V Sedle

Victor de Raell, Morgana Andaryon,
Falmaar, Lyonesské stáje, parky
Středa 7. července, druhá odpolední, slunečno, horko, vánek

Dotýkám se jeho polonahého těla. Za svými zády, cítím jeho hřejivou hruď, jak se rozpíná nádechy, před tím než můj Lev promluví, před tím, než vyslechne mé přání, a přemýšlí nahlas jak by sám sebe popsal. Vnímám ho celým svým bytím, jeho teplo, sálající do mých zad, jeho dotyky, tančící na mé kůži, jeho rty na své šíji, jeho dech který tu a tam pohladí mé hrdlo, jeho slova, která jsou určena jen mým uším, jeho hlas, laskající mne svou medovostí, a hlavně jeho slova, která mi dokonale motají hlavu. Vnímám ho všemi svými smysly, celým svým vědomím, a přesto mám pocit, že na to nestačím, naprosto mi imponuje, vším co činí, i když si jsem jistá, že to činí jen tak mimoděk, nebo nevědomky. Hřeji se v jeho úsměvu, jak v tom, který ovládne jeho tvář, tak v tom, který vidím v jeho očích. Svatá dobroto, on je tak dobrý, až to málem bolí, říkám si přitom, vlastně zcela šokována.

Morrigan, má lásko! To jak jeho rty vyslovují moje jméno, to jak mi říká, jeho blízkost, jeho vůně…slábnou mi z něj kolena, mohu být vlastně jedině ráda, že si mne takto stáhl k sobě do sedla jako nějaký barbar, unášející prostou děvečku z jejích rodných krajů, a že v jeho náruči mohu být bezpečná, protože bych sama sobě v sedle nevěřila, ne po tom, jak se mi rozklepala kolena, jen z toho, jak mne oslovil. Nic z toho co se tu nyní mezi námi děje, jsem neočekávala, to co právě teď prožívám, je příliš krásné na to, abych si o něčem takovém kdy vůbec dovolila snít, a sama sobě nepřipadat bláhová, či šílená… A přesto, se to nyní děje. A je to mnohem krásnější, než bych si sama kdy vysnila.

Zvedám k němu hlavu, a tu a tam jen přikyvuji na souhlas, když vyřkne slova, která jako by snad přečetl v mé mysli, dřív než mi sama od sebe dotančí na jazyk, a to prosím nejsem člověkem, u kterého by tento tanec někdy trval dlouho. A stejný se mi nyní ukazuje i Victor, alespoň v mojí přítomnosti. Otevírá se mi, zcela dobrovolně a odhaluje mi sebe samého, na mnohem hlubších místech své mysli, duše i srdce, než na které bych se nyní odvážila ptát. Kolik to stojí odvahy?! Je to jako skok do hranice, na které již dlouho žhne rudý plamen, a on jej pro mne bez mrknutí oka činí, nezaváhá. Pouštím z hlavy zlaté kliky, sluhy v zdobených livrejích, i zdejší ušlechtilé koně, zvířata jistě vysoko v krvi… to vše dohromady, je pro mně méně cenné, než to gesto které právě Victor učinil.

Můj lev, ma leomhann… Jen s úsměvem přikyvuji jeho překladu ze staroandarštiny, aby viděl, že mu dobře rozumí. Můj lev, přesně tak. Přesto vnímám i smysl jeho slov, i kroky jeho otce, tak jak je popisuje, a tak jak je vnímá.
“To byl jeden z důvodů, proč jsem se dnešního setkání tolik bála,” přiznám se mu zcela otevřeně. “Říkají o tobě, jak Říší a Ondoryony pohrdáš, a domluvení našich zásnub, je mnohými viděno jako pokus o to, připoutat tě k říši, stejně jako tvého bratra… Od tvého otce to je možná moudrý krok, však ze mne to nečiní nic jiného, než okovy…” rozechvěle se nadechnu, když mu pohlížím do tváře. Měla bych mlčet, ta slova která říkám, nejsou hezká, ale to nedokážu. Pálí mně v hlavě, jako cejch, a pálila by dokud by nebyla vyřčena nahlas. Je lepší, když budou vyřčena mezi námi, než aby tuto skvrnu viděl někdo jiný. A právě to je ona, ta pomyslnná skvrna, která skápne na to dokonalé, a navždy jej poskvrní a znehodnotí.

Zbytek věty ani nevím, jak bych správně dořekla, a tak z mého hrdla vyjde jen velmi slabé, přiškrcené zasmání se, které by však mohlo znít spíš jako vzlyk. Proto se znovu nadechnu, a zas promluvím, aby snad nenabyl Victor dojmu, že se rozpláču… nemohlo by to totiž být dál od pravdy.
“Nechci být tvými okovy, ani tvým žalářníkem, můj milý, o tom tě ujišťuji,” promluvím znovu v reakci na jeho jinotaj s klíčem a klíčníkem.
“Chci být někým komu víš, že můžeš důvěřovat a kdo ví, jak může důvěřovat tobě na oplátku. Nechci být ničím okovem, který tě obere o svobodu a připoutá na místě, ani řetězem, na kterém budou vodit lva jak psíčka na vodítku. Nechci být ani klíčem, ni klíčníkem, ty oba jsou někomu podrobeny, a něco jiné obírají o svobodu. Chci být tvou důvěrnicí, a chci abys i ty byl mým důvěrníkem, a abychom tyto klíče k vlastním srdcím měli, protože jeden druhému důvěřujeme, spolupracujeme a na své spojenectví se můžeme spolehnout. Neber to jako odmítnutí, prosím, můj drahý lve, já nechci v ničem zranit tvou pýchu, já…” blábolím, dojde mi s dalším nádechem, a je to málem k pláči. On mi tu odhalí svoje karty, a já na to ze sebe vychrlím tohle.

Nechávám jej mluvit, neskáču mu do řeči, jen tu a tam, nedokážu odolat touze, políbit jej na rameno, nebo na hrudi. Mezi chvílemi kdy se k němu skláním abych jej políbila, jen očima fixuji ty jeho, a nechávám jej v sobě číst, stejně tak jako on mi teď předčítá sám ze sebe. S každým pohledem na jeho tvář, moje oči zjihnou, a moje rty se samovolně stáčejí do jemného úsměvu, toho který doposud příslušel mojí rodině, jakožto lidem, které mám ráda, o kterých jsem si myslela, že je miluji…

“Ma Leômhann,” šeptám mu do ramene, v chvílích kdy se ve své promluvě odmlčí, aby se nadechl, jinak jej nechávám mluvit, a nechávám se kolébat jeho hlasem, i jeho přítomností. “Opíjíš mně, jako to nejsilnější Lyonesské víno,” přiznám mu šeptem, když svoje rty znovu přibližuji k těm jeho, abych si ho na chvíli ukradla k polibku, když se odmlčí. Teprve když jsem zase bez dechu, odtáhnu se od něj, ale jen svými rty, a čelo si opřu o to jeho, dotýkajíc se ho alespoň nosem, když nemohu svými ústy. “...a začínám mít dojem, že nikdy nebudu mít dost, můj pane,” svěřím se mu s tichým, rozechvělým nádechem, který ho zašimrá na šíji.

Nitro a síla lva

Falmaar, Lyonesské stáje, parky
Středa 7. července, druhá odpolední, slunečno, horko, vánek
Victor de Raell, Morrigan Andaryon

Mlčíme oba, protože není co říct. Každé slovo by jen omezilo svým nedokonalým významem šíři a hloubku okamžiku, který právě spolu prožíváme.
Kolébáme se uvolněně na hřbetu mého koně, spolu, v náručí. V dokonalém souladu a souznění, těl i duší. Co může být lepšího? Ta chvíle je tak posvátná, že mluvit je skoro hřích. Samozřejmě promluvit časem bude nutné. Vždyť nežije se na obláčku emocí, žije se mnohdy v potu tváře na zemi. A je to tak dobře.

Ticho nakonec přeruší Morrigan, políbím ji za tu odvahu na ramena a šíji, několikrát. Protože ústa její půvabná se zabývají právě mnou, Lvem z Lyonessu. Už jen to, že mi tak říká, mne zahrnuje požehnáním skutečné lví síly a srdnatosti. A že ji budu opravdu potřebovat, o tom není v mém postavení, a při mých ambicích pochyb. "Ano, Lev Lyonessu, Tvůj Lev. Ty sama mu dáváš sílu lví. Netuším jak to činíš, na tom však nezáleží. Důležité je, že se to opravdu děje. Sama prozřetelnost mi potvrzuje, žes ty tou jedinou pravou ženou pro mne. Nejde to přehlédnout, Morrigan, Má lásko!" Úsměv opanuje mojí tvář, když chce o mně vědět všechno. "Sám nevím, jak bych se Ti zjevil celý, v naprosté plnosti svého bytí. I když věř mi, tak rád bych to nyní učinil. Možná to bude znít pyšně, ale jsem tím, co doplňuje Tebe. Stejně jako ty jsi zcela jistě Ta, co bezezbytku doplňuje mne. Až ve tvé blízkosti se cítím celý, a ucelený. To mi dodává sílu Lva, skutečnou a naplňující. Dokonce tak velkou, že i kdyby se mé plány rozpadly v prach, tak s Tebou po boku budu stále vítězem. Než jsem Tě potkal, nemyslel jsem, že je něco takového vůbec možné. Vždyť vítězství je vítězství, a porážka je porážka, ale Tys mi ukázala, dala zažít Naplnění. A za to Ti děkuji, Morrigan." Opět se sehnu, a zahrnu ji lehkými polibky. Pak se opět napřímím v sedle.

"Nesnáším celý život svého otce, neb zavrhnul Korunu Lyonessu, a podrobil se říši, a jejím drakům. Vždy jsem ho měl za zbabělce a hlupáka. Ale možná jsem se mýlil. Možná je to svým způsobem moudrý a prozíravý muž. Když mi vybral ze všech dam říše právě Tebe. Jistě, chtěl zchladit mou horkou hlavu, abych neusiloval o odtržení Lyonessu, a hodlal to učinit přes ženu z říše, co nás jeho zásluhou podrobila. Podobně domluvil čistě politicky zásnuby mého bratra Garlana s Princeznou Naerys.

Leč můj otec ve své prozíravosti šel ještě dále. Vybral mi Tebe. Tu, která je doslova mízou mých žil a svalů. Tu, vedle které se skutečně cítím silný a udatný jako Lev, a která mne laská staroandarsky Leômhannem, která sama z nitra svého mne tím Lvem i nazývá. Lvem Lyonessu.

Nemohu se zbavit dojmu, že buď můj otec v sobě skrývá schopnosti, jež jsem nikdy neviděl, či spíše v mladické pýše ignoroval. A nebo se v našich životech zrcadlí Boží vůle, osud, prozřetelnost, říkejme tomu jakkoliv. Zkrátka, že nám kdosi, či cosi, přináší Naplnění jednoho v druhém. A to je dalece výše, než pletichy rodů, a i výše než rozepře dvou královstvích."
Jsem k ní skutečně otevřený, takto bych s nikým jiným nemluvil. Nikdy.

Políbím ji na ústa, hladově, vášnivě. To abych zahnal tu chmuru vysoké politiky, která se vetřela mezi nás. "Miluju koně, a Lyoness, svou zemi. A teď nemluvím jako její Princ, ale jako jeden z mnohých lyonesských rytířů, jeden z lidí našeho království, které bylo říši podrobeno. Mocí indirských legií a dračím ohněm. To, že jsme se sobě otevřeli v sedle mého koně, beru jako znamení. To, že právě nyní pod námi jde překrásný bujný lyonesský hřebec svým dokonale kultivovaným pěstěným krokem, je jak kdyby sám Lyoness nás nesl. Svého budoucího Krále, a jeho Královnu.

Nebudu Ti vyprávět o sobě, budu pět ódu na svou zemi, protože ona vypráví o stromu jež zrodila, totiž o mne. Lyoness je krásná země plná skvostných, krásných a mocných hradů, pyšných pánů, hrdých lidí. Naše koně jsou nejlepší na světě, naše víno také, i naši rytíři. Zahrada Lyonessu je úrodná Černozem, kde prý stačí zarazit kůl do země, nebo kopí, a vyroste z něj strom, silný, či ovocný, plný sladkých plodů. Barbaři ze severu nás svírají, ale my nepovolíme, a neustoupíme ani o krok, nedáme jim ani píď naší posvátné půdy lyonesské. Na jihu lodě naše přiváží z orientu na dálném jihu vzácné koření, drahý čaj, slonovinu, exotické zboží, kovy i vzácná dřeva. Lyoness je bohatý a pevný, hrdý na svou krásu i tradice. Nenechá se zotročit nikým, a ničím. Je to Ráj na zemi, o který stojí tvrdě, a do krve bojovat."

Teď je to Morrigan, která si ukradne mé rty ve vášnivém polibku.
"Ty hlavně nemůžeš mne špatně milovat, protože jsi to Ty sama co mi dává sílu a udatnost Lva Lyonessu. Vždyť Ty zcela spontánně nacházíš ta správná slova, ta správná jména, v tom nejlepším prastarém jazyce. Odhoď své představy, či představy jiných, to co do Tebe propsala Tvá rodina. Buď svá! Protože jsi to právě Ty, Tvá syrová a surová podstata, co mne dává sílu, co mne doplňuje k Naplnění. Nemusíš se o nic speciálního snažit. Ty sama jsi tím klíčem. Stačí jen více a více odkrývat, kým ve skutečnosti opravdu... Jsi, Morrigan. Život nedává čas na hry a přetvářku, život je třeba žít, naplno! Otevři se sobě, a budu to já, Tvůj pán a manžel, kdo bude tím klíčníkem. Ne proto, že jsem si to usmyslel, či to řekl, ale protože to je zapsáno kdesi v základech země. Nemohl bych se cítit jako Lev po tvém boku, kdybys tu moc neměla. A tu moc si nezískala nějakým "správným" postupem. Byla ti prostě dána. Buď! To je vše, co potřebuji ke svému štěstí. Buď! Se mnou, se svým Leômhannem."
Moje oči žhnou silou, kterou mi sama ona dává. Lhostejno, že ani jeden z nás netuší jak to dělá.

Ticho

Falmaar, palác de Croix
Středa 7. července, po druhé odpolední až kolem třetí odpolední, slunečno, horko, vánek
Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Rafaelo di Orisi,
Nicandros Talaros, Xanthé Talaros, Raimundo de Troy, Norman z Inn,
Silvia de Croix, Hetty, Diego di Ripper, Mathieu de Croix, Violet Rosier

Ač už samotný příchod sira Diega přinejmenším budil rozpaky, jeho rozkazy směrem ke Conrádovi ani jeho chování k vlastní sestře mě nemohlo připravit na to, co se dělo dál. Zatímco jsem si myslela, že dokonale plním svůj úkol, stávám se prakticky neviditelnou a sotva víc než dalším kusem nábytku v salónku, abych hosty nerušila, opak se ukazuje být pravdou.
Nečekala jsem, že si mě bude všímat, alespoň pokud nebude zrovna něco chtít, a už vůbec ne ve společnosti jeho sestry. Přesto jsem na sobě opakovaně cítila jeho pohled. Naše oči se setkaly jen krátce, pokaždé jsem totiž s jakousi předstíranou cudností rychle našla špičky svých bot. To chladné ostří bych ustála, ale nehodlala jsem na sebe zbytečně poutat pozornost. Alespoň ne teď.
Ale nestačilo to.
Obrací se na mou paní s přáním, o kterém vpravdě nevím, co si myslet. S přáním, které může být stejně tak nebezpečné, jako může být…
Vzhlížím a napřimuji se po boku muži s tou zvláštní žádostí. Vyhledávám Silviin pohled. Dobrá tedy.
Zná mě dobře. Tak málo stačí k tomu, aby věděla, že si myslím, že to zvládnu, ať už mě čeká ve službě u sira Diega cokoliv. I přesto se mě ovšem snaží chránit. Klade si vlastní podmínky a já jí jsem vděčná. Sir Diego se díky tomu div nezadusí – a ještě přidá peprný vtip, u kterého si nejsem tak docela jistá, nakolik vtipem skutečně je.
Nakonec prosí, aby směl zůstat, až se zbytek společnosti odebere na slibovanou vyjížďku, čímž dokonale hatí mé plány na úklid Silviiných komnat, trochu odpočinku a nějakou tu dobrotu. Svou nespokojenost nedávám nijak najevo. Místo toho se snažím naslouchat probíhajícím rozhovorům – výměně očividně podrážděné lady Rhae a indirského kapitána, mé paní a señora Rafaela, marně se snažím odezírat ze rtů lady Vanessy. Na nic z toho se ale nedokáži pořádně soustředit. Mladý pán se totiž vrátil a s ním i lady Violet. A jejich tváře je nezrazují tak, jak bych si přála. Zdali mu už o svém zasnoubení pověděla? Zlomila mu už srdce, nebo to teprve udělá?
Odpověď na svou otázku získávám ve chvíli, kdy baronet lady Violet vyzývá k tanci. Teprve to přijde. Pro jeho dobro doufám, že raději dříve než později.
Přesouvám svou pozornost k rozhovoru sira Diega a lady Rhae. Ze všech lidí v místnosti se zdají být těmi nejméně pravděpodobnými partnery ke konverzaci, snad s výjimkou nepřítomné lady Xanthé, která své zhnusení nijak neskrývala. Nemohu si pomoci: mám pocit, že za rozhovorem o krocení koní, alespoň za tím, co povídá lady Rhae, stojí něco víc.
Když odmítá jeho nabídku tance, kloním hlavu k zemi, abych skryla i stín pobavení, který by se mi snad mohl dokázat prodrat do tváře. Takovou reakci jsem ani v nejmenším nečekala. A něco mi říká, že sir Diego také ne.

Společnost nás opouští. Najednou mě přítomnost hudebníků těší ještě více, nastalé ticho by bez nich bylo o mnoho tíživější. I tak na mě doléhá, spolu s jeho přítomností, která se nyní zdá… mohutnější. Chladnější. Bojuji s potřebou něco, cokoliv říci. A co víc, mám pocit, že on na to vyloženě čeká.
Když na mě pohlédne, věnuji mu lehký úsměv. Další ticho.
Nemohu si pomoci. „Smím promluvit, můj pane?“ otáži se.

Do polí a luk!

Falmaar, Lyonesské stáje, za hradbami
Středa 7. července, kolem třetí odpolední, slunečno, horko, vánek
Meredid Westray, Valerián "Rys" de Raell

Neustále lavíruju mezi tím, zda Lady Meredid je hloupá husa, kterých je u dvora nepočítaně, či je kouzelně přímočará, a originální. Její rošťácký úsměv nahrává spíše tomu druhému. Šibalky já rád. Jen, aby se časem neukázalo, že za tím úsměvem malé šelmičky, už nic dalšího není. "Rys?" Uchechtnu se. "Nuž, pokud se chcete připojit k hezké řádce tvrdých chlapíků. Zarostlých, občas i nemytých, mých přátel i nepřátel, tak klidně můžete." Je svým osobitým způsobem naivně okouzlující. Jako dítě. Leč další věta po standardní společenské otázce, mne nutí zbystřit. Možná už jsem příliš dlouho na cestách, ale její narážka na to, zda se po nocích měním v šelmu, mne nenavodila představu sebe jako líté bestie. Nabídla mi výjev, otázku, jaká asi je Lady Meredid v posteli. Byl to okamžik, leč jistě jeho stín zahlédla v mých očích. Snad tomu však panensky nerozuměla. Každopádně je jisté, že Meredid už dávno dítětem není. Dost možná ta zdánlivě nevinná otázka měla přesně takový výjev navodit. Jistě bych jí to nezazlíval, skutečná žena musí být tak trochu mrcha. Láskyplná, samozřejmě. Svět je tvrdý. Lidé občas musí být též, aby přežili.

Její všetečné otázky přivedou zamýšlený výraz do mé tváře. Co jí na to vlastně mám říct? Teď, když mi mysli proběhla ve spodním prádle, či rovnou nahá? "Snad kvůli mým vlasům. Či pro jistou vychytralost, až zákeřnost v boji. Víte, jak je to s přezdívkami. Vzniknou často jako plevel.Tehdy a tak, jak by to nikdo nečekal. Lidé se toho chytnou, a už se jich nezbavíte. Ale nestěžuji si. Rys je dobrá šelma.Tichá a smrtící. A k jistým lidem i přítulná." Zakřením se. Nechávám na ní, jak si to přebere. Vidím její vnitřní souboj. Zvědavost, jistá dravost, bojují s dobrými mravy a zodpovědností správné dvorní dámy. Ulehčím jí zdánlivě náhodnými slovy. "Víte, mám rád upřímnost Lady Meredid. Společnost jadrných, sytých lidí, je mi povětšinou příjemná. Naopak polovičatí, mdlí, mne brzy nudí. Buďte jaká jste, dvorní etiketu rád vynechám. Příliš si na ni nepotrpím, jak jste si možná již všimla. Šťavnaté je lepší než vysušené." Mluvím klidně, vyrovnaně. "Jen buďte bezuzdná Meredid. Rád bych vás skutečně poznal. To jakou odvedla práci vaše matka při lekcích dvorských mravů, mne příliš nezajímá. Samozřejmě chápu, že máte povinnosti vůči své Paní." To, že se k nim má připojit další společnost, je vcelku příjemná zpráva. Po dlouhé cestě z Lyonessu menší rozptýlení nezaškodí, zvláště dámské.

Její další vnitřní souboj nejde přehlédnout. Zajímala by mne ta skutečná Meredid. Ta divoká, svébytná, dychtící po dobrodružství. Ale jen na ní je, nakolik sebe sama pustí z řetězu. Povzbudil jsem ji tím směrem, zbytek závisí jen na ní.

Nakonec diva zvítězí. "Taky si myslím!" Zvolám, když rozhodně, s jistou úlevou odhozené zátěže, zvolí výjezd za hradby. Narovná se v sedle, silná, pevná, žádoucí. Mou námitku cizího rytíře doslova smete. Takhle se mi líbí! Jistě to cítí v mém pohledu.

Pobídne klisnu do klusu, já vyrazím rovnou cvalem. Ardu zařehtá. Když projedeme městkou branou, přejdu rovnou do trysku. Když mají lokny vlát, musí se jet. Naplno!

Oběť

Falmaar, palác de Croix, Lyonesské stáje
Středa 7. července, po druhé odpolední až kolem třetí odpolední, slunečno, horko, vánek
Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Rafaelo di Orisi,
Nicandros Talaros, Xanthé Talaros, Raimundo de Troy, Norman z Inn,
Silvia de Croix, Hetty, Diego di Ripper, Mathieu de Croix, Violet Rosier

Zlehka vrtím hlavou. „Odpustím…“
V ten okamžik vím, že je jen málo věcí, které bych mu nedokázala odpustit. Led, ten neodpouští. Jenže jeho vřelost mi ani nedovoluje jím být. A voda… Voda naslouchá a rozumí.
Matka se jí podobala; možná se jí podobají všechny matky, možná je to přirozené. Možná proto skutečný klid poznáme jedině v jejich lůně.
Jeho otázka mne ponouká k úsměvu. Připomíná mi dotaz, který mi dnes položil Nicandros. Je zvláštní, o kolik se před pouhými pár hodinami vše zdálo snazší – a přesto se nad tou vzpomínkou usmívám. „Laskavý,“ odpovím mimoděk, s menším zaváháním než předtím, bez rozpaků.
Dotýká se mě s něhou, jakou nepoznávám. Nebráním se. Přikyvuji. „Ano… Ano, kdyby se mě naučil milovat všemu navzdory, mně samotné navzdory, myslím, že pak bych byla šťastná. Ale… Ne tak, jako–“ Náhle se odtahuji, když ke mně přes rudý závoj vína proniká uvědomění, že Diego je stále v salónku s námi. Odvracím pohled.
Kolikrát ta slova řekl? Kolikrát mi, když jsme osaměli, pověděl, že mě miluje?
Copak to je láska?
„Neměl byste to dělat,“ namítám slabě, „víte, že byste neměl.“ Přesto ho ale nechávám, když mou ruku přikrývá svou.
„Zasloužím…?“ Jestli si musí kdokoliv z nás lásku zasloužit, je to smutný svět. Jestli si ji musí kdokoliv z nás zasloužit, Norman se ohledně mě mýlí. Doufám proto raději, že se láska prostě… stane.
Žádá mě, abych držela jeho srdce v bezpečí. Zcela se mi otevírá, vidím to v jeho pohledu.
Spouštím svou dlaň k jeho hrudi, jako bych se jí chtěla dotknout a ucítit tlukot jeho srdce. Místo toho se mu vysmýkám. „Nemohu, Normane… Nemohu. Jsem ta poslední, jež by měla.“ To jeho je totiž příliš zranitelné. A já mu nechci a nesmím ublížit. „Zlomila bych jej…“
S těmi slovy od něj ustupuji a pohledem vyhledávám Violet. Doufám, že jsem mu neublížila už nyní. A pokud ano, doufám, že se na mě on ani jeho přítelkyně nebudou příliš hněvat. „Odpusťte…“ řeknu tiše.

Když odcházíme, obracím své oči k Diegovi. Skoro se na něj bojím pohlédnout, nechci vidět jeho reakci na to, co proběhlo tak blízko něj, ale vzápětí zjišťuji, že jeho pozornost na sobě udržela Rhae… a kupodivu stále komorná Hetty. Kdykoliv se na ni podívá, vidím v jeho tváři něco zvláštního. Asi by mě to po jeho žádosti směrem k paní domu nemělo překvapovat. Přesto…
Rhae mě chytá za ruku a pevně ji tiskne. Zlehka se usmívám, abych ji uklidnila, a tisknu ji zpátky.
Ještě cestou se v myšlenkách vracím ke svému bratrovi. Nebylo by to poprvé, co ho nějaká dívka, dáma nebo dokonce služebná zaujala. Ale ten lesk v jeho očích…
Pokud tam vydrží i v dalších dnech… Ano, ráda se o jeho pozornost podělím. A udělám vše, abych to – ať už je to cokoliv – podpořila. Dostanu-li příležitost tu dívku obětovat, udělám to.
Můj zrak mimoděk vyhledává Normana. To, co ve mně vidí… Mýlí se. Pokud ne, pokud to někde skutečně je, musím to nyní odsunout stranou. Nemohu ji bránit. Vybírám si sebe.
Je to rozhodnutí, které mě naplňuje úlevou, ale nese s sebou měděnou pachuť. Neděsí mě. Lížu si své rány tak dlouho, že chuť krve dobře znám. Co na tom, že teď patří někomu jinému?
Na půdu lyonesských stájí vstupuji s novým odhodláním. S přáním, aby mi bylo odpuštěno. A abych nikdy nedostala, co si opravdu zasloužím.

Lámání

Falmaar, palác de Croix, Lyonesské stáje
Středa 7. července, po druhé odpolední až kolem třetí odpolední, slunečno, horko, vánek
Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Rafaelo di Orisi,
Nicandros Talaros, Xanthé Talaros, Raimundo de Troy, Norman z Inn,
Silvia de Croix, Hetty, Diego di Ripper, Mathieu de Croix, Violet Rosier

Nicandros se stahuje do sebe. Skoro se zdá, že ho má slova ranila. Nejraději bych se mu za to omluvila, ale cosi uvnitř mi to nedovoluje. Je to snad ta jediná věc, ve které nejsem schopná ustoupit. Lépe se tomuto tématu dále vyhýbat. A tak mlčím.
Zůstávám překvapeně mlčet i v okamžiku, kdy se s námi loučí. Popravdě jsem nečekala, že nás opustí tak brzy a nezůstane ani do konce oběda. Skutečně dbá na povinnost. Nebo možná chce své sestře a knížeti dopřát více soukromí tak, aby si nemuseli připadat, jako že jsou pod jeho drobnohledem, kdo ví. Všichni se s ním v krátkosti loučíme a sledujeme, jak lady Xanthé a knížete doprovází do zahrad.
Nemám příliš času nad tím rozjímat, protože sir Diego o sobě začíná hovořit, přesně jak jsem si přála. A jak jsem si myslela, dost to o něm vypovídá. Je to zvláštní: je si dobře vědom své pozice a nedůležitosti, ale zároveň není vůbec pochyb, že o sobě má vysoké mínění a možná by si pro sebe i přál víc. Snad proto neváhá se vytyčit nad slabší, než je sám. Jeho slova o cti vyznívají na prázdno.
Rád přeorávám jiné. Rád krotím koně. To jsou slova, která opouští jeho ústa, v mé mysli ale rychle nabývají tvar slov jiných, přímějších: rád lámu krásné věci.
V gestu, které má buďto jeho slovům dodat důraz nebo mě nějak zastrašit, tiskne ruku v pěst, jako bych se snad chystala jeho sílu popřít. Zlehka přes ni pokládám tu svou a usmívám se. „Krotíte koně? O tom mi musíte povědět víc,“ naléhám. „Přiznávám, že tomu totiž moc nerozumím – možná vám to teď bude připadat trochu hloupé. Tuším totiž, že kdybych se tomu věnovala, bude mě na tom ze všeho nejvíce bavit krocení samotné. Co pak s takovým zkroceným koněm děláte? Není to škoda, muset stále hledat ke krocení nějakého dalšího? Představuji si totiž, že když toho koně zkrotíte, už se nepodobá koni, kterého jste zkrotit chtěl, tomu, který ve vás probudil tu vášeň,“ nadhodím zamyšleně. „Bude to znít krutě, ale myslím, že bych si vybrala jednoho koně, počkala si na něj: takového, ve kterém bych viděla dost síly i dost zranitelnosti na to, abych s ním mohla dělat, co se mi zlíbí, a pořád si mohla užívat jeho krocení. Pokaždé, když bych měla pocit, že jsem blízko jeho pokoření, bych mu dodala jen tolik naděje, abych mohla začít znovu. Ano, to bych udělala.“ Stahuji svou ruku a s úsměvem trochu potřásám hlavou. „Možná ze mě ale jen mluví dračí jezdec a vědomí, že jsem se Zalantis spojena až do konce života. A možná nejste jako já a nečiníte tak pro radost z krocení, ale protože v těch koních vidíte potenciál a chcete jim pomoci jej dosáhnout. Ale nevrátí se pak časem ke své divokosti, když se člověk věnuje dalším? Není příroda silnější?“
Když mi nabízí tanec, zlehka vrtím hlavou, jiskru pobavení v oku. „Odpusťte, ale už při našem rozhovoru jsem se nechala až příliš unést. Jen si představte, co by se mnou udělal tanec. Krom toho… zapomněl jste zmínit, zda jste dobrý tanečník.“

Nesetrváváme dlouho. Jsem tomu ráda, doufám totiž, že se mi podaří při projížďce alespoň na okamžik osamět s Violet, abych se mohla ujistit, že je vše tak, jak má být. A samozřejmě doufám, že se k nám připojí Naerys a zrovna tak nám poví, že je vše v pořádku.
S díky se loučíme a opouštíme palác de Croix. Cestou chodbami beru Vanessu za ruku a pevně ji tisknu. Nic neříkám, vím, že by to bylo zbytečné nebo by ji to mohlo rozrušit ještě víc. Chci jí ale být oporou. A teď už vím, že nejsem sama.

I naše cesta je, ve světle všeho, co se dnes již stačilo udát, až neskutečně krátká. Vanessa se během ní ovšem stačí trochu uvolnit: napětí je v její tváři stále znát, ale jsem si jistá, že pobyt na čerstvém vzduchu jí prospěje a dopřeje jí alespoň chvíli klidu. Koneckonců nadšení baronessy de Croix je nakažlivé a nebála bych se říct, že takřka hmatatelné.
Jediné, co mi teď dělá starosti, je to, jakého přivítání se mi asi dostane, nebude-li Naerys s vévodou s námi. Vévoda de Raell je možná známý jako benevolentní muž, ale zbytek jeho domácnosti nemusí být z mé přítomnosti nadšený. Jsem si jistá, že protokol nikdo neporuší – ale vřelost nejspíše očekávat nemohu. A popravdě se jim nemohu divit.

Dva a nebo jeden

Kde včerejšího jitra slunce nalezlo dva, po dnešním dni bude jen jeden. Tak chutnají jeho rty, tak šimrají jeho doteky na mojí kůži, to bezhlesně slibují jeho rty na mé šíji, to mohu číst v jeho očích. Jsou to jen zbožná přání našich otců a nebo příslib společné budoucnosti? Na to je příliš brzy, něco takového odhadnout.

Mlčím, protože nejsem schopna nalézt správné slovo, kterým bych pojmenovala to, co se mezi námi rodí. Mlčím, proto abych svými slovy jen nerozředila sílu těchto chvil. Pečlivě je přitom ukládám do paměti, i do svého srdce, kde je chci navždy mít. Spolu s Victorem, budou tam dlít, protože on si tam sám od sebe, zcela přirozeně nachází cestu.
“Ano, Lev Lyonessu, můj lev,” souhlasím s ním plaše, ale s úsměvem. “Ten lev, o kterém chci vědět víc, vlastně všechno…”
Kdy jindy se jeden druhému opravdu představit, než teď a tady, kdy jsme jeden druhému pohlédli do duše, a opravdu jeden druhého zahlédli? Tahle chvíle může mít život jepičí, a být pomíjivější, než jarní počasí a jeho rozmary. Vlastně ani sama dost dobře nevím, co jsem v hlubinách jeho tmavých očí zahlédla, vím jen to, jak moc chci vidět a vědět víc… Ať poví mi, co jen přijde na jeho mysl, ať klidně opíše jen věci povrchní, drobnůstky a libůstky, které by nikoho nezajímaly.
“Chci vidět svět tvýma očima, nejen ten společný, veřejný, který přísluší všem, ale i ten, který sám v sobě přechováváš a skrýváš,” Nevím jak správně říct, co po něm žádám, jeho blízkost zcela omamuje mou mysl. “Řekni mi, kdo je Victor de Raell, abych jej mohla pochopit, a správně milovat, řekni mi to prosím,” znovu si pak pro sebe přisvojím jeho rty, když těm mým dojdou slova, které by mohly říct. Mluv o sobě, abych se mohla opíjet barvou tvého hlasu, ma Leômhann.

Překvapení

Falmaar, palác de Croix, Lyonesské stáje
Středa 7. července, po druhé odpolední až kolem třetí odpolední, slunečno, horko, vánek
Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Rafaelo di Orisi,
Xanthé Talaros, Raimundo de Troy, Norman z Inn,
Silvia de Croix, Hetty, Diego di Ripper, Mathieu de Croix, Violet Rosier

Sir Diego mou podmínku přijímá, třebaže ho očividně překvapila tak, až se na obědě málem zadusil. Přijímá ji přesto s nadšením a vtipem, u kterého si zkrátka nemohu pomoci. Jakkoliv je nemístný, já se prostě představě, jak mi Hetty dává na holou, smát musím. A se svým výsledkem jsem tak spokojená, jak jen můžu být: udělala jsem pro Hetty, co je v mých silách.
Mou pozornost si bratr lady Vanessy ještě chvíli udržuje, když oznamuje, že by rád vynechal odpolední vyjížďku a ještě chvíli zůstal u nás. Upřímně si myslím, že jeho nepřítomnost většinu účastníků, především pak všechny, kdo jej stačili o něco lépe poznat, potěší. Lady Vanessu nejspíš ze všech nejvíce, jistě ocení čas na… smíření, řekla bych. A já ho popravdě raději nechám s Hetty u nás, s celou domácností za zády, než aby si ji odvedl. S úsměvem přikyvuji. „Ale jistě. Jste naším hostem, zůstaňte, jak uznáte za vhodné. Jsem si jistá, že o vás bude dobře postaráno.“

Rafaelo se nijak nebrání, když z něj chci dostat, jak jsem se stala Ctnou, a začíná otevřeně hovořit, jeho špičky jsou tedy docela jistě v bezpečí. Slova se z něj jen sypou a já na něj hledím s němým údivem. Zřídkakdy nemám slov, ale jeho komplimenty mi je berou.
Kéž by ho slyšel otec! Jistě by ho Rafaelova slova potěšila. Nebo doufám, že ho alespoň slyší Matt, aby věděl, jak úchvatnou to vlastně sestřičku má!
Když prve řekne, že takovou ženu chce, toužím se zasmát, když hovoří o tom, jak jsem rozenou šermířkou a mou zbraní je můj jazyk, chci mu povědět, že by měl vidět, jak mi to jde se skutečným kordem. Ale nečiním tak. S každým slovem a každým pohledem mi dochází, že hovoří tak vážně, jak jen může. A o to zmatenější jsem. Tak, že to nedokáži zakrýt. Nechápavě se mračím, dokud nestaneme na parketu a on nevezme mé ruce do svých. Sklopím k nim pohled. Zvláštní. Nějak to činí ještě skutečnějším.
Zbrklý blázen možná doopravdy je, ale v záležitostech lásky moudrých není. A jestli vážně zbrklý blázen je, líbí se mi to na něm ze všeho nejvíce. Třeba na truc.
Když si uvědomuji, že už nějakou chvíli mlčí, nejspíše čekajíc na mou odpověď, zvedám k němu opět oči. „Aha,“ řeknu prve měkce. „Zvláštní…“ Přeci jen se tiše zasměji a stisknu mu u toho jemně ruce, aby si snad nemyslel, že se mu vysmívám. „Zvláštní, jak rád předbíháte!“ Znovu se směji. „Totiž, měla jsem v plánu vám během odpoledne povědět, že vaši nevyhnutelnou žádost o ruku zcela jistě přijmu – a vy mi provedete toto, dřív, než vůbec stačím– A teď nevím– Nemám–“ Pohoršeně semknu rty, rozčílená, že stále nenalézám ta správná slova.
„Ničemo,“ osočím ho šeptem, „podívejte, co jste mi to udělal: to vám papá neodpustí. To si mě opravdu vzít budete muset. Ale…“ Skousnu si ret a klesnu v pukrle, připravena započít náš tanec. „S těmi dětmi předbíháte tu docela nejzábavnější část.“

Tančením se nikdo příliš nezdržoval. Dost možná je to i tím, že se všichni nedokázali dočkat, až necháme sira Diega za zády a jeho malý výstup bude jen mlžnou vzpomínkou, jež nám vyvstane v mysli při pohledu na jeho sestru. Náladu to nepochybně změnilo. A Matt s jeho Violet stále o ničem neví. To tak nehodlám nechat: věřím, že Matt má právo být jako hostitel o všem dobře informován. Až přijde ta správná chvíle.
Je to škoda. Určitě bychom si jinak užili více zábavy a více skvělé hudby. Těch sympatických hudebníků mi bylo líto, a tak jsem jim alespoň poděkovala a řekla jim, že se jim v kuchyních jistě dostane nějakého občerstvení, gesto, které princezna Rhaenerys podle očekávání nadšeně kvitovala.
Nedávám pozor na cestu, pozoruji po očku Matta, pozoruji Violet, a když mám zrovna volnou chvilku, tak sleduji Rafaela či jen bezmyšlenkovitě kroužím palcem po hřbetu vlastní ruky, jako bych ho chtěla vyzvat k zápasu a zjistit, čí palec skončí navrchu.
„Tušíte, jestli se s námi princezna s vévodou potkají? Snad nejdeme příliš brzy, když se omluvili z oběda…“
Chystám se své myšlenky rozvést dál, chci se Rafaela na vévodu de Raell zeptat, protože o něm Matt mluvil docela hezky, a on jej jistě zná lépe, ale než to stačím, dorážíme na konec naší cesty a zastavujeme.
Lyonesské stáje jsou ohromné v každém významu toho slova a svým stylem mi samozřejmě připomínají domov. Své okouzlení a nedočkavost nemohu skrývat: z kočáru se deru svépomocí, dáma nedáma, a s širokým úsměvem se rozhlížím, než se chytám Rafaelovy paže. „Úchvatné, že?“

Příliv štěstí

Falmaar, palác de Croix, salón a zahrady
Středa 7. července, po druhé odpolední, slunečno, horko, vánek
Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros,
Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros, Raimundo de Troy,
Norman z Inn, Silvia de Croix, Diego di Ripper, Hetty

Překvapení vystřídá úlevný, široký, a snad i vděčný podmanivý úsměv Lady Vanessy, když ji sdělím svou nabídku. Ta skrývá zbraň i zbroj vhodnou pro její bojový styl. Na její slova jen mírně pokývnu hlavou. Času na přemýšlení bude mít dosti, na tak kvalitní posilu dvora v Troy si rád počkám. Vše má svůj čas.

Sir Norman z Inn bere lady di Ripper na taneční parket, což ji snad dá vydechnout od tíživé přítomnosti bratra jejího. To však už my opouštíme salón. Láska má zaklesnutá v mé pevné rámě.

Xanthé doslova žhne, tepe, a bušení srdce jejího rozvibrovává mne i naše okolí. Nepochybně cítí, co chystám v zahradách. Nejraději bych ji objal pevně, a zlíbal vášnivě již teď. Na ústa, tváře, šíji, krk, či odvážný indirský hluboký dekolt. Okraje prsů jež dovádivě vykukují zpoza nebesky lehké látky, která každým krokem ladným odhaluje přesně odměřenou část půvabů těla lásky mojí, bych rty svými tak rád tady a teď polaskal. Však odolám poslednímu pokušení, aby pak odměna byla o to sladší.

Když můj budoucí švagr souhlas rodu ku dvoření mi udělí, Xanthé, láska mého života, doslova exploduje štěstím. Hluboce vydechne, jak by nedýchala věky, a i svůj list otci také poslat přislíbí. Zaplaví mne hluboká vděčnost. Bohu, že mi poslal do cesty právě tuto ženu, a Nicandrosi, za jeho vstřícnost a pevnou strohost. To už Xanthé plná štěstí radostně visí urostlému bratru kolem krku. Snažím si vrýt ten výjev do srdce navždy. Jsem na výsost šťasten. A ta klidná radost se rozlévá z mého nitra do okolí. Zaplavuje oba sourozence i okolní zahrady, a možná dosáhne až do paláce de Croix. Tak vypadá dokonalý rytíř, který klečí před Láskou. Navléknu své milé zásnubní prsten po mé matce, a až pak si stoupnu s pomocí teď již oficiální mé lásky. Obejmu ji, a rty svými hladovými ukončím její krátkou promluvu. Chutnám její půvabné rty, jak nejvzácnější ovoce, odpírané mi snad celou věčnost.

Kdesi v dáli za sebou slyším kapitána, jak se loučí, přeje štěstí, lásku, úctu a věrnost. Se sebezapřením obrovským oddělíme rty svoje. Milou svou ponechám si v objetí své levice, pravá ruka stiskne pevně kapitánovu pravici. Tím stiskem získal ve mne přítele a bratra ve zbrani. "Ještě jednou Ti děkuji, Nicandrosi. Zemřu pro Ní, pro její lásku a štěstí, bude-li to nutné." Naše pohledy se krátce střetnou, víc netřeba dodávat. Jen mírným kývnutím přijme mou přísahu.

Po rozloučení sourozenců Kapitán Nicandros zahrady de Croix opouští.

Sleduji ještě odcházející široká záda v blyštivé legionářské zbroji. Získal jsem přítele, a vím že ať už otci svému napíše cokoliv, bude bojovat za naši lásku, i štěstí. Tak jako já mu kdykoliv stanu v boji bok po boku, bude-li to zapotřebí. A budu na to hrdý.

Po chvíli opět k sobě přivinu svou Lásku. "Nedovolil bych, abys mne nechala samotného! Zemřel bych steskem." Láskyplný úsměv ji celou zahalí, jako mé silné paže. Ano, bez ní se teď už povždy budu cítit necelý, a sám. "Miluji Tě, Xanthé! Jsi mou součástí, a já zase Tvou." Znovu ji sladce, hebce políbím. A kdyby se jí z toho hlava snad zatočila, držím ji pevně.

Odkryté hledí

Falmaar, palác de Croix, salón, taneční parket
Středa 7. července, druhá odpolední, slunečno, horko, vánek
Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros,
Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros, Raimundo de Troy,
Norman z Inn, Silvia de Croix, Diego di Ripper, Hetty

"Nevěřím ale, že pro to,
aby člověk mohl něco milovat, tomu musí prve rozumět.
Možná je tomu dokonce naopak,
a rozum z lásky ukrajuje!"
Vanessa di Ripper

Nastíní mi svůj ženský úhel pohledu na realitu žití. Ne, že bych ho neznal, ale zvykl jsem si, že já sám si volím cestu. O ženských cestách ku štěstí jsem neuvažoval. Má samozřejmě pravdu, jí na pověsti záleží, velmi. Aby uplatnila svůj vliv, aby se dobře a spokojeně vdala. "Promiňte, jsem splašený hlupák. Samozřejmě, žena si musí svou pověst chránit. Tak dlouho rozhoduji sám o své cestě, že opomenul jsem vše ostatní. Vášeň mne ovládla, snad mi to odpustíte."

Tančíme v objetí. Ona občas položí svou hlavu na mé rameno. "Zní to chladně, vím." Ta věta jistě měla zaznít! Jsme jako oheň a voda, jako dvě strany jedné mince. To poznání mne zasáhne jako blesk. Violet je jejím opakem, a já stojím uprostřed těch dvou žen mého života. Osudových žen, o tom nepochybuji.

Já, Norman z Inn, žíznivý poutník, hledám svou osudovou ženu dlouhé roky, a teď mám na dosah rovnou dvě. Otec Bůh má jistě smysl pro humor. Nepochybně. "Jaký by měl být muž, který by vás učinil šťastnou, Vanesso?" Mírně vychýlím tok našeho hovoru. Přičemž se pohledem brouzdám v kalné vodě jejích očí. Odhrnu jemně její pramen havraních vlasů, co jí padl do obličeje. Prsty moje přitom cestují po její skráni, až pramen dotyčný zasunou za ucho její. "Budete jednou svému muži, a jeho rodu, velkou oporou. Zasloužíte si, aby vás z hloubi srdce miloval. Aby se topil den co den, a noc co noc, v kalné vodě vašich očí. Jako to teď činím já." Jistě, je mezi námi patrný nesoulad , ale ten já nyní bezstarostně odložil. Tahle chvíle je příliš vzácná, než abych ji promrhal. Cítím, že mne vidí dobrého, a přitom sama vidí svou temnotu. Bojí se naší rozdílnosti, já však vidím naší jednotu. Doplňujeme se takřka dokonale jako opačné konce vahadla na vodu. Spolu však jsme silní jak lvi, neb jeden má, co druhému chybí.

"Život u dvora mne opravdu neláká. Nehodil bych se tam. To máte pravdu." Vrací se Violet, ale já ji věnuji jen krátký pohled. Vanessa je teď ta, která poutá zcela mou pozornost. Nechápavě na mne hledí. Užívám si to. Kupodivu. Nejspíš jsem v ní zahlédl něco, o čem neměla ani ponětí. Pokládá mi dlaň na tvář. Mé živočišné teplo ji pomalu prohřívá. Svou rukou ji její štíhlou dlaň na své skráni přidržím. Mé teplo ji obestoupí. "Mám lepší nápad! Držte jej v bezpečí vy sama, Vanesso." Záměrně nezmíním dvůr, ale nechám své reakci nekonečnost blankytného obzoru, jež se zrcadlí v mých očích.

Ona umí číst v lidech. Nepochybně skvěle.
Jenže já vidím to, co jí uniká.
Jsem žíznivý poutník.