Sluneční víla

Falmaar, Královské zahrady, pod schodištěm na terasu Naerys
Středa 7. července, před polednem, překrásně, slunečno,
Naerys Ondoryon, Garlan Amadee de Raell, Mathieu de Croix,
Raimundo de Troy, Xathé Talaros, Rafaelo di Orisi

I já si povšiml horoucího jasu v šedých očích knížete z Troy. Netuším příliš, co se mezi ním a indirskou kráskou přihodilo, ale muselo to být neskonalé a intenzívní. Dokonce i průvodce můj Rafaelo, jindy tak hovorný, zmlkl. Byla to až posvátná chvíle mezi mužem a ženou, které jsme byli shodou okolností přítomni. Nedá mne to, abych na Princeznu Naerys nevzpomenul, jak zde v zahradách stála včerejší noci. Jak sevřený šik vojska. Pevná, přesto rozechvělá. Čelící mne samému. Hrdě, však i nejistě. Stále ji tak vidím. Pohled můj sveze se ku Xanthé. Jak podobně, přesto však zcela jinak, vzdoruje knížeti, až pod zraky jeho náhle jihne. Mění si mi přímo před očima, a on jí následuje v mírnosti a niternosti její, jak jestřáb vrhající se do propasti. Cítím se tu opravdu nepatřičně, naštěstí přichází básník, a svým způsobem trochu roztříští to kouzlo okamžiku. Jsme pozváni k němu na oběd, já vděčně přijímám, přičemž Princeznu Naerys zmíním. Baronet zcela přirozeně i s její počítá účastí, k mé velké radosti. Však oba jsme prožili spolu, to snad až příliš rychlé vzdálení obou dam srdcí našich, mohu-li tak soudit. Rafaelo obstarává konverzaci, a já mohu mlčet. S pohledem na dvojici přes stůl, vidím Naerys snad jednou v mém objetí. Už včera v noci tak toužil jsem jí do náruče vzít, však nepřípustné by to bylo. Sám jsem zvědav v jakém rozpoložení dnes jí potkám.

Jakmile Mathieu osvěží se vínem, směřuji naší malou společnost do zahrad. Již chci Naerys spatřit. Rád ponechávám pár, jak věřím milenecký, pár kroků za námi. Měli by být spolu co nejvíce sami. Tedy se po nich ani neotáčím. Mou vysokou postavu jistě bez potíží v té okolní zeleni najdou, jakmile budou chtít. Rafaelo volně diskutuje s básníkem, spíš jen aby řeč nestála. Jsem vděčný, že nikdo po mne slova nežádá. Najmutí seňora di Orisi byl skvělý tah, má evidentně cit pro konverzaci, i proto kdy jí má držet ode mne dále. Zážitek posvátného prolnutí muže a ženy, který věřím, že jsme měli možnost nahlédnout před několika okamžiky, se mne opravdu velmi dotkl. Knížete Raimunda a lady Xanthé vnímám teď jako své opravdu dobré přátele, svým způsobem i své chráněnce, to společný zážitek nás spojil. Ač já byl jen divák, nic to nemění na tom, že se nás dotklo něco nadpozemského. Vcelku přirozeně myslím na mne a Naerys. I nás k sobě žene vyšší síla, jen používá zcela jiných cest, v našem případě politických. Byla tak překrásná, když včera stála proti mne. V noci nemohl jsem spát, stále musel jsem na ní myslet. Jaká bude dnes? Stejná jak včera, nebo jiná? Pohroužen ve svých myšlenkách kráčím vpřed, aniž bych si uvědomoval co se děje vůkol.

kterak moudrá Královna Vaeniell vdechla své dceři zcela novou jiskru

Pak přesto něco oči mé zaujme. Pohyb na schodišti. Zvednu zrak svůj, a pak jí spatřím! Naerys! Naprosto nekorekně zastavím Rafaela, jenž vedle mne kráčí, tím že paži mu do cesty vložím naléhavě. Záhy ustane i baronet de Croix. Nechci vyplašit tu květinovou slunečnou vílu, co po schodech právě tak úchvatně tančí. I oba muži vcelku přirozeně zmlknou v hovoru svém, za což jsem vděčný. Všichni tři koukáme bez hlesu, na to zjevení ženské krásy v ladném pohybu. Dokonce na mezistupni schodiště i pár piruet učiní. Evidentně o nás neví, a já se modlím, ať přitom zůstane! Kochám se jejím nadšením, energií sluneční, radostí z pohybu i krásného dne. Ani nedýchám abych tu polední vílu nezaplašil. Je překrásná, ve své uvolněnosti a bezprostřednosti. Tak překrásná! Matkou její sličná elfka, teď vidno to je se vší rozhodností. V tichosti vyčkáme trpělivě pod schody, až k nám dotančí. Když krok svůj půvabný zvolní, do hluboké úklony se skloním, bych úctu vyjádřil jí samé, i umění jejímu. Moji druzi mne v tom následují. Princezno Naerys drahá, sličná! Už tak překrásný den, prozářila jste svou přítomností. Složím jí poklonu vřelou. Pak v příhodný čas představím jí Rafaela di Orisi, zemana amiccoského. A až k nám dorazí, pak i knížete Raimunda de Troy spolu s lady Xanthé Talaros z Indiru. Opodál stojí ještě můj panoš Cleon s košem piknikovým.

Hlad

Falmaar, Citadela, komnaty princezny Naerys, královské zahrady
Středa 7. července, dopoledne, slunečno
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Norman z Inn, Nicandros Talaros

Zatímco pozoruji hovor lady Rhae s cizincem, jsem sama pozorována. Spočívá na mne pohled, který z lovců dělá lovnou zvěř, který jsem od jeho původce ani nečekala. Dívá se tak upřeně, až je mi to nepříjemné; nevadí mi být viděna, to je přeci mou povinností – kolikrát se mě snažili naučit, že dáma má být vidět a ne slyšet, kolikrát jsem neposlechla? – ale když je za pohledem cítit úmysl, přináší s sebou nervozitu a vnáší chaos do mé mysli. O co se snaží? Co tím zamýšlí?
Ne. Je to Violetin přítel, muž, který doposud vše se zájmem pozoroval, který, zdá se, nosí srdce na dlani. Violet, jak jsem si dávno stihla všimnout, řídí se svým citem a svou silnou intuicí. Intuici nelze brát na lehkou váhu, je jednoduše tím, co rozum sám velí, než si to my stačíme uvědomit. Věří-li mu, možná bych měla i já. Možná je jen odhodlanější, než jsem předpokládala, zvědavější, dychtivější odhalit, čím sama jsem mu před těma nebesky modrýma očima zamávala. Je-li tomu tak, žízní-li tak po něčem sladkém, zlatavém proudu, co z pláství se řine, pokud snad i doufá, že v odraze zahlédne kousek nitra vlastního…
Ne. Nesmím si dělat starosti. Je potulným rytířem: jistě dobře ví, že naklánět se příliš rychle k hladině může být nebezpečné, že může utonout. Ještě než se zvednu, krátce po něm střelím očima. Ví to. A i kdyby ne, hladina skrývá se pod ledovou krustou, kterou by musel prolomit. A žádný muž nemůže zlomit, co mu nepatří.

Rychlost a verva, s jakou Nicandros útočí, nutí mě k úsměvu. Je voják, to zjevně nikdo popřít nemůže. Nicméně jeho tón mne překvapuje. Zdál se být mou paní dokonale uchvácen, náhle jeho pozornost patří, byť krátce, bezvýhradně mně. Jeho otázku prozatím nezodpovídám, on se tak rychle vrací k lady Rhae.
Nezapomíná na mě ale úplně. Samozřejmě paži svou kol jeho obtáčím, druhou rukou raději přidržuji sukni svých šatů s jemným, umně vyhotoveným zdobením, jak kráčíme dolů po schodech. Protože v něm nacházím tak snadno oporu, ještě otáčím se, abych se ujistila, že lady Violet a její rytíř následují nás.
Chvíli mlčíme. Lady Rhae jako by tu v zahradě něco hledala, tu se v ní jen toužila ztratit. Neuniká mi, jakou cestu sobě volí. Pobaveně se usmívám, dobře vím, po čem touží. Když její myšlenky opět patří nám, provoněné růžemi z jejich krátké odluky, představuje nás a znovu umlká. Nyní chce poslouchat. A já jejímu přání ráda vyhovím.
„Prozradíte nám, jak vaši sestru poznáme, drahý pane? Ne, jistě tomu netřeba – vsadím se, že onu vášeň Indiru v ní objevíme, jen co ji spatříme. A ty jeho vůně! Tak rychle jste od nich k chutím přešel…“ Úkosem na něj zpoza řas pohlížím. „Budete mi o nich muset vyprávět. Bojím se totiž, že nejsem ženou, za kterou mě máte. Ochutnávání je mi cizí tak jako Indir sám: uždibnout jednou tu a podruhé zase zde, to není pro mne. Ne, tak se nikdy nenasytíte, tak hlad neukojíte. O kolik síly víc by k tomu bylo třeba? My ženy jí nesmíme plýtvat,“ vysvětluji mu ochotně, „musíme si dobře promyslet, kde tu, jež nám byla nadělena, vynaložíme. Představte si vše, co život nabízí, skryté uvnitř oříšků.“ Najednou beru jeho dlaň do ruky a prstem v ní kroužím. „Vidíte? Tvrdá skořápka může ukrývat něco, co vás zasytí, ale také něco prohnilého, z čeho byste mohl ochořet. Nemusíte ale rozbíjet a ochutnávat všechny, abyste zjistil to, co znát potřebujete. Nebo,“ řeknu a zasměji se, až se mi v očích zajiskří, „na to myslete jako na dobývání nějakých pevností, to vám možná bude bližší než oříšky – ale já je tuze ráda. Mohou skrývat něco cenného a také nemusí. A vy tu pevnost nepotřebujete dobýt, jen abyste zjistil, zda tomu tak je, nebo se mýlím? Můžete naslouchat, pozorovat, dotýkat se… Neztratit hlavu.“ Propouštím jeho ruce ze svého zajetí a znovu nacházím oporu, kterou jeho rámě nabízí. „Neztratit ji nehledě na to, jaký hlad máte či nakolik je poklad uvnitř lákavý. Tím to totiž vždy začíná – ústy, jazykem, chtěním. Vsadím se, že první básní na světě byla pouhá dvě slova: chci pozřít.“

Procházíme dál zahradami. Kráčím klidně, beze spěchu. „Všichni hladovíme. A jen ti moudří vědí, kdy bojovat, aby nepadli vysílením.“

Nejdražší přítel

Falmaar, Citadela, Zahrady
Středa 7. července, ráno, slunečno, není horko
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon,
Vanessa di Ripper, Norman z Inn, Nicandros Talaros

Rosa

Falmaar, Citadela, komnaty princezny Naerys, královské zahrady
Středa 7. července, dopoledne, slunečno
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Norman z Inn, Nicandros Talaros

Způsob, jakým strategos hovoří o své sestře mne pobízí k dalšímu úsměvu, je znát, že ji skutečně miluje. Ani bych se nebála říct, že je na ni nejspíše velice pyšný. Popisuje ji tak, až zatoužím ji poznat: je to její nespoutanost, co tolik mě láká. „Musím vám dát za pravdu, můj pane, Citadela dovede působit poněkud stísněně… A chlad jejích stěn může vrhnout stín i do srdcí, jež dobře ví, že mezi nimi lze najít teplo a laskavost, jen se rozhlédnout.“ Ale ani toto vědomí nijak nedokáže zadržet mou snahu její stěny opouštět. Ruch města, zahrady nebo nebe – všechno je mi dražší než Citadela sama, kde jediným útočištěm jsou mi vlastní komnaty a komnaty mých drahých přítelkyň. Přesto… jsem ráda, že jim a své rodině smím zůstati nablízku.
Jsou to právě mé přítelkyně, ke komu se otáčí, aby zjistil, zda nám nebude hledání jeho sestry na obtíž. Vím, že jej neodmítnou. Když obrací se zpátky ke mně, z jeho půvabně řezaných rtů se linou nečekaná slova chvály, která konečně mě nutí sklopit oči, v nichž se zračí stud. Nemluví o kaskádách stříbrných vlasů či mé tváři, nýbrž o ušlechtilosti a starostlivosti, věcech mně o tolik dražších.
A přesně v ten čas promlouvá a přechází k nám Vanessa. Její blízká přítomnost a jeho smích, tak živý a přesto ne divoký, mi klid opět navrací. Krátce spolu hovoří, než se jejich zraky vrací ke mně. Usmívám se a souhlasně přikyvuji. „Lady Vanessa má pravdu. Můžeme-li vám pomoci, jistě to všichni učiníme rádi.“ Otáčím se ke stolu, abych získala potvrzení svých slov. Zjišťuji, že Violet se již zvedá: ač se zjevně cítí nesvá, její dobrota přehlušuje rozpaky.
Tak s díky zavěsím se do rámě Nicondrasovy a v doprovodu toho sošného cizince vydám se do zahrad. Jeho opory využívá i Vanessa, doufám proto, že se necítí být obklíčen.
Vcházíme do sluncem zalité zeleně. Kdyby mou společností byly jen mé přítelkyně, bez váhání sundala bych boty, abych si mohla užít spojení s tím místem a abych pocítila chladivou rosu má chodidla líbající. To se teď ale nehodí. Držím se proto alespoň při kraji cestičky, jak bych po trávě jíti chtěla a zkoumám pohledem každý malý detail – je to směšné, samozřejmě, ale z nějakého důvodu jsem očekávala, že vše bude jiné, jako by se prostředí mělo uzpůsobit mému stavu mysli, jako by za ním měla být jakási cizí síla, cizí inteligence s podivuhodným přáním mne potěšit: tak osudové se včerejší setkání v zahradách zdálo.
Jenže tomu tak není. Jistě, spousta věcí je jiná, jednotlivá stébla trávy jsou ztěžklá vláhou a ohýbají se jinými směry než včera, květiny voní snad ještě omamněji a včerejší motýli se možná již nikdy nevrátí. Ale sama podstata toho místa, jeho povaha, ta zůstává nezměněna.
Zvedám k Nicondrasovi pohled a měkce se usmívám. „Odpusťte mou nezdvořilost, můj pane. Váš příchod byl tak nečekaný, že jsem dočista zapomněla se představit, dovolte mi tedy chybou svou napravit. Jmenuji se lady Rhaenerys, ale brzy zjistíte, že každý, kdo mne alespoň trochu zná, mě oslovuje lady Rhae. Po vašem druhém boku kráčí lady Vanessa di Ripper a za námi rozmlouvají lady Violet Rosier s rytířem Normanem z Inn – již dlouho se neviděli,“ vysvětluji ještě, aby ho snad nenapadlo se hněvat, že se věnují jeden druhému. Chvilku soukromí si jistě zaslouží… a Violet si zaslouží i pár okamžiků k odpočinku od uhrančivého zraku tohoto podivně známého cizince.
Sukní mých šatů proniká vlhkost trávníku, kterému jdu tak blízko, že se o ni otírá. Pro sebe se usmívám a tiše naslouchám rytmickému dialogu Nicandrose s mou dámou. Vrací se k jeho malé poznámce o ochutnávání všeho, co život nabízí. Jak mýlí se v ní! A jak ochutnávala bych já…

Důvěrný přítel

Falmaar, Citadela, Terasa princezny Naerys, Zahrady
Středa 7. července, ráno, slunečno, není horko
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Norman z Inn,
Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros

Violet je tak rozrušena, že přehlédnout to nelze. Těžko říct nakolik z onoho tajemného umělce, a nakolik ze zde přítomného Nicandrose. To mi připomíná, že bych se mu měl představit. Ale čas na to vhodný asi není, neboť je doslova v obležení překrásných dam. Má paní svěřuje své koťátko služebné, a ta s úsměvem vlídným jí slibuje, že se o koťata všechna postará. Prý i do komnat dam je pak donese v pravý čas. Mám tak chvíli, bych Nicandrosovi obdivovatelky trochu si prohlédl, přímo v akci. Zvláště pak Vanessu. Možná ani nestojí o to, aby jí někdo krmil, ať dobrým či zlým. Skoro to vypadá, že se bude krmit sama, Nicandrosem.

Mělký souhlas s doprovodem mým, který spíš pouhým vydechnutím byl, mi jasně napoví jak neklidná Violet nyní je. Když zanoří se v rámě mé rukou štíhlou svou, pocítím že vskutku chvěje se, doslova. Opora má však klidu jí dodá vzápětí. Musím jí chránit, když i pouhý urostlý cizinec tak vibruje tělem jejím. Vášně mladé ženy v rozpuku jí cloumají, jinak vysvětlit si to nedovedu. Tělo chce zkrátka své, ač mysl její panenská tomu nerozumí. Vyjdu těm touhám tedy vstříc, a ruka má levá jemně počne přátelsky a konejšivě hrubými bříšky prstů hladit rozechvělou ručku její v rámu mém zaklesnutou. To jistě uleví bouři její vnitřní lépe, než jakákoliv slova.

Naléhavě, snad možná až zoufale, skrytá za tónem zábavným vroucně mne děkuje za mou přítomnost a oporu. Hebký úsměv můj, pohled modrý laskavý, i doteky zdánlivě mimovolné bříškami prstů mých na ručce její, to vše snaží se ji uvolnit. Nikdy bych nezradil důvěru její panenskou, to snad i cítí. Tak doteky svými i blízkostí svou, jak hromosvod stahuji do sebe všechnu nervozitu její. Tělo její doslova křičí po objetí mužném. Cesta po schodišti může být zrádná pro dámu v róbě své. Tak po jednom zakolísání kroku Violetina, přehodím si ručku její v levici, a pravou paží svou v pase jí pevně uchopím v opoře jistější. Nebojím se lehce stisknout, bych dodal řádnou podporu tělu jejímu i srdci nepokojně tepajícímu.

Snad to jí dodá odvahy, by jméno tajemného umělce mi zjevila. A činí tak. Se vstřícným úsměvem poslouchám tu oslavu mé přítomnosti po boku jejím ve chvíli tak důležité, jako je oběd u muže, který jí zdá se nedá spát. Vše poslouchám mlčky, jen můj úsměv milý a pevné objetí v pase hovoří řečí bratrsky blízkou. Jisto je, že muže toho řádně sledovat budu, zda vskutku vážně to s mou chráněnkou myslí. Mám za to, že nebudu sám, i Princezna s dámou svojí dvorní také blaho Violet na svém srdci mají, jak všiml jsem si. Pak se tedy vynasnažím, abych mu porozuměl. Dodám vesele, bych jí ujistil o své dobré vůli, kterou skutečně mám. Než zítra přijede otec její, jsem její rodinou svým způsobem já sám. Snad nebudu na baroneta příliš přísný.

Velmi tělesně blízké naše sepětí přináší zřejmě i své negativní stránky. Violet naznačuje starostlivě, že bych potřeboval koupel. Ach ano! Mužná vůně potu, pižma osamělého jezdce a koně jeho, by asi jemné nosíky dam moc netěšila. Rozesměji se bujaře, vesele. Ani prach jež pokrývá zbroj mou, k doteku neláká. Nebezpečný úsek cesty jsme překonali, tedy pustím pas její, a opět ručku její zpět navrátím v rámě své. By odér můj živočišný nedráždil nosík její půvabný. Unavený nejsem, ale pravdu máš, koupel bych potřeboval, i šaty na hostinu vhodnější. Jsme vlastně sami, tedy přirozeně sklouznu do přátelského tónu, bez formalit společenských. Až do zahrad tě dovedu, na koně sednu, a dopřeji sobě očistu ve Vile Rosier, za jejíž poskytnutí ti ještě jednou děkuji, pak tě zas vyhledám. Ale! Zvládneš tu sama toho diskobola indirského, jež dokonale sošnou postavou snědou je obdařen? Beze mně? S úsměvem jemným zeptám se na přímo, co poněkud tíží mne ve starosti o ni. Přitom modrý pohled měkký ji obejme vřele, a tentokrát celá dlaň hrubá má levá, hebce konejšivě opět ručku její hladí, v rámu mém zakleslou.

Hořká čokoláda se zeleným pepřem

Falmaar, Citadela, Terasa princezny Naerys, Zahrady
Středa 7. července, ráno, slunečno, není horko
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Norman z Inn,
Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros

doprovodná hudba

Můj letmý pohled po dámách Princezny je náhle zachycen ženou vraních vlasů. Doslova zachycen. Drží mne pevně, nesmlouvavě. A možná se pletu, ale mám pocit, že by mne nejraději ochutnala. To vskutku zaujme mne. Tak ponechám pohled svůj temně hnědý, čokoládový v jejím uchopení. Kdyby blíže byla, snad i peprné zelené odlesky bych v nich nalezla. Pak mne konečně propustí, její zrak spočine na pažích mých, jistá fascinace ve tváři se jí objeví. Něco mi říká, že pozorovat umí více než dobře. Zamíří zraky k mé čelisti. Mám pocit, že takřka nahý před ní stojím, jak pozorně mne zkoumá. Zvláštní pocit, ale ne nepříjemný.

Pak již obrátím pozornost zpět na princeznu. Stále na nás cítím pohled ostříží černovlásky. Tak urputný, až to bolí. Kdo je ta žena? Vlastně se mi zatím nikdo nepředstavil. Že mám před sebou Ondoryonku to tuším, ale jakou? Než mi odpoví Princezna, na mé možná trochu troufalé poznámky, tak zasaženi jsme přívalem ženy pevného pohledu. Je rázná, to mi nevadí, jasný přístup mám rád. Spíš mne překvapí její drzost ku své paní, i když možná Princezna právě tuto neomalenost používá ku svému prospěchu, i to je možné. Náhle mám potíž poznat, kdo že to tu vlastně velí. Princezna, či ta onyxová kráska? Stříbrovlasá zdá se nic nenamítá, tedy podřizuji se tomu náporu živelné energie. Když zmíní protažení nohou, mimoděk samovolně padne mi pohled temné čokolády na její štíhlé dlouhé nohy, jak rytmicky vystupují zpoza šatů, by se opět v nich ztrácely. Zajímavý pohled. Již mám v ústech dotaz na jedinou skutečnou velitelku této společnosti: 'Princezno, je skutečně vaším přáním mne doprovodit do zahrad?' Leč na to nedojde. Zarazí mne další slova rázné černovlasé paní. 'spojíme tedy příjemné s užitečným'. Řekla to náhodou, nebo mi záměrně vychází vstříc jazykem a přístupem mne natolik blízkým. Jasně a srozumitelně řeší moji situaci. Můj pohled hořké čokolády rozehřeje se tou skutečností, stejně tak tím, že do bezprostřední blízkosti naší vžene se jak fúrie bájná. Závan větru jejího zavalí mne vůní její těžce omamnou. Kupodivu připomíná mi domov: damašská růže, hřebíček, máta peprná, pižmo, absinth, konopí a exotické koření. Až na tváři mé objeví se úsměv podmanivý, jasný.

Další slova pak úderná prší z jejích půvabných úst. Flirtuje se mnou snad? Možné to je, žena s takovou vůní, těžko může neflirtovat. Zabořím oči své do jejích šedozelených, a topit se začnu v bažině té. Vůně Indiru a jeho vášně vás zajímají, Má Paní? Prohlásím beze strachu s úsměvem, z urostlé snědé výšky své. Žena ta žadoní, by si kousek té vášně ponechat směly. Zas mám pocit, že by chtěla ochutnat přímo mne. Ráda chutnáte vše co vám život nabízí, že? Co máte nejraději? Přímý útok bývá i nejlepší obranou. Trochu vášně zanechat? Nu, možná si nějaký kousek sama uloupnete. Tajemně zářivě se usměji.

Pak otočím se k Princezně. Pokud souhlasíte se svou dámou, dovolte bych Vám rámě své nabídl na cestě do zahrad, Výsosti. Jak řeknu, tak učiním. A vy? Přijmete druhé? Oslovím vraní krásku. Pevná opora jistě se Vám hodit bude po strmé cestě dolů. Pokud princezna ničeho nenamítá, vyrazíme po schodech širokých do zahrad hledat mou sestru. Vynasnažím se, by si oporu paží mých silných obě jaksepatří užily. Když tak touží trochu vášně indirské si pro sebe uzmout.

Vstříc zahradám?

Falmaar, Citadela, komnaty princezny Naerys
Středa 7. července, ráno, slunečno, není horko
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon,
Vanessa di Ripper, Norman z Inn, Nicandros Talaros

Dva vlci a horská říčka

Falmaar, Citadela, Terasa princezny Naerys, pak Zahrady
Středa 7. července, dopoledne, slunečno
Naerys Ondoryon, Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon,
Vanessa di Ripper, Norman z Inn, Nicandros Talaros

Nakonec atmosféra kol stolu zklidní se, stejně jako výraz mé paní Violet. Přesto nemůže mi uniknout, že stále ještě cos bouří v nitru jejím. Spojitost to má s oním mužem, umělcem, tím jsem si jist. Je tak naivní a křehká, až je to kouzelné. Jistě si dělá starosti s něčím, co dost možná vůbec žádným problémem není. Snažím se měkce na ní hledět, by věděla že rád pomohu, budu-li požádán. Je třeba jí chránit, o tom nepochybuji. Čistá panna. Kdo jiný je hoden ochrany rytíře, než právě ta.

Rozhlédnu se kol stolu, naše pohledy s Vanessou o sebe zavadí. Doslova se do mne vpíjí, snad i naléhavě. Usměje se. Neuniklo mi její potěšení, když přislíbil jsem svou účast na onom obědu. Asi jí přijdu zábavný, nebo si se mnou chce hrát. Otázkou je, chci si já hrát s ní? Náhle její šedozelené oči se rozjasní, šeď ustoupí smaragdové zeleni. Jak by mne k sobě na chvíli zvala, i vstoupím tedy. Následujíc zlatavé odlesky medové plástve, jež mi nabízí. Trvá to jen chvíli, než oči ty odvrací příchozí služebná. Přesto zážitek to byl hřejivý, lákavý a sladký.

Princezna Naerys odchází. Matka Královna s ní hovořit chce, nepřijde mi na tom nic špatného či zvláštního, přesto tvář Violet opět zahalí mraky. Možná není dobře, že tak dlouho je lady Rosier mimo svého domova. Panství jejich poměrně drsným koutem země je. Jistě by přirozeně ji utvářelo v jadrnější ženu, kterou každý drobný závan větru jen tak neohne obavou. Nu, teď už pozdě bycha honit. Život je boj. Měla by to pochopit co nejdříve, aby dokázala sama čelit nástrahám a překážkám, které přináší. Pomyslím si. Přesto zrak můj vůči ní jemný je. Na studenou vodu je třeba zvykat si opatrně, by srdce se šokem nezastavilo.

V tom jakýsi hluk u stráže otočí můj pohled tím směrem. Kapitán jakýsi, zřejmě zabloudil z dalekého jihu. Postava jeho i osobnost nepřehlédnutelná je, a tak automaticky hledám reakci Violet. Ta oči do země doslova zapichuje. Mám co dělat, aby jemný úsměv nevkradl se mi v tvář. Té reakci její se nedivím, trapné by bylo, kdyby rázem jako malina zrudla, pouhým pohledem na toho urostlého krasavce. O to více mne překvapí, jak křepce Princezna Rhae na svůj úlek i stud z básně mé rychle zapomněla. Nutno říct, že překvapen jsem příjemně. Sleduji jak ladně, coby mladá laň se k tomu kapitálnímu jelenu blíží. Neskutečný ženský půvab náhle naplní Stříbrovlasou, ač tváří v tvář mne tak plachá byla. To utvrdí mne v tom, že ona mi není souzena, neb klíč k jejímu ženství mi nebyl dán. Krásný pohled na ten pár. Mé oči zjihnou. Sluší jim to spolu, to bezesporu. Navíc Strategos není řekl bych vůbec špatným společníkem, na mne samého působí jako muž do nepohody, a takoví se hodí vždycky a každému. Na jeho sestru jsem vskutku zvědav, když tak barvitě o ní hovoří. Jistě to bude nebývalá kráska. Tedy dopřeji těm dvěma raději soukromí, a chci opět vyhledat zelenošedé oči Vanessiny. Ta právě pohled Nicandrosův odráží. To příležitostí mi je, abych spočinout zrakem svým blankytným nerušeně na ní mohl spočinout.

Lady Ripper je vskutku okouzlující, potencionálně nebezpečná žena. Je také velmi půvabná, a jistě velmi velmi chytrá. Co více, voní mi, lákavě. Zvolit správnou cestu je pro kurýra možná to nejdůležitější rozhodnutí. Je třeba si zvolit včas, to člověku zpravidla ušetří spoustu problémů. Základní otázkou je, zda je ta žena tolik nebezpečná, jak se mimoděk tváří? A i kdyby byla, chce být nebezpečná mne, a mým drahým? To, že někdo má jisté nebezpečné schopnosti, ještě neznamená, že je chce použít mým směrem. Ostrá dýka může být stejně nebezpečná, jako užitečná a potřebná. Záleží jen zda jí mám proti sobě, či na své straně. Lady Van je opravdu ostrá, svůdná a přitažlivá, až omamně přitažlivá. Když však vezmu i v potaz slova jež vložila do svých slovních kudrlinek, tak stejně tak může být Spoutaná svou vlastní silou a povahou. Možná je dokonce pravda, že Chřadne. Skládá detaily, hledá slabá místa. Chce se snad i osvobodit.

Jak přistoupit k ženě takové? Nebýt cílem! Nesoutěžit s ní tam, kde nemohu vyhrát. Já jsem silný v divočině, na cestě. Ona v chodbách paláců, v labyrintu zahrad. Kdybychom byli tam v lesích a bažinách, byla by mi vydána na pospas, ale zde jsem vydán na pospas já jí, z toho je třeba vycházet. Pokud si chce hrát, dobrá. Já si hraji celkem rád, i s velkými kočkami. Pokud nejde proti mne a mé paní Violet, netřeba se bránit. Něco mi říká, že bych si tu hru mohl i celkem dobře užít, jistě je velmi kreativní, s citem pro detail. Pořád je ještě možnost, že hledám právě ji. Aniž bych to tušil. Možná jsem jediný, kdo může rozvázat její pouta, a nechat rozvinout i to dobré, co v ní jistě také je. Jeden muž mi kdysi řekl: "V srdci každého člověka jsou dva vlci. Jeden světlý - dobrý, a jeden temný - zlý. Svádí spolu neustálý boj. A vyhraje nakonec ten, kterého krmíš víc!" Možná je mým úkolem zkusit krmit tuhle velkou kočku dobrými věcmi, aby se ta šelma co v ní dřímá, nakonec neobrátila i proti ní samé.

Do mých úvah vstoupí okolní děj. Vanessa vyskočí své paní opět na pomoc. Neunikne mi, že sama sebou odcloní cudně trpící Violet od půvabů indirského vojáka, aby ta opět mohla své zelené oči zvednout. Elegantní řešení. Vypadá to, že tato svůdná lady bojuje na naší straně. Vodopád slov jejích strhává Princeznu, Kapitána i celou společnost jako horská říčka, a směřuje nás nezadržitelně kamsi dolů do zahrad. Dopiji ještě svůj pohár bílého. Půjdeme, Má Paní? Stojím rázem bok po boku Violet, připraven nabídnout jí rámě zaprášeného kurýra, pokud tu neodmítne. Ovane mne vůně citronu, karafiátu, růže, konvalinky a pryskyřice. Možná budeme moci spolu prohodit pár slov, než dorazíme po schodišti do zahrad. Iniciativu v případném hovoru však ponechám na Violet.

Strategos Nicandros reaguje poněkud překvapen stejně. Nabízí rámě své vypracované, snědé Princezně Rhaenerys, coby její doprovod. Ohlédne se přitom i na Vanessu, zřejmě by neměl problém doprovodit její paní i ji naráz. Však silné paže má přece dvě, a cesta po schodech může být v šatech ošemetná.

Ve snu

Falmaar, Královské zahrady
Středa 7. července, dopoledne, slunečno, není horko
Xanthé Talaros, Raimundo de Troy, Rafaelo di Orisi,
Garlan Amadee de Raell, Mathieu de Croix

Souznění

Falmaar, Královské zahrady
Středa 7. července, ráno, slunečno, není horko
Xanthé Talaros, Raimundo de Troy, Rafaelo di Orisi,
Garlan Amadee de Raell, Mathieu de Croix

Nedokázal bych popsat to, co neustále patřím v očích jejích černých. Snad jediné slovo mne k tomu zní, a totiž SOUZNĚNÍ. Naprosté, a bez hranic našeho omezeného poznání. Co více může muž ženě dát, než doplnit ji tím, co jí schází. Sám přijmout to, čeho se nedostávalo jemu samému. Její blažený, naplněný úsměv je víc než všechna slova světa. Byť nejlepšími básníky vyřčena. Nikdy jsem si nepřipadal nějak zvlášť důležitý, ale jsem! Tak jako ona pro mne. Každý básní o lásce, ale když se vás ta skutečně dotkne, škoda slovy neobratnými ji plašit. Jsme pro sebe navzájem tím pramenem vody živé, po němž jsme tak dlouho žízniví světem marně bloudili. Chce se mi říci, že jsem šťasten. Ale to jen chabě popisuje, jak se v její přítomnosti opravdu cítím. Má sama existence je jí naplněna, oslavena, konejšena. Co více, vidím i cítím, že jí dávám totéž! Není to už o vášni, byť ta stále přítomna je. Do popředí hrne se něco důležitějšího a většího. Dokonalé Souznění, Naplnění a Prolnutí. I ta velká slova jen spoře zrcadlí, co ve skutečnosti děje se. Nebudu mrzačit pravdu svým hrubým jazykem, ani neotesanými myšlenkami. Budu jen tady a teď, s Ní. Jsem přesvědčen, že i můj jemný úsměv předestírá jí v plnosti to, čím moje srdce teď přetéká. Láska, Vděčnost a Souznění. Jsem vděčný, že mi dáno bylo doplnit sám sebou tuto podivuhodnou ženu, a být jí sám doplněn. Jsem vděčný, že jsem jí vůbec potkal, a že jiskra pověstná z jejích žhavých uhlíků v srdce mé vyprahlé přeskočila. Jsem vděčný.

Hledím stále na ten její blažený, naplněný úsměv. Nemohu se jej vynadívat. Vypaluji si jej do srdce, abych se tam k němu vždy uchýlit mohl, pokud zrovna budu od ní vzdálen. Chci s ním usínat, i se s ním vzbouzet. A až přijde můj čas, chci naň patřit, až umírat budu. Blažená to bude smrt, tak prosta utrpení, v náruči konejšivé pohledu toho hřejivého. Však ten čas ještě v nedohlednu je, tak proč se jim zabývat nyní? Teď a tady, když Xanthé usmívá se na mne, až srdce mé usedá a jásá. Miluji ji! Miluji ten úsměv, kterým se mi dává plně, a bez podmínek. A oplácím jí stejně, přesto však jinak. Neb oči mé spíše konejší žhavost a vášeň její, šedou svou hlubinou. By mohla hřát. Sebe, mne, a každého, kdo poblíž se jen ocitne.

V ten čas přichází básník, na něhož tu čekáme. Zřejmě by jej vítal pohled můj dravý vlčí, že ruší chvíli mou s Xanthé niternou, a že čekáme tu tak dlouho. Avšak hřejivý oheň uhlíků mé milé, mění jej zcela v milý a přívětivý. Při přestavení postavím se na okamžik, a mírnou úklonu učiním. Když přijde pozvání k obědu poděkuji srdečně, a přijmu jej vděčně. Baronet má dosti rozumu, že nikterak zbytečně nekrouží květnatě kolem Xanthé, tím zachová mou náladu vstřícnou a přátelskou. Má Paní se rozhovoří hebce o bratru svému. Žádá půvabně, by i on pozván byl, coby ochránce její. Jsem více než schopen obrany jí sám poskytnout, ale chápu proč právě takto svou žádost formuluje. Tedy nikterak nezasahuji. Náš budoucí hostitel velkodušně své pozvání rozšíří, s lehkostí pravého granda i na Nicandrose Talarose. Čímž mé sympatie získá si. Na chvíli posedí, pak vydáme se v zahrady okolní.

Zcela přirozeně držíme se s Xanthé poblíž sebe, na konci naší skupinky. Když ta se poněkud vzdálí, jemně uchopím štíhlou dlaň její rukou hrubou svou, bych ji zastavil a k sobě pootočil. Mám totiž něco na srdci, co jen jí patří v této chvíli. Xanthé! Pomazlím se se jménem jejím, vysloviv jej něžně, svým osobitým způsobem. Naše oči opět potkají se. Xanthé, Má Paní. Svými zraky jiskrnými zažehla jsi v srdci mém oheň lásky, i doplnila sama sebou nedokonalost mou. Z hovoru tvého pochopil jsem, že bratr tvůj Nicandros zde ve Falmaaru zastupuje otce tvého, i rod tvůj. Pokud je tomu skutečně tak, rád bych jej požádal o svolení se ti oficiálně dvořit. Stejně bych oznámil mu svůj úmysl posla rychlého k tvému otci z mých rytířů vyslat, by i ten svolení to potvrdil. List jež psát mu chci, obsahovat bude i mou nabídku k zasnoubení mezi mnou a Tebou, pokud na ní tvůj otec uslyší. Chci se ti tedy zeptat, než bratra tvého potkáme, zda s tím souhlasíš? Neb nechci se ti dvořit potají, ale veřejně, s plným svolením rodu tvého. S nadějí hlubokou hledím v ty jiskrné, hřejivé oči její. Napjat, co mi odpoví.