, aby vás vpustili dovnitř.“
Stanul opět u stolu, ruce ve svých dlouhých rukávech, hlava stále skloněná, aby mu nebylo vidět do tváře.
„Záleží jen na vás, jak se rozhodnete své dary využívat…“

Queen? Queen of slaves...

The night beckons while you dream...

Prsty jsem přejela přes dřevěný stůl a tiše se zasmála sama sobě… ohnivá magie byla vždy jedna z těch nejvzácnějších a nejtěžších získání pro elfy. Proč? Protože většina jejich domova byla tvořena ze dřeva a byli i leckteré spolky, které považovali ohnivou magii za něco, co je blízko ďáblovi. Někdo jako já… povznesená nad samotnou věcí jsem věděla jedno… byl to typ magie, který dokázal dobře vystrašit. Nikdo si nedokázal představit jaké je to umrznout… když jsem vytvořila led ve své ruce… nikdo si nedokázal představit jaké to je, když vás zasáhne elektřina… ale oheň? Byl to spíše instinkt, než něco většího… i když mezi vyššími mágy byly jiné elementy, které dokázaly vystrašit i ostatní… stačilo jen pocítit jejich nádech a leckteří aktivovali vše, co měli… Inkvizice se tohoto ale nebála a mé znalosti magií mi byli k ničemu, když jsem v nich nebyla mistr… a ty nejnebezpečnější jsem riskovat nechtěla, protože většinou se vzepřeli vůči tvůrci… a to si nejspíše Inkvizice uvědomovala.

Vydechla jsem a nechala jsem muže hrát si na hrdiny, jak moc chtěli. Nikterak jsem nereagovala a jak se dalo očekávat, tak soudili knihu podle obalu, jak jsem i já často dělala. Jen já jsem se zas tolikrát nespálila… ono tedy v řádech stovek let spálit se tolikrát nejde, že?
„Hledám někoho, kdo mne dostane za hradby… slyšela jsem, že se zde nachází skupinka těch, kteří to umí zařídit…“ s tím jsem se zvedla a rozevřela dlaň, ze které mi vyšlehly plameny a já se zubatě usmála, ve snaze zbarvit oheň do té jedovaté fialové a pak jej zhasnout zavřením dlaně.
„Samozřejmě, můžete mi nyní vrazit pěstí a vyhodit z tohoto podniku, ale jak tak vidím, je ze dřeva… a fialový oheň nezhasne do doby, dokud si to tak přát nebudu,“ pokrčila jsem rameny, sázející na to, že nikdo neslyšel o fialových plamenech… upřímně, ani já jsem nikdy neslyšela o fialových plamenech, takže jsem si mohla vycucat z prstu úplně cokoliv.
„Jmenuji se Kaedor di Valiora, jedna z nejvýznamnějších mágů vysokých hvozdů…“ shodila jsem ze sebe kapuci a ukázala, že jsme vážně elf… sice bez uší, ale protože jen elfové věděli, jak jsou pro nás uši důležité, tak na tom až tak nezáleželo. Pokračujíc: „… mnozí z vás mají nejspíše nyní na jazyku to, proč někdo, jako já, nejde rovnou před brány a nenechá se vpustit dovnitř, že? Upřímně… mohla bych tak udělat, ale kdo by věřil někomu, jako jsem já, že jsem vážně ta, co o sobě tvrdím… za to… když mi seženete slušné oblečení, dáte mi něco najíst… jsem schopná sama o sobě přes hlavní bránu dostat několik těch, které byste nejspíše dostávali přes brány horko těžko,“ přešla jsem po místnosti a pokračovala: „Aneb, není pro mne nic jednoduššího než u brány říci, že mne doprovází menší skupina, kteří jsou zde od toho, aby mi sloužili… nebo se snad pletu?“ Zasmála jsem se a ruku vztáhla k jednomu z nich… pokud se tedy někdo ozval…

… „Máme dohodu? Vy mi pomůžete… a já vám zaručím to, že další várka těch, kteří se mají dostat za brány budou mít jednoduchý průchod… za což si můžete účtovat extra…“ s širokým úšklebkem jsem se usmívala, přesto… připravena kdykoliv zapálit toto místo. Věděla jsem, že bych se nejspíše sama dost popálila kvůli prokletí, ale nyní to byla moje šaráda… šaráda… jak se dostat do města a pokud ucítím kohokoliv z těchto osob jednat moc rychle? Zapálím to tu a uvidíme, co hoří rychleji… suché dřevo… nebo jejich maso.

Milá společnost

Cizinec si dovolí poslední poznámku, než Kaedor vejde dovnitř – odpověď na její povzdechnutí.
„I charakterové nejnižších kvalit mají svá uplatnění – ač nelze říct, že byste neměla pravdu.“
Když tedy poté elfka vstoupí do putyky, není ohromena společností, která se jí tady nabízí. Chvíli čeká u stolu, zatímco se nic neděje. Cítí, že okolní chátra si jí začíná víc všímat – ne že by zatím něco dělali, ale určitě si jí prohlíží a ptají se sami sebe, co tu chce.
Konečně, po hodné chvíli, se ten jejich putykář vyšourá zpoza pultu, a když si objedná jídlo a pití, všechno si klidně vyslechne a pak jí ukáže ukázkově zkažený chrup v úšklebku.
„A platit bude slečinka čim?“
Na což od nedalekého stolu následuje oplzlé uchechtnutí. Víc od těhlech čekat nemohla.

Ale krom toho hostinského cítila další dva charaktery, kteří se zvedli. Podle té životní síly to nebyli žádní skrčci, jeden skutečně překvapivě dobře živený – tak jak bývají jen najaté svaly. Alespoň to podle toho vypadá, že je tu správně.
Ti dva se přiblíží k hostinskému – a projdou kolem. Jeden, ten větší, se postaví vedle putykáře a Kaedor skoro cítí, jak na ní tupě zírá. Tyhle se neplatí od mozku – právě naopak.
Ten druhý si bez zeptání sedne naproti ní a přejede jí od shora dolů pohledem.
„Teda, tak hnusný hadry to sem neviděl, co nepamatuju,“ řekne a odpoví mu širší kruh smíchu.
„Kde by potvora jako ty přišla k penězům? Radši vodsuď zmiz, než si zaděláš na problémy.“
Ozve se hlubší a trochu pomalejší hlas toho druhého: „Jo. Já jsem problémy. Tak padej.“
To provází hromotluk také zachechtáním, ke kterému se pár dalších váhavě přidá.
A teď dodá putykář lhostejně: „Maj pravdu – jestli nemáš prachy, tak tě tu nikdo nechce.“
Ten, co seděl proti ní, nejspíš nakrčil nos nebo udělal nějaké podobné gesto, které vyvolalo další smích mezi okolním osazenstvem.
„Tyhle druhy nikdy nemaj prachy – nejhorší špína,“ dodává, zatímco si odplivne na zem.

Podsvětí... které zaplatí oběd

Dalo se tak trochu čekat, že mi nebude moc nabíhat do rány, jen u něj to vypadalo, že ho to absolutně nezajímalo… vzpomínky na to, jak to kdysi bylo a jak mne všichni museli poslouchat kdykoliv jsem mluvila mi nyní nechávali jen trpkou pachuť na jazyku.
„Hmmm… můžou mít strach, přesto jsem ale jedna z nich,“ řekla jsem a přemýšlela a chvilku dokonce brouzdala pamětí po vzpomínce. Vzpomínka, kdy jsem právě toto město navštívila, abych se účastnila jakéhosi srazu významných mágů… jen… jsem byla ještě tehdy dost mladá a nezkušená. Ale i tak mi to tehdy dalo poměrně dost a můj tehdejší učitel byl prý i rád, že jsem se mu vnutila do programu. Kdo ví, jestli to myslel upřímně, nikdy jsem se jej na to neptala.

Začala jsem tedy následovat toho starce prázdnou uličkou, kterou má magie dostatečně vyklidila, ale netrvalo dlouho a další nával lidí a ostatních příšer se začali vracet do míst, kde jsem se již nenacházela. Přeci jen měli již své zabraná místa a leckterý žebrák by říkal, že to či ono místo mu přineslo štěstí, či smůlu.

„Spojit se s bandity, kteří dostávají lidi do města… my… kteří jsme byli u tak silného zdroje, že leckteří by zešíleli jen být v střední vzdálenosti… ach jo…“ povzdychla jsem si a promnula si oči, téměř, jako kdybych mohla vidět a nějak mi to pomohlo.
Ale co jsem mohla dělat? Muž, který mne sem dovedl měl asi nějaký důvod mne sem dovést a já jsem si nemohla zase moc stěžovat, protože bych sama tápala po městě, jak se, kam dostat a co mám vlastně dělat.

Vlezla jsem dovnitř a hlavou se podívala po okolí… necítila jsem nic nebezpečného v magickém poli… což samozřejmě neznamenalo, že pokud se zde nacházel nějaká legenda s mečem, tak bych to věděla…
… rozešla jsem se k jednomu ze stolů, u kterého jsem nic necítila… myšleno prezencí a sedla si tam. Možná… jsem byla jen zhýčkaná, jen možná, ale čekala jsem nějaký servis ohledně jídla a pití, a i když jsem neměla ani jedno, objednala jsem si to nejdražší, co tu bylo. Budou to za mne platit ti bandité, a ještě mi budou říkat, jak jsou vděční, ne? Možná… možná…
A tak jsem čekajíc vyčkávala na bandity, až se ukážou, věřící že ten žebrák… nebo cokoliv to bylo… co mne sem dovedlo nelhalo a já si nejenom dám něco po dlouhé době k jídlu, tak ale i seženu někoho, kdo mne dostane za hradby…

Místní podsvětí

Cizinec jí jen tiše poslouchal, zatímco se nad něj povyšovala. Po chvilce jeho nehnutého naslouchání to začne působit až trapně. Její slova se minula účinkem a toho muže nijak neurazila a nedonutila ho změnit jeho přístup…
Stejně jako její snahy ho dopálit nebo donutit, aby dělal to, co ona chtěla nebo aby se k ní choval s nějakým respektem. Zdálo se zkrátka, že mu byla jednoduše lhostejná.
„Věci nejsou tak jednoduché, jak si myslíte. Mnoho z toho, co si myslíte, že víte, vůbec pravdivé není.“
A pak už jen dodá k jejímu nápadu ohledně Zorad’Ulu:
„Města mágů pro vás nejsou tak bezpečná, jak si myslíte. Čarodějové mají strach – lidé, kteří se bojí, často jednají iracionálně.“
Ale víc z něj nedostane. Jednoduše se obrátí a začne kráčet skrz uličky slumů – Kaedor nezbývá než ho následovat.

Po chvíli proplétání v uličkách ve směru k hradbám se cizinec konečně zastaví. Zde jsou chatrče vyšší a lépe postavené – už dokonce připomínají domy. Cizinec se k ní obrátí a rukou v rukávu ukáže na jednu nízkou budovu, která vypadá stejná, snad jen trochu větší, než všechny ostatní.
„Tento podnik navštěvují členové bandy, která dostává lidi do města… nemohu tvrdit, že by byli spolehliví… ale většina z nich jsou zbabělci. S trochou štěstí snadno ovlivnitelní vaším… přístupem. Zároveň zde můžete dostat něco k jídlu. Je na vás, jak k té věci přistoupíte.“
Když jí naznačí ke dveřím, dodá ještě na vysvětlení.
„Není vhodné, aby pozorovatel jako já šel dovnitř… někteří jedinci slabší vůle by mohli být mou osobností ovlivněni špatným způsobem. Mám své vlastní cesty do města a z něj – které bohužel nejsou pro vás přístupné. Budete se muset spokojit s místními bandity.“
Ať už mu ona řekne cokoliv, dovnitř nevejde.
„Doporučuji usadit se dovnitř a počkat až vás sami osloví za troufalost. Ale pokud chcete někoho z nich proměnit v popel, poslužte si.“
Kaedor vstoupí do zadýchané nízké místnosti, na jejímž konci je malý stlučený dřevěný pult. Ve vzduchu je cítit levná pálenka a nekvalitní tabák. Za pultem postává mužík, který špinavým hadrem utírá sklenice – kolem nízkých, většinou improvizovaných stolků posedávají různé charaktery a tiše se mezi sebou baví.
Když vstoupí, většina z nich si jí prohlédne, ale v rozhovoru pokračují…