Iluze, nebo vážně realita?

Muž si dovoloval, měl pravdu… přesto jsem to byla já, Kaedor, kterou oni potřebovali. Hlavně, když se ty hlasy o mne tak zajímaly, jak sám naznačil. Nebylo tedy moc překvapení, že jsem se chovala trošku více namyšleně… pokud mne vážně nepotřebovali, byla bych nyní buď mrtvá, nebo tu stále aspoň nestála. Osoba v kápi si to nejspíše dost uvědomovala, když na to začala mluvit o tom, jak se vlastně věc má…
„Nevím, jak mne dostaneš do města… ale ráda si nechám poradit. Mám nějak pocit, že bych se tam dostala asi sama, ale nevím, jaké testy nyní provádějí u brány. Na ukázku talentu není třeba tolik… jen je otázka, jestli nebudou chtít vidět celé spektrum magie. V ten moment bych nejspíše…“ tiše jsem usykla a chytla si ruku a pevně ji stiskla. Ukazovat auru a spektrum magie bylo dost nebezpečné, hlavně pro mě, když v ty časy se ukazovala energie celého těla…

Tiše jsem přešlápla a zkusila vycítit opět ty hlasy, které byly tiché, ale… místo toho, abych cítila je z toho bodu byly pryč? Překvapeně jsem ukročila a zaměřila se na to více… a pak to ucítila. Bylo to jako kdyby se moje vlastní mana mísila s tou, kterou měli ty hlasy.
Slyšela jsem, že mana se dá poskvrnit… přetvořit… překroutit… ale jakmile se tak stalo, tak se většinou ti, kterým mana patřila změnili. Aneb… mana byla životní energie a jakkoliv s ní zacházet znamenalo hrát si s životem dotyčného… přesto toto bylo jako kdyby mne někdo tou magií… krmil? Nikoliv nemísil, ale spíše jako by mi někdo propůjčoval svou moc?
Cítila jsem to téměř jako kdybych byla nový rekrut a někdo mi držel ruku, ve které třímám zbraň a ukazoval, jak s ní zacházet. Polkla jsem a podívala se pohledem na starce a pak rychlejším krokem vyšla ven a hlavou se podívala vůči nebesům. Směrem od hrudníku jsem natáhla ruku a jakmile se ruka natáhla ruka vůči nebesům, zkusila jsem jedno z nejjednodušších kouzel. Vytvoření ohně… a kolik jsem do toho vložila? Tolik, dokud jsem necítila, že mne prokletí začíná spalovat… můj cíl byl jednoduše měnit svou životní energii na oheň do doby, dokud budu moct…
V nynějším stavu jsem byla schopna takto vytvořit oheň do délky 2 metrů a udržet jej 3-4 vteřiny, dokud jsem necítila to, jak mi samotné prsty ruky, která kouzlí, začínají hořet a mění se mi spíše v uhlíky než cokoliv jiného. Nic příjemného… ale musela jsem zjistit, co se vlastně děle a proč tu divnou a překroucenou magii cítím… sama ze sebe.

Náznak moci

Muž na její slova nereaguje – dá se to vyložit jako jistá forma pokrčení rameny. Možná jen nechce přiznat, že nezná odpovědi na její otázky – a že neví, zdali jsou ty hlasy skutečně tak mocné, jak sám tvrdí… ale výsledek je stejný. V podstatě jí velice tiše dává za pravdu.
Nakonec jen dutě poznamená: „Možná bys měla být zdrženlivější se svými slovy – nejsi v pozici, kdyby sis mohla dovolit odmítnout pomoc… ať už je jakákoliv.“
Ale pak se obrátí a udělá několik kroků ke dveřím.
„Ale je jasné, že jsou-li s někým ochotní mluvit, jsi to ty. Toto zřídlo umlklo… jejich cesty jsou podivné a prosakují do tohoto světa jinak, než jak funguje běžná magie… chceš-li vědět, jaká bude jejich cena, musíš najít způsob, jak s nimi opět promluvit.“
Neřekne, jaká je jeho vlastní role. Ale má jistě v těch Hlasech velký zájem… možná, že k němu nemluvili a chce jí využít, aby je kontaktoval… vidí, jak je slabá…
„Je třeba tě dostat do města. Tam někde bude příležitost – chvíle, kdy se realita překříží… a Oni budou moci opět promluvit.“

Zatímco mluví, Kaedor cítí něco proti jeho vlastním slovům – i když to stvoření, ten cizinec, tvrdí, že zřídlo utichlo… ona z něj moc stále cítí. A po chvíli si začne uvědomovat, že ho necítí ze zřídla samotného… ale jako by ta moc čekala někde blízko, kolem ní.
Ne jako ta, která dříme v ní a která by jí upálila, kdyby se jí pokusila uchopit. Ta pokroucená magie, kterou cítila na dosah ruky, jako svou vlastní, zůstávala cizí. Dost cizí na to, aby se jí mohla odvážit použít.
Však nebyl by to vhodný krok od těch Hlasů? Propůjčit jí trochu jejich vlastní síly k tomu, aby jí na jednu stranu umožnily konat a na druhou dokázaly svou moc?
Běžní čarodějové dokázali předávat manu mezi sebou jen těžko… aby byla mana jednoho mága k dispozici druhému takhle volně… to by vyžadovalo velice složité rituály a ani poté by se nejednalo o nic trvalého nebo spolehlivého.
A přeci cítila tuhle jejich manu na dosah své ruky – a ani náznak kletby. Mohla by to snad i vyzkoušet… malé neškodné kouzlo…
Jenže to pořád nebyla její magie – mohlo by to mít nepředvídatelné následky. Ale i tak to byl příjemný pocit… necítit se tak úplně bezmocná.

Kdo jsou... ale co dokáží nabídnout...

Tiše jsem se musela zasmát nad tím, jak začal komentovat poměr slibů a toho, co tyto stvoření chtějí. „Slíbit a dodržet sliby jsou dvě rozdílné věci… démoni a různé kulty uznávající všemožné bohy slibují ledasco, jen málokdy jsem však viděla, že by jejich sliby… či snad víra zachránila před tím, než je magie roztrhala na kusy,“ pokrčila jsem rameny, vědoma si toho, že většina náboženství byla jen cesta jednoho vůdce skrz ostatní ve snaze dostat své ovečky na lepší pozici, než jsou. Šlo jen tedy o to, že tito vůdci se neostýchali jednu, dvě… nebo sto oveček klidně popravit, aby měli větší moc sami pro sebe.

Nazdvihla jsem obočí a poslouchala jej o tom, jak mluvil o faktech… o tom, že jsem byla já ta, kterou si vybrali a podobně. Přesto i tak mi stále koutek rtů mírně cukal do úsměvu…
Podívala jsem se opět na vřídlo energie, vědoma, že potlačit magii jde… ale zesílit ji a udržovat ji je jen stejně pošetilé, jako se nechat zapálit od inkvizice. Hlavně, když tato stvoření, nebo co byla zač nyní… již byla takto dlouho a kdyby vážně posilovali svou auru, jsou již mrtví. Hlavně by to nebylo tak stabilní.
Podívala jsem se zpět na toho muže, tedy… otočila jsem se na něj hlavou a dodala: „Pokud si mne zvolili… a chtějí mi pomoci, tak jim budu k ničemu, dokud budu mít na sobě prokletí inkvizice… budu též k ničemu, dokud neuvidím… a dokud budu vypadat takto,“ roztáhla jsem ruce a roztaženými dlaněmi přejela nad svým hrudníkem a níže… níže, dokud mi ruce vystačili.
„Co tedy ode mne chtějí… můžu samozřejmě naslechnout jejich prosbě, chtíči… a vyhotovit pro ně cokoliv si budou žádat. Kaedor di Valiora vždy pomohla těm, kteří ji připadali zajímaví… a pokud se pak rozhodli ji zradit? Řekněme, že takových nakonec moc nebylo, protože moje jméno bylo mezi těmi, které nechtěl nikdo zradit,“ usmála jsem se, snažíc se vystupovat aspoň jako to, co jsem byla… dokud mne nezlomila Inkvizice, a ne ten střep, kterým jsem nyní.
Krátké povzdechnutí a opření zády hned vedle těch, kteří toho tolik nabízeli… tolik slibovali a zas toho tolik nechtěli. „Můžeme?“ Zeptala jsem se s hlavou natočenou vůči tomu, co bylo hned vedle mě. Kdybych… jen měla trochu síly… nemít to prokletí, tak i tuto magii zkrotím, ovládnu a sama se posílím… kde byly doby, kdy jsem nemusela jíst již jídlo, ale stačila mi energie… mana… životní aether… jen abych pokračovala a žila dál. Můj život za poslední staletí nabral takovou cestu, že leckteří by se divili, že ještě žiji. Mezi takovými… jsem byla i já.

Kdo jste?

Obrátila se zpět ke zřídlu a směřovala na ně své otázky i pochyby. Ale slyšela jen ticho. Nic víc. Hlasy se odmlčely. Nakonec na její otázky začala odpovídat ta zahalená postava.
„Nerozumíš. Tohle – tohle je jen síla. Je to něco většího než smrtelná stvoření tohoto světa. To, co se ti vrací, jsou jen útržky – spíš ozvěny tvých vlastních myšlenek… ale už to, že jsi mohla nazřít i tak málo… je doklad, toho, že jsi vzbudila jejich zájem.“
Hlas toho stvoření je monotónní, dutý a nezní příliš lidsky – ale je otázka, zdali je skutečně jejich loutkou. Kdoví. Je spousta věcí, které by mohli poslat své loutky do tohoto světa. Temné, zapomenuté věci – ale i nové, děsivé entity zrozené z chaosu magie.
Snad je skutečně loutkou – ale čí loutkou?
„Všechno má svou cenu,“ řekne dutě to stvoření, zatímco zřídlo mlčí. „Co budou chtít? Krev? Svatyni? Cestu dovnitř? Cestu ven? To, co slíbí, vždycky převáží to, co chtějí.“
Začínala konečně identifikovat to, co se jí nelíbilo na magii a energii, která tuto postavu naplňovala. Byla cizí. Jako by tu vlastně tak docela nebyla – jen příležitostný návštěvník, který nebude přebývat dlouho – ani nemůže.
Nepatří sem.

Ale ta postava jí alespoň dávala odpovědi – a daleko srozumitelněji, než ty hlasy.
„Je mnoho věcí za tvým světem – tam přebývá moc – odtamtud přichází magie. Jsou tam prastaří Spící – všemocní bohové dávno zapomenutí. Jsou tam ztracení zbloudilci – Cizinci, kteří nemají žádný svět, kterým zbyla jen jejich magie. Jsou tam mrtví, kteří nikdy nedošli pokoje, celé legie. Ale oni- oni nejsou nic z toho.“
Dokázal-li jeho monotónní hlas vyprodukovat nějakou emoci, bylo to něco přirovnatelného k pobožnosti a bohabojnosti.
„Oni jsou něco nového. A zvolili si tebe – ukázali ti kousek své moci. Cožpak si myslíš, že ti může někdo jiný pomoci? Oni jediní to dokážou – oni dokážou všechno. Tvůrčí síly světů je poslouchají na slovo. Ale přitom jsou daleko – tak daleko… slyšíme jen jejich ozvěny… a ozvěny ti nemohou pomoci.“
Ale nějaká síla by se z nich přeci jen dala vytáhnout – kdyby jí nevázalo to prokletí, dokázala by si nejspíš poradit i s takovou silou… zkrotit jí a donutit dělat její práci. Zvlášť když to, o čem tahle postava mluví je tak daleko.
Možná by ty hlasy mohly pomoci i s tím prokletím – byla by to hra na ostří nože, to je jí jasné ze studií okultismu… vždycky když si bude s těmihle věcmi zahrávat, bude na tenkém ledě.
Jenže napadá jí jen velmi málo jiných možností jak zvrátit to prokletí – mocní mágové se skrývají, a když už by je našla, nejspíš by jí ze strachu nebo odporu odmítli pomoci. Snad trpaslíci – ale proč by měli pomáhat zlomené elfce? A její vlastní druh by jí jistě vyhnal, kdyby přišla žádat o cokoliv.
Jistě – jsou mudrcové a čarodějové v dalekých zákoutích světa, kteří dokážou pravé zázraky – jenže jak je najít?
Tahle… věc je alespoň přímo tady.

Pomoc... ale od koho?

Cokoliv tato bytost byla, pokud to tedy bytost vůbec byla… tak jsem cítila jedno. To, že sama o sobě nevěděla a bylo to jako kdyby se neustále hádala… hydry existovaly, též se hádaly mezi sebou, ale bylo to jiné, zcela jiné. Tamto to bylo několik hlav snažící se dostat do cíle, kdy jedna hlava chtěla úplně něco jiného než ostatní. Přesto… v nejhorších chvílích vedli společně útok tak obstojně, že by se jeden divil, že se vůbec někdy nedokážou neshodnout.
„Na co mi budou oči, když nebudu moci kouzlit,“ řekla jsem a podívala se po okolí, nevědoma si například zdí, avšak vědoma si toho, kdy magie má ztížen průstup, tudíž odhadující to, kde je zeď místnosti. Bylo to jiné… ne dokonalé, přesto jsem věděla, že dokud nenajdu mistra léčitele, který mi řekne, jestli je mi pomoci… tak nebudu vidět.

Muž vedle mne začal mluvit a já se na něj podívala pohledem, vědoma si toho, že cokoliv toto je… tak je to dostatečně mocné, přesto tento muž… mi připadal jak loutka. Nevěděla jsem proč, možná jen zlý pocit, ale spíše jako kdyby to, co mi nabízelo pomoc tuto osobu ovládala… a nyní komunikovalo přes tuto osobu jen proto, aby mne donutilo si myslet, že to není nebezpečné.

„Chci se dostat za někým, kdo je schopen mi pomoci… tady toto… tito… říkají, že mi mohou pomoci, ale co myslí tím, že chtějí najít další místo… vřídlo? Město? Schránku?“ Nadzvedla jsem obočí a prsty si přejela přes ruku… tato situace mi nebyla vůbec příjemná, ale co jsem měla dělat.
„Co chcete… řekněte si cenu za to, že mi pomůžete a já, Kaedor… vám dám své slovo, že vám splním to, co si přejete… podle všeho mne znáte, proto víte, co jsem zač a že své sliby splním. Navíc… jsem si moc dobře vědoma taktikám, kdy jsem nabídla ostatním jen na to, abych nedostala stejnou mincí zpět,“ podívala se opět na to vřídlo, nechávající starce starcem… proč jsem se měla bavit s ním, když jsem se mohla rovnou bavit s těmi, kteří mi nabízí vše, nebo též nic. Potkala jsem se s stvůrami, které slibovali absolutně vše, ale nic nedodrželi a vždy se jen snažili ostatní využít. Pro jejich smůlu jsem byla vždy dostatečně silná abych je ihned eliminovala.
„Navíc chci vědět, co jsou vlastně zač… co jste zač?“ Řekla jsem nejdříve na muže vedle mne a pak zase na ně…
Možná to nejhorší na celé situaci bylo to, že mne toto mohla celou dobu Inkvizice sledovat a já jsem se za chvíli mohla stát živou pochodní, která nezapálí jen sama sebe, ale i toto stvoření… přesto si toto stvoření myslelo, že je bezpečné se se mnou bavit? Pokud jsem já byla suchá větev, kterou Inkvizice zapálí, tak cokoliv tak mocného bylo jako střelný prach.

Nabídka pomoci

Hlasy Kaedor odpověděli téměř okamžitě – jako by slyšeli její odpověď ještě dřív, než jí sama řekla.
„Do středu města? Do města? Do jakého města?“
„Prokletí? Žádné prokletí – prokletí není, nebylo a nebude…“
„Prokletí je! Ale prokletí nebude!“
Zdálo se, že se hlasy mezi sebou hádají – ale přitom měla pocit, jako by to byla jen jediná mysl – jen měla mnoho jazyků.
Občas také zaslechla v té záplavě zvolání jména či slova, která jí něco připomínala – jména velkých čarodějů… jména civilizací, které už byly dávno pryč – a slova v prastarých jazycích, která dodnes rezonovala silou.
Skoro se otřásla nad mocí, která se tady skrývala. Tohle nebylo jen tak obyčejné zřídlo. Hlasy pokračovaly.
„Chce do „města“? Chce oči? Co chce?“
„Ten, kdo nevidí, stejně nikam nemůže.“
„Ten žár! Ten žár! To bolí!“
Bylo těžké rozklíčovat co ty hlasy míní… ale zdálo se, že jí nabízeli… pomoc. Našeptávaní nabíralo na intenzitě – některé hlasy jako by sténaly bolestí, zatímco jiné mluvili stále rychleji.
„Bolavá jizva! Znesvěcení, přetržení!“
„Síla – síla – moc – a kletba není, kletba nebude.“
„Co si přeje? Co by ráda? Chce se zbavit kletby? Najít cestu dál?“
Poslední prohlášení jako by všechny hlasy ztišilo – zdálo se také nejpříčetnější.
„Cena! Všechno má svou cenu! Všechno má svou cenu… a je třeba čas a prostor. Co nám, co ty? Najdi – najdi další místo. Najdi pro nás místo. Něco za něco. Ty dovnitř – nové oči – lepší oči – my – my…“

Poslední hlas utichl – ať už to bylo cokoliv, právě to domluvilo. Kdoví, zdali vlastní vůlí – magie jako by vyhasínala, její proud se uklidňoval a pomalu mizel.
Otázka byla, co hlasy vlastně mínily. Co po ní chtěly? Zcela jasně jí nabídly, že by díky nim mohla znovu vidět – a že by dokonce dokázaly zvrátit tuhle kletbu. Ale o tom, jak by jí dostaly do města nepadlo téměř ani slovo.
Uvědomila si, že ta postava stálá pořád vedle ní a nezmizela spolu s hlasy – a to si všimla díky hlasu, který vyšel z jejích útrob. Byl bezvýrazný, jakoby plný ozvěn a přitom docela tichý.
„Slyšela jsi je – chtějí ti pomoci. Oslovili tě - dostalo se ti nebývalé cti. Otázka je, proč?“
Na moment se zarazil, než pokračoval – doposud mluvil spíš pro sebe než k ní, ale nyní jí oslovil přímo.
„Potřebuješ se dostat do města? Každé hradby mají skrytá dvířka a nehlídané škvíry.“
Zdálo se, že podivný cizinec přetékající magií jí nabízel pomoc…

Síla i moc, ale za jakou cenu...

Mágové věřili, že jakákoliv magie se dokáže zkrotit. Od té nejsyrovější, až po tu nejvíce překroucenou. Byla to pravda… tedy, pokud podstata magie nebyla silnější, než oni samotní. Leckteří se dostali do střetu s magií, která byla tak silná, že zešíleli. Ti šťastnější byli pohlceni takovouto magií… přesto zde byli i jiné případy. Snaha ovládnout magii, kde ti úspěšnější nasadili uzdu či náhubek magii a stáhli ji bokem tak, aby se chovala spořádaně. Další… nebyli tak úspěšní a magie udělala to, co chtěli udělat oni… udělala si z jejich těl loutky, občas jen těla plné magie, bez duše a pocitů. Občas fanatici, něco jako nejvyšší představitelé Inkvizice, ve víře, že dělají to správné… jen to správné v jejich očích bylo poměrně dost překroucené.

Osoba u zdroje mi uhnula a já se přiblížila tomu zdroji, který lákal původní osobu, která nevypadala zrovna v nejlepším stavu. Neviděla jsem ji… samozřejmě, ale životní funkce a to, jak vůbec existovala… bylo to vše pokroucené, jakoby někdo jednoduše vzal osobu a dal ji vzhůru nohama… nehrál mi… něco mi na této situaci jednoduše smrdělo.

S nataženou rukou vůči tomu zdroji jsem polkla, čekající na nějakou reakci… většinou se vřídla magie začala nějak chovat. Každé jinak… některé vůbec nereagovali, další se chtěla někoho pohltit, další lákala jak světlo můry… toto mělo ale jinou podstatu… takovou, kterou jsem nikdy nezažila.
Hlasy… které by se mi normálně nedostaly do hlavy, nyní avšak jakoby mohly projít jedním uchem dovnitř a druhým ven. Nejenže mi to ihned začalo vyvolávat vzpomínky na inkvizici, ale ještě k tomu mi to připomnělo, jak se nedokážu bránit ani proti vpádu do mysli. Inkvizice nevěděla… zatím… jak někoho připravit o rozum a udělat si z něj loutku, přesto na dosti kouzelnících experimentovalo. Není přeci nic lepšího než mít efektivní zbraň nepřítele… na své straně, že?

Chytla jsem se za hlavu a ustoupila několik kroků, tiše se usmála a věděla jedno… Inkvizice věděla moc dobře, že pokud se napojím na nějaké zřídlo a zkusím kouzlit, nevznítím jen svou magii, ale i tu cizí.
Přišla jsem k vřídlu a položila ruku tak, abych cítila, že magie tohoto vřídla je dostatečně blízko a řekla: „Jak se dostanu do středu města? Kde najdu někoho, kdo mne dokáže zbavit toho prokletí…“ Řekla jsem dostatečně nahlas, abych přehlušila hlasy ve své hlavě. Věděla jsem moc dobře, že kdyby něco „toto“ zkusilo, tak se napojím na magický proud a zkusím něco vykouzlit… moje prokletí vznítí mou a i cizí magii… jde jen o to, že já sebe zachráním, ale cokoliv toto bylo, tak-tak velké štěstí asi mít nebude. Bohužel. Ale nebudu dělat unáhlené předpovědi, třeba mi toto vážně pomůže, i když ta osoba, co tu stála… mi nedávala moc víry.

Síla a moc

Rozhodla se a oslovila tu postavu v dlouhé róbě… a ucítila, jak se jen energie kolem ní zavlnila, skoro jako v odpověď na její slova.
Ale od postavy žádná skutečná reakce nepřicházela. Jen pulsování divoké magie, které se stávalo stále zřetelnější. Už to vypadalo, že se jí žádné pomoci nedostane, když si uvědomila, že postava se pomalu otáčí.
Činila tak s podivnou nejistotou, téměř jako by musela usilovně přemýšlet nad každým jednotlivým pohybem. Při svém obratu zároveň učinila krok stranou, kterým odkryla to, u čeho stála.
Ale Kaedor se otřásla už když cítila tu postavu, podle toho, co jí předkládaly její magické smysly. Jen prostá kápě a dlouhý háv… jenže stín pod látkou, temnota pod kápí… to vše se zdálo příliš hluboké. Ruce byly skryté v rukávech, které držela před sebou v postoji, který připomínal mnicha.
Hlava byla mírně skloněná, aby nafialovělé světlo nemohlo proniknout pod kápi.
To vše vycítila, jako by tu postavu viděla vlastníma očima – každý její obrys plál energií. Ale ta až doposud stínila zdroj té divoké, nespoutané magie. Ta totiž proudila ze stejného místa, jako nepřirozené světlo, viditelné i jejíma chybějícíma očima.
Tam pulsovalo zřídlo té podivnosti.

Ucítila, jak jí k to tomu táhne – skutečně jako můru ke světlu. Tolik nespoutané, surové síly… a přitom tak pokroucená energie…
A mezitím se jí konečně dostalo odpovědi na její žádost o pomoc. Ruka se vysvobodila z rukávů – v obrysech magie jí viděla celou, jako by jen kůže držela zpátky všechnu tu sílu, tenounká bariéra. A tato dlaň pokynula směrem k tomu, co zde tiše zářilo své nepřirozené světlo.
Nebránila se tomu pokynu – však už se rozhodla. Udělala několik kroků dopředu a prošla kolem postavy v róbě. Mráz jí přejel po zádech – ale ta síla byla neodolatelná. Její ruce pomalu spočinuly na chladných kamenech… vypadalo to jako nějaká prastará, zamřížovaná studna… a z ní proudila veškerá ta magie.
A pak, když se sklonila a téměř dotkla té energie, uslyšela hlas. Nebo přesněji hlasy.
Bylo jich nespočetně mnoho – prokládali se mezi sebou, měnili se v hlasitosti a v tónu – neustávající šepot, který sílil, čím blíž byla toku, který ze studnice proudil.
Konečně v něm rozeznala několik silnější, zřetelnějších hlasů.
„Kaedor di Valiora? Kaedor di Valiora! Kaedor di Valiora,“ někdy provolával a někdy šeptal jeden.
„Elfka, elfka vzdálená svým lesům, elfka zbavená své krásy,“ našeptával podobné věci druhý zženštile.
„Našla nás! Našla nás… našli jsme jí! Našli jsme jí?“ tázal se třetí pořád dokola.
„Nemá oči. Nemá kudy. Nemá kam. Nemá co,“ pronášel filozoficky čtvrtý bez přestávky.
„Kam chce? Co chce? Dovnitř? Ven? Co by ráda? Co jí trápí?“ ptal se pátý, téměř laskavý…
Na moment se musela oddálit, aby si mohla shromáždit své myšlenky a hlasy opět zmizeli do přehršle šepotu.

Spása či zhouba?

Vycítění energie, magických toků a podobně. Brnkačka pro absolutní většinu mágů, kteří měli nějaký cit pro magii. Stačilo se vždy jen koncentrovat… jen koncentrovat a bylo to. Pak jsem tu byla já, která cítila, jak mne to prokletí spaluje nejenom fyzicky, ale i to, že jsem nemohla cítit magii tak dobře… a čím déle jsem to zkoušela, tím horší to bylo, protože magie okolo mne byla spálená dříve, než jsem byla schopna něco pořádného vycítit.
Pár mágů… pár silných osob… aspoň jeden… jeden jediný… zamyslela jsem a pokračovala až do momentu, kdy mne doslova a do písmene popostrčil jeden silný záchvěv magie. Skuhravě jsem ukročila pár kroků… vědoma si toho, že ani má magie mne nebrání a trpce si vzpomněla na pár desítek let zpět. Bylo vtipné nějakému „chytrákovi“ ukázat, co je to moc… a vidět jej omdlít jen v mé přítomnosti. Naštěstí tento tok byl divoký a ne cílený… přesto tak silný, že jsem se za ním vydala jako mol za světlem.
Přeplněné uličky žebráků, spodiny… výkřiky v dálce… leckdo využit na potěšení ostatních, neschopen či neschopna se bránit a já jen doufající v to, že si mne za svou oběť též nikdo nevybere. Nejspíše bych jej byla schopna zabít, kdyby mne někdo chtěl zneužít… ale… zavrtěla jsem hlavou, nemyslící na to, co by se mi možná mohlo stát a zrychleným krokem jsem se vydala vůči té mocné osobě.

Chatrč… vzala jsem za kliku a ucítila to znovu. Divoká magie… jakoby hledala svou oběť, přesto mne nechala být… nevypočitatelná, dost blízko čisté energii, která byla na různých významných bodech na světě. Vždy záleželo na tom, jak moc je pokroucená. A tato… poměrně byla. Ale proč?
Otevřela jsem dveře a cítila tok energie, uvědomění, že něco není v pořádku. Světlo bylo jiné, než přírodní…. Osoba měla na sebe jakýsi hábit a kapuci…. Stála u zdi, zády ke mne. Vše vypadalo nějak divně, přesto jsem si nemohla být jistá, co se zde děje. Divoké magie severu… a jihu mi nikdy nebyly moc blízko… tudíž jsem nemohla odhadnout o co se jedná.
Stále držící kliku, polknutí a snaha se donutit promluvit. Nemohla jsem jít do toho cechu… věděli moc dobře, že jsem neubránila svou domovinu a byla jsem si jistá, že někteří by se na mne dívali skrz prsty… a to jsem nemohla udělat zde. Bůh ví, co tento člověk byl… možná moje vysvobození… možná. „Jsem Kaedor di Valiora, chci vás požádat o pomoc se dostat za hradby tohoto města. Nejspíše jsme se nikdy nepoznali, mohla bych vás požádat o pomoc?“ Zeptala jsem se, stáhla si kapuci a čekala na jeho reakci… kdo ví, čemu se mi dostane, ale kdokoliv takto mocný musel vědět, co a kdo jsem zač. Byla to má sféra působnosti… a i já věděla většinu velmi významných mágů a mistrů z celého světa.

Energie

Kaedor se pokusila nalézt někoho dostatečně mocného kolem sebe… někoho, v kom byla cítit síla a moc – a kdo by jí mohl poznat.
Bylo to… těžké. Všechna ta životní energie kolem ní jí překážela jako mlha. Skutečný mág by měl sice být jako světlo majáku… ale většina mágů se také naučila nedávat své síly tak docela otevřeně na odiv, pokud je právě nepotřebovali.
V Reyonu jim nic nehrozilo… ale zkušenost s inkvizicí většinou lidi naučí, aby si nebyli příliš jistí.
A do toho všeho měla pořád pocit, že cítí tu podivnou energii… a vždycky když nějaké vlákno magie ucítila a chtěla ho uchopit, prozkoumat… vyvléklo se a rozplynulo.
Všechno se jí snažilo odklonit od jejího hledání. Ale nakonec konečně pocítila někoho, kdo by jí mohl pomoci – záblesk moci dále ve slumech. Velké moci. Nemělo to sice jí záchvěvy a nuance, podle kterých by věděla, že tu osobu zná – ale to je bez tak těžké poznat na takovou vzdálenost.

Když se ještě chvíli soustředila, pocítila zároveň směs energie zpátky tam, odkud přišla – léčitelé a ten čaroděj u brány. Ale to jí nebude k ničemu… toho cechového čaroděje nepoznala a průměrný léčitel jí stejně nikam nedostane.
Ale třeba se tady někde pohybuje významnější mág – někdo kdo jí zná… nebo kdo jí alespoň pozná a potvrdí, kdo je.
Cítila, jak jí svírala kletba… měla i jiné účinky než jen bolest. Kdoví, jestli se nějaký inkvizitor nedíval jejíma nevidoucíma očima… ale věřila, že je dokázala držet mimo svou mysl a svoje smysly. Pokud se tedy příliš nesnažili.

Vydala se hlouběji mezi chatrče a zbídačené uprchlíky.
Následovala svou stopu a nenechala se odradit tím, že jí stále nepoznávala. Někdo tak mocný o ní musel slyšet… a bude vědět, že je to ona – i když není úplně k poznání. A to jí bude stačit k tomu, aby se dostala za hradby.
Stanula před dveřmi do jedné z mnoha polorozpadlých dřevěných skrýší. Uvnitř cítila pulsovat nesmírně silného čaroděje. Snad nějaký mistr léčitel… nebo možná dokonce elf jako ona… i když nelze říct, zdali by jí pomohl nebo jí zhnuseně nechal jejímu osudu.
V tomhle rohu slumů se chatrče lepily na staré kameny nějaké starší budovy. Snad základy nějakého dávno rozpadlého hradu nebo sídla – ale dnes to bylo jen o trochu míň práce pro znavené uprchlíky.
Sahala po dveřích, aby je otevřela, když opět ucítila záchvěv té divoké magie. Tentokrát to bylo silné – jako tichý puls, který projel jejími vnitřními smysly. Podivná mana – nedokázala ani říct, o jakou energii se jednalo. Jako by to byla směska všech ostatních… a něčeho navíc.
Ale i přesto – avšak s patřičnou opatrností – nakonec dveře otevřela.
Když nahlédla dovnitř, na moment jí znejistělo, že místo očekávaného šera byl vnitřek chýše osvětlen měkkým fialovým světlem… neviděla odkud to světlo vycházelo, protože jeho zdroj byl zastíněn postavou v dlouhém tmavém hábitu s kapucí, která k ní byla otočená zády a stála u protější stěny.
Ta postava přímo přetékala magií… ale nebyla to žádná magie, kterou dokázala Kaedor poznat. Neměla nic společného s tím, co uměla používat a ovládat – připadala jí pokroucená a neuchopitelná. Podivná, cizí. Skoro jako by to ani magie nebyla.
Možná by bylo lepší se přeci jen vrátit a zkusit štěstí u cechovního čaroděje…