Spása či zhouba?

Vycítění energie, magických toků a podobně. Brnkačka pro absolutní většinu mágů, kteří měli nějaký cit pro magii. Stačilo se vždy jen koncentrovat… jen koncentrovat a bylo to. Pak jsem tu byla já, která cítila, jak mne to prokletí spaluje nejenom fyzicky, ale i to, že jsem nemohla cítit magii tak dobře… a čím déle jsem to zkoušela, tím horší to bylo, protože magie okolo mne byla spálená dříve, než jsem byla schopna něco pořádného vycítit.
Pár mágů… pár silných osob… aspoň jeden… jeden jediný… zamyslela jsem a pokračovala až do momentu, kdy mne doslova a do písmene popostrčil jeden silný záchvěv magie. Skuhravě jsem ukročila pár kroků… vědoma si toho, že ani má magie mne nebrání a trpce si vzpomněla na pár desítek let zpět. Bylo vtipné nějakému „chytrákovi“ ukázat, co je to moc… a vidět jej omdlít jen v mé přítomnosti. Naštěstí tento tok byl divoký a ne cílený… přesto tak silný, že jsem se za ním vydala jako mol za světlem.
Přeplněné uličky žebráků, spodiny… výkřiky v dálce… leckdo využit na potěšení ostatních, neschopen či neschopna se bránit a já jen doufající v to, že si mne za svou oběť též nikdo nevybere. Nejspíše bych jej byla schopna zabít, kdyby mne někdo chtěl zneužít… ale… zavrtěla jsem hlavou, nemyslící na to, co by se mi možná mohlo stát a zrychleným krokem jsem se vydala vůči té mocné osobě.

Chatrč… vzala jsem za kliku a ucítila to znovu. Divoká magie… jakoby hledala svou oběť, přesto mne nechala být… nevypočitatelná, dost blízko čisté energii, která byla na různých významných bodech na světě. Vždy záleželo na tom, jak moc je pokroucená. A tato… poměrně byla. Ale proč?
Otevřela jsem dveře a cítila tok energie, uvědomění, že něco není v pořádku. Světlo bylo jiné, než přírodní…. Osoba měla na sebe jakýsi hábit a kapuci…. Stála u zdi, zády ke mne. Vše vypadalo nějak divně, přesto jsem si nemohla být jistá, co se zde děje. Divoké magie severu… a jihu mi nikdy nebyly moc blízko… tudíž jsem nemohla odhadnout o co se jedná.
Stále držící kliku, polknutí a snaha se donutit promluvit. Nemohla jsem jít do toho cechu… věděli moc dobře, že jsem neubránila svou domovinu a byla jsem si jistá, že někteří by se na mne dívali skrz prsty… a to jsem nemohla udělat zde. Bůh ví, co tento člověk byl… možná moje vysvobození… možná. „Jsem Kaedor di Valiora, chci vás požádat o pomoc se dostat za hradby tohoto města. Nejspíše jsme se nikdy nepoznali, mohla bych vás požádat o pomoc?“ Zeptala jsem se, stáhla si kapuci a čekala na jeho reakci… kdo ví, čemu se mi dostane, ale kdokoliv takto mocný musel vědět, co a kdo jsem zač. Byla to má sféra působnosti… a i já věděla většinu velmi významných mágů a mistrů z celého světa.

Energie

Kaedor se pokusila nalézt někoho dostatečně mocného kolem sebe… někoho, v kom byla cítit síla a moc – a kdo by jí mohl poznat.
Bylo to… těžké. Všechna ta životní energie kolem ní jí překážela jako mlha. Skutečný mág by měl sice být jako světlo majáku… ale většina mágů se také naučila nedávat své síly tak docela otevřeně na odiv, pokud je právě nepotřebovali.
V Reyonu jim nic nehrozilo… ale zkušenost s inkvizicí většinou lidi naučí, aby si nebyli příliš jistí.
A do toho všeho měla pořád pocit, že cítí tu podivnou energii… a vždycky když nějaké vlákno magie ucítila a chtěla ho uchopit, prozkoumat… vyvléklo se a rozplynulo.
Všechno se jí snažilo odklonit od jejího hledání. Ale nakonec konečně pocítila někoho, kdo by jí mohl pomoci – záblesk moci dále ve slumech. Velké moci. Nemělo to sice jí záchvěvy a nuance, podle kterých by věděla, že tu osobu zná – ale to je bez tak těžké poznat na takovou vzdálenost.

Když se ještě chvíli soustředila, pocítila zároveň směs energie zpátky tam, odkud přišla – léčitelé a ten čaroděj u brány. Ale to jí nebude k ničemu… toho cechového čaroděje nepoznala a průměrný léčitel jí stejně nikam nedostane.
Ale třeba se tady někde pohybuje významnější mág – někdo kdo jí zná… nebo kdo jí alespoň pozná a potvrdí, kdo je.
Cítila, jak jí svírala kletba… měla i jiné účinky než jen bolest. Kdoví, jestli se nějaký inkvizitor nedíval jejíma nevidoucíma očima… ale věřila, že je dokázala držet mimo svou mysl a svoje smysly. Pokud se tedy příliš nesnažili.

Vydala se hlouběji mezi chatrče a zbídačené uprchlíky.
Následovala svou stopu a nenechala se odradit tím, že jí stále nepoznávala. Někdo tak mocný o ní musel slyšet… a bude vědět, že je to ona – i když není úplně k poznání. A to jí bude stačit k tomu, aby se dostala za hradby.
Stanula před dveřmi do jedné z mnoha polorozpadlých dřevěných skrýší. Uvnitř cítila pulsovat nesmírně silného čaroděje. Snad nějaký mistr léčitel… nebo možná dokonce elf jako ona… i když nelze říct, zdali by jí pomohl nebo jí zhnuseně nechal jejímu osudu.
V tomhle rohu slumů se chatrče lepily na staré kameny nějaké starší budovy. Snad základy nějakého dávno rozpadlého hradu nebo sídla – ale dnes to bylo jen o trochu míň práce pro znavené uprchlíky.
Sahala po dveřích, aby je otevřela, když opět ucítila záchvěv té divoké magie. Tentokrát to bylo silné – jako tichý puls, který projel jejími vnitřními smysly. Podivná mana – nedokázala ani říct, o jakou energii se jednalo. Jako by to byla směska všech ostatních… a něčeho navíc.
Ale i přesto – avšak s patřičnou opatrností – nakonec dveře otevřela.
Když nahlédla dovnitř, na moment jí znejistělo, že místo očekávaného šera byl vnitřek chýše osvětlen měkkým fialovým světlem… neviděla odkud to světlo vycházelo, protože jeho zdroj byl zastíněn postavou v dlouhém tmavém hábitu s kapucí, která k ní byla otočená zády a stála u protější stěny.
Ta postava přímo přetékala magií… ale nebyla to žádná magie, kterou dokázala Kaedor poznat. Neměla nic společného s tím, co uměla používat a ovládat – připadala jí pokroucená a neuchopitelná. Podivná, cizí. Skoro jako by to ani magie nebyla.
Možná by bylo lepší se přeci jen vrátit a zkusit štěstí u cechovního čaroděje…

Víra

Nakonec jsem byla ponechána jen sama sobě, vědoma toho, že trpaslíka nemusím nikdy potkat. Což za dlouhý život elfů bylo docela normální. Aspoň jsem ale cítila to, jak pomohl té ženě a cítila jsem se aspoň o trochu lépe… ani nevím, kde se ve mně brala ta solidárnost… byla jsem schopna kdysi kopat do učedníků, když něco rozbili nepodařeným kouzlem. Vážně jsem byla jen střepem té, která si říkala Kaedor a nemohla jsem s tím nic dělat, tedy… nic do doby, dokud jsem na sobě měla to prokletí.

Ten automaton se na mne neustále díval, tedy… stroj se na nikoho nikdy moc nedíval, spíše jsem nějak hádala to, že cokoliv jej pohání ve mne cítí něco, co není v pořádku. Kdo ví, třeba tento automaton byl specializovaný na různé nemoci a mé prokletí se mu nezdálo. Ani bych se nedivila.

Hlasité kroky a můj hlasitý výdech, konečně trocha klidu a též to, že jsem se mohla začít léčit. Tudíž… jsem i tak dělala a sem tam se pohnula, téměř, jako kdybych chtěla oznámit všem, co se na mne dívají, že ještě žiju. Aneb… měla jsem jen ten ubohý svršek s kápí, i když kdo ví. Třeba by mne někdo chtěl sníst… v této chudobě by to nebylo úplné překvapení.

Více méně se jednalo již jen o kosmetické problémy, které jsem si chtěla doléčit, ale v tom to přišlo. Závan magie… něco, jako když vřídlo many ukázalo nespoutanou energii, kterou jsem mohla ovládat. Tedy, ne jenom já, kdokoliv byl dostatečně mocný a ti, kteří se nebáli, že je divoká magie nepozře. Kolikrát se stalo, že nespoutaná magie doslova a do písmena proměnila mága na energii, protože nezvládl proud… podle všeho se jednalo o poměrně nebolestný proces…

Zavrtěla jsem hlavou nad nesmysly a zvedla se na nohy, schopna stát bez větších bolestí a krátkým protáhnutím s tím, že jsem před sebe natáhla ruku. Dlaň rozevřená, prsty roztažené. Mírné klepání… lepší než kdykoliv, přesto ne ideální. Povzdychla jsem si a ruce zvedla vůči nebesům. Oči zavřené a snaha o naprostou koncentraci… snažila jsem se vycítit někoho mocného, silný tok energie či někoho plného životní energie. Potřebovala jsem mluvit s někým, kdo má blízko magii a projednat to, jak se dostat do města… pokud někdo potvrdí, že jsem vážně Kaedor… tak se dostanu nejenom za hradby, ale i dále. Jít přes brány a stráže by mohlo dopadnout dost špatně… aspoň mi to tak připadalo.

Zanechána sama sobě

Doligan pozvedne obočí nad jejím vysvětlením bolesti a vztahu k magii. Nezdá se příliš zaujatý, ale i přesto poznamená:
„Hm – tak to je tedy další pole, ve kterém už věda magii překonala. Správná látka ve správný moment dokáže bolest zcela potlačit.“
S jistým zájmem sleduje utrpení, které jí svírá – Kaedor ho slyší zamumlat si pro sebe. „Tahle směs měla zablokovat veškeré schopnosti těla cítit bolest… budu muset upravit a otestovat složení pro elfy…“
Když poté elfka zmiňuje rány, které světu zasadila Inkvizice, trpaslík se zamračí chmurami. Ale poté zvedne oči a dodá: „Žádná křivda neujde nenapravena.“
Kdo si udělá nepřátele v trpaslících, má v nich sveřepého protivníka na dlouhá tisíciletí… dokud nejsou všechny křivdy napraveny.
Ale celkově to vypadá, že její slova Doligana na její stranu nenaklonila… a její neochota prozradit co tu chce věci nepomohla. Když tedy odmítla jeho pomoc, pokrčil pouze rameny a zvedl se.
„Odmítáme mou pomoc, Kaedor, ač to neříkáte doslova. Vaše volba. Máte koneckonců pravdu – je zde mnoho, kteří potřebují léčitele.“
S tím se Doligan obrátí a bez rozloučení a bez ujasnění, zdali znovu přijde, odejde pomáhat dalším. Skutečně se skloní u ženy, kterou naznačila – a nejspíš jí podá nějakou svou tinkturu. Její kašel po momentu ustane.

Kaedor si všimne, že věc-automaton Aedhalo zůstal na místě. Jeho pohled byl nepříjemný… zkoumavý a vytrvalý.
Kdoví co je to zač – ale když cítila Doligana zacházet za nejbližší roh, konečně se automaton obrátil a vyrazil za ním.
Elfka osaměla v koutu a věnovala se léčení svých ran. Párkrát se k ní přiblížilo několik chudáků – ale nikdo se neodvážil dojít až k ní nebo s ní mluvit.
Cítila strach v jejich těle… strach, který se pral se zoufalstvím. Bylo jasné, že mnozí si zapamatovali, kde je, aby mohli přijít znovu, až bude tahle třesoucí se žena mrtvá… a probrat se jejími věcmi.
Po několika minutách se začal vytrácet účinek trpaslíkova lektvaru… bolest se ale vracela velice pomalu – a nedosáhla ani zdaleka takové síly, jako předtím, neboť už hodně stihla vyléčit.
Byla to vítaná změna – když potlačila bolest magií, vracela se ta s takovou silou, že jí to někdy stálo vědomí.
Pokračovala v léčení, když si uvědomila, že cítí… něco zvláštního kolem sebe. Tu a tam jako by zahlédla magii tam, kde žádná být neměla.
Připomínalo jí to náznaky nespoutaných proudů divoké magie… ale co by ty dělaly uprostřed města? Většinou zřídla takové many měla hodně… vedlejších účinků. Záleželo na tom, co byla ta magie zač… ale rozhodně to nikdy nebylo nic, kolem čeho by lidé chtěli nebo dokázali stavět města.
Ale byl to jen slabý náznak – kdoví, zdali to skutečně ucítila. Že by už z té bolesti měla halucinace? Snad by bylo lepší nechat to být a zamyslet se nad tím, jak proniknout do města…

Trochu pokecu nikdy nikomu neublížila

Tiše jsem se zasmála tomu, jak on nahlížel na bolest… možná moje nátura, možná situace mi ale nedovolila mlčet. Vždy jsem se handrkovala s mistry technologií, kteří nevěděli, co vlastně magie je zač.
„Bolest se nedá odčarovat, dá se oddálit… existuje nespočet magií, některé jsou v tomto lepší, další s bolestí pracují. Například krvavá magie… jedna z nebezpečných a prastarých magií. Tvrdí se, že jste byl schopen si probodnout srdce… přežít… nechat se svou magií vyléčit a pak stačil kontakt s cizí krví a bum… máte v těle díru. Replikace bolesti a přenesení. Mistrové dost často dělají to, že oddalují bolest… a pak ji buď nějak využijí, nebo se sami usmrtí před tím, než by je měla dohnat. Tudíž… ne, bolest nejde odčarovat, jde jen oddálit nebo zpracovat…“ bolestivě jsem vydechla a trochu se natáhla v mém bolestivém sedě. Bylo mu asi jasné, že cokoliv mne žere není jen tak, hlavně, když se mi tak kroutili koutky při každém nádechu… a samotné nadechování bylo jako kdybych našlapovala očividně křehký led a snažila se převést více váhy, než zvládne.
„Hvozdy, jedno z mnoha míst, které většinou Inkvizice nechala spálit. Začalo to prvním Stromem života… ostatní nechaly, přesto i jeden zasadil elfům takovou ránu, jako když padlo hlavní město trpaslíků,“ řekla jsem to spíše jako aby pochopil, že jak elfové, tak trpaslíci utrpěli svou ránu. Nechtěla jsem vířit vlny, ale byla pravda, že hlavní město trpaslíků bylo největší město metalurgie, a tak pro většinu technologů ráj. Stejně jako stromy života, kde magie života a magické toky byly nejsilnější, jako na dalších významných místech na světě.

Povzdychla jsem si a řekla: „Omlouvám se, že připomínám tuto bolestivou vzpomínku… každý z nás o něco přišel… a nemyslím si, že je rasa, která by nyní mohla říci, že o nic nepřišla,“ podívala jsem se na něj, tedy aspoň stejným směrem a nechala jej se představit a i automatona, který z nějakého důvodu měl jméno. Mnozí technologové tak dělali, aby ukázali… že automatoni mají osobnosti a podobně, přesto jsem viděla tolik pokusů vytvořit život a dát jej do stroje, že jsem věděla jedno. Je to nemožné. Stejně, jako když se někdo snažil i za pomocí nekromancie vnutit život do mrtvého těla… ano, byly mistři, kteří dokázali obnovit životní energii pár minut po smrti, ale ne dny… týdny či měsíce, jako se snažila nekromancie.

Zaklonila jsem hlavu a opřela ji o zeď se slovy: „Kdybych vám řekla důvod, nevěřil byste mi. Tudíž… co kdybych si tady pár hodin poseděla, vyléčila si své zranění. Vy mne můžete pak přijít zkontrolovat, že nemám nějakou magickou vzteklinu a klidně mne předhodit strážím, kteří mne možná pustí dále… pokud vím, byla jsem prohlášena za mrtvou… což by mohlo dělat problémy. Nějak nevěřím, že kdokoliv, kdo neumí cítit nádech many dokáže potvrdit či vyvrátit, že jsem to já. Většina těch, kteří mne znají jsou mrtví… a ti, kteří nejsou, nebudou tady…“ povzdechla jsem si a začala si léčit břicho, abych se mohla nadechnout a přemýšlela, co bude dál. „Přesto vám děkuji za pomoc, nyní to vážně nějak zvládnu… měl byste se věnovat ostatním, někteří jsou v dost bídném stavu, jak to, tak cítím,“ řekla jsem s prstem vůči ženě asi o 30 metrů ode mne. Nebylo to moc hezké, kašlala tak, že to vypadalo, že si vykašle cucky plic… a já věděla, že ona potřebuje více pomoci, než já.

Krátký přátelský rozhovor

Její odmítnutí další dávky léku vyvolá u trpaslíka jen pokrčení rameny – je jasné, že on jí to nutit nebude… i když nyní je to pro ní docela příjemná úleva.
Chvíli sleduje, jak se léčí – a promluví pochybovačně: „To je právě to – proč jste jako polomrtvá, když umíte kouzlit… pokud vím, i bolest se dá odčarovat.“
Pořád s ní vede rozhovor trochu… nadneseně – jako by jí spíš studoval, než s ní mluvil. Ale alespoň se zdá, že nemá v úmyslu jí bránit nebo jinak komplikovat život… a dostal jí do relativního klidu.
Její poznámka o elfských nemocích vyvolá u trpaslíka zachechtání. Než se jí dostane odpovědi, zjistí rovněž, že látka skutečně zapůsobila a bolest se nevrací. Ale zranění jsou stále stejná… tedy se nepřestává léčit.
„No, to máte pravdu! Ale vy jste hodně daleko od všech hvozdů a tohle jsou divný časy. Nejrůznější věci teď obchází po světě – s tím vším co svět postihlo by mě nějaká prokletá nákaza, co dostane všechno a všechny v její cestě… už ani nepřekvapila.“
Je to černý humor, unaveného léčitele. Po chvíli pokýve hlavou a rovněž se představí:
„Doligan ze Železkánu, k vašim službám.“
Nejspíš její jméno nepoznal… ale málo trpaslíků by se zajímalo o elfské nebo i lidské čaroděje a kouzelnice, i jinak dobře známé… mezi lidmi či šlechtou by mohla mít větší štěstí. Ale zatímco přemýšlí, uvědomí si, že Doligan neskončil s představováním:
„A tohle je Aedhalo – automaton… který mě, abych tak řekl, provází.“

Zvláštní formulace… snad ho ani sám nestvořil. Kdoví, co je zač ten stroj – a kdo je za něj zodpovědný. Doligan se na krátký moment odmlčel, než pokračoval – nezdálo se, že by o Aedhalo chtěl mluvit.
„Hm. Je jasný, že utíkáte před inkvizicí… ale pořád nevím, proč se vám tak nezamlouvají muži krále Takra. Je jen málo důvodů, proč by někdo měl mít strach z obou stran…“
Tak například kdokoliv, kdo má něco společného s taji, které děsí obě strany… s pravým důvodem tohoto veškerého chaosu…
S tím, co si bere životy v temnotě. Vypadá to, že trpaslík je podezřívavý.
„Co děláte v Reyonu? Nepřišla jste nabídnout svoje služby králi a většina kouzelníků se o sebe dokáže postarat tak, aby se nemuseli krčit mezi chudáky…“
Svojí odpověď by neměla Kaedor uspěchat. Nemá smysl dělat si zbytečné nepřátele. A z neznámého důvodu se začíná cítit nepříjemně kvůli pohledu toho stroje… té věci Aedhalo.

Jen pár minut

Výdech, možná i povzdech, když mi tělo podepřela ocelová konstrukce. Nevěděla jsem, jestli mám být ráda či ne, v každém případě jsem se zakroutila jak had s bolestným zalapáním po dechu. Záda se mi opřela sice o chladivé železo, ale ani to se popáleninám nelíbilo, překvapivě. Proto jsem se držela téměř prohnutá v křeči během tohoto přemístění, dokud jsem nebyla položena na zem.
Ruka držící můj hrudník s dostatečným odstupem od nohou, které byly pokrčeny. Záda vděčná za to, že na ně netlačí nic jiného než to, co jsem doposud měla. Ruka… volně svěšená, kapající krev na nohu, kde každá kapka pomalu sjížděla na zem, kde se vsákla do země.

Pár vteřin na to, co mi připadalo jako věčnost jsem chtěla poděkovat, což mi bylo tak trošku zabráněno. I když něčím jiným, než bych čekala, a to skleněným objektem, přiloženým na mé rty. Nemohla jsem moc protestovat, i když pár vteřin na to jsem věděla, že jsem měla. Dva loky, kde třetí jsem málem vyprskla, kdyby se mi tělo nestáhlo do křeče a já vykřikla opět bolestí. Celé tělo se rozpálilo tak, že jsem měla ten pocit… pocit, že toto je můj konec a já jen o pár vteřin, zpocená zalapala po dechu a prsty přejela nervózně ruce, jako kdybych čekala, že tam už nebudou.
Byly.
Stroj nad námi stál, nyní jsem si byla vědoma, že má nějakou magii v sobě… technologové si uvědomili, že i když bez magie můžou být, tak společně dosáhneme něčeho většího. Pamatuji si stále ten průlom… byla jsem u toho, a i já byla vůči tomuto skeptická, hlavně, když se na tom kdysi podílela jedna z mých studentek. Bláznovství, na kterém bylo postaveno nejedno město, a i já věděla, že technologie má v tomto světě své místo.

„Heh, děkuji… jsem ráda, že dokážu zaujmout ještě něčím,“ řekla jsem a přemýšlela nad tím, jestli za pár vteřin se bolest navalí zpět a já omdlím, nebo toto vážně na pár minut pomůže.
„Ne… již mi to nedávejte… vyléčím se sama a nepotřebuji omdlít bolestí… stačí mi pár hodin,“ usmála jsem se a ukázala mu svou ruku, nad kterou jsem si položila ruku a začala si ji léčit. Léčivá magie… v dnešní době nejspíše nejžádanější, přesto to nebyla má specializace… jak u elfů bylo zvykem. Kdykoliv jsme dosáhli během desítek či stovek let mistrovství, tak jsme se přesunuli na něco jiného… nebylo to moc překvapení, neměli jsme co dělat. I když… dost záleželo i na talentu, který jsem prý měla… otázka je, jestli jej Inkvizice z mého těla nevypudila.
„Kdyby to bylo nakažlivé, tak myslím, že už je tu epidemie… navíc pokud vím, elfové nejsou moc náchylní na nemoci, i když kdo ví v dnešní době… v každém případě… máte mé slovo, slovo Kaedor di Valior, tedy, aspoň co z ní zbylo…“ Řekla jsem se zvednutou branou vůči němu, vědoma, že to asi nic moc nebude znamenat, hlavně, když dotyčný nejspíše nebude vědět, že někdo takového jména kdy existoval.

Přítel či nepřítel?

Kaedor začala klopýtat směrem do uličky. Za sebou uslyšela povzdech, kterému odpovědělo zaskřípění a zasyčení.
Když se jí během chůze podlomily nohy a téměř spadla do bahna, ucítila chladnou ocel, která jí podepřela. Byla to neohrabaná železná ruka, která jí chytila.
Ucítila, jak jí chladivé kovové tělo zvedá vzhůru do náruče – a pak cítila jemné houpání chůze – a slyšela čvachtání trpaslíkových okovaných bot, který automatona mlčky doprovázel.
Podle stejného zvuku i poznala, že se ocitla mimo nejhorší bahno na relativně pevné zemi. Byla položena do suchého kouta mezi chatrčemi.
Trpaslík se sklonil k ní a ucítila, jak se jí o rty otřelo skleněné hrdlo lahve.
„Otevřít,“ zavelel trpaslík – a ona beztak nemohla protestovat. Do hrdla jí pronikla tinktura, která oheň, který stále svíral většinu jejího vnitřku, vyburcoval do takového žáru, že se jí zatmělo před očima.
Ale hned za vlnou toho pálení ucítila vlnu chladivého uvolnění, které jí osvobozovalo od bolesti. Netrvalo dlouho a bolest zmizela.
„Neléčí to – ale zbavuje to bolesti. Těžko můžu léčit, když nevím, co vám je.“
Slyšela a cítila trpaslíka, který se posadil vedle ní na zem – a byla si jistá, že si jí se zájmem prohlížel. Když se jí také vyčistily smysly, zjistila, že ze stroje po trpaslíkově boku přeci jen trochu magické energie vyzařuje… nejspíš nějaký jeho zdroj energie.
Díky tomu mimo jiné věděla, že se robot tyčí nad ní – a pokud měl oči, pak jí určitě také sledoval.

Trpaslík mezitím vedle ní začal mluvit – vlastně spíš pro sebe než k ní. Alespoň zpočátku.
„V Reyonu stíhání magie není pronásledováno. Král většinou dokonce silné čaroděje vyhledává – a že jich po inkvizici zbývá málo.
A král také nechce, aby se mu tady v těhlech podmínkách rozmohla nějaká nákaza. Proto jsem tu já. Ale za celé ty měsíce, co se tu toulám a hledám na smrt nemocné, abych jim pomohl od trápení - za celou tu dobu jsem nikdy nenarazil na elfskou kouzelnici, která se skrývá před Reyonskými strážemi a je stižena nějakou podivnou nemocí, která jí nutí prokusovat si ruce do krve.“
Cítí, dle energie v jeho těle, že párkrát pokýval hlavou.
„Můžete se cítit poctěna – jste zatím to nejdivnější co jsem v těhlech slumech viděl. Tak mi teď hezky povězte, kdo jste, odkud jste přišla a jak se můžu ujistit, že se tahle kousavka nezačne šířit.“
Trpaslík nakonec dodá – jen tak mimochodem – „A dávka proti bolesti, kterou jsem vám dal, funguje jen pár minut. Měla jste koneckonců jen jeden lok.“

Naděje

Krev… možná sladká, přesto trpká na jazyku. Kde byly časy, kde jsem v městě, ve kterém jsem žila mohla na všechny koukat přes prsty… na všechno jsem se mohla dívat se zvednutým nosem… moje magie, jedna z těch, o kterých věděl celý stát a někdy i leckteré ostatní. Ale pak to přišlo… magie a technologie obviňované z toho, že za vše můžeme my… a i když jsme utíkali, všichni věděli, že za sebou necháváme kus sebe. A to nejen to, že jsme viděli naše domovy být v plamenech… knihovny pojednávajících o našich pokrocích, ale i ty, kteří věděli, co jsme zač…
… možná jsem měla shořet stejně, jako to, o co jsem přišla… možná.

Bolest, slzy, zuby bolestivě zakousnuté do ruky a druhá ruka svírající nohy. Vypadalo to asi tak, že jsem měla nějakou nemoc… možná… ale ta bolest, kdy se mi spalovala mana byla téměř k nevydržení i v malých doušcích… a kdykoliv jsem se do těchto stavů dostala, brala jsem možná za milosrdenství jakoukoliv jinou smrt. Toto byl doslova hnus, když vaše životní energie vás začne spalovat zaživa a pak se krmit na vaší fyzické části.

Téměř jsem si toho kvůli bolesti nevšimla… byla jsem ji moc zaujatá… a i proto mne zaskočila slova toho, kdo ke mne přišel. Hlasité kroky jakéhosi stroje a pak někoho za ním. Kdo ví, jestli to byl jeho výtvor, ale hlasité zastavení Automatonu mne donutilo zvednout hlavu s rukou v puse. Nejspíše mu to připadalo, že se chci najít z vlastní zakrvácené ruky, ale já neměla možnost ji pustit, protože léčení probíhalo dost pomalu, a i tlumení bolesti bylo neskutečně… zdlouhavé a bolestivé. Léčení ohně ohněm, asi tak.

„Díky…“ řekla jsem a pustila si ruku, kterou jsem si rychle strčila pod to, co jsem měla na sobě, přesto několik kapek krve spadlo na zem a já se s usykáváním zvedla na nohy. Nebudeme tedy nyní mluvit o tom, že se mi aspoň třikrát podlomili bolestí v zádech, ale já začala pomalým krokem jít do jedné z uliček ve snaze tam zapadnout. Aspoň se schovat se na několik hodin zůstat bez pohybu, dokud moje kůže nebude připomínat něco, co by nemělo žít.
Pokud mne ten s automatem následoval, chytil, tak jsem jej nechala. Nebyla možnost se bránit a jestli toto byl můj osud, tak ať. Aspoň jsem pomohla jedné rodině a doufala, že se skrz bránu dostali. Kam jsem to až klesla, z hrdé představitelkyně svého rodu, řádu magie až po někoho, kdo vidí jako ráj zapadlý roh nějakého města na to, abych se mohla vyléčit... mohla bych se jim postavit, mohla... mohla bych říci, kdo jsem... ale neznali by mne a brzo by odhalili, co mne Inkvizice udělala. Byla jsem pokusný experiment tam, nechci být i zde... říkala jsem si v myšlenkách se snahou se klidit stranou co nejrychleji.

Bolest

Zacharias dobře věděl, že i když je to nemoc nenakažlivá a vzácná, stráže nebudou nic riskovat. Zaváhal jen na chvilku, než jí kývl.
Býval kdysi dávno známým, téměř slavným… možná, že něco málo z toho vlivu zbylo na to, aby se dokázal dostat dovnitř… a nyní měl tu jedinou šanci – díky této v podstatě cizince.
„Děkuji. Za vše,“ řekl jednoduše ale upřímně.
A tak, hned poté co seslala to kouzlo a začala se potácet pryč, Zacharias a jeho rodina neváhali. Slyšela, jak se syn prudce nadechl a jak Zacharias popadl oba pytle a rychle vykročil přímo k nejbližšímu vojákovi – ale Kaedor už neslyšela, co říkal, protože se potácela stranou, zatímco jí spalovala její vlastní magie v odporné kletbě.
V tom samém okamžiku také ucítila, jak se mág z cechu zarazil a obrátil. Ale chvíli se jen zmateně rozhlížel. Měla ještě čas.
I když hoření její magie dosáhlo vrcholu, byla schopná vnímat svět kolem sebe – navíc se pokoušela zbavit své bolesti pomocí vůle… jsou i jiné triky než kouzla, které se čarodějové naučí.
Viděla, jak ten z Cechu a téměř každý léčitel v okolí rozprostřeli svojí energii v pátračském kouzlu – ve snaze zjistit co se děje…
Tam kde hoří magie, tam je inkvizice…

Kaedor byla vystrčena z davu a vklopýtala do ústí jedné z uliček, kde se svalila na kolena. Alespoň jí neušlapou. Bolest jí pořád spalovala… ale vrchol už pominul. Opět mohla myslet.
Ještě moment se vzpamatovávala z nejhoršího. Pokud by byla vykřikla, dozajista by přilákala pozornost… a to nikdy nebylo dobré. Zvlášť kdyby někdo přišel na to, co s ní je...
Konečně, asi po deseti minutách, nasbírala dost síly, aby začala pomalu léčit to, co jí propalovalo zevnitř. Musela postupovat pomalu – tak příšerně pomalu… ale ulehčovalo to bolesti. Jako chladivá voda do vyprahlého hrdla…
Uslyšela nedaleko od sebe kroky – dvoje. Někdo vybočil z davu. Těžký krok – ale žádná magie v něm. Automaton. A velký. Nejméně jako člověk. To musí být zázrak na pohled…
A druhý za ním. Silně utlumená magie… asi jako by byla zakletá v kusu kamene. Zvláštní, že trpaslíci sdílí tolik vlastností s tím, co tvoří většinu jejich živobytí.
Došel k ní a zastavil se.
„Jste kouzelnice,“ řekl napůl jako oznámení, napůl jako polopřekvapenou otázku – co čarodějku takhle porazilo na kolena, ptal se určitě sám sebe. Ale jak na ní vůbec přišel? Trpaslíci byli notoricky špatní s cítěním magie… ten automaton? Nebo to byl nějaký runový čaroděj? Ale ti se zdržují v horách. Jsou pro Kamenného krále příliš cenní, než aby je nechával toulat se po Reyonu, určitě…
Trpaslík se nejspíš ohlížel – protože řekl: „Támhle jde čaroděj se strážemi. Za chvilku si vás všimne,“ dodával prostě, jako by byl jen nezaujatým pozorovatelem komentujícím situaci.