Překvap mne! Ohrom! Ale v dobrém, prosím tě.
Věnuji Mattovi co nejjistější úsměv a pak sleduji, jak odchází. Jsem v hajzlu. Že budu okouzlující společností a neudělám nic, čím bych jeho hosty mohla odradit? To byla pěkná volovina, co jsem řekla. Ale copak jsem mu mohla povědět cokoliv jiného, té duši ubohé, trýzněné?
Dolévám si do sklenice víno a upíjím. Jak ráda bych ho vytrestala! Kolik různých způsobů mučení mě už teď napadá!
Jenže nemohu. I kdyby nebylo v nebezpečí bratrovo srdce, otec by nepřežil, kdybych rodině ztropila ostudu před členy královského rodu, a pokud ano, zcela jistě by mi to neodpustil. Nemám na výběr. Musím svůj slib Mattovi splnit. Nějak.
Už do sebe nedokáži dostat ani sousto, přesto zůstávám u stolu sedět. Zůstávám tam sedět, dokud si nejsem docela jistá, že je Matt už na cestě do Citadely. Teprve pak se zvedám a mířím dovnitř. Vím, že bych se měla začít připravovat, ale… Ale nemohu. Jsem na to příliš rozrušená. Také se mi nechce, ani trochu – a to je ten nejzávaznější důvod ze všech, každý by musel uznat, že s tím se přeci nedá nic dělat. A tak své kroky směřuji místo do své komnaty rovnou do tanečního sálu. Nespokojeně jej přejíždím pohledem a nakonec, s přesvědčením, že mě podobná veselá činnost uvolní, usedám ke clavicembalu.
Kýžené uvolnění se ale nedostavuje, místo toho přichází doslova úděsná myšlenka na to, že tu možná ještě dnes budu muset bavit hosty. Ve snaze tuto představu zahnat pokládám tvář na chladivou klaviaturu. Chaotické tóny rezonují sálem i mou hlavou. Jen na krátko zavírám oči. Ten prevít, ten zlosyn, ten mučitel nevinných sester…
Napřimuji se a zhluboka se nadechuji. Krátké odkašlání. „Sakra, sakra, sakraaa.“ Napůl si stěžuji do prázdna a napůl své nářky pěji. Moc bych si teď přála nemyslet. Hned bych byla méně nervózní. Rozkládám své prsty na klávesy a začínám hrát. Není přeci nemožné, abych princezny a Mattovu vyvolenou Violet skutečně okouzlila. Je to jen lehce nepravděpodobné. A právě proto bych měla věřit, že to dokáži, nepravděpodobnost mi totiž velice sluší. Pro sebe se usmívám.

„Jednou jsem tak přemýšlela,
co bych ještě pořídila.
Nic mimo můj dosah není,
tak u pána hledám pochopení.

Jednou, dvakrát vyšli jsme si
a já na to přišla přeci:
kdo neznáte pravou cenu,
nehledejte sobě ženu.

Že ruku jeho neuchopím,
že cizí jméno k němu tu dím,
hrubostí můj milý rozmar zve –
ach, já hloupá měla říci ne!

Lkal, že srdce jsem zle zlomila,
vtom chybu já svou spatřila:
srdce jsou přec na lámání!
Milí nejsou velcí páni!

Snáším to jen pro poznání,
bych varovati mohla dámy.
Nejsem známá pro své rady,
leč milí nejsou velcí páni!“

Z veselé melodie mne doslova vytrhuje příchod Hetty. Napadá mě, že mou píseň slyšel François a poslal ji za mnou. Z poloviny se k ní obracím. „Jak se ti to líbilo, Hetty?“ ptám se.
„Nepřišlo mi slušné poslouchat, má paní.“
„Tak to je mi tě opravdu líto. Hrála jsem naprosto příšerně!“ oznamuji jí nadšeně. „Ovšem s velkým citem a charakterem.“
Ve tváři se jí objevuje lehce pobavený úsměv, ale rychle mizí. „Tím si jsem jistá.“
Zvedám se ze svého místa a přecházím k ní. „Musíme jít, Hetty. Máme spoustu práce, určitě už ti pověděli, co strašného Mathieu provedl.“ Mou domněnku nepotvrzuje, ale ani nevyvrací. A já na to nečekám. Procházím kolem ní a svižně vyrážím do své komnaty. „Je velice důležité, abychom dnes všichni udělali ten nejlepší dojem. No, zejména já. Přiznávám, že by to bylo snazší, kdybych tě mohla jednoduše obléknout do svých šatů, ale Mathieu se zmínil, že přivede jednoho velice zajímavého chlapíka, a to přeci nemůžu promeškat. Kromě toho jsem poněkud nudně slíbila, že budu hodná.“ Jen co jsem uvnitř, vrhám se do peřin a pohlížím vzhůru. „Dobrá, ne přesně tohle, jen něco tomu velice blízkého.“ Skopávám z nohou střevíčky a přesouvám svůj pohled k Hetty. „Chce to něco červeného, nemyslíš?“

V altánu

Falmaar, Královské zahrady, Vyhlídka
Středa 7. července, poledne, slunečno
Xanthé Talaros, Raimundo de Troy

Jasná zář

Falmaar, Citadela, královské zahrady
Středa 7. července, před polednem, slunečno, horko, jemný vánek
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Norman z Inn, Nicandros Talaros

Nekráčíme zahradou příliš dlouho, když se Nicandros projevuje jako skutečně pozorný doprovod. Jeho slova přichází jako překvapení a jen podtrhují jeho exotičnost ve dvorských zahradách. Který z pánů zde by podporoval takovou nespoutanost? Snad jen můj strýček. A bratr – ne, ten jistě ne, Luke by jen velkoryse předstíral, že mne nevidí.
Překvapeně na něj pohlížím. Do tváří se mi hrne krev – jak snadno mě prokoukl! Zlehka se usmívám, ale ještě váhám. Vanessa navazuje na jejich předchozí rozhovor a já se jim stávám vděčnou posluchačkou. Vanessu poslouchám totiž velice ráda, zcela nezávisle na tom, o čem zrovna hovoří. Líbí se mi její hlas, líbí se mi od chvíle, kdy jsem jej poprvé slyšela nést něco, co se zdálo filosofií čistého nerozumu. Zalíbil se mi ještě víc, jakmile jsem poznala, co se za tím skrývá a jak jemně ten hlas dokáže vzduch rozechvět, mluví-li Vanessa v nestřežené chvíli vážně, nebo, ještě vzácněji, v těch okamžicích, kdy je ve své nejprostší ale jistě nejvznešenější formě prostě jen mladou ženou, ničím víc a ničím míň.
Už se zdá, že Nicandros můj názor nesdílí, i bych se bála, že se mu snad má dáma něčím protiví, ale nálada se mění tak rychle, že by bylo těžké zachytit ten střípek v běhu času. Povídá mu, že je nerudný, povídá mu to takovým tónem, až mám pocit, že přesně v to doufala. A najednou se oba uvolněně smějí, Nicandros dokonce celý září, jako by mu Vanessa dodala energii. Smích rozhodně není špatným začátkem přátelství. A pokud bychom se po dnešním dni už takto nikdy nesetkali, jistě by jejich mysli naplňoval dlouho poté, co ostatní vzpomínky překryje stín.
Slibuje mu, že si jeho radu vezme k srdci, ač ne zcela vážně; myslím, že je více sama bojovnicí, nežli velitelkou. V ten okamžik nás dochází Violet s Normanem z Inn, se kterým byla doposud ponořena do soukromého rozhovoru. Norman se s námi loučí: vyprovázím jej s nadějí, že si alespoň trochu odpočine před tím, než se k nám znovu připojí.
Nato se Vanessa přidává k Violet, aby jí dělala společnost, za což jí jsem vděčná, nerada bych totiž, aby se Violet cítila opuštěně nebo zanedbaně, zatímco se věnuji slunnému cizinci – září a teplem, jež z něj sálá, připomíná Daesaana, Pána světla, jednoho z bohů staré víry. Zlaté paprsky, které ráno zalily terasu, jako by se snažily upozornit nás na příchod tohoto muže.
Nejraději mám svit hvězd a přívětivou tvář měsíce, zdají se mi obvykle o tolik shovívavější. Copak slunci zůstane něco skryté? Je jasné, proč mne tak snadno prohlédl, a je jasné, že nemá smysl to dál skrývat. Rozhoduji se využít jeho předešlé nabídky. Vyklouzávám ze střevíčků a k mé radosti si všímám, že dámy činí zrovna tak. Těší mne a já nemohu jinak, než toho využít. Vesele se na již jediného muže mezi námi usmívám. „Když budete tak laskavý…“ Předávám mu své botky a o pár kroků popobíhám vpřed, jako bych se skutečně chystala k rozletu. Otáčím se ke svým společníkům a zejména Violet kynu, aby se ke mně přidala. „Pospěšte!“ volám na ně jemně. „Musíme ji najít!“

Spravný čas, místo i společnost

Falmaar, Královské zahrady,
Středa 7. července, pravé poledne,
překrásně, horko, mírný vánek
Naerys Ondoryon, Garlan Amadee de Raell

Je horký letní den, a k tomu pravé poledne. Ačkoliv vane mírný větřík, a kolem nás je zeleň, více než často osvěžená zahradními fontánami, i tak je skutečně teplo. Mám pocit, že čas skoro neběží, tak moc mi je s princeznou dobře. Ačkoliv oběd u básníka bude jistě vynikající, a v zajímavé společnosti, tak každým okamžikem po boku této úchvatné dívky, sílí ve mne touha poobědvat jen spolu s ní někde v zahradách. Její napětí částečně přechází i na mne, přestože jinak zářím klidem. Částečně kvůli mé přirozené povaze. Částečně proto, neboť jsem si naprosto jist, že jsem s tím pravým člověkem, na správném místě v ten nejlepší čas. Tohle poznání mne uvolňuje, a umožňuje abych i napětí Naerys v sebe pohlcoval, by pak bezpečně odešlo v půdu těchto zahrad. Vždy jsem miloval stromy, a jistým způsobem jsem jim i podoben, v tom jak mé tělo přirozeně a samovolně pracuje s emocemi a energií kolem mne. Jak košatý buk šířím nenásilně kolem sebe pokoj, mír a ochranu, přitom všem poskytuji i stín za horkého dne, pro nejisté laně i pro kohokoliv jiného, kdo se uchýlí do mé blízkosti.

Ano, byla by to hezká výhra. Odtuším s mírným vřelým úsměvem k princezně. Můj měkký pohled provází každý její krok, úsměv, nádech, výdech i všechna gesta. Bez jakéhokoliv nároku. Jak ty stromy kolem. Opíjím se její blízkostí, kupodivu její četné půvaby zastiňuje nitro a půvabný charakter. Tělo tak slouží duši, a i to mne těší. Vlastně bych nejraději nemluvil vůbec, jen se kochal její společností, to by mi ku štěstí naprosto stačilo. Ani se nesnažím to nějak skrývat, ale ani nemám potřebu jí lichotit. Mám pocit, že jí počínám milovat. Ten cit se nesnažím krotit, ani nějak uchopit, ani se tím neopájím. Proudí mnou jako svěží vánek, co si hrává s listy stromoví. Tím činí, že strom zpívá, stejně jako teď duše moje. Řekl bych, že můj pohled tento stav srdce mého nijak neskrývá, ale ani ho nekřičí do světa. Tento zvláštní stav nitra mi dodává netušeného klidu. Uvolněný mírný úsměv mé rty neopouští. Asi jsem dokonale šťastný, takovým tichým způsobem. Nechci nic zvláštního, jen být blízko Naerys. Teď, tady a s ní se nachází střed mého světa. A já v něm jsem, co může být lepšího?

Sladce, vášnivě, dojemně mne rukou svou štíhlou ukáže, kde ta pravá zahrada její je skryta. Chápavě na ní hledím, s laskavým úsměvem. Rád bych se stal součástí té podivuhodné tajemné zahrady, a tím i jejího srdce. Máte pravdu Princezno, zvlášť když ona lilie právě díky okolním zahradám svůj půvab naplňuje. Dalo by se říci, že ona i zahrady jsou jedno. V podstatě se zamyslím nahlas, zatímco se Naerys pod lichotkou mou půvabně zardí. Když se pak vyprávěním o okolní krajině nechám poněkud unést, doslova mne visí na rtech, a oči fialkové jí září nebývalým zájmem. Také touha objevit pro mne krásu zahrad občas v té záři probleskne. Zastydím se, že poměrně neuctivě jsem o jejích milovaných zahradách hovořil, vždyť to stejné jak bych hanil samo srdce její. Přitom ona přichází s něčím, co mi chybí. Cítím, jak mne chce dokázat, že zahrady krajinu okolní doplňují a s ní se snoubí. Zahrady a krajinu v mysli mé vystřídá Naerys a já sám. I princezna mne doplňuje, a snad i já ji.

Že starostlivosť a opatera v záhradách
môže konkurovať nespútanosti a divokosti.
Ba čo konkurovať, môže ju dopĺňať,
snúbiť sa s ňou
v jednom jedinom malebnom obraze.

Pak mi nabídne ukázat sladký kousek srdce jejího. Se zájmem upřímným jen přikývnu. Změní směr naší procházky, a náhle se rychle otočí mne tváří v tvář, až se naše těla dotknou. Jak zaujata je ochranou svých tajemství, zrychlený dech žene vzduch do plic jejích, a ňadra se jí mocně dmou. Celé mé tělo se napne, jak úpěnlivě se snažím jí neobejmout. Náhle mne ovlivní to, že vše je tak, jak má být, tedy nic nemůže být vykonáno špatně. Mé ruce automaticky vystřelí, a měkce jí uchopí na bocích, na těch nedostižných bocích. Snad proto, aby stabilita nás obou zůstala zachována. Nic poplašného neobjeví se v mých očích, dokonce je udržím v pohledu do jejích šeříkových, aniž by padly do tak lákavého bouřlivého dekoltu. Nevyzradím! Hlesnu celým svým bytím, zatímco ruce mé velké a hrubé neochotně opouštějí její oblé boky. Promiňte. Řeknu nepříliš přesvědčivě, neboť omluva ta jen z výchovy mé pramení, nikoliv ze srdce. V krku mi nějak rychle a podivně vyschlo. Po pár krocích uvádí mne na krásné podmanivé místo, kam jistojistě běžné návštěvy nevodí. Už ten samotný fakt mne vyznamenává, a já jsem si toho vědom. Úchvatné místo. Vyznám se upřímně, když rozhrne březový závoj. Musím se sehnout, a tak nelze přehlédnout její dokonalé pozadí, když mne uvádí do tajného kouta zahrad i srdce svého. Ve volném prostoru se opět narovnám do celé své mohutnosti, a zhluboka naberu malinový odér do svých nozder.

Všude je horko, vně i uvnitř mne, srdce mi stále ještě divoce buší, a vůně malin zralých i nezralých je doslova omamná. Nechám se unášet silou místa i okamžiku. Opět se vrací onen pokoj tak přinášející vjem. Vše je správně! Čas, místo i společnost. Nic co se děje, nemůže být v jakémkoliv nesouladu. Střed světa se nachází právě zde, nyní, a s Naerys. Ladně mne předbíhá, a vrhá se něžně na malinové keře. Jen stojím, dívám se, a nemohu se vynadívat. Stříbrné kadeře ji padají na odhalená ramena. Nedokážu si ani uvědomit v plné šíři, jak moc se mi zamlouvá, natož abych to dokázal popsat. Asi ji miluji, ba co víc cítím ji jako svou součást. Od teď kdykoliv budu jíst maliny, vrátím se sem. Do této chvíle, a uvidím Ji, jak horoucně sbírá ty rudé sladké plody... pro mne samého. Usmívám se, když sype mi ty bobulky do spojených dlaní. Letmo se opět dotkneme. Kupodivu nevěnuji tomu zvláštní pozornost. Je správný čas, to pravé místo. Jsme ve středu světa. Vše je dobré. Vše je součástí plánu Božího s našimi životy. Zde a teď nelze pochybit, v ničem. Pomalu jím tu čirou sladkost kus po kuse, a bez hlesu sleduji jak Naerys vychutnává maliny. Její plné rty rudnou do nebývalé krásy. Pečlivě fascinován sleduji každý pohyb těch líbezných rtů. Pak svůdně přivře spanilé své oči, by naplnila po okraj touhu svou po chuti omamné. Saje toužebně šťávu jejich, až do dna. CHCI BÝT MALINOU! křičí mé tělo, má mysl, má duše.

Když vzápětí opět zeširoka na mne hledí, zvědava jak mne plody sladkosti chutnají, mám pocit že padám načisto podmaněn do té záplavy šeříků. Měl bych jí odpovědět, však nedostává se mi řeči. Ano... těžce hledám slov již též rudými rty svými slaďoučké překvapení ukázala jste mne. Zahrady tyto jistě mnohé mají půvaby nevídané, zvlášť když vy jste průvodkyní, Naerys. Přesladké překvapení to bylo, je, a neustává! Bříškem prstíku si přejíždí po rtech svých smyslných, plných. Mám pocit, že tělo mé exploduje. Tady a teď. Jistě, to co dělá nečiní záměrně, o to je dopad ten na mne snad ještě drtivější. Dovolíte? řeknu přiškrceně, a svým silným hrubým palcem setřu neexistující nečistotu ze rtů těch sladkých. Činím tak s láskou, jemně a laskavě, přičemž v opoře dlaň má zlehka pohladí tvář líbeznou její. Musel jsem se jí alespoň pod touto záminkou dotknout. Ach ano, ta výhra. Snad vrátit se sem, a nechat si od vás opět hrst malin natrhat. Není to příliš troufalé? Žádat toto po Princezně? Běžné téma mi dodá trochu pevné půdy pod nohy. Že jsem ve vás zažehl jiskru zvědavosti, to mne opravdu těší. Moc rád bych poznáním svým ji pomáhal hasit. Co to zas povídám? Sic svatá pravda to je, ale na zvědavost ani okolní krajiny jsem přitom nemyslel. Spíš na to, že... "Do dna si tu radost vychutnám."

Mám v ústach sladkú chuť po malinách,
tá každým sústom silnie...

Že starostlivosť a opatera v záhradách môže konkurovať nespútanosti a divokosti, o ktorej mi rozpráva. Ba čo konkurovať, môže ju dopĺňať, snúbiť sa s ňou v jednom jedinom malebnom obraze.

Mám v ústach sladkú chuť po malinách,
 tá každým sústom silnie. 
Čo ak nás tu niekto nachytá? 

Mám v ústach sladkú chuť po malinách,
 dúfam, že nepominie.
 Do dna si tú radosť vychutnám. 

Lukava (Lúčnica)

Falmaar, Královské zahrady,
Středa 7. července, poledne,
překrásně, slunečno, mírný vánek
Naerys Ondoryon, Garlan Amadee de Raell

možná nevhodné hudební video,
kterému nešlo odolat, klidně ignorujte

Uvolněn kráčím bok po boku překrásné princezně Naerys. Když ku mne zdola obrátí své hluboké oči barvy šeříku, její pohled jí s měkkým úsměvem opětuji. Cítím její horoucí vášeň pro okolní zahrady, jak by byly její samou součástí, či ona jejich. Tyčím se vedle ní jak nějaký mohutný dub vedle sličné břízky, což pro ní musí být matoucí, trochu i nejistotu přinášející. Tak se snažím alespoň svými gesty, slovy i pohledy dodat své zřejmé síle na vřelosti. V očích mi tančí veselé hvězdičky, snad i ty výrazně sníží jakékoliv potencionální nebezpečí, toho velkého jiného, co jí právě zahradami provází.

Mírně zpomalíme, když počne odpovídat na mou úvodní otázku. Osvědčí skromnost, kterou by člověk u princezny asi ani nečekal. Přitom jak hovoří, mimoděk si prsty hraje se svými jednoduchými šaty barvy polních fialek. Mírný vánek tu a tam látku plně přitiskne k její dokonalé postavě, čímž jí ten nestoudník vystaví mému obdivnému pohledu. Snažím se uniknout těm přehojným půvabům. Těžce oči své zvednu k plným ústům, které doslova volají nyní po polibku. Můj zrak zjihne, a mohutný Vévoda doslova taje, v blízkosti tak omamné krásy. Snad alespoň díky tomu princeznu teď má mohutnost nemusí lekat, neb cítím se před ní takřka bezbranný, když ve své nepopiratelné cudnosti disponuje zbraněmi tak těžkými a silnými. Coby tonoucí chytám se jejích vlastních slov. Je červenec, jistě jahody a maliny právě zrají. Nezavedla by jste nás k nim? Dostal jsem právě chuť na jejich sladkost. Či spíše chci vidět, jak plné její rety barví se šťávou těch plodů do ruda. Sledovat jí jak pojídá jahody a maliny bude možná více než dokážu snést, ale i tak si to nechci nechat odepřít. Škoda, že neumím věnce z polního kvítí plést, hned bych se do toho pustil, neboť jistě by Vám velmi slušel. Podotknu upřímně.

Pak princezna zcela zastaví, já propustím ji ze svého rámě. Sleduji z odstupu bez hlesu, jak se doslova noří do okolních zahrad. Jak nějaká luční víla, co o polednách mezi květy luk a strání tančí. Snažím se vpálit si ten pohled do mysli své, neboť to jak hledí na okolní zahrady o ní vypovídá více, než slova jakkoliv nedostižná. Chtěl bych vidět tyto zahrady očima Vašima, popíšete mi je Výsosti? Nedá mi to, abych přání své nevyjádřil.

Pak opět přijme mou oporu, a pokračujeme dál do nitra zahrad. Na otázku její, pod dojmy předešlými, odpovím snad až příliš troufale, však upřímně, bezelstně. Láká mne sem jedna vznešená, ušlechtilá, překrásná lilie, totiž Vy sama Princezno Naerys. Možná jsou to příliš silná slova, však nebudu této úžasné dívce lhát. Či tajit jí to, co pravdou jest. Všimnu si když o náruči zahrad hovoří, jak pohled její samovolně v náruč mou zamíří. Jak skousne ret svůj. Je velmi půvabná, a svým způsobem i svůdná ve svých dívčích zmatcích. Včera v nočních zahradách jsem ji chtěl obejmout, však nehodilo se to. Královské zahrady jsou překrásné, hotové umělecké dílo. Ve městě stěží najít co lepšího... Dodám, než mi půvabně skončí do řeči. Vlídný úsměv můj ji povzbuzuje, aby srdnatě bojovala boj své zvědavosti s plachostí. Znovu palčivě pocítím touhu jí obejmout. Náruč má je jí kdykoliv k dispozici, jistě to tuší. Když ne mysl její, tělo dozajista ano. Naerys, Vám odpustím cokoliv. Zvlášť, když tak půvabně princezna mne nehodného prosí. Slova její následující ještě více rozšíří široký úsměv můj. Je neodolatelná! Za výhru přejete si vyprávění? O mém domově, našich zahradách, o cizích krajích? Odtuším se zájmem, takovou odpověď jsem vskutku nečekal. Snad jí mimo mého domova a našich zahrad zajímám i já sám. Vždyť jsem to já, kdo spojuje onen domov, zahrady i jí neznámé kraje. Dobře tedy, pokud zvítězíte v naší malé soutěži, budu Vám vyprávět o své zemi.

Pak se zamyslím, a dodám. Vlastně, již teď Vám mohu nabídnout jistý závdavek toho vyprávění. A nejen ve slovech, ale přímo snad i zajímavou kratochvíli, při níž můžete možná nějaké neznámé kraje sama spatřit. Napínám jí trochu spiklenecky.

okolí Falmaaru

Pak konečně spustím: Zahrady tyto jsou vskutku překrásné, ale jsou to jen zahrady. Malý umělý kousek velkolepé krajiny vměstnaný do blízkosti hradu. Mám však raději skutečnou krajinu, kterou ohraničuje jen obzor. I vám by se líbila, soudě podle toho, jak před chvíli jste stála, a nořila se do okolních zahrad.

Miluji mohutné duby, jež drží hráze rybníků, nekonečné lány pšenice či žita. Volně mohu dýchat na loukách plných polního kvítí, které spásají krávy i ovce. Kol malé hájky a remízky plné ptáků zpěvných. Hluboké šumící lesy, které střídají pole, vinice a kvetoucí sady, které obklopuje nekonečný obzor. Není nic lepšího, než jet na koni takovou krajinou, uhánět s větrem ve vlasech, svobodný, radostný v srdci. Volný jak pták. Nejsem básník, abych Vám dokázal popsat jaké krásy obklopují třeba i hlavní město Falmaar.

Váš otec král Lucerys i matka se domnívají, že bych Vám měl dělat společnost, možná Vám to již i nějak naznačili. Rád bych Vám tedy ukázal okolní krajinu Falmaaru, aby jste sama mohla srovnat krásu původní krajiny i jejího uměleckého obrazu - zahrady. Dnes odpoledne rád pro Vás a Vaše dámy připravím projížďku na lyonesských ušlechtilých koních v okolí Falmaaru, pokud budete souhlasit. Asi až příliš jsem se nadšeně rozhovořil, však přesto ještě jedna nabídka zbývá. A také nás oba zve baronet Mathieu de Croix na dnešní oběd ve svém paláci, tak spěchal hledat Vaše dámy, že se zapomněl zmínit.

Klid

Falmaar, Citadela, Zahrady
Středa 7. července, před polednem, slunečno, příjemně
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon,
Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros

Odmena, ach, sladká odmena

Falmaar, Citadela,Kráľovské záhrady
Streda, 7. července, kúsok pred obedom, príjemne slnečno
Naerys Ondoryon, Garlan Amadee de Raell, vzdialene Mathieu de Croix,
Raimundo de Troy, Xanthé Talaros, Rafaelo di Orisi

Odměna pro vítěze

Falmaar, Královské zahrady, pod schodištěm na terasu Naerys
Středa 7. července, před polednem, překrásně, slunečno,
Naerys Ondoryon, Garlan Amadee de Raell, Mathieu de Croix,
Raimundo de Troy, Xathé Talaros, Rafaelo di Orisi

Zdvihla ku mne svůj pohled, ale jaký to byl pohled! Sametový, šeříkový, naprosto odzbrojující. K tomu pod ním ta dokonalá postava tvaru přesýpacích hodin oděná v jednoduchých fialkových šatech. Zachvěl jsem se mimoděk, co dub ve vichřici, jak na mne její půvab dopadl. Je tak úchvatná! Pak promluvila, a já neměl sílu jí cokoliv vyvracet. Slušnost velela nějak vhodně snížit mé zásluhy, ale nenašel jsem prostě vhodných slov, bych tak učinil. Přijala můj plán zcela přirozeně, přestože jistý závan nejistoty v její půvabné tváři postřehl jsem. Nebyl jsem si však vědom ničeho, v čem bych rozdělením do dvojic pochybil.

Učinila pár opatrných, nejistých krůčků ku mne. Křehká, a vůči mé vysoké silné urostlé postavě i poměrně drobná. Štěstí, že podpatky střevíčků ji přidaly pár palců. I tak jsem vedle ní mohutný, a zřejmě tolik jiný, než dvorní dámy jež právě hledá. Snad nikdo jiný než dívky jí doteď společnost nedělal. Musím být opatrný, abych jí nepoplašil svou mohutnou jinakostí.

Potřebuje podporu, a tou jí můj modrosivý měkký zahrnuje plnou měrou. Být ostatním oporou, to je mi samou přirozeností. Síla toho povzbuzení ze mne sálá, aniž bych se vůbec snažil. Tím více, když pohledem i postojem svým povzbudit ji chci. Což se děje právě teď. Vidím v jejích očích jistou zvědavost, tedy nabídnu se jí coby průvodce, vůdce a kapitán. Celý můj vzhled ten obraz podpoří. Vskutku vypadám jako muž, který je sto najít cestu všude i kde jí není, a který zažene jakékoliv nebezpečí, co by snad mohlo hrozit. Rázný muž, který vyřeší jakékoliv úskalí cesty. Ten typ, kterého chcete mít nablízku, když začne jít do tuhého. Přesto povaha má přátelská a smířlivá, přirozeně mírní mé rysy do podoby někoho důvěrně známého až blízkého.

Pak princezna rozprostře svůj šeříkový pohled i na ostatní. Nejdéle spočine na básníku, s kterým se zná již déle. Pak opět promluví, tentokrát k nám všem. Schovávačka? Odměna pro vítěze? Upřímně těmto hrám jsem již opravdu odrostl. Tedy mírné překvapení mne ovládne, kryji je chápavým úsměvem. Je skutečně tak dívčí? Můj pohled se sveze po její dokonale ženské postavě, která zcela okatě koliduje s hrami dívek. Teď jakou vymyslet hlavní cenu? Dívčí, či dospělou? Přemýšlím stále se mírně usmívajíc. Nemohu přeci nabízet Raimundovi dort? Odměna by měla potěšit. Jen nevíme, kdo z nás dámy nakonec nalezne. Což takhle za odměnu splněné přání? Postarám se o to. Ano, to je ono! Pak to může být dort, šperky, šaty, kůň, meč či cokoliv jiného. Vítěz sám si určí svou výhru. Já ji pak uhradím. Souhlasíte? Dodám vesele ku všem s jistou úlevou, že se mi snad podařilo ten nečekaný vskutku úkol zvládnout. Muži souhlasili, neboť ceny byly lákavé i pro ně.

Když Naerys přijme mé rámě, cítím její rozechvění. Klopí zraky své. Je velmi půvabná ve svých dívčích rozpacích. Velmi velmi rád bych se na ní zrovna teď díval, jak jemným úsměvem častuje špičky svých střevíčků. Musím však odlehčit atmosféru. Vrátím se záměrně do svých klukovských let, abych jí dodal pevnou půdu pod nohama. Opustím tedy jistou strohost světa dospělých. Ostatní se oddělí, a my dva se pomalu rozejdeme do nitra zahrad. Naopak, řekl bych, že jsme ve velké výhodě Princezno Naerys! Prohlásím vesele, zaujatě naším novým zadáním. I když nejspíš spěchat s nálezem dam asi nebudu, příliš drahá je mi společnost pouze této půvabné dívky. A když už máme vítězství tak říkajíc na dosah, řekněte mi, jakou cenu by jste si přála vy sama? Třípatrový dort, šaty, šperky, krásnou ušlechtilou lyonesskou klisnu, či něco úplně jiného? Rošťácky mi zajiskří oči. Jsme spolu sami, nic mi tedy nebrání pokusit se přistoupit na její dívčí vidění světa. Sám se musím zamyslet, co by udělalo radost mne, kdybych vaše dámy objevil první. Můj široký hrudník se otřese srdečným smíchem. Ne, nehodlám se ochudit o možnost dát Naerys beztrestně dárek. Chci spíše trochu podnítit jejího soutěžního ducha, a docílit tak toho, že zapomene na své obavy. Snad se pak uvolní více v mé společnosti.

Praporečník

Falmaar, Královské zahrady, pod schodištěm na terasy, Vyhlídka
Středa 7. července, poledne, překrásně, slunečno, horko, vánek
Naerys Ondoryon, Garlan Amadee de Raell, Mathieu de Croix,
Raimundo de Troy, Xathé Talaros, Rafaelo di Orisi

Zvláštní intimita nás obejme, jak tam tak stojíme s Xanthé z oči v oči. Svým způsobem i kdybychom byly obklopeni davem, cítil bych se s ní osamocen. Je to zvláštní, až konejšivý pocit. Čím vším mne ještě tato kráska indirská obdaruje? Skutečný vztah muže a ženy je posvátný, a nám zdá se Bůh nabízí, bychom zažili všechny zákoutí a hlubiny tohoto nekonečného tajemství. Líbí se mi bujnost a divokost této mladé klisničky, která tak bezprostředně krotne, pod mým sivým pohledem. Přesto niterný oheň v ní stále plane, stejně tak jako nyní v srdci mém. Její něžná přítomnost tiší veškerou bouři mou. Čekají nás jednání s její rodinou, ale nemám z nich obav. Když je mi nablízku. Vytáhl bych do boje s celým světem, pokud by to bylo třeba, kvůli ní a její lásce.

Jak sehnu se k polibku dlaní jejích, neváhá, a zaboří něžně a láskyplně prsty své štíhlé do tvrdých vousů krátkých mých. Mimoděk oči své zavřu, aby doteky ty nasytily nitro mé, touto její bezděčnou přízní. Hřeje mne doteky jak plameny ohně tábor v pustině nehostinné, kterou je bez skutečné lásky tento svět.

Když opět narovnám se, uvítá mne pohled její hluboký, naplňující, který zdobí jemný skoro neznatelný úsměv. Nedokážu ani pojmout, co vše ten pohled obsahuje. Vidím tam celé její ženství, samu podstatu této jedinečné ženy, odhodlání, a její plné odevzdání mne samému. To vše podpoří i slova její, která následují. Slova bez pohledu toho síly by neměla tak ohromující. Miluji ji, můj pohled to neskrývaně zrcadlí.

Závazky k naší společnosti nás nemohou ochudit o sepětí těch našich vzájemných pohledů. Spíše umožní jim více rezonovat v našich srdcích, jako zdánlivé ticho nese krajinou zvuk zvonů. Její nezbedný smích provází náš krátký běh ruku v ruce. Ačkoliv je Princezna Naerys úchvatná, nemůže naprosto zastínit Xanthé v mém nitru a očích. Učiním co etiketa žádá, stejně jako milá má. Pak Vévoda laskavě moudrým pohledem propouští nás do zahrad, bychom dámy princezny hledali. Že netuším jak vypadají mne vůbec netrápí. Jediný koho hledat budu je bratr její. Gesto Vévody mírný úsměv na rty mé přivede. Je to vskutku obdivuhodný muž, kterého již teď považuji za přítele. Jeho takt je vskutku neobyčejně přirozený, stejně jako šíře jeho srdce. Rytíř Slunce tak mu říkají, jak příhodné. Kývnu vesele na jeho žádost, a již se nezdržuji. Vedu po nezbytných úklonách Xanthé zpět na mou pozorovatelnu s altánem nad zahradami.

Napřed najdeme tvého bratra, Má Milá! Dámy princezniny musí počkat. Prohlásím rázně, jakmile skupinu opustíme. Vévoda Garlan, řekl bych ani příliš nečeká, že bychom je zrovna my našli. Propustil nás taktně, bychom sobě navzájem věnovat se mohli. Nejdeme nikterak spěšně, ale vyhlídka je nedaleko. Cestou rámě své nabídnu, pokud ovšem nedá přednost držení se za konečky prstů. Kráčejíc zvolna do kopce začnu rozhovor zvědavým dotazem na Nicandrose. Chceš-li lásko, vyprávěj mi o bratru svém, jaký je? Neuškodí cos o něm vědět, než vůbec potkám jej. Luňák ten stále krouží nad námi, i když dorazíme na vrchol k altánu se sochou milostnou. Tak Xanthé, vidíš pod námi bratra svého? Popiš mi jej, aby i oči moje těm tvým pomoci mohly, prosím. Žádám vesele a svým způsobem nedočkavě. Chci jej již potkat. A co hlavně, žádat ho o svolení dvořit se té nejkrásnější ženě světa. Září ze mne spokojenost, má milá mi po boku, aniž by kdo rušil nás. Navíc blízko rodina její, tam kdesi v zahradách, i možnost vyznat se z lásky mé ku Xanthé je na dosah. Držím pomyslnou korouhev svou vysoko nad hlavou, připraven zabořit ostruhy do slabin oře svého, bych vyrazil jak střela v ústrety všem výzvám!