| |||
I am queen, not a slave~Prsty mi nespokojeně přejeli přes dlaně, cítila jsem to, jak byli spáleny konečky prstů, přesto jsem cítila jedno… magie, kterou jsem použila krmila mé kouzlo jinak než přímo z mé energii. Navíc jsem byla schopná vidět i to, jak se samotný oheň pokroutil a vypadal jinak… Povzdychla jsem si a podívala se směrem, kde stála ta osoba a ona toho hned i využila. Začala mluvit o tom, jak a co můžeme dělat, co bych měla dělat a podobně. A já? Já jsem si mezitím začala hojit konečky prstů od popálenin a přemýšlela nad jedním… a to bylo nad tím, jak tuto energii zkrotit. Nebylo to tak, že by mi někdo předal energii, nebo jsem se aspoň tak necítila… a nebylo to ani tak, že by mne to nakazilo, tedy, připadala jsem si tak… bylo to vážně jako kdybych chytla jinou magickou zásobu a tu využila s tím, že nemůže nic dělat s tím, že ji takto chci ohnout pro svou vizi… tedy až na to, že i oheň vypadal absolutně jinak a choval se tak, jak bych nečekala. „Jsem Kaedor di Valiora… nebudu zakrývat to, co jsem… kdo jsem. Jsem jedna z nejmocnějších mágů tohoto světa, kteří ještě žijí…“ řekla jsem dost razantně a s poměrně podrážděným tónem, následně tak i dodala: „Doveď mne do toho podsvětí a uvidíme, jestli mne tam nikdo pozná. Nejnižší z nejnižších jsem nechala být, dokud oni nechali být oni mne. Pokud tomu tak je… možná se shodneme nad tím, proč by mne mohli dostat do středu města… nebo aspoň někdo teleportovat do magického města Zorad’Ul. Podle všeho to město je na území této říše… jen není tak mocné, přesto vítá jen mágy, nikoliv technology. Nebo jsi snad schopný mne tam navést i ty?“ Zamyslela jsem se a přemýšlela nad tím, jak moc daleko může být město nebes. „Mezitím… pokud chceš, aby ti někdy ty hlasy něco řekli, hodilo by se mi něco k jídlu a k pití… seženeme zde něco, nebo se o to mám postarat sama? Přeci jen je chceš ještě někdy slyšet, nepletuli se?“ Zeptala jsem se s úšklebkem a přemýšlela nad tím, jestli nějaké vyléčení někoho by někomu stačilo na to, abych dostala chleba. Ruka na břiše, které nemělo daleko od zakručení. Již nyní se mi svíral žaludek a stěžoval si, že chce něco k jídlu. Ach, jak mi chybí dny, kdy mi stačilo vstřebávat manu a to mne nasytilo, nyní bych nejspíše zabila o kus čerstvého chleba, povzdychla jsem si a začala přemýšlet nad tím, co budu dělat. Tak či tak jsem se rozešla směrem, kam stařec nebo žebrák? Bylo to jedno… kamkoliv osoba, která o hlasech věděla chtěla… po chvilce si přetahující kapuci přes hlavu, skrývající mou rasu, vědoma si toho… že nemusí všichni vědět, že mne Inkvizice nebo někdo z města poskvrnil tak, že mi vzal špičky uší… |
| |||
|
| |||
Iluze, nebo vážně realita?Muž si dovoloval, měl pravdu… přesto jsem to byla já, Kaedor, kterou oni potřebovali. Hlavně, když se ty hlasy o mne tak zajímaly, jak sám naznačil. Nebylo tedy moc překvapení, že jsem se chovala trošku více namyšleně… pokud mne vážně nepotřebovali, byla bych nyní buď mrtvá, nebo tu stále aspoň nestála. Osoba v kápi si to nejspíše dost uvědomovala, když na to začala mluvit o tom, jak se vlastně věc má… „Nevím, jak mne dostaneš do města… ale ráda si nechám poradit. Mám nějak pocit, že bych se tam dostala asi sama, ale nevím, jaké testy nyní provádějí u brány. Na ukázku talentu není třeba tolik… jen je otázka, jestli nebudou chtít vidět celé spektrum magie. V ten moment bych nejspíše…“ tiše jsem usykla a chytla si ruku a pevně ji stiskla. Ukazovat auru a spektrum magie bylo dost nebezpečné, hlavně pro mě, když v ty časy se ukazovala energie celého těla… Tiše jsem přešlápla a zkusila vycítit opět ty hlasy, které byly tiché, ale… místo toho, abych cítila je z toho bodu byly pryč? Překvapeně jsem ukročila a zaměřila se na to více… a pak to ucítila. Bylo to jako kdyby se moje vlastní mana mísila s tou, kterou měli ty hlasy. Slyšela jsem, že mana se dá poskvrnit… přetvořit… překroutit… ale jakmile se tak stalo, tak se většinou ti, kterým mana patřila změnili. Aneb… mana byla životní energie a jakkoliv s ní zacházet znamenalo hrát si s životem dotyčného… přesto toto bylo jako kdyby mne někdo tou magií… krmil? Nikoliv nemísil, ale spíše jako by mi někdo propůjčoval svou moc? Cítila jsem to téměř jako kdybych byla nový rekrut a někdo mi držel ruku, ve které třímám zbraň a ukazoval, jak s ní zacházet. Polkla jsem a podívala se pohledem na starce a pak rychlejším krokem vyšla ven a hlavou se podívala vůči nebesům. Směrem od hrudníku jsem natáhla ruku a jakmile se ruka natáhla ruka vůči nebesům, zkusila jsem jedno z nejjednodušších kouzel. Vytvoření ohně… a kolik jsem do toho vložila? Tolik, dokud jsem necítila, že mne prokletí začíná spalovat… můj cíl byl jednoduše měnit svou životní energii na oheň do doby, dokud budu moct… V nynějším stavu jsem byla schopna takto vytvořit oheň do délky 2 metrů a udržet jej 3-4 vteřiny, dokud jsem necítila to, jak mi samotné prsty ruky, která kouzlí, začínají hořet a mění se mi spíše v uhlíky než cokoliv jiného. Nic příjemného… ale musela jsem zjistit, co se vlastně děle a proč tu divnou a překroucenou magii cítím… sama ze sebe. |
| |||
|
| |||
Kdo jsou... ale co dokáží nabídnout...Tiše jsem se musela zasmát nad tím, jak začal komentovat poměr slibů a toho, co tyto stvoření chtějí. „Slíbit a dodržet sliby jsou dvě rozdílné věci… démoni a různé kulty uznávající všemožné bohy slibují ledasco, jen málokdy jsem však viděla, že by jejich sliby… či snad víra zachránila před tím, než je magie roztrhala na kusy,“ pokrčila jsem rameny, vědoma si toho, že většina náboženství byla jen cesta jednoho vůdce skrz ostatní ve snaze dostat své ovečky na lepší pozici, než jsou. Šlo jen tedy o to, že tito vůdci se neostýchali jednu, dvě… nebo sto oveček klidně popravit, aby měli větší moc sami pro sebe. Nazdvihla jsem obočí a poslouchala jej o tom, jak mluvil o faktech… o tom, že jsem byla já ta, kterou si vybrali a podobně. Přesto i tak mi stále koutek rtů mírně cukal do úsměvu… Podívala jsem se opět na vřídlo energie, vědoma, že potlačit magii jde… ale zesílit ji a udržovat ji je jen stejně pošetilé, jako se nechat zapálit od inkvizice. Hlavně, když tato stvoření, nebo co byla zač nyní… již byla takto dlouho a kdyby vážně posilovali svou auru, jsou již mrtví. Hlavně by to nebylo tak stabilní. Podívala jsem se zpět na toho muže, tedy… otočila jsem se na něj hlavou a dodala: „Pokud si mne zvolili… a chtějí mi pomoci, tak jim budu k ničemu, dokud budu mít na sobě prokletí inkvizice… budu též k ničemu, dokud neuvidím… a dokud budu vypadat takto,“ roztáhla jsem ruce a roztaženými dlaněmi přejela nad svým hrudníkem a níže… níže, dokud mi ruce vystačili. „Co tedy ode mne chtějí… můžu samozřejmě naslechnout jejich prosbě, chtíči… a vyhotovit pro ně cokoliv si budou žádat. Kaedor di Valiora vždy pomohla těm, kteří ji připadali zajímaví… a pokud se pak rozhodli ji zradit? Řekněme, že takových nakonec moc nebylo, protože moje jméno bylo mezi těmi, které nechtěl nikdo zradit,“ usmála jsem se, snažíc se vystupovat aspoň jako to, co jsem byla… dokud mne nezlomila Inkvizice, a ne ten střep, kterým jsem nyní. Krátké povzdechnutí a opření zády hned vedle těch, kteří toho tolik nabízeli… tolik slibovali a zas toho tolik nechtěli. „Můžeme?“ Zeptala jsem se s hlavou natočenou vůči tomu, co bylo hned vedle mě. Kdybych… jen měla trochu síly… nemít to prokletí, tak i tuto magii zkrotím, ovládnu a sama se posílím… kde byly doby, kdy jsem nemusela jíst již jídlo, ale stačila mi energie… mana… životní aether… jen abych pokračovala a žila dál. Můj život za poslední staletí nabral takovou cestu, že leckteří by se divili, že ještě žiji. Mezi takovými… jsem byla i já. |
| |||
|
| |||
Pomoc... ale od koho?Cokoliv tato bytost byla, pokud to tedy bytost vůbec byla… tak jsem cítila jedno. To, že sama o sobě nevěděla a bylo to jako kdyby se neustále hádala… hydry existovaly, též se hádaly mezi sebou, ale bylo to jiné, zcela jiné. Tamto to bylo několik hlav snažící se dostat do cíle, kdy jedna hlava chtěla úplně něco jiného než ostatní. Přesto… v nejhorších chvílích vedli společně útok tak obstojně, že by se jeden divil, že se vůbec někdy nedokážou neshodnout. „Na co mi budou oči, když nebudu moci kouzlit,“ řekla jsem a podívala se po okolí, nevědoma si například zdí, avšak vědoma si toho, kdy magie má ztížen průstup, tudíž odhadující to, kde je zeď místnosti. Bylo to jiné… ne dokonalé, přesto jsem věděla, že dokud nenajdu mistra léčitele, který mi řekne, jestli je mi pomoci… tak nebudu vidět. Muž vedle mne začal mluvit a já se na něj podívala pohledem, vědoma si toho, že cokoliv toto je… tak je to dostatečně mocné, přesto tento muž… mi připadal jak loutka. Nevěděla jsem proč, možná jen zlý pocit, ale spíše jako kdyby to, co mi nabízelo pomoc tuto osobu ovládala… a nyní komunikovalo přes tuto osobu jen proto, aby mne donutilo si myslet, že to není nebezpečné. „Chci se dostat za někým, kdo je schopen mi pomoci… tady toto… tito… říkají, že mi mohou pomoci, ale co myslí tím, že chtějí najít další místo… vřídlo? Město? Schránku?“ Nadzvedla jsem obočí a prsty si přejela přes ruku… tato situace mi nebyla vůbec příjemná, ale co jsem měla dělat. „Co chcete… řekněte si cenu za to, že mi pomůžete a já, Kaedor… vám dám své slovo, že vám splním to, co si přejete… podle všeho mne znáte, proto víte, co jsem zač a že své sliby splním. Navíc… jsem si moc dobře vědoma taktikám, kdy jsem nabídla ostatním jen na to, abych nedostala stejnou mincí zpět,“ podívala se opět na to vřídlo, nechávající starce starcem… proč jsem se měla bavit s ním, když jsem se mohla rovnou bavit s těmi, kteří mi nabízí vše, nebo též nic. Potkala jsem se s stvůrami, které slibovali absolutně vše, ale nic nedodrželi a vždy se jen snažili ostatní využít. Pro jejich smůlu jsem byla vždy dostatečně silná abych je ihned eliminovala. „Navíc chci vědět, co jsou vlastně zač… co jste zač?“ Řekla jsem nejdříve na muže vedle mne a pak zase na ně… Možná to nejhorší na celé situaci bylo to, že mne toto mohla celou dobu Inkvizice sledovat a já jsem se za chvíli mohla stát živou pochodní, která nezapálí jen sama sebe, ale i toto stvoření… přesto si toto stvoření myslelo, že je bezpečné se se mnou bavit? Pokud jsem já byla suchá větev, kterou Inkvizice zapálí, tak cokoliv tak mocného bylo jako střelný prach. |
| |||
|
| |||
Síla i moc, ale za jakou cenu...Mágové věřili, že jakákoliv magie se dokáže zkrotit. Od té nejsyrovější, až po tu nejvíce překroucenou. Byla to pravda… tedy, pokud podstata magie nebyla silnější, než oni samotní. Leckteří se dostali do střetu s magií, která byla tak silná, že zešíleli. Ti šťastnější byli pohlceni takovouto magií… přesto zde byli i jiné případy. Snaha ovládnout magii, kde ti úspěšnější nasadili uzdu či náhubek magii a stáhli ji bokem tak, aby se chovala spořádaně. Další… nebyli tak úspěšní a magie udělala to, co chtěli udělat oni… udělala si z jejich těl loutky, občas jen těla plné magie, bez duše a pocitů. Občas fanatici, něco jako nejvyšší představitelé Inkvizice, ve víře, že dělají to správné… jen to správné v jejich očích bylo poměrně dost překroucené. Osoba u zdroje mi uhnula a já se přiblížila tomu zdroji, který lákal původní osobu, která nevypadala zrovna v nejlepším stavu. Neviděla jsem ji… samozřejmě, ale životní funkce a to, jak vůbec existovala… bylo to vše pokroucené, jakoby někdo jednoduše vzal osobu a dal ji vzhůru nohama… nehrál mi… něco mi na této situaci jednoduše smrdělo. S nataženou rukou vůči tomu zdroji jsem polkla, čekající na nějakou reakci… většinou se vřídla magie začala nějak chovat. Každé jinak… některé vůbec nereagovali, další se chtěla někoho pohltit, další lákala jak světlo můry… toto mělo ale jinou podstatu… takovou, kterou jsem nikdy nezažila. Hlasy… které by se mi normálně nedostaly do hlavy, nyní avšak jakoby mohly projít jedním uchem dovnitř a druhým ven. Nejenže mi to ihned začalo vyvolávat vzpomínky na inkvizici, ale ještě k tomu mi to připomnělo, jak se nedokážu bránit ani proti vpádu do mysli. Inkvizice nevěděla… zatím… jak někoho připravit o rozum a udělat si z něj loutku, přesto na dosti kouzelnících experimentovalo. Není přeci nic lepšího než mít efektivní zbraň nepřítele… na své straně, že? Chytla jsem se za hlavu a ustoupila několik kroků, tiše se usmála a věděla jedno… Inkvizice věděla moc dobře, že pokud se napojím na nějaké zřídlo a zkusím kouzlit, nevznítím jen svou magii, ale i tu cizí. Přišla jsem k vřídlu a položila ruku tak, abych cítila, že magie tohoto vřídla je dostatečně blízko a řekla: „Jak se dostanu do středu města? Kde najdu někoho, kdo mne dokáže zbavit toho prokletí…“ Řekla jsem dostatečně nahlas, abych přehlušila hlasy ve své hlavě. Věděla jsem moc dobře, že kdyby něco „toto“ zkusilo, tak se napojím na magický proud a zkusím něco vykouzlit… moje prokletí vznítí mou a i cizí magii… jde jen o to, že já sebe zachráním, ale cokoliv toto bylo, tak-tak velké štěstí asi mít nebude. Bohužel. Ale nebudu dělat unáhlené předpovědi, třeba mi toto vážně pomůže, i když ta osoba, co tu stála… mi nedávala moc víry. |
| |||
|
doba vygenerování stránky: 0.19938707351685 sekund