Znamení luňáka

Falmaar, Královské zahrady, Vyhlídka
Středa 7. července, kolem desáté dopolední
nad ránem mírně sprchlo, slunečný krásný den, není horko
Raimundo de Troy, Rafaelo di Orisi, Garlan Amadee de Raell
později Mathieu de Croix, okrajově dámy

Rafaelo mne seznámil s Vévodou Garlanem Amadee de Raell. Prý má dorazit jakýsi baronet de Croix, básník. Tak nějak se očekává, že nebude příliš akurátní, jak už umělci bývají. Vévodovi však velmi záleží na jeho přítomnosti. Usadí se tedy s Rafaelem, i se mnou v jednom z četných altánů na okraji zahrad. Jeho panoš Cleon z koše vytáhne lehké bílé lyonesské, a nějaké pamlsky. Vévoda Garlan je velmi prozíravý, čekat v takovémto zaopatření vskutku bude příjemné. Nejsem hladov, tedy přijmu s díky jen víno lehké. Hovor se točí kolem běžných témat, a ačkoliv bych možná mohl zkusit domluvit nějaké vzájemné obchody s Vévodou z Raell, tak na to nemám ani pomyšlení. Usrkávám vynikající svěží víno. Můj jestřábí pohled zkoumá neúnavně zahrady, již teď plné vznešených dam. Rozhovor plyne povětšinou mezi Jeho Milostí a Rafaelem, při němž můj krajan, a dá se říci přítel, zlehka sonduje zájmy Vévody v hlavním městě. Zřejmě by mu mohl coby průvodce sehnat ty správné informace, či zážitky. Hovor ten vnímám jen okrajově. Tak říkajíc pouze v mezích slušnosti.

Mám pocit jako před bitvou, když sedíc na svém oři s praporcem, musím se ovládat, abych nevyrazil vpřed dříve, než je ten správný čas. Jsem konečně zde! V samém centru Říše, a před mým zrakem se tu prochází takové množství vznešených dam. A já tu musím čekat na nějakého poetu. Ovládej se! Ještě ne, vše má svůj čas! Ne, nevydržím tu jen sedět, a popíjet ležérně víno, byť vynikající. Omluvím se svým společníkům, a s pohárem vína vydám se na malou procházku, na jiné lepší místo poblíž, s ještě lepším výhledem. Z vyhlídky té sleduji korzující dámy, jejich smích, jejich ševel, šustot šatů. Některé si mne dokonce všimly, jak tu tak stojím, coby nějaký vojevůdce, na jedné z četných vyhlídek zahrad. Jejich pohledy ku mne tu a tam zabloudí.

Vyhlídka je mírně nad úrovní terasy Princezny Naerys, vzdálena zhruba přes sto sáhů. Tedy není vyloučeno, že kníže Raimundo de Troy bude letmo spatřen některou dámou ze společnosti u snídaně, aniž by se vůbec musela zvednout od stolu..

Zde v tichém osamění s pohledem na tu nepřebernou krásu zjišťuji, že musím přehodnotit své úvahy o mé budoucí ženě. Vskutku jsem nečekal takový výběr! Rafaela začínám pokládat za svého dobrého známého, či snad dokonce přítele. Neboť mne uvedl sem, až k samému dvoru. Dost možná to učinil neúmyslně, však na tom nezáleží! To jemu vděčím, že mne seznámil s předním šlechticem Říše Vévodou Garlanem, jehož osoba mne pouhého knížete Amiccosu uchová v nejvyšších patrech dvora tohoto. Ano, Rafaelovi zcela po zásluze patří můj vděk. Ne, neurazím jej tím, že bych jej platil. Ale stanu se mu štědrým hostitelem, a nabídnu mu své přátelství. Neboť sám sebou mne přiblížil k mému štěstí, když umožnil, bych mohl vybírat ženu sobě z tak nepřeberné nabídky.

Cestou sem na koňském hřbetě často jsem přemýšlel, jakou ženu vlastně hledám? Nemám velká očekávání, tedy spíš neměl jsem. Zadání bylo jasné: šlechtična co obohatí svou přítomností můj tenčící se rod, bude mne milovat, a co hlavně - rodit moje děti. Nechci by rod z Troy opustil tento svět, ni po meči, ni po přeslici. Chci hodně dětí. Jaká přesně být ta žena má představu nemám. Jistě krása neškodí, ale krásné jsou tu skoro všechny. Můj pohled znovu propátrá zahrady pode mnou. Vlastně ani nečekám nějak velké milostné vzplanutí, věřím že láska může přijít i potom. Dost možná i pevnější a stálejší než prvotní horoucí zamilování se. A co vlastně já nabízím? Jistě ochranu, a trochu divoké, odhodlané, však i milosrdné srdce. Poměrně bohaté panství, a neomezenou úctu ženě, která pokusí se se mnou zachránit náš staroslavný rod. Zřejmě bych takové zajistil i značnou dávku svobody. Neb sám nemám rád, by mne cokoliv příliš svazovalo. Jsem nadšeným sokolníkem, miluji rozmach svých dravců, stejně jako rozmach svůj vlastní. Dozajista budu i podporovat ženu svou, by i ona svoje křídla naplno roztáhla, a užívala svobody letu vysoko nad krajinou, pod mou ochranou.

Nade mnou ozve se ostrý křik luňáka na lovu. Má ostře řezaná tvář se usměje, že by znamení? Upiji trochu vína, to že zahlédnu dno značí jen jedno, nastal čas se vrátit ku svým společníkům. Teď už to čekání na básníka jistě zvládnu. Procházka na vyhlídku blízkou mi udělala dobře. Trochu si urovnat myšlenky vždy prospěje mé někdy neklidné jižanské povaze. S úsměvem se vracím již klidný do našeho altánku. Rafaelo právě navrhuje Vévodovi možnost pozvat dámy na odpolední vyjížďku na koních za městem. Skvělý nápad Rafaelo! Odtuším vesele. Pokud dámy přijmou, neskutečně rád se projedu v sedle s větrem o závod! Má oblíbená zábava, a pokud tam budou dámy nějaké, budu naprosto šťasten. Vezmu případně svého jestřába, aby se také proletěl. Dá se říci, že jsem až rozjařilý. Však je krásný letní den, a mé velké dobrodružství se právě začíná. Omlouvám se Milosti, pokud jsem Vám skočil do hovoru. Jemně oslovím Vévodu, ale nemám obav, že by mu to vadilo. Neříkají mu Rytíř Slunce náhodou. Jeho velkodušnost jej zdobí, lépe než zářivá zbroj. A toho znám sotva pár okamžiků. Nechám si usměvavý dolít pohár vínem, a spokojen se opět zapojím do lehké, více méně bezobsažné konverzace, jež nám má zpříjemnit čekání na básníka.

Zoufalý bratr

Falmaar, Palác de Croix, terasa
Středa 7. července, ráno, slunečno
Mathieu de Croix, Silvia de Croix

Matt, jako by snad cítil potřebu dokázat, nakolik je ve verších zběhlejší než já, jako by o tom kdy bylo pochyb, se dává do přednesu přinejmenším pochybného popěvku. Čím dál pokračuje, tím výše se mé obočí ocitá, dokud to už nevydržím a neplácnu ho přes rameno. „Ty jsi takové prase. Kdyby tě slyšel tatínek, co mi to tu vyprávíš!“ zubím se vesele. „Hned by se přestal divit, kde to beru.“
Jenže bratříček ani zdaleka nekončí. Nemyslím, že mě někdo jiný dokáže rozesmát tak pěkně jako on. „Ano, to mu řekni! Jestli je zpola tak zajímavý, jak říkáš, stejně na oběd přijde, aby se alespoň podíval, co jsem zač, a jestli je k tomu i alespoň trochu chytrý, bude stačit, abych otevřela pusu: on hned uvidí, jak to se mnou je a jestli jsem na vdavky celá žhavá!“ Kdepak, Matte, tady mě nedostaneš. „A jestli ani trochu chytrý není, no, to si mě pak možná chtít vzít bude. A že jsou horší věci, než mít za muže hlupáka – však já jsem dost chytrá za oba!“ prohlásím rozhodně. Na to, že Rafaelovi di Orisi kouká z očí, že je na ženský, ovšem nemám, co bych namítla, Matt má totiž tak hezkou tvářičku, že by jistě poznal, kdyby to tak nebylo.
Jen co si sedám, je z jeho výrazu patrné, že jsem ťala do živého. Více, než jsem vůbec zamýšlela. Že já radši někdy nemlčím!
Ovšem kdybych do téhle chvíle měla nějaké pochybnosti ohledně jeho citů, tímhle výstupem by mě jich zbavil nadobro. Prosí, jak kdyby mu šlo o život. Možná i jde – v tenhle okamžik bych tomu byla s to uvěřit. Dokonce zvážní natolik, že mi přeje skutečnou lásku; Violet ho dostala do nezvykle romantické nálady. Na moment se skoro děsím, že přede mnou poklekne, naštěstí tak ale nečiní. Zhluboka vzdychám, natahuji se pro jeho ruku a věnuji mu smířlivý úsměv. Mám ho příliš ráda, než abych ho dál trápila. „Matte, přísahám ti, že neřeknu ani neudělám nic, čím bych ji nebo tvé ostatní hosty odradila.“ No, alespoň ne záměrně. „Až se sem s nimi vrátíš, budu jim tak okouzlující společností, že odsud nikdy nebudou chtít odejít, a až přeci jen odejdou, Violet se bude domů vracet a zoufale doufat, že mě bude jednou moci zvát svou sestrou.“

Nato se natáhnu pro svou sklenku vína a upiji, spokojený úsměv na rtech. „A teď popadni něco na cestu, ať nemáš hlad, a už táhni, ať na tebe nemusí čekat,“ popoženu ho hned. „A věř mi. Ještě pořád tě mám jak překvapit.“

V obležení

Falmaar, Citadela, Terasa princezny Naerys
Středa 7. července, ráno, slunečno, není horko
Naerys Ondoryon, Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon,
Vanessa di Ripper, Norman z Inn

Jsem nesmírně rád, že jsem zůstal stát, i při recitaci básně. Asi to bylo intuitivní rozhodnutí, které však s předstihem reagovalo na to, co mělo přijít v následujících chvílích. Kdy jsem byl doslova vystaven útoku těžké jízdy emocí okolo sedících dam. A když se přes mne přehnala ta drtící vlna, následovalo naprosté obklíčení osamělého kurýra obrovskou přesilou nehynoucího ženského půvabu ve všech jeho myslitelných formách. Ale nepředbíhejme! Co se tedy událo to památné ráno při snídani na terase Princezny Naerys? Nuže, ponořme se do toho Tajemství okamžiku.

Buď jsem špatně odhadl cestu, což pro kurýra trestuhodné je, a mnohdy smrtící. Nebo zasáhla vyšší moc, či snad dokonce bez mého vědomí, samo promluvilo srdce mé. V této chvíli netuším, která s těch možností skutečnosti blíže stojí, či snad víceré pravdě blízké jsou. Po těch pár setkání s princeznou Rhaenerys, vždy jsem z ní jistou vílu vnímal. Když pak nozdry mé ucítily nyní rusalčinu vůni její, ta představa utvrzená skálopevně zdá se byla. Pak vyzvala mne jemně, bych několikero veršů přednesl, tedy já vyhověl jí coby víle blat a strání. První báseň, která napadla mne při pohledu na ní, počala nésti se z úst mých, a snad i ze srdce mého, bez toho že bych si byl toho vědom.

Už při přednesu mém procítěném, jakmile verše první počaly vibrovat vzduchem svěžím ranním, to přišlo. Mohu sledovat, a také tak činím, jak po úvodní strofě záhy mizí úsměv mírný z překrásné tváře Rhaenerys. Jak osika roztřese se, blízko u blat rostlá. Její oči šedé marně hledají pomoc u okolních dam. Zmatek ovládne naplno nitro její. Když oči sivé jistě mimoděk o můj pohled modrý zavadí, vidím v nich strach, chaos a touhu uletět jak ta holubice někam daleko, předaleko. Její zrak holubičí doslova zaryje se mi do srdce, jak kopí nenadále vržené. Mám rázem nutkavou potřebu jí chránit, teď a tady, a možná že i před sebou samým. Však v recitaci básně neustávám. Jistá sveřepost posla žene mne stále dál a dál.

Přes strže, přes bažiny, přes vlastní vyčerpání, či slabost. Líce její barví krev červená do ruda. Snad mám i pocit, že báseň ta je mým ořem. Že princeznu sedící na hřbetu koně přede mnou v objetí držím, jak tak uháníme neznámou, a možná nebezpečnou krajinou srdcí našich. Rhae lapá po dechu, slova však vyslovit nedokáže. Snad okolní vichr té jízdy sebral ji tu řeč z půvabných jejích plných úst. Báseň dozní do ticha třeskutého. Dozvuk slov mých dlouhý čas zřejmě ještě zní v srdcích všech dam.

V tichu tom zazní šepot Rhaenerys, jak z posledních sil, o mém velkém talentu dí. Mírně se ukloním sivé princezně. Vtom vpadne do ticha toho nadšený potlesk lady Vanessy, i slova pochvalná. Mírně se pootočím s úsměvem vědoucím k ní, z části jen hlavou, pak celým tělem svým. V modrém blankytu očí mých zračí se uznání. Nikoliv pochvaly její k mé maličkosti, či snad básně té. Ale ctím velmi, jak bravurně brání Paní svou. Tím, že sama se rozechvělým emocím staví do cesty, i tomu kdo je působí. Sama láká na sebe onoho predátora, toho osamělého vlka, jež se vynořil z nenadání, by zaútočil bez varování. Úsměv podmanivý, bystrý úsudek, nekonečná sebejistota i jazyk mrštný jsou její zbrojí i zbraní. Vycházím její snaze vstříc. Přijímám její výzvu! I já chci ulevit křehké holubici od tlaku básně mé, který zjevně příliš těžký byl. Musím však uznat, že Vanessa svou nezištnou obětí, sama mne zaujala. Napřed svou vůní a půvabem, nyní i sebejistou odvahou a srdcem svým. Úsměv poznání ozáří tvář mou. Mýlil jsem se však, přistupivše k dámám těmto, coby k jednotlivým, ony jsou dokonale fungující tým! To ulehčí svědomí mému, jistě obě báseň mou bez újmy vstřebat dokáží. Značně uvolněn tím zjištěním, s naléhavostí v hlase lady Van odpovím. Tedy nenechte mne odejít! Pak přijde pozvání na slavnost poetickou. S radostí přijímám, pokud pozván jsem. Zrak můj Rhae najde, snad pro kývnutí souhlasu. Pak opět k Vanesse pohled svůj vrátím, i úsměv široký. Neuniklo mi totiž ono "mi" v řeči její. Chyběl by Vám? Tedy uchováme jej v blízkosti Vaší. Prostě dodám, když tu zazní hlas Mé Paní z Rosier.

Až teď se na ní otočím. Jistěže, Tvůj osobní rytíř hlásí příchod, Violet, Má Paní. S radostným úsměvem dodám po vojensku. A za ubytování srdečně děkuji. Všímám si, že i ona tím vším značně zasažena byla. Obejmu ji tedy svým pohledem milým a vřelým, by se upokojila. Pak si konečně sednu neochvějně obklíčen opravdu neskutečným ženským půvabem ze všech stran. A s gustem se pustím do bohaté snídaně. Přeci jen po dlouhé cestě jsem řádně vyhladovělý, jako osamělý vlk.

Poražený láskou

Falmaar, Palác de Croix, Terasa
Středa 7. července, ráno, překrásný letní teplý den,
nad ránem mírně sprchlo, slunečno, není horko
Mathieu de Croix, Silvia de Croix
okrajově Violet Rosier

Kupodivu škaredost jako noc nefunguje. Je těžké dostat sestřičku do úzkých, ale mne se to jistě ještě podaří! Ani si neuvědomím jak se jí to povedlo, ale úplně mne odvedla od trudných myšlenek, nevím jak to dělá, ale tohle jí jde tak nějak samo. Dokonce začne skoro básnit. Gesta jejích rukou dostanou vznešený ráz, jak by poezii opravdu přednášela. Hej! Básník jsem tu já! Začnu se durdit, možná jen na oko. Ale ona nepřestává, prý se také stane básnířkou. Tak nevím. Co jí na to mám říct? Možná by jí to zjemnilo, ale pak by ztratila tu jiskru, kterou má jen ona. Nejspíš si mne jen dobírá, tak jako vždy. Ani nevím proč, ale vytane mi v mysli jeden popěvek, který jsem slyšel v nějakém pajzlu. A tak ho rovnou zarecituju:

Mladičká básnířka
s korálky nad kotníky
bouchala na dvířka
paláce poetiky
s někým se vyspala
někomu nedala
láska jako hobby
pak o tom napsala sonet na čtyři doby

Své srdce skloňovala
podle vzoru Ferlinghetti
ve vzduchu nechávala
viset vždy jen půlku věty
plná tragiky
plná mystiky
plná splínu

Pod paží nosila
rozepsané rukopisy
ráno se budila
vedle nočníkové mísy
múzou políbená
životem potřísněná
plná zázraků
a pak ji vyhodili
z krčmy i z baráku...

A pak konečně přijde moje chvíle, vlastně mi Silvia jistě nechtěně sama nahraje. To je pravda, to je ode mne velmi nepřístojné, takhle tě trápit. Na oko se zamyslím. A co kdybych zemanu Rafaelovi řekl, že má chuděra

sestra doma hostinu chystá,
zdobí všechna ctěná místa.
Na personál dohlíží,
Rafaela si vyhlíží.

A zda by nebyl tak laskav, a místo korzování v Královských zahradách s Princeznami, vyrazil napřed do Paláce de Croix. Na okraj mu můžu říct, že ta dotyčná o něm básně pěla. Když jsem zmínil, že potkali jsme se náhodou v nočních zahradách. Bylo by to lepší? S tvou nedočkavostí? Jestli tohle s ní nepohne, tak už nic. Tak ještě přidám. A nebo mu prostě řeknu "pravdu". Jak se mne má sestra na něho vyptávala. A že se chce vdávat, nejlépe hned! Zakřením se jist si tím, že bude v koncích. A jak jsem přišel na to, že je Rafaelo na ženský? Nu, kouká mu to prostě z očí! Jsem s tím hotov raz dva. Vesele spokojen se svým výkonem staršího brášky - světáka.

Jenže pak to přijde! Jako blesk z čistého nebe Silvia udeří na místě nejcitlivějším. Třeba ti udělám takovou ostudu, že už tě nebudou chtít nikdy vidět – a tvá Violet taky ne!
Všechno veselí mé je rázem pryč! V okamžiku. Chmury opět opanují mou tvář, a zrak můj zakalí se. Ano! Tohoto se obávám ve skrytu duše nejvíc! Že Silvia něco plácne. A to křehké rodící se mezi mnou a Violet bude navždy pryč! Jsem zoufalý. Oči moje neklidně kloužou po místnosti. Nevím co mám dělat. Kde začít? Jak zajistit, aby se to nestalo? Moje tvář zpopelaví. Čirý děs mne ovládne. Moc dobře chápu, jak teď citlivá doba je, když láska se rodí právě teď snad v srdci Violet. Každé slovo nestoudné může zaplašit tu plachou laň navždy. To se nesmí stát! Musím bojovat! Musím pokorně svou porážku přiznat. Až příliš mi na Violet záleží, co je mi po mé vlastní pýše. Musím na oltář lásky položit všechno, a nenechat si nic! Strhán, zděšen na sestru pohlédnu. Kajícně prosíc: Prosím sestřičko, jen to ne! Prosím to ne! Vzdávám se, zvítězilas. Já... já... já Violet miluji! Skutečně! Nesmíš mi to zkazit! Prosím! Ona je jediná, jiná taková není... a nebude. Srdce by mi to zlomilo. Poslední slova pronesu, jak bych už zlomen byl. A hlasem poraženým dodám. Rafaelo di Orisi je pohledný, zábavný, bystrý společník. Na ženské asi je, ale jsem si jist, že takovou ženu, jako jsi ty ještě nepotkal. Kdoví, skutečná láska dokáže veliké věci. Sám to cítím v nitru svém. Není vyloučeno, že i jeho promění, když ji potká. A ne, nebudu mu říkat o tobě nic, co bys nechtěla. Přeji ti, bys Lásku potkala, tak jako já. Dodám citově vysílen. Když zeptá se, zda se Violet líbím já, jen hlesnu. Vlastně nevím, ale její poslední pohled vidím ještě teď, možná ho uvidím stále. V zelených těch hlubinách spatřil jsem květinu nedozírné krásy, jak tam pomalu klíčí. Úpěnlivě pohlédnu na sestru. Nesmíš ten květ zadusit... nějakou hloupostí. Prosím! Prosím!

Tichá mlha

Falmaar, Citadela, komnaty princezny Naerys
Středa 7. července, ráno, slunečno, není horko
Naerys Ondoryon, Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon,
Vanessa di Ripper, Norman z Inn

Kurýr

Falmaar, Citadela, komnaty princezny Naerys
Středa 7. července, ráno, slunečno
Naerys Ondoryon, Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Norman z Inn

Jako první mne zdraví lady Violet, která mě s princezniným souhlasem zve i ke stolu. „Velice ráda, děkuji.“ Přijímám své místo po boku lady Rhae. Ta se mi hned omlouvá, předpokládá, že se mnou již mluvil princ Vaeron. Neučinil tak; má nyní nepochybně větší starosti než kteroukoliv neplechu, co by ona mohla způsobit. Nato se omlouvá podruhé, tentokráte za to, že tak zbrkle jednala beze mě. Podle jejích slov i dle stavu její komnaty vskutku vidno, o kolik zábavy jsem za těch pár dní stihla přijít. O něčem jistě vypovídají i výrazy přítomných dívek – určitě jsem nepřerušila i nějaký důležitý hovor?
Nechci jim dát své podezření najevo, aby se nemusely cítit provinile, jen protože jsem nebyla jejich dosavadního rozhovoru součástí. Nedovolím tedy, aby se rozhostilo ticho, které by je mohlo s jistotou prozradit. „Neomlouvejte se, má paní. Není za co. Alespoň pokud mi budete později vše vypravovat.“ S těmito slovy se zahledím na naproti sedící princeznu a její dámu se slunečním zlatem ve vlasech a na obě se usměji. „Dnes je opravdu nádherně, nemyslíte? Tyhle deště nad ránem… Vždycky lituji, když nejsem vzhůru tak brzy, abych je mohla poslouchat. Když ale jsem, mám neodolatelnou touhu vyběhnout do zahrad a prostě tančit. Nemyslím, že mě kdy tancem provázel něžnější partner, než jakým jsou ty drobné slzy štěstí z nebes. A o kolik intenzivněji se zahrady rozvoní!“ Otáčím se znovu k Rhaenerys a beru ji jemně za ruku. „Voněly tak omamně, že jsem vám musela nějaké květiny do komnaty přinést. Byly ještě docela mokré, podívejte.“ Na ukázku natáčím svou paži zápěstím k ní. Látka na mých rukávech pomalu usychá. „Zmáčí-li vám ubrus, snad mi to odpustíte,“ řeknu ještě a svá slova doplním o tichý smích.
Než se konverzace stočí od počasí a květin jiným směrem, dolehne k nám zvuk rázných kroků. Vchází mezi nás cizí muž. Od lady Violet se mu dostává vřelého přijetí, během kterého mám dost času na to, abych si jej prohlédla. Nese s sebou vzkaz od otce své paní, má za sebou tedy dlouhou cestu: lady Violet činí dobře, že mu nabízí místo v naší společnosti spolu s příslibem chvíle k odpočinku. Představuje mne a já mu s veselým úsměvem nabízím svou ruku k polibku. „Sire Normane…“ K mému překvapení přede mnou pokleká. Ani na kratičký okamžik se neodvážím odvrátit od něj pohled, snažíc se odhadnout, kým ve skutečnosti je a jakou má podstatu. Věnuji mu další úsměv. „Nekonečná?“ zopakuji po něm. „V tom případě vás nesmíme propustit… Ne dokud nenabudete zpět své síly.“

Po našem krátkém seznámení svou pozornost přesouvá k lady Rhae. Nemohu si nevšimnout toho, jak moc sira Normana zaujala. A po té básni, kterou tak procítěně přednese, si toho musí být vědomy všechny dámy na terase včetně služebné stojící opodál.
Mou paní očividně zaskočil. V její tváři mohu číst, jak marně hledá slova: jak by také mohla vědět, co na tak smělé verše říct?
Vyčkávám. Teprve když se nastalé ticho z její strany stává v délce svého trvání poněkud nepříjemným, odměňuji sira Normana potleskem. „Skutečně talentovaným,“ přisvědčím lady Violet. „Sire, jestli krásná slova z vašich úst plynou tak snadno vždy, bojím se, že vás nebudeme chtít nechat odejít, ani až budete při plné síle. Zvlášť když lady Rhae pořádá slavnost, kam umělci se dostaví. Opustíte-li nás, zcela jistě bude mi váš hlas chybět.“

Holubice

Falmaar, Citadela, komnaty princezny Naerys
Středa 7. července, ráno, slunečno
Naerys Ondoryon, Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Norman z Inn

Pohled na Violet s jejím přítelem mne hřeje u srdce. Najednou mě napadá, jak jí musí velice chybět domov, jak daleko od něj je. A sir Norman je jeho malým kouskem! Stáčím svůj zrak k Naerys a usmívám se, vím, že tohle vědomí musí těšit i ji. U našeho stolu tak nemůže být nikdo, kdo by proti Normanově přítomnosti cokoliv namítal, ne když Violet tak šťastnou činí. Dokonce se zdá, že jeho společnost těší Vanessu: notnou chvíli si jej prohlíží, i ona jej mezi nás přijímá. A já důvěřuji jejímu úsudku, málokdy se totiž mýlí. Nikdy mě ještě nezklamala.
Když jej vítám, zůstává na mě hledět – ač sleduji konečky svých prstů, oči jeho na sobě stále cítím. Z jeho úst se pak začínají řinout slova, která mě prve nutí k úsměvu, ale jak pokračuje, s překvapeným výrazem vyhledávám Violetinu tvář. I od ní se ale rychle odvracím, nevím totiž, čeho po ní žádat. Jak bych totiž mohla chtít jakékoliv vysvětlení, když básníci chodí kolem se svými srdci na dlaních a zlatými jazyky? Jak bych jej mohla chtít, když mají dar hledět hluboko do lidí, které potkají? Copak je má touha uletět vepsaná do mých rysů či samé podstaty, že dva muži, mně do toho jediného okamžiku v čase cizí, při prvním setkání mne holubicí zvou? Kde jen skrývám křídla?
Mezi obočím se mi rýsuje drobná vráska, jak se vracím ke kurýrovi, a nepatrně vrtím hlavou, neb nedokáži pochopit, co přesně se v tuto chvíli děje. V lících mě hřeje krev, jež se do nich v té poslední, nekonečné minutě vlila. Naprázdno otevírám rty, nemohu ale nalézt ztracený hlas. Snad poprvé v životě je mi ticho nepohodlné, poprvé se mi dostává svou horkostí pod kůži a spaluje mě: chci jej prolomit. Vím, že bych něco říci měla, měla bych hravě odpovědět veršem jako když jsem potkala na trhu baroneta de Croix, jenže se mi to nedaří.
Naštěstí je po mém boku Vanessa. Vždy, když ji skutečně potřebuji, přispěchá mi na pomoc, a toto ráno zřejmě není výjimkou. Úlevně se usmívám, když na sebe poutá pozornost, a děkovně tisknu její dlaň. „Ano,“ souhlasím šeptem po chvíli, jakmile se mohu zase volně nadechnout, aniž by vzduch kolem mě hořel, „má velký talent.“

Krásní lidé

Falmaar, Palác de Croix, terasa
Středa 7. července, ráno, slunečno
Mathieu de Croix, Silvia de Croix

Bratříček se zcela očividně výborně baví, navíc na můj účet. Mám dnes ale skutečně velkorysou náladu, a tak mu to odpouštím a nepouštím se do něj tak, jak bych mohla a jindy udělala. Hlavně jsem ráda, že je alespoň na chvíli zase ve své kůži, protože vidět ho se tak sužovat kvůli nějaké dívce, to je skoro děsivé. Ačkoliv… na tom poznat doposud neviděnou stránku vlastního bratra je i něco vzrušujícího. A pokud sem ta Violet skutečně přijde na oběd, jistě se projeví v celé své kráse. A až to spatřím, pečlivě to uložím ve své mysli, a až přijde ten správný čas, pěkně to na něj k jeho nezměrné radosti vytáhnu! A on se jistě nebude divit – ostatně jak bych mohla odolat?
Nespokojeně se na Matta mračím a pak mu poněkud hrubě cuchám vlasy, dokud nepropukám ve smích. „Jako noc, říkáš? To není zas taková hrůza, noci umí být docela svůdné! Hm, jen si to představ, ta horká letní noc, lehký šepot záclon v jemném vánku, vyzývavý zpěv cikád a šum vlažného moře, co tě jen chce obejmout a už nepustit… Jsou i horší věci,“ zubím se vesele a pak se mu opírám předloktím o rameno a nakláním se o něco blíže. „No nevím, možná ti začnu fušovat do psaní básní, tohle nebylo vůbec špatné…“ pronáším zamyšleně. Věnuji mu i naoko pohoršený pohled, když se konečně rozhovoří o těch, jak by někteří řekli, méně vznešených, fyzičtějších přednostech jeho objevu v podobě Rafaela di Orisi. Pravda, krása je sama o sobě zajímavá tak prvních pár hodin, nemá-li ji co podpořit, ale přeci ji nebudu přehlížet jenom kvůli tomu, že chci vědět, co se skrývá za ní. To by pak nebylo vůbec žádné překvapení, kdybych přešla rovnou k tomu vnitřku! Možná jsem až příliš náročná, ale mám ráda lidi krásné a zajímavé. Někdo krásný a nudný je strašlivým, ale očekávaným zklamáním, jelikož mnoho skutečně pěkných lidí necítí tu potřebu zajímavými býti, se vzhledem si docela vystačí a jejich okolí příliš často také. Oškliví lidé tak musí být zábavnější, aby zcela nezapadli: ostatně být ošklivým a nudným k tomu, to je zločin, který společnost neodpouští, nikdo o někom takovém pak totiž nemůže říct ani ono kouzelné, útěchu přinášející ‚je to ale skutečná persóna!‘
Je-li tedy Rafaelo di Orisi skutečně tak zajímavý i pěkný, jak Matt tvrdí, bude vskutku vítaným rozptýlením. „Překrásný, uhrančivý, podmanivého pohledu a ty mi chceš říct, že přijde až na oběd, zatímco já se tu při snídani trápím s tebou?“ pouštím se do něj znovu. „To si vůbec nezasloužím! A dozajista na ženský, říkáš? Chci vědět, jak jsi tohle zjišťoval?“ ptám se se smíchem, zatímco si mě k sobě bratr přivíjí blíž. Zvedá ke mně tu svou tvářičku a já ho pevně chytám za bradu. „Ha! Já přeci vůbec nepochybuji o tom, že jsou princezny úchvatné! Nejde vůbec o to, jestli mě okouzlí, ale to, jestli se jim budu líbit já, víš? Třeba ti udělám takovou ostudu, že už tě nebudou chtít nikdy vidět – a tvá Violet taky ne.“ Nato mu vlepím hravý polibek na čelíčko a vymaním se z jeho náručí, abych se mohla zase usadit na svém místě a uzobnout pár kuliček hroznového vína.
Pak se na něj znovu zkoumavě zahledím, neplechu v tváři se ani nesnažím schovat. „Takže… Co mi o té Violet ještě řekneš, hm? Že je úchvatná, určitě nádherná a může tě proměnit ze žabáka v prince, to už víme. A líbíš se vůbec ty jí?“

Svody Rusalek

Falmaar, Královské zahrady
Středa 7. července, ráno, překrásný letní teplý den,
nad ránem mírně sprchlo, slunečno, není horko
Naerys Ondoryon, Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon,
Vanessa di Ripper, Norman z Inn

Když mne Princezna Naerys pokyne bych vstal, učiním tak. Rázem ku mne přichází drahá Violet, její smaragdové oči mne vítají radostně a láskyplně. Ba co víc obejme mne srdečně. Pozor Má Paní, ještě je na mne prach cest i pot, také zbroj má by mohla poničit ty krásné šaty. Řeknu mírně usměvavý spíše polohlasem. Vítej! Vydechne sladce. Muselo se jí již velmi stýskat po domově, po zprávách o jejich blízkých. To je zřejmé. I proto se ani nehnu, bych jí načerpat domova umožnil, tím objetím. V tom slově jednom je tolik něhy, radosti i úlevy. Každý kurýr, každý muž, by takto chtěl být vítán, když navrátí se z cest. Je to pro mne velmi niterný zážitek, který chci si v paměti uchovat co nejdéle. Za ruce mé hrubé uchopí mne spontánně, její zrak do mne vpije se, když vyznává jak ráda mne vidí. Už jsem v poslední čas i přemýšlel, zda nenadešel čas do jiné služby se dát, jinému pánu, či paní než zemanu z Rosier. Však ten pohled Violet jistě další čas mne ve službě otci jejímu uchová. Její čistou radost nelze přehlédnout. Nabízené křeslo s díky přijímám. Jste velmi laskava Violet, Paní Má, jako vždy. Dodám s úsměvem dojatým. Však zatím neusednu, lépe té silné překrásné jízdě dam vzdorovat ve stoje, to snad budu mít možnost nepodlehnout, tak četným půvabům. Obě mne známé stříbrovlasé princezny ještě jednou pozdravím lehkou úklonou, pak přestavena mne dáma další, ta jež stáhla můj modrý hluboký zrak na sebe již předtím.

Zcela se otočím k půvabné černovlásce, její pohled je zároveň překrásný, lákavý, provokativní, jistým způsobem i obscénní, nehezky půvabný, nutkavý i nebezpečný. Probouzí ve mne ty nejživočišnější touhy. Její úsměv je omamný, svůdný. Připadám si náhle jako štvaná zvěř. A zvířecí pudy ve mne ožívají, tak rychle vystřídány předchozí vřelostí k mé paní. Už teď je mi jasno, že na pohled tento nezapomenu nikdy. Violet za mými zády hovoří o mé vášni pro básně. Já však pokud mi lady Vanessou nabídnuta štíhlá ruka její, ji jemně uchopím, pokleknu znovu, ač nutné to není. Chci více cítit niternou vůni její, jak se míchá s parfémem. K náznaku polibku na hřbet ručky tedy dojde nad klínem ženy té, ten středobod ženství jejího doplňuje kořenité exotické substance vonné v dokonalou inspirující, nebezpečnou vůni její. Nozdry mé zlehka se rozšíří, jemný zvuk vzduchu taženého možná jde i zaslechnout, jak pižmo to do sebe příjmu. Jsem jak omámen, až slova Violet přivedou mne zpět. Nekonečná! Odpovím své paní přímo v zraky Lady Van stále ještě před ní klečící. Možná to slovo patřilo i jí, kdoví?

Když opru se pak o koleno své, zvedaje se. Zachytí mne zrak sivý princezny Rhae, coby sítě pevné vlákno. Nemohu je jej pustit, tak v pohybu vzhůru zachytím i její vůni. Vůni mokřad, dubu, kosatců i lišejníku. Vůni Rusalky, víly lužních lesů. Nevěřil bych, že dokáže bojovat s opojnou exotickou vůní své dvorní dámy. Přesto daří se jí to tak, že když postavím se, zcela otočen jsem ku Stříbrovlasé. Teprve pak její pohled padá, a stahuje mne sebou do hlubokých vod duše její. Touha má být v blízkosti těchto dvou žen mne naprosto ochromí. Jsou to snad čáry Rusalčiny? Rhae promluví líbezně, až křehce, však nejde jí vzdorovat. A já ani nechci. Je jak divoženka jež nadána tajemnou mocí láká poutníka do bažin, za pomocí bludiček v očích svých. Její přání lehké jak pápěří pampelišek jest mi rozkazem. Tedy báseň vzápětí s prožitkem přednesu:


Mně v hloubi srdce vždycky láska zpívá,
můj život bez ní v jeseni strom holý,
rty dívčí květ jsou, který vždycky zvolí,
když zpívat chce, má píseň zádumčivá.

Než znal jsem tebe, holubičko sivá,
já znal jen to, co ve životě bolí,
teď znám, co těší, blaha na vrcholi
jsem pták, jenž s písní k východu se dívá.

Já s písní poprv dotknul se tvých spánků.
Já s písní myrtu vtkal ti v dlouhé vlasy
a s písní zulíbal tě do červánků.

Teď spolu jdem, a nechť se kolem stmívá,
pláč nesmí zrosit zlaté tvoje řasy —
Mně v hloubi srdce vždycky láska zpívá.

Vrchlický Jaroslav
Mně v hloubi srdce vždycky láska zpívá

Škádlení

Falmaar, Palác de Croix, Terasa
Středa 7. července, ráno, překrásný letní teplý den,
nad ránem mírně sprchlo, slunečno, není horko
Mathieu de Croix, Silvia de Croix
okrajově Violet Rosier

Z výrazu Silviiny potutelné tvářičky je mi naprosto jasné, že je to přesně tak, jak jsem čekal. Nevěří mi! No, nemohu jí to mít za zlé, při těch zástupech dívek a žen, které jsem ještě v Croix vyzkoušel. Ale nakonec i ona pozná, že teď je to opravdu úplně jiné, dalo by se říct osudové, fatální. Přijde beze slova ku mne, a z boku mne obejme. Zavýská mne ve vlasech. Udělá mi to opravdu dobře. Jednou nějaký muž bude se Silvií opravdu šťasten. Ať je jaká chce, má v sobě jiskru, která jen tak nezhasne. V té pozici naštěstí nevidím její výraz. Tedy musím soudit jen podle slov, které zčásti slyším vibrovat ještě v jejím nitru, jak mám o ní opřenu hlavu. A slova ta jsou hojivá.

Pak mi dá céres jak to umí jen ona, a navíc mne ještě cvrnkne prstem do nosu. Následně s úsměvem spustí bandůrskou o mé schopnosti ocenit mužskou krásu. I ty jedna, když ty na mne takhle, tak já na tebe zrovna tak! Tak dobře, je škaredý, škaredý jako noc! Řeknu se smíchem. Ani bych se nedivil, kdyby do mne začala bušit pěstičkami. Tak dobře vzdávám se. Je překrásný, uhrančivý, podmanivého pohledu, a... řekl bych, že je dozajista na ženský! Dodám vítězoslavně. A pak mi začne nadávat, jak to umí jen ona. Její šťavnatá pusinka se špulí. Ten pitomec neurazí, spíš pobaví, pošťouchne, rozsvítí, zajiskří. Durdí se tak, že je čím dál tím krásnější. Asi se to nelíbí každému, ale mne se to za ta léta ještě neomrzelo, tak je to vydatné a občerstvující. Užívám si to, i ten fakt, že jsem ji postavil před hotovou věc. A to jak příchod Princezen za pouhých pár hodin s ní cvičí. Teď jí obejmu já, silně a nekompromisně v pase.

Zvednu svou hlavu přímo vzhůru a se zářícím pohledem vesele prohlásím. Mám tě rád sestřičko! A nedělej si starosti. Princezny jsou úchvatné, jistě tě okouzlí, jako okouzlily mne. Směju se. A ano, jsem zvíře! Pak sehraje hotovou komedii, za kterou by se nemusel stydět ani amiccoský ansámbl. Koukám na ní, a oči mi září štěstím. Ji neporazí nikdo a nic! Sluší ti to velmi! A jestli si tě ten amiccoský zeman nevšimne, tak nebude jen ošklivý, ale navíc i slepý! Bujně a rošťácky se rozesměju.