| |||
Nečekané uvolnění Falmaar, Citadela, Zahrady Ano, je mi zřejmé, že má reakce na lady Vanessu byla snad až příliš úsečná a tvrdá. Čekám, že mi to vysvětlí jasně a stručně. To se však opět nestane. Tuhle ženskou NIKDY NEPOCHOPÍM! A právě proto je zbytečné se o to pokoušet nějakým cíleným úsilím. Je to vlastně velmi příjemné poznání, jak si záhy uvědomím. Říká mi něco, co chápu tak zpola, na mé otázky se povětšinou nedozvím nic konkrétního. De facto ji urazím, a ona se zářivě usmívá se neskrývaným zalíbením. Vynadá mne způsobem až hřejivým. Je zcela neuchopitelná a nepochopitelná, tedy alespoň pro mne. Jsem zvyklý přijmout jakýkoliv terén boje, když už není zbytí. A tohle je ten případ. Zahodím rázem všechny zbytečné snahy, a vnímám jen momentální celek. Nutno říci velmi lákavý celek. Mé svalnaté bosé opálené nohy se zaboří do trávy jako dva sloupy. Mohu Vám vzít střevíčky Princezno Rhae? To, aby Vás nic nebrzdilo v rozletu. Nabídnu s širokým uvolněným jasným úsměvem. Ten úsměv doslova proráží jak slunce jakkoliv zamračenou oblohu. Na veselí tom má velkou zásluhu lady Van, která mne vskutku dokonale uvolnila. |
| |||
Přátelé Falmaar, Citadela, komnaty princezny Naerys, královské zahrady Musím přiznat, že způsob, kterým Nicandros promlouvá k lady Rhae, je mi milý. Těžko si představit, že některý z mužů u dvora učinil by jí podobnou nabídku. A pokud přeci jen, těžko si představit, že by ji od některého z nich přijala. Příliš by se styděla. Ale tento muž? Je jí docela cizí, stejně jako Norman z Inn, který tak ochotně provází lady Violet. Předem proto tuším, že jeho nabídku přijme. Přechází k nám lady Violet se svým přítelem. Ten nás opouští, alespoň na chvíli. Loučím se s ním tedy s upřímným úsměvem ve tváři a obracím se právě k lady Violet. Jelikož bylo ještě u snídaně znát, že ji cizincova přítomnost přivádí do rozpaků, s díky se vzdávám opory jeho rámě a tvořím s Violet v závěsu za ním a lady Rhae, jež se tak ochotně a pozorně věnuje, pár. Jemně ji chytám za paži a krátce zkoumám její překrásný obličej. Zdá se mi o něco klidnější. Není pochyb o tom, kdo na tom má svou zásluhu. |
| |||
Schovávačka Falmaar, Citadela,Kráľovské záhrady, pod schodiskom na terasu Naerys Zdvihla som svoj mäkký, zamatový pohľad farby orgovánového kvetu k vojvodovej tvári. "Tak, teraz som už vašou dvojnásobnou dlžníčkou, zdá sa..." príjemným, spevavým tónom hlasu som mu vďaku vyjavila, lebo tak, ako vo včerajších nočných záhradách sa snažil svojim plášťom moje meravé ramená rozohriať, tak i teraz nenechal ma blúdiť záhradami a napochytre hotové hliadky z prišlej spoločnosti zostrojil. Reč jeho bola tak prirodzená a konanie tak rýchle, že mi ani len na um nezišlo namietať. Ovšem, až kým vo mne nezarezonovalo slovo DVOJICE. Iste, na takých dvojiciach nie je nič zlého. Vo dvojici sa lepšie leží v tráve a príjemnejšie hľadí na baránky na nebi, vo dvojici sa poľahky prečká upršaný deň, vo dvojici sa lepšie rozjíma nad poéziou, vo dvojici sa lepšie krúti v rytme piesne, vo dvojici sa krajšie vstáva a krajšie zaspáva, vo dvojici sa lepšie čelí všetkým nástrahám. Lež dvojicou mojou vernou doteraz zvykla bývať - len a výhradne - drahá Violet. Ešte raz som si prehliadla vojvodu, kým som pár krôčkov smerom k nemu urobila. Hádam aj trochu okato, ale zdalo sa mi, že čeliac tejto prekérnej situácií mám na to isté právo. Zdal sa mi byť mohutný, hlas zvonivý, celým svojim bytím mužný, skrátka celkom iný, než moja dvojica, moja krehká a nežná dvorná dáma. Len v pohľade zračilo sa mu čosi príjemné a povzbudivé. Čosi v cudzom známe. V tom sa mojej Violet podobal. Tou iskrou v oku, ktorá i mlčky vravela ku mne: To dokážeš, Naerys. Som tu pre teba... Pohľad môj patril i ďalším účastníkom tejto, nebojím sa povedať, záhradnej akcie. Dvojica, ktorá mi bola ako Raimundo de Troy a Xanthé Talaros predstavená, núkala sa už na pohľad ako ideálna voľba. Hoc netušila som, v akom vzťahu sú, pocit ma premkol, že neradno ich rozdeliť. Ona krásna, ba priam zvodne tajomná, ako cudzokrajný, lesklý a tmavý hodváb lákavá, on po jej boku vyžarujúci spokojnosť, nezdá sa, že by sa o svoju čiernu perlu chcel podeliť. Nuž, či správny odhad mám, ukáže sa v najbližšom čase, iste títo cudzinci nezostanú bez povšimnutia u dvorných dám či služobníctva. Samozrejme, v srdci mojom stále tleli i pocity dojatia z vyznania, ktoré Violet pri raňajkách vyriekla, nedalo sa mi ich z duše vytlačiť a tobôž nie teraz, keď onen básnik predomnou stál. A hoc celkom sebecky želala som si, aby sme Rhae a Violet našli ako prví, bolo by iste romantické, keby na dvojicu dievčat práve básnik natrafil. "Hoc skrývačka patrí medzi moje obľúbené hry, som veľmi vďačná, že mi s hľadaním pomôžete. Už len odmenu pre najrýchlejšieho nálezcu vymyslieť." usmiala som sa na spoločnosť a cítila som sa byť strachmi zas o čosi menej viazaná. Stačilo nečakanú výzvu pod schodami na zábavnú hru premeniť, a hneď som sa cítila byť doma, vo svojom. Kto by mohol schovávačke v rozvoniavajúcich letných záhradách v tak prekrásny deň odolať? Čo ako dospelosť, strohosť, prudérnosť alebo rozumnosť by ho zväzovala, takej hre nedalo sa povedať nie. Potom už na vojvodu som sa otočila, ktorý sa mi ako partner pri tomto hľadaní tak promptne ponúkol. Jeho blízkosť, na ktorú som zvyknutá nebola, rozbúchala vo mne zvony a ja som musela na moment sklopiť zrak k črievičkám, aby si na mne to rozrušenie nevšimol. To napätie bolo celkom nové, ale svojim spôsobom zvláštne príjemné. Nedalo sa porovnať s napätím, keď strhujúcu báseň som s Violet čítala, alebo vzrušene hľadala na nočnej oblohe kométu. Nesmele som sa pousmiala a ten dievčenský úsmev stále viac patril črievičkám, než vovodovej tvári. Pery tichučkým hláskom prehovorili: "Záhrady kráľovské poznám ako vlastnú dlaň, snáď sme teda v malej výhode..." |
| |||
Tažení trávou? Falmaar, Citadela, Zahrady Princezna je jako panenka, štíhlá, drobná, křehká, a její velké šedé oči mne bez ustání hladí. Tedy alespoň mám ten pocit. Konejšivá jsou i její slova, svou melodikou i obsahem. Když na mne mluví, přistihnu se, že se vlastně ani nevím proč jemně usmívám. Tak příjemná její společnost mi je. Stále se mi vrací, jak ku mne přitančila, velmi přitažlivě o tom není sporu. Všimnu si jak pečlivě hledí na rty moje, když hovořím. Cítím z ní nějaký rozpor, když mluví o Citadele, o svém poněkud studeném domově. Slova jsou to vcelku hezká, nadějná, ale její oči mluví úplně jinou řečí. Chtěla by z toho vězení pryč, však ve své křehkosti zázemí rodiny je jí jistě drahé. Mé oči laskavě jí naslouchají. Když velebím její ušlechtilost, klopí zrak svůj. V tom okamžiku mne její půvab doslova trhá vedví. Mám nutkavou touhu jí chránit, jenže vlastně nevím, před čím. Nedá mi to, abych nepoznamenal ještě něco. Odpusťte mi tu troufalost, ale nechtěla by jste jít přímo trávou, možná i bosky? Pokud ano, neberte na mne ohledy, a jděte kudy a jak vám libo. Pokud vám to pomůže, rád sundám též svá vojenská bagančata, a přidám se k vám. Bosá chůze trávou je velmi příjemná, a slyšel jsem, že i zdravá. S úsměvem bezelstným učiním nabídku, či snad ústupek vůči dvorním mravům, která pro vojáka až tak zásadní nejsou. Následuji princeznu podle svých slov, pokud Rhae takovou touhu má, a jí se poddá. |
| |||
Rozvíjej se poupátko Falmaar, Královské zahrady, pod schodištěm na terasu Naerys Velmi pečlivě zaujat sleduji, kterak Princezna v tanci schodištěm půvabně klesá do naší blízkosti. Asi bych se na ní vydržel celé hodiny jen koukat. Je překrásná, to jistě, ale cítím z ní daleko více, než jen krásu těla či ducha. I když nebylo by čestné nepřiznat, že krása tělesná její přímo bije do očí. Stříbrné dlouhé vlasy, postava naprosto dokonalá, přesýpacím hodinám podobná, bujnější pevné poprsí, útlý pas, boky úchvatně žensky oblé. Fialkové jednoduché šaty ještě více přednosti její zvýrazňují, aniž by podbízely je. Zatím je to ještě dívka, ale tělo už má plných ženských tvarů, a opravdu velmi svůdné. K tomu ladnost pohybu jistě zděděná po matce své sličné elfce. Pak přichází krása ducha jejího, jež možná ještě zastiňuje půvaby tělesné. Její nitro je nesmírně silné, vznešené, obklopuje ji doslova aura silné, laskavé ženy. Ta zatím zastíněna ještě dívčí lehkostí a hravostí, ale tu a tam již pevný její charakter projeví se. Tu v gestu, slovu, pohledu či úsměvu, neb i samým postavením ženy vznešené. Ale to pořád ještě není všechno, je v ní jakési kouzlo. Okolní zahrady jak by rozkvétaly více pouhou její blízkostí, stejně jako ona sílu z nich čerpá, samu podstatu přírody zosobňuje sama sebou. Zřejmě též dědictví elfů. Zrcadlíce celé spektrum této úžasné bytosti, můj pohled šedomodrý na ni zcela obdivně patří. Však zatím to je jen poupě obdivuhodné růže. Musí přijít někdo, kdo celému tomu bohatství ženství pomůže na světlo světa. Kdo o ní bude pečovat s láskou. Zahradník, který jí pomůže rozkvést do plné krásy, aby její vůně uhranula každého, kdo o ní byť jen pohledem zavadí. Tím zahradníkem budu já! Cítím, že jsem k tomu určen, neb já už ji vidím kvetoucí, zatímco ona sebe zatím ještě ne. Lehký úsměv ovládne mou tvář, když si to uvědomím. Tváří v tvář ní samé. Zcela opouštím v srdci nějaké politické závazky, či dohody otců našich. Jsou tak titěrné a nepodstatné, vedle květiny této, v poupěti skryté. Jen ona je důležitá! By krásou svou a vůní, omamně naplňovala co nejvíce svět tento, jehož i já jsem součástí. |
| |||
|
| |||
|
| |||
Fragmenty potu a zeminy Falmaar, Citadela, Zahrady Violet se plně otevírá dotekům mým konejšivým. Cítím jak tlak, kterým přetéká mladistvé její tělo dívčí odchází. Jsem vskutku rád, že mohu pomoci, ačkoliv část toho neklidu ve mne zůstává. Neboť přepůvabná je Violka jak poddává se dotekům mým. Cesta byla dlouhá, a i já mám touhy své přirozené. Však již dobře vím, jak a kde je naplnit, na rozdíl od panny, jež vedle mne nyní kráčí. Oporu mou v pase drženou přijme bez výhrad. Jen chladný kov zbroje mé na nahých zádech jejích jí zastudí, až jemně otřese se. Jsem vděčný teď za tu zbroj, být jen v košili, hůře bych dotek ten snášel. Příliš by mne lákalo po zádech odhalených bříšky prstů se rozběhnout. Ale dost takových úvah. Jsem tu bych jí průvodcem byl, a oporou. I když tvrdé to někdy mám, musím se udržet. Kdo je vlastně ta žena? Co právě mimoděk o niternou strunu nitra mého hlubokého zavadila v žertu? To by si řekla moc hezky, Violko! Řeknu dojatě, více než pohnut. Léta na svých jízdách kraji rozličnými, v slunci, dešti, za počasí každého, hledám tu pravou lásku. Vůbec by mne nenapadlo, že bych jí celou tu dobu mohl mít přímo před sebou, s touhle možností jsem vůbec nepočítal. Nehodlám jí trápit tváří svou náhle uvnitřněnou, teď když konečně bezstarostná jest. Tak jemný smích nechám rozvinout na rtech svých. Přesto pohled můj na Violku nyní zvláštní jiskru má. |
| |||
Duchovia záhrad kráľovských Tak predsa len budú ku mne záhradné víly milostivé! hlesla som v duchu, kútikom oka z diaľky badajúc skupinku pod terasou. Vskutku dnes bude môj šťastný deň. Kráľovské záhrady mali vždy silnú moc, nebojím sa povedať, že sila ich snúbila s mágiou, čarami a tajomnom. Duchovia záhrad kráľovských. Keď sa im zachcelo, dokázali v sladkom kvete orgovánu a čistej ľalie vytvoriť honosnú, romantickú atmosféru. Hravo predčili kdejakú katedrálu, lebo žiadna ľudská ruka nevie tak čarovať, ako ruka prírody. A naopak, keď mali za búrky zlú náladu, všetko sa ponorilo do tmy, len konáre vŕby či brezy vo vetre kruto bičovali okolie ani neľútostný panovník. Keď párik milencov potreboval kus záhrad len pre seba ukoristiť, viedol ich svit luny umne pomedzi záhony do zákutí odľahlých, kde ich šero noci ako dvoch zločincov pred zrakom sveta ukrylo a len svätojánske mušky svietili ich láske na slávu. Nuž a keď to klebetné dvorné dámy potrebovali, i listy orgovánu sa rezko potichučky rozostúpili, aby okno zvedavému oku vytvorili. Dievčaťu s fantáziou boli záhrady chrámom, palácom i chatrčou, oázou, ostrovom uprostred mora, pokojnou zátkou i divokým pralesom, tanečným sálom nekonečných možností. Duchovia záhrad kráľovských. I mne dnes toľké šťastie pričarovali, veď hľadanie Violet a Rhae v priestore tak rozlahlom zabrať mi mohlo celučičký deň. Vďaka vám, mocným duchom záhrad, že ste mi moje spriaznené duše pod schodisko prihnali. Lež zrak môj - miesto na známe, dievčenské tváre - na kohosi celkom iného padá. Na moment strniem prekvapením, pohľadom lapenej lane pozerám pred seba. Úniku niet, hoc ako tá srna, najradšej by som bežala do bezpečia. Nečakané stretnutie mi celkom berie dych, v cencúľ ľadový opäť ma mení... ...no čosi je iné, než doposiaľ. Čosi topí tie ľady, čo zvyčajne napínajú moje telo. Je to akási iskra, čo slabučko tleje, nedovolí ostychu naplno prevziať moc, a hoc červeň moje líca farbí, dych sa mi rýchlo vracia do pľúc. Azda tá pieseň a radosť z letného dňa, azda Violetina odvaha pri raňajkách, azda slová mamičky mojej, azda ich sila spoločná vo mne zapálila plamienok a ten ma chráni pred mrazom, drží ma pri živote. A toto všetko celkom novým je mi. V malom geste ukloním sa spoločnosti, nesmelý, no úprimný úsmev na perách. "Odpusťte to prekvapenie, čo na moment mi vzalo dych, lež princeznú Rhaenerys a moju dvornú dámu Violet som v týchto miestach čakala." pohľadom sprvoti len o básnika opieram sa, lebo pevný a známy pilier pre mňa v tejto cudzej spoločnosti tvorí. "A ani jeden z vás - ak ma zrak neklame - zrejme nie je dámou dvornou, ani princeznou." A potom pohľad vojvodovi de Raell patrí, keď ma tak milo oslovuje, ba na moment zdá sa mi, akoby ho i tešilo, že duchovia záhrad zviedli naše cesty pod kamenným schodiskom dokopy. V slnečnom svite zdajú sa mi jeho rysy o čosi mäkšie, ako keď som ho v rúšku tmy prvý krát stretla. Nie, ani denný svit neubral mu ani za mak zo zvláštneho, tajomného čara cudzinca, no už ma neľaká, nedesí ma, len budí zvedavosť. Plaché oko lane sa postupne mení na oko zvedavého bádateľa, hrdinu z bájnych piesní, možno námorníka, možno objaviteľa, ktorý práve do neznámej zeme vstúpil. Má rešpekt pred cudzím, no zároveň je hladný po poznaní. Blúdivý pohľad preruší však príchod ďalších... azda v pravý čas, aby sa nestal podozrivým. I s ostatnými slušne sa zvítam. Ľahký úsmev na perách, ruky založené za chrbtom, občas sa pohupujúc na špičkách v nečujnom rytme piesne, lilavá ľahká sukňa šiat kolíše sa vo vánku ako kvet zvončeka lúčneho, slnko odráža sa od striebristých kaderí sťa od zrkadla. Na pohľad striedmo ustrojená na Ondoryonskú princeznú, veď rátala som so spoločnosťou dvoch spriaznených duší. No práve istá striedmosť v odeve necháva vyniknúť čistej, jemnej duši a vyzdvihuje éterickú podstatu. Je v tom čosi detsky hravé, dievčensky ostýchavé i žensky nežné zároveň. Z toľkej spoločnosti som prirodzene nesvoja, no darí sa mi to ukrývať. Hlas sladký, no trémou sa chvejúci zároveň "Možno ste pri prechádzke záhradami na moje spoločníčky narazili a poradíte mi, kadiaľ sa ďalej vydať." Preletím pohľadom spoločnosť, od dámy prítomnej cez dvoch mužov, priamo cez básnika mne dobre známeho, až celkom náhodilo spočinie môj zrak ľahučko na tvári vojvodu de Raell. Pohľad je to nesmelý, plachý, ale spontánny a prirodzený. Možno v tom má prsty moje svedomie, veď dlžníkom vojvodovým som, jeho plášť stále spočíva v mojich komnatách. Možno v tom má prsty náhoda... ...a možno duchovia záhrad kráľovských. |
| |||
Slova a polibky Falmaar, Královské zahrady, pod schodištěm na terasu Naerys Zahrady ty, i celý svět, rázem prozářila svou přítomností. Možná jen změnila mne, který to vše v okolí vnímá. Proměnila můj pohled na svět pouhým svým bytím, svým tak podmanivým blaženým úsměvem. Jak tak kráčíme, občas zalétnou zraky mé sivé k jejímu naplněnému šťastnému úsměvu. Ani mluvit se mi nechce, však musím říct, co podle mne nutné je. Když otočím si ji jemně vstříc, sama druhou rukou vychází mi v ústrety, a tak jemně nenuceně propojí těla naše. Stojíme v zahradách, z oči v oči hledíce, doteky spojeni. Takto by nás bratr její vidět měl, každému totiž na první pohled musí být jasné, že mi už jedno jsme. Hladí mne svým hřejivým pohledem, a konejší mne, sotva hovořit začnu. Cítím, že vím jaká odpověď její bude, však nutno by to skutečně zaznělo. Než však promluví, oči klopí, dlaň mou zvedá, i lehce hřbet její políbí. Zprvu překvapí mne to, vždyť to já bych měl ženě ručku líbat, ne ona mne. Pak dojde mi, že to jakási pečeť upokojující k slovům, které teprve přijdou. Pak zvedne milý pohled svůj jiskřivý. Přijímá můj dotaz, který zřejmě zbytečný jí zdá se, však pro mne nutností je. Touha odvěká, myšlenka i pohled niterný mohou nás propojit. Však je to slovo, které kotví nitra naše v tomto světě. Musím to slyšet. Neb teprve na slovo rozkazu já vyrážím vstříc nepřátelům do boje lítého, na slovo její budu bojovat za naši lásku až do konce. A taktéž slovo dobrozdání bratra jejího i otce očistí a zpečetí, jakoukoliv něžnost moji vůči ní před světem okolním, i před smyslem mým pro povinnost a čest. Konečně i slova zasnoubení ukotvují nepostižitelné v čase a prostoru, tím více i slova slibu svatebního. |
doba vygenerování stránky: 0.19387102127075 sekund