‘ What have I become? ’

Tiše jsem se zasmála na její slova a dodala: „S ničím jiným nepočítám, potřebuji někoho, kdo vidí stále svět takový, jako býval,“ podívala jsem se na ní a nechala ji povídat o aktuální situaci ve městě a jejích nápadech, jak se věc má.
Téměř s poklidem jsem si povzdychla a řekla: „Takže ta lepší varianta… město bude v rukách Arnfreida…“ pohled mi přejel na měsíc, úsměv mi přetrvával i v moment, kdy se mne zeptala. „Ach… asi tak někomu, kdo se zapíše do dějin jako stejná stvůra, jako byl Thar’A’Tax. I když je Inkvizice nyní to vnímáno jako zlo a nejspíše bude zničeno tím, co reprezentuji… tak mne pořád několik kontinentů bude vnímat jako někoho, kdo mění lidské životy na energii…“ trpce mi cukl koutek rtů a já řekla: „Doprovázet mne znamená Petrano, že uvidíte dost věcí, které vám půjdou proti kůži. Získávám energii z životu…“ sehnula jsem se ke květině, kterou jsem něžně utrhla a tiše pronesla zaklínadlo: „Izar-athkari.“
Květina se začala měnit v prach, do momentu, kdy z ní nic nebylo, pouze prach, který i vítr vzal z dlaně.

„Předpokládala jsem, že se budu moct vyvarovat tomu, že budu toto používat, ale… všechny mé magické krystaly jsou u podobné entity, jako vám vzala vaši končetinu. Ta stejná entita, se jménem Arzhul, drží nyní Inkvizici v šachu… nevím, jestli Inkvizice má někoho, jako jsem já, zastupující jejich Boha… nebo snad Arzhul drží samotného Pontifa v šachu. V každém případě bude mojí snahou ji osvobodit…“ pohled mi konečně přešel na ní a já tak řekla: „Pokud jsi s tímto v pořádku, budu ráda, když mne budeš následovat a poskytneš mi náhled, který mi chybí,“ prsty jsem si promnula krk a pokračovala: „Budu tě prezentovat jako zastupitele města, kdy město bude prezentováno jako náš spojenec. Oněv bude informován, že použití jeho talentu na tebe by mohlo být bráno jako agrese kvůli našemu spojenectví… snad to takto bude stačit.“

Chvilka ticha a já konečně navrhla změnu scenérie: „Co takto jít zpět do hradu, promluvím k mému kultu, který si říká kult Nejmenovaných. Neptej se mne proč… já tento název nevymyslela,“ zasmála jsem se a dodala: „Možné je to, že oni uctívali něco jako je Arzhul… nižší entita, které nemají jméno. V moment, kdy jste mne viděla levitovat ve vzduchu u města jsem měla audienci u té entity, která mi pomohla s odražením útoku Inkvizice. I z té mé malé audience je mi jasné, že jí je jedno, jak si říkáme a to, že její jméno není spojováno s tímto činem. Jde ji čistě o energii z životů, které ji Inkvizice mým kouzlem dala… poskytla ji tak dostatek energie, nasytit její nekonečný hlad,“ hlasitě jsem si povzdychla a s trochu veselejším tónem změnila téma: „Pojďme si dát něco k jídlu. Když jsem odcházela, již měli něco k jídlu, navíc jsi mne naposledy pozvala na jídlo ty, tak ti můžu aspoň na oplátku nabídnout něco já,“ ušklíbla jsem se a pokud souhlasila, vydala jsem se zpět k věži.

Dlouhý hovor

Petrana trpělivě a velmi pečlivě poslouchala každé slovo, které Kaedor říkala silách a entitách se kterými se teď potýkala a které jí propůjčili její moc.
„Já vám- já ti věřím,“ řekla konečně. „Věřím ti. Trochu jsem nad tím přemýšlela. Nebudu se snažit nikoho zničit ani omezovat. Nebudu se vkládat do ničeho – budu jen další tvoje služebnice. Na veřejnosti a pokud nebudeme mít jistotu, že nikdo neposlouchá, budu stejně věrným následovatelem… toho něčeho, ať už je to cokoliv. Myslím, že máš totiž pravdu. Pokud nám to pomůže zvítězit a vrátit alespoň část smyslu do světa, který jsme dříve znali… asi je to jediná šance. Nutné zlo.“
Sklopila oči a objala se rukama, takže dlaně měla na svých loktech. „Ale v soukromí… dovol mi říkat mé pravé myšlenky.“ Umlkla. „Měla bych strach – strach, že se v tom šílenství sama ztratíš. Proto jsem za tebou chtěla přijít.“

Přidala i pár slov k tomu, jak může být prezentována Kultu. Pokrčila u toho rameny a hořce se pousmála.
„Mohla bych být dalším tvým akolytou. Jen jsem ještě nebyla osvícena tak, jako ti – ti druzí. Nebo – mohu být jen čarodějkou z Akliany, která vám přísahala stejnou věrnost jako ostatní… ale ponechává si své staré síly, abys je mohla studovat a věděla, jak je rozvrátit ve prospěch těch, kterým váš Kult slouží.“
Jsou to jednoduché nápady, které by bylo nutné správným způsobem prezentovat… a navíc je tu také nebezpečí Oněva a dalších nadání akolytů, které by mohly Petranu odhalit nebo jinak ohrozit, pokud bude lež příliš složitá.

Ohledně stavu Akliany pronesla Petrana několik slov: „Poté, co jste pohltila bariéru… mezi čaroději došlo k roztržce. Vlastně už před tím. Část arcimágů vás chtěla zničit. Mistr Arnfreid byl proti. Došlo ke konfliktu. Někteří z nich na vás pak zaútočili, což jsme zjistili až později. Jiní zaútočili na mistra Arnfreida. Mistr Arnfreid vyhrál.“
Pokrčila rameny. „Je nyní defacto vládce města. Hodně šlechticů uprchlo. Nebo… zemřelo. Byli to bez tak zrádci. Každopádně bych řekla, že je Akliana v dobrých rukou. Inkvizice je naprosto rozprášená. Její víra sice nikoliv… ale zemřelo tolik Inkvizitorů a vysokých kněží, že je skoro nemožné, aby znovu zvládli zaútočit – rozhodně máme alespoň pár týdnů klidu. Doufejme.“
Trochu si oddychla. „Mistr Doligan a čarodějové mě dali dohromady. Mistr Arnfreid teď pracuje na obraně města, když přišlo o svou bariéru. Mnoho arcimágů zemřelo – což ale také odstranilo překážky, které dříve bránili novým nápadům. Myslím, že město bude v pořádku.“
Pohlédla na Kaedor a usmála se. „Jak – jak se dařilo tobě? Vypadáš vyčerpaná…“

‘ Chvilka klidu ’

Nakonec bylo možná mé elfské jádro i to, co mne donutilo se odtáhnout. Oči byly asi i to, co by za normálních okolností prozradily mnohé mé emoce, ale bez nich mohla Petrana jen odhadovat, co se mi vlastně honí hlavou. Sice elfové nebyli tací, jako trpaslíci, ale právě kontrola emocí byla to, co nám dopřálo dlouholetost. Mnozí by právě i díky tomu řekli, že lidé byli moc impulzivní a emočně založení… právě proto jejich životy byly kratší, než mohly být.

„Upřímně…“ povzdychla jsem si a promnula si zápěstí, jako kdybych se chtěla vymlouvat, přesto to byla spíše nervozita: „… jsem si nebyla jistá, jak to kouzlo dopadne. V moment, kdy mne Arcimágové přišli popravit, věděla jsem, že buď budu konat sama, nebo město padne.“ Hlasitě jsem vydechla a opět opřela pohled na ní.
„Budu ráda, když mne bude… budeš doprovázet… jen si nejsem jistá, zda-li mne nebuš vnímat jako blázna,“ trochu nuceně jsem se usmála a pokračovala: „Ten… kult… který mám mne bude doprovázet. To, co reprezentují je něco, co existuje… sama jsi to viděla,“ ukázala jsem směrem k její ruce.
Popošla jsem poblíž a dodala: „Existuje mocnost, která mi propůjčila tuto moc… není má… pokud se jednoho dne rozhodne, že nebudu mít možnost mít přístup ke kouzlům… může tak udělat. Věřím ale, že je lepší mít na její straně někoho, jako jsem já, než nějakého fanatika… její moc je to, co jste viděla. Oběť magické bariéry na přivolání… a životy armády Inkvizice za to, že vyhrajeme. Existují síly, o kterých nikdo nevěděl a bude záležet, na jaké straně budeme. Dokud tato strana je ale ta, která nám dokáže pomoct v boji proti Inkvizici a Temnotě… je to možná nucené zlo, které budeme muset přijmout.“
Byla jsem chvilku ticho a pak dodala: „Máš nějaký plán, jak tě mám prezentovat tomu Kultu? Sice už tě znají, ale pořád se na tebe budou koukat skrz prsty, dokud jim neřeknu nějakou vizi, že sloužíš stejné entitě. Navíc… budu ráda, když nezničíš Caina a Abela. Automatony, se kterými jsi měla už se příležitost potkat…“ Zahleděla jsem se směrem k městu a řekla: „Jak… vypadá aktuálně město? Nějaké zprávy o stavu Inkvizice? Bez magické bariéry je nyní bezpochyby náchylné k útoku, ale pokud Inkvizice přišla o značnou část armády, tak si chvilku budou lízat rány…“

Návrat

Petrana byla neočekávala objetí, kdy k ní Kaedor vyrazila. Nejprve ztuhla. Snad leknutím. Ale poté povolila a objala zpátky elfku, která byla o něco vyšší než ona.
„Jsem ráda, že jsi také v pořádku…“
Její hlas se trochu zatřásl.
„A že jsi to pořád ty…“
Umlkla. Chvíli bylo ticho. Měsíc zářil v temné noci a jeho jemné, stříbřité paprsky dopadly na scénu dvou žen v tichém objetí.

Konečně promluvila Petrana. Pokud jí Kaedor pustila, odtáhla se a stáhla se zpátky. Sama elfku však nepustila. Slova se z ní vyřinula jako záplava.
„Měla jsem strach. Slyšela jsem co, se stalo. Dnes jsem procházela táborem Inkvizice. Něco takového... před tím jsem spala. Mistr Doligan mě postavil na nohy. Nevěřila jsem ničemu z toho, dokud jsem to neviděla. Vždyť vy nejste- vždyť ty nejsi-“
Čarodějka umlkla. Chvíli byla v rozpacích. Tiše zůstala stát. Trochu se narovnala a oddálila. Pokud jí doposud Kaedor nepustila, nyní se sama odtáhla. Začala znovu, klidnějším hlasem:
„Mistr Arnfreid vám pořád věří. Mám za úkol vás provázet jako spojenec. A také jako rádce. Pokud mě přijemete.“
Zaváhala, zkřížila ruce před sebou a pohlédla přímo do očí Kaedor. Nyní se zdála chladná – věcná a odtažitá.
„Provedla jste něco děsivého. Arnfreid věří, že to bylo nutné. A to, co jsem řekla, pořád platí. Nejsem tu jako soudce. Vaše skutky jsou vaše vlastní.“
Zůstala stát s pevným pohledem. Po předchozí něžnosti nebylo ani památky.

‘ The Shine of the Bright Moon ’

Vše, co jsem chtěla jsem řekla a ani v moment, kdy se osoba přibližovala, jsem neustoupila. Věděla jsem moc dobře, že pokud sem poslali někoho, kdo mne má zabít, tak jakákoliv známka pochybnosti o své síle by mohla znamenat útok a moji smrt. I když jsem se poslední bitvou zapsala nejspíše do dějin hned vedle takových, jako byl Thar’A’Tax, bylo to pořád v knihách, ke kterým mágové nebudou mít nejspíše nikdy přístup…
Bez své kápě, bez pásky přes oči… byla jsem tam, čekajíc na to, kdo mne vlastně přišel navštívit a popřípadě nade mnou být i ten, kdo mne odsoudí za mé hříchy.

Povědomý hlas mnou projel jako mráz po zádech, kdy mi pohled dopřál vidět ji… Petranu… právě ale to bylo i to, co mne donutilo udělat krok zpět. Nevěděla jsem moc jak reagovat, v hlavě se mi praly myšlenky, kdy má jedna část rozmítala nad myšlenkou, že právě poslaly Petranu jako tu, která mne odsoudí… druhá byla zase ráda, že to přežila.

Stála jsem tam, nevnímající ani to, co měla na sobě… krok vedoucí zpět, kdy její natáhnutá ruka vůči mne měla znamenat jakési přátelské gesto mezi dvěma, kteří se dlouho neviděli.
Oproti pár momentům zpět jsem byla ticho… vteřiny, které byly mi připadaly až moc dlouhé… přesto moje vědomí a asi ten zbytek mého elfství do mne koplo a já udělala krok dopředu. Krok následoval druhý, já roztáhla náruč a ať chtěla či nechtěla, tak jsem ji obejmula a těsně přitiskla ke svému tělu s tichými slovy…

„Jsem tak ráda, že ti nic není…“

Odhalení

Kaedor oslovila postavu ve tmě. Ta vyšla dále do světla měsíce. Nebylo vidět víc detailů… jen už se dotyčný nesnažil skrývat.
Poté Kaedor ještě chvíli mluvila. Zatímco mluvila, postava došla do bližší vzdálenosti. Nemilým uvědoměním mohlo být, že to byla skoro na chlup přesně vzdálenost, na kterou se běžně pořádali magické duely. Za většiny života Kaedor už to byla jen cvičení… ale dřív duely byly ten způsob, jak si mezi sebou čarodějové vyřizovali účty bez toho, aby zničili celé své okolí.
Cvičná vzdálenost mnohým z nich zůstala v krvi z hodin a hodin tréninku. Zvlášť lidé museli dohánět neustálým cvičením to, na co elfům stačila jen trpělivost.
A byla to vzdálenost, na kterou přesně věděli, jak zaměřit svá kouzla.
Pořád to mohla být náhoda.

Neznámý zůstal stát.
„Nejsem tu jako soudce.“
Dvě paže vyklouzly z dlouhých rukávů vpřed a sundaly hlubokou kápi. Pod ní se objevili vlnité, hnědé vlasy a bledá kůže. Vpřed hleděl pár očí, které Kaedor znala.
„Byly to jen dva dny, ale mám pocit, že jsem vás neviděla celé věky,“ řekla Petrana.
Vykročila vpřed, s pažemi od těla a prázdnými dlaněmi otočenými směrem ke Kaedor. „Jsem vyslankyně mistra Arnfreida.“ Pokud jí Kaedor dříve nezastavila, stála nyní jen pár kroků daleko. Napřáhla ruku vpřed. „Přijmete mě?“

Byla to skutečně Petrana. Měla u sebe předměty a na sobě šaty, které Kaedor nikdy dříve neviděla. Bezesporu měla úbor a insignie arcimágů. V jejích očích bylo něco, co v nich dříve nebylo. Něco mezi strachem, nadějí a novým sebevědomím. Ale jinak se její tvář zdála stejná jako dřív.
Na její ruce také bylo několik mechanických prstů trpasličí výroby. Petrana samotná byla bledá a působila velmi vyčerpaně. I tak… stála na nohou a byla živá.

‘ Noční svit ’

Opět sama, a i když jsem věděla, že jsem zde mohla mít přinejmenším Caina a Abela… věděla jsem, že kdokoliv mne chtěl navštívit též neměl u sebe neměl ochranku. Aspoň to tedy tak vypadalo… a čím blíže jsem byla, tím více jsem si uvědomovala, jak bezbranná jsem. Magie Omnis nebyla obranná… a jedinou obranu, kterou jsem měla, byl Arzhul. Ten zde se mnou nebyl a já musela sázet na to, že kdyby by mi chtěla ta osoba ublížit, mohl srovnat celou tvrz se zemí. Též tu byla teorie, že kdokoliv věděl, co se právě odehrálo si se mnou asi nechtěl jen tak zahrávat. Odvrácení útoku a takováto rána Inkvizice by se možná podařilo městu s jejich pradávnou magií mrtvých… ale i tak to byl asi jen odhad.

Navzdory mému zraku jsem neviděla zas tak moc… jen to, že se jedná o někoho spojeného s akademií… artefakty, které měla osoba na sobě naznačovaly, že se jedná o Arcimága. Sama jsem neměla moc… tedy… vůbec nic. V mém plášti se možná někde ukrývala ta truhlička z kláštera a tím to tak nějak končilo. Ani to nebyly moc artefakty, spíše jen něco, co jsem chtěla prozkoumat a možná experimentovat na vzorku, který jsem takto měla.

Pomalu kráčející vůči osobě do doby, než jsem byla v doslechu. „Kaedor di Valiora, ocenila bych aspoň znát jméno toho či té, s kterou mám část mluvit,“ řekla jsem dostatečně nahlas a mírně se uklonila a bolestivě se napřímila. Mé tělo nebylo zvyklé na odpočinky proložené námahou, a tak se to na mém těle podepisovalo.

„Tuším, proč mne někdo z Akademie vyhledává…“ řekla jsem, vědoma, že se mohlo jednat jednoduše i o někoho, kdo chtěl pomstít své mrtvé druhy. „… ale ráda bych, aby se brala v potaz situace, do které jsem se dostala a…“ zmoženě jsem vydechla: „… i též to, že byla Akliana zachráněna. Nejspíše ne stylem, který bychom si přáli, ale… Inkvizice si nejspíše bude lízat rány dost dlouho. Pokud mi to situace dopřeje, jsou pořád záležitosti, které mám v plánu dořešit se samotným Pontiffem… Aklianě by tedy již nic hrozit nemělo…“ řekla jsem s dokončením mého proslovu myšlenkou: Pokud se samozřejmě toho, kdy potkám Arzhula ještě dožiji…

Tvrz zalitá měsíčním světlem

Poté, co se zvedne a trochu protáhne, může Kaedor vyrazit. Jakmile se objeví v nižších patrech, několik kultistů k ní vzhlédne. Kaklum jí dokonce i pozdraví – ale zároveň poznamená:
„Vše je v pořádku, Posle. Nic nevyžaduje tvou pozornost.“
Nejspíš by jí chtěl nadále provázet, ale stačí jednoduchý posunek a opět klesne ke stolu, kde sedí s ostatními akolyty. Zdá se, že kultisté zrovna vaří večeři, která příjemně voní skrz celou pevnost.
Brzy se Kaedor podaří vymanit z jejich dohledu. Nevnucují se. Všichni jsou poměrně uvolnění. Plní víry v Nejmenovatelné. Nemají vojenskou… ani kouzelnickou pozornost a opatrnost.
Dva automatoni – a Stíny v nich – na nádvoří stále hlídají. Za Kaedor se také chtějí vydat, ale jeden pokyn s rychlostí myšlenky je zastaví a vrátí na jejich pozice.

Garn a Zala jí tiše následují… nebo spíš jsou stále jakýmsi způsobem přítomni. Není jisté, jestli se jich nějak může zcela zbavit, ale i těm lze přikázat, aby ji nechali na samotě.
Brzy stojí před bránou, za malou palisádou, a cesta k tvrzi na kopci je před ní jako na dlani. Kolem je tma, jen slabé světlo měsíce a ještě slabší světlo hvězd…
Není s ní ani Arzhul. Nyní je doopravdy sama…

Pohlédne na cestu směrem k městu. Ze stínu podrostu pod kopcem vyjde postava do stříbrného světla. Tak, aby tu postavu nemohl vidět nikdo… snad jen Kaedor díky svému nadpřirozenému zraku – ale aby si neznámý mohl prohlédnout, kdo to vyšel z pevnosti.
Smysly Kaedor jí předají několik informací. Velké množství energie a magického potenciálu, které prosakuje ven i navzdory snaze to skrýt. Oděv jednoduchý, ale pod ním se skrývá něco, co neznámou osobu chrání a ukrývá… něco jako antimagický amulet či zbroj…
Na zádech je hůl s nesmírnou magickou mocí. Kaedor jí pozná jako jednu z holí, které nosí nejmocnější čarodějové. Mohlo by se jednat o jednu z těch, které zůstaly na zemi tam, kde ona porazila arcimágy, kteří si přišli pro Arnfreida.
Oči od Hlasů se zaostří na odlesku spony pláště, který neznámého skrývá. Nese znak Akademie v Aklianě, Ostří vyvedené ve stříbře.
Jinak je neznámý zahalen zcela a kompletně, takže na tuto vzdálenost nelze nic určit o jeho identitě. Jeho magický otisk je skryt onou neznámou ochrannou pomůckou…

‘ Odpočinek ’

Vyčkávající a čekající na naše zvědy, postavená za stromem, využívající stínu, který mi poskytoval díky východu slunce. Naštěstí pozitivní zpráva znamenala, že jsem pokynula naší výpravě a vydala se směrem ke Tvrzi, krátce kývnula k jednomu ze stínu, naznačující poděkování a pokračovala tak ve svém kroku.
Vstoupila jsem na malé prostranství, kde Cain a Abel již čekal… vážně zde nikdo nebyl, což byla pozitivní zpráva. Zbytek kultu se začalo přesouvat dovnitř a skládat věci, starat se o zvířata a já si tak mohla jít najít nějaké místo na odpočinek. Netoužila jsem spát na posteli nějakého Inkvizitora či Pontifa, stačila by mi asi i zem. I tak jsem si našla místnost, kde byla jednoduchá postel… jeden z mála pokojů, který měl soukromí. Možná původní majitel, nyní místnost pro nějakého generála či bůh ví co. Bez nějakých okolků jsem za s sebou zamknula dveře a praštila sebou o postel. Netrvalo dlouho a já upadla do bezvědomí… tentokrát, bezesný spánek.

Probudila jsem se sama a pohled z malého okna, kde svítil již měsíc. Ihned na to jsem zaslechla hlas Zaly, která… mne asi s Garnem nějak strážili v noci… bylo to ale jedno. Promnula jsem si krk a řekla: „Děkuji… vydám se tam sama. Kdyby mne někdo chtěl napadnout, věřím, že by tak již udělal,“ odpověděla jsem a zmoženě se zvedla. Mé tělo bylo rozbolavěné z toho pochodu a já tak nějak litovala, že si lázně, jako byly ve městě, jen tak neužiji.
S východem ven nedávám moc pozornosti na členy kultu, pokud mne i někdo chtěl doprovázet, naznačila jsem, že má zde zůstat…
Jakmile se vrátím… dám si něco k jídlu. Jistě si něco uvařili a tak si budu moct dát též… navíc je pořád ten mučedník Inkvizice v našich řadách… třeba nám něco řekne, myšlenky probíhající hlavou a já, pomalu mířící k tomu, kdo nás si se mnou přál mluvit.

Chvilka bezpečí

Po rozkazech Kaedor se všichni dali do pohybu. Do chůze se vrátilo alespoň trochu síly, kterou dodávala vidina blízkého odpočinku. Garn a Zala se rozplynuli ve stínech, Cain a Abel vykročili rychle směrem k tvrzi. Její služebníci byli neunavitelní, alespoň co se týče vzdáleností a fyzické síly.
Netrvalo to dlouho a dvojice stín-lidí, které Kaedor vyslala vpřed, se vrátila: „Tvrz je opuštěná,“ zašuměla mlha ve tvaru člověka.
To byla dobrá zpráva. Alespoň si konečně budou moct odpočinout. Kaklum pokýval hlavou: „Inkvizice byla na hlavu poražena. Se silou Nejmenovatelných se neměli snažit poměřovat.“

Kult dorazil ke tvrzi. Čekala je otevřená brána a za ní čekající dvojice automatonů. Na malém prostranství uvnitř palisády byla dvě dřevěná stavení, kde se dalo přebývat. Většina kultu se však přesunula do bezpečí tvrze.
Měla několik pater. Ve většina z nich byly zásoby, které přijdou vhod. Vypadalo to, že tvrz byla opuštěna ve spěchu při kvapném ústupu. Prach už by se sice dávno rozvířil… ale nebyly zde žádné ostatní známky toho, že by zde byl někdo pohlcen Hlasy.
První a druhé patro byly ubikace a skladiště, podobně jako malé sklepení, kde byla také zamřížovaná cela. Ve třetím patře sloužilo dřívě pro velitele… možná dokonce samotného pontifa. Zde také bylo možné vstoupit na ochoz tvrze. Ve čtvrtém patře byly zbraně a další zásoby, a také několik střílen. Třetí a čtvrté patro byly rozsáhlejší, protože byly v dřevěné nástavbě na kamenném tělu věže.
Celé vybavení věže mělo vojenskou strohost doplněnou o insignie Inkvizice, nicméně i tak to bylo bezpečí.

Kult se rychle zabydlel. Ti, kteří měli více sil, zůstali na stráží… ale hlavní hlídku pro ně tvořili Garn, Zala, Cain a Abel…
Ať už Kaedor složila hlavu kdekoliv, usnula rychle. Veliké vyčerpání zabránilo jakémukoliv snu. Spala hluboce a téměř překvapivě dobře.

Nikdo jí ze spánku nevyrušil, přesně podle jejích rozkazů. Probudila se sama, s odpočatým pocitem. Zvenší dovnitř svítilo světlo měsíce.
Uslyšela hlas Zaly, která zašeptala, jakmile si všimla, že je Kaedor vzhůru. „Je tu někdo, kdo s vámi chce mluvit… zatím zůstává dál od tvrze… snad ve skrytu… čeká již od západu slunce…“
Zala nenaznačí, kdo by to mohl být… pokud to vůbec dokáže poznat a vnímat.