Trochu pokecu nikdy nikomu neublížila

Tiše jsem se zasmála tomu, jak on nahlížel na bolest… možná moje nátura, možná situace mi ale nedovolila mlčet. Vždy jsem se handrkovala s mistry technologií, kteří nevěděli, co vlastně magie je zač.
„Bolest se nedá odčarovat, dá se oddálit… existuje nespočet magií, některé jsou v tomto lepší, další s bolestí pracují. Například krvavá magie… jedna z nebezpečných a prastarých magií. Tvrdí se, že jste byl schopen si probodnout srdce… přežít… nechat se svou magií vyléčit a pak stačil kontakt s cizí krví a bum… máte v těle díru. Replikace bolesti a přenesení. Mistrové dost často dělají to, že oddalují bolest… a pak ji buď nějak využijí, nebo se sami usmrtí před tím, než by je měla dohnat. Tudíž… ne, bolest nejde odčarovat, jde jen oddálit nebo zpracovat…“ bolestivě jsem vydechla a trochu se natáhla v mém bolestivém sedě. Bylo mu asi jasné, že cokoliv mne žere není jen tak, hlavně, když se mi tak kroutili koutky při každém nádechu… a samotné nadechování bylo jako kdybych našlapovala očividně křehký led a snažila se převést více váhy, než zvládne.
„Hvozdy, jedno z mnoha míst, které většinou Inkvizice nechala spálit. Začalo to prvním Stromem života… ostatní nechaly, přesto i jeden zasadil elfům takovou ránu, jako když padlo hlavní město trpaslíků,“ řekla jsem to spíše jako aby pochopil, že jak elfové, tak trpaslíci utrpěli svou ránu. Nechtěla jsem vířit vlny, ale byla pravda, že hlavní město trpaslíků bylo největší město metalurgie, a tak pro většinu technologů ráj. Stejně jako stromy života, kde magie života a magické toky byly nejsilnější, jako na dalších významných místech na světě.

Povzdychla jsem si a řekla: „Omlouvám se, že připomínám tuto bolestivou vzpomínku… každý z nás o něco přišel… a nemyslím si, že je rasa, která by nyní mohla říci, že o nic nepřišla,“ podívala jsem se na něj, tedy aspoň stejným směrem a nechala jej se představit a i automatona, který z nějakého důvodu měl jméno. Mnozí technologové tak dělali, aby ukázali… že automatoni mají osobnosti a podobně, přesto jsem viděla tolik pokusů vytvořit život a dát jej do stroje, že jsem věděla jedno. Je to nemožné. Stejně, jako když se někdo snažil i za pomocí nekromancie vnutit život do mrtvého těla… ano, byly mistři, kteří dokázali obnovit životní energii pár minut po smrti, ale ne dny… týdny či měsíce, jako se snažila nekromancie.

Zaklonila jsem hlavu a opřela ji o zeď se slovy: „Kdybych vám řekla důvod, nevěřil byste mi. Tudíž… co kdybych si tady pár hodin poseděla, vyléčila si své zranění. Vy mne můžete pak přijít zkontrolovat, že nemám nějakou magickou vzteklinu a klidně mne předhodit strážím, kteří mne možná pustí dále… pokud vím, byla jsem prohlášena za mrtvou… což by mohlo dělat problémy. Nějak nevěřím, že kdokoliv, kdo neumí cítit nádech many dokáže potvrdit či vyvrátit, že jsem to já. Většina těch, kteří mne znají jsou mrtví… a ti, kteří nejsou, nebudou tady…“ povzdechla jsem si a začala si léčit břicho, abych se mohla nadechnout a přemýšlela, co bude dál. „Přesto vám děkuji za pomoc, nyní to vážně nějak zvládnu… měl byste se věnovat ostatním, někteří jsou v dost bídném stavu, jak to, tak cítím,“ řekla jsem s prstem vůči ženě asi o 30 metrů ode mne. Nebylo to moc hezké, kašlala tak, že to vypadalo, že si vykašle cucky plic… a já věděla, že ona potřebuje více pomoci, než já.

Krátký přátelský rozhovor

Její odmítnutí další dávky léku vyvolá u trpaslíka jen pokrčení rameny – je jasné, že on jí to nutit nebude… i když nyní je to pro ní docela příjemná úleva.
Chvíli sleduje, jak se léčí – a promluví pochybovačně: „To je právě to – proč jste jako polomrtvá, když umíte kouzlit… pokud vím, i bolest se dá odčarovat.“
Pořád s ní vede rozhovor trochu… nadneseně – jako by jí spíš studoval, než s ní mluvil. Ale alespoň se zdá, že nemá v úmyslu jí bránit nebo jinak komplikovat život… a dostal jí do relativního klidu.
Její poznámka o elfských nemocích vyvolá u trpaslíka zachechtání. Než se jí dostane odpovědi, zjistí rovněž, že látka skutečně zapůsobila a bolest se nevrací. Ale zranění jsou stále stejná… tedy se nepřestává léčit.
„No, to máte pravdu! Ale vy jste hodně daleko od všech hvozdů a tohle jsou divný časy. Nejrůznější věci teď obchází po světě – s tím vším co svět postihlo by mě nějaká prokletá nákaza, co dostane všechno a všechny v její cestě… už ani nepřekvapila.“
Je to černý humor, unaveného léčitele. Po chvíli pokýve hlavou a rovněž se představí:
„Doligan ze Železkánu, k vašim službám.“
Nejspíš její jméno nepoznal… ale málo trpaslíků by se zajímalo o elfské nebo i lidské čaroděje a kouzelnice, i jinak dobře známé… mezi lidmi či šlechtou by mohla mít větší štěstí. Ale zatímco přemýšlí, uvědomí si, že Doligan neskončil s představováním:
„A tohle je Aedhalo – automaton… který mě, abych tak řekl, provází.“

Zvláštní formulace… snad ho ani sám nestvořil. Kdoví, co je zač ten stroj – a kdo je za něj zodpovědný. Doligan se na krátký moment odmlčel, než pokračoval – nezdálo se, že by o Aedhalo chtěl mluvit.
„Hm. Je jasný, že utíkáte před inkvizicí… ale pořád nevím, proč se vám tak nezamlouvají muži krále Takra. Je jen málo důvodů, proč by někdo měl mít strach z obou stran…“
Tak například kdokoliv, kdo má něco společného s taji, které děsí obě strany… s pravým důvodem tohoto veškerého chaosu…
S tím, co si bere životy v temnotě. Vypadá to, že trpaslík je podezřívavý.
„Co děláte v Reyonu? Nepřišla jste nabídnout svoje služby králi a většina kouzelníků se o sebe dokáže postarat tak, aby se nemuseli krčit mezi chudáky…“
Svojí odpověď by neměla Kaedor uspěchat. Nemá smysl dělat si zbytečné nepřátele. A z neznámého důvodu se začíná cítit nepříjemně kvůli pohledu toho stroje… té věci Aedhalo.

Jen pár minut

Výdech, možná i povzdech, když mi tělo podepřela ocelová konstrukce. Nevěděla jsem, jestli mám být ráda či ne, v každém případě jsem se zakroutila jak had s bolestným zalapáním po dechu. Záda se mi opřela sice o chladivé železo, ale ani to se popáleninám nelíbilo, překvapivě. Proto jsem se držela téměř prohnutá v křeči během tohoto přemístění, dokud jsem nebyla položena na zem.
Ruka držící můj hrudník s dostatečným odstupem od nohou, které byly pokrčeny. Záda vděčná za to, že na ně netlačí nic jiného než to, co jsem doposud měla. Ruka… volně svěšená, kapající krev na nohu, kde každá kapka pomalu sjížděla na zem, kde se vsákla do země.

Pár vteřin na to, co mi připadalo jako věčnost jsem chtěla poděkovat, což mi bylo tak trošku zabráněno. I když něčím jiným, než bych čekala, a to skleněným objektem, přiloženým na mé rty. Nemohla jsem moc protestovat, i když pár vteřin na to jsem věděla, že jsem měla. Dva loky, kde třetí jsem málem vyprskla, kdyby se mi tělo nestáhlo do křeče a já vykřikla opět bolestí. Celé tělo se rozpálilo tak, že jsem měla ten pocit… pocit, že toto je můj konec a já jen o pár vteřin, zpocená zalapala po dechu a prsty přejela nervózně ruce, jako kdybych čekala, že tam už nebudou.
Byly.
Stroj nad námi stál, nyní jsem si byla vědoma, že má nějakou magii v sobě… technologové si uvědomili, že i když bez magie můžou být, tak společně dosáhneme něčeho většího. Pamatuji si stále ten průlom… byla jsem u toho, a i já byla vůči tomuto skeptická, hlavně, když se na tom kdysi podílela jedna z mých studentek. Bláznovství, na kterém bylo postaveno nejedno město, a i já věděla, že technologie má v tomto světě své místo.

„Heh, děkuji… jsem ráda, že dokážu zaujmout ještě něčím,“ řekla jsem a přemýšlela nad tím, jestli za pár vteřin se bolest navalí zpět a já omdlím, nebo toto vážně na pár minut pomůže.
„Ne… již mi to nedávejte… vyléčím se sama a nepotřebuji omdlít bolestí… stačí mi pár hodin,“ usmála jsem se a ukázala mu svou ruku, nad kterou jsem si položila ruku a začala si ji léčit. Léčivá magie… v dnešní době nejspíše nejžádanější, přesto to nebyla má specializace… jak u elfů bylo zvykem. Kdykoliv jsme dosáhli během desítek či stovek let mistrovství, tak jsme se přesunuli na něco jiného… nebylo to moc překvapení, neměli jsme co dělat. I když… dost záleželo i na talentu, který jsem prý měla… otázka je, jestli jej Inkvizice z mého těla nevypudila.
„Kdyby to bylo nakažlivé, tak myslím, že už je tu epidemie… navíc pokud vím, elfové nejsou moc náchylní na nemoci, i když kdo ví v dnešní době… v každém případě… máte mé slovo, slovo Kaedor di Valior, tedy, aspoň co z ní zbylo…“ Řekla jsem se zvednutou branou vůči němu, vědoma, že to asi nic moc nebude znamenat, hlavně, když dotyčný nejspíše nebude vědět, že někdo takového jména kdy existoval.

Přítel či nepřítel?

Kaedor začala klopýtat směrem do uličky. Za sebou uslyšela povzdech, kterému odpovědělo zaskřípění a zasyčení.
Když se jí během chůze podlomily nohy a téměř spadla do bahna, ucítila chladnou ocel, která jí podepřela. Byla to neohrabaná železná ruka, která jí chytila.
Ucítila, jak jí chladivé kovové tělo zvedá vzhůru do náruče – a pak cítila jemné houpání chůze – a slyšela čvachtání trpaslíkových okovaných bot, který automatona mlčky doprovázel.
Podle stejného zvuku i poznala, že se ocitla mimo nejhorší bahno na relativně pevné zemi. Byla položena do suchého kouta mezi chatrčemi.
Trpaslík se sklonil k ní a ucítila, jak se jí o rty otřelo skleněné hrdlo lahve.
„Otevřít,“ zavelel trpaslík – a ona beztak nemohla protestovat. Do hrdla jí pronikla tinktura, která oheň, který stále svíral většinu jejího vnitřku, vyburcoval do takového žáru, že se jí zatmělo před očima.
Ale hned za vlnou toho pálení ucítila vlnu chladivého uvolnění, které jí osvobozovalo od bolesti. Netrvalo dlouho a bolest zmizela.
„Neléčí to – ale zbavuje to bolesti. Těžko můžu léčit, když nevím, co vám je.“
Slyšela a cítila trpaslíka, který se posadil vedle ní na zem – a byla si jistá, že si jí se zájmem prohlížel. Když se jí také vyčistily smysly, zjistila, že ze stroje po trpaslíkově boku přeci jen trochu magické energie vyzařuje… nejspíš nějaký jeho zdroj energie.
Díky tomu mimo jiné věděla, že se robot tyčí nad ní – a pokud měl oči, pak jí určitě také sledoval.

Trpaslík mezitím vedle ní začal mluvit – vlastně spíš pro sebe než k ní. Alespoň zpočátku.
„V Reyonu stíhání magie není pronásledováno. Král většinou dokonce silné čaroděje vyhledává – a že jich po inkvizici zbývá málo.
A král také nechce, aby se mu tady v těhlech podmínkách rozmohla nějaká nákaza. Proto jsem tu já. Ale za celé ty měsíce, co se tu toulám a hledám na smrt nemocné, abych jim pomohl od trápení - za celou tu dobu jsem nikdy nenarazil na elfskou kouzelnici, která se skrývá před Reyonskými strážemi a je stižena nějakou podivnou nemocí, která jí nutí prokusovat si ruce do krve.“
Cítí, dle energie v jeho těle, že párkrát pokýval hlavou.
„Můžete se cítit poctěna – jste zatím to nejdivnější co jsem v těhlech slumech viděl. Tak mi teď hezky povězte, kdo jste, odkud jste přišla a jak se můžu ujistit, že se tahle kousavka nezačne šířit.“
Trpaslík nakonec dodá – jen tak mimochodem – „A dávka proti bolesti, kterou jsem vám dal, funguje jen pár minut. Měla jste koneckonců jen jeden lok.“

Naděje

Krev… možná sladká, přesto trpká na jazyku. Kde byly časy, kde jsem v městě, ve kterém jsem žila mohla na všechny koukat přes prsty… na všechno jsem se mohla dívat se zvednutým nosem… moje magie, jedna z těch, o kterých věděl celý stát a někdy i leckteré ostatní. Ale pak to přišlo… magie a technologie obviňované z toho, že za vše můžeme my… a i když jsme utíkali, všichni věděli, že za sebou necháváme kus sebe. A to nejen to, že jsme viděli naše domovy být v plamenech… knihovny pojednávajících o našich pokrocích, ale i ty, kteří věděli, co jsme zač…
… možná jsem měla shořet stejně, jako to, o co jsem přišla… možná.

Bolest, slzy, zuby bolestivě zakousnuté do ruky a druhá ruka svírající nohy. Vypadalo to asi tak, že jsem měla nějakou nemoc… možná… ale ta bolest, kdy se mi spalovala mana byla téměř k nevydržení i v malých doušcích… a kdykoliv jsem se do těchto stavů dostala, brala jsem možná za milosrdenství jakoukoliv jinou smrt. Toto byl doslova hnus, když vaše životní energie vás začne spalovat zaživa a pak se krmit na vaší fyzické části.

Téměř jsem si toho kvůli bolesti nevšimla… byla jsem ji moc zaujatá… a i proto mne zaskočila slova toho, kdo ke mne přišel. Hlasité kroky jakéhosi stroje a pak někoho za ním. Kdo ví, jestli to byl jeho výtvor, ale hlasité zastavení Automatonu mne donutilo zvednout hlavu s rukou v puse. Nejspíše mu to připadalo, že se chci najít z vlastní zakrvácené ruky, ale já neměla možnost ji pustit, protože léčení probíhalo dost pomalu, a i tlumení bolesti bylo neskutečně… zdlouhavé a bolestivé. Léčení ohně ohněm, asi tak.

„Díky…“ řekla jsem a pustila si ruku, kterou jsem si rychle strčila pod to, co jsem měla na sobě, přesto několik kapek krve spadlo na zem a já se s usykáváním zvedla na nohy. Nebudeme tedy nyní mluvit o tom, že se mi aspoň třikrát podlomili bolestí v zádech, ale já začala pomalým krokem jít do jedné z uliček ve snaze tam zapadnout. Aspoň se schovat se na několik hodin zůstat bez pohybu, dokud moje kůže nebude připomínat něco, co by nemělo žít.
Pokud mne ten s automatem následoval, chytil, tak jsem jej nechala. Nebyla možnost se bránit a jestli toto byl můj osud, tak ať. Aspoň jsem pomohla jedné rodině a doufala, že se skrz bránu dostali. Kam jsem to až klesla, z hrdé představitelkyně svého rodu, řádu magie až po někoho, kdo vidí jako ráj zapadlý roh nějakého města na to, abych se mohla vyléčit... mohla bych se jim postavit, mohla... mohla bych říci, kdo jsem... ale neznali by mne a brzo by odhalili, co mne Inkvizice udělala. Byla jsem pokusný experiment tam, nechci být i zde... říkala jsem si v myšlenkách se snahou se klidit stranou co nejrychleji.

Bolest

Zacharias dobře věděl, že i když je to nemoc nenakažlivá a vzácná, stráže nebudou nic riskovat. Zaváhal jen na chvilku, než jí kývl.
Býval kdysi dávno známým, téměř slavným… možná, že něco málo z toho vlivu zbylo na to, aby se dokázal dostat dovnitř… a nyní měl tu jedinou šanci – díky této v podstatě cizince.
„Děkuji. Za vše,“ řekl jednoduše ale upřímně.
A tak, hned poté co seslala to kouzlo a začala se potácet pryč, Zacharias a jeho rodina neváhali. Slyšela, jak se syn prudce nadechl a jak Zacharias popadl oba pytle a rychle vykročil přímo k nejbližšímu vojákovi – ale Kaedor už neslyšela, co říkal, protože se potácela stranou, zatímco jí spalovala její vlastní magie v odporné kletbě.
V tom samém okamžiku také ucítila, jak se mág z cechu zarazil a obrátil. Ale chvíli se jen zmateně rozhlížel. Měla ještě čas.
I když hoření její magie dosáhlo vrcholu, byla schopná vnímat svět kolem sebe – navíc se pokoušela zbavit své bolesti pomocí vůle… jsou i jiné triky než kouzla, které se čarodějové naučí.
Viděla, jak ten z Cechu a téměř každý léčitel v okolí rozprostřeli svojí energii v pátračském kouzlu – ve snaze zjistit co se děje…
Tam kde hoří magie, tam je inkvizice…

Kaedor byla vystrčena z davu a vklopýtala do ústí jedné z uliček, kde se svalila na kolena. Alespoň jí neušlapou. Bolest jí pořád spalovala… ale vrchol už pominul. Opět mohla myslet.
Ještě moment se vzpamatovávala z nejhoršího. Pokud by byla vykřikla, dozajista by přilákala pozornost… a to nikdy nebylo dobré. Zvlášť kdyby někdo přišel na to, co s ní je...
Konečně, asi po deseti minutách, nasbírala dost síly, aby začala pomalu léčit to, co jí propalovalo zevnitř. Musela postupovat pomalu – tak příšerně pomalu… ale ulehčovalo to bolesti. Jako chladivá voda do vyprahlého hrdla…
Uslyšela nedaleko od sebe kroky – dvoje. Někdo vybočil z davu. Těžký krok – ale žádná magie v něm. Automaton. A velký. Nejméně jako člověk. To musí být zázrak na pohled…
A druhý za ním. Silně utlumená magie… asi jako by byla zakletá v kusu kamene. Zvláštní, že trpaslíci sdílí tolik vlastností s tím, co tvoří většinu jejich živobytí.
Došel k ní a zastavil se.
„Jste kouzelnice,“ řekl napůl jako oznámení, napůl jako polopřekvapenou otázku – co čarodějku takhle porazilo na kolena, ptal se určitě sám sebe. Ale jak na ní vůbec přišel? Trpaslíci byli notoricky špatní s cítěním magie… ten automaton? Nebo to byl nějaký runový čaroděj? Ale ti se zdržují v horách. Jsou pro Kamenného krále příliš cenní, než aby je nechával toulat se po Reyonu, určitě…
Trpaslík se nejspíš ohlížel – protože řekl: „Támhle jde čaroděj se strážemi. Za chvilku si vás všimne,“ dodával prostě, jako by byl jen nezaujatým pozorovatelem komentujícím situaci.

Oběť

Různé cinkání a metalické zvuky. Oba pytle poměrně těžké. Hádala jsem, že tedy nesu buď něco drahého, nebo vybavení pro Zachariase. Upřímně jsem ale nevěděla. Necítila jsem z toho magii, a tak to byl pro mé oči neexistující předmět.
„Bohužel, nevidím…“ usykla jsem tiše, když jsem měla již na sobě oba pytle a bradu zvednutou vůči dotyčnému, páska přes oči ukazující, že se orientuji pouze podle sluchu, což byla částečně i pravda.
Svou necitelnou poznámku ohledně toho, že mají dostatek práce uvnitř hradeb jsem tiše spolkla. Sice by se hodila, ale nechtěla jsem, aby mne tu ještě někdo kopl do obličeje, samozřejmě omylem. Jak já slovo omyl nesnášela… Inkvizice pořád opakovala, že jsem omyl sama o sobě a možná díky vzpomínce jsem stiskla pevněji pytel a rozešla se vůči městu.

Zacharias mne sice nevedl, ale vypadalo to, že kdykoliv někdo slabší zastavil přímo přede mnou, jeho ruka zasáhla dostatečně včas, abych do něj nedrkla a nepřepadla. Brala jsem to jako hezký čin a ve skrytu své duše doufala, že to nebylo jen proto, abych nerozbila cokoliv, co táhnu.

I když jsem nic neviděla, cítila jsem životní energii. Z absolutní většiny skomírající… nalepenou na sebe. Věděla jsem jedno. To, že podmínky zde jsou pro absolutní většinu nepřijatelné.
Co jsem necítila bylo to, jak různí technologové staví své hračky, téměř, jako kdyby zde byla předváděčka o jednoho z nich nejlepších. Přesto si pomáhali… tvořící různé automatony… roboty, které jsou poháněné technologií a ne magií. I tak tu bylo pár kousků poháněno magií, jen tyto byly spíše prototypy, aspoň podle toku, který jsem dokázala vycítit.
Temné uličky okolo mne, výkřiky v dálce, brekot… chudoba… občas i smrt. Slyšela jsem ženy prosící o peníze, děti plačící a stráž, křičící, že dovnitř se nikdo nedostane. Možná… se měli vážně otočit, ale co tam? Co na východu? Bude to tam stejné… absolutně stejné.

Blíže u brány jsem ucítila známé oděv. Vždy jsem to popisovala, jako kdyby se vám do nosu opřel určitý pach, který vždy řekne, co jste zač. Proto jsem hned věděla, kde přesně stojí muž v róbě Cechu čarodějů… tok energie mi ale nebyl známý… všichni významnější mágové měli svůj… ti nejlepší i pak tento pach, který jsem prý měla i já…
S povzdechem jsem šla dál, vědoma si jednoho. Čím blíže jsme bráně, tím blíže jsme odmítnutí, a tak jsem Zacharisovi řekla: „Použiji na vašeho syna jedno kouzlo… na pár minut to bude vypadat, že je zdravý… ale po pár minutách se všechna bolest navalí. Používala jsem to hlavně pro ty, kteří nemohli být kdy zachráněni… aby v posledních chvílích necítili bolest. Pokud se vám podaří projít skrz bránu… utíkejte někam bokem a ideálně tam, kde vás neuslyší… je možné, že by z toho mohl syn omdlít, ale neumře, to zaručuji… Cokoliv se stane, nevšímejte si mne… je vám to jasné?“ Šeptla jsem a čekala, jestli to odsouhlasí. Věděl moc dobře, že jedno zakašlání a otočí je u brány.
Pokud mi tak bylo dovoleno, přiložila jsem ruku na hrudník jeho syna a řekla jsem použila kouzlo. Kouzlo, které vytvořilo nejspíše dostatečný magický tok, aby si mne někdo všiml. Což jsem cítila ale já… byla ta bolest. Pálení na břiše… hrudníku… prsou takové, že jsem se vytrhla z davu a šla opačným směrem, než byl ten mág. Po pár krocích jsem se svalila na kolena, špičatými špičáky jsem se zakousla do vlastní ruky a utlumila tak křik, který jsem musela pustit ze sebe. Všechny tři zóny… popáleniny druhého stupně, téměř třetího. Ta bolest… slzy z očí vsakovaná do pásky přes očí a já trpící za to, že jsem chtěla dělat to, co jsem vždy dělala. Využívala magii pro dobro… a pokud toto byla cena za záchranu této rodiny, tak jsem byla připravena to zaplatit. Jediné… co na tomto bylo sladké, krom potěšení, že jsem možná někomu pomohla bylo jedno… a to ta krev, která mi nyní tekla přes jazyk do krku, kdy jsem křečovitě držela svou ruku ve svých zubech, jako kdyby to bylo mé poslední jídlo dneška.

K branám…

Zacharias vrhl poslední prosebný pohled k hlídači, ale ten na něj chladně hleděl beze slova. Vynálezce si povzdechl a začal slézat dolů.
Kaedor ho předběhla – když muž uslyšel, že se cizinka nabídla, že mu pomůže podržet si alespoň nějaké vlastní věci, vděčně přikývl. Vypadalo to, že si poté uvědomil, že je Kaedor slepá… alespoň na první pohled.
„Díky,“ dodal tiše a rychle jí podal dva menší pytle, které drželi jejich nejvzácnější vlastnictví. Jeho žena mlčky vylezla na vůz a vzala do náručí jejich dceru, zatímco Zacharias sám pomohl svému synovi zvednout se. On zasténal tiše bolestí.
Poručík stráží si mezitím prohlížel zamaskovanou cizinku – pak zavrtěl hlavou.
„Snad nevidíte, jací lidé po téhle cestě jdou?“
Možná byla slepá ale spousta věcí šla vycítit… beznaděj, apatie a únava, příšerná únava… tihle lidé o nic bojovat nebudou. Ví, že by jim to stejně sebrali silnější. Snad k večeru někdo projeví zájem o opuštěný vůz.
„Navíc – máme dost starostí s pořádkem uvnitř hradeb.“ Nezdá se, že by to bylo poručíkovi nijak příjemné přiznat, ale bylo jasné, že stejně nemohli uhlídat takovou masu lidí.
Poručík, který už pobízel koně aby jel zas dál, ještě vrhl jeden pohled na Zachariasova syna.
„Nemoc? Tak to se do města bez tak nedostanete. Dejte na mou radu a odjeďte na východ. Tam snad líp pochodíte.“
S tím si patrola začala opět probojovávat cestu davem a bahnem k dalšímu vozu, který zahlédli nedaleko.

Rodina, doprovázena Kaedor, zamířila k městským hradbám. Byla to ještě dlouhá a útrpná cesta pro zbídačenou rodinu… ale konečně dosměřovali do hustých slumů, které za posledních pár měsíců vyrostli po celém obvodu města.
Chatrče narychlo zbudované pro uprchlíky, kteří nevěděli kam dál. Mnozí, kteří se plahočili kolem Kaedor zde skončili svou cestu – padli na okraj cesty nebo se ztratili v uličkách. Ale jiní, jako rodina Zachariasova, doufali v to, že jim bude umožněn vstup do města samotného…
Brzy měli brány na dohled… byly sice dokořán otevřené, ale žádní lidé jimi neproudili. V branách stáli seřazeny celé oddíly vojáků a mezi nimi byly malé dřevěné domky a strážnice kolem kterých se táhly dlouhé fronty.
Královští úředníci, kteří rozhodovali, kdo se dostane dovnitř a kdo ne. Fronta se hýbala šnečím tempem – davy lidí byly ohromné a úředníci byli zdrženliví.
Rodina se odezvdaně postavila do fronty. Neměli peníze na to, aby se pokusili někoho uplatit, neměli propouštěcí dokumenty… museli doufat, že jejich přátelé jim nějak zevnitř pomohou... pokud uvnitř jsou.
Kaedor zahlédla mezi čekajícími lidmi několik nesmírně přetížených léčitelů… a pak zahlédla u jednoho oddílu, který pochodoval mezi lidmi, muže v dlouhé róbě s insigniemi Cechu čarodějů… jehož kdysi bývala členem.
Inkvizice Cech dávno rozpustila… ale někteří se stále hlásili ke starým pořádkům.
Když se Kaedor ohlédla zpět, viděla rozpadlé a přeplněné uličky slumů… je jisté, že v nich kvete čilé podsvětí, které pašuje lidi dovnitř…

Akliana

Pár dní, které mi připadali tak neskutečně krátké. Moje vnímání času bylo neskutečně posunuté a zcestné, protože jediné, co mi nyní říkalo, kolik je hodin… bylo slunce. Možnost zeptání ale byla vždy ta jednodušší varianta, ale vždy mi to připomnělo jen to jedno. Vteřiny u Inkvizice mi připadaly jako hodiny a zde to bylo naopak… bylo to ale lepší? Elfové žily déle než ostatní rasy, ale cítila jsem, jak mi čas protéká mezi prsty, a i to mi nedodávalo moc pozitivní myšlení.
Drkotání povozu a moje sklopená hlava se slepým pohledem upřené na ruce. Stále jsem se nezbavila těch mírných záchvěvů v dlani, umocněné kdykoliv jsem si vzpomněla na to, co se mi stalo. Ta neskutečná bolest a ten krátký náhled do budoucna… vidina, kdy mě samotná magie spálí zaživa.

Chytla jsem si prudce dlaň, která se nekontrolovatelně třásla a usykla jsem. Magie vždy potřebovala klidnou mysl, pracovat s tokem energií, ohýbat je tak, jak je potřeba. Nemyslet jenom na to, jaký má kouzlo mít výsledek, ale i to, jak se energie mění v to, co chceme. Problém byl, že kdykoliv jsem zkusila něco komplikovanější, ta bolest mi začala stínit mysl a já nebyla schopná většinu kouzel dokončit… byla jsem jen střep té, které si mohla říkat Kaedor di Valiora.

Krátké zakašlání mne vyvedlo ze zamyšlení, což bylo pro mé vlastní dobro. Ohlédla jsem se přes rameno, vnímající skomírající auru a s povzdechem jsem se vrátila ke svým myšlenkám. Nebyla jsem dítěti schopna pomoci… vzácná nemoc, která by mohla být vyléčena mistry magie, nebo aspoň zmírněna. A já? Byla jsem schopná dítěti dočasně ulevit a od největších bolestí. Zbytku rodiny? Vyléčit základní povrchová zranění. Ale i to mi dopřálo popáleniny na většině hrudníku, který jsem si pak musela pomalu léčit. Problém byl, že i léčení sebe sama neskutečně bolelo a já tak dělala většinou po nocích. A to v čas, kdy mne nikdy nemůže slyšet skuhrat… a vidět, jak v puse držím kus látky, jen aby výkřiky bolesti nikdo neslyšel a nikoho neprobudil.

Bylo to pár dní na to, co mne Inkvizice propustila do divočiny, téměř, jako kdybych byla divoké zvíře. Zkusila jsem magií zvýšit moji odolnost vůči fyzické bolesti, a to se mi podařilo. Teoreticky podařilo. Problém byl, že jsem cítila, jak se mi ruka mění v prach, musela jsem přestat… jen abych pak cítila tu bolest, která mne donutila tehdy omdlít. Inkvizice věděla, co dělá, když na mne dala toto znamení… moc dobře to věděla.

Ubohé zbytky uší se opřely o mou pokrývku hlavy a já se narovnala, stále svírající ruku, která ne, a ne přestat s tím nekontrolovatelným třesem. Mohla jsem to svádět na cokoliv, třeba i na to, že nebyla doléčena od lokte k rameni, ale bolest mi nyní dělala nejmenší starosti. Měli jsme zde větší problémy, a to byli ti, co přijeli.

Vůz zastavil a Zacharias začal smlouvat… neměli podle všeho peníze, jak jsem se dozvěděla, když jsem je léčila. Proto jsem se nechala svézt až k městu, tedy, kdo ví, jak daleko jsme byli.
Seskočila jsem z vozu, stále s kápí přes hlavu, kterou jsem si zásadně nesundávala. Za prvé jsem nepotřebovala, aby někdo věděl, že jsem elf a za druhé to, že mi někdo uřízl uši… což by se vysvětlovalo ještě hůře.
Prsty tancující na boku vozu, dokud má ruka nezastavila vedle Zachariase, kterého jsem rukou navedla, aby sklonil hlavu. Pošeptala jsem mu: „Vezměte, co můžete a nechte vůz tady. Někdo jiný jej vezme a vydá se na východ,“ s těmito slovy jsem se zahleděla na trojici jezdců, téměř, jako kdybych je viděla a vrátila se zpět do vozu a popadla dva až tři pytle věcí…
„Zachariasi, nechám na vás vašeho syna… vaše žena může vzít dítě… řekněte mi, které pytle mám vzít a které obětujete… nějak hádám, že tady místní stráže budou radši nechávat lidi bojovat o povoz a zbytek věcí, než aby nás nechali jeden povoz dojet do města, že?“ Zeptala jsem se s natočením hlavy směrem ke strážím, naznačující to, že brzo nejspíše budou mít více práce, než by chtěli.

Akliana

Vůz drkotal po rozbahněné cestě směrem k vysoké příkré věži hlavního města. Davy lidí, které proudili do Reyonského království či jím putovali skrz na skrz, cestu proměnili v široký pruh neprostupného bláta, se kterým měli utahaní koně bohatších uprchlíků velké problémy.
Ti chudší se trmáceli podél cesty a bez špetky zájmu zdupávali hranice polí. Většina z nich měla prázdné tváře štváčů, kteří věděli, že ani ve stínu Galethiánu – jak zněl název architektonického zázraku ve středu města – nenaleznou spočinutí.

Kaedor seděla na kraji vozu, zakrytá jen ubohou plátěnou tunikou, kterou se jí podařilo vyžebrat. Její oči vázal obvaz – ale i tak byla schopná vnímat svět kolem sebe…
Naštěstí to nebyla žádná kouzla… mana prostupuje vše živé – a dostatečně citlivý jedinec se dokáže orientovat i bez očí.
Vzpomněla si na to, jak o svůj zrak přišla… byly to velmi bolestné vzpomínky. Ale v nějakém zvráceném kroku osudu jí to pomohlo… kdyby měla své oči a nedokázala vyléčit některá zranění vlastníka tohoto vozu, kráčela by v tom bahně a padala vyčerpáním.

Ve voze byla rodina jednoho vynálezce. Byl to velice inteligentní muž – a proto se mu podařilo téměř vše zničit a schovat, než ho Inkvizice našla. Ale inkvizitoři většinou nejdřív přikládají rozžhavené železo a až potom se ptají.
Bez pomoci tajemné ženy, která rovněž prchala do Reyonu, by dozajista on ani jeho rodina nepřežili. Jmenoval se Zacharias, měl ženu, malou dceru a dospívajícího syna. Celá rodina nesla to, co se přihodilo velice těžce – Inkvizice nešetřila ani děti.
Kaedor vyléčila nejhorší zranění – zaplatila za to svou vlastní cenu… ale Zacharias jí nabídl místo na voze na dlouhou cestu do Akliany…
Neřekl jí, proč míří právě tam… zdálo se, že tam míří úplně každý. Ona sama by tam možná mohla nalézt některé své staré přátele… pokud to stále byli její přátelé.
Vůz byl malý a zakrytý jen plachtou, aby malé dítě nebylo na přímém slunci. Zachariasova žena seděla vedle svého muže, který řídil znaveného a hubeného koně. Syn, kterého soužila nepříjemná, avšak jen vzácně skutečně nebezpečná choroba, tiše sténal v rohu, mezi tím málem, které rodina zachránila. Občas bylo slyšel zavzlykat jejich dceru, když jí hrbolatá cesta probudila.

Kaedor zaslechla rychlý dusot kopyt – jiní by ho nejspíš neslyšeli. Ale ona ano a zpozorněla. Blížili se k ni jezdci – těžkooděnci – směrem od města.
Slyšela, jak zastavili u Zachariasova vozu. Věděli, že nemá smysl pokoušet se obrátit ten dav lidí… ale o něco se pokoušeli přeci jen.
„Obraťte se! Ve městě není pro vozy místo! Můžete-li, otočte a jeďte na východ – na voze tam dospějete spíš než ti, kteří si rozedírají nohy na cestě!“ slyšela zvolat poručíka, který vedl trojici jezdců.
Slyšela Zachariasovu odpověď: „Prosím – mí přátelé nás čekají v Aklianě! Mám vzadu malé dítě!“