Když láska zní

Falmaar, Citadela, Královské zahrady
Středa 7. července, po poledni, slunečno, horko, vánek
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper,
Nicandros Talaros, Mathieu de Croix, Rafaelo di Orisi

Kráčet bok po boku s básníkem zamlklým zahradami královskými sem bylo úmorné, a vysoušející. Však když před ním zjevila se lady Violet, jak by tomu mládenci živé vody přinesla. A on bez hlesu stanul před tou líbeznou kašnou, sehnul se a pil. Žíznivě ponořil se do té osvěžující vody celý. I mne se dostalo oživující vody společenské, zahrnující mnohé půvaby ženské i konverzační. Tedy i já znatelně ožil.

První co přivítalo mne, byl pohled nadějný od princezny Rhaenerys. Netuším jaké naděje přinesl jsem jí. Však přílišné úvahy mnohdy čisté radosti života zahání, což je snad až trestuhodné. Namísto toho já zahrnu princeznu úsměvem širým jak oceán, s radostí ryb zlatých nad jeho hladinu dovádivě skákajících v mnohých odlescích slunečních paprsků. Pak už klíní se Rhae mezi baroneta a dvorní dámu, by vytvořili trojici niternou. Její mile přátelskou debatu s básníkem poslouchám jen na půl ucha. To, že svalnatý kapitán za námi poněkud nelibě sleduje můj slovní rej s lady Vanessou, mne nechá zcela klidným, nedotkne se mne to ani v nejmenším. Já ti chlape do ženský nedělám, jen se bavím. A pokud si mne ona oblíbí? Co můžu činit, než se bavit s ní vesele dál. Že mne nějaký chasník bere jako ohrožení, či konkurenci, to stává se mi často. Už dávno jsem se s tím naučil žít, aniž by mi to nakažlivou radost ze života bralo.

Pak celou svou rošťáckou pozorností plně a bezostyšně zahrnu svůdnou černovlásku. Zajímavý postřeh, Má paní. Vanesso, mohu vám tak říkat? nadhodím poněkud familiérně, však přes mou jaksi přirozenou nestydatost, to nepůsobí nepříjemně Víte, všechny ty tituly sice mají svůj smysl. Ale zastávám názor, že jedině jméno samotné umožňuje kořit se bez zbytečného balastu krásné ženě. Opěvovat její půvab. I hovořit bez zábran o hlubinách lásky lze také lépe, bez krusty společenských klišé. A my teď přeci hovoříme právě o tajemství lásky i života lidského, že? Jsem jako lavina, jak řeka co si razí živelně cestu krajinou, přesto počkám na případný souhlas Van s důvěrným oslovením. Pokud jej nedostanu, pak následující rozhovor upravím v rámci společenských zvyklostí. Při obdržení souhlasu však pokračuji takto, poté co rámě své lady di Ripper žoviálně nabídnu: Abych pravdu řekl, naprosto netuším, jak taková pravá láska má vypadat. Jistě hledám jí v mnohých ženských klínech i náručích. Ale nemyslím, že jsem jí už našel, či někdy prožil. To bych si pamatoval. Můj široký úsměv nepostrádá dramatičnost, slova plynou sice lehce, avšak je znát i osten nenaplnění v srdci mém. Nikterak jej neskrývám, proč taky? Avšak to, že člověk nenašel zatím souznění svého hudebního nástroje s jiným jej ještě nečiní hluchým. Poznám myslím láskyplnou hudbu, když jí zaslechnu, případně uvidím, či pocítím na jiných. A dnes hraje všude kolem mne. Opět bezstarostný tón v hlasu mém ujme se vlády. Tak nějak tuším, že ta má hudba lásky bude znít jinak, než tóny jiných milenců, a je to tak dobře. Dobrý orchestr potřebuje množství různých nástrojů, některé spolu ladí hned, některé nikdy. To mi však nebrání v poslechu milostných písní ostatních. Raduji se z nich, z celého srdce. A trpělivě čekám, až nějaké ženské srdce doplní moji melodii svou vlastní, aby vznikla píseň zcela nová. Větší než já, či ona. Kdoví, zda to nebude dnes. Nakažlivé veselí plní moje okolí.

Mé živé oči svezou se na Matta s Violet, vidím jak spojeni jsou pohledem karamelovým mladého baroneta, a jak ten dosyta pije z vody živé tiché křehké Violet. A to vše přesto, že mladík právě hovoří s Rhae o praktických věcech nadcházejícího oběda. Tato jejich milostná píseň je zcela jiná, než píseň šedého vlka Raimunda s bohyní Xanthé. Vzdálena je i nesmělým trylkům vévody Garlana s princeznou Naerys pod schodištěm. Přesto nepochybuji, že skutečné milostné vzedmutí je ve všech písní těch obsaženo v míře nebývalé. Mne osobně nejvíce zasáhla explozívní melodie Raimunda a Xanthé. Ta totiž do základu otřásla celou mou bytosti. Tehdy jsem si uvědomil, že bez skutečné lásky jsem jen žebrák, co má úspěchy u žen. Vanessu zdá se uchvátil karamelový nápěv Mathieua. Její další slova mne vytrhnou z úvah. Oh, to vám můžu slíbit! Jakmile začnete znít a vibrovat, ihned zatroubím na poplach. Od vás čekám to samé, Vanesso. Zakřením se s nezbednými jiskřičkami v očích.

Blížíme se k Citadele, v družném hovoru, tedy až na Nicandrose. Dámy pak opouštějí nás, by vrátili se záhy. Neunikne mi pohled Vanessin. Nepatří mne, ni kapitánovi. Ku baronetu hladově, nadějně míří. Ten však stále svázán je zrakem i sladkostí kořeněného medu s lady Violet. Skoro citelné je neviditelné pouto mezi nimi, které se coby karamel tekutý stále více natahuje a úží, jak se od sebe těla jejich pomalu vzdalují. Nakonec vláknem tenkým, sladkým, pevným zůstane. Bez ohledu na vzdálenost.

I strategos se vzdálí, aby v lesklé zbroji se vrátil. Svou pozornost však já věnuji dámám, jež přicházejí, Rhae s Vanessou jak noc i den. Když Nicandros zvolí sobě favoritku, já noční lady se chopím, bych jí šarmantně v kočár doprovodil. Vaše odcházení hloubku mělo, možná jsem v něm i pár tónů touhy cítil. Hlubina opanovala i šaty vaše, Vanesso. Dodám lehce v čase, kdy se k nám blíží ze zahrad kníže Raimundo s bohyní Xanthé.

Zjevení ženy

Falmaar, Citadela, Královské zahrady
Středa 7. července, po poledni, slunečno, horko, vánek
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper,
Nicandros Talaros, Mathieu de Croix, Rafaelo di Orisi

Mathieu a Violet mají oči jen a jen pro sebe. Mne však neunikne, jak pozorně jejích pohledy lady Vanessa sleduje. Doslova se pase na jejich zřejmé lásce. Z jejího zaujetí tím tichým výjevem usoudím, že i ona hledá onen hluboký a tajemný cit, ono prolnutí srdcí. Náhle se zastydím, neboť pocítím v nitru cosi jako žárlivost. To, když ten amiccoský hejsek klokotá a ševelí kolem černovlásky. Zdá se potěšena tou jeho eskapádou slov. Ona mi nabídla ten luxus, abych se mohl v její přítomnosti projevit naprosto volně, svobodně, bez jakékoliv přetvářky. Dokonce mne k tomu i vyzvala, a já bych jí chtěl svazovat svou přízní? Nelibě nesouc, že právě teď vybrala sobě společníka, který mi není zcela po chuti. Ano, stydím se! Za své skryté hnutí mysli i nitra. Přikážu sám sobě, ponechat jí spravedlivě stejnou volnost, jakou zahrnula ona mne. Přikážu si, radovat se upřímně z její radosti, ať pramení odkudkoliv. Neboť, pokud skutečně k ní cosi jsem před chvílí pocítil, nic jiného bych přáti jí ani neměl.

Princezna Rhae zatím zapřede řeč s naším budoucím hostitelem, v ten čas, kdy lady Vanessa věnuje pozornost svou onomu floutku z Orisi. Rozechvělá Violet stáhne se do ústraní s ruměncem na lících. Shodou okolností také osamocen zůstanu, kdesi vzadu. Jsem za to rád. Potřebuji si trochu srovnat dojmy z předešlých chvil, které byly více než vydatné. Drobná princezna nenuceně směřuje celou společnost k Citadele. Básník při hovoru s Rhae rámě jí nabídne, přičemž druhé své rámě nyní ztichlé Violet poskytne. Pokud ta přijme, vytvoří všichni tři pevné společenství přátel, které by stěží někdo trhat chtěl. Rafaelo neváhá, a také on při hovoru oporu svou lady Vanesse galantně nabízí. Společnost uzavírám já, stále střevíčky dam nosící, tak procházíme zahradami. Postřehnu, že stejnou péči, kterou mne zahrnula, věnuje princezna Rhae i všem ostatním. Však jako blesk z čistého nebe zasáhnou mne slova její následná: "Myslím, že všichni chceme poznat vás. Toho nedosáhneme, pokud se nebudete cítit sám sebou." Nemohu zastírat své niterné potěšení z toho, že sama Princezna chce poznat mne, jakéhosi kapitána z Indiru. Pak je mi Vaše přání rozkazem, Má Paní. Řeknu úderně s širokým úsměvem na ostře řezané tváři.

Před Citadelou si přijde Vanessa pro střevíčky. Ale jistě... prosím. Chodby kamenné jsou chladné. Řeknu se srdečným úsměvem, a botky jemné propustím ze své úschovy. Ještě než dámy pohltí chlad mocné pevnosti, ohlédne se lady Van s podivnou naléhavostí ku nám mužům. Můj přející úsměv ji stále vyprovází. Jakmile dámy zmizí našim očím, na chvíli se omluvím. Zamířím na strážnici, bych svou zbroj a obuv alespoň prachu cest zbavil, a jaksepatří vyblýskal do dokonalého lesku. Záhy se vrátím, právě včas, když dámy v celé kráse své ukáží se.

Má celá pozornost upře se na princeznu Rhaenerys. V zahradách to byla jen milá rozverná dívenka, nyní v šatech s peřím ženou je skutečnou, která nebojí se vyzvat mou fantazii do divokého kola. Jen na sucho polknu, a vyrazím nabídnout jí neochvějně doprovod svůj do kočáru. Chtěl bych se stát alespoň na okamžik pevným rámem její jemně dráždivé krásy. Jste překrásná, Má Paní! Šeptnu jí do ouška. To je to jediné, nač se bez dechu nyní zmůžu. Mohu na ní oči nechat.

Baronetův pohled

Falmaar, Citadela, královské zahrady, komnaty lady Rhae
Středa 7. července, pravé poledne, slunečno, horko, jemný vánek
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros, Mathieu de Croix, Rafaelo di Orisi

Když jste křehká, jste nejsilnější! Zlehka se usmívám. Mohla bych být? Křehkost lady Rhae, lady Violet nebo snad princezny Naerys jsem nikdy za slabost nepokládala. Jenže já sama… Kde jinde odvahou oplývám, zde ji postrádám. A nikdy jsem si to nevyčítala. Falešná křehkost, falešné projevy zranitelnosti, falešné úsměvy: věci, pro něž žena najde u dvora využití, ať už potřebuje laskavost nebo potřebuje, aby nebyla jinými vnímána jako hrozba, věci, které proti ní nebude moci využít někdo jiný, věci, skrze něž koná svou povinnost vůči rodu. Odhalit se, skutečně se odhalit, znamená dát někomu do ruky zbraň a věřit, že mne nezraní. Vím, že lady Rhae věřit mohu. Jednou, brzy, doufám, zde bude někdo další, laskavý v plné síle i beze zbraní. Pak ať třeba z nebes padnou hvězdy. Do té doby ovšem musím bojovat. A bude-li mi strategos jakožto přítel po boku, tím lépe.

Připouštím, že hovoru mé paní a budoucího hostitele nevěnuji tolik pozornosti, kolik bych měla. Pro jednou nevnímám všechny ty drobnosti, kterých si v řeči jiných ráda všímám. Pozoruji místo toho Violet. Jen co se totiž Rhae rozhovoří, jí jako by se vrátil stud. Stahuje se stranou a náhle připomíná jednu z těch květin, co pod dotykem se uzavřou, ale jen na první pohled: její oči jiný příběh vypráví.
Brzy jsme všichni seznámeni a zdá se, že poznáme se u baroneta ještě lépe a ve větším počtu. Tedy budiž. Vidím, že Violet pohledem pátrá v zahradách; možná hledá princeznu a možná hledá svého rytíře. Neptám se jí, zdá se mi, že ocení chvíli klidu. Mohu se tak věnovat seňoru di Orisi, který jako by si umanul, že mi zlepší náladu. Nelze se neusmívat, když tak zvesela hovoří. „Pravá láska? Skutečně? Umíte ji tedy dobře poznat,“ usoudím s úsměvem, zatímco jeho oči putují po našich společnících, než se setkávají s mými. Je okouzlující ve své nestydatosti. Souhlasně přikyvuji. „Máte pravdu. Musíme dávat dobrý pozor, můj pane. Osud chyby neodpouští. Pokusím se dávat pozor i za vás, když slíbíte, že pro mne uděláte to samé, a když slíbíte, že mi řeknete, pokud dnes lásku skutečně potkáte. Stvrdí to onu osudovost a já se tak budu moci připravit.“
Pomalým krokem se dostáváme k Citadele, kde nás Rhae z pánské společnosti omlouvá. Otáčí se k odchodu, ale já se místo toho přesouvám k Nicandrosovi a z jeho rukou přebírám naše střevíčky. Vím, že by na ně zapomněla, chodí bosa příliš často. „Když dovolíte,“ řeknu s úsměvem, jak jemně povoluji stisk jeho prstů. „Můžeme je ještě potřebovat.“
Pak už spěchám za Rhae s Violet, jen při vstupu do nitra Citadely se ještě zastavuji a otáčím na tři mladé muže stojící vedle sebe. Otáčím se hladově, s nadějí, že ještě jednou zachytím pohled podobný tomu, který baronet de Croix věnoval Violet, když před ním stanula jako výjev z dávného snu. Jako bych slyšela tlukot jeho srdce přímo ve své hlavě.

Cesta chodbami Citadely je tichá až do chvíle, kdy se s Violet loučíme. Skoro bych jí nabídla, že jí pomohu se ustrojit, neboť se mi zdá napjatá. Nelze pochybovat o tom, že jí na baronetovi záleží. Přesto tak ale nečiním. Mám povinnost vůči své paní. Té pomáhám do šatů dle její volby a umně jí zaplétám vlasy, jsem ovšem vděčná, že si lady Rhae na příliš okázalé či složité účesy nepotrpí. I při tomto úkonu mlčíme, myslím, že je na další hovor až příliš plná dojmů – také vím, že dnešní den zdaleka nekončí a slov si během něj povíme na tisíc. Ponechávám ji proto jejímu tichu.
Sama oblékám šaty střihem podobné těm Rhaenerysiným. Tam, kde ona ale preferuje volnost, dávám přednost pevnější struktuře. Jsou z lehoučké látky, ale sukně se skládá z více vrstev. Rukávy mi částečně kryjí paže, ale zahřály by jen sotva. Vlasy ponechávám rozpuštěné. Jsem nocí k jejímu dni. A když se i s lady Violet vracíme, už z dálky hledám baronetovy oči.

Znovunalezené

Falmaar, Citadela, královské zahrady, komnaty lady Rhae
Středa 7. července, pravé poledne, slunečno, horko, jemný vánek
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros, Mathieu de Croix, Rafaelo di Orisi

Náhle se dává do smíchu. Podobný smích je v Citadele slyšet jen zřídka, ozývá se takřka výhradně za dlouhých nocí a brzkých rán, doprovázen ne mlžným, ale vinným oparem. Ani přes svou vzácnost mi ovšem není cizí; a náhle není Nicandros cítit dálkami, nýbrž domovem. Spatřuji v něm něco podivného, jistotu úsvitu, jenž čelí nestálé luně. Jeho veselí ponouká mne ještě i na útěku k úsměvu.

Mathieu nás hned vítá s úsměvem, tedy jen co mu srdce dovolí, aby se jeho oči s Violet na okamžik rozloučily. Představuje nám svého společníka. Skoro už pocítím bodnutí zklamání, že on není tím mužem, jenž zbarvil Naerysiny líce, ale jakmile uslyším, že se naše přítelkyně s vévodou právě zahradami prochází, přejde mne to docela. Skutečně se totiž všichni potkáme – a na vlastní oči se přesvědčíme, že Naerys není z takové procházky víc než mile rozechvěná. A co víc, nelezli jsme sestru ztracenou! Stěží vlastním přičiněním, ale copak na tom záleží, je-li cesta, třebaže delší, také krásná a k cíli spějeme tak či tak? „Je to právě ta!“ souhlasím. „Máme to ale štěstí. Nebo možná je tomu tak, jak říká lady Vanessa: možná je to osud.“
Baronetova slova pak dodávají mi klidu. Jsem ráda, že nemeškám a že se na mne nehněvá. Víc než to, je tak pozorný, že pro nás přijel s kočáry a své pozvání rozšířil i na mé přátele. S úsměvem se k němu obracím, jak se pomalu vydáváme zpátky k Citadele, abychom se mohly převléknout. „Vy jste ve své šlechetnosti myslel na vše… a já se vás mezitím chystala zastihnout zcela nepřipraveného. Musím se vám k tomu přiznat, já se ke každé nepleše přiznávám.“ Ráda si totiž myslím, že mi to jde ke cti, že když už jí nemohu odolat, alespoň za ni sama přebírám zodpovědnost. „Chystala jsem se totiž vzít lady Violet s sebou a vymluvit se na to, o kolik lépe než já se ve městě vyzná. A když mezi nás na snídani přišla lady Vanessa… Vidíte tedy, že jste svou šlechetností dokázal zabránit tomu, abych se vám zprotivila. Doufám ale, že taková velká společnost nebude příliš…“ Vyhledávám pohledem Violet, než oči přesouvám k seňoru di Orisi, který po Vanessině boku docela ožil. Jemu společnost na obtíž jistě nebude.
Nato si mou pozornost získává urostlý strategos. Lehce vrtím hlavou v odpověď. „Jsem si jistá, že u stolu nebude nikdo, koho byste mohl svým oděvem popudit. Jste-li tak zvyklý, je-li vám zbroj pohodlná, usedněte k obědu v ní,“ radím mu s laskavým úsměvem na rtech. „Myslím, že všichni chceme poznat vás. Toho nedosáhneme, pokud se nebudete cítit sám sebou.“
Svá další slova věnuji pánům všem: „Nyní nás tedy prosím omluvte. Slibuji, že se nezdržíme dlouho.“

V doprovodu obou dam mizím v útrobách Citadely. Neuniká mi, že Vanessa se ještě přes rameno otáčí, ale já podrobně zkoumám tvář drahé Violet. Nic neříkám, není to třeba. Jen beru její ruku do své, jemně ji tisknu a držím ji celou cestu chodbami, dokud se nemusíme rozejít i my. Třeba tichou chvíli rozjímání ocení, třeba je tím, co zrovna potřebuje. „Sejdeme se opět zde?“ navrhuji, neboť si nedovedu představit, že by se mezi ty tři mladé muže chtěla vrátit sama a případně na nás čekat spolu s nimi.
Vanessa mne následuje a v soukromí mých komnat mi pomáhá se ustrojit. Pro horko volím lehké bílé šaty zdobené pírky a vlasy si nechávám zaplést do dvou copů sepnutých po stranách. Na oplátku pak já pomáhám Vanesse, a tak skutečně netrvá dlouho, než se s Violet znovu shledáváme, společně kráčíme našemu trpělivému hostiteli vstříc a opět mu pohlížíme do vlídné tváře.

Věčnost

Falmaar, Citadela, Zahrady
Středa 7. července, pravé poledne, slunečno, horko, jemný vánek
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper,
Nicandros Talaros, Mathieu de Croix, Rafaelo di Orisi

Osudový den

Falmaar, Citadela, Královské zahrady
Středa 7. července, pravé poledne, slunečno, horko, vánek
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper,
Nicandros Talaros, Mathieu de Croix, Rafaelo di Orisi

Zdá se, že jsem svým poněkud bezprostředním návrhem dostal princeznu Rhae do úzkých. Avšak chopí se té výzvy s ohleduplností sobě vlastní, dokonce i vtipný podtón milý se jí do odpovědi podaří dostat. Když nastíní velmi logicky, že to já bych měl být těmito křehkými kráskami na jejich ramena zvednut, bych svou sestru z výšky zahlédnout mohl. Přidá až dojemnou snahu o mé zdraví a blaho. Musím se tomu smát. Můj srdečný poměrně hlasitý smích náplní okolní prostor. Tak mne ta představa pobavila. Oči moje září veselím a radostí. Když konečně chytnu dech, slzy smíchu derou se mi do očí. Kdo by to řekl, že princezna umí tak rozveselit, způsobem tak jemným, kulantním. To raději nebudeme zkoušet, Má Paní. Jak sama říkáte, jistě by to nedopadlo dobře. Jste velmi laskavá, když Vás trápí více obava o můj osud, než představa, že křehké slabé dívky jistě by drtila váha muže statného. Štíhlounká tato stříbrovláska zdá se dokáže si pohrát i s absurditou. Nebojí se jí. Znovu se mi připomene ona její zvědavě kradmá chůze na terase, kdy neochvějně svůdně vůči mne kráčela, přesto cudná a opatrná. Nedokážu přesně uchopit, co mi na ní přitahuje. Je půvabná, plachá, zároveň neochvějná, nebojící se dobrodružství, nebránící se brát v potaz, a zřejmě také přijímat i výzvy zhola absurdní. Je hluboká jak jezero, bezbřehé jezero laskavosti. Stále, a co chvíli se na mne otáčí, ujišťujíce se, že mi nic nechybí. Její šedé velké oči stále pečují o mé blaho. Dokonce i v otázkách, potřebách, které mne ani nenapadly. Otevírá se mi tou péčí. Dotýká se pohledy sivými svými každého kousku mé duše i těla. Za běhu, při plnění povinností společenských. Kdykoliv.

Než však rozeběhnu se i já za dívkami, ještě pár slov kmitne mezi mnou a Lady Vanessou. Kupodivu předešlou otázkou jsem jí zřejmě trochu vyvedl z míry, ačkoliv nebylo to mým úmyslem. Má ráda muže, jež dokáží být laskaví v plné síle i beze zbraní. Nedokáži posoudit, nakolik jsem schopen se takovému ideálu přiblížit. Ano, to jistě je velká ctnost. Už už chci přemýšlet o míře a spektru takové mužské laskavosti, případně hledat jí v nitru svém, ale včas zastavím tok myšlenek. Neboť vidno, že lady Vanessa sama padla do svých vzpomínek, pod jejichž tíhou na čas spustila hradby své. Bylo by velkým pochybením nenahlédnout spuštěnou tou bránou do nitra jejího. Neznám ji dlouho, ale jasno mi je, že vzácně nechává tato uhrančivá lady komukoliv nahlédnout za své hradby, jistě dlouhý čas a pečlivě budované kámen po kameni.

Ten její chvilkový křehký pohled, někoho komu bylo soustavně ubližováno, kdo byl možná i týrán ve mne zažehne zvláštní oheň. Nikdy bych si jej nemohl vytvořit, ten musel být dán! Ani bych nečekal, že právě tento křehký pravdivý pohled, co pár úderů srdce trvá bude tou jiskrou, která neznámý oheň v nitru mém zapálí. Můj pohled se rázem změní, je měkký, zjihlý, plný laskavosti. Ne proto, že bych se o to snažil, to jen zrak můj pravdivě zrcadlí hnutí srdce vojáka. V té chvíli i já jsem zranitelný, ale nevadí mi to. Zvedne ku mne oči své zelenošedé, kalné vodě podobné, a přiloží do ohně toho slovy svými. Zní to skoro jako přísaha, sladká přísaha. Nikdy nebude chtít, bych jiný než skutečný byl, ani kdyby milé jí to snad bylo. Obejmu jí pohledem bezbřehým, a když máme tu chvilku pravdy, tak řeknu: Když jste křehká, jste nejsilnější! Tím reaguji na pohled ten předešlý. Nejsem ten, jež křehkost zneužívá, já jí pomáhám chránit, celou svou silou. To už její půvabnou líc zdobí úsměv široký, bojovný. I má tvář se rozzáří. Nic nám v tom nebrání, Má Paní. Vezměte! Po vašem boku budu bojovat rád. Kdykoliv! Můj obličej ostře řezaný se ještě více vyrýsuje. Myslím svá slova vážně, jako vždy.

Byla to značně protivná ženská, která však dokázala mi darovat prostor neskutečný, podpořit mne samého. Rozvinout mne, nabít silou, odzbrojit mne, i bok po boku postavit se chce mne samému znovu v plné síle stojícímu, díky Ní. Není to pocit, na ty stejně většinou příliš nedám, je to jistota! Ona je schopna mne doplnit, jako žádná jiná. Otázkou je, jsem schopen doplnit já ji? Pak odběhne, a když míjí mne, mlčenlivá Violet konečně pohlédne v oči moje. Ty teď hřejivě, měkce, laskavě jí odpoví. Pod silou osudového okamžiku s lady Vanessou, jež právě prchl, se ani nemohu na svět koukat jinak.

Pak i já popoběhnu bosky trávou, ovšem nikterak daleko, neb jacísi dva hejsci zastavili svým příchodem naši rozvernou skupinku. Podle všeho kučeravý básník Mathieu je velmi blízkým přítelem Princezny, a ku plaché lady Violet jej soudě podle pohledů váže ještě intenzivnější pouto. Rhae se rázem baronetu omlouvá za jakési meškání. Následně jsem představen, a vzápětí i pozván na oběd v Palác de Croix. Krátkou úklonou pozdravím oba muže. Chci i poděkovat a přijmout onu nabídku, ale básník zřejmě své okolí právě příliš nevnímá. Stočím tedy zatím svou pozornost na lady Vanessu, která tento den vnímá jako osudový. Ano, také ho tak cítím, leč mne se na to nezeptala. Amiccoský hejsek jí hned opentlí přívalem slov. Vidí ji pár okamžiků, a už s cizí lady mluví o lásce. Je mi protivný na první pohled. Vanessa mi však ukázala, že první dojem může být na dvoře velmi ošidný.

Konečně Baronet odtrhne zrak svůj od lady Violet. Děkuji ti pane za pozvání. Velmi rád přijímám, zvláště, když tam zřejmě potkám i svou mladší sestru Xanthé, kterou právě hledáme, a kterou jsi zmínil. Pak vyhledám šedý pohled Rhae. Tak má sestra zdá se byla právě objevena. Co myslíte Princezno, mám se také převléci? Nerad bych jídlem ve zbroji někoho popudil, ač jsem zvyklý tak stolovat. Počkám, co mi laskavá křehká kráska poradí.

Setkání za poledne

Falmaar, Citadela, královské zahrady
Středa 7. července, pravé poledne, slunečno, horko, jemný vánek
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper,
Nicandros Talaros, Mathieu de Croix, Rafaelo di Orisi

Stáli jsme tam se seňorem Rafaelem, kryti jakýmsi cypřišem. Tiše sledujíce dívky, kterak se vesele a nenuceně baví v letním poledni. I můj společník byl jako pěna, však i jemu jistě je nač koukat. Pro mne však svět zmizel. Vše se propadlo do jakési mlhy, jen Violet tančila bosky trávou v poledním slunci. Vždy jsem jí viděl tichou, spořádanou, pohledy na sebe nestrhávající. Teď to bylo shodou okolností úplně jinak. Byla rozverně veselá, dovádivá, spontánní v každém ohledu. Moc, moc jí to takto sluší. Proto stojíme ve skrytu, tiše. By co nejdéle trvalo její opojení slunečními paprsky laskající zahrady za poledne, i ji samu. Já pak opájím se jen a jen touto múzou mou.

Náhle skotačivý taneční krok její zpomalí se. Tělo její pružné ještě setrvačností doběhne, přesto něco jí zastavilo ve hře té dívčí. Snad v nitru svém pocítila přítomnost naší? Vypadá to tak. Někdy cítí srdce naše i co skryto očím je.

Violet se naléhavě rozhlíží zahradami, jak by někoho hledala. Na hrudi se mi mimoděk rozlije hřejivý pocit. Snad i hledá mne. A nalézá! Naše oči se setkají, a mírný, možná i lehce provinilý úsměv ovládne mou tvář. Dvěma krůčky vystoupím do světla slunečního opustivše stín cypřišů. Nechci vypadat jako nějaký slídil. Šelest kamínků na cestě zahradní za mnou mi napoví, že i Rafaelo následuje mne. Neotočím se však. Chci vidět a do duše si vytesat, každý pohyb, pohled i gesto předrahé Violet, právě nyní, kdy jsem jí zřejmě dokonale překvapil. Těch pár úderů srdce přináší mi neskutečný poklad niterných ozvuků mé milé do okolí tryskajících. Každý záchvěv, každé rozechvění její zúročeno bude ve verších mých. Až to vše probublá, jak horský potok z tiché skalky prýštící, i nitrem básníkovým. Až hnutí její projde mnou, až slova najdu, jež to opíšou. Pak báseň vznikne. Jistě nejen jedna.

Měkce hledím v její oči živých zářících smaragdů. Nožky její štíhlé, dlouhé jakoby samy vedou jí ku mne, jak by vlastní vůli měly. Stojím bez hlesu. Nemám slov, kterými bych vnitřní svůj pokoj, jež zároveň nepokojný je, popsal. Vlastně mi to přijde zbytečné, rušit slovy naše pohledy, které jsou více než výmluvné. Pak mne osloví. Mathieu. Jak sladce mi to prosté jméno mé z jejích půvabných rtů zní! Nikdo jiný není sto mne takto oslovit, než ona. Mé jiskrné hnědé oči volají na ni. Vše co srdcem mi teď burácí i tiše spokojeně vrní. Nechám jaksepatří doznít její slova. Zrak mi zjihne, pak ručku snad nabídnutou něžně políbím.

Chtěl bych se stát písní v jejím hrdle, neb melodie hlasu jejího naplňuje mne nevýslovným blahem. Uplyne dosti dlouhý čas, než i mé rty promluví. I já Tebe, drahá Violet! Do věty té krátké vložím celé nitro své. Naprosto úmyslně. Všem okolo zřejmě neunikne, že my dva na těch pár okamžiků stojíme ve svých vlastních zahradách. Jak by tu v okolí nikoho nebylo.

Všechny silné okamžiky trvají jen chvíli. Jistě proto, aby člověk unesl sílu jejích výpovědi. Naše ticho přeruší ta jediná povolaná, Rhae. Nerad opouštím živoucí zeleň očí Violetiných. Karamelový pohled můj stočí se pomalu sivé holubici v ústrety, když stále ještě rozpustile volá mne. Úsměv zářivý jde ji vstříc. Hledám vás. Oběd v našem paláci je již přichystán, jak jsme se předevčírem domluvili. Upomenu se slušnému vychování, a představím svého společníka. Seňor Rafaelo di Orisi, zeman amiccoský. Dotyčný pozdraví společnost svým typickým žoviálním gestem. Široký úsměv jeho zahrne všechny přítomné. Kupodivu zatím decentně mlčí. Princezna Rhaenerys, a její dvorní dáma i přítelkyně Lady Violet Rosier. Představím oficiálně dámy Rafaelovi, ačkoliv vím, že jsou mu známy. Vlastně vás hledá i Princezna Naerys, i ona pozvána byla na mou hostinu. Tedy tam se zřejmě všichni shledáme. Právě ji doprovází zahradami Vévoda Garlan de Raell lyonesský, jehož potkala již včera v měsíčné noci, taktéž v zahradách. Dodám na vysvětlenou. Pomalu se společensky rozmlouvám. Když se mile Rhae omlouvá za drobné zpoždění, jen se culím. Och, proto zde nejsem. Měli jsme jen setkání u růžových keřů se zmíněným Vévodou a zde přítomným seňorem. Když jsem představen způsobně se ukloním, Lady Vanesse hluboce a šarmantně, rukou políbení naznačím, kapitánu krátce rytířsky. Potkali jsme Lady Xanthé Talaros, úchvatnou to indirskou dámu. Není to ta, kterou ser Nicandros hledá? I ona byla pozvána na dnešní oběd v mém paláci, stejně jako Vévoda Raell. Rád bych pozval srdečně i vás, moji noví přátelé. U oběda se všichni můžeme konečně potkat. Vesele navrhnu jak veškeré to hledání rázem vyřešit. Kočáry již jsou případně přistaveny. Jakmile se dámy převléknou, můžeme jet.

Mezitím Rafaelo, coby pravý amiccoský grand širokým gestem vymete péry klobouku cestu před sebou, následně rukou políbení Rhae i Vanesse naznačí. S šarmem, který je vlastní asi jen jemu. Konečně se společnost rozrostla, a to je pravá voda živá pro něj. Je samý úsměv, a když zabere si pozornost jeho lady di Ripper, lačně se ji chopí. Chůze s mlčícím básníkem zahradami jistě vysušila ho na troud. I u Vás Má paní? U mne dozajista... Ano! Dnes všude mne pravá láska objímá, ať pohlédnu kamkoliv. Očima smějícíma kupodivu na mžik kapitána vyhledá, vzpomínaje na sestru jeho Xanthé, bouřící pohledy vášně skryté Knížete Raimunda z dopoledne dnešního. Následné zajiskření pod schody chlebodárce z Raell pro princeznu Naerys. Pak zrak jeho o Mathiua i Violet zavadí. Aby se nestydatě do očí Vanessy opět zabořil zrak svůj zvedaje, stále ještě sklánějící se nad ručkou podmanivé černovlásky. Skoro si až říkám, zda i já dnešního dne nepotkám Lásku svého života. Buďme ve střehu Mylady, bylo by osudné a ostudné, svou příležitost promeškat. Možná jiná už nepřijde. Hovoří žoviálně, slova jak by sama hrdlo mu opouštěla bez jeho vědomí. Mnohou dívku do rozpaků jistě by přivedl, ale Van je z jiného těsta. Cítí, že Rafaelo je hráč. Možná ji nabízí společné dobrodružství, a možná jen skotačí slovy jak horská říčka, ženoucí se dovádivě přes kameny. Nechává zcela na lady di Ripper, aby sama naplnila slova jeho významem, bude-li vůbec chtít. Oči se mu smějí bezstarostným veselím, stejně jako i ústa jeho.

Sladký příslib

Falmaar, Královské zahrady, Vyhlídka
Středa 7. července, pravé poledne, slunečno, horko, jemný vánek
Xanthé Talaros, Raimundo de Troy

Upřímnost

Falmaar, Citadela, královské zahrady
Středa 7. července, pravé poledne, slunečno, horko, jemný vánek
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros, Mathieu de Croix, Rafaelo di Orisi

Překvapeně naň pohlížím. Jak přímá otázka! Samozřejmě nečekám, že by ke mně hovořil oklikou, rozhodně ne po tom, jak naše rozmluva doposud probíhala. Není to přímost, ale předmět otázky, co jsem nepředpokládala.
Vím, že odpovídat nemusím. Ba co víc, to možná nečeká on. Jenže mně se tahle malá hra na upřímnost líbí natolik, že se nad odpovědí skutečně zamýšlím. Krátce klopím zrak ke svým rukám. „Můj pane, doposud jsem nad tím nepřemýšlela,“ přiznávám a chvíli v chůzi pokračuji mlčky. „Myslím ale, že mám ráda muže, jež dokáží být laskaví v plné síle i beze zbraní. Myslím, že to je velká ctnost…“ Vzácná ctnost. Taková v Galcii k nalezení není. Při tom pomyšlení se mi stahuje žaludek. Nechci nad svými bratry přemýšlet, ale na zlomek okamžiku se tomu nemohu ubránit: přijede-li na turnaj Violetina rodina, co když přijedou i oni? Stěží si představit, že by si Charles nechal takovou událost ujít. Co když přijedou a Carloman dospěje k názoru, že pro mě má nějaké lepší využití? Co když budou chtít, abych s nimi odjela?

Ne. Dělám vše, co je možné, abych zde Carlomanovi vyhověla a rodině pomohla. A udělám i nemožné, abych se domů nikdy vrátit nemusela.
Znovu k Nicandrosovi svůj pohled pozvedám a zlehka se usmívám. „Pak je vše v naprostém pořádku. Já od vás totiž nikdy nebudu přetvářku vyžadovat. Ani kdyby mi měla vykouzlit úsměv ve tváři.“ Když se nabízí k osobní obraně mého hradu, můj úsměv se jen rozšiřuje. Všechny mé starosti jsou rázem zapomenuty. „Bojovali bychom tedy bok po boku. Možná jednou vezmu vás za slovo, můj pane.“

O co jemněji vzala jsem lady Violet za ruku, o to pevněji ona mou tiskne. Běžíme spolu, jako bychom byly rodné sestry, a na ten krátký okamžik snad i jsme. Dokonce se odhodlává pohlédnout Nicandrosovi do tváře, snad poprvé za celou tu dobu. Cítím, jak se mi na rtech objevuje pyšný úsměv, než jej opět opouštíme a běžíme ve stopách drahé Rhae.
Najednou se mě Violet pouští. Její kroky obrací se. Otáčím se za ní, abych zjistila, kam tak náhle směřuje. Sleduji ji: blíží se ke dvěma mně cizím mužům, jako by k nim byla přitahována nějakou nezemskou silou. Její tvář… Nikdy jsem ji tak ještě neviděla. Stejná dívka, kterou ještě před krátkými okamžiky docela objímal panenský stud, staví se jim do cesty. Opatrně ji následuji, ale stále se držím zpátky. Jeden z těch mužů hledí na ni, jako by byla zjevením. V jeho očích je něco, co mi říká, že kdyby mohl, vyjme své srdce, by jí mohlo kráčet v ústrety.
Jeho pohled stačí k tomu, aby mi zrak zastřely slzy. Rychle je zaháním, nepřipravena odhalit je světu. To už u nich stojí moje paní a spolu s ní i já přistupuji blíže. Promlouvá a z její řeči ihned vyrozumím, že stojím před naším hostitelem. Zdvořile se na něj usmívám, ale svou pozornost rychle přesouvám k jeho zatím nepředstavenému příteli, abych ho a Violet nerušila: to, co mezi nimi nacházím, zdá se mi příliš křehké, než abych nějak zasahovala. Moci to spatřit, byť na tak krátkou chvíli… Nemyslím, že kdy dokáži zapomenout.
Nabízím tak svou ruku jeho příteli, zatímco si jej pozorně prohlížím. „Osudový den, nemyslíte?“

Nečekané shledání

Falmaar, Citadela, královské zahrady
Středa 7. července, pravé poledne, slunečno, horko, jemný vánek
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros, Mathieu de Croix, Rafaelo di Orisi

Nicandrosova nabídka mne nemůže nepřekvapit. Skutečně se zdá, že si Vanessinu výzvu, aby se neskláněl před dvorskými zvyky, vzal k srdci. Zvedám k němu pohled a mezi obočím se mi rýsují drobné vrásky, jak se snažím přijít s odpovědí. Nakonec se usmívám. „Něco takového bych po vás nemohla žádat, můj pane,“ začnu, „už jen protože by to byla marná snaha. Vždyť ani netuším, jak vaše sestra vypadá, žádná z nás to neví – jak bych ji poznala? Snad kdybychom my na ramena vzaly vás. Ale bojím se, že na to nemáme dost síly. Nerada bych, aby si lady Vanessa musela o vaše zdraví dělat opravdické starosti. A ještě více by mne mrzelo, kdybychom vás k sestře dovedly potlučeného z toho docela jistého pádu. Jistě by si o nás nepomyslela nic hezkého. Jste ale velice laskavý, děkuji.“
A pak už běžíme, z čistého rozmaru, dnes žádná z nás před ničím neutíká, jsme jen dívky běžící vstříc další. A dívčí smích nás provází – poznovu otáčím se přes rameno: ruku v ruce mne následují. Nicandros běží za námi; musím přemýšlet, jak často něco takového asi dělá, kolik příležitostí v životě měl, aby běžel jen tak pro radost, ne s jasně daným účelem nebo jako součást nějakého tréninku? Co když je měl, ale nikdy jej nenapadlo je využít? A co když se mu to protiví?
Tu nemohu si pomoci: otáčím se k nim všem celá a očima vyhledávám jeho tvář, abych se ujistila, že ten rozmar není mu na obtíž. Jediný pohled stačí k tomu, aby všechny mé myšlenky utichly.
Je ticho. Skutečné ticho, jak si vzápětí uvědomuji. Rychle se rozhlížím po Vanesse s Violet. Vanessu nacházím snadno a Violet je pouhých pár kroků před ní. Blíží se ke dvěma mužům a… Náhle bych se nejraději schovala za nedaleký růžový keř, jen abych jim dopřála trochu soukromí. Jenže to nemohu, ani si nejsem jistá, zda by si Violet něco takového přála. A tak se k nim opatrně, ale stále radostně přibližuji. Až se mnou se odhodlává i Vanessa.
Zbytky hravosti z naší cesty trávou nedokáži jen tak setřást. „Mathieu,“ oslovuji jej s nepředstíraným překvapením, když se mezi ním a Violet rozhostí ticho, „jak to, že jste zde, když my chtěly přijít za vámi?“ Prohlížím si muže, jenž básníka doprovází. Nemohu se při pohledu na něj ubránit úsměvu, v koutku duše totiž doufám, že on je tím mužem, jenž otřásl bytím drahé Naerys: v mých představách měl zrovna takový knír a stěží by bylo něco dokonalejšího než potkat společně ty, kteří tak výrazné změny v kvetoucích srdcích mých nejdražších zapříčinili.
„Velice ráda vás ovšem vidím, ale…“ Hlavou mi probleskne strašná myšlenka. Úplně jsem zapomněla na čas. Copak mohl tak rychle uplynout, aniž bych si toho všimla? Zděšení se mi jasně zračí ve tváři, brzy však jej nahrazuje výraz provinění a smutku. „My meškáme, není-liž pravda?“ ptám se docela tiše. „Proto jste tady? Odpusťte mi, Mathieu, přísahám, že jsem na vás nezapomněla…“ Ale jako bych teď zapomínala na jiné. Obracím svou tvář Nicandrosovým směrem, abych i jej ujistila, že na něj myslím a vím, že je stále s námi. „A dovolte mi vás seznámit. Toto je Nicandros Talaros, jehož sestru právě hledáme, a po mém boku stojí lady Vanessa di Ripper. Baronet Mathieu de Croix, básník a hlavně přítel.“