Bouře

Falmaar, Královské zahrady
Středa 7. července, ráno, slunečno, není horko
Raimundo de Troy, Rafaelo di Orisi, Garlan Amadee de Raell

Příboj

Falmaar, Královské zahrady
Středa 7. července, dopoledne, slunečno, není horko
Raimundo de Troy, Xathé Talaros
Rafaelo di Orisi, Garlan Amadee de Raell

Nevím jak to Xanthé učinila, však s příchodem jejím, naše malá společnost celistvosti nabyla. Mne nevyjímaje. S povzbudivým úsměvem, se otevírala jednomu každému z nás, a dychtivě sála celou bytost každého muže, na něhož padl její jiskrný pohled. To vše učinila tak, že u stolu našeho náhle nebylo soků v boji o její přízeň, neboť tu dávala pohledy, úsměvy, gesty každému z nás bez výjimek v míře tak hojné. Takto nenásilně získala si nás všechny tři na svou stranu, a my byli připraveni jí vyjít vstříc, a naplnit její žádosti po samý okraj. Dala všem skutečně zmohutnět a zazářit. Rytíř Slunce žhne svou laskavostí ještě více, a světoběžník Rafaelo se koupe v její přízni, coby v mořském nekonečném přílivu s rozverností sobě vlastní. Xanthé dychtivě a lačně doslova se vpíjí do jeho pestrého vyprávění. Ba co více, ona snad s ním na všech jednáních těch i sedí, a ochutná každičký kalich vína spolu s ním. Cítím záchvěvy v těle svém. Mám pocit, že vyskočím hned, do náruče své silné ženu tuto chopím, a kroky spěšnými krásy falmaarské ukážu jí hned. Cokoliv po čem tak toužebně volá srdce její. Jenže ouha, já sám ty krásy a taje hlavního města Říše neznám. Přistihnu se že žárlím na světoběžníkovi znalosti. Tedy spíše žár mne spaluje, že nemohu dát sám Xanthé, po čem tak zřejmě dychtí, touží, co rozkošnicky hledá. Cítím z ní nezměrnou vášeň, která doslova vře a bublá pod povrchem této sofistikované a na pohled velmi mírné, vstřícné bohyně. Chci ji! Chci jí celou, a přesně takovou, jaká ve své podstatě je. To jak se v ní pojí dychtivá vášnivá až živočišná touha s jemností, vstřícností, cudností a božskou vznešeností, mne neskutečně láká a vzrušuje. Chci jí být na blízku. Chci naplnit její touhy až po okraj, a ještě přidat! Celou dobu co se věnuje mým společníkům nespouštím z ní zrak svůj jestřábí. Nemohu se jí nasytit, doslova. Takřka žhnu rozpálen, nejspíš je to i cítit navenek, ale mne je to jedno! Nebudu skrývat své touhy, když je skutečně mám. A utkám se o ní s kýmkoliv, beze strachu!

Cítím i odezvu Xanthé, její vibrace i napětí, ačkoliv věnuje svou milou a hlubokou pozornost jiným. Můj pohled sivý proniká do jejích útrob, nestoudně, nemilosrdně, bez ohledu na vše kolem. Doslova se do ní nořím celý, v celé své divokosti, a ona mne rozechvěle přijímá! Musím vynaložit celé své odhodlání a sebeovládání k tomu, abych jí přímo zde vášnivě nepolíbil. Cítím navíc, že u polibku by nezůstalo! Chtěl bych se do ní vnořit skutečně, ne jenom v duchu, tady a teď. Celý svět jakoby rázem zmizel, a zůstali jsme tu jen my dva. Přesně v tu chvíli obrátí ku mne své žhnoucí uhlíky. Okrajově sleduji jak štíhlá její půvabná ruka sune svůdně pohár po stole přímo přede mne, bych jí dolil do sytosti. Prosím. Toužebně splyne slovo to prosté ze sladkých rtů rudých, když mělce jej vydechne. Naše oči stále propojeny jsou. Neochvějně a hrdě čelí pohledu mému. Tak vznešená, plná touhy, dychtiva všeho co nabídnout jí chci a mohu. Ne, není třeba polibku, ni doteku. Sivé oči mé se skrz žhavé uhlí zraků jejích vášnivě až syrově zanoří do srdce jejího i útrob. Mazlím se s ní, konejším ji i tvrdě dorážím, bych ji naplnil po samý okraj.

Jak šedý příboj nespoutaného moře stále a neúnavně buší do puklin černých skal na pobřeží, až ty se otřásají v základech. Dlouho, dlouho ponechám svůj příliv narážet do černých těch skal. Chci by si ho uchovala navždy.

Nakonec svůj pohled odpoutám, by mohla nabrat znovu sil, a také bych jí ono kýžené víno mohl vůbec nalít. I sobě pohár doplním plnou mírou. To právě Xanthé hovoří o svém pobytu ve Falmaaru. Stále se věnuji vínu, ale nehodlám svou příležitost pustit ni promarnit. Dříve než Rafaelo já promluvím. Rád se toho ujmu, drahá Xanthé, samozřejmě... můj pohled šedý zvedne se od pohárů ku krajanu mému a příteli, s Rafaelovou pomocí, pokud bude tak laskav. Vlčí můj zrak snad i tesáky obnažené má, a hovoří jasnou řečí. Kohokoliv by se mi postavil, smetu jej bez slitování. Naštěstí Rafaelo má pohled měkký, vstřícný. Jen rošťácky přikývne v souhlas. Právě on bez potíží jistě vnímal to jiskření mezi Xanthé a mnou. Oči mé se svezou na Vévodu de Raell, již jen žhnoucí. Přejícně, spokojeně, a s úsměvem na mne vřelým hledí, a vlk ve mne rázem utichá. Dokonce mírný přátelský úsměv ovládne mou tvář. Ano, zde naproti mne sedí skuteční přátelé. A mne po boku žena až neskutečná! Ano, Lady Xanthé. Prozkoumáme vskutku každý kout! Spolu! Slibuji. Příboj šedých zraků mých opět se opře silou drsnou a neústupnou do skalisek jejích, skrze ty žhavé, dychtivé, jiskřivé černé oči.

V zajetí

Falmaar, Královské zahrady
Středa 7. července, ráno, slunečno, není horko
Raimundo de Troy, Rafaelo di Orisi, Garlan Amadee de Raell

Vskutku božské je

Falmaar, Královské zahrady
Středa 7. července, ráno, slunečno, není horko
Raimundo de Troy, Xanthé Talaros,
Rafaelo di Orisi, Garlan Amadee de Raell

Když se k nám blíží ta bohyně v bílé róbě, tak typické pro ženy indirské, první zareaguje vévoda lyonesský, následně já, a až nakonec se zvedne z křesla Rafaelo. Užívám si její příchod mlčky a soustředěně. Oči zabodlé do našeho světoběžníka, přičemž na její tváři zrcadlí se množství emocí, než dojde ladně k nám. Vidím pobouření, i cudnost jak ruku v ruce s živočišností kráčí. Pobouřena jistě tím, že krajan můj dosti vláčný k etiketě je, a poměrně nestoudně se kochá půvaby jejími. Však nedivím se mu. Já sic stojím, však ani já nemohu odtrhnout pohled svůj od krásy, jež k nám právě přichází. Cudná a živočišná zároveň. Marně pátrám, zda jsem někdy viděl ženu, která dokázala oba tyto póly ženskosti zosobnit naráz. Nenacházím takovou ve vzpomínkách svých. Pohledem dvou uhlíků počastuje nás všechny, tedy i mne. Neuhnu! Ač to trvá jen několik okamžiků, zabořím do ní svůj ocelový pohled, jak meč co rve vnitřnosti.

Ačkoliv Rafaelo vstává pomalu, tak více než květnatě dámu vítá, coby známou svou. Probůh koho všeho ten chlap nezná? Jsem rád, že za přítele jej považuji, neboť jeho přehled po světě i dvoru vskutku neskutečný je. Představí nás. Když mé jméno zmíní, jemnou úklonou tuto bohyni přivítám. Když jí tak náš společník nazve, nevidím v tom nějakou přebujelou fantazii poety. Spíše čirý pragmatismus muže, kterému jeho zrak a smysly dobře slouží. Lady Xanthé Talaros přijme jeho poklony s rozletem černých očí svých. Co však mne zarazí, je její stoický klid. Ačkoliv Rafaelo nešetří superlativy na adresu jejích půvabů, a jazykem svým s básníky by se mohl směle měřit. Ani drobná červeň nenavštíví líce této tajemné krásky. Je snad zvyklá na to, že jí zvou bohyní? Nu, nepřekvapilo by mne to příliš. Přesto většina žen by zrudla jak rajče, pokud by jí šarmantní muž takto nazval. Dychtivé žhavé uhlíky očích jejích však rázem zaplaší mé úvahy. Půvabně přijímá pozvání Jeho Milosti, a zcela jej okouzlí sama sebou. Někdy v tom okamžiku i Rafaelo svým typicky vzletným způsobem reaguje na její slova. Však nemám důvod je pečlivě sledovat, neboť pozornost Xanthé se obrací konečně plně na mne.

Touha po poznání září z jejích očí. Již jsem jí dnes spatřil, z vyhlídky, dole v zahradách, teď se mi to vrací. Usedá na mnou připravené křesílko zahradní. S tichými slovy díků. Mám pocit, že se mi to celé jen zdá. Naše oči se znovu potkají, a ocelový chlad těch mých je rázem prozářen jejími žhnoucími žhavými uhlíky. Můj pohled zjihne. Daly by se čekat velká slova či gesta netušené grácie. Však je podivuhodně tichá, jemná, svůdně ladná. Ten kontrast půvabu bohyně, řežavých živočišných očí a cudnosti projevu mne rve na kousky. Aniž bych byl schopen to vůbec pochytit myšlenkou, neřku-li slovy. Je tichá, jen oči jí svítí. Pak pomalu přehodí si pod stolkem nohu přes nohu, a lehoučká látka sveze se, by odhalila dokonale svůdné stehno její, které pozadím končí. Jsem schopen vzdorovat mnohému, tomuto však nikoliv. Jedinému mne se ten pohled naskytne, a mé oči se jej bezostyšně chopí. Zda to byla náhoda, či záměr, po tom nepátrám. Proč si kazit krásu okamžiku? Jsou všechny ženy dvora takovéto, nebo je tahle výjimečná? Nemám sílu na to, abych o tom uvažoval. Namáhavě zvednu svůj pohled, pln odhodlání necivět, a hlavně se nedotknout té nadpozemské více než žádoucí krásy. Sáhnu mimoděk po poháru vína, potřebuji zchladit svou vařící se krev, která mi právě zuřivě tepe v těle.

I ona se osvěží tím nektarem, přitom olízne rudých rtů svých. Ano, vskutku božské je. Těžko říci, co slova má, poměrně ztěžka vyslovená, vlastně velebí. Pohled její černý, jiskřivý, hřejivý, obejme nás všechny, mne nevyjímaje. Položí otázku konverzační. První odpoví Vévoda, jak jinak než decentně. Ach ano, na turnaj! Bych změřil své síly pro čest a krásu Princezny Naerys. Rafaelo poměrně obsáhle líčí množství svých důvodů, od obchodu, po různá jednání, přičemž i turnaj zmíní. Řeč je to dlouhá, květnatá, tak můj pohled opět nikým nehlídán sklouzne pod stůl. Zvednu jej právě včas, bych mohl z oči v oči odpovědět i já. Turnaj mne přitáhl, obchody některé uzavřu jistě, a nevěstu sobě hledám. Prostá a rovná jsou slova má. Hledím měkce, pravdivě, zpříma do jisker těch očí černých. Pak s úsměvem karafu vína uchopím. Ještě víno? Sobě pak také doliji, neb pohár ve mne zmizel, ani nevím jak.

Černá puma

Falmaar, Citadela, Terasa princezny Naerys
Středa 7. července, pozdní ráno, slunečno
Naerys Ondoryon, Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon,
Vanessa di Ripper, Norman z Inn

S gustem si pochutnávám na snídani i lehkém bílém víně. Žel jídlo na tabuli je pro muže na cestách až příliš lehké, samé ovoce, žádná slanina, nic pořádně sytého. I tak je to mimořádně kvalitní, zdaleka nepodobné mé běžné stravě. Naštěstí nedaleko stojící servírka si poměrně brzy všímá mého dlouhého hledání patřičné stravy. Záhy mi přinese pořádnou snídani pro chlapa, co až příliš dlouho dýchal prach cest. Slanina pečená, klobásky, okurky, vejce, sýr, chleba. Zkrátka něco pro hladového vlka. Děkuji té dobré duši, a snažím si zapamatovat její vlídnou tvář. Nejsem složitý člověk, a rád prokážu vděčnost tomu, kdo si jí zaslouží. Zcela záměrně jsem se začal věnovat jídlu, abych sám odlehčil poněkud tíživou atmosféru, kterou jsem svou neochvějnou přímou recitací sám vybudoval.

Nijak Stříbrovlasou princeznu již netrápím, konečně to jsem nikdy ani neměl v úmyslu. Přesto pohlédnu jí do očí, když mne potvrdí pozvání na svou poetickou slavnost. Ona však klopí oči při těch slovech. Pak se velmi rád takové Slavnosti zúčastním, Má Paní Rhaenerys. Dodám s nefalšovaným zájmem. A těší mne velmi, že zvete mne svým přítelem. Vynasnažím se důvěru Vaši nezklamat. Hlas můj zní měkce. Velmi rád bych znovu spatřil její sivé zraky, avšak není mi to přáno, tedy zpět padne můj pohled na tu baštu přede mnou. Dokonce i holbu piva mi donesli, bych to vše mohl dosyta spláchnout, a pak znovu vychutnávat si mohl ušlechtilé víno bílé. Pohled Rhae zabloudí do zahrad, a já jej nepronásleduji. Tak ponechám jí prostor pro úvahy soukromé, by se volně zas mohla nadechnout. Přesto neubráním se střelit zrakem svým na okamžik také do zahrad, když cítím, že obraz jakýsi princeznu zaujal. Vidím muže jak někoho, či něco vyhlíží. Možná Stříbrovlasá stejný pocit má, když pohled ten tolik klidu vnáší do nitra jejího. V té chvíli opět lady Vanessa strhává na sebe všechnu pozornost, a slovy milými láká mne. Nestačím tedy pečlivěji uvažovat, proč právě muž ten princeznu zaujal.

Již jsem prohlédl chrabrou lest této černovlásky, by svou Paní chránila sama tělem svým, i odlesky jasnými, blyštivými, které jazykem svým mrštným kolem sebe jako falešné vějičky rozhazuje. Z toho důvodu ani přílišnou váhu slovům její nedávám, možná i protože snad až příliš expresívní obraty používá. Poměrně chladně tedy přijmu ta slova. To však neznamená, že by mne žena vlasů havraních přestala zajímat, ba právě naopak. Jen to vše beru spíše jak hru a šálení, než bych vážně pouštěl si slova ta k srdci svému. Snažím se dávat důraz na jiná slova, než která záměrně staví do centru mé pozornosti ona sama. Zpytuje svědomí, opomněla jsem snad něco? Ne, a ne se od toho osvobodit, cítím se spoutaná. Střípky, co se jí vetřely do hovoru, zdánlivě nepotřebné kudrlinky, však já bych řekl, že nechtěně vypovídají možná víc než se zdá.

Ty střípky jsem jen zachytil, nevím co s nimi počít si mám. Však okamžiky příští osvětlí mi více. Když jsem byl dostatečně odlákán, a dámy se citelně upokojily. Stahuje se lady Vanessa opět do ústraní, však nečinná rozhodně nezůstává. Cítím že pozoruje. Má Paní Violet je předmětem zájmu skrytého, když zazní další slova Stříbrovlasé. Měl bych snad poskytnout radu své Paní, neboť jsem muž a umělec. Zřejmě tedy se rada týká jiného muže, jež je umělec, když už to bylo výslovně zmíněno. Neřeknu půl slova, však můj zrak hluboké modři se zdvihne k očím zeleným mé Paní z Rosier. Jemný ten pohled je, však i ostražitý. Strážci podobný, neb jím nyní jsem. Zvláště, když cítím pátravý pohled Vanessin i následně na sobě. Pak mé oči zavadí o hrající si koťata, a jednotlivé dílky mozaiky rázem k sobě zapadnou. Znám ten číhavý pohled z temnoty velikánů lesa, to černá puma augarských a andarských horských hvozdů je na lovu, či chrání své blízké. Hmatatelně cítím její pohled na rukou, na krku, hledá slabá místa.

Hledá slabá místa! Zpytuje své skutky i skutky jiných, drobné náznaky, neopomněla snad na něco? Ne, a ne se od toho oprostit. Cítí se spoutaná. Beze slova stočím modrou oblohu ve svých očích přímo do zraků té černé pumy. Snad, aby sama zahlédla svůj obraz v pohledu mém. Nebojím se šelem cest, ani šelem měst. A pořád ještě nezavrhuji možnost, že je to jen kočka, co si chce hrát podle své přirozenosti, což bych ji za zlé míti nemohl. Právě v tom čase hovoří její paní ku mne o nadcházejícím obědě, a lady Van umlouvá ji, by sebou jí vzala. Hravá jak ty koťata. Chřadnu! Zazní z jejích půvabných úst. Velmi rád se oné procházky i oběda zúčastním, jako ochránce své Paní. S vřelým úsměvem odpovím princezně Rhaenerys. Přitom obrátím své blankytné oči znovu k zrakům černovlasé. Ještě jsem se nerozhodl nakolik mne a Violet nebezpečná je, a nakolik potřeba jí pomoci. Zkrotit danajský dar jež jí je vlastní jistě nebude lehké, a možná ani nejsem mužem, kterému ta moc byla dána. Snad jsem bláhový, ale domnívám se, že každá kočka občas potřebuje se někomu schoulit do náruče.

Rozmazlovaná

Falmaar, Královské zahrady
Středa 7. července, ráno, slunečno, není horko
Raimundo de Troy, Rafaelo di Orisi, Garlan Amadee de Raell

Slabosti

Falmaar, Citadela, komnaty princezny Naerys
Středa 7. července, ráno, slunečno
Naerys Ondoryon, Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Norman z Inn

Za můj zásah se mi dostává vděku lady Rhae i lady Violet, které její úsměv skromně oplácím, než svou pozornost obracím zpět k jejímu rytíři. Jeho hladovému pohledu se uniknout nepokouším. „Obávám se, že byste mi tam chyběl strašlivě,“ přisvědčím, „nemám ráda, když hosté odcházejí příliš časně, nutí mě to pak zpytovat svědomí: nebyla jsem jim dobrou společností, opomněla jsem něco? Jistě, nejste mým osobním hostem, ale… přesto cítím jistou zodpovědnost. Ne a ne se od ní osvobodit – jsem jí spoutaná,“ zaměstnávám jeho mysl slovy, dokud i lady Violet nenachází ta svá a nezve jej, aby se zdržel jako její osobní doprovod. K mému potěšení přijímá a pak se usazuje po mém boku, kde se s chutí počne věnovat snídani.
Tím dává i lady Rhae čas na to, aby se vzchopila, což mně zase dovoluje, abych se mohla trochu stáhnout do pozadí a nerušeně děj na terase pozorovat. Je zmíněno, že by se lady Violet mohla hodit Normanova rada – to pro jeho mužskou perspektivu, tedy je jasné, že důležitý je ve skutečnosti názor jiného muže, umělce k tomu. Tuze zajímavá informace: opak není zaslíbena siru Blackpoolovi? Příliš o něm nevím, ale z toho, co jsem sem tam zaslechla, na mě jako umělec nepůsobil, určitě tak nemůže jít o něj. O koho tedy?
Svou zvědavost bych nemohla popřít, mohu ji nicméně skrýt. Předstírat, že má pozornost patří takřka výhradně nově příchozímu, není nijak složité, sám k tomu svou podstatou vybízí, podnětů mám vedle sebe více než dostatek. Kradmý pohled, jen na úder srdce a pak ještě jeden, než se můj zrak přesune dál, tentokráte k jeho rukám. Ruce mohou o člověku spoustu vypovědět, alespoň tak mi to řekl otec. Co přesně, to netuším. Jistě, poznala bych podle rukou komornou od princezny, ale sotva něco víc. Vidím jen, že jeho ruce jsou hezky tvarované a nepochybně v nich bude síla. Místy mu na nich vystupují žíly. To mívají ženy v oblibě. A žádný muž, se kterým jsem o tom kdy mluvila, pro to nemá pochopení.
Postupuji očima vzhůru po jeho zbrojí zakrytých pažích k ramenům a holému krku. Možná jen rády vidíme nějakou slabinu. Možná jen rády víme, kam zatnout zuby.
Pro sebe se usmívám. Lady Rhae znovu promlouvá a já se k ní překvapeně otáčím. „Na oběd? Snad mne nechcete opět opustit na cestě za dobrodružstvím a zanechat mě tu bez společnosti? Vždyť bez ní docela chřadnu…“ Jemně našpulím rty, abych ukázala, jak moc mě tím rmoutí. „Bojím se, že pokud tu zůstanu a vám se i dnes přihodí něco převelice vzrušujícího, budete mě mít na svědomí.“ Slova svá pak doplňuji o hravý úsměv, abych je zmírnila a snad v ní neprobudila skutečný pocit viny.
Je to mé hrané zděšení, co lady Rhae uvolňuje natolik, že z jejích rtů uniká tichý, veselý smích, jaký jsem za celé ráno ještě neslyšela. „Ach, myslím tedy, že ještě jednu květinku mi bude muset odpustit,“ posteskne si s krátkým zahihňáním, jako bychom na terase byly samy dvě. Beru její ruku do své a tisknu ji. Odměnou jí je můj upřímný a šťastný úsměv. „Děkuji. Věděla jsem, že byste mě nenechala nudě napospas.“

Pocit jistoty

Falmaar, Citadela, komnaty princezny Naerys
Středa 7. července, ráno, slunečno
Naerys Ondoryon, Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Norman z Inn

Vanessa se stává mou záchranou, při pohledu na tváře mých přítelkyň mám dokonce pocit, že nejen mou. A ať už je Violetin rytíř Vanessou natolik očarován, má dostatek taktu, nebo se jedná o kombinaci obojího, mému srdci to přináší toliko žádanou úlevu. Přesto se neodvažuji k modři jeho očí pozvednout pohled ani ve chvíli, kdy k němu znovu promlouvám: bojím se, že až příliš snadno by se v nich člověk mohl utopit. „Samozřejmě, že jste zván. Všem umělcům, které znám, je slavnost otevřena – dobrým přátelům pak o to více, a nazývá-li vás přítelem lady Violet, pak i já.“
S těmi slovy obracím svůj zrak do zahrad, v nich lze totiž vždy nalézt útěchu. Kdybych Normana potkala tam, třeba zcela sama, jistě bych věděla, co říct. Nebo by mne dokázal zaskočit i v bílém stínu gardénií?
Zahrady se už teď hemží dámami, vířící se barevné sukně připomínají křídla motýlů, jak procházejí mezi záhony; zdá se, že celá Citadela s blížícím se turnajem ožívá. Kolik nových lidí jsem za posledních pár dní stačila poznat? Kolik jich asi ještě poznám? Stanou se někteří mými skutečnými přáteli?
Jak tak zkoumám zahradu, všímám si na vyhlídce osamělého muže. Nemyslím, že jsem jej kdy předtím viděla, ale jistá si nejsem, na jeho odhodlaném postoji vprostřed vší té krásy je něco podivně známého. Z dálky působí trochu jako by nad dámami držel stráž – nebo možná někoho vyhlíží. Tato představa mi dodává potřebný klid k tomu, abych se mohla vrátit k dění na terase.
Vesele se na Violet usmívám. „Pokud se ti bude drahý přítel držet po boku, třeba pak bude schopný nabídnout i nějakou radu. Muž a k tomu sám umělec… Jeho perspektiva by mohla být nedocenitelná.“ Více se k baronetem věnované básni nevracím, nerada bych Violet dostala do úzkých, pokud by si nebyli blízcí natolik, aby se mu chtěla svěřit; má-li tak učinit, musí se to stát za jejích vlastních podmínek a v čas, který si sama určí.
Nato se konečně obracím k Normanovi. „Vím, že za sebou máte dlouho cestu a nejspíš si budete chtít odpočinout… Nemohu vám ale nenabídnout, abyste se stal Violetiným doprovodem, až ona bude doprovázet mne ulicemi Falmaaru. Jsem očekávána na oběd. Můj hostitel tak velkou společnost nejspíše nečeká, ale… když lady Violet a princeznu Naerys prve potkal, zdál se mi tak unešený, že mi jistě odpustí, pokud s sebou přivedu ty nejkrásnější květy Citadely. Připojíte se jako ochránce své paní?“ Znovu vyhledávám Violet, zda nenavrhne něco jiného. Snadno bych se mohla ve svém úsudku zmýlit – co když nechce být ve své zranitelnosti Normanem spatřena?

Bohyně

Falmaar, Královské zahrady
Středa 7. července, dopoledne,
slunečno, není horko
Xanthé Talaros, Rafaelo di Orisi,
Raimundo de Troy, Garlan Amadee de Raell

Právě jsem navrhoval svému novému chlebodárci další z mnoha programů, kterak strávit den ve Falmaaru. Tentokrát to byla vyjížďka na koních, samozřejmě i s dámami, jak jinak. Zdá se mi to příjemný a nenásilný akt, jak dvorní ostych dívek trochu odstranit, a umožnit tak jim by projevit se do sytosti mohly. V tom čase navrátí se zpět poněkud nestálý kníže z Troy. Ačkoliv snaží se svou nedočkavost krotit, mne stěží může uniknout, že nejraději by už do samých zahrad vnikl, jak jestřáb mezi slepice. Při příchodu svém z vycházky je plný radosti a energie, což ozřejmí i jeho poněkud bujný komentář k této možnosti odpoledního vyžití. Vesele se usměji. Však zdržím se komentáře, neboť je na Jeho Milosti, zda tuto aktivitu vůbec zahrne do našeho odpoledního programu. Vévoda nadšení seňora Raimunda podle všeho sdílí. Přímo u paláce našeho v Lyonesských stájích mnozí ušlechtilí koně zahálejí, jistě nebude od věci prohnat se na jejich hřbetech krajinou. Pokud dámy zahoří zájmem, rád se pokusím tento výlet vyjednat. Pak se opět stočí hovor na témata obecná.

Krátce po návratu knížete objeví se na cestičce z oblázků půvabná kráska jak z dávných bájí. V tu chvíli jsem zrovna pohodlně, někdo by řekl až nestoudně, uveleben v zahradním křesílku. Více než žoviálně poslouchám právě Jeho Milost, spíše holdující vínu skvělému, než naslouchání. Ženu tu kupodivu znám. Na překrásné ženy mám paměť vskutku výbornou. Ještě více do křesla se zabořím, a upnu pohled svůj tmavohnědý na její ladné pohyby. Výstřih má po indirském způsobu rovný a přehluboký, ze stran odhalující tak akorát její půvabná kůzlátka. Žádný zdravý chlap nemůže zůstat tomuto oslnivému divadlu pohybu netečný, dokonce ani ctihodný Vévoda Garlan, natož pak kníže z Troy. Sleduji ten úchvatný soulad krásy, ženskosti a pohybu, přičemž popíjím svěží lehké lyonesské. Celý ten čas oči její černé drží ty mé ve své moci. Na prázdno polknu, naštěstí sucho úst svlaží víno bílé, z poháru blízko rtů mých. Zdálky slyším zvuk křesel hrnoucích drobné kamínky, však já stále si hovím labužnicky v tom svém, nechtíc se ochudit ni o jediný pohyb těch dokonalých křivek. Mezitím již jak Vévoda, tak kníže z Troy už dávno stojí, připraveni uvítat krásnou dámu.

Překrásná indiřanka dosáhne stolu našeho. Co víc, osloví mne. Její jazyk polaská se se jménem mým, jak by to zákusek sladký byl. Ač jsem nástrahám žen zvyklý, cítím jak mi mráz běhá po těle, a v zátylku chlupy mé mi jistě stojí. Však úsměv můj pověstný mne neopouští. Ledabyle, s grácií osobitou, poklonu amiccoských grandů jí vyseknu, sotva se z křesla vyhrabu, coby poslední z nás.

A já bych nevěřil, že si mne, kurýra pouhého pamatovat budete, Má Paní. Vždyť tak obyčejný jsem, tak nicotný vedle krásy Vaší. Milý úsměv i zraky veselé rošťácké zdobí mou tvář. Pánové, dovolte bych vám představil Lady Xanthé Talaros, Indirskou Bohyni, jejíž půvab opěvovat neopovážím se. Neb vidíte, že popsati jej nelze. Snad básník, na něhož čekáme zde, by to dokázal. Ano, jistý šarm specifický jest mi vlastní. Zde Má Paní, před tebou stojí, Vévoda lyonesský Garlan Amadee de Raell, náš velkorysý hostitel při této zahradní svačince, ukáži na Jeho Milost, ten hned galantní úklonou dámu vítá. Pak až představím přítele svého a souseda, kterýž jemný úklon činí, i zde Kníže Amiccosu Raimundo de Troy, muž jasného cíle i pohledu. Jsem samý úsměv, a když pak lady Xanthé přepůvabně dí svou omluvu za vyrušení naše. Jeho Milost rázně, byť trochu klopotně, dodá. Není třeba odpuštění, Má Paní. Když k nám přisednete, potěšeni jistě budeme. Seňor Raimundo již sám od sebe volné křesílko pro dámu půvabnou připravuje, jistě zvláštní náhodou hned vedle místa svého.

Dravec

Falmaar, Královské zahrady
Středa 7. července, ráno, slunečno, není horko
Raimundo de Troy, Rafaelo di Orisi, Garlan Amadee de Raell