Nečekané uvolnění

Falmaar, Citadela, Zahrady
Středa 7. července, před polednem,
slunečno, horko, jemný vánek
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Norman z Inn,
Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros

Ano, je mi zřejmé, že má reakce na lady Vanessu byla snad až příliš úsečná a tvrdá. Čekám, že mi to vysvětlí jasně a stručně. To se však opět nestane. Tuhle ženskou NIKDY NEPOCHOPÍM! A právě proto je zbytečné se o to pokoušet nějakým cíleným úsilím. Je to vlastně velmi příjemné poznání, jak si záhy uvědomím. Říká mi něco, co chápu tak zpola, na mé otázky se povětšinou nedozvím nic konkrétního. De facto ji urazím, a ona se zářivě usmívá se neskrývaným zalíbením. Vynadá mne způsobem až hřejivým. Je zcela neuchopitelná a nepochopitelná, tedy alespoň pro mne. Jsem zvyklý přijmout jakýkoliv terén boje, když už není zbytí. A tohle je ten případ. Zahodím rázem všechny zbytečné snahy, a vnímám jen momentální celek. Nutno říci velmi lákavý celek.

Vy jste ale nerudný. řekne s oslnivě zářivým úsměvem. Před chvílí to byla protivná ženská, teď mne doslova laská svou přirozenou krásou. Ten úsměv její konečně mluví jasnou a srozumitelnou řečí! Má tvář odrazí dosti komplikovaný niterný boj mých emocí vůči této ženě. Ani se nesnažím to skrývat, zvláště ne před ní. Mám pocit, že před Vanessou já osobně nemusím skrývat naprosto nic, bylo by to zbytečné. Co říká, zcela neuchopím. Má slova v ní rezonují naprosto jinak, než bych čekal. Ehh, nač to tedy vůbec řešit? Moc krásný hřejivý úsměv máte Lady Vanesso, neskutečně mne potěšil. Řeknu první co mne napadne, a i má ostře řezaná snědá tvář se taktéž rozzáří širokým bezelstným srdečným úsměvem. Pak dokončí větu, ta slova mne už naprosto nechají klidným. Začínám si snad zvykat na její způsob mluvy? Či jen ignoruju to přebytečné? Uvolněně se i tak zeptám: A oč jste si chtěla dělat starosti, Má Paní? Voní jako můj domov, a kupodivu teď, když jsem si přiznal její nepochopitelnost, mi jej i připomíná svou bezpečností v tomto bludišti hlavního města a dvora královského. Neřeším proč tomu tak je. Zajímá mne ona sama, taková jak se právě staví přede mnou. Slušné vychování mne nabádá, bych se vám omluvil za možná až příliš příkrá slova, ale neučiním tak. Pravdou je, že vaše výtka s hřejivým půvabným úsměvem mi byla velmi milá. Tak hezky mne už dlouho nikdo nevyčinil, vlastně možná jste úplně první. Prohlásím pobaveně, a v dobré náladě. Budu k vám syrově upřímný, protože mám pocit, že mohu a mám. A také proto, že káráte mne tak kouzelným způsobem. Mluva co na srdci, to na jazyku mne vyloženě prospívá. Celá má bytost se rozzáří uvolněnou radostí, bezprostředností. Má přirozená síla a energie se ještě znásobí. Tahle krásná protiva mne dokázala úplně vymanit ze sevření konvencí a tíže dvora, které proč to nepřiznat mi byly nepohodlné. Netuším jak to udělala, a je mi to fuk. Těší mne to.

To už ale rozebírá květnaté rozkazy možných mých velitelů. Osvědčuje asi, že není hloupá, ale to jsem si nikdy ani nepomyslel. Tak poslouchám tu mluvu s klidem na půl ucha, a víc pozornosti věnují jejím plným rtům, jak rozhazují necudně ta slova všude kolem. Pak mne přesto něco zaujme, to s jakým klidem by obětovala své vojáky pro jejich případnou tupost. Velitel musí chránit i ty hloupé, protože jsou možná užiteční v síle, v odhodlání, či v čemkoliv jiném. Pokud budete někdy vládnout na nějakém hradě jako jeho Paní, tak velení vojáků svěřte raději někomu jinému, pro své vlastní dobro. Jen utrousím trochu té válečné reality. Však ta jistá nebezpečnost, kterou právě projevila mne docela láká. Bojovníci už jsou zkrátka takoví. Potom se k nám přidá dvojice lady Violet, když odchází rytíř Norman z Inn vyprovodím jej lehkou úklonou. Pak se lady Van vysmekne z mého rámě, by mohla dělat společnost cudné tmavovlásce. Nijak se nebráním jí propustit. O to více se budu moci věnovat Princezně Rhae. Ta už sundavá střevíčky, tedy jí vesele následuji jak jsem si předsevzal. Sundám své ocelí podbité vojenské střevíce, svážu je tkanicemi k sobě, a přehodím si je přes své mocné rameno.

Mé svalnaté bosé opálené nohy se zaboří do trávy jako dva sloupy. Mohu Vám vzít střevíčky Princezno Rhae? To, aby Vás nic nebrzdilo v rozletu. Nabídnu s širokým uvolněným jasným úsměvem. Ten úsměv doslova proráží jak slunce jakkoliv zamračenou oblohu. Na veselí tom má velkou zásluhu lady Van, která mne vskutku dokonale uvolnila.

Přátelé

Falmaar, Citadela, komnaty princezny Naerys, královské zahrady
Středa 7. července, před polednem, slunečno, horko, jemný vánek
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Norman z Inn, Nicandros Talaros

Musím přiznat, že způsob, kterým Nicandros promlouvá k lady Rhae, je mi milý. Těžko si představit, že některý z mužů u dvora učinil by jí podobnou nabídku. A pokud přeci jen, těžko si představit, že by ji od některého z nich přijala. Příliš by se styděla. Ale tento muž? Je jí docela cizí, stejně jako Norman z Inn, který tak ochotně provází lady Violet. Předem proto tuším, že jeho nabídku přijme.
Těší mě i jeho reakce na má slova. Tak přece! Je to docela obyčejný mužský, zdánlivá dokonalost je ta tam, opouští jej zrovna tak rychle jako jeho trpělivost: očividně nemá rád, když slova mrhají jeho časem, či se mu prostě nelíbí, když se v nich musí orientovat. Ze rtů mi uniká tichý smích. „Vy jste ale nerudný,“ poznamenávám zálibně, „už jsem si chtěla začít dělat starosti.“ Vyhledávám jeho pohled a usmívám se. „To máte jistě pravdu. Ovšem bylo by pošetilé takto rozkazy vůbec dávat, doufám, že by to nikoho nenapadlo. Ani velitele, který by si opravdu rád hrál se slovy. Pokud by byl alespoň trochu dobrý, věděl by, kdy hra končí a kdy je třeba, aby mluvil jasně, jinak by brzy neměl komu kázat. Kdyby ano, pak takovým bláznům, že by snad nebylo ku škodě, kdyby se pozabíjeli navzájem, jak jste věcně připomněl.“

Přechází k nám lady Violet se svým přítelem. Ten nás opouští, alespoň na chvíli. Loučím se s ním tedy s upřímným úsměvem ve tváři a obracím se právě k lady Violet. Jelikož bylo ještě u snídaně znát, že ji cizincova přítomnost přivádí do rozpaků, s díky se vzdávám opory jeho rámě a tvořím s Violet v závěsu za ním a lady Rhae, jež se tak ochotně a pozorně věnuje, pár. Jemně ji chytám za paži a krátce zkoumám její překrásný obličej. Zdá se mi o něco klidnější. Není pochyb o tom, kdo na tom má svou zásluhu.
Laskavě se na ni usmívám. „Máte výjimečného přítele,“ odtuším. „Musíte si být blízcí, přijde mi totiž, že co je mezi námi, sňal z vašeho srdce jistou váhu. Je dobře, že někoho takového máte…“ Ne, o jejím vztahu k Její výsosti nemám sebemenších pochyb. Jsou ale věci, které si dívky svěřit nemohou. Jsou věci, kterým, přestože si je svěří, nerozumí natolik, aby mohly váhu jedna z druhé sejmout, ať už chtějí sebevíc. A nejspíše jí připomíná domov v celé jeho dřevité hřejivosti, snad i jeho lásku.
Jistě je to krásné místo. Nikdy jsem se na něj neptala. Samozřejmě vím, co třeba vědět je – a víc vědět ani nechci. Určitě se mému domovu v ničem nepodobá. Až příliš snadno bych mohla podlehnout závisti, kdybych zjišťovala více. To si dovolit nechci. Mám totiž pocit, že to si lady Violet nezaslouží. Věnuji jí proto další úsměv a lehce pokyvuji hlavou k dvojici před námi. „Chcete se přidat k chůzi bosky?“ táži se jí, když vidím, jak se lady Rhae zouvá. Připadá mi jako někdo, komu by se mohla taková letní kratochvíle zalíbit. Pokud se tedy příliš nestydí.

Schovávačka

Tažení trávou?

Falmaar, Citadela, Zahrady
Středa 7. července, před polednem,
slunečno, horko, jemný vánek
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Norman z Inn,
Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros

Princezna je jako panenka, štíhlá, drobná, křehká, a její velké šedé oči mne bez ustání hladí. Tedy alespoň mám ten pocit. Konejšivá jsou i její slova, svou melodikou i obsahem. Když na mne mluví, přistihnu se, že se vlastně ani nevím proč jemně usmívám. Tak příjemná její společnost mi je. Stále se mi vrací, jak ku mne přitančila, velmi přitažlivě o tom není sporu. Všimnu si jak pečlivě hledí na rty moje, když hovořím. Cítím z ní nějaký rozpor, když mluví o Citadele, o svém poněkud studeném domově. Slova jsou to vcelku hezká, nadějná, ale její oči mluví úplně jinou řečí. Chtěla by z toho vězení pryč, však ve své křehkosti zázemí rodiny je jí jistě drahé. Mé oči laskavě jí naslouchají. Když velebím její ušlechtilost, klopí zrak svůj. V tom okamžiku mne její půvab doslova trhá vedví. Mám nutkavou touhu jí chránit, jenže vlastně nevím, před čím.

Příchod její dvorní dámy mne vyruší, z konejšivé přítomnosti sivé princezny. Nicméně slova černovlásky zaujmou mne svou rázností, jak přímá a efektivní jsou. Možná se mou dokonce flirtuje. Nevím co si o tom mám vůbec myslet, a tak vypustím slovní hlídky své do všech možných končin. I když většinou těch směrů táhnout vůbec nehodlám, chci rychle jen zjistit, co ta žena vůbec chce. A zda vůbec v očích mých dokáže vyvážit laskavou přízeň své Paní, když už do hovoru našeho příjemného vstoupila tak živelně. Pak opět k Princezně můj pohled a pozornost míří, a ta souhlasí s návrhem své dámy. Tedy vydáme se po schodišti dolů, do zahrad. Za námi rytíř s hnědovláskou plachého pohledu. Všimnu si, jak dáma po levici mé se starostlivě po nich otáčí, zda za námi jdou. Když zahrad dosáhneme, chvíli jdeme mlčky, což mne naprosto nevadí. Všímám si jak nás lehce princezna táhne do trávy, podvolím se tomu tlaku jemnému. Snad dokonce by střevíčky nejraději zula a šla trávou bosky. Mírný úsměv ovládne moji tvář. Je mi s ní opravdu příjemně, a tak pustím své slovní hlídky z mysli. Vlastně ani nečekám na odpovědi vraní lady, ačkoliv tuším, že přijdou. Možná přemýšlí, co by mi řekla. V tu chvíli zvedne ku mne velké oči barvy ocele znovu Princezna. K mé úlevě mi představí sebe, i svou společnost. Když padne jméno černovlásky, tedy mírně se jí ukloním. Konečně znám jména těch tváří, co s námi kráčí, a hlavně zvím jakou to princeznu vlastně provázím zahradami. Není zač se omlouvat, Princezno Rhae, vyberu si kratší verzi, neb už se trochu známe, nicméně musím přiznat, že jsem rád, když tváře okolní dostaly svá jména. To nepopírám. Podotknu s vřelým vděčným úsměvem. Sleduji jak rousá své šaty trávou.

Nedá mi to, abych nepoznamenal ještě něco. Odpusťte mi tu troufalost, ale nechtěla by jste jít přímo trávou, možná i bosky? Pokud ano, neberte na mne ohledy, a jděte kudy a jak vám libo. Pokud vám to pomůže, rád sundám též svá vojenská bagančata, a přidám se k vám. Bosá chůze trávou je velmi příjemná, a slyšel jsem, že i zdravá. S úsměvem bezelstným učiním nabídku, či snad ústupek vůči dvorním mravům, která pro vojáka až tak zásadní nejsou. Následuji princeznu podle svých slov, pokud Rhae takovou touhu má, a jí se poddá.

Pak se rozhovoří lady Vanessa di Ripper, a začne pěkně protivně. Položí otázku, a vzápětí si ji sama odpoví. Pátravě na mi hledím, vysmívá se snad mé sestře, mne, či dokonce celému Indiru? Nebo jen tak brebentí? Měl jsem jí za ráznou ženu přímé mluvy. Přiznávám, jako taková byla pro mne více než zajímavá, voní mi po domově, a svůdné šaty lákavě její krásu světu i mne ukazují. Ovšem na hru se slovíčky si nepotrpím. Tedy slova mi nevadí, pokud jasná jsou, či libozvučná. Když však sdělení nesou, měla by přímá být a jednoznačná. Zcela jistě nejste ženou, za kterou jsem vás měl. Vyznám popravdě, zřejmě shodou okolností předtím srozumitelně mluvila. Nyní však se slovy naprosto jinak zachází, žongluje s nimi jak kejklíř. Snažím se zjistit co vlastně chce říct, ale unavuje mne to. Ráda si hrajete, že? Se slovy například. Odtuším. Myslím, že nejenom se slovy. Jestli jsem to dobře pochopil, praštila mne řečí tou přes prsty. Asi si myslela že flirtuji já s ní. Koukat, naslouchat, pozorovat, snad i dotýkat se, ale neztratit hlavu, nebo mne pozře celého. Já přitom jen vyslal pár slovních hlídek, bych měl představu, co od ní můžu čekat, do cesty se jim postavila hráz slov a jinotajů. Pobavený úsměv ovládne mou tvář, ale upřímně moc se nebavím. Nu, kdybych dával rozkazy svým vojákům podobným způsobem, tak nedobijeme žádné město, ať s pokladem, či bez něj. Nejspíš by se moji muži pozabíjeli navzájem. Řeknu na okraj suše, teď skutečně pobaven tou představou. Jedno se ale skutečně dozvím, má ráda oříšky.

Zcela přirozeně se opět otočím k princezně Rhae, k její konejšivé přítomnosti. Tak nějak doufám v to společné tažení orosenou travou zahrad, naboso. Po té hře se slovy mi to přijde jako vynikající nápad.

Rozvíjej se poupátko

Falmaar, Královské zahrady, pod schodištěm na terasu Naerys
Středa 7. července, před polednem, překrásně, slunečno,
Naerys Ondoryon, Garlan Amadee de Raell, Mathieu de Croix,
Raimundo de Troy, Xathé Talaros, Rafaelo di Orisi

doprovodná hudba

Velmi pečlivě zaujat sleduji, kterak Princezna v tanci schodištěm půvabně klesá do naší blízkosti. Asi bych se na ní vydržel celé hodiny jen koukat. Je překrásná, to jistě, ale cítím z ní daleko více, než jen krásu těla či ducha. I když nebylo by čestné nepřiznat, že krása tělesná její přímo bije do očí. Stříbrné dlouhé vlasy, postava naprosto dokonalá, přesýpacím hodinám podobná, bujnější pevné poprsí, útlý pas, boky úchvatně žensky oblé. Fialkové jednoduché šaty ještě více přednosti její zvýrazňují, aniž by podbízely je. Zatím je to ještě dívka, ale tělo už má plných ženských tvarů, a opravdu velmi svůdné. K tomu ladnost pohybu jistě zděděná po matce své sličné elfce. Pak přichází krása ducha jejího, jež možná ještě zastiňuje půvaby tělesné. Její nitro je nesmírně silné, vznešené, obklopuje ji doslova aura silné, laskavé ženy. Ta zatím zastíněna ještě dívčí lehkostí a hravostí, ale tu a tam již pevný její charakter projeví se. Tu v gestu, slovu, pohledu či úsměvu, neb i samým postavením ženy vznešené. Ale to pořád ještě není všechno, je v ní jakési kouzlo. Okolní zahrady jak by rozkvétaly více pouhou její blízkostí, stejně jako ona sílu z nich čerpá, samu podstatu přírody zosobňuje sama sebou. Zřejmě též dědictví elfů. Zrcadlíce celé spektrum této úžasné bytosti, můj pohled šedomodrý na ni zcela obdivně patří. Však zatím to je jen poupě obdivuhodné růže.

Musí přijít někdo, kdo celému tomu bohatství ženství pomůže na světlo světa. Kdo o ní bude pečovat s láskou. Zahradník, který jí pomůže rozkvést do plné krásy, aby její vůně uhranula každého, kdo o ní byť jen pohledem zavadí. Tím zahradníkem budu já! Cítím, že jsem k tomu určen, neb já už ji vidím kvetoucí, zatímco ona sebe zatím ještě ne. Lehký úsměv ovládne mou tvář, když si to uvědomím. Tváří v tvář ní samé. Zcela opouštím v srdci nějaké politické závazky, či dohody otců našich. Jsou tak titěrné a nepodstatné, vedle květiny této, v poupěti skryté. Jen ona je důležitá! By krásou svou a vůní, omamně naplňovala co nejvíce svět tento, jehož i já jsem součástí.

Překvapili jsme ji, čekala pod schody někoho jiného. Její pohled fialkový, lehce vystrašený, rychle a pevně svým takřka nebeským lapím. Odhodlaně, jak bych odvahu jí sám chtěl dodat. Má krásné velké oči. Zvládne tu situaci, nikam neprchá. Posilující úsměv můj k ní míří. Ruměnec půvabný barví jí líce. A mé oči jihnou pod půvabem jejím. Myslela si, že dvorní její dámy jsme. Nesměle vesele sama nedorozumění to žertem zlehčí. Srdečným uvolněným úsměvem rozzáří se tvář moje. Chci jí dodat sil. Pohledem hledá oporu u básníka, pak ale i mne pohladí pohled její. Jsem vskutku vděčný za ten omyl, Má Paní. Sic je mi líto, že nenalezla jste to, co jste hledala. Ale lze to napravit. Rád bych Vám pomohl s tím hledáním, dovolíte-li. Rytířské srdce mé mne k tomu váže, bych dámě pomohl ze všech svých sil. Není třeba váhat, s projevením touhy své, bok po boku s nymfou touto zahradami kráčet. Zvědavost v jejích očích plane, touha objevovat, snad i mne samého. Lehkým vroucím dechem, pohledu očích svých, snažím se plamínek ten živit, by sílil. Dlouze pojí se pohledy naše k mé radosti. Jak by sám sluneční svit v mých očích náhle vesele tančil, jiskřivě, třpytivě. Ta radost přelije se do celé bytosti mé urostlé. Vlastně mi všichni, jistě rádi pomůžeme. Rozdělíme se, aby rychleji ten úkol splněn byl. Že, seňore Rafaelo, baronete Mathieu, kníže Raimundo? Obrátím se v očekávání na své společníky. Třeba po dvojicích. Souhlasu se mi dostane, zřejmě vidno je, jaké dvojice na mysli mám. Abych potvrdil, rámě své Princezně nabídnu. Rafaelo bystře přidává se k básníku, a milence naše můj vřelý pohled do zahrad konečně propouští, by se sobě navzájem jen a jen věnovali. Nečekám, že by vůbec někoho našli, dost na tom, že svou lásku objevili.

Opět padne zrak můj v oči plné fialek Princezny Naerys. Nesměle, plaše, však i spontánně, přirozeně v ty mé hledí. Půjdeme? Otáži se jí, mírně usmívajíc se, mile a vstřícně. Jsem živoucí oporou, vždy jsem jí byl, a navždy budu. Toť odjakživa prostá přirozenost má.

Duha

Falmaar, Citadela, Zahrady
Středa 7. července, ráno, slunečno, není horko
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper,
Norman z Inn, Nicandros Talaros

Víla

Falmaar, Královské zahrady, pod schodištěm na terasu Naerys
Středa 7. července, před polednem, slunečno
Xanthé Talaros, Raimundo de Troy, Rafaelo di Orisi,
Garlan Amadee de Raell, Mathieu de Croix, Naerys Ondoryon

Fragmenty potu a zeminy

Falmaar, Citadela, Zahrady
Středa 7. července, před polednem, slunečno, vánek, není horko
Norman z Inn, Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon,
Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros

Violet se plně otevírá dotekům mým konejšivým. Cítím jak tlak, kterým přetéká mladistvé její tělo dívčí odchází. Jsem vskutku rád, že mohu pomoci, ačkoliv část toho neklidu ve mne zůstává. Neboť přepůvabná je Violka jak poddává se dotekům mým. Cesta byla dlouhá, a i já mám touhy své přirozené. Však již dobře vím, jak a kde je naplnit, na rozdíl od panny, jež vedle mne nyní kráčí. Oporu mou v pase drženou přijme bez výhrad. Jen chladný kov zbroje mé na nahých zádech jejích jí zastudí, až jemně otřese se. Jsem vděčný teď za tu zbroj, být jen v košili, hůře bych dotek ten snášel. Příliš by mne lákalo po zádech odhalených bříšky prstů se rozběhnout. Ale dost takových úvah. Jsem tu bych jí průvodcem byl, a oporou. I když tvrdé to někdy mám, musím se udržet.

Své díky za vstřícnost mou blaženě špitne, a hlavu svou na mé rameno položí. Na sucho polknu. Naštěstí vlasy hnědé v účesu vázané má. Mít je na volno, jistě by padly na hruď mou. Tak hebké, dlouhé, lákavé na dotek. Nemysli na to! Nemysli na to! Někdy si říkám, jako právě teď, že sic Violet pranic netuší jakou zbraní je mladé tělo její v rozpuku, to ještě neznamená, že by nechtíc nedokázala krev mužskou do varu přivádět. O to možná rychleji a snáze, když tak panenská je a cudná. Pokusím se to odlehčit žertem o pachu mém. Však půvabně laškovně na mne doráží, i přes rameno mne bujně plácne, až dlaň její zčásti můj krk i krátké blond vlasy nechtěně pohladí. Opět zbroj mne ochrání, jen částečně. Snad bych jí raději ani svlékat neměl, byť přijít na hostinu v brnění není nápad nejlepší. Spokojeně se směji, že vyvázl jsem o pověstný chloupek. Když nečekaný úder mne sebere všechen vítr z plachet. To řeč plamenná její, byť lehkým melodramatickým veselým tónem řečená. "Fragmenty potu a zeminy pouze odrazem tvrdé práce tvé jsou. Poněvadž na spanilém oři svém ujel si dálky nekonečné, překonal hory, lesy a louky, bys jediné psaní mohl mi doručit." Mé oči jasné oblohy rázem zjihnou, snad i zvážní, můj pohled na ní rázem se změní.

Kdo je vlastně ta žena? Co právě mimoděk o niternou strunu nitra mého hlubokého zavadila v žertu? To by si řekla moc hezky, Violko! Řeknu dojatě, více než pohnut. Léta na svých jízdách kraji rozličnými, v slunci, dešti, za počasí každého, hledám tu pravou lásku. Vůbec by mne nenapadlo, že bych jí celou tu dobu mohl mít přímo před sebou, s touhle možností jsem vůbec nepočítal. Nehodlám jí trápit tváří svou náhle uvnitřněnou, teď když konečně bezstarostná jest. Tak jemný smích nechám rozvinout na rtech svých. Přesto pohled můj na Violku nyní zvláštní jiskru má.

Ohledně Nicandrose upřímná je, nic nezastírá, to je dobré znamení. Že jisté síly mými doteky i objetím nabyla. Kdyby snažila se za ruměncem ukrýt, či v kličkách slov se ztratit, větší obavu bych o ní měl. Dobře tedy, usměju se na ní mírně, starostlivě, kdyby příliš přítomný byl, prchni do zahrad. Tam tě pak vyhledám! Řeknu v lehkém žertu, přesto potvrdím, že taktika ta není úplně špatná. Když jí opět ruku v rámu mém hladím, sama druhou pohladí tu mou, stiskne a palcem přejíždí po kloubech mých. Dech se mi mimoděk zrychlí. O to už se postarám! A měl bych už jít, cítím že tu koupel potřebuju jako sůl! Řeknu rozhodně s milým, poněkud naléhavým úsměvem. Koupel, a lazebnici Siv potřebuji velmi nutně. Čím dřív, tím líp!

V mysli své vrátím se k výstražnému pohledu Vanessy ještě nahoře na terase, snad abych myšlenky své odvedl od něžných doteků své chráněnky. Mám za to, že krátce jsme se oba sobě nastevřeli s dvorní dámou princezny Rhae. Možná je vhodná doba nyní lady Vanessu ponechat, by sama si určila nakolik intenzívní náš vztah bude, a jestli vůbec. Tedy na obědě ponechám veškerou iniciativu na ní. Sám uvidím pak, nakolik krmena chce být dobrými věcmi. Či zda krmí se raději sama, i to kde a u koho rozptýlení hledat bude. Jinak čekám, až budu svou paní Violet propuštěn, bych se ve Vile Rosier zkulturnil.

Duchovia záhrad kráľovských

Slova a polibky

Falmaar, Královské zahrady, pod schodištěm na terasu Naerys
Středa 7. července, před polednem, překrásně, slunečno,
Naerys Ondoryon, Garlan Amadee de Raell, Mathieu de Croix,
Raimundo de Troy, Xathé Talaros, Rafaelo di Orisi

Zahrady ty, i celý svět, rázem prozářila svou přítomností. Možná jen změnila mne, který to vše v okolí vnímá. Proměnila můj pohled na svět pouhým svým bytím, svým tak podmanivým blaženým úsměvem. Jak tak kráčíme, občas zalétnou zraky mé sivé k jejímu naplněnému šťastnému úsměvu. Ani mluvit se mi nechce, však musím říct, co podle mne nutné je. Když otočím si ji jemně vstříc, sama druhou rukou vychází mi v ústrety, a tak jemně nenuceně propojí těla naše. Stojíme v zahradách, z oči v oči hledíce, doteky spojeni. Takto by nás bratr její vidět měl, každému totiž na první pohled musí být jasné, že mi už jedno jsme.

Hladí mne svým hřejivým pohledem, a konejší mne, sotva hovořit začnu. Cítím, že vím jaká odpověď její bude, však nutno by to skutečně zaznělo. Než však promluví, oči klopí, dlaň mou zvedá, i lehce hřbet její políbí. Zprvu překvapí mne to, vždyť to já bych měl ženě ručku líbat, ne ona mne. Pak dojde mi, že to jakási pečeť upokojující k slovům, které teprve přijdou. Pak zvedne milý pohled svůj jiskřivý. Přijímá můj dotaz, který zřejmě zbytečný jí zdá se, však pro mne nutností je. Touha odvěká, myšlenka i pohled niterný mohou nás propojit. Však je to slovo, které kotví nitra naše v tomto světě. Musím to slyšet. Neb teprve na slovo rozkazu já vyrážím vstříc nepřátelům do boje lítého, na slovo její budu bojovat za naši lásku až do konce. A taktéž slovo dobrozdání bratra jejího i otce očistí a zpečetí, jakoukoliv něžnost moji vůči ní před světem okolním, i před smyslem mým pro povinnost a čest. Konečně i slova zasnoubení ukotvují nepostižitelné v čase a prostoru, tím více i slova slibu svatebního.

Nechci přicházet k ní jako zloděj, který využívá snad její slabosti, ale jako čestný muž, co ctí jí i rodinu její. Vždyť moje úmysly jsou poctivé. Pak shovívavě, leč rozhodně vnoří své oči do mých. Slovy stvrzuje lásku svou, i konání mé. Však nejen to. Opět rozhoří se uhlíky očí jejích, když slibuje případný nátlak na otce svého, by našemu štěstí nebránil. Následně říká možná to nejdůležitější, co potřeboval jsem slyšet, ač nežádal jsem to z vůle své. Že bude při mne stát, za všech okolností! A proti všem! Jiskra její přeskočí do očí mých. Miluji tě, Xanthé! Řeknu vroucně, neboť prostě musím, zcela přemožen jejím duchem horoucím, bojovným. Teď já obě ruce její zvednu i otočím, k nim snížím se k polibkům do dlaní jejích. Neb chci se rty svými polaskat s jejich dotekem léčivým, kterým duch její nezlomný světa se dotýká. Nyní již ničeho, Má Paní Xanthé. Až přijde však čas vhodný a čestný, pak žádat si budu všeho. Radostný úsměv ovládne tvář mou zcela. Sivé oči září.

Teprve teď si všimnu, jak moc nám Vévoda daleko se společníky odkráčel, tedy vesele až rošťácky dodám k paní své. Poběžíme? Pokud souhlasí, pustím jednu ruku její, druhou si však v držení ponechám, bychom společně se zahradami rozkvetlými proběhli, držíce se za konečky prstů svých. Pak spatříme, jak tiše Vévoda i ostatní na Princeznu víl tančící tiše hledí. Tedy i my zpomalíme, zpět do kroku vznešeného. Bychom nerušili okamžik ten líbezný. Když přijde čas představení našeho přepůvabné Princezně Naerys ukloním se hluboce, jakmile jméno mé zazní. Rafaelo plní co slíbil, uvádí mne do nejvyšších pater dvora královského.