Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Poetry
Družina
| |||
 | Alegria Falmaar, Citadela, z kráľovniných komnát do záhrad Kamenné chodby Citadely môžu na prišelca pôsobiť i v taký nádherný, slnečný deň, ako je dnešný, pomerne chladne. Ich neosobnosť, majestátnosť a pevnosť tvorená je skôr účelu, nie aby oku estéta lahodila. A pritom je jedna z vecí, ktorá ich zdobí, ktorá z nich milé a útulné miesto robí, ktorá im vdychuje nevídaný život a iskru. Radostný cupot črievičiek a zvonivý smiech.  Kráča po nich rezko a z každého zazvonenia ručne prepracovanej črievičky o chladný kameň cítiť radosť. Usmieva sa a mierne si pospevuje, ba zdá sa, že jej krok je teraz už temer tanečný. Raz vykročí, raz ladne poskočí, s ľahkosťou pierka unášaného vánkom, na malú chvíľu nedbá na to, čo si o takomto rozšafnom správaní pomyslí stráž v jej pätách. Akoby tam ani nebola. Akoby temnota chodieb hradných patrila iba jej samotnej, aby ju svojou náladou presvetlila. Akoby túto čarovnú moc mala zrazu vo svojich rukách. Jediným spoločníkom na ceste Citadelou je jej pre tento moment sladká melódia na perách. Pri jednom z okien sa neudrží a v svite slnečnom rýchlou piruetou ozdobí svoj tanec. Ako prvé lúče prenikajúce nočnou tmou, ako žiarivá dúha na šedivom nebi, ako ostrý tŕň povedľa zamatového lupeňa ruže, rovnako tento kontrast mladej, radostnej ženy krútiacej sa v temných chodbách Citadely láka oko a skutočne mu lahodí. Ba možné je, že v rozkvitnutej aleji orgovánu, alebo v nazdobenej tanečnej sále by jej žiara až tak nevynikla. Vyviera z nej život, radosť i odhodlanie, a tento prameň sa ďalej bezostyšne rozlieva po chodbách, zaplavuje prázdny priestor navôkol a podmaňuje si všetko, čo mu príde do cesty. Na moment ju nič neťaží. Nie zmenou okolností, lež zmenou pohľadu. *** Kráľovná bola na princeznú a jej pradúceho spoločníka vľúdna. Všimla si jej obáv a správne materinským inštinktom vycítila potrebu pohovoriť si s ňou. V príjemnej atmosfére svoju dcérku ubezpečila, že koniec detských liet, ktorých sa princezná tak obáva, neznamená nevyhnutne koniec života, ba práve naopak, mnohým krásnym dobrodružstvám, ktoré sú detským očiam ukryté, je len začiatok. Sama si pod závojom nostalgie zaspomínala na časy prvých stretnutí s kráľom, na tie nesmelé a opatrné začiatky, keď z dvoch cudzích stáva sa pár. "Len vďaka tomu, že som nabrala odvahu oddať sa láske, vzniklo čosi tak krásne a môjmu srdcu najdrahšie, ako si ty, moja dcérenka." Láskavo Naerys ubezpečila, že jej s kráľom poskytnú dostatok priestoru, aby sa vo veciach srdca a citu zorientovala. Poradila jej, aby blížiaci sa turnaj nevnímala ako nevyhnutné zlo, lež aby sa pokúsila užiť si tieto oslavy spoločne so svojimi priateľkami, veď do tejto novej životnej kapitoly nevstupuje sama, ale vedno so svojimi najbližšími, milovaná a chránená. A ona jej zatiaľ malé mačacie klbko rada povaruje. *** A skutočne, ani jeden z jej strachov sa nestratil. Stále boli tam, kde doposiaľ, hlboko v duši, pripravené prevziať kontrolu, ovládnuť telo i myseľ v tej najnevhodnejšej chvíli. Stále tam bdela obava zo straty, obava zo zmeny, obava z neznámych citov. Ale pochopila, že tieto strachy a obavy nesmú jej byť pánom. Nesmie sa im poddávať a nebodaj ich svojou vlastnou melanchóliou roznecovať. Rovnako, ako kedysi jej srdce uchvátilo plátno, farba a štetec, ako zahorela neúprosnou láskou k veršom uchu lahodiacim, ako detským srdcom ľúbila naháňačku v záhonoch a schovávačku v komnatách, tak si nájde zaľúbenie i v novej kapitole svojho života. Ešte veľakrát zakopne a spadne, azda to i zabolí, ale vari i z takej naháňačky nemá princezná zavše rozbité kolená a doráňané lakte? *** Vzrušene sa predomnou otvárali dvere do mojich komnát, aby som sa opäť k veselej spoločnosti pripojila, stále si pospevujúc, stále sa nesúc na vlne radosti. Keď na terasu doslova dobehla som, čakal ma pohľad na prázdne stoličky. Len služobné, ktoré v rýchlom geste úcty klesli k zemi, zostali tu a pomaly spratávali všetko, čo na terase po hosťoch ostalo, aby zas bola v plnej kráse pripravená k posedeniu. Kam by mohli viesť kroky mojich verných priateliek za tak krásneho predpoludnia? Kam mohol ich osud zaviať? Snažila som sa rozpomenúť na debatu s rytierom z Inn a Lady Vaness pred mojím odchodom, či v nej sa neskrýva dôležitá indícia, kľúč k hádanke, avšak celkom márne. Snáď bystrá služobná môj tápajúci pohľad zachytila a odnášajúc misku s ovocím opatrne ku mne prehovorila. "Najjasnejšia princezná, ak svojich hostí postrádate, určite ich nájdete v záhradách..." V geste vďaky som sa na ňu vrele usmiala, konečne mi do karát zahralo, že v Citadele i steny majú uši. Môj radostný, tanečný krok teda viedol do záhrad. Hodina už pokročila a slnečné lúče silno hriali, nalievali ešte viac životnej energie do mojich žíl. A ako kvet ruže pod láskyplnou rukou lúča rozvíja svoje lupene, tak i ja som mala pocit, ako by ma slnečný svit ešte viac tešil a ešte viac rozvíjal. Spev vtáctva v košatých korunách stromov miešal sa s bezstarostnou piesňou na perách, kontrast výrazný z chodieb kamenných celkom sa vytratil, snáď zrodená som bola práve v letných záhradách, tak dokonale som v nich splynula. Mojím jediným úmyslom bolo ešte pred obedom touto ľahučko bezstarostnou radosťou nakaziť i najdrahšie priateľky.  | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Med a čokoláda Falmaar, Citadela, komnaty princezny Naerys Norman souhlasí, že se k nám na oběd u pro mě zatím utajeného hostitele přidá. Nemohu popřít, že mi tím dělá radost – ať už je totiž naším hostitelem kdokoliv, o zábavu bude díky Normanově přítomnosti nepochybně postaráno. Alespoň já se jím snadno zabavím.
Ovšem mohl by. Je k tomu třeba málo: trocha času a trocha odhodlání. Zavazuji se proto, že než se rozloučíme, najdu na něm alespoň jednu ošklivou věc, alespoň malou vadu charakteru, jež by z něj udělala člověka a ne umělecké dílo. | ||
| |||
 | Vůně Indiru Falmaar, Citadela, Terasa princezny Naerys Vidím zaujetí Princezny v její tváři, ba co víc, vidím zaujetí v jejích velkých šedých očích. Zvědavě naklání svou půvabnou hlavu, stříbrné její mírně krepaté vlasy dlouhé hladí ji na ramenou. Když vysvětlím důvod, proč vyrušil jsem je, mírně se pousměje. Řekl bych i svůdně, ale není tomu tak, přesto láká mne ten zvláštní osobitý úsměv velmi. Stejně jako ona sama. Cítím z ní něco jedinečného, až nadpozemského, ale nedokážu to pojmenovat. Ani se tedy nesnažím. Nechci, aby mne marné úvahy odváděly od vnímání každičkého detailu její bytosti, jimiž mne bezděky právě zahrnuje. Oči mé více zaostří se, čímž jiskřiček v nich přibude.
Škoda, že jste jí nepotkala. Má sestra Xanthé je jak Indir samotný, je plná vůní pro vás jistě exotických, nespoutaná, plná vášně. Jistě by byla vítaným občerstvením její společnost v tomto... poněkud... stísněném prostoru Citadely. Tedy alespoň se tak domnívám, Výsosti. Možná jsem byl upřímný až příliš, ale neřekl jsem nic, co by nebylo zřejmé na první pohled každému, kdo Citadelu z jihu navštívil. Nevím, zda mohu dámy vaše obtěžovat svým hledáním? Můj pohled ztěžka se odtrhne od těch velkých očí sivých, a sklouzne na obě dívky. Jedna cudně klopí zrak, druhá neochvějně, až drze zaboří svůj pohled omamný do očí mých. Musím se usmát. Zdá se Princezna též takticky vybírá, by nablízku měla celé spektrum ženství, ve svých dvorních dámách ukryté. Zrak můj jiskřivý zpět se rázem navrací k těm jediným očím, jež mne nyní zajímají. Pomoci zkušené jistě bych se nebránil, Má Paní. Velmi si cením však toho, že mi ji vůbec nabízíte. Jste velmi ušlechtilá. Jak chabý kompliment. Však těžko bych mohl slovy popsat vše, čím mne tato drobná kráska láká. Ani kdybych básníkem byl, a tím nejsem. Jak tak uvažuji, pronese Princezna prazvláštní slova. Už v první větě roztáhne se mi úsměv doširoka, a nakonec se začnu uvolněně smát. Představa, že bych si hrál se svou sestrou na schovávanou mi přijde opravdu komická. Máte vytříbený smysl pro jemný humor, Má Paní. Dodám, když smích můj pomalu utichá, však oči mé se smějí stále. A neskutečně laskavé srdce, když tak neochvějně stojíte na straně zcela neznámé dámy, chráníce jí dokonce i před vlastním bratrem. Doufám, že ji potkáte, aby Vám mohla osobně oplatit Vaši dojemnou starost o ni. Mé oči září, jestli se mi podařilo skrýt nebývalé okouzlení z této stříbrovlasé princezny, tak jsem zřejmě nejlepší intrikán všech dob. | ||
| |||
 | Slunce Falmaar, Citadela, komnaty princezny Naerys Opravdu málokdo mě dokáže rozveselit tak jako Vanessa. Tiše se jejímu divadélku směji. Jako bych ji tu mohla nechat, když už s námi sedí u snídaně! „Ach, myslím tedy, že ještě jednu květinku mi bude muset odpustit!“ Vanessa tiskne mou ruku ve své a já jí stisk něžně oplácím. Nato i náš nový přítel souhlasí, že se k nám na oběd připojí, čímž mě vpravdě těší. Konečně se proto znovu odhodlávám k tomu, abych na něj skutečně pohlédla. Věnuji mu vřelý úsměv.
Jak já jí rozumím! Jenže teď, s těmi, kdo přítomni stále jsou, nemohu většinu svého studu najít, jako by s Naerys odešel a zanechal zde pouhou stopu. | ||
| |||
 | Lépe pozdě, než nikdy Falmaar, Palace de Croix, Královské zahrady Ty jsi takové prase! Snad nikdo nedokáže něco takového říct tak půvabně, jako moje drahá šťavnatá sestřička. Pak následuje traktát, že za vší její šťavnatostí vlastně stojím já sám. Vážně doufám, že ten Rafaelo přijde, aby se konečně objevil někdo, kdo jí dokáže dostat alespoň trochu do úzkých. Celé mé básnické nadání na to prostě nestačí. Všechny mé nástrahy rozbije jedním vrzem v naprostý prach, a zdá se, že se přitom ani trochu nezapotila! Ne, není chytrá jak sama tvrdí, ona je přímo mazaná, mazaná všemi mastmi co na světě jsou.
S pohledem bezbranného štěňátka jí doslova visím na rtech. Jenže. Jenže! Jenže, tohle je vše co ona chce. Ale otázkou je, co pak z té její půvabné pusinky nakonec vypadne, chtíc nechtíc! Toho se opravdu děsím. Jenže s tím neudělám nic já, a možná ani ona. Nu, lepší dobrozdání z ní už nedostanu. Musím se tedy spokojit s tímto. Ať přijde Rafaelo, ať mou sestru naprosto okouzlí, aby ta úplně zapomněla mluvit, to by bylo asi nejlepší. Jsi úžasná! A určitě budeš úžasná, Paní domu. Hlesnu. Těžko říct zda je to oznámení, či zbožné přání. Dokáže být velmi okouzlující i šarmantní. Opravdu velmi. Snad bude i v dnešní odpolední čas. Violet bude doufat v to, chtít se stát mou sestrou. Ani nevím, zda si to přát, či se toho děsit. Její starostlivost o můj stravovací režim je až dojemná. Mám tě rád, sestřičko. Poddám se tomu dojetí. Líbnu jí na tvář, když se zvedám od stolu. Neudělám ani tři kroky, a už mne zas územní. O tom jsem žel přesvědčen! Řeknu kupodivu vesele. Než mne pohltí palác ještě dodám. Hosty přivedu někdy po poledni. Překvap mne! Ohrom! Ale v dobrém, prosím tě. Pak už vtrhnu do šatníku, bych se ustrojil. Vezmu si první slušný oděv, co mi padne do ruky, a samozřejmě kord. Mám pocit, že přijdu pozdě.
Vévoda Garlan nechá mne občerstvit vínem svým lahodným, a po pár větách nenucené konverzace navrhne procházku do zahrad. Proti tomu nemám výhrad, a zdá se nikdo z nás. Tedy vyrazíme pod terasy královské. Cleon posbírá ze stolu, a následuje nás s košem. Kdyby snad někdo cestou opět po vínu či pamlscích zatoužil. | ||
| |||
 | Obdarovaní Falmaar, Královské zahrady Žíznivě, dychtivě čelí mému pohledu. Neochvějná, vzdorující na samém okraji svých útesů. Je v tom něco monumentálního, neboť ona v tom všem není proti mne, ale se mnou. Stává se mou součástí zcela přirozeně. Jak já vnikám do ní, stejně ona proniká do mne. Neboť mne přijímá celistvého, takového jaký opravdu jsem, bez výhrad. To co předtím činila vůči mým přátelům, když doslova sála každou niternou drobnost jejich všedních dní, a pila spolu s Rafaelem z každého jeho poháru, co do sebe obracel. To činí teď i se mnou, ovšem v míře nekonečné. Dychtivě se mi otvírá a pojímá mne celého. Se všemi mými přednostmi i nedostatky, s mou pýchou, i s hanou, prostě celého. Nesnaží se mne krotit, ba naopak poddává se mi! Tím naplňuje mne samého sebou, a dává mi růst do nebývalých výšin. Sama se stává mou silou, mou jedinou silou. Už nejsme dva, ale jeden. Odjakživa ve mne byla touha po tomto sjednocení, však nevěděl jsem o ní. Jen palčivě doutnala v mém nitru. Dokud nenarazil jsem na pár žhavých jiskrných uhlíků, jež tu prastarou věčnou touhu bez obav podpálily. Stejně jako já pohledem vlčím hlídám a bráním bez skurpulí co je mé, tak i ona stejně majetnicky vypaluje sama sebou z mého srdce všechny ženy. Ženy, co jen z nicotné části snažily se naplnit mou touhu po té, která by mne doplnila zcela. Přijímám ten dotek žhavý jak zásah léčivý, byť spaluje mne. Ty jež doteď plnily mé srdce propouštím bez lítosti. Nemohly se mi plně dát, ni já jim. Xanthé je mou součástí od počátku věků až po věčnost, neboť doplnila mne zcela, a já ji.
I můj pohled zjihne, hřejivý úsměv široký a uvolněný opanuje moji tvář. V pohledu mém jemném, laskavém to objetí, jen a jen láska září. Ta jediná pravá, za kterou stojí bojovat i umřít. Mnozí jí marně hledají život celý, Raimundo de Troy ji našel hned svůj první den ve Falmaaru, navzdory všemu. Já už se dočkal! Xanthé. Poněkud nepatřičně jí odpovím s vřelým úsměvem podmanivým, plným hlubokého štěstí. Vím, že ona mi bez potíží porozumí. Nikdo jiný na celém světě by mi neporozuměl lépe, ani já sám. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
| Strategos Falmaar, Citadela, Terasa princezny Naerys Duté ozvěny pevných kroků vojenských bot kráčejících jistě po kamenné dlažbě se odrážely od stěn jedné z chodeb Citadely, a v kakofonii naplňovaly prostor. Právě jsem opustil menší vojenskou poradu Říše, která ponejvíce probíhala mezi mým pánem, Vévodou Maelysem Indiryonem a Princem Vaeronem. Byl jsem součástí vévodova doprovodu indirských legátů a strategosů, jako mnozí jiní. Když se probrala situace v pohraničí, padla v úst Prince i jistá zmínka o mém možném působení v pozici vicelegáta III. Legie působící v Amiccosu. Následně byla porada zeštíhlena, já a několik dalších bylo propuštěno. Moc bych za to nedal, že právě teď možná Princ s Vévodou probírá i mé další zařazení v armádách říše. Teď však bylo zbytečné, bych se tím zabýval, dokud nepadne nějaké rozhodnutí velení, byla by to jen zbytečná ztráta mentálních sil. Kráčím chodbami Citadely, a nemohu se ubránit srovnání s našim vzdušným palácem v Asciu na březích Athaenské studny. Tam slunce, svěží vítr, omamné vůně, stavby z mramoru ukryté v zeleni zahrad. Zde nabubřelá pevnost co působí spíše jako luxusní vězení, než coby skutečný domov. Chápu nutnost symbolu královské moci, která je jistě nedobytná, zvlášť s četnými draky poblíž nebes. Ale raději bych volil nepohodlí vojenského tábora, než se dusit tady.
Před vámi stojí muž takřka dokonalé postavy, jak umně vytesané nejlepšími indirskými sochaři. Kožená zbroj v barvách rodu zlato-vínové snad ještě více zdůrazní úzké boky, více než pevné vypracované břicho, mocnou hruď či široká ramena. Paže jistě skrývají nebývalou sílu v dokonale vyrýsovaných provazcích svalů, které nekryté ze zbroje tu a tam vykukují. Silné, pružné nohy atleta, ušlechtilá poněkud snědá tvář a uhrančivé oči dokreslují obraz charismatického inspirativního muže. Velitele, který pouhým svým zjevem táhne legie by ho následovali, třeba do pekla samého. Ale není to jen vzhled, který sám o sobě jistě schopen je podlomit mnohé ženské či dívčí nohy. To bystrý kupodivu skromný pohled jistě korunuje celou osobnost tohoto kapitána. Nade vší pochybnost zrcadlí oči jeho ducha stejně vznešeného, odhodlaného a silného, jako tělo samo.
| ||
| |||
| Kam nás to opäť osud nesie? Falmaar, Citadela, princeznine komnaty Nemohla som inak, než pousmiať sa nad tou prozreteľnosťou, ktorá riadila naše kroky. Možno išlo o hru osudu, možno náhode a hodeným kockám málinko pomohla ladná rúčka drahej Rhae, zrazu bol na stole okrem lahodných bobuliek hrozna i návrh k obedu. Bezprostredný smiech a spiklenecký pohľad smeroval k mojej Violet. "Iste, úplne s tebou súhlasím, Violet," na oko vážne som prehovorila, "aké bezcitné kusy cencúľa by sme to boli, keby sme našu Rhae nechali trápiť sa a tápať! Je neodškriepiteľné, že náš doprovod je v tejto situácií viac než nevyhnutný." Mykla som plecami, stále trochu neveriacky, že nám táto príležitosť skrížila cesty. V citlivých chvíľach som chytila bobuľku hrozna z rúk dobrej priateľky tak pohotovo, ako topiaci sa lačne načahuje po ruke záchrancu. A veru je to tak. Topím sa. Topím sa v zmätočných pocitoch, občas sa mi darí zhlboka nadýchnuť a nabrať nových síl, občas sa mi hruď plní a sťahuje, akoby ju zvierala pevná stuha korzetu... Ale mám priateľky. A s nimi mám nádej, že búrlivé vody ustanú, že pokojný prístav ma oslobodí z týchto ťažkých chvíľ. Viem, bolo by na mieste veľkú vďaku vyjaviť... No skôr, než som stihla čokoľvek vyriecť, doplnila našu spoločnosť Lady Vanessa. Iste, bolo by nevhodné a celkom neprípustné vyhnať ju teraz od stola, nuž s úsmevom a priateľským gestom som ju uvítala medzi nami. Bolesť zo straty tej intímnej a blízkej chvíle, ktorú sme tu s Rhae a Violet prežívali, nesmela som ukázať ani len náznakom. Nebolo predsa zámerom či vinou Lady Vanessy, že našu schôdzku narušila, nezaslúžila si teda ani môj hnev. I tak som sa ale po jej príchode odmlčala. Na dôvažok, za pár chvíľ nás vyrušil i posol, ktorý sa ako rytier Norman z Inn predstavil. Ako by som mohla zjavnú, bezprostrednú radosť z jeho príchodu, ktorú som vtedy videla na tvári mojej Violet, čo i len trochu kaziť?! Neprináležalo mi odoprieť jej pozdrav z domova. Nuž, náš drobný dámsky ranný klub zmätených duší sa rozrástol o ďalšieho člena - básnika, zdá sa. Ďalšieho diania účastnila som sa skôr v roly pozorovateľa. Nemohla som si nijako pomôcť, čaro tej nežnej, úprimnej chvíle, ktorú zdieľali tri dievčenské duše, rozplynulo sa v letnom teplom vzduchu ako tá rosa z lupeňa kvetu. Ani verše rytiera, ani prostorekosť dvornej dámy nedokázali to čaro prinavrátiť. Opäť som sa začala cítiť trochu nesvoja, predsa len, spoločnosť to už bola poriadna, navyše prítomnosť cudzieho muža môjho veselého ducha opäť zamkla do ulity hanblivosti. Samozrejme, ani len Violet, ktorá ma lepšie než samú seba poznala, nemohla mi v tvári čítať znepokojenie - tak veľmi som sa snažila, aby som jej túto milú chvíľu zvítania sa s domovom tak vzdialeným neprekazila. A scénku sledoval ešte jeden pár očí... V úctivej vzdialenosti, aby nemohla byť považovaná za špeha či klebetnicu. Dostatočne ďaleko, aby sa k nej nedostalo ani slovko z našej debaty, avšak blízko na dohľad. Musela prísť azda krátko po rytierovi, no pre ten chaos som si ju všimla až teraz. Trpezlivo čakala na vhodnú príležitosť, vyrušovať nás pri raňajkách iste nebolo jej príjemné, pohľad sklopený k zemi, len zavše preletel po spoločnosti. Priznávam, celkom som sa duchom vytratila od konverzácie pri stole, hoci neslušné a netaktné to bolo, nemohla som si pomôcť. Spleť hlasov dôverne známych i celkom neznámych doliehala ku mne z diaľky, tlmene, snáď akoby niekto medzi nami kamennú stenu postavil. Myšlienky moje leteli inam a vedela som, že opatrnú prítomnosť služobnej Jej Veličenstva, mojej drahej mamičky, nemôžem už dlho prehliadať. Ak ma čomusi doposiaľ dospievanie priučilo, bol to fakt, že povinnosti nezmiznú, akokoľvek dlho ich budem prehliadať. Služobná sa žiaľ s rosou rannou nevyparí, ani modrý plášť sa sám nenavráti... Keď sa nám stretol pohľad, prikývla som na znak toho, že služobná smie naše kruhy narušiť. Po úvodných formálnych úklonoch skúsene obišla baviacu sa spoločnosť, aby ju čo najmenej vyrušila, potichu a nenápadne, sťa myška sivá, sa dostala do mojej blízkosti, aby mi odkaz od kráľovnej odovzdala. "Iste..." prikývla som chvejúcim sa hlasom a vstala som od stola, aby som na seba pozornosť veselej spoločnosti upriamila. "Mrzí ma to, ale budem musieť túto rannú spoločnosť opustiť, kráľovná si ma k sebe povolala. Nuž a to je povinnosťou, ktorú neradno odkladať... " Môj neistý pohľad smeroval výlučne k Violet a Rhae, iba im patrilo zdôvodnenie môjho odchodu. Akokoľvek som si priala, aby mi Violet mohla robiť spoločnosť, podľa odkazu chcela so mnou mamička prehovoriť osamote. Vzala som do náručia aspoň malého mačacieho spoločníka, dúfajúc, že mi na ceste do kráľovniných komnát dodá odvahu. Vari som sa niečím previnila? Vari sa k nej dostali klebety o našom malom nočnom dobrodružstve? Alebo si to s oteckom s celým tým hlúpym turnajom rozmysleli? Mám sa vôbec nádejať, že by pre mňa mala dobré správy? Zhlboka som si vydýchla, moje verné priateľky iste spozorovali to napätie v mojich žilách a nekľud v každom pohybe i geste, no spoločnosti patril naďalej falošný, lež žiadaný úsmev. "Ďakujem za príjemné raňajky, i za príjemnú spoločnosť. Verím, že sme sa takto nestretli posledný krát..." Och, osud všemocný, čo si mi to len pripravil? | ||