Orchestr

Falmaar, Královské zahrady, Palace de Croix
Středa 7. července, pravé poledne, slunečno, horko, jemný vánek
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper,
Nicandros Talaros, Mathieu de Croix, Rafaelo di Orisi,
Xanthé Talaros, Raimundo de Troy, Silvia de Croix

Rozverná Paní domu

Falmaar, Královské zahrady, Palace de Croix
Středa 7. července, jedna odpolední, slunečno, horko, vánek
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper,
Nicandros Talaros, Mathieu de Croix, Rafaelo di Orisi,
Xanthé Talaros, Raimundo de Troy, Silvia de Croix

Lady Vanessa se do mne se smíchem zabalí, jako do své oblíbené heboučké deky. Hlasem medovým potvrdí mou drzost důvěrně ji oslovovat. Je tak sladká, že si musím dát pozor, bych se v tom kořenitém medu neutopil. Hodlám se před vámi Vanesso plazit, počítá se to? Zaševelím rošťácky. Rafaelo tedy oficiálně povolen. Konečně, říká mi tak kdejaká květinářka, šenkýřka či lazebnice, tak proč dělat se jménem drahoty? Hmm... Van... doslova se pomazlím s těmi pár písmeny. To se k Vám vyloženě hodí Má paní. Zakřením se, jak tak kráčíme zahradami. Tak to je smutné. Dodám poměrně vážně. Něco mi však říká, že hledat ji snad ani nelze. Spíš jde o to být připraven, ve střehu. Použiji mne blízký šermířský slovník. Když pak Láska ta jde zrovna kolem, abychom jí nepropásli, neboť se právě horečně zabýváme něčím jiným. V tom bude asi ten vtip! Zas se vesele a rád vrátím k žertovnému tónu řeči, jež mne většinou charakterizuje. Takže klíčem je všímat si detailů, to by vám i mohlo jít, že? Mé živé oči nestoudně vyhledají ty její zelenošedé.

Poměřování naší ubohosti se mi teď řešit nechce, a tak ho velkodušně přejdu. Možná ano. Jak mne rozezní? Chvíli se zamyslím, a pak žoviálně odhalím největší tajemství svého života. Tváří v tvář té pravé zřejmě budu ohlušovat svou tichostí. Úsměv z tváře mi nemizí, ale oči jsou náhle na okamžik vážné. Anebo bude všechno jinak. To je na životě možná to nejzajímavější, člověk nikdy neví co ochutná. Je mi s ní opravdu dobře, asi bych nejraději s ní zalezl do kožešin, a promiloval zuřivě celou noc. Ovšem to je tak všechno, Van mou velkou láskou asi nebude. Chybí jí k tomu opravdu málo, možná pár kapek, přesto míra není úplná. To mi však nebrání s ní flirtovat, a bavit se. Vždyť těch pár kapek může kdykoliv do poháru skanout.

Když kočáry vyrazí, přidá se k nám na poslední chvíli rytíř lady Violet, Norman z Inn. Zaujme i s koněm místo vedle koče, a tu a tam cosi prohodí se svou paní. Cítím jisté napětí mezi ním a Vanessou, ale nevěnuji mu pozornost. Černovláska je zcela zaujatá hřebcem rytířovým. Jde vskutku o překrásné zvíře, to nepochybně. Když se Van přeptá na jméno, muž v tyrkysovém kabátci s mírným úsměvem odpoví. Má. Je to Talisman. Po chvíli dodá měkce se usmívajíc. Při odpolední vyjížďce se na něm můžete projet, Má Paní. Pak se opět vrátí k rozhovoru s lady Violet. Cestou k paláci udržuji jen konverzační hovor. Ač slovem vládnu stejně mistrně jako kordem, umím i mlčet.

Palác de Croix je překrásný, honosný tak akorát. Jeho Paní je v rudé a zlaté nepřehlédnutelná kráska. Držím se tak nějak v pozadí za ostatními hosty, přesto si mne půvabná hostitelka sveřepě vyhledá, by mi zlíbala tváře.

Uvítací políbení po lyonesském způsobu mne nikterak nepřekvapí, vím že rod de Croix původně z Lyoness pochází. Co mne však zaujme velmi, je ten nezbedný vábivý pohled mezi polibky. Kupodivu mi vezme moji vyřídilku, a tak na její slova neřeknu nic. Jen úsměv podmanivý jí bude odpovědí. Zvědavě se smějí také oči moje. Přistihnu se, že má levice při tom vítání, zcela mimovolně obejme jí v pase, jak nějakou děvečku. Mám co dělat, bych jí nezlomil v hlubokém lyonessáku (francouzký polibek), aby viděla jaké vítací zvyky preferujeme "u nás". Naštěstí se kvůli početné společnosti ovládnu, má paže neochotně opustí útlý lákavý pas rozverné brunetky. Něco na té ženské je, jen nevím co. Nu, mám celé odpoledne, abych na to přišel. Ten její pohled mám pořád před očima.

Salón je nachystán překrásně, se vší pompou, přesto však je zde útulno. Silvia se samozřejmě věnuje jako Paní domu všem hostům, zvláště pak svému bratru a lady Violet. O to větší mám možnost si ji prohlížet při každém gestu, pohybu, pohledu jiskrných očí. To také nepokrytě činím. Ta žena je hanebně rozverná, ve skrytosti nestoudná, přesto tak půvabná, a pro mne velmi lákavá, vábivá. Neoslovuji ji, jen se kochám její přítomností. Těmi drobnými detaily, které z ní doslova srší na všechny strany. Úchvatná podívaná.

Pohostinnost

Falmaar, Citadela, královské zahrady, palác de Croix
Středa 7. července, jedna odpolední, slunečno, horko, vánek
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros,
Mathieu de Croix, Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros,
Raimundo de Troy, Norman z Inn, Silvia de Croix

Se smíchem se zavěšuji do seňorova rámě. „Smíte,“ svolím k intimnějšímu oslovení, „zvláště pokud se mi hodláte kořit. A když vám já budu moci říkat Rafaelo, možná vám i odpustím, kdyby vám někdy z rtů vyklouzla Van.“
Naslouchám jeho vyprávění o hledání lásky a nemohu se ubránit úsměvu. Je velice otevřený a mluví takřka teatrálně, přesto mám ale podezření, že také smrtelně vážně. „Ani já nikdy lásku nepoznala. Ovšem nikdy jsem ji nehledala, ne tak jako vy.“ Myslím, že bych se ovšem dala nazvat vášnivou pozorovatelkou. Závistivou, to nepochybně. Ne však nepřející. Kdo by se také mohl podívat na něco tak vzácného, tak křehkého, a chtěl to zlomit? Mnozí, vím. Nehodlám ale nikdy zaujmout místo v jejich řadách. Alespoň dokud budu mít na výběr.
„Nevím, kdo z nás je větším chudákem, Rafaelo,“ nadhodím, zpola vtipem. Ten, kdo raději nehledá, protože věří, že nenalezne, nebo kdo s odvahou sobě vlastní hledá a nenachází? „Ale třeba dnes to pravé bohatství skutečně naleznete. Doufám, že ano.“ Vesele se na něj zazubím. „Velice ráda bych totiž slyšela, jak se teprve rozezníte. A slibuji, že až vás uslyším, dám vám vědět.“

Když se vracíme, strategos nemůže od lady Rhae odtrhnout pohled. Já vděčně přijímám Rafaelovo rámě a nechávám si pomoci do kočáru. Záhy se k nám připojuje skutečně půvabná žena, Nicandrosova sestra Xanthé i s doprovodem. Oba je s úsměvem zdravím. Nedokáži si také odpustit drobný kompliment: „Překrásné šaty, má paní.“ Skutečně, připomíná v nich nějakou indirskou bohyni. Líbilo by se mi moci takové nosit…
V tu chvíli u našeho kočáru zastavuje Norman na svém koni. Staví se vedle Violet a zdá se býti v dobré náladě. Jeho krátký hovor s Violet a naším hostitelem nijak neruším. Místo toho vykláním se z kočáru, natahuji se a něžně hladím sametový hřbet nosu jeho tmavohnědého oře. V očích má laskavost a moudrost dálek. Obracím se k lady Rhae. „Je nádherný, nemyslíte?“ poznamenám, než pozvednu pohled k jeho jezdci. „Má jméno?“ táži se ještě, jak se kočáry dávají do pohybu a Norman z Inn upadá do soukromého hovoru se svou paní.

V městském sídle rodu de Croix se nám dostává neskutečného přivítání. O kráse paláce ani o úmyslech našich hostitelů nemůže být sebemenších pochyb. Paní domu je k tomu velice otevřená a přátelská, její přivítání polibky si vyslouží můj tichý, uvolněný smích, a to přestože ji podezírám, že seňora Rafaela chtěla políbit mnohem více než mne. To jí totiž nelze vyčítat.
Konečně se tak všichni vzájemně poznáváme: doprovodem Nicandrosovy sestry Xanthé je kníže Raimundo de Troy, pohledný muž oplývající přirozenou autoritou. Při pohledu na něj s Xanthé ještě o něco lépe chápu, o čem to Rafaelo mluvil: ano, zdá se, že láska je dnes všude kolem nás. S pobaveným úsměvem na rtech vyhledávám jeho oči, než se všichni vydáváme do květinami zdobeného salónku, kam nás doprovází tlumené tóny hudby z terasy. Usazujeme se a já znovu pohlížím na přítomné: Mathieu a Violet, Raimundo a Xanthé. Nepřehlédnutelní. Jak odlišně zní! Jak věčný musí být v hudbě milenců okamžik. Jak krátká musí se jim věčnost zdát.

Drazí hosté

Falmaar, Palác de Croix
Středa 7. července, jedna odpolední, slunečno, horko, vánek
Silvia de Croix, Norman z Inn, Mathieu de Croix, Rhaenerys Ondoryon,
Rafaelo di Orisi, Violet Rosier, Nicandros Talaros, Xanthé Talaros, Raimundo de Trox

Už jedou. Nikdy jsem neslyšela nic horšího. Náhle se mi nervozitou stahuje žaludek. Princezny, Mattova vyvolená – nejsem si jistá, co z toho mi nahání větší hrůzu.
Foye odvedl vynikající práci, jak se ostatně dalo očekávat. Přesto: jsem vděčná, že nemusím řešit, kdy hudebníci začnou hrát, nebo hnát služebnictvo do řady. Místo toho mohu v klidu, no, v klidu zrovna ne, ale něčemu tak podobnému, jak zrovna jen dokážu, zaujmout pozici ve středu toho všeho.
Konečně je vidím i já. Ze rtů mi splývá neslyšná nadávka. Nervózně si za zády mnu dlaně, než spouštím ruce podél těla. Jako prvního vidím jakéhosi plavovlasého muže jedoucího podél kočáru na koni. Překrásný. Hned bych ho osedlala.
Neznámému jezdci věnuji jen malý úsměv a čekám, až všichni vystoupí z kočáru. Místo několika bělovlasých princezen ale vidím jen jednu. Nevím, jestli se mi má ulevit, mám být zklamaná, nebo snad dotčená. A ani vlastně nevím, která to sakra je, a ani se nemůžu ohlédnout na Hetty, abych se to pokusila vyčíst z jejího výrazu.
Klesám v hluboké, elegantní pukrle, docela nepochybně to nejuctivější, co měl můj bratr ode mě kdy tu čest spatřit. Doufám, že si toho náležitě považuje.
„Buďte vítáni,“ oslovím je, když se napřímím. „Je nám neskonalou ctí a potěšením moci vás hostit v paláci de Croix.“ Nebo tak něco.
Rychle si princeznu prohlížím. Nechci příliš civět, ale chci vědět, která to je. Vzhledem k tomu, že ale Rhaenerys svou přítomnost přislíbila, Matt ji nazval sivou holubicí a tahle má na šatech peří, a k tomu je princezna Naerys vyhlášenou kráskou, dospívám k názoru, že přede mnou stojí právě Rhaenerys. Má domněnka se mi záhy potvrzuje, když dochází ke vzájemnému představení všech přítomných. Má komorná bude mít radost. Violet ani potřeba představovat nebylo, poznala bych ji sama díky tomu, jak se k ní můj bratr má. Hetty měla pravdu – je krásná takovým tím cudným způsobem. Zdá se mi i poněkud nervózní, pro což mám pochopení. Já sama to ale nehodlám dát najevo. Věnuji jí milý úsměv, ale víc na ní pohledem nesetrvávám, bojím se, že by mohla znejistět ještě víc. Violet, Rhaenerys, Xanthé, Vanessa. Ty dvě vypadají skoro nebezpečně: moc se mi líbí. Princezna Rhaenerys mi připomíná větrnou vílu, a tím dostatečně naplňuje moje představy, takže jsem docela spokojená. Violet se tváří mile. To mi prozatím stačí. Doufám ale, že ji dnes zvládnu poznat trochu blíž.
Pak jsou tu samozřejmě muži. Chybí slibovaný vévoda de Raell, ale jsem přikloněna tomu se s tím nějak smířit. Pánské společnosti máme přeci jen dostatek. A hlavně tu je ten zajímavý chlapík. Mathieu měl dozajista pravdu – překrásný, uhrančivý, podmanivého pohledu. Právě při našem seznámení přistupuji s veselým a trochu nezbedným úsměvem blíže. „Vy a lady Vanessa jste z Amiccosu, vy se mě tedy nezaleknete,“ usoudím. „Pozdravím vás tedy po našem.“ Po tomto oznámení se k němu skláním a líbám jej na tvář. Pomalu se s malým úsměvem ve tváři odtahuji, ne však příliš daleko – jen tak, abych si mohla vychutnat pohled v jeho hnědých, hlubokých očích. Když se nabažím, vtisknu mu polibek i na druhou.

S docela nevinným úsměvem pak ustupuji a obracím se k lady Vanesse, abych ji přivítala obdobným způsobem, třebaže ledabyleji. Moudře se přitom vyhýbám pohledu svého bratra. A když se vydáváme do salonku, pociťuji skutečnou pýchu nad prací, kterou všichni odvedli. A až když všichni zasedáme u stolu, obracím znovu svou pozornost k tomu, co mě přeci jen zajímá nejvíce: k Mattovi a jeho Violet. Bože, jak se na ni dívá!

V zahradách

Falmaar, Palác de Croix
Středa 7. července, poledne, slunečno, horko, jemný vánek
Malcolm z Bruce, Silvia de Croix

Při aranžování květin stále paní domu chybělo jisté barevné spektrum k úplné dokonalosti. Marius řezal co mu přišlo pod ruku. Tedy v jistém okamžiku již v róbě oděná Silvia vyrazila sama do zahrad paláce de Croix, pro ty chybějící květiny. Marius zde pobíhá se zahradním nožem v ruce, zatímco hudebníci právě ladí nástroje pod dohledem Malcolma v zahradním altánku.

Silvia

Svižně probíhám dveřmi ven na zahradu. Tak tedy končí moje předsevzetí, že nechám květiny na ostatních. Slíbila jsem ovšem Hetty, že si nezašpiním ruce, ostatně vítat hosty s hlínou za nehty nechci ani já. Hudebníci již hrají. Znějí výtečně, to uznat musím. A představa, že si dnes ještě i zatančím… Řekněme, že se mi neprotiví. Naše hosty – naše, musím si to připomínat, ne Mattovy, ale naše, v kole uvidím ještě raději. Tanec o nich jistě mnohé prozradí.
Všímám si, že je mezi nimi i bratrův panoš. Neměla bych se příliš zdržovat, ale prohodit pár slov přeci ještě nikoho nezabilo.
Obracím rychle pohled k zahradníkovi… a pak se vydávám směrem k altánku. „Nevěděla jsem, že rozumíš hudbě,“ oslovím jej. „Tedy… Rozumíš jí, že?“ Pozvednu zvědavě obočí, než se mi koutky rtů stočí v úsměvu.

Malcolm

Malcolm přivítal sestru svého pána s vřelým úsměvem, je to sice ještě mladíček, ale chování má na svůj věk i původ z divokého konce světa, již teď vytříbené. Je natolik chytrý, aby dokázal své vyjadřování plně přizpůsobit tomu, s kým právě hovoří. To mu ulehčí domluvu takřka s kýmkoliv. U Lady Silvie tedy odloží pragmaticky nějaké přehnané slovní obraty, neb ví, že současná Paní domu si na vytříbenou mluvu nepotrpí, spíše naopak. "Neřekl bych, že jsem nějaký znalec hudby, Má paní. Vcelku dobře zpívám, a trochu hraju na loutnu. Spíše znám ty správné lidi, kteří usměrnili můj výběr hudebníků. Taky mám pocit, že Majordomus Foye mi muzikanty svěřil, protože někdo na ně dohlídnout musí. Takhle se navíc, ani já sám nepletu v domě." Hlasitě srdečně se rozesmál, uvolněně jak takový mladý blonďáček umí. Ten hoch má své kouzlo. V jeho blízkosti jako by z tebe nežádoucí břímě hostitelky na okamžik spadlo. Má dar nacházet společnou řeč, je empatický. Ani nevíš jak, ale jeho blízkost ti uleví. "Myslím, že hostina, co nás čeká dopadne fantasticky. I já proto udělal a udělám maximum. Nezávisí všechno jen na Vás. Všichni se chceme předvést v tom nejlepším světle, byť každý z jiného důvodu." Jeho bezstarostný úsměv je odzbrojující, a dodává nezměrný klid.

Silvia

Spokojeně v odpověď přikyvuji. „Umět zpívat a hrát je mnohem lepší, než hudbě rozumět,“ usoudím. „Doufám, že se jí rozumět nebudeš snažit, dost možná by to zabilo veškerou vášeň, kterou můžeš z hudby pocítit. To by byla škoda.“
Jeho další poznámka mě rozesměje. „Ah, myslíš, že se nepleteš tak, jako to zvládám já?“ zazubím se vesele. „Není to tak hrozné, vážně. Všichni jsou trochu napjatí, ale…“ Krčím zlehka rameny a usmívám se. „Ale věř mi, že kdyby se Foyemu zachtělo, najde si nějaký způsob, jak tě zaměstnat a využít tvých talentů. To kdybys někdy cítil potřebu se tam plést. Pokud vím, tak ještě nikomu, kdo by chtěl přiložit ruku k dílu, třebaže by byla levá, nenakopal šunky.“
Pro sebe se usmívám, když vtom mne na jeho slovech cosi zaujme. „Udělal? Snad neznáš naše hosty dřív než já?“

Malcolm

"To jistě, každý hudebník to zná, lhostejno jakým mistrem je či není. Když rozezním nástroj, jak bych se dotkl samé podstaty světa i sebe samého." Řekne klidně, a pak rozhodně dodá. "To nemohu slíbit Má paní, neb více znalostí nabízí i více řešení. Přesto ztratit vášeň by byla újma, to nepochybně." Koukne se na tebe tak, že možná i uvažuje, zda bys mu s tím rozvojem vášně nepomohla ty sama. To, že se Lady de Croix nebere příliš vážně mu okouzlující úsměv ponechá na mladistvé tváři. "To ano." Podotkne ohledně Majordoma. "Tak sehnal jsem vynikající hudebníky, to snad má nějakou váhu, či ne?" Zahlaholí vesele. "Samozřejmě nějaké informace mám, pobývám na královském dvoře poměrně často, a nebojím se ani hovoru s trhovci, či kýmkoliv jiným. Avšak drby neroznáším, Má paní." Je to šikovný mladík, to je zřejmé, však ani takt mu nechybí.

Silvia

„Kdo to umí se strunami, umí to i se ženami,“ řeknu zvesela. „Jsem slyšela,“ doplním ještě. „Tak třeba ti to někdy bude k užitku.“
Zlehka pokývnu hlavou. „Nějakou váhu to bezpochyby má, ale pokud ti smím svěřit tajemství, tak já být jedním z těchto, jak sám říkáš, vynikajících hudebníků, asi se cítím trochu dotčená, že tu nade mnou stojí nějaký bažant, tvrdí, že na nás někdo dohlédnout musí, a ještě nám nenabídne ani pohár vína, ačkoliv, protože je hudebníkem sám, dobře ví, že tak se se hraje nejlépe.“ Vesele se zazubím. „Skoro bych se vsadila, že tady pánové jsou jenom moc dobře vychovaní a příliš zdvořilí, než aby ti to pověděli.“ Nato se obracím k hudebníkům. „Pánové, ničeho neříkejte – zamrkejte, pokud tu v tomhle poledním horku zmíráte žízní.“
Jeho neochota podělit se se mnou o informace je mrzutá, ale nemohu mu to mít za zlé. I to ostatně patří k jeho práci. „Velice rozumné. Jen takový nebuď pořád. Na zdravý rozum se umírá – jeden ztracený okamžik za druhým.“

Malcolm

"Myslíte, Má paní?" Zakření se mladíček, a lehounce se zardí, ale ne moc. Oči živé mu zajiskří. "Možná i teď." Skoro to vypadá, že se pokouší neuměle o flirt. V komunikaci je přeborníkem už teď, ale ženy, to je pro něj zatím území neprobádané. Lady Silvia má v sobě jakousi přirozenou štěklivost, jiskru, která zvlášť nezkušeného mládence přitahuje jako světlo svíčky můru. Hudebníci jako sbor odvětí Paní domu. "Velmi rádi svlažíme hrdla, Ctná Paní." Malcolm je mistr slova, a tak své pochybení bravurně obrátí v příležitost se své Paní dvořit. "Jsem to já ale nepozorný! Jistě trocha vína a vody na ředění určitě přijde hudbě vhod! Jste úchvatná Mylady, překrásná ve své vnímavosti i v šatech těchto. Nesmírně Vám to sluší. Když dovolíte doběhnu pro obé, mám Vám přinést pohár, bychom se i my osvěžili v těchto horoucích zahradách?" Zapalují se mu lýtka, to nepochybně. Je milý ve své mladické nerozvážnosti. Pokud je mu dovoleno odběhne a vrátí se se svěžím lehkým zlatým andarským (cca Ryzlink rýnský), i s karafou studené vody. Pokud má dáma zájem nalije jí i sobě, zbytek doručí do altánku muzikantům.

"Myslíte? Že bych občas mohl učinit něco nerozumného? Třeba podlehnout krásné ženě, které nejsem hoden?" Jeho oči se zanoří do studnic Silviných, skoro to až vypadá, že tou krásnou ženou myslí právě ji.

Silvia

Na rtech se mi mihne pobavený úsměv. „Slyšela jsem to. A umět okouzlit ženu, to se musí hodit i takovému diplomatovi, jako jsi ty.“ Nehodlám ho nijak odrazovat. Takovému pulci ostatně jenom prospěje, když se trochu osmělí. A jestli si to chce vyzkoušet na mně, přeci mu to nebudu kazit.
Věnuji muzikantům široký, vřelý úsměv a přikývnu. „Děkuji, Malcolme, to je od tebe velice laskavé. Myslím, že si rádi dáme všichni, zvlášť, když se k nám připojíš.“
Sleduji, jak odbíhá, a když se vrací přijímám od něj pohár vína. „Tak na dnešní oběd,“ navrhnu přípitek. „Ať to ve zdraví přežiju,“ dodám polohlasem, než zhluboka upiji.
Jeho otázky odměním jasným smíchem. „Myslím si, že bys mohl a dokonce měl. Čistý nerozum dovede mít velké kouzlo. A já doufám, že jednou budu jeho paní.“ Jeho pohledu se nevyhýbám, ale během nedlouhé chvíle se vracím ke svému poháru vína. „Ostatně není nic, čeho by člověk nebyl hoden, pokud má odvahu si to vzít.“
Otáčím se směrem do zahrady. „A to mi připomíná, že jsem si přišla vzít tak polovinu záhonu.“ Zbytek poháru vyprazdňuji naráz a pak mu jej prázdný vracím. „Děkuji za víno. A za společnost.“ Otáčím se k muzikantům a znovu je všechny oslovuji: „Velice se těším, až vás uslyším hrát. Určitě si povedete skvěle.“
Dokonce jim věnuji malé, nedbalé pukrle, vesele se zazubím a vydám se k místům, kde vidím Mariusova záda.

Nabitý energií

Falmaar, Citadela, Palace de Croix
Středa 7. července, jedna odpolední, slunečno, horko, vánek
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper,
Nicandros Talaros, Mathieu de Croix, Rafaelo di Orisi,
Xanthé Talaros, Raimundo de Troy, Silvia de Croix

doprovodná hudba v paláci de Croix

Kuchta Siv, nyní lazebnice, mi připravila lázeň snů, jinak to nazvat nelze. Vonné oleje, horká voda, byliny, svíčky, a navrch její venkovský půvab urousaných sukní, a více než volné haleny. Vzal jsem si rád co nabízela, a co poskytla, až na samé dno mých i svých tužeb. Je starší než já, nijak zvlášť pěkná, ale ví víc než dobře, co muž potřebuje. A to mi dala v míře nekonečné, živelné až brutální. Po něze nepřeberné mé paní Violet, která ženou již je, ač nevědoma si toho, co vše to vlastně obnáší. Tak milá ku mne byla, až pudy mé rozbouřila. Co nemohlo proběhnout mezi námi, to prostá Siv znavenému kurýru poskytla. Však ani já jí nešetřil, vědom si hodin a důvěrností od Violky nadcházejících. Musel jsem se do dna vybít, a to se také s kuchtou vlasů barvy slámy povedlo, nadmíru. Arne sic prskala, ale to mi bylo jedno. Slastně znaven i občerstven zároveň, z koupele voňavý, prachu cest i potu načisto zbaven, jsem jediný zde svůj slušný oděv oblékl. Pořídil mi ho sám lord Nicolas, a je v barvách rodu Rosier. Na mne možná až příliš zdobný, ale darovanému koni na zuby nekoukej, jak se říká.

Blíží se už poledne, když se lehce vyhoupnu do sedla svého věrného hřebce Talismana, kterého stájný Eirik už dávno vyhřebelcoval a zaopatřil. Jako vítr proženu se městem, tyrkysový plášť za mou vlaje, a lidé raději uskakují stranou. Jsem ve svém živlu, radostný, plný síly a usměvavý.

Můj oř jako šíp prolétne Dračí branou, abych ostrým trhnutím jej rázně zastavil poblíž kočárů, až kamínky zahradních cest odletí. Jsem zde tak akorát včas, všichni už v koče ty nasedli, včetně Violky. Jakýsi hejsek jí poboku. Zůstanu tedy na hřebci svém, s tím že zaujmu pozici vedle své paní, v kočáře sedící. Má Paní, jsem zde! Velmi Vám to sluší, stejně jako i dámám ostatním. Zdravím ji vesele. Je překrásná, a dokonale ladíme. Pak mírnou úklonou pozdravím onoho hejska vedle ní. Norman z Inn, můj pane, osobní rytíř Lady Violet. Baronet se mi představí, a pozve mne na oběd, neb prý bude hostitelem naším. Krátkým pokývnutím stvrdím svůj doprovod Violky. Pak kočáry se rozjedou. Mne neznámí mi jistě představeni budou v cíli našem. Princezno Rhae, lady Vanesso! Dámy, pánové! Pozdravím krátce ostatní hosty než se vozy rozjedou.

Palace de Croix ve Falmaaru

Palác de Croix je skvostné vzdušné sídlo obklopené parky, v tomto horkém dni vskutku ideální místo pro příjemný oběd s přáteli ve vybrané společnosti. Místní Majordomus vše pojal velkolepě, a tak nás očekává špalír všech sloužících. Hudba vyhrává jak by přijel sám král, a v centru toho všeho nás očekává zřejmě Paní domu. Úchvatná brunetka v rudozlatých šatech. Po úvodních ceremoniích a představování jsme uvedeni do skvostného salónu, jehož všechna vysoká lyonesská okna jsou otevřena do poledních letních vyhřátých zahrad. Muzikanti stanuli na terase, aby zajistili příjemnou hudbu společnosti, tak aniž by ji rušili. Usednu při tabuli po boku své paní, jak je zvykem.

Při česání vlasů

Falmaar, Palác de Croix
Středa 7. července, krátce před polednem, slunečno, horko, jemný vánek
Hetty, Silvia de Croix

Hetty

"Myslíte, Má paní?" odpoví s úsměvem Hetty, ale je znát, že ji tvá slova potěšila, dost možná to vidí podobně. Jenže tato tmavovláska vždy stála pevně na zemi. "I kdyby tomu tak bylo, pak na rozvoj talentu je třeba učitel, a na dobrého já nemám." Celé toto konstatování vyzní do ztracena, nejspíš zcela záměrně. Skoro se nabízí, aby to sama baronessa Silvia doplnila, ideálně tak, že to ona najme toho umělce. Po významné odmlce komorná pokračuje, trochu se zasní, její obratné prstíky poněkud zpomalí svou činnost. "Asi by mne lákalo něco co pracuje s materií. Možná malířství, či dokonce sochařství...", při zmínce o práci s kamenem, či hlínou se jí prsty skoro zastaví, "cítit pod prsty tu hmotu, jak mou vůlí nabírá tvar. Ano, to by se mi asi líbilo." Určitě lepší, než vynášet nočníky, pomyslí si, a prsty se opět poslušně rozběhnou.
Konstatování, že paní nemá na výběr se Hetty poněkud dotkne, avšak nedá nic znát. Vždyť Foye a ona v té přípravě všechno oddře. Zatímco baronessa umí jen komandovat a překážet, možná finální kontrolu jí lze přičíst, ale to je asi tak všechno. No prostě panstvo, věcně do sebe zahleděné. "Něco málo jsem zaslechla." Dodá nic neříkajím tónem. Ví, že tady je na tenkém ledě. Mladého pána má ráda, jeho milé ublížit nechce. Navíc tento oběd jí samotné může otevřít cestu do Citadely, když se osvědčí a zaujme. Taky musí ohlídat vše, aby hostina sama o sobě udělala dojem na princezny. Přeci jen je rozdíl být komornou baronessy, která si často nevidí do pusy, či samotné princezny Rhaenerys, o níž všichni básní, kterak laskavostí oplývá. Lady Rosier je dvorní dámou samotné královské dcery Naerys, dostat se do jejích služeb by byl naprostý vrchol pro dívku z okraje Říše. Skoro bez dechu naslouchá slovům své paní o událostech při snídani. Jisto je, že básník u služky získal další body sympatie. Přeci jen když je schopen baronet milovat jednu dívku, dost možná může vzplanout i k jiné, třeba k obyčejné komorné. Vždyť říká se, že láska je slepá. Není divu, že následnou otázku Hetty přeslechne, už protože slova další ji velmi zaujmou. "Tak pokud se na to díváte takto prozíravě, pak volné vlasy budou skvělou volbou, Má Paní!" V očích ji zazáří neskrývaný obdiv ku své mnohdy hubaté baronesse. "Tak já znám pohled služek, a vy vždy ocení milou laskavou dívku, než nějakou nepříjemnou, protivnou a panovačnou. Vágní jim to určitě nepřijde." Její štíhlé dlouhé prsty upravují volné vlasy, pak je za ruku uchopena, a oči jí po slovech Silvie, skoro až spikleneckých zazáří nadějí. "Myslíte? To by bylo skvělé! To by mne potěšilo." Neví sice zda paní myslela Violet, či princeznu Rhaenerys, avšak na tom nesejde. Obojí by bylo terno, a dost možná by to mohlo přinést zlom v jejím životě.

Když přinese Mariusz náruče květin, dá se do aranžování v salónu. Jakmile jí baronessa přijde spontánně na pomoc, Hetty se jemně usměje. Tohle se lady Silvii zas musí nechat, málokterá šlechtična by přiložila sama od sebe ruku k dílu. Kdyby třeba zaplatila nějakého toho uměleckého mistra, nebyla by to špatná Paní. Konečně dobře se vdát může dívka i z Paláce de Croix, přestože Citadela nabízí přirozeně lepší partie. Práce jim jde dívkám pěkně od ruky. Salón jistě příchozí ohromí, ne méně, než sama Paní domu.

Silvia

„Samozřejmě,“ odtuším, „máš moc šikovné ruce. Už jen to, co někdy dovedeš s mými vlasy, je umění. Nikdy nikomu nedovol, aby ti namluvil opak, rozumíš?“ Mluvím rázem zcela vážně. „A věř mi, kdyby se tomuhle, pletení košů, tkaní, paličkování nebo čemukoliv, co tě jen napadne, věnovali velcí páni a velké dámy, nikdy to nebudeme zvát ručními pracemi, ale uměním. Není k tomu potřeba o nic míň talentu a píle než k čemukoliv, čemu se věnují oni. Tedy… my.“ Pohlížím na ni skrze zrcadlo a prohlížím si její krásnou tvář. „S hudebníky je to docela stejné, všimla sis? Nejsou-li někým významným nebo alespoň oblíbencem někoho významného, nikdo je ve skutečnosti neposlouchá. Jsou prostě kulisou pro konverzaci nebo tanec, kterému se stejně přikládá větší význam než hudbě samotné, protože je to zase způsob konverzace. Je to škoda.“ Vím, že to může z mých úst znít pokrytecky – copak nevyužívám výhod svého postavení? Využívám. Ale to neznamená, že před tím zavírám oči.
Natáčím se k ní v židli a usmívám se. „Inu, jestli chceš malovat, nedá se nic dělat…“ Trochu se odmlčím.

„…prostě bude muset přijet můj starý učitel. A kdybys chtěla sochat… No, je to u žen trochu neobvyklé, ale…“ Nevinně krčím rameny a obracím se zpátky, aby mohla pokračovat v práci.
„Něco málo? Co třeba? Je hezká?“ ptám se, protože se zdá, že se sama od sebe o lady Violet rozhovořit nehodlá. Možná se jen ztratila v myšlenkách. O princezně nicméně mluví s docela jiným gustem. „Inu, jistě, že služebné ocení milou paní, jenže člověk může být milý všelijak. Ty jsi milá, můj bratr zrovna tak, přesto jste velice odlišní v…“ Trochu zamáchám rukou, abych pomohla svým slovům. „Projevech své milosti. Proto se mi ten popis zdá trochu vágní. Je ale pravda, že pokud si o tom povídají i na trzích, tak…“ Přikyvuji. „Tak si to opravdu myslím. Zalíbíš se jí a já budu moct jenom doufat, že je tak strašlivě milá, že mi tě nebude chtít ukrást, protože nevím, co bych si bez tebe počala!“ zvolám hravě. Pravdou ale je, že kdyby k tomu došlo, nemohla bych se pokoušet ji zastavit, neměla bych na to totiž srdce. „No, asi bych se musela všude vytahovat, jakou jsem měla skvělou pomocnici a že teď je u královské rodiny. To by jistě udělalo dojem.“ Znovu jí krátce tisku ruku. Přála bych jí to. Vím, že by si vedla dobře.

Aranžování květin je práce, ve které nacházím zalíbení. Jak bych také nemohla? Přeci jen přinášíme něco nespoutaného a divokého do zdí paláce, aby mu bylo dodáno života. Ráda si myslím, že můj bratr i princezny v našich kreacích uvidí, jak se umění životu podobá.
Přesto nejsem spokojená. „Něco tomu chybí, nemyslíš?“ nadhodím a už sbírám sukni šatů do rukou. „Postarám se o to.“ Sama ostatně vím nejlépe, co chci.

Hetty

"Děkuji, Má paní." Odtuší Hetty s potěšením v hlase. Následující projev Lady jí naprosto ohromí, s polootevřenou pusou bez hlesu naslouchá. "To jste řekla moc hezky. Přesto pokud je někdo opravdu nadaný, pak vyčnívá i mezi hudebníky. Třeba taková bardka Joanna od Rudé Růže." Když se Silvia otočí od zrcadla, vidí že má plnou pozornost své komorné. "Váš starý učitel říkáte? Malíř, to by bylo skvělé." A nějaký mladý by nebyl? Pomyslí si. Mlčí však, nechce být nenasytná. "Ano, chtěla bych sochat!" Úplně se pomazlí s tím slovem. "Šlo by i to zařídit?" Dodává nadějně. Pak přijde další otázka na Lady Violet. "Ano, je krásná, takovým tím cudným způsobem," řekne a sleduje kterak paní máchá rukama ve snaze se lépe vyjádřit.
Nevím, co bych si bez tebe počala. Tahle slova takřka mimoděk vyslovená mají na Hetty znatelný dopad. Lehce se zardí, avšak neřekne nic. Zřejmé však je, že je slyšela dobře, dost možná i ovlivní její konání, až přijde čas. Kupodivu nenásleduje žádný její komentář, či ujištění že nikam prchnout nehodlá, asi si chce počkat na princezny. Stisk ruky opětuje s vřelým úsměvem na tváři, je dojatá. Naštěstí se paní pustí do aranžování květin. "Ano, mám také ten dojem." Hlesne, mírně uzavřená do vlastních úvah při přípravě přijímacího salónu. Následně Silvia odchází do zahrad, jindy by ji Hetty snad chtěla zastavit, kvůli ochraně garderoby. Teď však nic neřekne, zřejmě má o čem přemýšlet.

Ruch v paláci de Croix

Falmaar, Palác de Croix
Středa 7. července, před polednem, slunečno, horko, jemný vánek
Hetty, Silvia de Croix

Hetty

"Jak pravíte Má paní, přesto vidím mezi rudou a červenou jistý rozdíl v naléhavosti. Je však pravdou, že na takové věci není teď čas." Pronese Hetty klidně, leč rozhodně, a s jemným úsměvem na svých rudých rtech. Komorná při uklízení stihne pohlédnout na Silvii v posteli. To válení se v posteli, a komandování jí jde stejně nejlíp. Pomyslí si. "Omlouvám se Mylady, myslela jsem to dobře, nechtěla jsem být drzá, či dotěrná" klesne do miniaturního pukrle, aby následně své paní byla ku pomoci při převlékání, jak se sluší a patří.
"Samozřejmě. Vy to zvládnete... s naší pomocí." řekne s nadějným úsměvem "Služky z Citadely na trhu říkaly, že Lady Violet je tuze milá a tichá dívka." je chtít, že Hetty nechce okatě vyzvídat. Nicméně pro mladého pána Mathieua má poněkud slabost, možná větší než se sluší. Nelze se tomu divit, tvůj bratříček umí zaujmout dámské pokolení, a často se o to ani nemusí snažit. "Myslíte, že se mladý pán zamiloval? Opravdu zamiloval?" dodá opatrně "Povídejte Má paní, co se dělo při snídani?" Neudrží se komorná. Zájem jí probleskne v očích. Je vysoce pravděpodobné, že vyzpovídá i zrzavou Harynu, která vás ráno na terase obsluhovala, jakmile bude čas. "Velmi krásné, takové výrazné." ohodnotí výběr šatů. S její pomocí jde převlékání raz dva. "Ty volné vlasy, s těmi výraznými šaty, nebude to působit poněkud frivolně? Nezkusíme přeci jen nějaký jednoduchý účes?" dodá, a pomyslí si zda to není Silviin záměr, v kuchyni něco zaslechla o jakémsi tajemném příteli z Amiccosu, který prý také má na hostinu přijít. "Osobně se těším na Princeznu Rhaenerys, jakýsi trhovec o ní před pár dny úplně básnil." Utrousí, zatímco češe opatrně a pečlivě nepoddajné vlasy.

salón před polednem

Pak si Hetty přebral majordomus Foye, jehož nervozita stoupá přímo úměrně blížícímu se poledni. Hudebníky dostal na starost Malcolm, blonďatý panoš baronetův. Foye zapojil do příprav bez skurpulí celé osazenstvo paláce. Dokonce slušně vykáže Paní domu z kuchyně, prý aby si neponičila garderóbu, ale možná to bylo proto, aby jí nevyhodil sám kuchař Crystof, ten by volil jistě méně delikátní slovník. Naštěstí v jídelně už se hromadí hotové pokrmy, zde připravené k servírování do salónu. Ten ty je také víceméně připraven. Mariusz spěchá do zahrad pro květiny, jejích aranžování v salónu se ujímá Hetty. Celý palác je v pohybu. Jen muzikanty Malcolm uklidil do zahradního altánu, aby se mohli připravit, aniž by překáželi.

Hetty v šatech při budoucím obědě

Silvia

Při její poznámce o rozdílu v naléhavosti se nemohu ubránit úsměvu. „Že ty skrýváš v duši umělce, Hetty?“ prohodím. Často mi přijde, že jí je na služebnou škoda. Skoro bych jí to řekla, ale jen skoro. Docela jistě to ví: přišlo by mi kruté připomínat jí její pozici.
Cestou k šatníku mi pak připomíná, že to s jejich pomocí zvládnu. Přikyvuji. „Máš pravdu. Ostatně… copak mám na výběr? Hm, ale stejně nevím, co bych si bez vás počala.“
Když zmiňuje Violet, překvapeně se na ni otáčím. „Ty jsi o ní slyšela?“ podivím se. „Milá a tichá? To bych ráda viděla, co chce ten pacholek dělat s takovou!“ vypustím zcela přirozeně. Jenže ono by to asi odpovídalo – alespoň tomu, jak moc se bojí, že mu ji vyplaším. Já! Musí to být opravdu křehká květinka, violka, musí dostát svému jménu! „Jestli se opravdu zamiloval?“ Krčím trochu rameny. „To ví jen Bůh, ale…“ Zamyšleně si poklepávám prsty na spodní ret. „Ale já tomu věřím, víš. Je to skoro děsivé; slyšela jsem jej mluvit o spoustě děvčat, ale nikdy, opravdu nikdy se netvářil tak, jako dnes ráno u té snídaně. V jeho očích bylo něco…“ Vrtím trochu hlavou. „Nemám jeho básnické nadání, stěží to popsat. Ale…“ Pro sebe přikyvuji. „Ale ano, děsí mě to. Kdybys viděla, co s ním udělala – jako by jeho život závisel na tom, co se zde dnes přihodí. A kdyby snad zemřel a já její jméno pronesla mu nad hrobem, jistě by ho přivedla znovu k životu. A co hůř… řekl, že je zamilován… a možná i miluje.“ Jak dlouho v takovém stavu setrvá, to nemohu určit. Nicméně právě teď mu to věřím tak, jak nikdy dříve. „Co o té Violet ještě víš?“ zajímám se, zatímco mi Hetty pomáhá do šatů.
Přemýšlím, zda jsem jí neřekla moc. Nu což, stejně by na to přišla, těžko si představit, že si Hetty nezjistí, cokoliv bude chtít. Služební toho vždycky ví hodně, a co neví, to se dozví od ostatních. Tím spíš jí odmítám říct o svých úvahách týkajících se mého účesu, o svých romantických představách princezen víl, ty patři jenom mně. A tak: „Možná, připouštím. Jenže… Pokud to bratříček s tou svou Violet myslí vážně, musím být nejlepší verzí sebe sama, ne dokonalou dámou nebo zkrátka někým docela jiným. Co kdyby si ji chtěl vzít? Musela bych pak předstírat do konce života, nebo jí zničehonic připravit hrozný šok, chudince. To nemůžu.“
Tiše se směji. „Opravdu?“ Skrz zrcadlo na ni s úsměvem hledím, zdá se mi to totiž velice roztomilé. „Musí to být něco úplně jiného ve chvíli, kdy s princeznami skutečně mluví a mají k nim takhle blízko. Doma se toho člověk tolik nedozví, rozhodně se nedozví nic zajímavého, žádné podrobnosti. Slyšela jsem, že je milá, ale to mi přijde dost vágní.“ Beru Hetty za ruku a jemně ji tisknu. „Každopádně si jsem ale jistá, že ty se jí budeš moc líbit. Nedovedu si představit, že ne.“

Přípravy jdou tak, jak mají. Alespoň doufám. A když Hetty začíná s aranžováním květin, je na čase, abych já pomohla jí.

Dnes a pouze dnes

Falmaar, Citadela, Královské zahrady
Středa 7. července, půl jedné, slunečno, horko, vánek
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Xanthé Talaros,
Nicandros Talaros, Mathieu de Croix, Rafaelo di Orisi, Raimundo de Troy

Štastný muž

Falmaar, Citadela, Královské zahrady
Středa 7. července, půl jedné, slunečno, horko, vánek
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper,
Nicandros Talaros, Mathieu de Croix, Rafaelo di Orisi,
Xanthé Talaros, Raimundo de Troy

Stála vedle mne, tisknoucí se těsně k boku mému, držíc paži i dlaň mou. Tu a tam oči naše se potkali. Možná až příliš syrově jsem jí zasvětil do svých plánů, ale nevadilo to. Cítím silně už od doby, kdy jsme se před pár hodinami prvně potkali, že teď je ten den, ta správná hodina. Nic nemůže být učiněno špatně, ukvapeně. Sama nebesa nás spojila, všemu a všem navzdory. Poznání to mne naplňuje neochvějnou jistotou, že vše je i bude jak má být. Nikdo a nic nemůže bojovat úspěšně proti nám. Jak je psáno: "Když Bůh s námi, kdo proti nám?" To doslova září z mé bytosti, z mých očí, slov i gest.

Když nestaví dům Otec, marně se lopotí, kdo ho stavějí;
když nestřeží město Otec, marně bdí strážce.
Marné je časně vstávat, dlouho vysedávat u práce,
jíst chléb námahy; neboť svým miláčkům dává ho ve spánku.

Hle, Otcovým darem jsou synové, odměnou je plod lůna.
Čím jsou bojovníku šípy v ruce, tím jsou synové z mladých let.
Šťastný muž, který jimi naplnil svůj toulec...

(mírně upraveno, srovnej Žalm 127)

Netřeba se dlouze dívat z oči v oči, i když se to samozřejmě děje, netřeba ujištění. My dva už jsme jeden. Povolení dvoření, zásnuby, svatba... to vše přijde v daný čas, o tom nepochybuji. Však to hlavní už proběhlo, stále běží a probíhat bude. Tu a tam se potopím do černých jiskrných tůní Xanthé, ale nebojím se zrakem ostřížím i prohledávat zahrady královské. Má láska se do mne protláčí každým okamžikem, stejně jako já do ní. Ona je jak réva vinná, já jak lis. Ze spojení nás obou vzniká víno, zatím je mladé, však každou hodinou, každým dnem bude sládnout, dostávat kořenitou chuť, a tu pravou jiskru. To ví každý vinař. To víno dodává radost lidským srdcím.

Že je vše jak býti mi potvrdí sama Xanthé, když vyzná, že příslib dětí nebyl jí blízký až do dnešního dne, právě do toho dne všech dnů. Jemně se usmívám na její slova, a volnou levou rukou hladím paži její, jemně svými hrubými bříšky prstů. Ten čas přijde, ba co víc pomalu už přichází, každým naším nádechem. Řeknu s jistotou v hlase. Mé oči se vědoucně smějí. Uneseš, ponesu tě! Dodám vesele, a když zmíní mého přítele a cupitání tuctu dětských nožek, už se chechtám na celé kolo. O tom nepochybuj! Bude jim skvělým strýcem, a chlapcům učitelem. Eh, víš Xanthé, jak moc se mi zamlouváš? Určitě to víš! V té chvíli otočím se k ní čelem, obejmu jí pevně v pase, a zdvihnu do výše silou svých paží s posledním svým slovem. Pak zatočím se s mou milou. Jak by na okamžik létat mohla. Čistě jen pro naši společnou radost. Pak opatrně postavím jí zpět na zem. Oči mi září nefalšovaným štěstím a radostí. I zavinu jí do své široké náruče. Když propustím ji, opět staneme vedle sebe, hledíce do zahrad. Náhle ukáže jakousi postavu, nejista si. To musí být on! Smetu se smíchem její pochyby. Jdeme má Lásko! A už kráčíme dolů z kopce. Jakmile nás kryje stromoví, vezmu ji do náruče, a rázným krokem mířím cestou hájkem k Citadele, kam mířil i dotyčný bratr její. Průzorem mezi stromy zahlédnu, že provází jednu z Princezen. Jakmile stromy a keře končí, opatrně postavím jí na cestu. Rámě nabídnu, jak sluší se, tak dojdeme ve vší noblese ku kočárům. Baronet de Croix, Rafaelo i ser Nicandros vítají princeznu a dvorní dámu její. Kapitán Talaros plně zaměstnán je princeznou, tak má žádost k němu počkat musí. Možná i v tom je úradek boží. Tedy nechám básníka, aby nás představil, a ten tak i činí. Potom sám očekává ještě dámu svojí. Následně kočáry vyrážejí.