| |||
Vylití srdce Falmaar, Palác de Croix, salón, pracovna Matta Ještě cestou kočáry vnímám jak je Violet rytíř její Norman z Inn, nyní v tyrkysu oděný na svém krásném koni jedoucí, blízkým přítelem a znatelnou oporou. Sotva objeví se, celá se z klidní a rozzáří. Spolu nějaké interní záležitosti řeší, a rytíř ten jak by zastupoval teď rodinu její. Skoro jak starší bratr se mi zdá, i když tomu tak není. Proto chovat se k němu budu raději, coby bratrem jejím byl. Jistě má na duši mé milé nemalý vliv. Dost možná i v kontaktu s otcem jejím je. Z toho vycházím při jakémkoliv, i drobném, společenském jednání s tímto mužem. Zahájím vzletně oběd, a již se zábava rozbíhá, stejně jako nožky našeho personálu. Chod za chodem, karafa za karafou, všeho je dosti, a v pestrosti nepřeberné je zásobován náš hodovní stůl, ozdobený čerstvými voňavými květy. Každý se baví s každým, tu více, tu méně, však nikdo není osamělý, byť by i komunikoval beze slov. Netřeba mého zásahu, společnost přátel se baví sama, o to více se mohu kochat blízkostí své milé. Stále poskytuji Violet trpělivě pouze svou tichou přítomnost, dávaje jí tak dostatek času. Aby se sama osmělila, v okamžiku, který jí milý bude.
|
| |||
Pomocná ruka Falmaar, Citadela, královské zahrady, palác de Croix „Plazit?“ optám se se smíchem. „V tom případě se to počítá, protože to jsem ještě jakživ žádného muže dělat neviděla, a teď jsem strašlivě zvědavá, Rafaelo.“ Krom toho mám pro plazící se pochopení. Zejména pak jejich touhu svléct své staré já a zanechat jej v prachu. Dnes je ve světle, které zaplašilo stíny Citadely, obzvlášť silná. Znovunalezení mého hlasu mi trvá o úder srdce déle, než bych si přála. „Nevím, jak velkou stopu zanechá kdokoliv z nás, sire Normane, ale docela jistě vím, že až zde nebudete, ti, na kterých bude skutečně záležet, vzpomínat budou… A budete jim tuze chybět.“ |
| |||
|
| |||
Svit Luny Falmaar, Palác de Croix Ve své nablýskané zbroji indirského kapitána se cítím jistý, možná až příliš, neboť má spontánní lichotka Princezně Rhae jí zřejmě zastihne nepřipravenou. Přesto mne odmění půvabnou plachou hrou šedých očí. Když klopí své zraky, doslova mne nabíjí bujností. Jen pevné trhnutí udidel mým rozumem, přinutí hřebce ve mne, aby dočista nezjankovatěl. Přesto ze mne sálá síla, kterou právě tato jemná dívka do mne odráží, aniž by se o to nějak zvlášť snažila. Uvnitř musí být ještě krásnější než navenek. Prýští z ní zvláštní tiché světlo, které neoslňuje, ale dodává klid a bezpečí i za temných nocí. Možná to evokují ty bělostříbrné šaty, ale připomíná mi Lunu. Zářím spokojeností v její blízkosti, ačkoliv cestu kočárem mluvíme jen málo, a o obecných věcech. To, že má sestra budí pozornost takřka u všech, mne nijak nepřekvapuje, jsem na něco takového zvyklý. Zaznamenám její doprovod v podobě knížete Raimunda, jež je mi pak představen. Po vystoupení z kočů u Paláce de Croix lehce sestřičku bratrsky políbím na obě tváře, a přivítám se s ní. Následně jí ponechám jejím dojmům, zdá se že Palác z bílého mramoru jí uhranul, stejně jako množství zajímavých lidí kolem nás. Zanechám ji v rytířské péči knížete, a sám jsem oporou Princezně Rhae. Bezprostřední hostitelka baronessa Silvia de Croix mne velmi zaujme, mám pocit že si budeme rozumět. Zasedací pořádek nás však umístí na opačné konce stolu, a tak to zjistím pravděpodobně až někdy v průběhu odpoledne. Když nás uvedou do salónu plném květin, její štěstí doslova exploduje. Její bytost září. Překrásné... Vydechnu naprosto stržen vděčností své dámy. Měl bych se od ní učit jak inspirovat své vojáky. Pár dokonalými slovy vrženými mezi hostitele, služebnictvo a květy, zasáhla všechny přítomné vděkem a radostí společné chvíle. Ano, upřímně Vám děkujeme. Stříbrné světlo této Luny zalilo salón, a dost možná i celý palác, aniž by kohokoliv zastínilo. Jsem skutečně dojatý, že zde mohu být, tak blízko této úchvatné ženy. Ten okamžik se mi doslova vryl do nitra. Co budu živ, na toto entréé nezapomenu, stejně jako okamžik kdy se ku mne Rhae poprvé blížila, před pár hodinami na terase Citadely. Jsem skutečně okouzlen její bytostí. Když opět obrátím svou ostře řezanou snědou tvář ku své sestře, všimnu si jak prchá pod ochranu doteků knížete z Troy. To gesto bylo tak výmluvné, že ihned vstoupilo do mého srdce. Rázem jsem pochopil, proč září Xanthé dnes více než jindy. Zastupuji sice ve Falmaaru rodinu, a měl bych se cítit pohoršen, že nebyl jsem s tímto obeznámen. Však přející přítomnost Rhae mnou i v tento okamžik proniká, a halí vše konejšivým svitem luny. Můj pohled se potká se šedým zrakem knížete. V jeho očích není klamu, ani lsti, jen upřímné odhodlání. Snad i sám vyhledává hovor, který mezi námi musí přijít, a ku kterému zatím nebyla příležitost. Mírně pokývnu v souhlas. Můj zrak se zpět sveze na sestřičku mou milenou. Je šťastná v přítomnosti toho muže, miluje ho, a on ji, o tom není pochyb. Avšak náš otec to může vidět jinak, nicméně ten zde není. |
| |||
Ohníčky poutníka Falmaar, Palác de Croix Černé oči Xanthé jsou jako uhlíky jiskrné, těch malých hřejivých ohňů, které na cestách svých zakládám, z čiré potřeby ohřát sebe i skromné jídlo své. Tak hebce mne objímá tato indirská Bohyně. Jas jejích očí mám pocit mne důvěrně zná, jak ty drobné ohníčky cest mých. Hledí přímo do nitra mého, a zná každou bolest i radost mou, tím jsem si jist. Celá bytost má touží se jí kořit, a sloužit jí. Je mi potěšením, když štíhlé její dlouhé nohy, které vykukují v celé své kráse zpoza lehkých látek vzdušně bělostných, se bosky noří do blankytné modři očích mých. Nechť bez obav koupe se ve mne celá, bych alespoň zraky svými se jí bezostyšně dotýkati mohl. Naštěstí Kníže Raimundo nejeví známky, že by si té nestoudné prodlevy mé v držení všiml. Za prvé sedí ob Lady Xanthé, a za druhé věnuje pozornost hostitelce baronesse Silvii ve zdvořilostní konverzaci, a dále též hledí zamyšlen na bratra lásky své Nicandrose, jež právě věnuje svou pozornost kavalíra jak se sluší Princezně Rhae, která v pravdě unešena z Paláce de Croix je. Netuším o čem dumá Kníže de Troy, snad týká se to právě jeho vztahu s Lady Talaros. Avšak já cele věnuji pozornost svou právě jí, nemám tedy času sledovat déle Lorda Raimunda. Znovu znaven prachem cest vracím se k hřejivým uhlíkům ohníčků kdesi v pustině nehostinné, totiž k všechápajícím laskavým očím Lady Xanthé. Ta laská mou duši i tělo teplem svým, tím jak zří celé mé nitro. Snad i ta místa v něm, jenž jsou mi doposud skryta. Bohyní Porozumění, tou mi je. Snad byla má slova příliš troufalá, neboť Xanthé přirozeně vyhledá oporu u knížete Raimunda, by ruku mu stiskla v naprosté důvěře a odevzdání. Jeho šedý pohled zabalí ji jako vlněná deka. Blaho té chvíle nemůže má duše snést, neb připomíná mi, že tohoto souznění duší a těl se mi stále nedostává. Závidím jim, a přitom oběma to ze srdce přeji. Pokud někdy opustím služby rodu Rosier, najisto zaklepu u brány Troy, bych hledal službu tam. Pod mužem, který je hoden milovat bohyni, a je jí milován, a pod Bohyní samou. Stočím topící se láskou věčnou pohled k Lady Vanesse, nikoliv jako větrem ošlehaný kurýr, ale jako prosebník, jež se v peřejích mocných stébla chytá. |
| |||
Dům drahého přítele Falmaar, Citadela, královské zahrady, palác de Croix Zdá se, že se vracíme zrovna včas. Právě totiž přichází i indirský kapitán v nablýskané zbroji. V mžiku se nabízí jako můj doprovod, což pochopitelně přijímám. Jeho kompliment mne ovšem zastihne nepřipravenou. Překvapeně k němu zvedám pohled, jen na krátký okamžik, než oči znovu klopím. „Děkuji vám…“ |
| |||
|
| |||
Jezdec na koni Falmaar, Palace de Croix Jsem ve vynikající náladě. Prohlásím rozhodně, a jelikož má tvář září širokým úsměvem, skoro bych to své Paní ani říkat nemusel. Tak zřejmé to musí být každému, kdo se na mne podívá v toto prosluněné letní poledne. Cítím se opravdu skvěle, po koupeli se Siv, čistý, voňavý, vybouřený, sedící na svém věrném oři, poblíž Violky v tento krásný den. Opravdu, naprosto nic mi nechybí, jen trochu už mám hlad, a i ten bude jistě brzy naprosto kvalitně zahnán. Skutečně zářím spokojeností, tak nějak zevnitř, ze samé své podstaty. Ano, odpočinek naprosto splnil svůj účel. Prohlásím vesele. Pozornost věnuji samozřejmě hlavně Violet. Ale tu a tam pohledem zavadím i o Lady Vanessu, která sedí v kočáru přímo naproti mé Paní, takže mne má takříkajíc dokonale na očích, stejně jako já ji. Dokonce jí zaujme můj kůň, a tedy jí odpovím i na její otázky. Má. Je to Talisman. Lehce jej povýskám v bujné hřívě, a po chvíli dodám měkce se usmívajíc. Při odpolední vyjížďce se na něm můžete projet, Má Paní di Ripper. Načež se opět věnuji Violce. Ó, netřeba výčitek, Lady Violet! Těch pár hodin relaxace bylo tak akorát, skutečně se cítím jako znovuzrozený, doslova. Ano, další dovádění s lazebnicí Siv by mne spíše vysílilo. Takto ze mne energie jenom prýští. Samozřejmě Mylady, vzkaz jsem předal, ihned se pustili do příprav, aby na příjezd otce vašeho i jeho rytířů bylo vše připraveno. Osvědčím splnění rozkazu. Tu a tam stále udržuji oční kontakt s lady Vanessou. Avšak zařekl jsem se, že jí ponechám prostor, tedy žádnou konverzací s ní účelově nezačínám, i když by bylo o čem hovořit. Třeba o mém koni, který jí zdá se opravdu učaroval.
Cesta kočáry uběhne velmi rychle, a před námi se zaskví sněhobílý Palác de Croix v obklopení parku a zahrad. Je to velkolepá stavba, která zcela mou Paní pohltí, a pak se ujme své kavalírské povinnosti sám hostitel, baronet de Croix. Sotva jsme se objevili, dolehl na mne, stále ještě jedoucího v sedle, žádoucí až mlsný pohled jeho sestry baronessy Silvie. Těžko určit, zda ten nepokrytý zájem sklidil můj hřebec, či já sám, či my oba dohromady. Trhnu otěžemi, a můj Talisman se poslušně roztancuje na dláždění v dokonale zvládnuté piafě. Teprve teď zcela oba vynikneme ve své nespoutanosti a bujnosti. Záhy však se Paní domu vydá na svůj vlastní lov, a její kořistí je zeman di Orisi. Baronessa si jej doslova utrhne jako dobře zralý plod. Její živelnost a svým způsobem nestoudnost má svůj půvab, a mne rozhodně zaujme. Nejspíš i seňor Rafaelo je tou přízní potěšen, konečně trochu ješitný je takřka každý muž. Společnost je přivítána a navzájem představena, i já seskočím pružně ze sedla, a svého oře předám místnímu štolbovi. Baronet si odvádí Violku, Silvia Rafaela, Raimundo Xanthé, kapitán Nicandros vede princeznu Rhae, a její dvorní dáma Vanessa na okamžik osamělá zůstane. Ujmu se tedy své rytířské povinnosti, a nabídnu jí své rámě. Příjemný palác, že? Mohu se zeptat, co konkrétně vás zaujalo na mém koni? Stavba těla, cvičený krok, jeho ušlechtilý původ, či něco zhola jiného? Mimochodem velmi vám to sluší, Má Paní. Načnu zlehka konverzaci. Pokud bude přijata, jistě se více a rád rozhovořím, zatím co exotická vůně Vanessy (damašská růže, hřebíček, máta peprná, limeta, absinth, konopí, exotické koření) se kolem mne snoubí s vůní okolo rostoucí květeny. Když vstoupíme do salónu plného čerstvých květin, usadím lady Vanessu na její připravené místo, které je přes stůl naproti mému. I ostatní páni usazují své dámy. Pak zaujmu své místo po levém boku mé paní z Rosier. Ta je však plně zaujata hostitelem, a tak se stane, že mne osloví z mé levé stany exotická kráska Xanthé. Ta žena má neskutečný půvab, a knížeti z Troy nelze než závidět. Když mne sama osloví, nakloním se k ní, a lehce uchopím její štíhlou opálenou ručku, a naznačím polibek hřbetu ruky té, přičemž nechám ji okoupat své nohy v hluboké modři očích mých. Musel jsem se jí dotknout alespoň takto v mezích dekóra, tak přitažlivá se mi jeví. Ano, Má Paní? Když odhalí co na srdci má, ihned odpovím jí, aniž bych zrak z jejích černých očí odtrhl, i ruku její velmi pomalu a neochotně pouštím. Přesně tak, zde seňor Rafaelo di Orisi pořádá společnou vyjížďku za brány města, pro všechny zde přítomné hosty. Akci prý domluvil jakýsi Vévoda de Raell, jehož zatím znám jen z doslechu. Mám za to, že i když se dotyčný z oběda omluvil, tak i přesto se vyjížďka uskuteční. Prý nám budou zapůjčeny ušlechtilé koně z lyonesských stájí, na což se opravdu těším, jsou to překrásná zvířata světového věhlasu. Jak tak hovořím, seňor Rafaelo v obležení půvaby naší hostitelky vehementně kývá hlavou na souhlas. Hodlám i svého oře poskytnout, bude-li zájem projet se v jeho sedle. Dodám a můj zrak přeskočí na okamžik na lady Vanessu i na baronessu Silvii, aby se pak vrátil ku žhavým uhlíkům bohyně Xanthé. |
| |||
|
| |||
Hostina začíná Falmaar, Palace de Croix Cestu kočárem trávím v jakémsi mírném uhranutí z blízkosti milé Violet. Stále ještě ve mne rezonuje náš vzájemný tichý pohled v zahradách. Je poněkud nervózní, což rázem opadne, když zjeví se její rytíř na mohutném oři. Nikterak nebráním jí v hovoru takřka soukromém s jezdcem, jež nás doprovází. Jak se blíží palác náš i sestra moje, nervozita stoupá i u mne. Tedy snažím se opřít o ty z nás, kteří naprosto uvolněni jsou. Lady Vanessa, Rafaelo, však nejvíce zaujme mne půvabná exotická Xanthé, čerpající svou sílu z klidné blízkosti knížete Raimunda. Ta žena doslova žhne očekáváním okamžiků příštích. Její černé jiskrné oči doutnají, lačny nových zážitků. Vedle ní tiše sedí kníže z Troy. Jak v kovárně přehlédnutelný měch. Cítím však, že stačilo by mu velmi malé úsilí, a rozpálil by celou osobnost indirské krásky doběla. Ten muž doslova naplňuje okolí svým klidem, a nepohnutelnou oporou. Přesto je v něm zvláštní chladný plamen, který plane kdesi v hlubinách jeho sivých očí. Ty zraky vlčí rázem by vzplanout mohly, kdybych příliš civěl na lásku jeho. Vždy jsem byl tak trochu hejsek, obratně žonglující se slovy, však kníže amiccoský si nehraje. On jedná. Jistě je to vynikající přítel, ale také ukrutný, zavilý nepřítel. Prostě muž, kterého chcete mít na své straně. Takže svou nervozitu z blížícího se paláce zaháním blízkostí tohoto páru, coby celku. Xanthé mi dodává nadšení, neutuchající optimismus očekávání setkání nadcházejícího, a Raimundo zas staví mé vratké nejisté nohy na pevný základ své hutné osobnosti. Nepromluvíme spolu slova, mimo běžné konverzace, přesto mne jejích přítomnost zalije jako životodárný příliv. Někdy v tom čase dorazí královský posel, jež oznámí, že se Princezna Naerys a Vévoda de Raell z oběda omlouvají. Tuto skutečnost oznámím společnosti, a při té příležitosti všechny srdečně přivítám vzletnými slovy básníka. Oběd je mnou oficiálně zahájen. Majordomus Foye skrze služebné servíruje první z mnoha chodů, rozlévá se aperitiv, i lehká vína. Hudba decentně hraje. Hostina začíná. |
doba vygenerování stránky: 0.22232508659363 sekund