Oběť

Různé cinkání a metalické zvuky. Oba pytle poměrně těžké. Hádala jsem, že tedy nesu buď něco drahého, nebo vybavení pro Zachariase. Upřímně jsem ale nevěděla. Necítila jsem z toho magii, a tak to byl pro mé oči neexistující předmět.
„Bohužel, nevidím…“ usykla jsem tiše, když jsem měla již na sobě oba pytle a bradu zvednutou vůči dotyčnému, páska přes oči ukazující, že se orientuji pouze podle sluchu, což byla částečně i pravda.
Svou necitelnou poznámku ohledně toho, že mají dostatek práce uvnitř hradeb jsem tiše spolkla. Sice by se hodila, ale nechtěla jsem, aby mne tu ještě někdo kopl do obličeje, samozřejmě omylem. Jak já slovo omyl nesnášela… Inkvizice pořád opakovala, že jsem omyl sama o sobě a možná díky vzpomínce jsem stiskla pevněji pytel a rozešla se vůči městu.

Zacharias mne sice nevedl, ale vypadalo to, že kdykoliv někdo slabší zastavil přímo přede mnou, jeho ruka zasáhla dostatečně včas, abych do něj nedrkla a nepřepadla. Brala jsem to jako hezký čin a ve skrytu své duše doufala, že to nebylo jen proto, abych nerozbila cokoliv, co táhnu.

I když jsem nic neviděla, cítila jsem životní energii. Z absolutní většiny skomírající… nalepenou na sebe. Věděla jsem jedno. To, že podmínky zde jsou pro absolutní většinu nepřijatelné.
Co jsem necítila bylo to, jak různí technologové staví své hračky, téměř, jako kdyby zde byla předváděčka o jednoho z nich nejlepších. Přesto si pomáhali… tvořící různé automatony… roboty, které jsou poháněné technologií a ne magií. I tak tu bylo pár kousků poháněno magií, jen tyto byly spíše prototypy, aspoň podle toku, který jsem dokázala vycítit.
Temné uličky okolo mne, výkřiky v dálce, brekot… chudoba… občas i smrt. Slyšela jsem ženy prosící o peníze, děti plačící a stráž, křičící, že dovnitř se nikdo nedostane. Možná… se měli vážně otočit, ale co tam? Co na východu? Bude to tam stejné… absolutně stejné.

Blíže u brány jsem ucítila známé oděv. Vždy jsem to popisovala, jako kdyby se vám do nosu opřel určitý pach, který vždy řekne, co jste zač. Proto jsem hned věděla, kde přesně stojí muž v róbě Cechu čarodějů… tok energie mi ale nebyl známý… všichni významnější mágové měli svůj… ti nejlepší i pak tento pach, který jsem prý měla i já…
S povzdechem jsem šla dál, vědoma si jednoho. Čím blíže jsme bráně, tím blíže jsme odmítnutí, a tak jsem Zacharisovi řekla: „Použiji na vašeho syna jedno kouzlo… na pár minut to bude vypadat, že je zdravý… ale po pár minutách se všechna bolest navalí. Používala jsem to hlavně pro ty, kteří nemohli být kdy zachráněni… aby v posledních chvílích necítili bolest. Pokud se vám podaří projít skrz bránu… utíkejte někam bokem a ideálně tam, kde vás neuslyší… je možné, že by z toho mohl syn omdlít, ale neumře, to zaručuji… Cokoliv se stane, nevšímejte si mne… je vám to jasné?“ Šeptla jsem a čekala, jestli to odsouhlasí. Věděl moc dobře, že jedno zakašlání a otočí je u brány.
Pokud mi tak bylo dovoleno, přiložila jsem ruku na hrudník jeho syna a řekla jsem použila kouzlo. Kouzlo, které vytvořilo nejspíše dostatečný magický tok, aby si mne někdo všiml. Což jsem cítila ale já… byla ta bolest. Pálení na břiše… hrudníku… prsou takové, že jsem se vytrhla z davu a šla opačným směrem, než byl ten mág. Po pár krocích jsem se svalila na kolena, špičatými špičáky jsem se zakousla do vlastní ruky a utlumila tak křik, který jsem musela pustit ze sebe. Všechny tři zóny… popáleniny druhého stupně, téměř třetího. Ta bolest… slzy z očí vsakovaná do pásky přes očí a já trpící za to, že jsem chtěla dělat to, co jsem vždy dělala. Využívala magii pro dobro… a pokud toto byla cena za záchranu této rodiny, tak jsem byla připravena to zaplatit. Jediné… co na tomto bylo sladké, krom potěšení, že jsem možná někomu pomohla bylo jedno… a to ta krev, která mi nyní tekla přes jazyk do krku, kdy jsem křečovitě držela svou ruku ve svých zubech, jako kdyby to bylo mé poslední jídlo dneška.

K branám…

Zacharias vrhl poslední prosebný pohled k hlídači, ale ten na něj chladně hleděl beze slova. Vynálezce si povzdechl a začal slézat dolů.
Kaedor ho předběhla – když muž uslyšel, že se cizinka nabídla, že mu pomůže podržet si alespoň nějaké vlastní věci, vděčně přikývl. Vypadalo to, že si poté uvědomil, že je Kaedor slepá… alespoň na první pohled.
„Díky,“ dodal tiše a rychle jí podal dva menší pytle, které drželi jejich nejvzácnější vlastnictví. Jeho žena mlčky vylezla na vůz a vzala do náručí jejich dceru, zatímco Zacharias sám pomohl svému synovi zvednout se. On zasténal tiše bolestí.
Poručík stráží si mezitím prohlížel zamaskovanou cizinku – pak zavrtěl hlavou.
„Snad nevidíte, jací lidé po téhle cestě jdou?“
Možná byla slepá ale spousta věcí šla vycítit… beznaděj, apatie a únava, příšerná únava… tihle lidé o nic bojovat nebudou. Ví, že by jim to stejně sebrali silnější. Snad k večeru někdo projeví zájem o opuštěný vůz.
„Navíc – máme dost starostí s pořádkem uvnitř hradeb.“ Nezdá se, že by to bylo poručíkovi nijak příjemné přiznat, ale bylo jasné, že stejně nemohli uhlídat takovou masu lidí.
Poručík, který už pobízel koně aby jel zas dál, ještě vrhl jeden pohled na Zachariasova syna.
„Nemoc? Tak to se do města bez tak nedostanete. Dejte na mou radu a odjeďte na východ. Tam snad líp pochodíte.“
S tím si patrola začala opět probojovávat cestu davem a bahnem k dalšímu vozu, který zahlédli nedaleko.

Rodina, doprovázena Kaedor, zamířila k městským hradbám. Byla to ještě dlouhá a útrpná cesta pro zbídačenou rodinu… ale konečně dosměřovali do hustých slumů, které za posledních pár měsíců vyrostli po celém obvodu města.
Chatrče narychlo zbudované pro uprchlíky, kteří nevěděli kam dál. Mnozí, kteří se plahočili kolem Kaedor zde skončili svou cestu – padli na okraj cesty nebo se ztratili v uličkách. Ale jiní, jako rodina Zachariasova, doufali v to, že jim bude umožněn vstup do města samotného…
Brzy měli brány na dohled… byly sice dokořán otevřené, ale žádní lidé jimi neproudili. V branách stáli seřazeny celé oddíly vojáků a mezi nimi byly malé dřevěné domky a strážnice kolem kterých se táhly dlouhé fronty.
Královští úředníci, kteří rozhodovali, kdo se dostane dovnitř a kdo ne. Fronta se hýbala šnečím tempem – davy lidí byly ohromné a úředníci byli zdrženliví.
Rodina se odezvdaně postavila do fronty. Neměli peníze na to, aby se pokusili někoho uplatit, neměli propouštěcí dokumenty… museli doufat, že jejich přátelé jim nějak zevnitř pomohou... pokud uvnitř jsou.
Kaedor zahlédla mezi čekajícími lidmi několik nesmírně přetížených léčitelů… a pak zahlédla u jednoho oddílu, který pochodoval mezi lidmi, muže v dlouhé róbě s insigniemi Cechu čarodějů… jehož kdysi bývala členem.
Inkvizice Cech dávno rozpustila… ale někteří se stále hlásili ke starým pořádkům.
Když se Kaedor ohlédla zpět, viděla rozpadlé a přeplněné uličky slumů… je jisté, že v nich kvete čilé podsvětí, které pašuje lidi dovnitř…

Akliana

Pár dní, které mi připadali tak neskutečně krátké. Moje vnímání času bylo neskutečně posunuté a zcestné, protože jediné, co mi nyní říkalo, kolik je hodin… bylo slunce. Možnost zeptání ale byla vždy ta jednodušší varianta, ale vždy mi to připomnělo jen to jedno. Vteřiny u Inkvizice mi připadaly jako hodiny a zde to bylo naopak… bylo to ale lepší? Elfové žily déle než ostatní rasy, ale cítila jsem, jak mi čas protéká mezi prsty, a i to mi nedodávalo moc pozitivní myšlení.
Drkotání povozu a moje sklopená hlava se slepým pohledem upřené na ruce. Stále jsem se nezbavila těch mírných záchvěvů v dlani, umocněné kdykoliv jsem si vzpomněla na to, co se mi stalo. Ta neskutečná bolest a ten krátký náhled do budoucna… vidina, kdy mě samotná magie spálí zaživa.

Chytla jsem si prudce dlaň, která se nekontrolovatelně třásla a usykla jsem. Magie vždy potřebovala klidnou mysl, pracovat s tokem energií, ohýbat je tak, jak je potřeba. Nemyslet jenom na to, jaký má kouzlo mít výsledek, ale i to, jak se energie mění v to, co chceme. Problém byl, že kdykoliv jsem zkusila něco komplikovanější, ta bolest mi začala stínit mysl a já nebyla schopná většinu kouzel dokončit… byla jsem jen střep té, které si mohla říkat Kaedor di Valiora.

Krátké zakašlání mne vyvedlo ze zamyšlení, což bylo pro mé vlastní dobro. Ohlédla jsem se přes rameno, vnímající skomírající auru a s povzdechem jsem se vrátila ke svým myšlenkám. Nebyla jsem dítěti schopna pomoci… vzácná nemoc, která by mohla být vyléčena mistry magie, nebo aspoň zmírněna. A já? Byla jsem schopná dítěti dočasně ulevit a od největších bolestí. Zbytku rodiny? Vyléčit základní povrchová zranění. Ale i to mi dopřálo popáleniny na většině hrudníku, který jsem si pak musela pomalu léčit. Problém byl, že i léčení sebe sama neskutečně bolelo a já tak dělala většinou po nocích. A to v čas, kdy mne nikdy nemůže slyšet skuhrat… a vidět, jak v puse držím kus látky, jen aby výkřiky bolesti nikdo neslyšel a nikoho neprobudil.

Bylo to pár dní na to, co mne Inkvizice propustila do divočiny, téměř, jako kdybych byla divoké zvíře. Zkusila jsem magií zvýšit moji odolnost vůči fyzické bolesti, a to se mi podařilo. Teoreticky podařilo. Problém byl, že jsem cítila, jak se mi ruka mění v prach, musela jsem přestat… jen abych pak cítila tu bolest, která mne donutila tehdy omdlít. Inkvizice věděla, co dělá, když na mne dala toto znamení… moc dobře to věděla.

Ubohé zbytky uší se opřely o mou pokrývku hlavy a já se narovnala, stále svírající ruku, která ne, a ne přestat s tím nekontrolovatelným třesem. Mohla jsem to svádět na cokoliv, třeba i na to, že nebyla doléčena od lokte k rameni, ale bolest mi nyní dělala nejmenší starosti. Měli jsme zde větší problémy, a to byli ti, co přijeli.

Vůz zastavil a Zacharias začal smlouvat… neměli podle všeho peníze, jak jsem se dozvěděla, když jsem je léčila. Proto jsem se nechala svézt až k městu, tedy, kdo ví, jak daleko jsme byli.
Seskočila jsem z vozu, stále s kápí přes hlavu, kterou jsem si zásadně nesundávala. Za prvé jsem nepotřebovala, aby někdo věděl, že jsem elf a za druhé to, že mi někdo uřízl uši… což by se vysvětlovalo ještě hůře.
Prsty tancující na boku vozu, dokud má ruka nezastavila vedle Zachariase, kterého jsem rukou navedla, aby sklonil hlavu. Pošeptala jsem mu: „Vezměte, co můžete a nechte vůz tady. Někdo jiný jej vezme a vydá se na východ,“ s těmito slovy jsem se zahleděla na trojici jezdců, téměř, jako kdybych je viděla a vrátila se zpět do vozu a popadla dva až tři pytle věcí…
„Zachariasi, nechám na vás vašeho syna… vaše žena může vzít dítě… řekněte mi, které pytle mám vzít a které obětujete… nějak hádám, že tady místní stráže budou radši nechávat lidi bojovat o povoz a zbytek věcí, než aby nás nechali jeden povoz dojet do města, že?“ Zeptala jsem se s natočením hlavy směrem ke strážím, naznačující to, že brzo nejspíše budou mít více práce, než by chtěli.

Akliana

Vůz drkotal po rozbahněné cestě směrem k vysoké příkré věži hlavního města. Davy lidí, které proudili do Reyonského království či jím putovali skrz na skrz, cestu proměnili v široký pruh neprostupného bláta, se kterým měli utahaní koně bohatších uprchlíků velké problémy.
Ti chudší se trmáceli podél cesty a bez špetky zájmu zdupávali hranice polí. Většina z nich měla prázdné tváře štváčů, kteří věděli, že ani ve stínu Galethiánu – jak zněl název architektonického zázraku ve středu města – nenaleznou spočinutí.

Kaedor seděla na kraji vozu, zakrytá jen ubohou plátěnou tunikou, kterou se jí podařilo vyžebrat. Její oči vázal obvaz – ale i tak byla schopná vnímat svět kolem sebe…
Naštěstí to nebyla žádná kouzla… mana prostupuje vše živé – a dostatečně citlivý jedinec se dokáže orientovat i bez očí.
Vzpomněla si na to, jak o svůj zrak přišla… byly to velmi bolestné vzpomínky. Ale v nějakém zvráceném kroku osudu jí to pomohlo… kdyby měla své oči a nedokázala vyléčit některá zranění vlastníka tohoto vozu, kráčela by v tom bahně a padala vyčerpáním.

Ve voze byla rodina jednoho vynálezce. Byl to velice inteligentní muž – a proto se mu podařilo téměř vše zničit a schovat, než ho Inkvizice našla. Ale inkvizitoři většinou nejdřív přikládají rozžhavené železo a až potom se ptají.
Bez pomoci tajemné ženy, která rovněž prchala do Reyonu, by dozajista on ani jeho rodina nepřežili. Jmenoval se Zacharias, měl ženu, malou dceru a dospívajícího syna. Celá rodina nesla to, co se přihodilo velice těžce – Inkvizice nešetřila ani děti.
Kaedor vyléčila nejhorší zranění – zaplatila za to svou vlastní cenu… ale Zacharias jí nabídl místo na voze na dlouhou cestu do Akliany…
Neřekl jí, proč míří právě tam… zdálo se, že tam míří úplně každý. Ona sama by tam možná mohla nalézt některé své staré přátele… pokud to stále byli její přátelé.
Vůz byl malý a zakrytý jen plachtou, aby malé dítě nebylo na přímém slunci. Zachariasova žena seděla vedle svého muže, který řídil znaveného a hubeného koně. Syn, kterého soužila nepříjemná, avšak jen vzácně skutečně nebezpečná choroba, tiše sténal v rohu, mezi tím málem, které rodina zachránila. Občas bylo slyšel zavzlykat jejich dceru, když jí hrbolatá cesta probudila.

Kaedor zaslechla rychlý dusot kopyt – jiní by ho nejspíš neslyšeli. Ale ona ano a zpozorněla. Blížili se k ni jezdci – těžkooděnci – směrem od města.
Slyšela, jak zastavili u Zachariasova vozu. Věděli, že nemá smysl pokoušet se obrátit ten dav lidí… ale o něco se pokoušeli přeci jen.
„Obraťte se! Ve městě není pro vozy místo! Můžete-li, otočte a jeďte na východ – na voze tam dospějete spíš než ti, kteří si rozedírají nohy na cestě!“ slyšela zvolat poručíka, který vedl trojici jezdců.
Slyšela Zachariasovu odpověď: „Prosím – mí přátelé nás čekají v Aklianě! Mám vzadu malé dítě!“

Poslední svobodné království

Mnohá skloněná postava prochází branami Akliany, hlavního města Reyonského království. Jejich záda jsou shrbená tíhou, kterou sebou nesou. Toto je poslední útočiště, kde mohou dlít mezi svými.
Jsou to vynálezci, čarodějové a alchymisté - géniové a umělci, které vyhnala metla Svaté inkvizice, která už nyní ze dvou světových stran obklopuje Reyonskou zem.
V jejím čele stojí všemocný pontif Řehoř zvaný August. Už dlouho nezněla katedrálami přikázání starých božstev... nyní jimi hlučí jen slova z úst či pera pontifa. Slova o nenávisti vůči magii, vůči všem nelidem... slova o uctívání jeho raději než bohů...

Tvrdívá, že jen jeho lov na čarodějnice může lidstvo spasit od zkázy, která se skrývá ve stínech...
Doposud byl této zkázy Reyon ušetřen... avšak nyní i v jeho končinách lidé mizí v temnotě aby už nebyli nalezeni... a cosi temného si hledá cestu na povrch... Hlubiny se sápají do smrtelného světa aby polkli slunce a navždy uhasili plamen života.

Reyonský král Takras je už starým, nemocným mužem - nemůže království spasit. Svobodní lidé musí najít spásu a ochranu jinde, pokud chtějí přežít to, co přichází z temnot.
Ke komu se obrátí? K čarodějům a mystikům, kteří se do jejich země stahují z celého světa?
Ke starým rasám - k enigmatickým elfům z Almúrienských hvozdů či k Malhornským trpaslíkům v jejich kamenných síních?
K hrdým avšak nemoudrým svobodným šlechticům Reyonu?
K Pontifovi a jeho legiím inkvizitorů které kráčí s pochodněmi v rukou?
Nebo se smíří se změnou, před kterou nelze utéct, a nechají Hlubiny polknout svět, doufaje v odměnu a znovuzrození v temnotě?

Jaký osud postihne lidskou rasu a svobodné muže a ženy? Kdo bude jejich Novým bohem, když staří zklamali?
Odpovědi na tyto otázky nezná nikdo... ani hrdinka našeho příběhu, jedna z uprchlíků, kteří proudí do Akliany - bývala známou čarodějkou a mistryní tajemných umění... a nyní je jen další unavená tvář v davu...
Nese si na těle prokletí - zmrzačení a dar od Inkvizice, které jí činí nebezpečnou pro sebe i své bývalé druhy... ale její odhodlání a vůli nedokázali zkrotit.
Možná, že je to právě ona, kdo najde na všechy otázky odpověď...