Nitro

Falmaar, Citadela, Zahrady
Středa 7. července, pravé poledne, slunečno, horko, jemný vánek
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper,
Nicandros Talaros, Mathieu de Croix, Rafaelo di Orisi

Slunce blýsklo, všecko kvetlo
a já v slunná pole vyšel.
Do mé duše padlo světlo,
zevšad hlas jsem tichý slyšel.

Táhlo teplo mojí hrudí,
jako v létě v luzích bývá.
Cítím, v duši mé se budí
divný pták, jenž sladce zpívá!

Paní domu

Falmaar, Palác de Croix
Středa 7. července, dopoledne až poledne, slunečno, horko, jemný vánek
Silvia de Croix, služební

„Možná i něco rudého? Hetty, myslím, že je na čase přestat předstírat, že rudá není červená. Ušetří nám to spoustu toho drahocenného času, jehož ztráta by přivodila ubohému Foyemu vrásky. To přeci nechceme,“ zubím se vesele a nadzvedám se v peřinách na loktech, abych jí mohla pohlédnout do tváře. Myslím, že dnes by to přidělalo vrásky i jí, Mattovi a v neposlední řadě mně. Kvůli princeznám i kvůli Violet. Popravdě nevím, co z toho mě trápí víc. „A tohle tě nejspíš překvapí, ale docela dobře vím, jaké máme rodové barvy, netřeba je připomínat. Všechno ostatní v mém životě to zvládá dokonale.“ Vím, že to tak nemyslela, jen hlupák by přehlédl napětí v její tváři.
„Taky jsem nervózní,“ přiznávám, třebaže nerada. „Ani nevím, jestli víc z přítomnosti princezen, nebo té Mattovy Violet,“ mumlám a zvedám se z postele. „Bojím se totiž, že tentokrát je to docela vážné, Hetty. Kdybys ho jen u snídaně viděla…“ Potřásám hlavou a bosá přecházím k šatníku, zatímco si začínám rozvazovat šněrování na zádech. Jen co jej trochu povoluji, rukávy mi kloužou z ramen, zastavujíc se v polovině mých paží, jak se probírám šaty. Musím okouzlit. Nejen za náš rod, ale i za sebe samu, tím jsem si jistá.
Přistupuje ke mně Hetty a ještě šněrování povoluje, aby mi mohla pomoci z rukávů. Jednu po druhé jí nabízím své paže, hýbe mnou jako panenkou; volné ruce nedopřávám toho spočinout, prohlížím látky a přikládám jednu k druhé, doufám, že mi srovnání ulehčí rozhodování. Ve chvíli, kdy se mi na rtech konečně objevuje spokojený úsměv, už tam stojím jen v lehkém prádle. Otáčím se ke své komorné a přikládám si šaty k tělu. „Co myslíš?“ táži se, aniž bych skutečně toužila po odpovědi. Jsou docela jednoduché, nechci působit jako někdo, kdo se snaží až příliš: červené se silnými ramínky, černozlatým zdobením a zlatou podšívkou. Přesto se ale nedá říct, že by byly nevýrazné. Naopak si jsem jistá, že udělají dojem.
„Rychle, pomoz mi do nich,“ žádám ji. Přemýšlím, co o princeznách vlastně vím, ale záhy zjišťuji, že se musím obrátit spíše k vlastním představám než faktům. Hetty se mezitím začíná věnovat česání mých vlasů, které se rozhoduji nechat volněji než doposud. V mé mysli jsou princezny poněkud romanticky nejkřehčími stvořeními v celé říši, jistě to proto ocení mnohem více než nějaký přísný a přehnaně komplikovaný účes. A pokud ne, tak pro mě budou tak trochu zklamáním. A hádám, že i já pro ně. A Matt se dočista zblázní.

Ne, Silvie, jen klid. Na tvém účesu tenhle oběd nezávisí. Ani osud tvého bratra.
Nebo si to můžu alespoň namlouvat. A pevně tomu věřit. Koneckonců můj drahý bratříček tvrdí, že jsou princezny perfektně okouzlující! Pokud tomu tak je, musí být zrovna takové, jak si je představuji! Možná bych našla ve svém srdci sílu se nad nimi smilovat ještě v případě, že by byly jinak naprosto neuvěřitelně příšerné. Tuze ráda bych dnes viděla mnoho neuvěřitelných věcí a s ještě větší radostí bych jim uvěřila. A neuvěřitelně křehké i neuvěřitelně příšerné princezny na mne kvůli vlasům jistě nezanevřou, nemám se tedy čeho obávat.
Posílám Hetty za Foyem. Sama usedám před zrcadlo a chvíli na sebe hledím, než své šaty doplňuji náušnicemi s granáty a zlatým náhrdelníkem. Pár kapek parfému… a nakonec se rozhoduji vzít si s sebou lehký saténový svršek. Teď jej sotva využiji, ale pokud se oběd protáhne do večera, jak často bývá dobrým zvykem, alespoň nebudu muset hosty opouštět, udělá-li se chladněji.
Cítíc se připravena, tak, jak jen mohu být, vydávám se zkontrolovat přípravy. Vidím, že chodbami už procházejí hudebníci, o zábavu tak bude jistě postaráno. A z kuchyně již se line krásná vůně – při její návštěvě zjišťuji, co se na našem stole objeví: vidím husí jatýrka s fíkovou omáčkou, ostružinami, šťavnatými švestkami a šalvějí, která doprovází křehoučké pečivo s kořeněnými oleji na máčení, vidím sýry, šneky připravované na česneku a dobrém víně, gratin dauphinois, mušle, uzená masa a salát s plísňovým sýrem a vlašskými ořechy. Čeká nás i sladké: bude servírována hruška v červeném víně, dezert, na který si už teď myslím. Skutečně se překonávají. Nemohu si pomoci a uždibuji z jednoho z táců plátek sušené šunky.
Spokojená se přesouvám do přijímacího sálu, kde, poněkud zbytečně, když jsou Feye a Hetty se svou zodpovědností kolem, kontroluji jeho připravenost a čistotu. Chybí tomu jediná věc – sál potřebuje ještě více květin. S radostí bych pro ně došla sama, ale dnešek je tím posledním dnem, kdy bych si přála mít ruce od hlíny. Nechci se ani příliš vzdalovat, musím tady přeci čekat, abych mohla hosty uvítat. Vracím se tak do kuchyně, kde se snad přípravy již chýlí ke konci. Zcela nekompromisně z ní proto osvobozuji Mauria a posílám jej do zahrad s jasným příkazem: aby přinesl kousek zahrady k nám.

Odhodlaný vlk

Falmaar, Královské zahrady, Vyhlídka
Středa 7. července, poledne, slunečno
Xanthé Talaros, Raimundo de Troy

Zvláštní toužebné ticho nás obestře, když bok po boku kráčíme vzhůru k altánku. Jsem si jist, že je to dychtivostí, možná i chtivostí nás obou. Toužíme po sobě vzájemně, to chvění je až hmatatelné. Mírně se usměji, když má milá naprosto souzní s mým názorem ohledně hledání dvorních dam. Následně se rozmluví o svém bratru, to pak velmi pozorně naslouchám. Její bratr je teď hned po Xanthé pro mne nejdůležitějším člověkem na světě. Neboť on může být prvním stupněm, či první překážkou na cestě k mé lásce. Vypadá to být voják každým coulem, to by nemuselo být na škodu. Mezi vojáky jsem vyrostl, to prostředí je mi více než známé. Pro muže je inspiraci, pro mnohé ženy snem. Široce se usměji na svou milou. Máte zdá se vznešené charisma v rodině, jste takřka dokonalými sourozenci. Jen Nicandros je tvým zrcadlem ve světě mužském. Alespoň tak mi dle tvého vřelého popisu připadá. Charismatický, inspirativní velitel a indirská bohyně, jejíž krása, půvab a dychtivost mi bere dech. Mluví o něm velmi hezky, jistě mají pěkný vztah. To by mohlo hrát klíčovou roli v jeho naslouchání volání našich srdcí. Ta přirovnání k prostým lidským potěšením, mne vskutku nadchnou. Přímý, prostý, bez intrik. S tím by se mohlo dobře jednat, zvlášť když přesně takto jsem měl v úmyslu jej sám oslovit. Neunikne mi hořkosladký podtón, když zavadí Xanthé v řeči o svého otce. Budu se jí muset časem vyptat i na něj. Avšak vše popořadě, výzvy je třeba překonávat postupně jak přicházejí.

Z kopce rázem vyhlížím bratra jejího, ostřížím zrakem pátrám v zahradách pod námi. Vidno množství urozených dam i pánů. Žádný však nepřipomíná kapitána z Indiru. Na chvíli odtrhnu zrak svůj od záplavy květů a vonných keřů, bych na svou lásku pohlédl.

Právě zkoumá dlaní svou líbeznou sochu panny v altánu. Pak pohledy naše se střetnou. Něhu a dychtivost jiskrných uhlíků jejích zahalí náhle syrová šeď touhy očí mých. Nejraději bych jí jak vlk strhl přímo zde do trávy, a pomiloval ji horoucně, všem a všemu navzdory. Šaty její jako pápěří lehké hrubou silou roztrhal, a vnořil se do ní celý, po samý kořen bytí mého. Jak na mne hledí, burcuje srdce mé i krev mou, která vře. Však já té vášni nepovolím! Chci ji! Chci ji! Chci ji jako ženu svou! Jako matku dětí mých, jako Paní mého srdce i hradu. Po svatbě, která jistě přijde, pak týdny z postele nevylezeme. Nyní však je třeba odolat půvabu jejímu bezbřehému. Pro dobro naše, lásku naši, pro kupu zdravých dětí, jež mi v budoucnu povine. Pro slávu rodu mého, který takřka vymírá. Těžce usilovně odvrátím zrak svůj zas do zahrad od toho něžného, přesto syrového půvabu, jímž mne její řežavé uhlíky propalují.

Přivine se ku mne, a popis Nicandrose výstižně upřesní. Pocítím něžný dotek její. Věř mi lásko, poznáš ho! Šeptne mi takřka přímo do ucha. Konejšivý ten hlas milé mé dodá mi chybějících sil, bych sám utišil divokou šelmu v sobě, která jen podle pudů svých jednat chce. S ní po boku rozdrtím jakéhokoliv nepřítele, tím jsem si jist. Stále těsně při mne stojící, zvedne k tváři mé své jiskrné hřejivé oči. Skloním zrak svůj sivý k ní, plný lásky a tichého odhodlání. Doprovodím jej mírným úsměvem. Nechám ji dostatečně se okoupat v šedé mé tříšti vln příboje mořského. Svůj pohled šedý pak opět obrátím do zahrad. Či spíše někam nad ně, na luňáka, který právě nad nimi krouží. Můj hlas se poněkud zastří, neb můj rod není v pozici nejlepší. Mým úkolem je, abych to změnil. V Troy jsem z naší rodiny zůstal sám. Nechám tento holý fakt patřičně doznít. Má mladší sestra Francesca se podle přání otce provdala do rodu Deerhunter na sever, na panství poblíž Černého lesa v Andaru. Má teta Marianne zemřela před pár lety na vleklou nemoc. Otec našel smrt v bitvě s barbary, když jsem byl ještě hoch, a má matka jej následovala o několik měsíců později. Můj rod, mé jméno, vymírá. Na chvíli zmlknu s hořkostí na patře. Stisknu mimoděk dlaň její, a s nadějí v hlase pokračuji, již ve veselejším tónu. Proto hledám ženu, která mi porodí kupu dětí. Nehynoucí lásku dám tobě, když s mou vydatnou pomocí znovu oživíš rod knížat z Troy. Lásko má jediná! Na vyznání to můj pohled opět zanoří se do očí těch jejích jiskřivých. Pak opět stočím zrak svůj v zahrady, a dodám ještě něco ze svého života. Většinu života mne vychovával zbrojmistr z Troy, Rodrigo Alatriste y Tenorio, amiccoský grand a můj přední kapitán. Byl mi otcem, bratrem, a posléze i druhem ve zbrani. Je to osobitě syrový muž, čestný, mému rodu a mne věrný. Neznám lepšího! Nyní spravuje můj hrad i panství, zatímco já si tu našel ženu svého života. Tebe Xanthé! Můj pohled se rozzáří, stejně jako celá bytost moje.

cpt. Rodrigo Alatriste y Tenorio,
zbrojmistr troyský, více než přítel knížete Raimunda

Tři panny v zahradách

Falmaar, Citadela, střední Zahrady
Středa 7. července, pravé poledne,
slunečno, horko, jemný vánek,
Mathieu de Croix, Rafaelo di Orisi,
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon,
Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros

Už od té doby co jsem dnes opustil náš palác jsem jako na trní. Podivné zadumání hluboké mne ovládá. Před společností Vévody i před Princeznou Naerys jsem se alespoň trochu rozsvítil, jak bývá mým zvykem. Jakmile však s Rafaelem samotní zůstaneme ve středu zahrad, opět se má melancholie vrátí. Dokonce ani krásy zahrad královských, či kol procházejících dam mne nerozptýlí. Zeman z Orisi bývá povětšinou hybatelem zábavy, záhy však vycítí mé rozpoložení. Až na pár vět nucené konverzace vládne mezi námi mlčení. Jsem mu skutečně vděčný, za to hojivé ticho. Rafaelo se se zájmem rozhlíží zahradami, hledajíc dvorní dámy princezny Naerys. Možná i odměnu z té malé soutěže sobě již vymyslel. Já se naproti tomu snažím dát jakž takž dohromady. Jsem přesvědčen, že pokud je mi souzeno dvorní dámy najít, pak je tedy najdu, bez ohledu na snahy jiných.

Přemýšlím o včerejší noci v zahradách, o básni, o půvabné tmavovlásce. Ty verše jsem napsal za noci pod lampou v osamění zahrad. Byl to jen zachycený pocit, jakási ozvěna Violet, která si jakýmsi zázrakem našla cestu ku mne. Sám jsem pořádně netušil proč volím právě ta slova, která na list papíru mi sama padala. Poslal jsem ty verše po Cleonovi oběma dámám. Přesvědčen, že má slova bezpečně si najdou svůj cíl pokud jsou pravdou nezkalenou, totiž Violet samu. Dívku, která jakousi zvláštní mocí má klíče k mému nejhlubšímu nitru. Možná ani ona sama to neví, já však cítím to! Už od té doby, kdy jsem jí, i oběma Princeznám recitoval zde v zahradách básně. Každé po jedné. Přirovnal jsem jí tehdy verši ku skřivánku, nejmenšímu z polních ptáčků, co navzdory osudu a drobnosti své, nejvýše k nebesům vzlétnout dokáže, a nejlíbezněji zpívá.

Skřivánek vyletěl vysoko
nad pole a lučiny v květu
a zmizel v modru nebeském,
jak zapad’ by do jiných světů.

Jen jeho píseň s blankytu
šveholí, zvoní a jásá,
a padá v zem, jak s jabloně
perličky rosy když střásá.

Skřivánku, ptáčku, zpěváčku,
jak letíš v nebeskou dáli,
rci, kde v tom malém hrdélku,
ty všechny písně se vzaly?

Nevzaly se mi v hrdélku,
ony mi v srdéčku pučí,
tam rostou jako v poli květ,
jak čistý potůček zvučí.

A letím s nimi od země
vysoko, jak jenom mohu,
by dolů lidem zpívaly
a vzhůru nesly se k Bohu.

Mírně se sám pro sebe usměji, když na to vzpomínám. Náhle jakoby sama Violet kráčela mi poboku, a naplnila mou sklíčenost svou tichou přítomností, plnou milosti. Jak kdyby mne objala, a lehkým dotekem svých štíhlých dlaní jemným pohybem po čele mém všechny mé starosti rázem odvála kamsi do zapomnění.

Celý náhle ožiji. V radostné přítomnosti nejúžasnější ženy, které byl z jakéhosi tajemného vyššího úradku dán klíč k mému srdci. Nevím proč zrovna jí, a pátrat po tom nehodlám. Stačí mi, že je právě teď v mých představách, v mé blízkosti. Dokonce ji slyším, směje se dovádivě a zvonivě vesele.

Ale co to? Ten smích je skutečný! Poznal bych ho mezi všemi! S nadějí pohled svůj živě hnědý stočím tím směrem. A skutečně! Vidím Rhae, jak uhání rozpustile bosky zahradami, otáčí se laškovně. V závěsu za ní její dvorní dáma Vanessa, a spolu s ní Violet! Za nimi se objeví jakýsi urostlý kapitán z jihu, kterého neznám. Mlčky, a naléhavě uchopím Rafaela za paži. S gestem zřejmým položím ukazováček před svá ústa. Nechci být alespoň chvíli prozrazen. Rád bych se pásl nad rozverností všech těch dívek, i toho okamžiku. Možná z toho i časem nějaká báseň ve mne vzklíčí. Violetina bezprostřední radost mne zalije něhou, a v okamžiku spláchne všechny mé obavy. Kde je teď má drahá sestřička se svou často nevymáchanou hubinkou? Kde je má úzkost, že slovem uháhleným, či pohledem nevhodným zaplaším ženu svého života? Kde jsou všechny ty mé románky se služkami, květinářkami a lazebnicemi? V tom jediném pohledu zmizely ze světa, i z mé mysli. Ať už se stane cokoliv, Violet je skutečná! Mým jediným přáním je, aby byla šťastná. Pak budu šťasten i já. Asi jí miluji... láskou kterou jsem ještě nepoznal. Láskou přející a nesobeckou. Je, a provždy bude mou múzou.

Už teď vím, že o ní budu psát verše do konce svého života.

Na prsou svých nech snít mne zas
ten krásný žití sen,
a kane-li mi slza z řas,
ó nech ji kanout jen!

To v květu z noci ovzduší
je rosná krůpěje —
zář očí tvých ji osuší,
jak jen se usměje.

Ó sviť mi zrak tvůj slunečný
na dlouhý, blahý den,
ať štěstí klam je bezděčný,
ať pravda — neb jen sen!

Josef Václav Sládek
Skřivánek
Na prsou svých nech snít mne zas
Sluncem a stínem

Bosí a bezprostřední

Falmaar, Citadela, Zahrady
Středa 7. července, poledne,
slunečno, horko, jemný vánek
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon,
Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros

Široký úsměv lady Vanessy mne zahrne jako příval těžké jízdy pohltí osamělého bojovníka. Úplně se v něm ztratím. Tahle ženská má neskutečnou sílu! To mne překvapuje, je opravdu odzbrojující. Řekněte, máte raději muže odzbrojené, nebo v plné síle? Pokračuji upřímně, jak jsem začal. Zřejmě jí těší, když má navrch. To však neznamená, že by nedokázala ocenit pevnou ruku, či stisk. Je vzrušující, to bezpochyby. Také doufám, leč musel bych vás těšit jen sám sebou, neb přetvařovat se nemám v povaze. Ani kvůli úsměvu krásných dam. Dodám neokázale, s mírným úsměvem. Starost o mé zdraví? Vždyť jsem zdráv jak tuřín. "Upřímnost vám totiž svědčí." Náhle se doslova dere svým pohledem do očí mých. Vpíjí se do nich, snoubí se s nimi. Jak to říkala? Pozřu tě celého, nepustím nic? Možná už to začalo, tedy alespoň mám ten pocit. S jejími šedozelenými zraky nesoupeřím, jen oči mé hnědé zazáří zvláštním leskem. Ten pohled můj hladí medově táhle i lehce drásá zároveň. To ano, to máte pravdu. Jsem vám vděčný, že mi dopřáváte být sám sebou, dvoru navzdory. Vyznám uvolněně, živě, a na přímo. Skutečně mne vytváří prostor, kde mohu naplno rozvinout svou sílu a energii. A to mi dělá dobře, proč to nepřiznat.

"Prosím, nepřestávejte." Její hlas zní sladce naléhavě, úpěnlivě. V dalších slovech osvědčí svou touhu bojovat raději při obraně hradu svého, než velet. Opět se usmívá, na mne. Dokonale mate mou mysl, a já se nebráním, líbí se mi to. Však to neznamená, že bych nekonal. Když škádlivě nastíní, že by další mé rady žádala, kdybych poblíž byl. Vyhrknu rázně a rozhodně. Být nablízku, sám bych se obrany hradu vašeho ujal, pokud by jste o to požádala. Mám bojovnou náladu, a vidno že slova svá myslím opravdově. Síla ducha mého i svalů mých zaskví se ve slunci, jež ku svému vrcholu se blíží. Až někdy půjdu zápasit do arény, měl bych si vzít lady Van sebou, dokáže mne zdá se řádně nabudit k boji, či k jiným výzvám. Odpojí se, a já zjišťuji, že rázem mi chybí. Ona sama, její úsměv i ta možnost moci s někým mluvit jak jsem zvyklý, přímou řečí, bez kliček a zbytečných kudrlin.

Cítím jak jsem Vanessou v dobrém rozvášněn, a záměrně to jasné pulsování nitra i těla mého ku Princezně otáčím jak žhnoucí slunce. Rhae je tak éterická, snad jako zvídavá rusalka. Jen má drobná bezprostřednost žene jí červeň do tváří. Však nezapomněl jsem setkání naše na terase, jak blížila se ku mne, neznámému. To zvědavost jí hnala, všemu navzdory. Tak rád bych jí část své síly předal. Snad jí i objal, kdyby si to přála. Možná, že dvorní její dáma mne rozpálila záměrně, bych prohřál její Paní svým živoucím teplem a vřelostí. Zprvu obávám se, že hicuji příliš, ale něco mi říká, že Princezna se nebojí, ani kdybych jak skutečné slunce zářil, necukla by. Širokým upřímným úsměvem Rhae obejmu. Přijímám její střevíčky s úsměvem, a jsa už dávno bos nasleduji tu luční vílku. Je tak štíhlá, drobná, lehoučká jak pírko. Nevím co mne to napadne, ale když vyzývá nás k usilovnému hledání mé sestry, na kterou jsem skoro zapomněl v přítomnosti zdejších dam půvabných. Navrhnu: Mohl bych vás zdvihnout, na rameno své posadit, by rozhlédnout po zahradách z výšky jste se mohla. Princezno Rhae. Stačí to přání vyjevit vojáku svému, on jej vykoná. Rád bych jí do výše zvedl silou svých paží. Snad proto, že tak drobná je, snad pro její bezprostřednost skrytou. V té chvíli mne dámy další předběhnou, také bosky. Vanessa kol mé paže ovine se laškovně, i kolem svalu jejího. Pak zas pouští se, a prchá za paní svou. Nechám je všechny popoběhnout, a kochám se tím půvabným pohledem. Tak bosý rozběhnu se též, za nimi.

Síla přírody

Falmaar, Královské zahrady, Malinové zákoutí
Středa 7. července, poledne, překrásný letní teplý den,
Garlan Amadee de Raell, Naerys Ondoryon,
okrajově panoš Cleon

Princeznin pohled fialkový drží oči mé modrošedé, a zároveň mne celého objímá. Mám pocit, že padám do záplavy těch šeříků omamných. Ztrácím pojem o čase a prostoru, a sytá vůně těch fialových květových hroznů mne celého opanuje. Tak na mne působí osobnost překrásné Naerys. Její oči září spokojeností, a moje též. Když otec před několika týdny sem mne vysílal z Lyonessu, mluvil o spanilé princezně se stříbrnými vlasy. Jak ostudně strohý popis tak přepůvabné dívky, která již ženskými křivkami se honosí, ač nevědomky. Ona je prostě úchvatná, přežádoucí, neskutečná. Kde je ten básník Mathieu? Zlatem vyvážím každé slovo, které dokáže opsat to, co nyní z Naerys cítím. Jenže. Jenže, jak by baronet popsat mohl, co cítím a vidím teď já? Nevidí přeci očima mýma, a srdce jeho tluče jiným tlukotem, a pro jinou ženu.

Když mé prsty dotknou se rtů jejích, tu zachvěje se jak mladá břízka v silném náporu nečekaného větru. Panenský strach i ženská touha po mužském doteku objeví se náhle v jejích očích. Ty dvě živoucí fialky zračí náhle celý zástup protichůdných chvění. V jednom z nich Naerys vychází vstříc mé hrubé dlani, aby jí ta polaskala její hebkou tvář. To se však nestane, to mé zraky viděly něco, co ještě není, ale snad časem bude. I já se lehce zachvěji při té představě. Jako statný dub, do něhož zatnula láska své ostří. Její srdce divoce tluče, prsa se dmou pod tenkou látkou fialkovou. Ač bráním se můj zrak padne na okamžik v dekolt její, a krev se ve mne rozbouří. Jsem rytíř, mnozí tvrdí že takřka dokonalý, ale jsem přese všechno také muž. Mé dlaně mne pálí, jak touží po možnosti dotknout se té dmoucí krásy. Však ovládnu se, s vypětím všech sil, a těžce zvednu zrak svůj zas v oči podmanivé její. Nejsem v tom sám, i její líce zahoří plamenem, ret svůj rudý zkousne. Líbal bych jí, kdybych mohl, líbal. Na rty, na šiji, na ramena, na prsa rytmicky se zdvíhající, líbal bych jí všude. Oblékl bych ji do svých horoucích polibků a doteků. Leč nemohu. Nejraději bych objal nějaký blízký strom, a tloukl do kmene toho mocného hlavou, z toho niterného přetlaku vášně své, ani to však nemohu.

Zdá se mi náhle, že sama příroda bojuje za mne můj nelehký boj pannu nevyplašit. To sama žena v ní vše panenské na okamžik zahání. Náhle nebojácně oči své zdvihne, v ty mé je sladce zaboří. Pak pohled šeříkový mne hladí a laská, dotýká se mne ve vlasech, na tváři, na ramenou, bere mé hrubé velké ruce do těch svých. Oči její mne doslova obejmou celého, zabalím se do omamné krásy šeříků těch. I ruce její štíhlé touží se mne dotknout, proto tak drtí látku šatů svých. Prsa dmou se jí, síla labutě z ní doslova burácí, pak pohled znovu lákavě k mým rtům stočí. Nemohu! NEMOHU! Nemohu více vzdorovat. Když ne teď, tak kdy? Mé ruce samovolně vyletí, a já jí obejmu. Horoucně, jemně, však pevně. Doslova zmizí v mé široké náruči. Má ústa ještě plná malinové vůně i šťávy se zastaví těsně před jejími. Vyšel jsem jí vstříc rozhodně, jen ona však může dokončit ten polibek, a rtů mých ochutnat, chce-li. Přísahal bych, že právě na to myslela.

Ať už polibek proběhl, či nikoliv. Následuje Vévodova reakce snad i provinilá. Případně lze zde post Garlana ukončit, a na další za Naerys již nereagovat.

Když jsem objetí uvolnil, prohlásím rozechvěle. Omlouvám se Princezno, podlehl jsem Vašemu půvabu. Odpusťte mi prosím. I mne srdce divoce tluče, dech mám rychlý, mělký. Když Naerys prchne do bezpečí keřů malinových, nepronásleduji ji. Mám co dělat sám se sebou, abych uklidnil rozbouřené tělo i emoce své. S díky příjmu dalších malin, a s radostným úsměvem milým přislíbení odměny vítězné. Vyzvání k dalšímu hledání dvorních dam stvrdím s úlevným pokývnutím. Ano! Ano, věnovat se společenským věcem! Tak bezpečí skýtajícím oproti krvi vroucí, jež mi v žilách právě koluje. Ano, je třeba pokračovat v hledání. Měkce dím, a raději nikterak najevo nedávám, po čem teď skutečně srdce mé touží.

Trávou

Falmaar, Citadela, královské zahrady
Středa 7. července, před polednem, slunečno, horko, jemný vánek
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Norman z Inn, Nicandros Talaros

Byla jsem dokonale spokojená s jeho nedokonalostí. Nic víc jsem nepotřebovala a ani nečekala. Lhala bych proto, kdybych tvrdila, že mě jeho reakce alespoň trochu nepřekvapuje. „Opravdu? Musím přiznat, že úsměv mi příliš lidí ještě nechválilo, děkuji vám. Pokud vás tak těší, musím doufat, že k němu budu mít dostatek důvodů,“ odpovídám, a když se ptá, s čím jsem si chtěla dělat vlastně starosti, opravdu se nemohu úsměvu zbavit. „O nic menšího než o vaše zdraví, můj pane. Snad jsem nabyla dojmu, že vám falmaarský vzduch nedělá dobře – a kdybyste se za svá slova omlouval, nejspíš bych ho nabyla znovu. Upřímnost vám totiž svědčí.“ Vyhledávám jeho oči a vpíjím se do nich. „Ať už vám z jazyka kane hořké nebo sladké. Věřte, že u dvora jsou takové okamžiky velice vzácné. Dvorským zvykům už teď vzdorujete. Prosím, nepřestávejte.“
A poznovu mě nutí k úsměvu. „Pro své vlastní dobro? Pro to bych se neobtěžovala vojákům velet. Mé talenty leží jinde. A pro dobro ostatních obyvatel mého hradu bych jim snad raději vyjela po boku pod velením někoho jiného, nebylo-li by skutečně jiného řešení než střetu. Kromě toho,“ poznamenávám ještě škádlivě, „vy mluvíte o dobrém veliteli. Musíte uznat, že to nebyl případ, který jsem zmiňovala. Přesto… Pokud nebude zbytí, budu na vaši radu myslet, to vám slibuji. A pokud byste se v té době potřeby náhodou ocitl poblíž, vězte, že se nikdy nebudu bát požádat vás o další.“

Lady Violet se nijak nesnaží skrýt city, které ke svému příteli chová. Kdyby se o to pokusila, bylo by to zcela zbytečné. Laskavě se na ni usmívám. Teď, když je z jeho dosahu, zdá se náhle bez jeho pevné opory měkčí, ale o nic slabší. Jak by také mohla, když jsou to tvrdé látky, které bývají o tolik křehčí a snadněji se lámou? Zlehka našlapuje trávou. A když ji tak vidím, poddajnou a silnou, jsem náhle přesvědčená, že do ní musí být její přítel alespoň malou částí svého bytí zamilovaný.
Potvrzuje mi mé další domněnky o tom, jak moc jí připomíná domov. Proti své vůli se usmívám. Pohled nekloním, ač bych třeba chtěla. „Musí se vám tedy po Augaru stýskat…“ konstatuji. „Jednou mi o něm budete muset podrobněji vyprávět.“ Doufám, že nebude. Alespoň ne o svém domovu. Barvité líčení o krásách krajiny si ve správný moment vyslechnu s velkou radostí a obdivem. „Třeba po něm zatoužím,“ dodávám upřímně.
Prve váhá, ale vidím na ní, jak moc po tom touží. Když vysloví svůj požadavek, tiše se zasměji. „To bych nikdy nemohla, lady Violet. Bylo by kruté vás k tomu navést a pak vás nepodpořit.“ A já k ní krutá zkrátka být nechci. Jdu jí tedy příkladem, zouvám se a dovoluji svým chodidlům pocítit dotyk sametově hebké trávy.
Lady Rhae nás vybízí k hledání Nicandrosovy ztracené sestry, zjevně si užívajíc svobody, jež jí dopřává. Vyměňuji si s lady Violet krátký pohled, a jak jsem ji doposud jemně vedla za paži, beru nyní její dlaň do své a vydávám se svižně ve stopách své paní. Nesvírám Violetinu ruku zrovna pevně, není třeba příliš k tomu, by se mohla vysmeknout, kdyby jí můj dotyk nebyl příjemný.
Procházíme kolem toho, jenž mezi nás zabloudil. Jen krátce, na krok či dva, omotávám paži hravě kolem jeho rámě. „Jste pozadu,“ upozorňuji jej, než se ho zase pouštím a popobíhám za lady Rhae, zanechávajíc ho za námi.

Nerozvitá, blíženci a němý básník

Falmaar, Královské zahrady
Středa 7. července, poledne,
překrásný letní horký den,
Rafaelo di Orisi, Mathieu de Croix,
okraj. Garlan Amadee de Raell, Naerys Ondoryon,
Raimundo de Troy, Xanthé Talaros

Velmi nenuceně s přirozenou grácií uzme si Vévoda Garlan princeznu Naerys pro sebe. Až jsem se musel pro sebe potutelně zasmát, jak bravurně to provedl. Když mne včera v pozdním večeru najímal vypadal dosti ztracený, ale zřejmě umí být i kreativní, když mu jde o něco opravdu důležitého. To je dobré vědět. O tom, že je Princezna Naerys kus ženské, nepochybuje jistě žádný z nás. Snažím se nebýt příliš na očích, a na tu nadpozemskou krásku pokud možno otevřeně nezírat. I když pokochat své oko hladové musím nechat. Byla by totiž věčná škoda, nepopást se na ní pohledem znalce skutečné ženské krásy a půvabu, kterým ve vší skromnosti samozřejmě jsem.

Princezna je líbezná, zábavná, plachá, a značně nejistá v tak velké společnosti. Snaží se to nedávat najevo, ale mému zkušenému oku to neunikne, stejně jako zřejmý zájem mého zaměstnavatele s ní být naprosto o samotě. Tomu ve vůbec nedivím, který muž by s ní nechtěl být sám? Asi jen já. A to jen proto, že pro můj pokročilý vytříbený způsob komunikace ještě není dost otevřená, rozvitá. Ne, že bych nebyl schopen být cudný, bych tu panenskou plachost nevylekal, ale nebavilo by mne to. Tedy zatím přistupuji k princezně jako ku krásnému uměleckému dílu. Snad jak k soše Panny, jež je obestřena mnohými pavučinami obav, zastřena listy nejistot. Počkám raději, až ty zábrany někdo odstraní. Vévoda zdá se být k tomu více než schopný. Do té doby budu jako tři pragmatické opičky, co nevidí, neslyší a nejsou tady.

Takže se kochám jejími půvaby tiše skrytě, a jen když se dívá jinam. Vůbec nepodceňuji její panenskou intuici, jistě je i skrytý pohled schopna cítit. Tu a tam tedy matu okolí drobnými větami naprosto tuctové konverzace, která mé dobře utajené pohledy zametá, jak lišák své stopy svým ocasem. Pokud ucítí ze mne jen jakési neurčité chvění, svou hru jsem odehrál více než dobře. Ne, nejsem blázen, abych vůbec někdy zkoušel svést tuto půvabnou laň, jen si prostě rád hraju. Navíc mám svou hlavu rád tam kde je, a přátelům do zelí většinou nelezu.

Poté co učiním patřičně úklony zmizím i s básníkem v zahradách, bychom hledali princezniny dvorní dámy. Ještě pohledem vyprovázím knížete z Troy a lady Xanthé, než se mi úplně ztratí v zeleni. Co se událo mezi tímto párem, to snad ve mne až budí závist. Tedy nikoliv škodolibou, spíše přející. Raimundo působí dramaticky a sveřepě, surově sveřepě. Toho rozhodně chci za přítele! Ten jeho majetnický vlčí pohled u zahradního stolku nikdy nezapomenu. Jsem mistr kordu i soubojů, ale proti někomu takovému bych stát nechtěl, zato bych jej rád viděl po svém boku, kdyby mi šlo do tuhého. V tom pohledu bylo vidět odhodlání postavit se každému, bez ohledu na důsledky. Úplně mne proběhl mráz po zádech. Kupodivu byl to Vévoda, kdo jej dokázal trochu zkrotit. A pak samozřejmě bohyně Xanthé. Bože! Co mezi nimi proběhlo bylo něco neskutečného! Něco, co někde hluboko v sobě bych také rád potkal na svých cestách světem i životem, dříve než zemřu. Vím, že to bude jiné, jako i já jsem jiný. Ale chtěl bych potkat ženu, co ve mne něco takového dokáže odpálit, a já v ní. Pak je pohltí zahrady, a má pozornost se zas obrátí k baronetu z Croix.

Brilantně té dvojici Garlan zajistil soukromí. Obdivuji muže, co zvládne jednou větou vyřešit více úkolů najednou, a ještě to učiní tak lehce a nenuceně. Vévoda mne jistě ještě mnohdy překvapí, a možná nejen mne. Zatím mi platí, ale cítím k němu sympatie, skoro až přátelské. Naštěstí nemám problém si nechat od svých přátel za služby platit, takže v tom žádný rozpor není a nebude.

Čekal bych, že básník Mathieu, muž květnatých slov, bude samý hovor a samý smích. Ale není tomu tak. Zkusím mu nadhodit pár konverzačních vějiček, zdá se však, že ho něco trápí. Je napjatý, a duchem poněkud nepřítomný. Nechci vyzvídat. Jsem sice mužem konverzace, ale umím i mlčet, když je toho potřeba. Tedy jdeme zahradami v tichosti, hledáme dvorní dámy, přičemž baronet kráčí povětšinou zamyšlen. Tu a tam padne nějaká neutrální věta, jen aby se něco řeklo. Královské zahrady jsou překrásné, takže mi to nevadí. Promýšlím si další program, který bych mohl Vévodovi navrhnout. Zdá se, že projížďka na koních za městem ho zaujala. Taky uvažuji, o jakou výhru bych si řekl, kdybych to byl náhodou já, kdo dámy najde první. Ušlechtilý lyonesský hřebec by mi asi přišel velmi vhod. Abych mu vyšel vstříc, zvědavě nahlížím do všech koutů zahrad, zda někde hledané panny nespatřím. Jeden nikdy neví, kde se na něj štěstí usměje.

Do dna si tú radosť vychutnám

Horečné přípravy

Falmaar, Palác de Croix
Středa 7. července, dopoledne, slunečno
Silvia de Croix, služebná Hetty,
Majordomus Foye a služebnictvo

V paláci de Croix to tepe životem už od časného rána. Věci se daly do pohybu hned jak si Majordomus Foye při snídani přečetl vzkaz mladého pána, že ten budižkničemu pozval na dnešní oběd tucet hostí, včetně členů královské rodiny. Foye se málem udusil vajíčkem natvrdo, když si uvědomil co všechno to pro něj znamená. V té době Mathieu a Silvia ještě spali. Majordomus chvatně dosnídal, a vzápětí uvedl služebnictvo do plné bojové pohotovosti.

Kuchař Crystof se pustil do práce, kuchta Vilma dobře rostlá rázná prostá čtyřicátnice spolu s kočím Conrádem vyrazili na trh na velký nákup s nákladní bryčkou. Místo kuchty v kuchyni musela zastoupit děvečka Haryna. Ku škrábání brambor byl zahnán dokonce i věčně bujarý zahradník Mariusz, díky své veselé povaze to snáší dobře, konečně Haryna vypadá mezi kotlíky více než dobře. Kuchyni vládne rukou pevnou Crystof, dokonce ani Foye si netroufne jej v této napjaté chvíli nějak korigovat, jen mu dodává dostatek pracovitých rukou.

služka Haryna

Když najal před pár dny mladý pán novou služku, Foye formálně protestoval. S tím, že jeho otci bude toto hlásit. Krásná mladá děvčata byla z dosahu básníka záměrně vzdalována, dle přání barona Guillaume de Croix. To proto, aby se syn jeho a dědic více věnoval věcem důležitým, než jen mladým služtičkám. Baron toliko tím opatřením nebrání, aby jeho synu občas nějaká žena z lidu zahřála postel. Svým způsobem je to lepší a bezpečnější, než aby Mathieu navštěvoval vykřičené domy. Chce jen svého syna pohnout k tomu, aby přistupoval více zodpovědněji ku svým úkolům dědice slavného rodu, a příliš se u toho nerozptyloval. Majordomus má tedy naprosto jasno, proč byla angažována zrovna tato překrásná rusovláska.

Nutno však říci, že teď je Foye více než rád, že tu Harynu má. Ukázala se velmi pracovitou, a vděčnou za svou novou práci. Poté co obstarala snídani na terase, sama ihned se přihlásila do dění v kuchyni. Francois Foye je zkušený muž, přítomnost nové služky jistě svému chlebodárci nahlásit musí. Ještě se však nerozhodl, jak celou tu situaci podá. Haryna je opravdu pracovitá a velmi milá takovým tichým způsobem. V každém případě nyní je její přítomnost neocenitelná, to je Foyemu naprosto jasné. Není tedy vyloučeno, že tato dívka měděných vlasů zde zůstane natrvalo, ve službě.

Hetty byla zapojena do přípravy přijímacího sálu, servírování nádobí, leštění skleněných pohárů, a podobně. Její perfekce a akurátnost se jí k tomu nesmírně hodí. Práce však je tolik, že se do přípravy hostiny musí zapojit i sám Majordomus. Spolu s Hetty tedy připravují přijímací salón. Pak jí posílá k paní Silvii proto, aby jí pomohla s garderóbou. Přitom klade tmavovlásce na srdce, aby se co nejdříve vrátila mu opět pomoci. Tedy, aby to fintění paní domu netrvalo hodiny. Francois při servírování zůstane sám.

Silviina komorná Hetty

Hetty klidně sleduje počínání své paní, její řeč, i to jak se válí na posteli. Jak může být tak nezodpovědná? Mají přijít princezny! A já je budu obsluhovat, můžu zazářit, opravdu zazářit, nebo se dokonale ztrapnit, když nebude vše připraveno jak má. Jen ať mne oblékne do svých šatů. Já budu dokonalá! Já ano! Proč si urození svého postavení a výsad naprosto neváží? Já bych byla naprosto skvělá, protože vím co chci! Jistě přijdou i krásní rytíři a vznešení pánové, určitě bych je okouzlila, snad i některý by si mne vzal na svůj hrad, a já bych už nikdy nemusela uklízet ten její hrozný nepořádek, který snad vytváří jen pro svou zábavu. Komorná se trochu zasní, pak přemýšlí zaujatě, zatímco Silvia zkopává střevíčky kamsi.

Foye naléhal, abych se vrátila k přípravám hostiny co možná nejdříve, Má Paní. Říká, zatímco sbírá střevíčky, a zcela automaticky je rovná před postelí. Možná i něco rudého. Rudá a černá jsou přec barvy vašeho rodu. Vlastně i bílá, ačkoliv samotná rudá se k vám hodí asi nejvíce. Bylo by jistě vhodné, aby Paní domu barvou šatů citlivě a nenásilně reprezentovala svůj rod při takové vzácné příležitosti. A Majordomus bude rudý vzteky, jestli se nevrátím včas.

Kolem desáté se vrací Vilma a Conrád z trhů, kuchta rázem posiluje energicky osazenstvo kuchyně. Podkoní zaopatří koně, a počne pracovat na venkovním úklidu paláce. Haryna zůstává v kuchyni až do poledne, aby se pak mohla rychle okoupat a převléci, neboť s Hetty budou obsluhovat hosty pod přísnou taktovkou majordoma.